Mikojan-Gurjevič MiG-19PM/PML (‘Farmer E’)

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-19P (Farmer B)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-19P (Farmer B):  

- instalace dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-4 pod náběžnou hranou křídla, přímo před šachtami hlavního podvozku – na ty se umisťují PLŘS krátkého dosahu typu RS-2U (AA-1 Alkali)

- instalace střeleckého radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can), který spolupracuje s naváděcím systémem střel typu RS-2U (AA-1 Alkali), v přídi trupu na místo střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd)

- absence obou křídleních kanónů (letouny z prvních výrobních sérií byly ale i přesto opatřeny instalací oválných ochranných panelů ze žáruvzdorné oceli na bocích trupu, přímo před kořeny křídla) a obou závěsníků pro raketové bloky typu ORO-57K nacházejících se pod křídlem, přímo za šachtami hlavního podvozku (výzbroj tohoto modelu se omezila na PLŘS)

- více protáhlý „předkýl“ svislé ocasní plochy (shodná konstrukce jako u letounů typu MiG-19S z pozdějších výrobních sérií)

- instalace vyvažovací plošky (trimeru) na odtokové hraně směrovky (jako u modelu MiG-19S)

- instalace modifikovaného systému pro nouzový odhoz překrytu pilotní kabiny

- absence výstražného RL systému typu SPO-2 Sirena-2 (platí pouze pro letouny z prvních výrobních sérií)

- modifikované navigační vybavení instalací gyroindukčního kompasu typu GIK-1 na místo gyromagnetického kompasu typu DGMK-3 a modernějšího přijímače pozemního návěstidla typu MRP-56P

Historie:  První modifikací nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19P (Farmer B) vyzbrojenou protiletadlovými řízenými střelami (PLŘS) se stal model SM-7A. Ten vzešel z výnosu ze dne 30. prosince 1954 a vznikl v roce 1956 v prostorách závodu č.21 z Gorkého v počtu sedmi exemplářů. Jejich základem se přitom staly draky sériových MiGů-19P (Farmer B). Zbraňový systém letounu typu SM-7A vešel ve známost pod označením S-1-U a sestával se ze střeleckého radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2, optického zaměřovače typu ASP-5NV a čtyř PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL nosiče typu RP-1U (AA-1 Alkali). Identickým zbraňovým systémem bylo přitom opatřeno též 40 letounů typu MiG-17PFU (SP-15) a 10 letounů typu Jak-25K. Protože tento první operační sovětský letecký protiletadlový raketový systém vykazoval celou řadou nedostatků, včetně krátkého dosahu, malé letové rychlosti, nízké účinnosti bojové části a nevalné spolehlivosti naváděcího systému, mezitím, v roce 1954, se rozeběhly práce na jeho pokročilé modifikaci. Zmíněná modifikace raketového systému typu S-1-U přitom vešla ve známost pod označením S-2-U a sestávala se ze střeleckého radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can), optického zaměřovače typu ASP-5N-V5 a čtyř PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL nosiče typu RS-2U (AA-1 Alkali). Střela typu RS-2U (AA-1 Alkali) měla před střelou typu RS-1U (AA-1 Alkali) celou řadu předností. Konkrétně tato zbraň mohla vykonávat manévry až s 2 x větším přetížením. Svého předchůdce v podobě střely typu RS-1U (AA-1 Alkali) přitom překonávala i z hlediska dálkového dosahu. Zatímco dálkový dosah střely typu RS-2U (AA-1 Alkali) činil 1,95 až 5,2 km, dálkový dosah střely typu RS-1U (AA-1 Alkali) nepřesahoval 2 až 3 km. Znatelně větší efektivitou přitom disponovala též bojová hlavice této zbraně. Bojová hlavice střely typu RS-2U (AA-1 Alkali) byla totiž těžší (13 kg vs 9,25 kg) a navíc střepiny vzniklé její iniciací dokázaly pokrýt 1,5 x větší oblast. Radar typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can) měl zase před radarem typu RP-1U Izumrud-2 navrch díky většímu dosahu sledovací antény. Ten přitom činil 4 km, zatímco v případě sledovací antény radaru typu RP-1U Izumrud-2 tomu bylo pouhé 2 km. Projekt přepadového MiGu-19P (Farmer B) s instalací raketového systému typu S-2-U byl šéfkonstruktérem OKB MiG schválen dne 7. ledna 1956. Prototypy zmíněného modelu, který vešel ve známost pod továrním kódovým označením SM-7M, vznikly v prostorách závodu č.21 z Gorkého konverzí prototypů SM-7/1 a SM-7/2. K tomu přitom posloužily výkresové podklady dodané OKB MiG. První prototyp letounu typu SM-7M obdržel označení SM-7/1M a jeho základem se stal prototyp SM-7/1, který byl jako jediný z řady SM-7 (MiG-19P) opatřen konvenční „pevnou“ VOP s výškovým kormidlem alá MiG-19 (Farmer A). Ke zkouškám byl přitom tento stroj předán v lednu roku 1956. Prototyp druhý, SM-7/2M, se do zkušebního programu zapojil krátce nato. Základem tohoto stroje se zase stal prototyp SM-7/2. V průběhu toho samého roku bylo do standardu SM-7/2M dopracováno ještě pět sériových MiGů-19P (Farmer B). Státními zkouškami raketový systém typu S-2-U prošel mezi 14. a 23. říjnem roku 1957 na prototypu SM-7/2M. Mezitím, mezi červencem a srpnem toho samého roku, byl za pomoci dvou do standardu SM-7/2M dopracovaných MiGů-19P (Farmer B) odzkoušen systém typu KS, který měl zamezovat zhášení motorů typu RD-9B v důsledku nasátí povýstřelových zplodin startujících PLŘS. Tato axiálním kompresorem opatřená pohonná jednotka byla totiž na nasátí horkých raketových spalin daleko citlivější než radiálním kompresorem vybavený motor typu VK-1F, který zajišťoval pohon podzvukového MiGu-17PFU. Za operačně plně způsobilý byl celý vzdušný protiletadlový raketový systém typu S-2-U oficiálně prohlášen dne 28. listopadu 1957. Sériová modifikace letounu typu SM-7M vešla ve známost pod označením MiG-19PM (Farmer E) a stala se součástí výrobního programu závodu č.21 z Gorkého. Plná produkce tohoto posledního sériově vyráběného modelu z řady MiG-19 (Farmer) se rozeběhla v roce 1958. Do prosince roku 1960 brány závodu č.21 opustilo celkem 369 těchto strojů (7 v roce 1956, 5 v roce 1957, 187 v roce 1958, 145 v roce 1959 a 25 v roce 1960). Více než 120 z nich přitom převzali, po roce 1959, zahraniční provozovatelé. V roce 1960 byl přepadový MiG-19PM (Farmer E) zařazen též, na základě licence, do výrobního programu čínského podniku č.320 z Nanchangu. Pro nepřekonatelné potíže s výrobní kvalitou, které byly jedním z mnoha důsledků tzv. politiky velkého skoku, zde nakonec, do roku 1966, vzniklo jen 24 přepadových MiGů-19PM (Farmer E). Pět z nich bylo navíc zkompletováno z originálních konstrukčních celků dodaných sovětským výrobcem. V roce 1974 zde byla nicméně výroba MiGu-19PM (Farmer E) opět obnovena. Přesný počet čínských MiGů-19PM (Farmer E) této druhé série není bohužel znám. S největší pravděpodobností jich ale nebylo postaveno mnoho. Čínské MiGy-19PM (Farmer E) byly zpočátku známy jako DongFeng 105 (či Type 59B). Od roku 1964 se ale pro tyto stroje používalo označení J-6B (či J-6Yi). S příchodem raketonosných MiGů-19PM (Farmer E) k bojovým útvarům byly všechny podzvukové MiGy-17PFU, první sovětské operační stíhače vyzbrojené PLŘS, staženy z prvoliniové služby a přeloženy k výcvikovým útvarům. Raketonosný MiG-19PM (Farmer E) se ale u pilotů netěšil příliš velké oblibě. Díky instalaci závěsníků střel typu RS-2U (AA-1 Alkali) totiž za kanóny vyzbrojeným MiGem-19P (Farmer B) znatelně zaostával z hlediska letových výkonů a obratnosti. Kritiku sklidil též palubní radar tohoto stroje v podobě typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can). Ten totiž vykazoval ještě horší spolehlivostí než radar typu RP-1/-5 Izumrud-1/-2 (Scan Odd), kterým byly vybaveny letouny typu MiG-19P (Farmer B). Tento nedostatek se podařilo odstranit teprve až u pozdějších výrobních sérií. Jediná zbraň MiGu-19PM (Farmer E) v podobě střely typu RS-2U (AA-1 Alkali) navíc neměla, i přes větší dálkový a výškový dosah, lepší manévrovací schopnosti a vyšší účinnost bojové hlavice, před střelou typu RS-1U (AA-1 Alkali) z hlediska bojové efektivity významně navrch, neboť od tohoto svého předchůdce přebírala naváděcí systém i se všemi jeho nedostatky. Pilot MiGu-19PM (Farmer E) tedy musel v průběhu celého naváděcího procesu držet v zorném poli palubního radiolokátoru postřelovaný vzdušný cíl i letící střelu typu RS-2U (AA-1 Alkali), což mu znemožňovalo vykonávat prudší manévry. Díky tomu byl letoun typu MiG-19PM (Farmer E) použitelný nanejvýš pro boj s těžkými a neohrabanými bombardovacími letouny. Díky absenci kanónů byl navíc tento model po odpálení všech čtyř PLŘS zcela bezbranný. Z tohoto důvodu většinu MiGů-19PM (Farmer E) u bojových útvarů již v průběhu 60. let nahradily stíhací letouny typu Su-9 (Fishpot B) a MiG-21 (Fishbed) s rychlostí řádu M=2. Některé vyřazené MiGy-19PM (Farmer E) pak prošly úpravou na bezpilotní rádiem řízený vzdušný terč (model M-19).

Verze:

SM-7/1M – první prototyp letounu typu MiG-19PM (Farmer E). Tento stroj vznikl konverzí prvního prototypu letounu typu MiG-19P (Farmer B), známého jako SM-7/1. Protože prototyp SM-7/1 vycházel z frontového stíhače typu MiG-19 (Farmer A), od prototypu druhého se odlišoval instalací „pevné“ VOP se směrovým kormidlem na místo tzv. plovoucí VOP a absencí přední aerodynamické brzdy, umístěné pod trupem, a hřbetního hřebenovitého krytu ovládacích táhel mechanizace ocasních ploch, nacházejícího se přímo mezi překrytem pilotní kabiny a SOP.

SM-7/2M – druhý prototyp letounu typu MiG-19PM (Farmer E). Tento stroj vznikl konverzí druhého prototypu letounu typu MiG-19P (Farmer B), známého jako SM-7/2.

MiG-19PM (Farmer E) – sériová modifikace letounu typu MiG-19PM (Farmer E)

MiG-19PML (Farmer E) – modifikace letounu typu MiG-19PM (Farmer E) s instalací navigačního datalinku typu Lazur. Díky tomu bylo letoun typu MiG-19PML (Farmer E) možné navádět v automatickém režimu na vzdušné cíle pozemními naváděcími stanovišti. Na tento model byl na počátku 60. let, v rámci modernizačního programu, upraven nevelký počet operačních MiGů-19PM (Farmer E) ze stavu PVO.

Vyrobeno:  SSSR: sedm prototypů (vznikly konverzí prvních dvou prototypů a pěti sériových exemplářů MiGu-19P) a 369 sériových strojů; ČLR: 24 sériových strojů (5 z nich bylo sestaveno z originálních dílů sovětské výroby) první série a neznámý počet sériových strojů druhé série

Uživatelé:  Albánie, Arménie, Bulharsko, ČLR, ČSSR, Kuba, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1U vykazuje teoretickým dosahem 12 km a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 4 km.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5N-V5 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-2 Chrom a (v případě letounů z pozdějších výrobních sérií) výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény vestavěné do vrcholu SOP, do koncových křídelních oblouků a do náběžné hrany křídla)

Výzbroj:     čtyři PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku palubního RL typu RS-2U (AA-1 Alkali), přepravované na dvou vnitřních párech křídleních závěsníků (na vnější, třetí, pár křídleních závěsníků se umisťují 400 l PTB typu PTB-400 nebo 540 l PTB typu PTB-540)

¹ s dvojicí 540 l PTB pod křídlem, resp. 7 880 kg bez PTB

Poslední úpravy provedeny dne 13.7.2014