Mikojan-Gurjevič/HAL MiG-21 Bison (MiG-21bis UPG / MiG-21-93)

Typ:  víceúčelová bojová modifikace lehkého frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L); tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L) Indického vojenského letectva (IAF)

Určení:   vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany, ničení pozemních a hladinových cílů za pomoci přesně naváděné munice a umlčování radiolokátorů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L):  

- instalace víceúčelového radiolokátoru typu Kopjo-M uvnitř modifikovaného regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu, který vykazuje většími rozměry, na místo střeleckého radiolokátoru typu RP-21M Safír-21M (Jay Bird)

- instalace nového průzračného překrytu pilotní kabiny s jednodílným nevyztuženým zaobleným pevným čelním štítkem (na místo hranatého s jedním plochým okénkem v čele a dvojici zaoblených okének po stranách) a více vystouplým zadním výklopným (směrem dozadu) dílem (obdobná konstrukce jako u letounu typu MiG-29 Fulcrum)

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny – jeho součástí se mimo jiné stal též jeden průhledový displej (HUD) typu El-Op, dva multifunkční displeje (MFD) typu MFD-55 francouzské značky Sextant Avionique a přilbový zaměřovač (MHS) typu SURA francouzské značky Sextant Avionique

- instalace nového identifikačního systému „vlastní-cizí“ indické výroby

- instalace nového výstražného RL systému typu Tarang indické výroby (na místo typu SPO-10 Sirena-3M), který je zdrojem informací pro automatický systém programového vystřelování klamných cílů (jeho anténa se nachází uvnitř nevelkého hranatého krytu, který vybíhá směrem dopředu z horní části náběžné hrany svislé ocasní plochy)

- instalace aktivního rušiče typu Tempest

- instalace čtyř výmetnic 30-ti klamných cílů typu BVP-30-26 uvnitř dvou protáhlých hranatých pouzder (po dvou v každém z nich), které jsou uchyceny k horní ploše přechodů křídla v trup

- aplikace nátěru pohlcujícího elektromagnetické záření (RAM) na celém draku

- instalace navigačního systému typu Topflight francouzské značky Sextant Avionique – jeho součástí se stal navigační počítač typu TOTEM, inerciální navigační systém s GPS přijímačem a nový navigační systém blízké navigace (SHORAN)

- instalace nového radiovybavení

- instalace video-systému francouzské výroby, který pořizuje záznam výsledků střelby a činnosti pilota

- modifikovaný elektrický systém, hydraulický systém, palivový systém, systém pro odmrazování čelního štítku pilotní kabiny a systém pro chlazení radiolokátoru

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS typu R-27R1/T1 (AA-10 Alamo), R-73E (AA-11 Archer) a R-77E (AA-12 Adder), protiradiolokační ŘS typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) a Ch-31P (AS-17 Krypton), protilodní ŘS typu Ch-31A (AS-17 Krypton) a naváděné pumy typu KAB-500Kr

Historie:  Přestože bylo frontové stíhače řady MiG-21 (Fishbed) na počátku 90. let již možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, tyto stroje se tehdy stále ještě nacházely ve výzbroji vzdušných sil více než 40-ti zemí světa v celkovém počtu větším než 6 500 exemplářů. Skutečnost, že celá řada z nich tehdy stále vykazovala dobrým technickým stavem, přitom dala za vznik hned několika modernizačním projektům. Všechny tyto modernizační programy se přitom týkaly posledních sériově vyráběných modifikací tohoto stroje v podobě modelu MiG-21MF (Fishbed J) a MiG-21bis (Fishbed L/N) a byly vystavěny zejména na výměně avionického vybavení. Avionické vybavení bylo totiž největší slabinou těchto strojů, neboť bylo jeho původ možné vystopovat v 60. letech. Skutečnost, že lze zástavbou soudobé avioniky do draku starších bojových letounů získat kvalitativně nové zbraně za zlomek pořizovací ceny nových bojových letounů, navíc z modernizačních programů letounů typu MiG-21MF (Fishbed J) a MiG-21bis (Fishbed L/N) tehdy činila komerčně velmi nadějné projekty. Pro většinu provozovatelů těchto strojů bylo totiž provedení jejich modernizace jediným finančně schůdným řešením naléhavé potřeby po nové kvalitě. Jako vůbec první svůj vlastní modernizační program pro letouny typu MiG-21MF (Fishbed J) a MiG-21bis (Fishbed L/N) potenciálním zájemcům představila přímo ANPK MiG. Tomu se stalo již v roce 1991, na 39. Pařížské Air Show. Zmíněný modernizační program byl přitom vystavěn zejména na novém lehkém víceúčelovém radiolokátoru typu Kopjo z dílny NPO Fazotron, se kterým se mohla široká veřejnost poprvé seznámit v srpnu roku 1992 na MosAeroShow 92. Jenom samotná instalace radaru typu Kopjo na místo radaru typu Safír-21 (Jay Bird) sebou přinesla razantní vrůst bojového potenciálu. Zatímco za pomoci radaru typu Safír-21 (Jay Bird) bylo možné navádět pouze krátkodosahové PLŘS na jeden vzdušný cíl, radar typu Kopjo dokáže navádět PLŘS hned na dva vzdušné cíle zároveň. Samozřejmostí se stala schopnost vyhledávání a sledování nízko letících vzdušných sílů na pozadí země. Kromě výše uvedeného tento typ radiolokátoru spolupracuje s naváděcím systém PLŘS středního dosahu typu R-27R1 (AA-10 Alamo) a R-77 (AA-12 Adder), za jejichž pomoci lze napadat vzdušné cíle nacházející se mimo visuální kontakt. V případě druhé uvedené PLŘS navíc jde o zbraň kategorie „vystřel a zapomeň“. V neposlední řadě zmíněný typ radiolokátoru disponuje, na rozdíl od radaru typu Safír-21 (Jay Bird), módem pro vyhledávání a sledování pozemních a hladinových cílů a módem pro mapování terénu. Instalace radaru typu Kopjo tedy měla z ryze stíhacích letounů typu MiG-21MF (Fishbed J) a MiG-21bis (Fishbed L/N), jejichž protizemní výzbroj se omezovala pouze na neřízené pumy a neřízené rakety, učinit plnohodnotné víceúčelové bojové stroje schopné napadat vzdušné, hladinové i pozemní cíle za pomoci naváděcí munice. Demonstrační prototyp radarem typu Kopjo vybaveného MiGu-21 (Fishbed) vešel ve známost jako MiG-21-93 (modrá „21-93“) a vznikl konverzí sériového MiGu-21bis (Fishbed N) (v.č. 75001105). Financování zmíněné konverze přitom šlo výhradně z vnitřních zdrojů ANPK MiG a výrobního závodu NAZ Sokol (č.21) z Nižného Novogrodu (do roku 1991 Gorkij). Konverze výše uvedeného MiGu-21bis (Fishbed N) na demonstrační prototyp MiG-21-93 (modrá „21-93“) se ale neomezila pouze na výměnu palubního radiolokátoru. Změnami prošla též celá řada dalších palubních systémů, včetně vybavení pilotní kabiny. Součástí palubního vybavení tohoto stroje se navíc stal systém pasivní ochrany. Kromě výše uvedeného modernizovaný MiG-21-93 obdržel nový průzračný překryt pilotní kabiny nepodobný překrytu pilotní kabiny modernějšího MiGu-29 (Fulcrum), který poskytoval pilotovi znatelně lepší výhled. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 25. května 1995 z VPD továrního letiště závodu NAZ Sokol. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, se zúčastnil moskevské airshow MAKS 1995. Převážnou většinu naplánovaných zkoušek se podařilo provést ještě v průběhu roku 1996. V jejich průběhu byla přitom potvrzena shoda reálných výkonnostních charakteristik radaru Kopjo s projektovanými. Z výsledků zmíněných zkoušek rovněž vyplynulo, že se prototyp MiG-21-93 z hlediska stability a ovladatelnosti od řadového MiGu-21bis (Fishbed N) prakticky nijak neliší. Po ukončení zmíněných zkoušek byl prototyp MiGu-21-93 využíván společností Fazotron-NIIR (ex NPO Fazotron) v roli vzdušné zkušebny lehkého víceúčelového radiolokátoru typu Osa. Přestože modernizovaný MiG-21-93 vykazoval v porovnání se standardním MiGem-21bis (Fishbed N) šestinásobně vyšší bojovou efektivitou, nakonec se pro tento modernizační program podařilo najít jednoho jediného zájemce, a to Indické vojenské letectvo (IAF). IAF totiž v modernizaci části početné flotily svých MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) do standardu MiG-21-93 shledalo ideální řešení na období, než se podaří dokončit vývoj domácího lehkého bojového letounu typu HAL Tejas (LCA), který se již od počátku nacházel ve značném skluzu. Kontrakt na modernizaci 125-ti MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) ze stavu IAF, s opcí na dalších 50, byl podepsán v lednu roku 1996. Do standardu MiG-21-93 dopracované indické MiGy-21bis/iz.75A (Fishbed L) vešly ve známost pod označením MiG-21bis UPG a od demonstračního prototypu MiG-21-93 (modrá „21-93“) se odlišovaly instalací avioniky, která se sestávala ze systémů ruského, indického, francouzského a izraelského původu. Dle tehdejších plánů měl ruský závod NAZ Sokol z Nižného Novogrodu prvních 30 MiGů-21bis UPG IAF předat do konce roku 1999. Od roku 2000 měl zmíněný modernizační program postupovat tempem 40 strojů ročně. Se splněním celého kontraktu, včetně opce, se počítalo v březnu roku 2003. Práce na prvních dvou exemplářích MiGu-21bis UPG, které zastávaly poslání prototypů, se ale nakonec zatáhly na celé tři roky. Důvodem toho se mimo jiné staly též průtahy s dodávkou výstražného RL systému typu Tarang z dílny indického institutu DRDO (Defense Research and Development Laboratories). Zatímco oba MiGy-21bis/iz.75A (Fishbed L), které se měly stát základem prototypů modernizovaného MiGu-21bis UPG (C-2777 a C-2769), novogrodský závod Sokol převzal již v květnu roku 1996, na dodávku výstražných RL systémů typu Tarang si musel počkat až do dubna roku 1998. Ve stanoveném termínu se přitom nestihlo uskutečnit ani dodávku plánovaného INS systému ani provedení integrace nových zbraní. Hlavním kamenem úrazu celého programu MiG-21bis UPG se ale staly průtahy se zpracováním studie týkající se prodloužení technické životnosti draku MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) vyčleněných pro modernizaci, na které pracoval institut NAL (National Aerospace Laboratories) z Bangalore. Práce na zmíněné studii se totiž údajně nepodařilo završit dříve než v polovině roku 2002. První ze dvou prototypů MiGu-21bis UPG (černá 001) se proto od vzletové dráhy nakonec poprvé odlepil až dne 6. října 1998. Zkoušky protivzdušné raketové výzbroje tohoto stroje v podobě krátkodosahové PLŘS typu R-73 (AA-11 Archer) a střednědosahové PLŘS typu R-77 (AA-12 Adder) přišly na řadu v únoru roku 1999. Oba prototypy MiGu-21bis UPG (černá 001 a 002) byly opatřeny efektním oranžovo-bílo-zeleným nátěrem a v průběhu zkušebního programu, který se nakonec zatáhl až do září roku 2000, vykonaly dohromady okolo 200 letů. Původně se přitom počítalo se završením zkoušek již v dubnu roku 1998. IAF oba zmíněné prototypy formálně převzalo dne 14. prosince 2000. Do Indie přitom tyto stroje dorazily 25. dne toho samého měsíce. Mezitím, dne 3. května 1998, došlo k podpisu smlouvy, na základě které zbývajících 123 MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) ze stavu IAF prošlo „upgrade“ do standardu MiG-21bis UPG přímo v prostorách indického závodu HAL. Příslušné výrobní podklady přitom MiG MAPO zmíněnému podniku dodala v polovině roku 1999. Rolovací zkoušky prvního indickým průmyslem do standardu MiG-21bis UPG dopracovaného MiGu-21bis/iz.75A (Fishbed L) (C-2794) se rozeběhly dne 27. srpna 2001. Do oblak se tento stroj poprvé vydal 31. dne toho samého měsíce. Poslední ze 123-ti MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) se podařilo závodu HAL do standardu MiG-21bis UPG dopracovat v roce 2008. Do výzbroje IAF byl modernizovaný MiG-21bis UPG zařazen v roce 2001. U IAF tyto stroje slouží pod označením MiG-21 Bison. Jako první přitom modernizované Bisony obdržela 3. letka IAF „Cobras“. Dle původních plánů měly být všechny letouny typu MiG-21 Bison z výzbroje IAF vyřazeny v roce 2017. Nakonec se ale tomu zřejmě nestane dříve než v roce 2025, a to i přesto, že IAF v posledních letech zaznamenalo vzrůstající trend nehodovosti své flotily letounů řady MiG-21 (Fishbed), která je důsledkem jejich značného technického opotřebení. Důvodem toho se staly průtahy s vývojem domácího lehkého bojového letounu typu HAL Tejas a v neposlední řadě též průtahy s výběrovým řízením MRCA (Multi-Role Combat Aircraft) na 126 středně těžkých bojových letounů, které nakonec vyhrál francouzský typ Rafale.

Verze:

MiG-21-93 – demonstrační prototyp letounu typu MiG-21-93. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21bis (Fishbed N) a do oblak se poprvé vydal dne 25. května 1995.

MiG-21 Bison (MiG-21bis UPG) – modifikace letounu typu MiG-21-93 vzešlá z požadavků IAF. Všech 125 exemplářů tohoto modelu vzniklo v letech 1996 až 2008 konverzí sériových MiGů-21bis/iz.75A (Fishbed L) ze stavu IAF. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 6. října 1998.

Vyrobeno:  Rusko: jeden demonstrační prototyp a dva operační stroje (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-21bis); Indie: 123 operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-21bis)

Uživatelé:  pouze Indie (IAF)

 

 

Posádka:    jeden pilot 

Pohon:       jeden proudový motor typu Gavrilov R-25-300 s max. tahem 4 100 kp / 7 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (ve výškách do 4 000 m ale tato pohonná jednotka může po dobu 3 min podávat tah až 9 900 kp) 

Radar:        víceúčelový impulsní dopplerovský radiolokátor typu Kopjo-M se zorným polem ±60°v horizontální rovině -40° až +60° ve vertikální rovině, detekčním dosahem 75 km a sledovacím dosahem 56 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu. Radar typu Kopjo-M slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země), pozemních cílů a hladinových cílů. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Najednou je přitom schopen sledovat 10 vzdušných cílů a na 4 z nich navádět PLŘS. Max. počet zároveň sledovaných pozemních cílů činí 4.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ indické výroby, výstražný RL systém typu Tarang indické výroby (nevelký hranatý kryt vybíhající z horní části náběžné hrany SOP), aktivní rušič typu Tempest a čtyři výmetnice 30-ti klamných IČ/RL cílů typu BVP-30-26 (po dvou ve dvou protáhlých hranatých krytech nacházejících se horní ploše přechodů křídla v trup)

Výzbroj:       jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo před centrálním trupovým závěsníkem, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální trupový závěsník je vyhrazen pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60MK (AA-8 Aphid) (max. 6 ks) a R-73E (AA-11 Archer) (max. 4 ks), PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1 (AA-10 Alamo) (max. 2 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77E (AA-12 Adder) (max. 4 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) (max. 2 ks) a Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 1 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 1 ks), 500 kg pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) a UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, neřízené pumy o hmotnosti do 500 kg, zápalné nádrže typu ZB-360, 490 l PTB typu PTB-490 (max. 3 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 1 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,15 m 
Délka bez/s PVD:   14,10/14,50 m
Výška: ?
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 10 400 kg
Max. rychlost: 2 175 km/h
Praktický dostup:   16 900 m
Max. dolet bez/se 3 PTB-490:    1 210/1 760 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 26.7.2014