Mikojan-Gurjevič MiG-23ML (‘Flogger G’)

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-23M (Flogger B) optimalizovaná pro manévrový vzdušný boj

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti modelu MiG-23ML/iz.23-12 (Flogger G) od letounu MiG-23M (Flogger B):

- instalace výkonnějšího střeleckého systému typu S-23ML, který se sestává z analogového počítače typu AVM-23, radiolokátoru typu RP-23ML (N003) Safír-23ML (High Lark II), optického střeleckého zaměřovače typu ASP-23DCM, pasivního elektro-optického čidla typu TP-23M a průhledového displeje (na něj jsou promítány údaje z optického zaměřovače a elektro-optického čidla), na místo střeleckého systému typu S-23D-III sestávajícího se z analogového počítače typu AVM-23, radiolokátoru typu RP-23 Safír-23D (High Lark I), optického střeleckého zaměřovače typu ASP-23D, pasivního elektro-optického čidla typu TP-23 a průhledového displeje

- instalace silnějšího, lehčího a méně žíznivého 13 000 kp motoru typu R-35-300 v zadní části trupu na místo 12 500 kp motoru typu R-29-300

- instalace plynové turbíny, která zastává roli startovací jednotky motoru, v zadní části trupu – ta využívá lapač vzduchu a výfukovou trubici nacházející se břichu zádě trupu, vlevo od kýlové stabilizační plošky (vzduchový lapač i výfuková trubice startovací jednotky tohoto modelu je opatřena dvířky, které se automaticky uzavírají s podvozkovými šachtami)

- zesílená vnitřní konstrukce křídla – díky tomu max. provozní násobek tohoto modelu při rychlosti do/nad M=0,85 činí 8,5 g/8,0 g, zatímco v případě předchozího modelu tomu je 8,0 g/7,0 g

- modifikovaná mechanizace křídla redukcí počtu sektorů štěrbinových vztlakových klapek ze čtyř na tři

- absence zadní trupové palivové nádrže č.4 s objemem 470 l, z hmotnostních důvodů (díky lehčí konstrukci draku a nižší spotřebě motoru typu R-35-300 v porovnání s motorem typu R-29-300 se ale tento zásah do palivového systému projevil na doletu jen nepatrně)

- modifikovaná přední část trupu v oblasti před pilotní kabinou s mírně menší délkou (radiolokátor typu Safír-23ML totiž vykazuje v porovnání s radiolokátorem typu Safír-23D předchozího modelu mírně menší délkou)

- instalace modifikované svislé ocasní plochy (SOP) bez mohutného protáhlého „předkýlu“

- instalace modifikovaného příďového podvozku se zesílenou konstrukcí a většími koly

- instalace modifikovaného hlavního podvozku s větší výškou (o 175 mm) – díky jeho instalaci tento model přišel o pozici při stání na zemi s „čumákem“ nahoře a výtokovou tryskou motoru těsně u země, která nebyla nepříliš výhodná z hlediska čelního aerodynamického odporu při vzletu

- instalace autopilota typu SAU-23AM na místo autopilota typu SAU-23A

- instalace navigačního datalinku typu Lazur-SML, který zajišťuje příjem údajů o poloze vzdušných cílů od automatizovaných pozemních naváděcích stanic systému Vozduch, na místo navigačního datalinku typu Lazur-SM

- instalace omezovače úhlu náběhu typu SOUA, který pilotovi zamezuje překročit bezpečný úhel náběhu při manévrování

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o kanónový kontejner typu UPK-23-250 (ten lze umístit, v počtu dvou exemplářů, na závěsníky nacházející se pod pevnou střední částí křídla)

Historie:  Protože měl stíhací letoun 3. generace typu MiG-23M (Flogger B), první od roku 1972 sériově vyráběný frontový stíhací letoun sovětské konstrukce schopný útočit za pomoci PLŘS na vzdušné cíle nacházející se mimo visuální kontakt nebo na pozadí země za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci, před americkým taktickým stíhacím letounem 3. generace typu F-4E Phantom II navrch nejen v rychlosti, dostupu, akceleraci, stoupavosti a obratnosti, ale i v efektivitě zbraňového systému, Sovětskému VVS zajistil nemalou kvalitativní převahu nad vzdušnými silami západních zemí. Tato kvalitativní převaha ve vzduchu východu nad západem nicméně netrvala dlouho. Již ve druhé polovině 70. let byly totiž do výzbroje USAF zařazeny první bojové letouny 4. generace v podobě letounů typu F-15A Eagle a F-16A Fighting Falcon, které disponovaly nejen podstatně efektivnějším zbraňovým systémem, ale i znatelně lepší obratností. Zmíněné letouny totiž byly optimalizovány pro ničení vzdušných cílů při manévrovém vzdušném boji, zatímco konstrukce letounu typu MiG-23M (Flogger B) byla ještě ovlivněna doktrínou globální války z 50. let, ve které měly stíhací letouny sloužit výhradně k rychlým přepadům bombardovacích letounů za pomoci PLŘS. Naproti při vývoji letounů typu F-15A Eagle a F-16A Fighting Falcon již byly plně zužitkovány zkušenosti z lokálních konfliktů z 60. let, ve kterých měly vzdušné střety prakticky výhradně podobu soubojů mezi stíhači protivníka. Protože se vývoj domácích protějšků amerických stíhačů 4. generace typu F-15A Eagle a F-16A Fighting Falcon v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker) nacházel ve značném skluzu, OKB MiG byla pověřena vývojem pokročilé modifikace letounu typu MiG-23M (Flogger B) se zlepšenými manévrovacími schopnostmi. Požadovaná modifikace zmíněného letounu vešla ve známost pod služebním označením MiG-23ML (Flogger G) a továrním kódovým označením iz.23-12 či iz.3 a již od počátku se s ní počítalo pouze jako s prozatímním řešením na překlenutí období do zahájení výroby a dodávek stíhacích letounů 4. generace typu MiG-29 (Fulcrum). Zatímco v případě typu MiG-23M (Flogger B) šlo víceúčelový bojový letoun, u typu MiG-23ML (Flogger G) se útoky na pozemní cíle staly pouze sekundárním úkolem. Jelikož měl tento model tvořit plnohodnotnou protiváhu lehčímu typu F-16A Fighting Falcon, jeho max. provozní násobek byl stanoven na 8,5 g. Protože max. provozní násobek křídla MiGu-23M (Flogger B) činil 8,0 g, vnitřní konstrukce křídla MiGu-23ML (Flogger G) musela doznat zesílení. Požadované obratnosti se konstrukčnímu týmu OKB MiG podařilo u modelu MiG-23ML (Flogger G) zajistit snížením hmotnosti draku (z 10 890 kg na 10 230 kg) při současném zvýšení výkonnosti pohonné soustavy. Pohonnou jednotkou MiGu-23ML (Flogger G) se přitom stal motor typu R-35-300, který v porovnání s motorem typu R-29-300 MiGu-23M (Flogger B), z něhož z konstrukčního hlediska vycházel, vykazoval nejen vyšším tahem v režimu s vypnutým (8 550 kp vs 8 300 kp) i zapnutým (13 000 kp vs 12 500 kp) přídavným spalováním, ale i nižší hmotností (1 765 kg vs 1 880 kg) a v neposlední řadě též nižší specifickou spotřebou paliva. Díky posledně uvedenému bylo možné se zcela vzdát palivové nádrže č.4 bez většího vlivu na délku doletu. Další kg se podařilo srazit instalací radiolokátoru typu Safír-23ML (High Lark II) na místo radiolokátoru typu Safír-23D (High Lark I). Zmíněný střelecký radar byl přitom v porovnání s radiolokátorem typu Safír-23D (High Lark I) MiGu-23M (Flogger B) nejen lehčí, ale i kratší. Tato změna ve zbraňovém systému proto umožnila mírně zkrátit délku trupu. Díky tomu bylo navíc možné se zcela vzdát mohutného předkýlu svislé ocasní plochy, což sebou samozřejmě přineslo další pokles hmotnosti. Kromě výše uvedeného radiolokátor typu Safír-23ML (High Lark II) vykazoval v porovnání s radiolokátorem typu Safír-23D (High Lark I) větším dosahem a vyšší rezistencí vůči elektronickému rušení. Jeho instalace tedy sebou v neposlední řadě přinesla též nemalý vzrůst bojového potenciálu. Jelikož si letoun typu MiG-23ML (Flogger G) neměl s americkým typem F-16A Fighting Falcon nic zadat pouze obratností, ale i efektivitou zbraňového systému, jeho hlavní protivzdušnou zbraní se měla stát nová střednědosahová PLŘS typu R-27 (AA-10 Alamo), která vzešla přímo z programu stíhacích letounů 4. generace typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker). Protože se ale program R-27 (AA-10 Alamo) tehdy, v polovině 70. let, stále ještě nacházel v rané vývojové fázi, od integrace této střely do zbraňového systému MiGu-23ML (Flogger G) bylo nakonec zcela opuštěno. Škála protivzdušné raketové výzbroje tedy zůstala bez jakýchkoliv změn proti modelu MiGu-23M (Flogger B). Na závodních a státních zkouškách MiGu-23ML (Flogger G) se podílely nejméně tři prototypy (modrá 123, 125 a 127). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 21. ledna 1975. Do výrobního programu moskevského závodu č.30 byl letoun typu MiG-23ML (Flogger G) zařazen v roce 1976. Do roku 1983 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 1 241 těchto strojů. Všechny MiGy-23ML (Flogger G) vyrobené po roce 1978 ale brány závodu č.30 opustily v provedení se zdokonaleným avionickým vybavením, známém jako iz.23-16 či iz.23-12A. Někdy se přitom pro tyto stroje používalo též označení MiG-23MLA (Flogger G). Zatímco provozovatelem všech MiGů-23ML (Flogger G) vyrobených v letech 1976 až 1981 se stalo Sovětské VVS, všechny letouny tohoto typu, které z linky moskevského závodu č.30 sjely v letech 1981 až 1983, byly vyhrazeny na export. V letech 1982 až 1985 byla většina MiGů-23ML (Flogger G) ze stavu VVS modernizována, v prostorách leteckých opravárenských závodů, do standardu MiG-23MLD/iz.23-18 (Flogger K). Zmíněný modernizační program přitom spočíval v instalaci tzv. generátorů vzdušných vírů, které upravovaly proudění kolem křídla při prudkém manévrování, automatického systému pro ovládání slotů a modifikovaného omezovače úhlu náběhu a letounům typu MiG-23ML (Flogger G) zajistil téměř stejně dobrou obratnost, jakou disponoval americký stíhací letoun 4. generace typu F-16 Fighting Falcon. Prakticky ve stejnou dobu přitom obdobným modernizačním programem prošla též většina přepadových stíhačů typu MiG-23P/iz.23-14 (Flogger G) ze stavu PVO.

Verze:

MiG-23ML (iz.23-12) – první výše popsaná od roku 1976 sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-23ML (Flogger G)

MiG-23ML (iz.23-16/iz.23-12A) („MiG-23MLA“) – pozdější od roku 1978 sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-23ML (Flogger G) s modifikovaným avionickým vybavením. Zbraňový systém tohoto modelu vešel ve známost jako S-23MLA a sestával se z analogového počítače typu AVM-23, radiolokátoru typu RP-23MLA Safír-23MLA/N006 Ametist (High Lark II), který byl kompatibilní s naváděcím systémem modernějších PLŘS středního dosahu typu R-24R/T (AA-7 Apex), optického střeleckého zaměřovače typu ASP-17ML se zorným polem +16° až -18° ve vertikální rovině a ±12° v horizontální rovině, pasivního elektro-optického čidla typu TP-23M nebo TP-26 a průhledového displeje. Optika pasivního čidla typu TP-26 byla přitom umístěna za trojicí plochých okének s tvarem trojúhelníku. Naproti tomu v čele podtrupového krytu pasivního čidla typu TP-23M letounu typu MiG-23ML (iz.23-12) se nacházela dvojice plochých okének s obdélníkovým tvarem uspořádaná do tvaru písmene „V“. Detekční dosah pasivního čidla typu TP-26 ze zadní polosféry pro cíl typu bombardovací letoun přitom činil 60 km, resp. 85 km, pokud jeho pohonné jednotky běžely v režimu přídavného spalování. Součástí palubního vybavení MiGu-23ML/iz.23-16 (Flogger G) se ale stal též autopilot typu SAU-23PM, radiostanice typu R-862 a radiovýškoměr typu RV-5R. Frontový stíhač typu MiG-23ML/iz.23-16 (Flogger G) byl v některých dokumentech veden jako MiG-23MLA a z hlediska efektivity ve vzdušném boji si nic nezadal s přepadovým MiGem-23P/iz.23-14 (Flogger G).

Vyrobeno:  1 241 sériových strojů

Uživatelé:  Angola, Bulharsko, ČSSR, Irák, Izrael (zkušební provoz) Jižní Jemen, KLDR, Kuba, NDR, SRN, SSSR, Sýrie, USA a Vietnam

 

MiG-23ML (iz.23-12)

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor Chačaturov R-35-300 s max. tahem 8 550 kp / 13 000 kp s přídavným spalováním s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-23ML (N003) Safír-23ML (‘High Lark II’) se zorným polem ±30° v horizontální rovině a ±6° ve vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru dokáže vyhledávat a sledovat vzdušné cíle, včetně vzdušných cílů pohybujících se na pozadí země, a navádět PLŘS typu R-23R (AA-7 Apex) a R-3R (AA-2 Atoll). Zatímco vzdušný cíl typu MiG-23 je radar typu Safír-23ML schopen detekovat na vzdálenost 55 km v režimu „look-up“, resp. 20km v režimu „look-down“, vzdušný cíl typu Tu-16 (s RCS 16 m2) dokáže odhalit na vzdálenost 75 až 80 km v režimu „look-up“, resp. 22 až 25 km v režimu „look-down“. Sledovací dosah tohoto zařízení přitom činí 46,5 až 50 km v režimu „look-up“, resp. 20 až 25 km v režimu „look-down“.

Vybavení:   - zaměřovací: optický střelecký zaměřovač typu ASP-23DCM se zorným polem ve vertikální rovině +8° až -5,5° (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a pasivní elektro-optické čidlo typu TP-23M se zorným polem ±30° v horizontální rovině a +3° až -12° ve vertikální rovině. Posledně uvedené zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Zatímco cíl typu Tu-16 je schopno detekovat na vzdálenost 35 až 40 km (ze zadní polosféry), cíl typu MiG-23 dokáže odhalit na vzdálenost 25 km (ze zadní polosféry). Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého hranatého krytu, který je umístěn na břichu trupu, přímo před příďovým podvozkem.

                  - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta NG. Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry) a nachází se uvnitř podvěsného kontejneru, který se umisťuje na jeden z trupových zbraňových závěsníků.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) nebo SRO-1P Parol (Slap Shot) (toto zařízení využívá nevelkou trojúhelníkovou anténu nacházející se na hřbetu trupu, přímo před pilotní kabinu, a antény umístěné pod dielektrickými panely, vetknutými do potahu náběžné hrany pevné střední části křídla) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaná na čtyřech závěsních, dvou nacházejících se pod pevnou střední částí křídla a dvou umístěných pod postranními trupovými přívody vzduchu pohonné jednotky (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ nevedením typu R-23R/T (AA-7 Apex) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ nevedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks) a R-60/-60M (AA-8 Aphid) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 2 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 16 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 4 ks), kontejnerové pumy typu RBK-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)*

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,78-13,97 m 
Délka s PVD:   17,10 m
Výška: 5,00 m
Prázdná hmotnost: 10 230 kg
Max. vzletová hmotnost: 17 800 kg
Max. rychlost: 2 500 km/h
Praktický dostup:   18 600 m
Max. dolet bez/s 3 PTB-800:    1 450/2 360 km

 

 

* ke stíhacím misím tento model vzlétal buďto se dvěma PLŘS středního dosahu typu R-23 (AA-7 Apex), jednou ve verzi R-23R a jednou ve verzi R-23T, pod křídlem, a čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-60 (AA-8 Aphid) nebo R-60M (AA-8 Aphid) pod trupem, nebo se čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-3/-13M, dvěma ve verzi R-3R a dvěma ve verzi R-3S nebo R-13M, pod křídlem, a čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-60 (AA-8 Aphid) nebo R-60M (AA-8 Aphid) pod trupem

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 26.9.2014