Mikojan-Gurjevič I-3 (I-380)

Typ: frontový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a ve dne

Určení: primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Historie: Na základě bojových zkušeností získaných v průběhu konfliktu v Koreji (1951 až 1953), na jehož bojišti se poprvé střetly ve vzdušném boji proudové stíhací letouny obou znepřátelených bloků, VVS zformulovalo specifikace na perspektivního nástupce podzvukových frontových stíhacích letounů řady MiG-15 a MiG-17, který měl být schopen letu vysoce nadzvukovou rychlostí a tím tvořit plnohodnotnou protiváhou vyvíjených amerických nadzvukových stíhačů typu F-100, F-101, F-102 a F-104. Vývojem takto výkonného stíhače byla přitom vedle OKB MiG výnosem z 14. května 1953 pověřena i obnovená OKB P.O. Suchého. Zatímco prvně zmíněná konstrukční kancelář pro své stíhací letouny zvolila pohonnou jednotku typu AM-11 (typy Je-2 a Je-4/-5) a VK-3 (typ I-3), OKB P.O. Suchého Al-7 (typ S-1/Su-7 a T-3/Su-9). Důvodem schválení vývoje tak velkého počtu bojových letounů s prakticky shodným určením a výkony, ale různými typy pohonných jednotek, byla přitom snaha VVS pojistit se pro případ neúspěchu některého z nich. Motor typu VK-3 letounu I-3, který vznikl na základě zadání z 3. června 1953 v denní frontové stíhací modifikaci I-3 (I-380) a přepadové stíhací modifikace I-3P (I-410), byl vůbec první dvouproudovou pohonnou jednotkou sovětské konstrukce. Průtahy s vývojem tohoto průkopnického motoru si ale vyžádaly odložit termín odevzdání prototypu frontového I-3 k továrním zkouškám až na rok 1956. Mezitím se však naplno rozeběhly letové zkoušky prototypů frontových stíhačů typu Je-2 (MiG-23) a Je-5 (MiG-21), jejichž pohon zajišťoval proudový AM-11. Tato skutečnost pak spolu s dalším odkladem dodávky VK-3 měla za následek, že VVS ve dni 6. dubna 1956 vývoj letounu I-3 zastavilo, aniž by jediný dokončený prototyp tohoto stroje se kdy dostal do vzduchu. V této souvislosti pak rozpracovaný drak druhého prototypu letounu I-3 prošel přestavbou na prototyp přepadového modelu I-3U.

Verze: 

I-3 (I-380) – denní frontová stíhací modifikace, která je vybavena pouze jednoduchým radiolokačním dálkoměrem typu SRD-1M a vyzbrojená třemi 30 mm kanóny typu NR-30 a neřízenými raketami.

I-3P/U (I-410/-420) – přepadová stíhací pro činnost za všech meteorologických podmínek a v noci uzpůsobená modifikace letounu I-3, která je vybavena dvouanténním střeleckým radiolokátorem typu Almaz a vyzbrojena dvojicí 30 mm kanónů typu NR-30 a neřízenými raketami. Zatímco první prototyp tohoto modelu byl postaven v modifikaci I-3P a ještě před zahájením letových zkoušek prošel přestavbou na prototyp pokročilejšího modelu I-7U, prototyp druhý odpovídal verzi I-3U, vznikl dopracováním nedokončeného draku druhého prototypu frontového I-3 a prvně vzlétl v srpnu 1956. viz. samostatný text

Vyrobeno: jeden prototyp (tento počet nezahrnuje prototypy modelu I-3P a I-3U)

Uživatelé: žádní

I-3 (I-380)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden dvouproudový motor Klimov VK-3 s max. tahem 8 400 kp s přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-1M Radal-M (‘Scan Fix’) s dosahem 0,3 až 1,2 km, který zajišťuje sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů (hřebenovitá anténa nacházející se před pilotní kabinou)

Výzbroj:     tři kanóny NR-30 ráže 30 mm se zásobou 65 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla (jeden do levého a dva do pravého), a dvě výsuvné trupové raketnice typu ORO-57K, každá s 16-ti neřízenými raketami typu ARS-57 ráže 57 mm (na pylony pod křídlo lze na místo 760 l přídavných palivových nádrží umístit ještě dvě neřízené rakety typu TRS-190 ráže 190 mm či ARS-212 ráže 212 mm nebo dvě neřízené pumy po 250 kg)

* pouze vypočtený odhad

Poslední úpravy provedeny dne: 15.8.2010