Mikojan-Gurjevič MiG-21F (Je-6) (‘Fishbed C’)

Typ:  lehký frontový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a ve dne; vývojový derivát letounu typu MiG-21 (Je-5) (Fishbed A)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21 (Je-5) (Fishbed A):  

- instalace silnějšího 5 740 kp motoru typu R-11F-300 (modifikace motoru typu R-11-300 s modifikovaným přídavným spalováním s širším rozptylovačem, který zajišťuje stabilnější hoření, plynule přestavitelnou tryskou ve všech módech, nadzvukovým kompresorem, svařovanou spalovací komorou na místo frézované, modifikovaným druhým stupněm turbíny s užšími listy, modifikovanou vysokotlakou turbínou se zvětšeným průměrem o 15 mm, kyslíkovým systémem, který usnadňuje startování, a samomazacím systémem) uvnitř odnímatelné zadní části trupu nové konstrukce na místo 5 100 kp motoru typu R-11-300

- instalace dalších dvou palivových nádrží s celkovým objemem 350 l, které jsou řešeny jako integrální, uvnitř křídla – to sebou přineslo vzrůst celkové zásoby paliva z 1 810 l/1 500 kg) na 2 160 l/1 790 kg (1 810 l/1 500 kg z tohoto množství je přepravováno uvnitř šesti pružných trupových nádrží)

- instalace plovoucí vodorovné ocasní plochy (VOP) v menší výšce (to si vyžádalo zavést změny do ovládání výškového řízení a do rozložení palubního vybavení umístěného v zadní části trupu) – do kořenů VOP tohoto modelu navíc nejsou vetknuty protáhlé kapsovité lapače vzduchu (jejich poslání převzaly nevelké kapsovité lapače nacházející se nad náběžnou hranou VOP)

- absence vyvažovacích plošek nacházejících se na odtokové hraně plovoucí VOP

- instalace jedné centrální zaoblené kýlové stabilizační plochy na břichu zádě trupu na místo dvou menších postranních

- modifikovaný příďový lapač vzduchu s více ostrou prstencovitou náběžnou hranou a třípolohovým pohyblivým regulačním kuželem s dielektrickou špicí, která zastává funkci krytu antény radiolokačního dálkoměru, ve středu vertikální dělící přepážky na místo „plechového“ dvoupolohového regulačního kužele

- instalace dvou párů protipumpážních připouštěcích klapek na bocích přídě trupu, jednoho páru obdélníkových hydraulicky ovládaných klapek (jeho instalace se nachází přímo před příďovým podvozkem) a jednoho páru čtvercových odpružených klapek (jeho instalace je umístěna pod kořeny náběžné hrany křídla)

- instalace nové vystřelovací sedačky uvnitř pilotní kabiny

- méně rozsáhlé prosklení rozšířené přední části hřbetní nástavby, která přiléhá k průzračnému překrytu pilotní kabiny

- absence 30 mm kanónu typu NR-30 nacházejícího se v ose břicha trupu, na úrovni kořenů náběžné hrany křídla (hlavňová výzbroj tohoto modelu se omezila na dva kanóny, jejichž instalace je umístěna uvnitř protáhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha trupu, přímo pod kořeny náběžné hrany křídla)

- modifikované křídlo se „seříznutými“ konci alá Je-4 (v pozdější úpravě) na místo špičatých, jedním párem zbraňových závěsníků typu DB3-58-21, na kterém lze přepravovat neřízené rakety nebo neřízené pumy, pod náběžnou hranou, vně šachet hlavního podvozku (model MiG-21 byl naproti tomu opatřen pouze centrálním trupovým závěsníkem), a jedním párem aerodynamických hřebenů na horní ploše, ve vzdálenosti 0,67 m od „seříznutých“ konců (nad náběžnou hranou křídla modelu MiG-21 se nacházely ještě dva, vnitřní, páry aerodynamických hřebenů)

- modifikovaný systém řízení

- instalace záložního hydraulického čerpadla typu NR-27, které v případě nouze zajišťuje chod hydraulických akčních členů systému řízení, na místo záložního elektricky poháněného systému řízení

- instalace kyslíkového systému typu KKO-3, který se sestává z lahví se stlačeným plynným kyslíkem (jejich instalace se nachází ve křídle, uvnitř šachet hlavního podvozku), zařízení pro regulaci tlaku, kyslíkové masky typu KM-3-OM a dýchacích přístrojů typu KP-34 (pro standardní činnost) a KP-27M (pro katapultáž ve velkých výškách), na místo kyslíkového systému typu KKO-1 (pilot má k dispozici přetlakový kompenzační oblek typu VKK-4 a přetlakovou helmu typu GŠ-4M)

- instalace výkonnějšího radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M Kvant (High Fix) na místo typu SRD-1M Radal-M (Scan Fix) (zatímco starší typ SRD-1M využívá nevelkou hřebenovitou anténu, nacházející se na hřbetu přídě trupu, přímo před pilotní kabinou, anténa novějšího typu SRD-5M je umístěna uvnitř regulačního kužele příďového vstupu vzduchu – jeho špice je proto nyní zhotovena z dielektrického materiálu)

- instalace IČ zaměřovače typu SIV-52 uvnitř pilotní kabiny (optický zaměřovač typu ASP-5N přitom zůstal zachován)

- modifikované avionické vybavení

Historie:  Dne 9. září 1953 byla OKB MiG pověřena vývojem 5 100 kp motorem typu AM-11 poháněného perspektivního nástupce podzvukových stíhacích letounů řady MiG-15 (Fagot) a MiG-17 (Fresco) s vysoce nadzvukovou letovou rychlostí. OKB MiG přitom na zmíněné zadání odpověděla hned dvěma letouny, které se od sebe navzájem odlišovaly pouze konstrukcí křídla. Zatímco typ MiG-21/Je-5 (Fishbed A) již od počátku počítal s tehdejší novinkou aerodynamického výzkumu v podobě křídla s tvarem dvojité delty, typ MiG-23/Je-2 (Faceplate) obdržel osvědčené šípové křídlo s úhlem šípu náběžné hrany 55°. Posledně uvedený typ byl ale již od počátku považován pouze za záložní řešení pro případ, kdyby se křídlo s tvarem dvojité delty, které se z aerodynamického hlediska jevilo pro vysoké rychlosti jako výhodnější, neosvědčilo. S takto koncipovaným křídlem totiž tehdy neměli v SSSR žádné praktické zkušenosti, a tak jeho použití sebou přinášelo nemalé technické riziko. Protože se ale vývoj plánovaného motoru typu AM-11, který byl později přeznačen na R-11-300, nacházel ve skluzu, první prototypy MiGu-21 (Fishbed A) a -23 (Faceplate), které vešly ve známost jako Je-4 (Fishbed B) a Je-2, obdržely slabší motory typu AM-5 a RD-9B. Zatímco prototyp Je-4 (Fishbed B) se za pomoci 2 000 kp motoru typu AM-5 od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 16. června 1955, prototyp se za pomoci 3 250 kp motoru typu RD-9B do oblak poprvé vydal 14. února téhož roku. Tyto dva letouny bylo ale možné považovat spíše za technologické demonstrátory, než za skutečné prototypy nového stíhacího letounu. Jako první instalaci plánované pohonné jednotky v podobě motoru typu R-11-300 (AM-11) obdržely prototypy Je-5/1 (Fishbed A), Je-5/2, Je-2A (Faceplate) a Je-2A/2. Zatímco prototyp Je-5/1 (Fishbed A) poprvé vzlétl dne 9. ledna 1956, letové zkoušky prototypu Je-2A (Faceplate), který vznikl konverzí motorem typu RD-9B poháněného demonstrátoru Je-2, se rozeběhly dnem 17. února téhož roku. Tomu následovala stavba nevelké ověřovací série od každého z obou uvedených typů. Zatímco brány závodu č.21 z Gorkého v průběhu roku 1957 opustilo celkem pět MiGů-23 (Faceplate), z linky závodu č.31 z Tbilisi sjelo celkem sedm MiGů-21 (Fishbed A). Mezitím, v roce 1957, OKB MiG završila práce na aerodynamicky vylepšené modifikaci favorizovaného MiGu-21 (Fishbed A). Ta přitom vešla ve známost pod prototypovým označením Je-6 a služebním označením MiG-21F (Fishbed C) a vyznačovala se zejména instalací silnějšího 5 740 kp motoru typu R-11F-300 uvnitř nové odnímatelné zadní části trupu s jednou centrální kýlovkou na místo dvou menších postranních. Změnami ale prošel též příďový lapač vzduchu, hlavňová výzbroj, která se omezila na dva 30 mm kanóny, a palubní vybavení. Pod křídlem tohoto modelu navíc přibyla dvojice závěsníků, na které bylo možné umístit neřízené rakety nebo neřízené pumy. První prototyp MiGu-21F (Fishbed C), známý jako Je-6/1, brány prototypové dílny OKB MiG opustil na jaře roku 1958. Prototyp Je-6/1 ještě postrádal instalaci některých plánovaných avionických systémů. Pod jeho přídí se navíc nacházela anténa datalinku testovací aparatury. Závodní zkoušky prototypu Je-6/1 se oficiálně rozeběhly dnem 16. května 1958. Do oblak se tento stroj poprvé vydal čtyři dny nato. Kariéra prototypu Je-6/1 ale nebyla dlouhá. V průběhu sedmého letu, ke kterému se vydal dne 28. května téhož roku, totiž náhle, po předchozí silné pumpáži, došlo k výpadku jeho pohonné jednotky. Protože se pilotovi nepodařilo motor prototypu Je-6/1 znovu nahodit, rozhodl se pro nouzové přistání klouzavým letem. Když se nacházel pouhý 1 m nad VPD, náhle vypověděla činnost též hydraulika, a tedy i hydraulické akční členy řízení. Protože záložní elektricky poháněný systém řízení nefungoval, jak měl, následně prototyp Je-6/1 narazil „čumákem“ do země. Tomu pak následovala krkolomná jízda po břichu po VPD, při které vzplanul. Ve zkušebním programu jej proto musel nahradit prototyp druhý, Je-6/2 (rudá 22). Ten vzešel z výnosu ze dne 24. července 1958 a jeho základem se stal sériový MiG-21 (Fishbed A) (v.č. 65310108) z linky závodu č.31 z Tbilisi. Díky tomu jej bylo možné k závodním zkouškám odevzdat již dne 26. srpna téhož roku. Od prototypu prvního bylo tento stroj možné snadno rozpoznat zejména díky absenci dvou vnitřních párů křídleních aerodynamických hřebenů. Změnami ale prošlo též avionické vybavení a systém řízení. Jeho součástí se stal dvoukomorový posilovač výškového řízení typu BU-51M a záložní hydraulické čerpadlo typu KP-27. To zcela nahradilo záložní elektricky poháněný systém řízení, který se, jak již bylo řečeno, zcela nesvědčil. Od vzletové dráhy letecké základny Žukovskyj se prototyp Je-6/2 (rudá 22) poprvé odlepil dne 26. srpna 1958. Ke dni 5. listopadu téhož roku tento stroj vykonal celkem 15 letů, načež byl přepraven, dle nařízení GKAT, na leteckou základnu Armjak, která se nacházela poblíž turkmenského Krasnovodsku (nyní Türkmenbashi). Závodní zkoušky prototypu Je-6/2 (rudá 22) byly opět obnoveny dne 20. listopadu 1958. V Krasnovodsku tento stroj uskutečnil dalších 46 letů. Za chodu závodních zkoušek prototypu Je-6/2 (rudá 22) byly přitom provedeny dvě výměny pohonné jednotky. Mezitím, dne 20. listopadu 1958, byl k závodním zkouškám formálně předán též prototyp třetí, Je-6/3 (rudá 23). Od předchozího prototypu se tento stroj odlišoval zejména instalací dvou párů protipumpážních připouštěcích klapek na bocích přídě trupu. Ty zamezovaly nežádoucích pumpážím motoru při snižování jeho otáček při rychlostech vyšších než M=1,5. Na leteckou základnu Armjak prototyp Je-6/3 (rudá 23) dorazil v následujícím měsíci. V rámci závodních zkoušek všechny tři výše uvedené prototypy letounu typu MiGu-21F (Fishbed C) dohromady vykonaly 61 zkušebních letů. V jejich průběhu byly prověřovány zejména základní výkonnostní charakteristiky. Zbraňové testy se staly součástí zkušebního programu pouze prototypu druhého, Je-6/2 (rudá 22), a byly realizovány v Krasnovodsku. Díky všem výše uvedeným úpravám prototypy letounu typu MiGu-21F (Fishbed C) vykazovaly v porovnání s prototypy MiGu-21 (Fishbed A) znatelně vyšší výkonností. Za chodu závodních zkoušek se totiž prototyp Je-6/2 (rudá 22) podařilo rozehnat, ve výšce 11 400 m, až na 2 100 km/h (M=1,97). Z rychlosti M=1,24 na tuto rychlost přitom dokázal akcelerovat za 160 sec. Jeho praktický dostup byl stanoven na 20 700 m. Na tuto výškovou hladinu přitom dokázal za pomoci přídavného spalování vystoupat za 8 min a 25 sec. Praktický dostup prototypu Je-6/2 (rudá 22) v režimu bez přídavného spalování činil 14 500 m. Zatímco ve výšce 20 700 m se dokázal pohybovat rychlostí M=1,84 (se zapnutým přídavným spalováním), rychlost tohoto stroje ve výšce 14 500 m (s vypnutým přídavným spalováním) činila M=0,9. Plovoucí VOP prototypu Je-6/2 (rudá 22) navíc vykazovala vyšší efektivitou než VOP MiGu-21 (Fishbed A), a to i přesto, že měla shodnou plochu. To bylo přitom důsledkem toho, že se nacházela na středoplošné pozici (na místo pozice hornoplošné). Naproti tomu z hlediska hodnoty doletu, který činil 1 230 km, resp. 1 550 km v konfiguraci s PTB v podvěsu, prototypy MiGu-21F (Fishbed C) zaostávaly za hodnotami vypočtenými, a to díky vyšší specifické spotřebě motoru typu R-11F-300 proti projektu. Prototyp druhý byl proto později opatřen instalací dalších dvou palivových nádrží uvnitř křídla. To přitom sebou přineslo vzrůst zásoby paliva z 1 810 l (1 500 kg) na 2 160 l (1 790 kg) a doletu na 1 500 km, resp. 1 800 km v konfiguraci s PTB v podvěsu. Z hlediska stability a ovladatelnosti byly na tom prototypy MiGu-21F (Fishbed C) prakticky stejně jako prototypy letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Zatímco vzletová rychlost prototypu Je-6/2 (rudá 22) činila 280 km/h, resp. 315 km/h s 490 l PTB v podvěsu, přistávací rychlost tohoto stroje se pohybovala mezi 240 a 260 km/h. Délka dojezdu při přistání prototypu Je-6/2 (rudá 22) činila 650 m, resp. 450 km/h při použití brzdícího padáku. V roce 1959 byly prototypy Je-6/2 (rudá 22) a Je-6/3 (rudá 23) předány Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS) ke státním zkouškám. Za chodu státních zkoušek byla rychlost MiGu-21F (Fishbed C) stanovena na 2 200 km/h (M=2,05). V případě dostupu a doletu (bez PTB) tomu pak bylo 18 000 m a 1 100 km. V příslušné závěrečné zprávě ale stála též výtka ke směrové stabilitě, neboť byla shledána za zcela nedostatečnou. Po důkladné prohlídce bylo však zjištěno, že za zmíněné potíže se směrovou stabilitou mohl asymetrický tah motoru způsobený defekty na pohyblivé trysce. Následnou výměnou poškozené trysky, v rámci které byly zavedeny změny do konstrukce přídavného spalování, nicméně problémy se stabilitou zcela vymizely. Díky zmíněnému zásahu do konstrukce komory přídavného spalování bylo navíc možné z odtokové hrany VOP sejmout vyvažovací plošky. Teprve až poté byly státní zkoušky MiGu-21F (Fishbed C) prohlášeny za ukončené. Produkce tohoto stroje se rozeběhla ještě v roce 1959. Stíhací MiG-21F (Fishbed C) obdržel výrobní kód iz.72 a stal se součástí výrobního programu hned dvou závodů, a to závodu č.21 z Gorkého a závodu č.31 z Tbilisi. Zatímco brány závodu č.21 opustilo celkem 83 MiGů-21F (Fishbed C), 10 v roce 1959 a 73 v roce 1960, z linky závodu č.31 sjelo pouhých 10 těchto strojů. Poté výrobní program tohoto podniku přešel na dvoumístný cvičně-bojový model MiG-21U (Mongol A/B). Ve výrobním programu závodu č.21 jej zase vystřídal odvozený model MiG-21F-13 (Fishbed C/E). Letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) se stal prvním masově vyráběným modelem z této řady a od svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-21F (Fishbed C) se odlišoval zejména rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu typu R-3/-3S (AA-2 Atoll). Do roku 1985 přitom brány závodů č.21 (Gorkyj), č.30 (Moskva) a č.31 (Tbilisi) opustilo celkem 10 645 letounů řady MiG-21 (Fishbed). Zatímco v Gorkém bylo, v letech 1959 až 1985, vyrobeno celkem 5 765 MiGů-21 (83 MiGů-21F Fishbed C, 513 MiGů-21F-13 Fishbed C/E, 525 MiGů-21PF Fishbed D, 233 MiGů-21PFL Fishbed D, 944 MiGů-21PFM/PFS Fishbed D/F, 448 MiGů-21R Fishbed H, 145 MiGů-21S Fishbed J, 349 MiGů-21SM Fishbed J, 116 MiGů-21SMT Fishbed K, 165 MiGů-21ST Fishbed L, 2 013 MiGů-21bis Fishbed L/N a 231 MiGů-21MF Fishbed J), moskevský závod č.30 jich postavil, v letech 1962 až 1974, celkem 3 203, včetně cca 230-ti exemplářů modelu MiG-21U (Mongol A/B), 54-ti exemplářů modelu MiG-21FL (Fishbed F) a cca 1 500-ti exemplářů modelu MiG-21M (Fishbed J) a MiG-21MF (Fishbed J) a 15-ti exemplářů modelu MiG-21MT (Fishbed K). Ve výrobním závodu č.31 z Tbilisi se letouny této řady nacházely v letech 1957 až 1985. Jeho brány přitom opustilo celkem 1 677 sériových MiGů-21 (Fishbed), 17 v jednomístné (7 MiG-21 Fishbed A a 10 MiG-21F Fishbed C) a 1 660 ve dvoumístné verzi (180 MiG-21U Mongol A/B, 347 MiG-21US Mongol B a 1 133 MiG-21UM Mongol B). Zatímco všechny MiGy-21 (Fishbed), které vyrobil závod č.21, byly vyhrazeny, tedy vyjma 1 812-ti letounů, pro sovětské VVS a PVO, prakticky všechny letouny této řady vyrobené závodem č.30 skončily za hranicemi SSSR. Jako první byl na vývoz uvolněn model MiG-21F-13 (Fishbed C/E). Tomu se přitom stalo již v roce 1962. Sériová výroba letounů řady MiG-21 (Fishbed) byla ale realizována též, na základě licence, v prostorách československého závodu Aero Vodochody a indického závodu HAL (Hindustan Aeronautics Ltd.). Zatímco závod Aero Vodochody zkompletoval, v letech 1962 až 1972, celkem 194 MiGů-21F-13 (Fishbed E), z toho 4 z dílů dodaných závodem č.21, v prostorách závodu HAL bylo, v letech 1966 až 1987, postaveno celkem 658 letounů řady MiG-21, 205 MiGů-21FL (Fishbed F), 158 MiGů-21M (Fishbed J) a 295 MiGů-21bis (Fishbed L). Ke kompletaci 9-ti MiGů-21FL (Fishbed F) a 75-ti MiGů-21bis (Fishbed L) byly ale použity originální konstrukční sestavy sovětské výroby. Dalších více než 1 000 těchto strojů postavily, v letech 1967 až 2013, čínské závody ze Shenyangu (č.112), Chengdu (č.132) a Guizhou. Čínské MiGy-21 (Fishbed) byly přitom známy jako J-7, resp. F-7 v exportní verzi, a vycházely z letounů typu MiG-21F-13 (Fishbed E), MiG-21MF (Fishbed J) a MiG-21U (Mongol A). Zbraňovými zkouškami sériový MiG-21F (Fishbed C) prošel mezi 25. červnem 1960 a 20. dubnem 1961 u GK NII VVS. Za tuto časovou periodu přitom dva vybrané MiGy-21F (Fishbed C) (rudá 01 / v.č. 72210206 a rudá 02 / 72210207), které pocházely z linky závodu č.21, vykonaly 114 letů s celkovou délkou trvání 50 hod. V jejich průběhu byly provedeny střelby za pomoci neřízených raket typu ARS-212M Ovod-M a S-24 a shozy neřízených pum typu OFAB-100-120, FAB-250M-54, FAB-250M-58 a FAB-500M-54 a zápalných nádrží typu ZB-360. Protože pohonná jednotka letounu MiG-21F (Fishbed C) (rudá 01) zhášela po předchozím nasátí zplodin raketového motoru 212 mm raket typu ARS-212M Ovod-M, za chodu zbraňových zkoušek byl tento stroj vybaven ventilem, který snižoval přísun paliva, a tedy i otáčky motoru, v průběhu střelby. Zmíněný ventil fungoval, jak měl. Při žádné ze střeleb za pomoci dvou 240 mm raket typu S-24 odpálených v jedné salvě, které se staly náplní následujících 25-ti letů, nedošlo k jedinému výpadku motoru. Za pomoci zmíněných raket přitom letoun typu MiG-21F (Fishbed C) mohl napadat pozemní cíle z výšek 550 až 6 000 m při rychlosti 580 až 1 000 km. Rychlost MiGu-21F (Fishbed C) s dvojicí raket typu S-24 pod křídlem (a jednou PTB pod trupem) byla omezena hodnotou 1 000 km/h (1 100 km/h) ve výškách do 8 500 m, resp. M=1,3 (M=1,4) ve větších výškách. Jeho dolet s dvojicí těchto raket (a PTB) v podvěsu činil 1 090 km (1 300 km). Celý raketový systém sestávající se ze dvou raket typu S-24 a odpalovacích lišt typu PU-12-40 vešel ve známost jako AS-24 a do zbraňového arsenálu stíhacího MiGu-21F (Fishbed C) byl formálně zařazen v roce 1960. Naproti tomu ve zkouškách raket typu ARS-212M Ovod-M na tomto stroji se dále nepokračovalo, neboť byla tato zbraň mezitím zcela vyškrtnuta z vývojových plánů. Součástí podvěsné výzbroje sériových MiGů-21F (Fishbed C) se ale staly též raketové bloky typu UB-16-57U s 16-ti neřízenými raketami typu S-5M/K ráže 57 mm a neřízené pumy o hmotnosti 50 až 500 kg. Jako první sériové MiGy-21F (Fishbed C) převzal 32. GvIAP (gardový stíhací pluk) s domovskou základnou Kubinka, která se nachází cca 60 km západním směrem od Moskvy. První letouny tohoto typu byly přitom z Gorkého do Kubinky přelétnuty dne 5. března 1960. Všichni piloti 32. GvIAP si svůj první let s MiGem-21F (Fishbed C) odbyli ještě v průběhu března a dubna. Krátce nato tento regiment obdržel dodávku 40-ti raketonosných MiGů-21F-13 (Fishbed C). V polovině října 1960 převzalo pětici letounů typu MiG-21F (Fishbed C) též testovací středisko GK NII VVS z Achtubinska. Zde pak, v průběhu následujících šesti měsíců, tyto stroje v rámci provozních zkoušek uskutečnily na 500 misí. Jejich náplní se přitom stalo prověření kanónové, raketové i pumové výzbroje. Široké veřejnosti se letouny typu MiG-21 (Fishbed) poprvé představily dne 9. července 1961, na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Konkrétně přitom šlo o MiGy-21F-13 (Fishbed C) ze stavu 32. GvIAP a předváděcího týmu 234. GvIAP, který rovněž bázoval v Kubince. Svůj bojový křest si MiGy-21 (Fishbed) ze stavu VVS (ve verzi MiG-21F-13 Fishbed C/E) odbyly mezi srpnem a říjnem roku 1962 v Indonésii, kde podporovaly Indonésany v boji proti holandským „kolonizátorům“. Letouny řady MiG-21 (Fishbed) byly zařazeny do stavu VVS i PVO. VVS/PVO přitom tyto stroje využívalo nejen pro zachytávání letounů, které pronikly do sovětského vzdušného prostoru, ale i amerických diverzních a průzkumných balónů. Ničení západních špionážních a diversních balónů přitom nemělo jen vojenské a politické důvody. Zmíněné balóny totiž představovaly též vážné nebezpečí pro provoz vojenských i civilních letounů, zvláště když byly jejich gondoly opatřeny modrým nebo šedým „low visibility“ nátěrem. Balóny byly ale pro stíhací letouny, díky malé rychlosti, minimální RCS a vysoké odolnosti, velmi obtížným cílem. Z 4 112 balónů, které Sovětská PVO zachytila v letech 1956 až 1977, se jich podařilo poslat za pomoci stíhacích letounů k zemi pouhých 793. Letouny řady MiG-21 (Fishbed) tvořily páteř stíhacích letek VVS po celá 60. a 70. léta. V průběhu 80. let ale jejich poslání začaly postupně přebírat stíhací letouny řady MiG-23 (Flogger) a MiG-29 (Fulcrum). Z aktivní služby poslední MiGy-21 (Fishbed) odešly na počátku 90. let. V roli cvičných strojů byly ale tyto stroje využívány až do roku 1998. Některé vyřazené letouny řady MiGy-21 (Fishbed) mezitím prošly konverzí na bezpilotní terč typu M-21 (MiG-21Je) nebo M-21M. Nevelký počet terčů řady M-21 se ve službě nachází až do dnešních dnů, a to u 929. GLIC (Státní letové testovací centrum) z Achtubinska (nástupce GK NII VVS).

Popis (model MiG-21F):  Lehký frontový stíhací letoun typu MiG-21F byl řešen jako jednomístný jednomotorový celokovový středoplošník s křídlem s tvarem dvojité delty a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Protáhlý štíhlý dle pravidla ploch navržený trup tohoto stroje měl poloskořepinovou konstrukci a sestával se ze dvou částí, a to přední části a odnímatelné zadní části. Zatímco v čele přední části trupu stíhacího MiGu-21F se nacházel regulovaný nadzvukový lapač pohonné jednotky s kruhovým průřezem, zadní část trupu tohoto stroje zakončovala kruhová tryska. Příďový lapač vzduchu pohonné jednotky MiGu-21F vykazoval průměrem 0,69 m a byl opatřen ostrou prstencovitou náběžnou hranou. Přímo pod ním se nacházela instalace PVD opatřené křidélky DUAS. Regulaci průřezu příďového lapače vzduchu stíhacího MiGu-21F obstarávala automatika, a to za pomoci hydraulicky ovládaného třípolohového regulačního kužele, který byl vetknut do středu vertikální dělící přepážky. Zatímco ze zední do střední polohy zmíněný regulační kužel přecházel při rychlosti odpovídající M=1,5, přední poloha byla vyhrazena pro rychlosti vyšší než M=1,9. Protože regulační kužel příďového kruhového vstupu vzduchu MiGu-21F zároveň zastával funkci krytu radiolokačního dálkoměru, jeho špice byla zhotovena z dielektrického materiálu. Na příďový lapač vzduchu navazovala dvojice vzduchových kanálů s oválným průřezem. Ty se táhly po obou stranách trupu a znovu se slučovaly v jeden kanál s kruhovým průřezem v oblasti před kompresorem pohonné jednotky, která byla umístěna v odnímatelné zadní části trupu. Přívody vzduchu pohonné jednotky MiGu-21F byly opatřeny dvěma páry protipumpážních připouštěcích klapek, jedním párem obdélníkových hydraulicky ovládaných klapek a jedním párem čtvercových odpružených klapek. Zatímco první z nich se nacházel na bocích přídě trupu, přímo před příďovým podvozkem, ten druhý byl umístěn pod kořeny náběžné hrany křídla. Zmíněné připouštěcí klapky zamezovaly nežádoucích pumpážím motoru při snižování jeho otáček při rychlostech vyšších než M=1,5. Přímo mezi oběma vzduchovými kanály se nacházel jednomístný přetlakový kokpit spolu se dvěma úložnými prostory pro avioniku a šachtou příďového podvozku. Útroby horní části čela vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu vyplňoval přední úložný prostor pro avioniku. Ten byl přístupný odnímatelnou krytkou nacházející se na hřbetu trupu, přímo před pilotní kabinou. Přímo pod ním byla umístěna šachta příďového podvozku. Poté následoval kokpit. Pod jeho podlahou byl umístěn další úložný prostor pro avioniku. Přístup do jeho útrob obstarávala výklopná (směrem dopředu) krytka, která byla vetknuta do potahu břicha trupu, v oblasti za šachtou příďového podvozku. Jednomístný přetlakový kokpit MiGu-21F ukrýval vystřelovací sedačku typu SK a byl opatřen jednodílným výklopným průzračným polokapkovitým překrytem. Zmíněný překryt se vyklápěl pod úhlem 50° směrem dopředu a byl zhotoven z 10 mm neprůstřelného organického skla. Do jeho čela byl navíc vetknut oválný rám se 14 mm plochým třívrstvým opticky čistým sklem. Překryt pilotní kabiny MiGu-21F zároveň zastával funkci jakéhosi štítu, který chránil pilota před proudem vzduchu při katapultáži. Další ochranný štít obstarával ochranu pilotovi hlavy a byl integrální s vystřelovací sedačkou. Na průzračný překryt pilotní kabiny tohoto stroje navazovala štíhlá hřbetní nástavba, která se táhla až ke kořeni svislé ocasní plochy a ukrývala rozvody výškového a směrového řízení. Do potahu přední výrazně rozšířené na průzračný překryt pilotní kabiny navazující části hřbetní nástavby MiGu-21F bylo vetknuto okénko, které pilotovi usnadňovalo výhled směrem dozadu. Ochranu pilota před projektily obstarávalo 62 mm čelní pancéřové sklo nacházející se přímo pod výklopným překrytem, dvě pancéřové desky, které byly vetknuty do přední a zadní přetlakové přepážky, a pancéřový záhlavník. Přední část trupu v oblasti za kokpitem pak kromě přívodu vzduchu k pohonné jednotce ukrývala též šest pružných palivových nádrží a šachty kol hlavního podvozku. Odnímatelná zadní část trupu MiGu-21F nesla ocasní plochy a kýlovku a ukrývala pohonnou jednotku v podobě proudového motoru typu R-11F-300 z dílny S.K. Tumanského. Zmíněná pohonná jednotka vykazovala tahem 5 740 kp v režimu přídavného spalování a kromě regulovaného příďového kruhového lapače vzduchu využívala záďovou kruhovou trysku s měnitelným průřezem. Součástí palivového systému MiGu-21F se stalo celkem osm nádrží, šest pružných trupových s celkovou kapacitou 1 810 l (1 500 kg) a dvě integrální křídelní s celkovou kapacitou 350 l (290 kg). Vnitřní zásoba paliva tohoto stroje tedy činila 2 160 l (1 790 kg). Tu však bylo možné dále rozšířit umístěním 490 l přídavné nádrže typu PTB-490 na centrální trupový závěsník. Středoplošně uspořádané křídlo stíhacího MiGu-21F bylo řešeno jako dvojitá delta s „useknutými“ konci“ a vykazovalo plochou 23,0 m2 a mírným záporným vzepětím (-2°). Úhel šípu náběžné hrany křídla tohoto stroje přitom činil 57°. Jeho mechanizace se sestávala z jednosektorových vztlakových klapek typu CAGI (modifikované vztlakové klapky typu Fowler) s rozpětím 2 x 1,239 m, plochou 2 x 0,935 m2 a úhly vychýlení 24°30‘ (pro vzlet) a 44°30‘ (pro přistání) a jednosektorových křidélek s plochou 2 x 0,590 m2 a mezními úhly vychýlení ±20°. Zatímco na horní ploše křídla MiGu-21F se nacházel, ve vzdálenosti 0,67 m od konců, jeden pár nízkých aerodynamických hřebenů, pod jeho náběžnou hranou byl umístěn jeden pár zbraňových závěsníků. Ocasní plochy letounu typu MiG-21F se sestávaly z jedné šípové svislé plochy (SOP) s úhlem šípu náběžné hrany 60° a plochou 4,08 m2 a jedné plovoucí (nastavitelné) šípové vodorovné plochy (VOP) s úhlem šípu náběžné hrany 55°, nulovým vzepětím, rozpětím 3,74 m a mezními úhly vychýlení +7°30‘ a -16°30‘. VOP tohoto stroje byla opatřena štíhlými koncovými vřetenovitými tělesy „anti-flutter“ závaží a její instalace se nacházela na středoplošné pozici. SOP letounu typu MiG-21F se sestávala z pevného kýlu, který byl opatřen krátkým předkýlem, a směrového kormidla s plochou 0,965 m2 a mezními úhly vychýlení ±25°. Horní část její náběžné hrany byla zhotovena z dielektrického materiálu a ukrývala antény komunikačních systémů. Ocasní plochy tohoto stroje doplňovala jedna kýlovka a tři hydraulicky ovládané aerodynamické brzdy. Zatímco dvě z nich se nacházely po stranách přídě trupu, přímo pod kořeny náběžné hrany křídla, další byla umístěna v ose břicha trupu, na úrovni odtokové hrany křídla. Přední aerodynamické brzdy vykazovaly plochou 2 x 0,38 m2 a max. úhlem vychýlení 25° a byly vetknuty do protáhlých kanónových krytů. Zadní aerodynamická brzda měla, na rozdíl od obou příďových, perforovaný povrch a byla umístěna v širokém břišním polokapkovitém krytu. Její plocha přitom činila 0,47 m2. V případě max. úhlu vychýlení tomu zase bylo 40°. Kýlovka MiGu-21F měla oválný obrys a vykazovala délkou 3,5 m a plochou 0,352 m2. Její náběžná hrana byla zhotovena z dielektrického materiálu a ukrývala anténu datalinku. Po levoboku zadní partie kýlovky stíhacího MiGu-21F se zase nacházela jednodílná dvířka pouzdra brzdícího padáku typu PT-5759-58, který vykazoval kruhovým tvarem a plochou 16 m2. Jeho vypuštění přitom sebou přinášelo pokles délky dojezdu při přistání o nějakých 400 m. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu MiG-21F tvořil tříbodový kolový zatahovatelný podvozek příďového typu. Zatímco 500 x 180 mm samostavitelné brzděné kolo příďového podvozku typu KT-38 se zatahovalo (proti směru letu) do břicha přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou, resp. do přední části dělící přepážky příďového vstupu vzduchu, 600 x 200 mm brzděná kola hlavního podvozku typu KT-82 se zasouvala (směrem k podélné ose trupu) do boků střední části trupu, v oblasti pod křídlem. Pevnou hlavňovou výzbroj MiGu-21F tvořily dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 60 nábojů na hlaveň. Jejich instalace se nacházela uvnitř vystouplých protáhlých polokapkovitých krytů, které byly umístěny na bocích trupu, v oblasti pod kořeny křídla. Podvěsná výzbroj tohoto stroje se sestávala z neřízených raket a pum a umisťovala se na dva závěsníky, které se nacházely pod křídlem.

Verze (SSSR):

MiG-23 (Je-2A/iz.63) (Faceplate) – záložní alternativní modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21 (Fishbed A). Letoun typu MiG-23 (Faceplate) se od MiGu-21 (Fishbed A) odlišoval pouze instalací šípového křídla s úhlem šípu náběžné hrany 55° na místo křídla s tvarem dvojité delty. První ze dvou prototypů tohoto stroje vešel ve známost jako Je-2 se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 14. února 1955. Zpočátku jeho pohon obstarával 3 250 kp motor typu RD-9B (AM-9B). Později, za chodu zkušebního programu, ale obdržel instalaci silnějšího 5 100 kp motoru typu AM-11. V této podobě již nesl označení Je-2A (Faceplate) a do oblak se poprvé vydal dne 17. února 1956. V průběhu roku 1957 bylo závodem č.21 postaveno celkem pět MiGů-23 (Faceplate) ověřovací série celkem. viz. samostatný text

Je-4 (Fishbed B) – technologický demonstrátor denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21 (Fishbed A). Posláním jediného exempláře tohoto modelu, který poprvé vzlétl dne 16. června 1955, se stalo prověření aerodynamiky, stability a ovladatelnosti letounu typu MiG-21 (Fishbed A) při rychlostech do M=1,45. Jeho pohon zpočátku obstarával 2 000 kp motor typu AM-5. Později, za chodu zkušebního programu, ale obdržel instalaci silnějšího 3 300 kp motoru typu RD-9I. viz. samostatný text

MiG-21 (Je-5/iz.65) (Fishbed A) – předsériová modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Pohon tohoto modelu obstarával 5 100 kp proudový motor typu R-11-300. Jeho výzbroj se sestávala ze tří 30 mm kanónů typu NR-30 a neřízených raket. První ze dvou prototypů MiGu-21 (Fishbed A), které vešly ve známost jako Je-5, se do oblak poprvé vydal dne 9. ledna 1956. V průběhu roku 1957 brány závodu č.31 z Tbilisi opustilo celkem sedm MiGů-21 (Fishbed A) ověřovací série. viz. samostatný text

Je-50 – přepadová výšková stíhací modifikace letounu typu Je-2 s hybridním pohonem sestávajícím se z 3 300 kp proudového motoru typu RD-9E a 3 800 kp raketového urychlovacího motoru typu S-155. První ze tří prototypů tohoto modelu poprvé vzlétl dne 9. ledna 1956. viz. samostatný text

Je-50A (MiG-23U) – přepadová výšková stíhací modifikace letounu Je-2A s hybridním pohonem sestávajícím se z 5 100 kp proudového motoru typu R-11E-300 a 3 800 kp raketového urychlovacího motoru typu S-155. Jediný exemplář tohoto modelu brány závodu č.21 opustil na podzim roku 1957. Za letu ale nebyl nikdy zkoušen. viz. samostatný text

Je-6/1 – první prototyp denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Od prototypu druhého se tento stroj odlišoval zejména instalací tří párů aerodynamických hřebenů nad náběžnou hranou křídla alá MiG-21 (Fishbed A). Do oblak se přitom poprvé vydal dne 20. května 1958.

Je-6/2 – druhý prototyp denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Od prototypu prvního se tento stroj odlišoval zejména absencí dvou vnitřních párů křídelních aerodynamických hřebenů. Změnami ale prošlo též avionické vybavení a systém řízení. Jeho součástí se stal dvoukomorový posilovač výškového řízení typu BU-51M a záložní hydraulické čerpadlo typu KP-27. To zcela nahradilo záložní elektricky poháněný systém řízení, který se nesvědčil. Později byl tento stroj opatřen též instalací dalších dvou palivových nádrží uvnitř křídla. To přitom sebou přineslo vzrůst zásoby paliva z 1 810 l (1 500 kg) na 2 160 l (1 790 kg). Prototyp Je-6/2 vznikl konverzí sériového MiGu-21 (Fishbed A) a do oblak se poprvé vydal dne 26. srpna 1958.

Je-6/3 – třetí prototyp denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Od prototypu druhého se tento stroj odlišoval zejména instalací dvou párů protipumpážních připouštěcích klapek na bocích přídě trupu, jednoho páru obdélníkových hydraulicky ovládaných klapek a jednoho páru čtvercových odpružených klapek. Zatímco první z nich se nacházel přímo před příďovým podvozkem, ten druhý byl umístěn pod kořeny náběžné hrany křídla. K závodním zkouškám byl tento stroj předán dne 20. listopadu 1958.

MiG-21F (Je-6/iz.72) (Fishbed C) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu MiG-21 (Fishbed). Pohon tohoto modelu obstarával 5 740 kp proudový motor typu R-11F-300. Jeho výzbroj se sestávala ze dvou 30 mm kanónů typu NR-30 a neřízených raket. Ty se přitom umisťovaly na dvojici křídelních závěsníků. Dle některých zdrojů se ale hlavňová výzbroj prvních 30 sériových MiGů-21F (Fishbed C) se stávala z jednoho 30 mm kanónu typu NR-30 a dvou 23 mm kanónů typu NR-23. V letech 1959 až 1960 brány závodů č.21 a č.31 opustilo celkem 83 sériových exemplářů tohoto modelu. Zatímco závod č.21 postavil celkem 73 sériových MiGů-21F (Fishbed C), z linky závodu č.31 jich sjelo jen 10.

Je-7 (MiG-21P) – přepadová pro činnost za každého počasí uzpůsobená stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan), kolimátoru typu PKI-1 a dvou PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll). Letoun typu MiG-21P (Je-7) vznikl v počtu dvou prototypů. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 10. srpna 1959. viz. samostatný text

Je-6/2 a J-6/3 (experimentální) – speciální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C) zastávající poslání vzdušné zkušebny. Za pomoci tohoto modelu byl studován vliv podvěsu dvou PLŘS typu K-13/R-3 (AA-2 Atoll) na stabilitu a ovladatelnost letounu typu MiGu-21F (Fishbed C). Na tento model byl upraven 2. a 3. prototyp MiGu-21F (Fishbed C), Je-6/2 a Je-6/3. Zpočátku oba zmíněné stroje létaly s instalací raketových závěsníků pod náběžnou hranou křídla, na pozici standardních pumových závěsníků alá MiG-21F-13 (Fishbed C/E). Později ten první, Je-6/2, obdržel modifikované křídlo s raketovými závěsníky na koncích. Do oblak se přitom takto modifikovaný prototyp Je-6/2 poprvé vydal dne 14. září 1960. viz. samostatný text

Je-6/9 – experimentální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C) zastávající roli nosiče taktické jaderné pumy typu „iz.244“. Ta se přitom umisťovala na centrální trupový závěsník, který byl opatřen zámky typu BD3-55T. Součástí přístrojového vybavení tohoto modelu se stal též bombardovací zaměřovač typu PBK-1. Díky jeho instalaci se letoun typu Je-6/9 mohl ke svému cíli přibližovat letem v přízemní výšce a vlastní pumový útok provádět v průběhu strmého výstupu. Při pumových útocích z horizontálního a střemhlavého letu byl zase využíván standardní střelecký zaměřovač typu ASP-5ND. Jediný exemplář letounu typu Je-6/9 vznikl konverzí sériového MiGu-21F (Fishbed C) a letovými zkouškami prošel v letech 1960 až 1961.

MiG-21F-13 (Je-6T/iz.74) (Fishbed C/E) – pokročilá modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C) s rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll) a zvětšenou zásobou paliva. Zatímco letouny typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) z prvních výrobních sérií byly vyzbrojeny též jedním 30 mm kanónem typu NR-30, letouny z pozdějších výrobních sérií instalaci hlavňové výzbroje zcela postrádaly. Sériovou výrobou MiGu-21F-13 (Fishbed C/E) se zabývaly hned dva výrobní závody, a to závod č.21 z Gorkého a moskevský závod č.30. Zatímco brány závodu č.21 opustilo, v letech 1960 až 1962, celkem 513 těchto strojů, ve výrobním programu závodu č.30 se letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) nacházel v letech 1962 až 1965. viz. samostatný text

Je-66 – speciální neozbrojená modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) uzpůsobená pro dobývání rekordů v rychlosti a stoupavosti. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí prototypu Je-6T/1 a vyznačoval se instalací silnějšího 6 183 kp motoru typu R-11F2-300. Ke svému prvnímu rekordnímu letu se přitom tento stroj vydal dne 31. prosince 1959. viz. samostatný text

Je-66A – modifikace rekordního speciálu typu Je-66 uzpůsobená pro dobývání rekordů v dostupu. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl úpravou letounu Je-66A a vyznačoval se instalací doutníkovitého pouzdra s raketovou urychlovací jednotkou typu U-21 pod střední částí trupu. Dne 28. dubna 1961 se tento stroj stal držitelem absolutního rekordu v dostupu. viz. samostatný text

Je-6T/2 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) zastávající roli vzdušné zkušebny lyžového podvozku. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1961 konverzí druhého prototypu stíhacího MiGu-21F-13 (Fishbed C), známého jako Je-6T/2 (rudá 32), a vyznačoval se instalací nových vzpěr hlavního podvozku, které nebylo možné zatahovat, s kovovými lyžemi na místo kol. Za pomoci prototypu Je-6T/2 (rudá 32) byly odzkoušeny lyže s hranatým i zaobleným tvarem. Zmíněné zkoušky probíhaly na luchovickém letišti Tretjakovo a sestávaly se z 18-ti pojížděk po VPD a 11-ti letů. Jejich posláním se stalo prověření provozních charakteristik letounu opatřeného lyžovým podvozkem z leteckých základen s nezpevněnou VPD. Předtím OKB MiG pro zkoušky lyžového podvozku využívala druhý prototyp letounu typu MiG-21 (Fishbed A), známý jako Je-5/2.

Je-6T/3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) zastávající roli vzdušné zkušebny neřiditelného pohyblivého předkřídla s tvarem delty s „useknutými“ konci. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1961 konverzí třetího prototypu stíhacího MiGu-21F-13 (Fishbed C), známého jako Je-6T/3. Se zmíněným předkřídlem přitom OKB MiG počítala pro frontový stíhací letoun typu Je-8 a těžký přepadový stíhací letoun typu Je-152M. viz. samostatný text

Je-6V (Fishbed E) – experimentální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) se zkráceným vzletem a přistáním. Tento model zastával poslání vzdušné zkušebny systému pro ofukování vztlakových klapek (SPS), který odebíral vzduch z kompresoru 6 175 kp motoru typu R-11F2S-300, odhazovatelných urychlovacích raket na TPL (JATO) typu SPRD-99 a modifikovaného padákového brzdícího systému. Oba exempláře letounu typu Je-6V (Fishbed E), Je-6V/1 a Je-6V/2, vznikly v roce 1961 konverzí sériových MiGů-21F-13 (Fishbed C). viz. samostatný text

MiG-21F-13 (vzdušná zkušebna) – experimentální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C). Za pomoci jediného exempláře tohoto modelu, který vznikl konverzí sériového MiGu-21F-13 (Fishbed C) (rudá 01), byla prověřována způsobilost letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) pro činnost z provizorních taktických leteckých základen. Jediný exemplář tohoto modelu se vyznačoval absencí okénka včleněného do rozšířené na průzračný překryt pilotní kabiny navazující přední části hřbetní nástavby alá Aero MiG-21F-13. Od standardního MiGu-21F-13 (Fishbed C) se ale odlišoval též instalací PVD na hřbetu přídě trupu. Naproti tomu PVD MiGu-21F-13 (Fishbed C) se nacházela pod příďovým lapačem vzduchu. Protože zde byla více náchylná na poškození při přistání a rolování, instalace PVD nad příďovým lapačem vzduchu se stala standardem pro všechny letouny řady MiG-21, počínaje modelem MiG-21PF (Fishbed D). Experimentální MiG-21F-13 (rudá 01) byl opatřen standardním tříbodovým kolovým podvozkem. Za chodu zkoušek tento stroj navíc obdržel nástřik fototeodolitických značek, které měly podobu vertikálních pruhů, na bocích trupu.

MiG-21F-13 (PSP) – experimentální modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C). Za pomoci jediného exempláře tohoto modelu, který vznikl konverzí sériového MiGu-21F-13 (Fishbed C) (rudá 12), byla na počátku 60. let prověřována způsobilost letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed C) pro činnost z provizorních taktických leteckých základen s VPD pokrytou perforovanými ocelovými deskami.

MiG-21U (Je-6U/iz.66) (Mongol A/B) – cvičně-bojová modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E) s dvoumístnou tandemově uspořádanou pilotní kabinou na místo kabiny jednomístné. Letoun typu MiG-21U (Mongol A/B) primárně sloužil pro přeškolování pilotů u bojových útvarů. Prototyp tohoto modelu vešel ve známost pod označením Je-6U/1 a do oblak se poprvé vydal dne 17. října 1960. Sériovou výrobou MiGu-21U (Mongol A/B) se zabývaly hned dva výrobní závody, a to závod č.31 z Tbilisi a moskevský závod č.30. Zatímco brány závodu č.21 opustilo, v letech 1962 až 1966, celkem 180 sériových MiGů-21U (Mongol A/B), závod č.30 postavil, v letech 1964 až 1968, dalších nejméně 230 těchto strojů. viz. samostatný text

MiG-21PF/PFL (Je-7/iz.76) (Fishbed D) – přepadová pro činnost za každého počasí uzpůsobená stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu RP-9-21/CD-30T (Spin Scan) nebo RP-21/CD-30TP (Spin Scan), kolimátoru typu PKI-1 a dvou PLŘS krátkého dosahu typu R-3S (AA-2 Atoll) nebo RS-2US (AA-1 Alkali). Od frontového MiGu-21F-13 (Fishbed E) se ale přepadový MiG-21PF (Fishbed D) odlišoval též instalací silnějšího 6 120 kp motoru typu R-11F2-300 a další palivové nádrže uvnitř výrazně rozšířené přední části hřbetní nástavby. První ze dvou prototypů tohoto modelu (Je-7/4) byl k závodním zkouškám předán dne 8. srpna 1960. Sériovou výrobou MiGu-21PF (Fishbed D) se zabývaly hned dva výrobní závody, a to závod č.21 z Gorkého a moskevský závod č.30. Zatímco brány závodu č.21 opustilo, v letech 1961 až 1965, celkem 525 těchto strojů, ve výrobním programu závodu č.30 se letoun typu MiG-21PF (Fishbed D) nacházel v letech 1964 až 1968. Závod č.21 ale vyrobil též, v letech 1961 až 1965, celkem 233 exemplářů modelu MiG-21PFL (Fishbed D), který vzešel z požadavků vzdušných sil Vietnamu. viz. samostatný text

Je-7/4 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) zastávající roli vzdušné zkušebny experimentálního lyžo-kolového podvozku obdobné konstrukce, jakou měl podvozek stíhacího-bombardéru typu Su-7BKL (Fitter A). Zmíněný podvozek měl jedinému exempláři tohoto speciálu, který vznikl v roce 1962 úpravou prototypu Je-7/4 (rudá 74), umožňovat působit z leteckých základen s nezpevněnou VPD s nosností nižní než 4 kg/cm2. Celý zkušební program přitom tento stroj absolvoval s dvojicí maket PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) v podvěsu. Protože se na PVD prototypu Je-7/4 (rudá 74) při činnosti z polního letiště neustále uchycoval prach a špína, jeho zkoušky provázely potíže s výpadky přístrojů. Z tohoto důvodu byla později PVD tohoto stroje přesunuta z břicha přední části trupu na jeho hřbet (do osy trupu). Obdobnou úpravou přitom ve stejnou dobu prošel též prototyp Je-7/3 (rudá 73). Ten se ale přímo na zkouškách lyžo-kolového podvozku nepodílel. Později byl lyžo-kolový podvozek zkoušen též na jednom sériovém MiGu-21PF (Fishbed D).

Je-7/4 (vzdušná zkušebna) – experimentální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) s instalací nové kýlové stabilizační plochy s větší plochou (1,16 m2). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1962 úpravou prototypu Je-7/4 (rudá 74), který předtím zastával poslání vzdušné zkušebny lyžo-kolového podvozku, a v rámci závodních zkoušek vykonal celkem tři zkušební lety. Jejich posláním se přitom stalo studium vlivu nové kýlovky na ne zrovna ideålní směrovou stabilitu letounu typu MiG-21PF (Fishbed D). V průběhu prvního letu, ke kterému se tento stroj vydal dne 22. srpna 1962, dosáhl, ve výšce 15 000 m, rychlosti M=2,04. Den nato se jej podařilo, v té samé výšce, rozehnat až na M=2,1. Poslední let vykonal 30. dne toho samého měsíce. Nejvyšší naměřená rychlost v průběhu tohoto letu činila M=2,0 a byla dosažena ve výšce 13 000 m. Všechny zmíněné lety přitom prototyp Je-7/4 (rudá 74) uskutečnil v konfiguraci s dvojicí PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) v podvěsu. V jejich průběhu se podařilo zjistit, že vykazuje znatelně lepší směrovou stabilitou než řadový MiG-21PF (Fishbed D), který je opatřen kýlovkou s menší plochou.

Je-7/3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) zastávající roli vzdušné zkušebny PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu K-13R/R-3R (AA-2 Atoll). Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1963 úpravou prototypu Je-7/3 (rudá 73).

MiG-21PF (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) zastávající roli vzdušné zkušebny experimentálního lyžo-kolového podvozku. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1963 konverzí sériového MiGu-21PF (Fishbed D) (rudá 02 / v.č. 76210820) a vyznačoval se instalací modifikovaného hlavního podvozku se sklápěcími hydraulicky ovládanými pomocnými lyžemi. Obdobné vzletové a přistávací zařízení přitom předtím, v roce 1962, prošlo zkouškami na prototypu Je-7/4 (rudá 74). Pomocné lyže hlavního podvozku letounu MiG-21PF (rudá 02) byly zhotoveny z titanu a vykazovaly plochou 600 cm2. Zatímco při operacích z betonových VPD byly zmíněné pomocné lyže ponechány v horní poloze, při činnosti z leteckých základen s nezpevněnou VPD se vysouvaly směrem dolů, téměř na úroveň spodní plochy pneumatik kol. Protože jejich instalace sebou přinesla redukci zatížení na povrch VPD o nějakých 50%, letoun MiG-21PF (rudá 02) měl být schopen působit z leteckých základen s podmáčenou nezpevněnou VPD s nosností nižní než 4 kg/cm2. Celý zkušební program přitom tento stroj absolvoval, stejně jako prototyp Je-7/4 (rudá 74), s dvojicí maket PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) v podvěsu. Křídlení závěsníky a odpalovací lišty těchto střel byly ale pro MiG-21PF (rudá 02) vypůjčeny od jiného letounu toho samého typu (v.č. 76210725). Přestože se lyžo-kolový podvozek osvědčil, na letounech řady MiG-21 (Fishbed) se již více nerozšířil. Jediným operačním sovětským letounem s takto koncipovaným podvozkem se tak stal stíhací-bombardér typu Su-7BKL (Fitter A).

MiG-21PF (vzdušná zkušebna) – experimentální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) s instalací nové svislé ocasní plochy s větší hloubkou a plochou (5,20 m2 vs 3,80 m2) a přímou náběžnou hranou bez „předkýlu“. Takto radikálně přepracovaná SOP přitom představovala přímou reakci ze strany OKB MiG na ne zrovna ideální směrovou stabilitu sériových MiGů-21PF (Fishbed D). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21PF (Fishbed D) (v.č. N76210725) a letovými zkouškami prošel v roce 1963. Protože instalace 5,20 m2 SOP sebou přinesla razantní zlepšení směrové stability, stala se standardem pro všechny letouny řady MiG-21 (Fishbed), počínaje modelem MiG-21FL (Fishbed F) a MiG-21PFS (Fishbed F).

MiG-21FL (iz.77) (Fishbed F) – exportní modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) se slabším 5 740 kp motorem typu R-11F-300, méně výkonným radiolokátorem typu R2L Spin Scan (exportní RP-21/CD-30TP Spin Scan), novou SOP s větší plochou a pouzdrem brzdícího padáku pod směrovým kormidlem, modifikovaným avionickým vybavením a zredukovanou škálou raketové výzbroje na PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) a neřízené rakety ráže 57 mm. Tento model vzešel z požadavků Indického vojenského letectva. Prvních 54 MiGů-21FL (Fishbed F) bylo postaveno v letech v letech 1965 až 1968, moskevským závodem č.30. Konečnou montáž dalších 205-ti těchto strojů zajistil indický závod HAL. Poslední z nich přitom brány tohoto podniku opustil v roce 1973. viz. samostatný text

MiG-21PFS (Je-7SPS/iz.94) (Fishbed D/F) – pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) se silnějším 6 175 kp motorem typu R-11F2S-300, ofukovanými vztlakovými klapkami (za pomoci systému SPS), pouzdrem brzdícího padáku v kořeni odtokové hrany SOP a úchyty pro startovací rakety na břichu trupu. Prototyp MiGu-21PFS (Fishbed D/F) vešel ve známost pod označením Je-7SPS a vznikl přestavbou sériového MiGu-21PF (Fishbed D). Letovými zkouškami přitom tento stroj prošel v průběhu první poloviny roku 1962. Sériová výroba tohoto modelu byla realizována v letech 1963 až 1965 na lince závodu č.21. viz. samostatný text

MiG-21PFM (Je-7M/Je-7SPS/iz.94) (Fishbed F) – pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PFS (Fishbed D/F) s modifikovaným zbraňovým systémem. Prototyp tohoto modelu vešel ve známost jako Je-7M a vznikl přestavbou letounu Je-7SPS, prototypu letounu typu MiG-21PFS (Fishbed D/F). Brány prototypové dílny OKB MiG přitom tento stroj opustil dne 17. října 1962. Sériovou výrobou MiGu-21PFM (Fishbed F) se zabývaly hned dva výrobní závody, a to závod č.21 z Gorkého a moskevský závod č.30. Zatímco brány závodu č.21 opustilo, v letech 1963 až 19666, celkem 944 těchto strojů (včetně modelu MiG-21PFS Fishbed D/F), ve výrobním programu závodu č.30 se letoun typu MiGu-21PFM (Fishbed F) nacházel v letech 1966 až 1968. viz. samostatný text

MiG-21R/RF (Je-7R/iz.94R/iz.69R) (Fishbed H) – dvouúčelová taktická průzkumná-stíhací modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F). Průzkumné vybavení tohoto modelu bylo umístěno uvnitř odnímatelného doutníkovitého kontejneru, který se umisťoval pod střední část trupu. Dále se průzkumný MiG-21R (Fishbed H) vyznačoval instalací další palivové nádrží (s objemem 380 l) v rozšířené hřbetní nástavbě a druhého páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla. Prototyp tohoto modelu nesl označení Je-7R a vznikl v roce 1964 přestavbou sériového MiGu-21PF (Fishbed D). V letech 1965 až 1971 bylo na lince závodu č.21 z Gorkého zkompletováno celkem 448 sériových MiGů-21R (Fishbed H). Část z nich přitom brány zmíněného podniku opustilo ve verzi MiG-21RF (Fishbed H), která se vyznačovala instalací silnějšího motoru typu R-13-300 (na místo R-11F2S-300).  viz. samostatný text

MiG-21U-OP (Je-6U-OP) – speciální neozbrojená doprovodná modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21U (Mongol A/B) z dílny OKB V.M. Mjasiščeva určená pro filmování průběhu zkušebních startů leteckých řízených střel ze zbraňových závěsníků, zkušebních shozů pum a přídavných palivových nádrží ze zbraňových závěsníků, zkušebních nouzových odhozů zbraňových závěsníků bez i s výzbrojí v podvěsu, zkušebních pyrotechnických odhozů průzračných překrytů pilotní kabiny a jiných zkoušek realizovaných ve vzduchu při nadzvukových rychlostech. Speciál MiG-21U-OP vzešel z výnosu ze dne 5. srpna 1966 a vyznačoval se instalací filmové kamery typu AKS-2 uvnitř zadního kokpitu, zbaveného hlavní i obou postranních přístrojových desek, pedálů směrového řízení a kniplu (pozici pedálů zaujaly stupačky). Obsluhu zmíněné kamery přitom obstarával druhý člen posádky, operátor-kameraman. Uvnitř zadního kokpitu speciálu MiG-21U-OP se ale nacházela též schránka s náhradními filmy. Přestože výkresové podklady MiGu-21U-OP zpracovala OKB MiG, jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v prostorách prototypové dílny OKB-23 V.M. Mjasiščeva, a to přestavbou sériového MiGu-21U (Mongol A/B) (č.3116), který zřejmě pocházel z linky moskevského závodu č.30. Provozovatelem jediného exempláře speciálu MiG-21U-OP se stal institut GK NII VVS z Achtubinska. Ten jej přitom formálně převzal dne 4. října 1968. Později Mjasiščevova OKB pro potřeby GK NII VVS obdobně upravila též jeden exemplář pokročilejšího dvoumístného modelu MiG-21UM (Mongol B).

MiG-21S/SN (Je-7S/iz.95, Je-7N/iz.95N) (Fishbed J) – frontová stíhací modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) se silnějším radiolokátorem typu RP-22S (Jay Bird), který spolupracuje s poloaktivním RL naváděcím systémem PLŘS krátkého dosahu typu R-3R (AA-2 Atoll), uvnitř regulačního kužele příďového vstupu vzduchu, druhým párem zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla, a větší palivovou nádrží uvnitř rozšířené hřbetní trupové nástavby alá MiG-21R (Fishbed H). Produkcí tohoto modelu se zabýval, v letech 1965 až 1968, závod č.21 z Gorkého. Jeho brány přitom opustilo celkem 145 MiGů-21S (Fishbed J). Část z nich ale vznikla ve verzi MiG-21SN (Fishbed J), která mohla zastávat též poslání nosiče taktické jaderné pumy. viz. samostatný text

Je-33 – neozbrojená výšková rekordní modifikace letounu typu MiG-21U (Mongol A/B). Za pomoci jediného exempláře tohoto modelu se SSSR podařilo, dne 22. května 1965, získat zápis absolutního ženského světového výškového rekordu 24 336 m. Měsíc nato byl s tímto strojem ustanoven též ženský světový výškový rekord v ustáleném letu. Ten činil přitom celých 19 020 m. Oba zmíněné rekordy byly uznány mezinárodní organizací FAI (Féderation Aéronautique Internationale).

MiG-21US (Je-6US/iz.68) (Mongol B) – pokročilá modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21US (Mongol B) se silnějším 6 175 kp motorem typu R-11F2S-300, systémem pro ofukování vztlakových klapek (SPS) a modifikovaným systém pro nouzové opuštění pilotní kabiny. V letech 1966 až 1970 bylo závodem č.31 z Tbilisi postaveno celkem 347 těchto strojů. viz. samostatný text

Je-7PD (Fishbed G) – speciální neozbrojená experimentální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F). Tento model vzešel z programu frontového stíhacího letounu 3. generace kategorie STOL typu iz.23-01 (Faithless) a vyznačoval se instalací dvou 2 350 kp proudových zdvihových motorů typu RD-36-35 uvnitř prodloužené a rozšířené střední části trupu, přímo mezi pilotní kabinou a SOP. Jeho posláním se stalo prověření činnosti zmíněných pohonných jednotek za reálných podmínek a vlivu jejich tahu na délku rozjezdu a dojezdu při vzletu a přistání. Jediný exemplář speciálu Je-7PD (Fishbed G) vznikl radikální přestavbou sériového MiGu-21PFM (Fishbed F) a letovými zkouškami prošel v průběhu let 1966 až 1967. viz. samostatný text

Je-76 – neozbrojená rekordní modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PF (Fishbed D). Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí prototypu Je-7/4 (rudá 74). Zmíněná konverze spočívala přitom v demontáži veškerého k danému účelu nepotřebného vybavení, včetně zbraňového systému a zbraňových závěsníků. Speciál Je-76 přinesl SSSR zápis hned tří mezinárodní organizací FAI uznaných ženských světových rychlostních rekordů. První z nich byl ustanoven dne 16. září 1966 na 500 km okruhu a činil 2 062 km/h. Tomu měsíc nato následoval zápis rychlostního rekordu 900,27 km/h na 2 000 km okruhu. Poslední rekord byl s tímto strojem vydobyt dne 18. února 1967 na 200 km okruhu a činil 2 128,7 km/h.

MiG-21I Analog – speciální neozbrojená modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21S (Fishbed J) zastávající poslání technologického demonstrátoru nadzvukového dopravního letounu typu Tu-144 (Charger A) z dílny OKB A.N. Tupoleva. Speciál MiG-21I se vyznačoval instalací přesné aerodynamické zmenšeniny křídla letounu typu Tu-144 (Charger A) na místo původního křídla a VOP. Jeho posláním se stalo prověření aerodynamiky, letových charakteristik, stability a ovladatelnosti zmíněného nadzvukového dopravního letounu za reálných podmínek. Všechny tři prototypy experimentálního MiGu-21I, dva letové a jeden neletový, vznikly konverzí sériových MiGů-21S (Fishbed J). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 18. dubna 1968. viz. samostatný text

MiG-21M (Je-7M/iz.96) (Fishbed J) – exportní modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21S (Fishbed J). Exportní MiG-21M (Fishbed J) se vyznačoval instalací slabšího radiolokátoru typu RP-21M (Spin Scan), který nebyl kompatibilní s poloaktivním RL naváděcím systémem PLŘS krátkého dosahu typu R-3R (AA-2 Atoll), uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu a 23 mm dvouhlavňového kanónu typu GŠ-23 na břichu trupu, přímo před centrálním závěsníkem. Prototyp tohoto modelu poprvé vzlétl v roce 1968. Exportní MiG-21M (Fishbed J) byl nejprve, v letech 1968 až 1971, vyráběn moskevským závodem č.30 a poté, v letech 1973 až 1981, indickým závodem HAL. Brány posledně uvedeného podniku přitom opustilo celkem 158 sériových MiGů-21M (Fishbed J). viz. samostatný text

MiG-21SM (iz.96M/iz.15) (Fishbed J) – pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21S (Fishbed J). Letoun typu MiG-21SM (Fishbed J) se vyznačoval instalací silnějšího 6 490 kp motoru typu R-13-300 (na místo motoru typu R-11F2S-300) v zadní části trupu a dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23 na břichu trupu, přímo před centrálním závěsníkem alá exportní MiG-21M (Fishbed J). Produkcí tohoto modelu se zabýval, v letech 1968 až 1971, závod č.21 z Gorkého. Brány zmíněného podniku přitom opustilo celkem 349 sériových MiGů-21SM (Fishbed J). viz. samostatný text

MiG-21MF (iz.96F) (Fishbed J) – exportní modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J) s mírně upraveným avionickým vybavením. Exportní MiG-21MF (Fishbed J) byl vyráběn nejprve, v letech 1969 až 1974, v prostorách závodu č.30, a poté, v letech 1975 až 1976, na lince závodu č.21. Brány posledně uvedeného podniku přitom opustilo celkem 231 těchto strojů. viz. samostatný text

MiG-21UM (Je-6UM/iz.69) (Mongol B) – pokročilá modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21US (Mongol B) se silnějším 6 490 kp motorem typu R-13-300, modifikovaným avionickým vybavením a modifikovaným systém pro nouzové opuštění pilotní kabiny. V letech 1970 až 1985 bylo závodem č.31 z Tbilisi postaveno celkem 1 133 těchto strojů. viz. samostatný text

MiG-21US (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21US (Mongol B) zastávající roli vzdušné zkušebny. Jediný exemplář tohoto speciálu, který vznikl konverzí sériového MiGu-21US (Mongol B), využíval v letech 1970 až 1975 zkušební institut LII ze Žukovského ke zkouškám aktivních systémů pro řešení abnormálních letových situací, jakým je například tzv. „panické tlačítko“ (jeho stisknutím se letoun sám vyvede do stabilního horizontálního letu z jakékoliv výšky), systémů pro nouzový odhoz překrytu pilotní kabiny a vystřelovacích sedaček

MiG-21US (rudá 68) – experimentální modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21US (Mongol B). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21US (Mongol B) (v.č. 09685126) a vyznačoval se instalací kamer uvnitř dvou vnějších krytů. Zatímco jeden z nich měl tvar štíhlé válce a byl vetknut do horní části náběžné hrany SOP, ten druhý měl podobu protáhlé nástavby s rozšířenou zaoblenou přední partií a nacházel se na pravoboku trupu, přímo nad křídlem, resp. přímo za zadním pilotním prostorem. Letoun MiGu-21US (Mongol B) (rudá 68) využíval zkušební institut LII ze Žukovského. Jeho posláním se s největší pravděpodobností staly zkoušky systému pro nouzový odhoz překrytu pilotní kabiny. Poté, co dosloužil, byl vystaven před vstupem do Školy zkušebních pilotů ze Žukovského. Ještě předtím byl ale zbaven krytu zadní kamery.

MiG-21SMF – experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J) s instalací silnějšího motoru typu R-13F2-300. Letové zkoušky MiGu-21SMF, který vznikl konverzí sériového MiGu-21SM (Fishbed J), se rozeběhly na podzim roku 1970 a byly završeny v létě roku 1971. Zkušební program tohoto stroje přitom probíhal v režii zkušebního institutu GNIKI VVS z Achtubinska.

MiG-21D (MiG-21DF) – odlehčená pro manévrový vzdušný boj optimalizovaná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J). Letoun typu MiG-21D se vyznačoval instalací silnějšího motoru typu R-13F2-300 uvnitř zadní části trupu (na místo motoru typu R-13-300) a jednoduchého radiolokačního dálkoměru typu SRD-5 (High Fix) uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (na místo znatelně těžšího střeleckého radiolokátoru typu RP-22SM Safír-21 Jay Bird). Tento model představoval přímou reakci na nemilou skutečnost, že poslední verze letounů typu MiG-21 (Fishbed) za těmi prvními, díky vyšší vzletové hmotnosti, znatelně zaostávaly obratností. Jediný exemplář MiGu-21D vznikl konverzí sériového MiGu-21S (Fishbed J) nebo -21SM (Fishbed J) a díky absenci radiolokátoru byl schopen napadat pouze vzdušné cíle, které se nacházely v přímém visuálním kontaktu. Jeho výzbroj se sestávala z jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23, který byl umístěn na břichu trupu, přímo před centrálním závěsníkem, a nákladu PLŘS, neřízených raket nebo neřízených pum do celkové hmotnosti až do 2 000 kg. Naproti tomu bojová nosnost řadového MiGu-21SM (Fishbed J) činila pouhých 1 300 kg. Zkouškami jediný prototyp MiGu-21D prošel mezi lednem a dubnem roku 1971 u zkušebního institutu GNIKI VVS z Achtubinska. Přestože vykazoval lepší obratností než řadový radarem vybavený MiG-21SM (Fishbed J), jak se předpokládalo, sériové výroby se nedočkal.

MiG-21MT (iz.96T) (Fishbed K) – pokročilá modifikace exportního frontového stíhacího letounu typu MiG-21MF (Fishbed J) se silnějším 6 850 kp motorem typu R-13F-300 a novou palivovou nádrží s větším objemem (900 l vs 510 l) uvnitř výrazně robustnější hřbetní trupové nástavby. Tento model vznikl v počtu pouhých 15-ti exemplářů. Ty přitom byly vyrobeny, v průběhu roku 1971, závodem č.30. viz. samostatný text

MiG-21SMT (iz.50) (Fishbed K) – modifikace exportního frontového stíhacího letounu typu MiG-21MT (Fishbed K) vyhrazená pro domácí vzdušné síly. Tento model vznikl v počtu 116-ti exemplářů. Ty přitom byly vyrobeny, v průběhu roku 1971, závodem č.21. viz. samostatný tex

MiG-21ST (iz.50) (Fishbed L) – modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SMT (Fishbed K) s méně robustní hřbetní trupovou nástavbou, která ukrývá menší (600 l vs 900 l) a lehčí palivovou nádrž, z pokročilejšího MiGu-21bis (Fishbed L/N). Tento model vznikl v počtu 165-ti exemplářů. Ty přitom byly vyrobeny, v letech 1972 až 1973, závodem č.21. viz. samostatný tex

MiG-21bis (Je-7bis/iz.75) (Fishbed L/N) – pokročilá pro manévrový vzdušný boj optimalizovaná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J). Letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) se vyznačoval instalací silnějšího 9 900 kp motoru typu R-25-300, větší palivové nádrže uvnitř rozšířené hřbetní trupové nástavby a pokročilejší avioniky. Součástí zbraňového systému tohoto modelu se navíc staly nové PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-13M (AA-2 Atoll), R-55 (AA-1 Alkali) a R-60/-60M (AA-8 Aphid). V letech 1972 až 1985 brány závodu č.21 z Gorkého opustilo celkem 2 013 sériových MiGů-21bis (Fishbed L/N). Dalších 295 těchto strojů postavil, v letech 1980 až 1987, indický podnik HAL. viz. samostatný text

MiG-21bis (experimentální) – experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) se speciálním systémem zamezujícím nežádoucímu pumpování pohonné jednotky při prudkém manévrování. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí jednoho z prvních sériových MiGů-21bis (Fishbed L/N) (rudá 01 / v.č. 75002198) a vyznačoval se instalací vystouplého prstencovitého krytu s osmi připouštěcími klapkami přímo za čelním trupovým kruhovým lapačem vzduchu. Ovládání zmíněných klapek přitom obstarávala dvojice akčních členů, které byly umístěny pod protáhlými vystouplými kryty (s polokruhovým průřezem) nacházejícími se po stranách hřbetu přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou. Oba páry standardních bočních trupových připouštěcích klapek, z nichž jeden se nacházel před pilotní kabinou a ten druhý pod kořeny náběžné hrany křídla, přitom zůstaly plně zachovány. Naproti tomu instalace radaru a některých dalších palubních systémů musela ustoupit blokům zkušební aparatury. Po ukončení zkušebního programu byl jediný exemplář tohoto modelu využíván Kyjevským institutem v roli pozemní instruktážní pomůcky.

MiG-21MF (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21MF (Fishbed J) zastávající roli vzdušné zkušebny optického střeleckého zaměřovače typu Volk. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21MF (Fishbed J) a zpočátku byl testován zkušebním institutem GNIKI VVS z Achtubinska. V létě roku 1973 jej pak převzalo 4. CBP i PLS (výcvikové a přeškolovací centrum) z Lipecka. Zde prošel další fází letových zkoušek. Roli vzdušného cíle přitom tehdy zastával stíhací letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N). Na ostré střelby došlo až v následující fázi zkoušek, která byla realizována opět u GNIKI VVS. V tomto případě poslání vzdušného cíle zastávaly bezpilotní terčové letouny. Výsledky zkoušek střeleckého zaměřovače typu Volk byly více než povzbudivé. Vzdušný cíl vzdálený nějakých 800 m bylo totiž možné za jeho využití poslat k zemi pouhými čtyřmi dávkami z kanónu. Kritiku sklidila akorát skutečnost, že se údaj o vzdálenosti vzdušného cíle musel do střeleckého počítače zadávat manuálně.

MiG-21SM (experimentální) – experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J) s ostrým profilem náběžné hrany křídla na místo zaobleného. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1975 konverzí sériového MiGu-21SM (Fishbed J). Přestože záměna náběžné hrany křídla se zaobleným profilem náběžnou hranou s ostrým profilem sebou přinesla výrazné zlepšení letových výkonů, do sériové výroby takto modifikované křídlo nakonec nebylo zavedeno.

M-21/M-21M (MiG-21Je) – speciální neozbrojená bezpilotní modifikace letounu typu MiG-21PF/PFS/PFM/R (Fishbed D/F/H) zastávající roli vzdušného terče. Terčové MiGy M-21/-21M byly využívány zejména k výcviku pilotů stíhacích letounů ve vzdušném boji a obsluh pozemních systémů PVO ve střelbě na vzdušné cíle. V letech 1985 až 2004 bylo přitom na tento model v prostorách leteckého opravárenského závodu (ARZ) ze Lvova upraveno okolo 150-ti ze stavu VVS vyřazených letounů typu MiG-21PF/PFS/PFM/R (Fishbed D/F/H). viz. samostatný text

MiG-21K – speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J) zastávající roli vzdušné zkušebny INS navigačního systému a autopilota nerealizovaného volitelně pilotovaného bezpilotního útočného prostředku (UCAV) typu MiG-21DP (2. letoun s tímto označením). Zatímco v pilotovaném módu měl být UCAV typu MiG-21DP používán k útokům na pozemní cíle se slabou PVO, v bezpilotním módu měl sloužit k ničení silně bráněných stacionárních pozemních cílů s předem známou polohou. Za jeden operační let měl být přitom schopen napadnout hned několik pozemních cílů po sobě. Alternativně jej však mělo být možné využívat jako okřídlenou protizemní řízenou střelu s plochou dráhou letu. V bezpilotním módu měl UCAV typu MiG-21DP, vzhledem k značnému bojovému zatížení, létat výlučně podzvukovou rychlostí. UCAV typu MiG-21DP měly vznikat úpravami nadbytečných a silně opotřebených letounů typu MiG-21 (Fishbed) ze stavu VVS a PVO. Jako nejvíce vhodný základ těchto speciálů se přitom jevil model MiG-21bis (Fishbed L/N), poslední sériově vyráběný model z řady MiG-21 (Fishbed). Oba exempláře speciálu MiG-21K, jak znělo jeho neoficiální označení, vznikly konverzí sériových MiGů-21 (Fishbed) a vyznačovaly se instalací testovaného vybavení na místo střeleckého radaru a kanónu. Od standardních MiGů-21 (Fishbed) je bylo přitom možné snadno rozpoznat díky instalaci protáhlého vnějšího krytu kabelového vedený po pravoboku pilotní kabiny. Základem jednoho z nich se konkrétně stal letoun MiG-21SM (Fishbed J) (rudá 44). Tento konkrétní exemplář MiGu-21K byl hned dvakrát po sobě prezentován široké veřejnosti, a to na letecké přehlídce v Chodynce, která se konala v srpnu roku 1989, a na MosAeroShow 92. Návštěvníci MosAeroShow 92 přitom měli možnost tento stroj shlédnout s dvojicí PLŘS středního dosahu typu R-27R (AA-10 Alamo) pod křídlem. K plánovaným zkouškám přistání v bezpilotním módu v rámci programu MiG-21K nakonec nedošlo. Po ukončení programu MiG-21DP byl letoun MiG-21SM (Fishbed J) (rudá 44) využíván dále RSK MiG v roli vzdušné zkušebny. Za jeho pomoci byly přitom později mimo jiné odzkoušeny též PLŘS krátkého dosahu typu R-73 (AA-11 Archer).

MiG-21 Bison (MiG-21bis UPG/MiG-21-93) – víceúčelová bojová modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L). Víceúčelový MiG-21bis UPG vzešel z modernizačního programu letounů typu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L) Indického vojenského letectva (IAF). Díky instalaci víceúčelového radiolokátoru typu Kopjo-M je tento model schopen napadat za pomoci řízených střel nejen vzdušné, ale i pozemní a hladinové cíle. Součástí zbraňového systému MiGu-21bis UPG se navíc staly PLŘS středního dosahu. Demonstrační prototyp tohoto modelu vešel ve známost jako MiG-21-93 a vznikl přestavbou sériového MiGu-21bis (Fishbed N). Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 25. května 1995. Do standardu MiGu-21bis UPG bylo přitom, v letech 1996 až 2008, ruským závodem Sokol z Nižného Novogrodu a indickým závodem HAL dopracováno celkem 125 MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) ze stavu IAF. viz. samostatný text

Verze (Bulharsko):

MiG-21F-13R – taktická foto-průzkumná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). Letoun typu MiG-21F-13R se vyznačoval instalací fotoaparátu typu AFA-39. Na tento model byly v roce 1976 upraveny všechny MiGy-21F-13, které se tehdy stále ještě nacházely ve výzbroji vzdušných sil Bulharska. Jediným provozovatelem foto-průzkumných MiGů-21F-13R se stala 1/26 RAE (eskadra průzkumných letounů). Posledních devět těchto strojů bylo přitom z aktivní služby staženo v roce 1988.

MiG-21MFR – taktická foto-průzkumná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21MF (Fishbed J). Všech šest exemplářů foto-průzkumného MiGu-21MFR vzniklo v letech 1995 až 1996 konverzí stíhacích MiGů-21MF (Fishbed J) ze stavu vzdušných sil Bulharska. V aktivní službě se přitom tyto stroje udržely až do roku 2000.

MiG-21UM-2 – neozbrojená ryze cvičná modifikace cvičně-bojového letounu typu MiG-21UM (Mongol B). Cvičný MiG-21UM-2 postrádal instalaci střeleckých zaměřovačů a zbraňových závěsníků. Na tento model byl v rámci plnění závazků plynoucích ze smlouvy o omezení konvenčních zbraní v Evropě upraven nevelký počet letounů typu MiG-21UM (Mongol B) ze stavu vzdušných sil Bulharska.

Verze (ČLR):

J-7/F-7 a JJ-7/FT-7 – závody ze Shenyangu (č.112), Chengdu (č.132) a Guizhou vyráběné kopie a vývojové deriváty letounů typu MiG-21F-13 (Fishbed E), MiG-21MF (Fishbed J) (J-7C/D) a MiG-21U (Mongol A) (JJ-7/FT-7). V letech 1967 až 2013 brány všech tří zmíněných podniků opustilo více než 1 000 sériových strojů této řady. První čínský MiG-21F-13 (Fishbed E) (J-7) byl zkompletován v prostorách závodu č.112 ze Shenyangu a do oblak se poprvé vydal dne 17. ledna 1966. viz. samostatný text

Verze (ČSSR a ČR):

MiG-21F-13 (Z-159F) – závodem Aero Vodochody na základě licence vyráběná přímá kopie sovětského denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). V letech 1963 až 1972 brány zmíněného podniku opustilo celkem 190 těchto strojů, včetně jednoho neletového exempláře pro statické zkoušky a 70-ti exemplářů odvozeného stíhacího-průzkumného modelu MiG-21FR. Další čtyři MiGy-21F-13 byly vodochodským závodem Aero sestaveny z konstrukčních celků dodaných sovětským výrobce. Zatímco první MiG-21F-13 „z rozsypu“ se do oblak poprvé vydal dne 20. dubna 1962, první ryze československý MiG-21F-13 poprvé vzlétl v červnu roku 1963. viz. samostatný text

MiG-21FR – dvouúčelová průzkumná-stíhací modifikace letounu typu MiG-21F-13. Průzkumné vybavení MiGu-21FR se sestávalo z osmi fotoaparátů typu AFA-39 a nacházelo se uvnitř kontejnerů, které se umisťovaly na křídlení zbraňové závěsníky. Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21F-13 a do oblak se poprvé vydal dne 9. prosince 1965. Ve verzi MiG-21FR bylo dokončeno celkem 70 ze 190-ti sériových MiGů-21F-13. Brány vodochodského závodu Aero přitom tyto stroje opustily v letech 1967 a 1969 až 1971. viz. samostatný text

MiG-21U („OK-016“) – speciální neozbrojená modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu MiG-21U (Mongol A) zastávající roli vzdušné zkušebny vystřelovací sedačky proudového cvičného letounu typu L-39 Albatros v podobě typu VS-2. Ta se přitom umisťovala do modifikovaného zadního kokpitu. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v prostorách LVO Kbely konverzí sériového MiGu-21U (Mongol A) ze stavu ČSLA a do oblak se poprvé vydal dne 30. září 1982. viz. samostatný text

MiG-21MFN (MiG-21MF/RNAV) – modifikace letounu typu MiG-21MF (Fishbed J) s instalací nového radionavigačního vybavení, které je kompatibilní se systémy NATO. Všech 10 exemplářů tohoto modelu vzniklo v letech 1999 až 2000 v prostorách LOLT z Čáslavi konverzí sériových MiGů-21MF (Fishbed J) ze stavu AČR. První z nich se přitom do oblak se poprvé vydal dne 25. února 1999. viz. samostatný text

Verze (Egypt):

MiG-21RF – modifikace taktického průzkumného letounu typu MiG-21R (Fishbed H) s instalací průzkumného vybavení v podobě tří fotoaparátů pro denní snímkování typu AFA-39 v úseku pro palubní akumulátorové baterie, který se nachází uvnitř trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Od standardního MiGu-21R (Fishbed H) se tento model odlišoval pouze instalací vystouplého polokapkovitého krytu s průzory v ose břicha trupu, přímo mezi šachtou příďového podvozku a centrálním trupovým závěsníkem. Na ten bylo možné umístit další, třetí, přídavnou palivovou nádrž. Naproti tomu centrální trupový závěsník standardního MiGu-21R (Fishbed H) byl vždy obsazen kontejnerem s průzkumným vybavením. Díky tomu vykazoval v porovnání s egyptským MiGem-21RF menším doletem. Úpravou na model MiG-21RF prošly všechny MiGy-21R (Fishbed H) ze stavu Egyptských vzdušných sil. Těch bylo v roce 1971 do Egypta vyvezeno nejméně sedm (1501 a 8501 až 8506). K bojovým misím průzkumné MiGy-21RF obvykle vyrážely v konfiguraci s PTB na centrálním trupovém a vnějším páru křídleních závěsníků a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll) na vnitřním páru křídleních závěsníků.

Verze (Finsko):

MiG-21F-13 (MGT) – taktická foto-průzkumná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). Průzkumné vybavení tohoto modelu se nacházelo uvnitř dvou podvěsných kontejnerů značky Vinten, které se umisťovaly na křídlení zbraňové závěsníky, na místo výzbroje. Takto bylo v letech 1971 až 1973 upraveno celkem devět MiGů-21F-13 (Fishbed E) ze stavu vzdušných sil Finska (MG-32, -35, -47, -49, -50, -61, -63, -65 a -92). Jejich provozovatelem se stala průzkumná letka (TiedLLv), která byla zřízena dne 1. září 1973 v Jyväskylä-Luonetjärvy. Poslední z nich (MG-92) přitom dolétal dne 17. ledna 1986.

MiG-21F-13/-21U (klamný cíl) – speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13/-21U (Fishbed E/Mongol A) zastávající poslání pozemního klamného cíle. Tento model postrádal instalaci pohonné jednotky a veškerého palubního vybavení. Kromě toho byl opatřen skládacím křídlem a ocasními plochami. To usnadňovalo jeho přepravu po silnici. Na klamný cíl bylo upraveno celkem 13 jednomístných MiGů-21F-13 (Fishbed E) (MG-31 až -35, -46 až -50, -65, -77 a -91) spolu s jedním dvoumístným MiGem-21U (Mongol A) (MK-104). V rámci zmíněné konverze tyto stroje kromě výše uvedeného obdržely též identický kamuflážní nátěr, jaký měly pokročilejší MiGy-21bis (Fishbed L) Finských vzdušných sil, a fiktivní trupová čísla (MG-131, -129, -133, -124, -135, -116, -117, -118, -119, -140, -125, -127 a -114 a MK-106). Finové přitom takto modifikované MiGy-21F-13/-21U (Fishbed E/Mongol A) umisťovali na odstavné plochy leteckých základen, ze kterých provozovali pokročilejší MiGy-21bis (Fishbed L).

MiG-21bis/T – taktická foto-průzkumná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis (Fishbed L). Průzkumné vybavení tohoto modelu se nacházelo uvnitř podvěsného kontejneru značky Vinten, který se umisťoval na centrální trupový závěsník, na místo PTB. Součástí vybavení foto-průzkumného MiGu-21bis/T se později, v roce 1987, stal též výstražný RL systém typu Italian Electronica SpA, který využíval antény nacházející se uvnitř nevelkých vřetenovitých krytů uchycených ke koncům křídla alá sovětský MiG-21R (Fishbed H). Kromě průzkumu Finské vzdušné síly tyto stroje využívaly též v roli agresorů při reálném výcviku pilotů ve vzdušném boji. V tomto případě se na jejich centrálním trupovém závěsníku nacházel kontejner s výmetnicemi klamných RL cílů typu Philips 9CM120X nebo kontejner s aktivním rušičem typu Selenia SL/ALQ-234. Všech šest exemplářů foto-průzkumného MiGu-21bis/T (MG-114, -124, -125, -127, -129 a -133) vzniklo konverzí řadových MiGů-21bis (Fishbed L) ze stavu Finských vzdušných sil. Jejich provozovatelem se stala průzkumná letka (TiedLLv) z Jyväskylä-Luonetjärvy. Později, v roce 1995, byly ale všechny tyto stroje předány 31. stíhací letce (HävLLv 31), aby doplnily ztráty ryze stíhacích MiGů-21bis (Fishbed L). Poslední letouny typu MiGu-21bis/T přitom dolétaly v březnu roku 1998.

Verze (Izrael):

MiG-21-2000 – víceúčelová bojová modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) z dílny IAI (Israel Aircraft Indusries). Víceúčelový MiG-21-2000 původně vzešel z modernizačního programu letounů typu MiG-21M/MF (Fishbed J) a MiG-21UM (Mongol B) Rumunských vzdušných sil. Díky instalaci víceúčelového radiolokátoru typu Elta EL/M-2032 izraelské výroby je tento model schopen napadat za pomoci řízených střel nejen vzdušné, ale i pozemní cíle. První ze tří demonstračních prototypů modernizovaného MiGu-21-2000, které vznikly konverzí jednoho letounu typu MiG-21MF (Fishbed J) a dvou letounů typu MiG-21bis (Fishbed L/N), se do oblak poprvé vydal na konci roku 1994 nebo na počátku roku 1995. „Upgrade“ do standardu MiGu-21-2000 nakonec prošlo, v prostorách závodu IAI, pouze 19 letounů typu MiG-21bis (Fishbed L/N) a MiG-21UM (Mongol B) ze stavu vzdušných sil Kambodže, Ugandy a Zambie. viz. samostatný text

Verze (NDR):

MiG-21M (průzkumný) – úprava frontového stíhacího letounu typu MiG-21M (Fishbed J) uzpůsobená pro plnění úkolů taktického průzkumného stroje. Veškeré průzkumné vybavení tohoto modelu se nacházelo uvnitř podvěsného kontejneru typu CL-85, CL-87/I, CL-87/II nebo CL-87/III, který se umisťoval na pravý vnitřní křídlení závěsník. Všechny výše uvedené průzkumné kontejnery přitom vznikly úpravou raketového bloku typu UB-16-57A. Zatímco kontejnery typu CL-85 a CL-87/I ukrývaly fotoaparáty pro vertikální snímkování značky Carl Zeiss-Jena, uvnitř kontejneru typu CL-87/III se nacházely fotoaparáty pro vertikální i šikmé snímkování. Kontejner typu CL-87/II pak ukrýval videokameru s videorekordérem značky Panasonic. Poslední letouny tohoto typu byly z výzbroje vyřazeny dne 3. října 1990, po připojení NDR k SRN.

Verze (Rumunsko):

MiG-21 LanceR A/B/C – víceúčelová bojová modifikace letounu typu MiG-21 z dílny závodu Aerostar vzešlá z modernizačního programu letounů typu MiG-21M/MF (Fishbed J) a MiG-21UM (Mongol B) Rumunských vzdušných sil. Zatímco model LanceR A byl optimalizován pro útoky na pozemní cíle, primárním určením modelu LanceR C se stalo plnění úkolů v rámci PVO. V případě LanceRu B zase šlo o dvoumístný cvičně-bojový stroj. V letech 1996 až 2003 bylo závodem Aerostar do standardu LanceR A/B/C „upgradováno“ celkem 99 MiGů-21M/MF (Fishbed J) a 14 MiGů-21UM (Mongol B). Obdobnou konverzí přitom prošel též jeden MiG-21bis (Fishbed L). Ten ale zastával roli továrního demonstrátoru exportního modelu, který vešel ve známost jako LanceR III. viz. samostatný text

MiG-21bisD/UMD – modifikace letounu typu MiG-21 z dílny závodu Aerostar vzešlá z modernizačního programu letounů typu MiG-21bis (Fishbed L/N) a MiG-21UM (Mongol B) Chorvatských vzdušných sil. Zmíněným modernizačním programem, který se omezil na navigační, spojovací a identifikační vybavení, přitom v průběhu roku 2003 prošlo celkem osm jednomístných MiGů-21bis (Fishbed L/N) a čtyři dvoumístné MiGy-21UM (Mongol B) ze stavu vzdušných sil Chorvatska. viz. samostatný text

Verze (USA):

Q-MiG-21 – speciální neozbrojená bezpilotní modifikace letounu typu MiG-21 (Fishbed) z dílny americké společnosti Tracor Systems zastávající roli vzdušného terče. Terčové Q-MiGy-21 měly sloužit zejména k výcviku pilotů stíhacích letounů ve vzdušném boji a obsluh pozemních systémů PVO ve střelbě na vzdušné cíle. Společnost Tracor přitom na počátku roku 1996 nabízela přestavby na terče pro modely MiG-21R (Fishbed H) a MiG-21UM (Mongol B). Demonstrační prototyp terčového Q-MiGu-21 (N21MF) vznikl úpravou ze stavu polských vzdušných sil vyřazeného přepadového MiGu-21PF (Fishbed D) (rudá 2410 / v.č. 762410). V současnosti se tento stroj nachází za branami Pima Air & Space Museum. Zde je přitom vystaven ve zbarvení Sovětského VVS (jako modrá 69).

Vyrobeno:  SSSR: dva prototypy (Je-2A a Je-2A/2) a pět sériových strojů modelu MiG-23, tři prototypy (Je-4, Je-5/1 a Je-5/2) a sedm sériových strojů modelu MiG-21, dva prototypy modelu MiG-21F (Je-6/1 a Je-6/3) a 10 645 sériových strojů všech verzí (83 MiG-21F, ? MiG-21F-13, 410+ MiG-21U, ? MiG-21PF, 54 MiG-21FL, 233 MiG-21PFL, ? MiG-21PFS, ? MiG-21PFM, 448 MiG-21R, 145 MiG-21S, ? MiG-21M, 347 MiG-21US, 349 MiG-21SM, ? MiG-21MF, 1 133 MiG-21UM, 116 MiG-21SMT, 165 MiG-21ST, 15 MiG-21MT a 2 013 MiG-21bis); ČSSR: 124 sériových strojů modelu MiG-21F-13 (včetně jednoho neletového) a 70 sériových strojů modelu MiG-21FR; ČLR: přes 1 000 sériových strojů všech verzí; Indie: 658 sériových strojů všech verzí (205 MiG-21FL,158 MiG-21M a 295 MiG-21bis)

Uživatelé:  Afghánistán (v roce 1973 dodáno 40 ks modelu MiG-21F-13, na konci 70. let dodáno 70 ks modelu MiG-21MF, 50 ks modelu MiG-21bis a 6 ks modelu MiG-21UM, na konci 80. let odchodem sovětských vojsk získáno ? ks modelu MiG-21PFM/PFS), Albánie (v listopadu roku 1970 dodáno 12 ks modelu F-7A), Alžír (od roku 1965 dodáno cca 40 ks modelu MiG-21F-13, v letech 1966 až 1967 dodáno cca 30 ks modelu MiG-21PF, v roce ? dodáno cca 40 ks modelu MiG-21PFM, v 70. letech dodáno 6 ks modelu MiG-21R a cca 60 ks modelu MiG-21M/MF, ve druhé polovině 70. let dodáno cca 60 ks modelu MiG-21bis, v roce ? dodáno ? ks modelu MiG-21UM), Angola (v roce 1976 Kubou dodáno 12 „olétaných“ ks modelu MiG-21MF, v roce 1976 dodáno 8 ks modelu MiG-21F-13 a 2 ks modelu MiG-21US, v roce 1980 dodáno dalších 12 ks modelu MiG-21MF a 2+ ks modelu MiG-21US nebo -21U, v roce 1983 dodáno 12 ks modelu MiG-21bis a 2-4 ks modelu MiG-21US, v roce 1985 dodáno dalších 35 ks modelu MiG-21bis, v roce 1986 dodáno ? ks modelu MiG-21UM a dalších ? ks modelu MiG-21bis, v roce 2000 Ukrajinou dodán 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21MF), Ázerbájdžán (v 90. letech Ukrajinou? dodáno cca 10 „olétaných“ ks modelu MiG-21?), Bangladéš (v roce 1973 dodáno 12 ks modelu MiG-21MF a 2 ks modelu MiG-21UM, v roce ? dodáno ? ks modelu HAL MiG-21M, v letech 1989 až 1990 dodáno 19 ks modelu F-7MB, v roce 1990 dodány 4 ks modelu FT-7B, v roce 1998 dodány další 3 ks modelu FT-7B, od roku 2000 dodány další 4 ks modelu FT-7B, v roce 2006 dodáno 12 ks modelu F-7BG a 4 ks modelu FT-7BG, od října roku 2012 dodáno 16 ks modelu F-7BGI, v roce 2013 dodány 4 ks modelu FT-7BGI), Bulharsko (v září roku 1963 dodáno 12 ks modelu MiG-21F-13, v lednu roku 1965 dodáno 12 ks modelu MiG-21PF, v roce 1965 dodáno 12 ks modelu MiG-21PFM, v roce 1966 dodán 1 ks modelu MiG-21U, v roce 1969 dodán 1 ks modelu MiG-21US, ve druhé polovině roku 1969 dodáno 6 ks modelu MiG-21R, v letech 1969 až 1970 dodáno 15 ks modelu MiG-21M, v roce 1970 dodány další 4 ks modelu MiG-21US, mezi srpnem roku 1974 a říjnem roku 1975 dodáno 20 ks modelu MiG-21MF, v letech 1974 až 1982 dodáno 27 ks modelu MiG-21UM, mezi prosincem roku 1977 a dubnem roku 1978 dodáno 32 „olétaných“ ks modelu MiG-21PFM a 4 „olétané“ ks modelu MiG-21PFS, v roce 1983 dodáno 30 ks modelu MiG-21bis, v roce 1985 dodáno 6 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis, v roce 1986 dodáno dalších 46 „olétaných“ ks modelu MiG-21PFM a další 4 „olétané“ ks modelu MiG-21PFS, v roce 1990 dodáno dalších 36 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis a dalších 6 „olétaných“ ks modelu MiG-21UM), Burkina Faso (v roce 1984 dodáno 8 ks modelu MiG-21bis a 2 ks modelu MiG-21UM?), ČLR (na počátku 60. let dodáno cca 15 ks modelu MiG-21F-13 ve formě sestav ke konečné montáži, do roku 2009 dodáno ? ks modelu JJ/J-7, v únoru roku 1979 Egyptem dodáno 10 „olétaných“ ks modelu MiG-21MF a ? „olétaných“ ks modelu MiG-21U), ČSSR (od srpna roku 1962 do dubna roku 1963 dodáno 5 ks modelu MiG-21F-13, z toho 4 ve formě sestav ke konečné montáži, od listopadu roku 1963 do července roku 1972 dodáno 164 ks modelu Aero MiG-21F-13/FR, mezi červencem roku 1964 a dubnem roku 1965 dodáno 39 ks modelu MiG-21PF, mezi dubnem roku 1965 a zářím roku 1967 dodáno 11 ks modelu MiG-21U, mezi srpnem roku 1966 a lednem roku 1969 dodáno 50 ks modelu MiG-21PFM, mezi listopadem roku 1968 a červnem roku 1970 a dodáno 13 ks modelu MiG-21US, mezi lednem roku 1969 a lednem roku 1972 dodáno 25 ks modelu MiG-21R, mezi červencem roku 1969 a červnem roku 1970 dodáno 24 ks modelu MiG-21M, mezi červnem roku 1971 a zářím roku 1975 dodáno 102 ks modelu MiG-21MF, mezi květnem roku 1972 a březnem roku 1982 dodáno 33 ks modelu MiG-21UM), Egypt (od června roku 1962 do roku 1964 dodáno 80 ks modelu MiG-21F-13, v roce 1964 dodáno 40 ks modelu MiG-21U a 40 ks modelu MiG-21PF, v roce 1966 dodáno 75 ks modelu MiG-21PFM, v roce 1967 zapůjčeny 4 „olétané“ ks modelu Aero MiG-21FR, v roce 1969 dodáno 26 ks modelu Aero MiG-21FR, okolo roku 1970 dodáno 75 ks modelu MiG-21PFS, dalších 9+ ks modelu MiG-21PFM a 24 ks modelu MiG-21US a -21UM, v roce 1971 dodáno 7+ ks modelu MiG-21RF, od roku 1970 nebo 1971 dodáno 110 ks modelu MiG-21MF, v letech 1972 až 1973 dodáno 12+ ks modelu MiG-21M, v letech 1982 až 1986 dodáno 80 ks modelu F-7B), Eritrea (v květnu roku 1993 osamostatněním od Etiopie získány 3 „olétané“ ks modelu MiG-21MF, 3 „olétané“ ks modelu MiG-21R a 2 „olétané“ ks modelu MiG-21bis – ani jeden z nich nebyl znovu zprovozněn), Etiopie (v letech 1977 až 1978 dodáno 48 „olétaných“ ks modelu MiG-21MF/UM, v letech 1981 až 1982 dodáno dalších ? „olétaných“ ks modelu MiG-21MF, dalších ? „olétaných“ ks modelu MiG-21UM a 4+ „olétaných“ ks modelu MiG-21R, v letech 1986 až 1988 dodáno 30 ks modelu MiG-21bis), Finsko (od dubna roku 1963 do listopadu roku 1963 dodáno 32 ks modelu MiG-21F-13, v dubnu roku 1965 dodány 2 ks modelu MiG-21U, v říjnu roku 1965 dodán 1 ks modelu MiG-21F-13, od června roku 1974 do roku září roku 1982 dodáno 6 ks modelu MiG-21UM, od září roku 1978 do července roku 1986 dodáno 26 ks modelu MiG-21bis), Gruzie (v roce 1991 rozpadem SSSR získány 2 ks modelu MiG-21UM), Guinea (v roce 1986 dodáno 8 ks modelu MiG-21MF a 1 ks modelu MiG-21U), Guinea-Bissau (ve druhé polovině 80. let dodáno 6 ks modelu MiG-21MF a 1 ks modelu MiG-21UM), Chorvatsko (v roce 1992 získány 3 ks modelu MiG-21bis dezercí pilotů ze Srbska, v roce 1993 Kyrgyzstánem? dodáno 23 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis a 4 „olétané“ ks modelu MiG-21UM, v roce ? Ukrajinou? dodány další 4 „olétané“ ks modelu MiG-21UM), Indie (od ledna roku 1963 do poloviny roku 1964 dodáno 10 ks modelu MiG-21F-13, na konci roku 1964 dodány 2 ks modelu MiG-21PF, od roku 1965 dodáno cca 40 ks modelu MiG-21U, v letech 1967 až 1973 dodáno 54 ks modelu MiG-21FL a 205 modelu HAL MiG-21FL, v roce 1971 dodáno 65 ks modelu MiG-21M, od února roku 1973 do listopadu roku 1981 dodáno 158 ks modelu HAL MiG-21M, v letech 1977 až 1984 dodáno 295 ks model HAL MiG-21bis, od roku ? dodáno cca 70 ks modelu MiG-21UM, v roce 1997 Ukrajinou dodáno 5 „olétaných“ ks modelu MiG-21U, v roce 2000 Ukrajinou dodány 3 „olétané“ ks modelu MiG-21UM, v roce ? Kyrgyzstánem dodáno 19 „olétaných“ ks modelu MiG-21UM, v roce ? Ruskem dodán 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21UM), Indonésie (v roce 1962 dodáno 20 ks modelu MiG-21F-13 a 2 ks modelu MiG-21U), Irák (v roce 1963 dodáno 35 ks modelu MiG-21F-13, v letech 1966 až 1967 dodáno 37 ks modelu MiG-21PF, od roku 1968 dodáno 10+ ks modelu MiG-21U, v roce 1970 dodáno 55 ks modelu MiG-21PFM, v roce 1973 dodáno 40 ks modelu MiG-21MF, v roce 1974 údajně dodáno 8+ ks modelu MiG-21US, v roce 1979 dodáno cca 15 ks modelu MiG-21R a dalších 10 ks modelu MiG-21MF, v roce 1982 dodáno 60 ks modelu F-7M, od roku 1983 dodáno 61 ks modelu MiG-21bis a 10 ks modelu MiG-21UM, v roce ? dodáno cca 20 ks modelu FT-7B), Irán (v roce 1987 dodáno 18 ks modelu F-7N a 4 ks modelu FT-7?, v roce 1993 dodáno dalších 18 ks modelu F-7N a 7 ks modelu FT-7N, v roce 1995 dodáno dalších 5 ks modelu F-7N), Izrael (MiG-21F-13 a MiG-21bis*), Jižní Jemen (v roce 1971 dodáno ? ks modelu MiG-21F-13, později dodáno ? dvoumístných MiGů-21 a ? ks modelu MiG-21MF/bis), Jugoslávie/Srbsko (od září roku 1962 dodáno 40 až 45 ks modelu MiG-21F-13, od roku 1965 dodáno 18 ks modelu MiG-21U, od roku 1968 dodáno 36 ks modelu MiG-21PFM, od roku 1968 dodáno 7 ks modelu MiG-21US, v roce 1968 nebo 1969 dodáno 12 ks modelu MiG-21R, v roce 1970? dodáno 25 ks modelu MiG-21M, od roku 1975 dodáno 6 ks modelu MiG-21MF, od roku 1977 dodáno 91 až 95 ks modelu MiG-21bis, od roku 1977 dodáno 24 ks modelu MiG-21UM), Kambodža (v roce 1982 dodáno 19 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis a 3 „olétané“ ks modelu MiG-21UM, v roce 1982 Bulharskem dodány další 3 „olétané“ ks modelu MiG-21UM), KLDR (v letech 1966 až 1967 dodáno cca 80 ks modelu MiG-21F-13, v letech 1968 až 1971 dodáno 65 ks modelu MiG-21PFM, v roce 1974 dodáno dalších 24 ks modelu MiG-21PFM, v roce 1985 dodáno 150 ks modelu MiG-21MF, v letech 1989 až 1991 dodáno 30 ks modelu F-7B, v roce 1999 Kyrgyzstánem dodáno 38 „olétaných ks modelu MiG-21bis, od roku ? dodáno cca 30 ks dvoumístných MiGů-21), Kongo-Brazaville (v letech 1988 až 1990 dodáno 16 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis a 5 „olétaných“ ks modelu MiG-21UM), Kuba (v roce 1963 odchodem sovětských vojsk získáno 44 ks modelu MiG-21F-13, 2 ks modelu MiG-21U a ? ks modelu MiG-21PF?, v letech 1966 až 1967 dodáno 24 až 36 ks modelu MiG-21PFM, v roce ? dodáno ? ks modelu MiG-21US?, v roce 1968 dodáno 12 ks modelu MiG-21R, od roku 1968 dodáno cca 20 ks modelu MiG-21UM, v letech 1972 až 1974 dodáno 60? ks modelu MiG-21MF, od roku 1981 dodáno cca 80 až 90 ks modelu MiG-21bis), Kyrgyzstán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu MiG-21bis/UM/? - do výzbroje tyto stroje nebyly zařazeny), Laos (po roce 1975 dodáno 23 ks modelu MiG-21PFM, 2 ks modelu MiG-21U a ? ks modelu MiG-21UM?), Libye (okolo roku 1975 dodáno 25 ks modelu MiG-21UM a 50 ks modelu MiG-21MF, v 80. letech dodáno 94 ks modelu MiG-21bis), Madagaskar (v roce ? dodáno cca 12 ks modelu MiG-21bis a 2+ ks modelu MiG-21UM, v roce 1978 KLDR dodáno 8 „olétaných“ ks modelu MiG-21PFM a 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21U), Maďarsko (v letech 1961 až 1963 dodáno 80 ks modelu MiG-21F-13, v letech 1963 až 1967 dodáno 24 ks modelu MiG-21U, v letech 1964 až 1965 dodáno 24 ks modelu MiG-21PF, v letech 1971 až 1974 dodáno 50 ks modelu MiG-21MF, v letech 1971 až 1986 dodáno 28 ks modelu MiG-21UM, od roku 1975 dodáno 62 ks modelu MiG-21bis, v roce 1988 dodáno 8 „olétaných“ ks modelu Aero MiG-21F-13 - ty ale nebyly zařazeny do výzbroje), Mali (v roce 1974 dodáno 12 ks modelu MiG-21bis a 2 ks modelu MiG-21UM, v roce 2005 ČR dodány 2 „olétané“ ks modelu MiG-21MF a 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21UM), Moldava (v 90. letech Eritreou dodáno 6 „olétaných“ ks modelu MiG-21?), Mongolsko (do 70. let dodáno ? ks modelu MiG-21PFM a ? ks modelu MiG-21US?), Mozambik (od roku 1982 dodáno 48 ks modelu MiG-21bis), Myanmar (v letech 1991 až 1999 dodáno 24 ks modelu F-7M a 6 ks FT-7), Namibie (v roce 2002 dodány 2 „olétané“ ks modelu MiG-21bis a 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21UM, v říjnu roku 2006 dodány 2 ks modelu FT-7NM, v roce 2006 dodáno 12 ks modelu F-7NM), NDR (od dubna roku 1962 do července roku 1964 dodáno 76 ks modelu MiG-21F-13, od listopadu roku 1964 do července roku 1965 dodáno 52 ks modelu MiG-21PF, od prosince roku 1964 do července roku 1967 dodáno 47 ks modelu MiG-21U, od dubna roku 1964 do května roku 1968 dodáno 82 ks modelu MiG-21PFM, od července roku 1968 do června roku 1970 dodáno 17 ks modelu MiG-21US, od listopadu roku 1968 do prosince roku 1970 dodáno 87 ks modelu MiG-21M, od dubna roku 1971 do ledna roku 1978 dodáno 37 ks modelu MiG-21UM, od února roku 1972 do května roku 1975 dodáno 62 ks modelu MiG-21MF, od dubna roku 1975 do října roku 1977 dodáno 46 ks modelu MiG-21bis), Nigérie (v roce 1975 dodáno 25 ks modelu MiG-21MF a 6 ks modelu MiG-21UM, v roce 1994 Bulharskem dodány 4 „olétané“ ks modelu MiG-21PFM, od prosince roku 2009 dodáno 12 ks modelu F-7NI, v dubnu roku 2010 dodány 3 ks modelu FT-7NI), Pákistán (v letech 1988 až 1993 dodáno 120 ks modelu F-7P, do roku 1993 dodáno 15 ks modelu FT-7P, od června roku 2001 dodáno 57 ks modelu F-7PG, po roce 2002 dodáno 9 ks modelu FT-7PG), Polsko (od června roku 1961 do září roku 1962 dodáno 25 ks modelu MiG-21F-13, od dubna roku 1964 do srpna roku 1965 dodáno 84 ks modelu MiG-21PF, od května roku 1965 do srpna roku 1966 dodáno 11 ks modelu MiG-21U, od února roku 1966 do září roku 1968 dodáno 162 ks modelu MiG-21PFM, od září roku 1968 do ledna roku 1972 dodáno 36 ks modelu MiG-21R, od srpna roku 1969 do srpna roku 1970 dodáno 12 ks modelu MiG-21US, od prosince roku 1969 do března roku 1972 dodáno 36 ks modelu MiG-21M, od července roku 1971 do května roku 1981 dodáno 54 ks modelu MiG-21UM, od prosince roku 1972 do prosince roku 1975 dodáno 120 ks modelu MiG-21MF, od března roku 1980 do září roku 1981 dodáno 72 ks modelu MiG-21bis), Rumunsko (od října roku 1962 do srpna roku 1963 dodáno 24 ks modelu MiG-21F-13, od srpna roku 1965 do února roku 1968 dodáno 7 ks modelu MiG-21U, v roce 1965 dodáno 38 ks modelu MiG-21PF, od roku 1966 do února roku 1968 dodáno 52 ks modelu MiG-21PFM, od prosince roku 1968 do roku 1972 dodáno 11 ks modelu MiG-21R, od roku 1969 dodáno 14 ks modelu MiG-21US, od srpna roku 1969 do září roku 1970 dodáno 60 ks modelu MiG-21M, od dubna roku 1972 do září roku 1975 dodáno 71 ks modelu MiG-21MF, v letech 1972 až 1980 dodáno 32 ks modelu MiG-21UM), Rusko, Severní Jemen (v roce 1968 dodáno ? ks modelu MiG-21PF, v 70. letech dodáno ? ks modelu MiG-21?, v letech 1979 až 1980 dodáno 45 ks modelu MiG-21MF/UM), Slovensko (v roce 1993 rozpadem ČSFR získáno 21 ks modelu Aero MiG-21F-13, 3 ks modelu MiG-21PF, 11 ks modelu MiG-21PFM, 8 ks modelu MiG-21R, 13 ks modelu MiG-21M, 36 ks modelu MiG-21MF, 3 ks modelu MiG-21U, 2 ks modelu MiG-21US a 11 ks modelu MiG-21UM – do výzbroje byly ale zařazeny pouze MiGy-21M/MF/R/UM), Somálsko (v roce 1974 dodáno 10 ks modelu MiG-21MF a 4 modelu MiG-21UM), Srí Lanka (v roce 1991 dodány 4 ks modelu F-7BS a 2 ks modelu FT-7B, na přelomu let 2007 a 2008 dodáno 6 ks modelu F-7SG), SSSR, Súdán (v roce 1968 dodáno 18 ks modelu MiG-21PF a 2 ks modelu MiG-21U, v roce 1971 dodáno 18 ks modelu MiG-21M a 4 ks modelu MiG-21US nebo -21UM?, v roce 1987 dodáno 15 ks modelu F-7B a 2 ks modelu FT-7, v roce 1997 Iránem údajně dodáno 22 „olétaných“ ks modelu F-7N, v roce 1997 Ukrajinou dodáno 12 „olétaných“ ks modelu MiG-21?, v roce 1998 dodáno dalších 6 ks modelu F-7N), Sýrie (v roce 1965 dodáno 40 až 45 ks modelu MiG-21F-13, v 60. letech dodáno cca 8 ks modelu MiG-21U, v roce 1965 dodáno 36 ks modelu MiG-21PF, v roce 1968 dodáno dalších 24 ks modelu MiG-21PF, od roku 1968 dodáno 100 ks modelu MiG-21PFM, v roce ? dodáno ? ks modelu MiG-21PFS, v 70. letech dodáno 6 ks modelu MiG-21R, v roce 1971 dodáno 21 ks modelu MiG-21MF, v roce 1973 dodáno dalších 40 ks modelu MiG-21MF, v roce 1973 NDR dodáno 12 „olétaných“ ks modelu MiG-21M, v říjnu roku 1973 Polskem dodáno 12 „olétaných“ ks modelu MiG-21F-13, v říjnu roku 1973 Maďarskem dodáno dalších 15 „olétaných“ ks modelu MiG-21F-13, na konci roku 1973 ČSSR dodáno 11 „olétaných“ ks modelu Aero MiG-21F-13, na konci roku 1973 dodáno dalších 75 ks modelu MiG-21MF, okolo roku 1973 dodáno cca 20 ks modelu MiG-21UM, v roce 1982 Libyí dodáno 30 „olétaných“ ks modelu MiG-21MF, v 80. letech dodáno 198 ks modelu MiG-21bis), Tanzanie (v roce 1974 dodáno 14 ks modelu MiG-21MF a 2 modelu MiG-21U, v 80. letech dodáno 10 ks modelu F-7B a 2 ks modelu FT-7, v roce 1997 Iránem dodány 2 „olétané“ ks modelu F-7N, v roce 2002 Ukrajinou dodány 4 „olétané“ ks modelu MiG-21?, v roce ? dodáno 12 ks modelu F-7TN a 2 ks modelu FT-7TN), Uganda (na počátku 70. let dodáno 16 až 18 ks modelu MiG-21MF a 3 modelu MiG-21U, v roce 1999 Polskem dodáno 6 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis a 1 „olétaný“ ks modelu MiG-21UM), Ukrajina (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu MiG-21F/F-13/PFM/SM/bis/US/UM a M-21M, v roce 2003 Alžírem dodáno 25 „olétaných“ ks modelu MiG-21? – ty byly buďto dále prodány nebo sešrotovány), USA (MiG-21F-13/MF/PF/U a F-7B**), Vietnam (od roku 1964 dodáno ? ks dvoumístných verzí, v roce 1965 dodáno 20 až 30 ks modelu MiG-21F-13, v roce 1966 dodáno 30 ks modelu MiG-21PFL, v letech 1968 až 1972 dodáno 100 až 110 ks modelu MiG-21PFM, v 70. letech dodáno 60 ks modelu MiG-21MF, od roku 1979 dodáno ? ks modelu MiG-21bis, v roce 1996 Ukrajinou dodáno 6 „olétaných“ ks modelu MiG-21UM, v roce 2005 Polskem dodáno 18 „olétaných“ ks modelu MiG-21bis/UM), Zambie (v roce 1976 dodáno 14 ks modelu MiG-21bis a 2 ks modelu MiG-21UM) a Zimbabwe (v roce 1986 dodáno 12 ks modelu F-7M, v roce 1991 dodány 2 ks modelu FT-7B)

Je-6/2

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F-300 s max. tahem 3 800 kp / 5 740 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Kvant (‘High Fix’) s dosahem 0,3 až 3 km. Zmíněné zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných a pozemních cílů a využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5N a jeden střelecký IČ zaměřovač typu SIV-52 (instalace obou zmíněných zaměřovačů se nachází uvnitř pilotní kabiny)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 60 nábojů na hlaveň, instalované na bocích trupu, v oblasti pod kořeny náběžné hrany křídla, dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5K/M ráže 57 mm), dvě 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, dvě 50 kg neřízené pumy typu FAB-50, dvě 100 kg neřízené pumy typu FAB-100, dvě 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, dvě 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 nebo dvě zápalné nádrže typu ZB-360, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (na centrální trupový závěsník se umisťuje výhradně 490 l PTB typu PTB-490)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,15 m 
Délka bez/s PVD:   13,46/15,76 m
Výška: 4,10 m
Prázdná hmotnost: 4 669 kg
Max. vzletová hmotnost: 6 851 kg
Max. rychlost: 2 100 km/h
Praktický dostup:   20 700 m
Max. dolet bez/s 1 PTB-490:    1 500/1 8001 km

 

 

1 1 230/1 550 km v případě prototypu Je-6/1

 

MiG-21F

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F-300 s max. tahem 3 800 kp / 5 740 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Kvant (‘High Fix’) s dosahem 0,3 až 3 km. Zmíněné zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných a pozemních cílů a využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5NV-U1 a jeden střelecký IČ zaměřovač typu SIV-52 (instalace obou zmíněných zaměřovačů se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břichu přední části trupu, přímo za příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény umístěné uvnitř nevelkého vřetenovitého krytu, který se nachází na vrcholu SOP, a v koncových obloucích křídla)

Výzbroj:   dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 60 nábojů na hlaveň, instalované na bocích trupu, v oblasti pod kořeny náběžné hrany křídla, dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5K/M ráže 57 mm), dvě 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, dvě 50 kg neřízené pumy typu FAB-50, dvě 100 kg neřízené pumy typu FAB-100, dvě 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, dvě 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 nebo dvě zápalné nádrže typu ZB-360, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (na centrální trupový závěsník se umisťuje výhradně 490 l PTB typu PTB-490)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,15 m 
Délka bez/s PVD:   13,46/15,76 m
Výška: 4,10 m
Prázdná hmotnost: 4 819 kg
Max. vzletová hmotnost: 8 3761 kg
Max. rychlost: 2 175 km/h
Praktický dostup:   19 000 m
Max. dolet bez/s 1 PTB-490:    1 480/1 800 km

 

 

1 s dvojicí 500 kg pum v podvěsu, resp. 7 320 kg s PTB-490 v podvěsu, resp. 6 850 kg bez PTB

 

 

*

MiGy-21 v Izraeli

Izraelské tajné služby v 60. letech učinily hned několik pokusů o zisk nepoškozeného exempláře stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). Tyto stroje se totiž tehdy nacházely ve výzbroji vzdušných sil znepřátelených arabských států, a tak Izraelci chtěli vědět, s čím mají tu čest. O letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed E) se totiž tehdy stále ještě mnoho nevědělo. To se přitom týkalo zejména výkonů a zbraňového systému. Po debaklu v Egyptě a Sýrii se na Izraelce štěstí usmálo v Iráku. Zde se jim totiž podařilo získat na svou stranu pilota M. Radfa. Ten přitom se svým MiGem-21F-13 (Fishbed E) (černá 534) dezertoval dne 16. srpna 1966 v průběhu cvičného letu, ke kterému vzlétl pouze s PTB v podvěsu (bez PLŘS). Sebou si však vzal kompletní technické dokumentace tohoto stroje. Se svým MiGem-21F-13 (Fishbed E) přistál na izraelské letecké základně Chatzor. Tehdy přitom šlo o jediný exemplář tohoto letounu, který se nacházel za hranicemi zemí východního bloku. Přestože Izraelci trofejní MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 534) okamžitě skryli do jednoho z hangárů letecké základny Chatzor, o jeho existenci se brzy dozvěděl celý svět, neboť přílet tohoto stroje neunikl zrakům náhodných kolemjdoucích. Nejprve byl trofejní MiG-21F-13 (Fishbed E) zbaven iráckého výsostného označení a podroben důkladné technické prohlídce. Tomu následovaly letové zkoušky. Předtím byl ale opatřen izraelskými výsostnými znaky a novým trupovým číslem (černá 007). Hlavním posláním první fáze letových zkoušek tohoto stroje se stalo získání přesných informací o jeho letových výkonech a charakteristikách. Z bezpečnostních důvodů se s ním ale nelétalo rychleji než M=1,7. Tomu pak následovaly simulované vzdušné souboje s letounem typu Mirage IIICJ ze stavu Izraelských vzdušných sil. Jejich cílem se stalo vypracování takticky boje s letouny typu MiG-21F-13 (Fishbed E). Izraelci přitom na tomto stroji nejvíce ocenili zejména akceleraci, stoupavost a provozní nenáročnost. Za letounem typu Mirage IIICJ však zaostával obratností v některých letových režimech, palebnou silou hlavňové výzbroje (jeden 30 mm kanón vs dva 30 mm kanóny s vyšší kadencí) a výhledem z pilotní kabiny. Ze zmíněných zkoušek ale vyplynulo též, že má v mezních letových režimech sklon k pádu do vývrtky. Za nejvíce zranitelné místo byla stanovena trupová nádrž s benzínem pro startovací motor. Na základě všech výše uvedených poznatků bylo následně pilotům letounů typu Mirage IIICJ doporučeno napadat nepřátelské MiGy-21F-13 (Fishbed E) ze zadu (kuli špatnému výhledu z pilotní kabiny tohoto stroje směrem do zadu) a zároveň se je snažit vtáhnout do manévrového vzdušného boje v malých výškách. V malých výškách totiž měly letouny typu Mirage IIICJ výrazně navrch z hlediska výkonnosti, zatímco pilotům MiGů-21F-13 (Fishbed E) zde hrozil pád do vývrtky v důsledku přetažení. Později, v roce 1967, kdy začalo opět sílit napětí mezi Izraelem a arabskými státy, se trofejní MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) dočkal dokonce i bojového nasazení, a to v rámci operace Ephroakh. Tehdy totiž začaly do izraelského vzdušného prostoru pravidelně, nadzvukovou ve výškách okolo 12 000 m, pronikat arabské průzkumné MiGy. Protože Izraelské vzdušné síly tehdy disponovaly velmi omezenými počty letounů typu Mirage IIICJ, padlo rozhodnutí, aby byl do hotovostní služby povolán též MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007). Podmětem k tomuto rozhodnutí se ale stala též skutečnost, že tento stroj vykazoval v porovnání s typem Mirage IIICJ lepší akcelerací a stoupavostí. Díky tomu veškeré pokusy o zachycení nepřátelských MiGů za pomoci letounů typu Mirage IIICJ končily vždy neúspěchem. V roce 1967 byla proto do zbraňového systému MiGu-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) integrována izraelská PLŘS typu Shafrir. Současně byl tento stroj opatřen, za účelem visuálního odlišení od arabských MiGů, nástřikem rudých pruhů na trupu, kýlovce a SOP. Hotovost v rámci Izraelské PVO ale tento stroj nakonec držel pouhé tři dny. Protože mezitím přelety arabských průzkumných MiGů ustaly, nakonec se MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) nevydal k jedinému zásahu. Nicméně s vypuknutím tzv. šestidenní války, která započala dne 5. června 1967, masivním útokem na arabské letecké základny, byl tento stroj opět povolán do služby. MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) přitom tehdy zajišťoval, spolu s jedním rojem letounů typu Mirage IIICJ, PVO izraelského vzdušného prostoru, zatímco všechny ostatní letouny izraelských vzdušných sil se podílely na útočných operacích. Protože se Izraelcům podařilo arabské vzdušné síly zcela eliminovat v průběhu pouhých několika hodin, do bojů MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) opět nezasáhl. Poté, dne 6. července 1967, se tento stroj zúčastnil přehlídky, která se konala k příležitosti vítězství ve válce. Trofejní MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) bylo ale možné shlédnout též na přehlídce, která se konala dne 2. května 1968 k příležitosti oslav 20. výročí vzniku Izraele. Mezitím, mezi lednem a dubnem roku 1968, si jej vyzkoušeli Američané na Groom Lake AFB v rámci tajného programu Have Doughnut. Od roku 1972 tento stroj létal opět v barvách USAF, a to u 6512. test squadron „Red Hats“. Izraelci o jeho opětovné navrácení zažádali až v roce 1982. Důvodem obnovy jejich zájmu o MiG-21F-13 (Fishbed E) (černá 007) stalo vystavení v museu IDF/AF. Američané jim sice vyhověli, dodali jim však jiný exemplář MiGu-21F-13 (Fishbed E). Mezitím, na počátku června roku 1967, se Izraelcům podařilo získat dalších šest nepoškozených MiGů-21F-13 (Fishbed E). V tomto případě šlo o letouny ze stavu Alžírských vzdušných sil, které byly vyslány Alžírskou vládou na pomoc zoufalým Egypťanům drceným izraelským útokem. Egyptskou základnu El Aríš, na které zmíněné letouny přistály, ale ještě předtím stihli obsadit Izraelci. Tyto MiGy-21F-13 (Fishbed E) údajně skončily též v USA.

 

** viz.: ruslet.webnode.cz/prilohy/migy-ve-sluzbach-usaf-v-roli-agresoru/

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 2.10.2014