Mil Mi-4 (‘Hound A’) [‘Type 36’] / V-12

Typ:  středně těžký transportní vrtulník uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  doprava osob, přeprava nákladu, shoz výsadku a odsun raněných

Historie:  Vývoj vrtulníkové techniky neměl v SSSR zpočátku příliš velkou politickou podporu. Do počátku 50. let se proto zde podařilo dotáhnout do stádia sériové výroby vývoj jediného vrtulníku v podobě lehkého třímístného spojovacího typu Mi-1 (Hare) z dílny M.L. Mila. Naproti tomu vzdušné síly USA již tehdy disponovaly početnou flotilou vrtulníků typu Sikorsky S-51 (H-5) s kabinou pro jednoho pilota a tři pasažéry a Sikorsky S-55 (H-19 Chickasaw) s kabinou pro dva piloty a 12 pasažérů. Změnu v poněkud liknavém postoji k vrtulníkové technice ze strany sovětských funkcionářů, který vedl k výraznému zaostávání sovětského vrtulníkového průmyslu za západem, přinesly až nemalé úspěchy amerických armádních vrtulníků v bojích korejské války (1950 až 1953). Jelikož z nasazení vrtulníků v bojích tohoto konfliktu vyplynulo, že je vrtulníková technika pro některé činnosti, jakou je např. evakuace osob nebo pátrací a záchranné operace, daleko vhodnější než letecká, v červnu roku 1951 byly sovětští konstruktéři, kteří tehdy již měli nějaké zkušenosti se stavbou vrtulníků, pozváni k samotnému J.V. Stalinovi. Konkrétně přitom šlo o M.L. Mila, N.I. Kamova a A.S. Jakovleva. Na zmíněném jednání byli zmínění konstruktéři obeznámeni s požadavky hned na dva transportní vrtulníky, a to středně těžký transportní vrtulník s přepravní kapacitou 12 osob a nosností 1 200 kg a těžký transportní vrtulník s přepravní kapacitou 20 osob a nosností 2 000 kg. Termín odevzdání prototypu, kterým byl stanoven na pouhý jeden rok od zahájení prací, se ale setkal s negativním postojem ze strany N.I. Kamova. Z tohoto důvodu byl k dalším jednáním přizván již jen M.L. Mil a A.S. Jakovlev. Zatímco vývoj vrtulníku s přepravní kapacitou 12 osob byl svěřen M.L. Milovi, na bedra konstrukční kanceláře A.S. Jakovleva padl vývoj těžšího vrtulníku s přepravní kapacitou 20 osob. Technické zadání k oběma zmíněným strojům bylo přitom vypsáno dne 5. října 1951. Zatímco typ z dílny M.L. Mila vešel ve známost jako V-12 (či VD-12), Jakovlevův transportní vrtulník obdržel označení Jak-24. Dle zadání měl nákladový prostor Milova vrtulníku typu V-12 poskytovat dostatek prostoru pro přepravu jednoho bezzákluzového děla ráže 57 mm či 76 mm s municí, dvou motocyklů s postranními vozíky typu M-72 nebo jednoho terénního automobilu typu GAZ-67B či GAZ-69. Nákladový prostor tohoto stroje měla přitom zpřístupňovat jedna záďová nákladová vrata a jedny postranní dveře. Součástí zadání se ale stal též požadavek na instalaci jednoho kulometu typu TBK-481M (Afanasjev A-12,7) se zásobou 150 nábojů. Při návrhu vrtulníku typu V-12 se do středu pozornosti M.L. Mila dostaly hned tři alternativní uspořádání motorů a nosných rotorů. Konkrétně přitom šlo o jeden motor typu AŠ-62 v kombinaci s jedním nosným rotorem, dva motory typu AŠ-62 v kombinaci se dvěma tandemově uspořádanými nosnými rotory a jeden motor typu AŠ-82 v kombinaci s jedním nosným rotorem. S přihlédnutím na malý výkon motoru typu AŠ-62 Milova volba nakonec padla na poslední uvedené uspořádání. Identický motor, AŠ-82 z dílny A.D. Švecova, přitom vybral pro svůj transportní vrtulník i A.S. Jakovlev. Jakovlev ale typ Jak-24 (Horse) pojal jako dvoumotorový stroj s dvojicí tandemově uspořádaných nosných rotorů. Identické uspořádání přitom od druhé poloviny 40. let razila americká společnost Piasecki (typy HRP-1 Rescuer, YH-16 a H-21 Workhorse). Letecký vzduchem chlazený pístový motor typu AŠ-82 ale nebylo k pohonu vrtulníku možné použít v nezměněné podobě. K tomu jej bylo nezbytné opatřit výkonným chladícím axiálním kompresorem, který zajišťoval přísun chladného venkovního vzduchu i při visu a pohybu po zemi, spojkou, která umožňovala pozvolné roztáčení rotoru, a upraveným startovacím systémem. Takto modifikovaný motor typu AŠ-82 vešel ve známost jako AŠ-82V a dokázal dlouhodobě podávat až 90 % výkon. Naproti tomu letecký motor typu AŠ-82 byl schopen dlouhodobě běžet jen na 40 až 50 % výkonu. Motorářská konstrukční kancelář A.D. Švecova si ale v rámci programu V-12 na svá bedra vzala i návrh hlavního reduktoru v podobě typu R-5. Mil přitom vrtulník typu V-12 pojal jako klasicky koncipovaný stroj s jedním čtyřlistým nosným rotorem, jedním třílistým vyrovnávacím rotorem, motorovou sekcí v přídi trupu, nákladovou kabinou za motorovou sekcí a dvoumístnou pilotní kabinou, hlavním reduktorem a palivovou nádrží nad nákladovou kabinou. Šlo tedy identické uspořádání jako u amerického typu Sikorsky S-55 (H-19 Chickasaw) a zároveň jediné možné racionální uspořádání pro jednomotorový pístový vrtulník této kategorie. Pokud by totiž Mil rozměrný motor typu AŠ-82V umístil za reduktor, jako lehkého třímístného typu Mi-1 (Hare), již by nezbylo místo na prostornou nákladovou kabinu. Instalace zmíněného motoru nad nákladovou kabinou by zase vrtulník typu V-12 činila neúměrně vysoký. Protože síly přenášené na ovládací prvky měly být u vrtulníku typu V-12 natolik vysoké, že by jej prakticky nebylo možné řídit, konstrukční tým M.L. Mila do systému řízení tohoto stroje začlenil tehdejší novinku v podobě hydraulických posilovačů řízení. Vrtulník typu V-12 se tak stal prvním vrtulníkem s instalací hydraulických posilovačů řízení na světě a zároveň prvním létajícím aparátem sovětské konstrukce s instalací hydraulických posilovačů řízení bez zpětné vazby. Stavba technologické 1:1 makety tohoto stroje byla dokončena v závěru roku 1951. Práce na prototypových výrobních dokumentech se podařilo završit dnem 12. března 1952. První dva prototypy vrtulníku typu V-12 byly zkompletovány v Milově experimentálním závodě č.3 z Ljuberc. Další dva prototypy, z nichž jeden byl vyhrazen pro statické zkoušky, postavil výrobní závod č.292 ze Saratova, závod, kterému byla mezitím svěřena produkce tohoto stroje. Napoprvé se první prototyp vrtulníku typu V-12 vznesl do malé výšky dne 30. dubna 1952. Přitom byl ale z bezpečnostních důvodů připoután lany. Pozemní zkoušky prvního prototypu vrtulníku typu V-12 se neobešly bez problémů. Při 100 a 110 ot/min se totiž listy nosného rotoru tohoto stroje rozkmitaly natolik, že se málem střetly s ocasním nosníkem. Konstrukčnímu týmu M.L. Mila se ale tento jev, který je znám jako třepotání, podařilo velmi rychle odstranit, a to instalací narychlo vyrobených vyvazovacích plošek na rotorové listy. Pozemní zkoušky prvního prototypu vrtulníku typu V-12 se zatáhly až do léta. K prvnímu plnohodnotnému letu se tento stroj vydal dne 3. června 1952. V průběhu závodních zkoušek, které byly završeny v srpnu toho samého roku, tento stroj vykonal 57 letů. Mezitím závod č.3 dokončil též kompletaci prototypu druhého. Prakticky ve stejnou byly za pomoci neletového třetího prototypu realizovány 300 h únavové zkoušky. Ten postavil saratovský závod č.292, stejně jako prototyp čtvrtý. Čtvrtý prototyp vrtulníku typu V-12 se vyznačoval instalací experimentálních tlumičů zášlehu na motorových výfucích a ke zkouškám byl předán v červnu roku 1952. V průběhu státních zkoušek první prototyp vrtulníku typu V-12 vykonal, mezi 12. zářím a 16. listopadem roku 1952, celkem 117 zkušebních letů. Závěrečná zpráva ze státních zkoušek byla podepsána dne 28. května 1953. Z výsledků státních zkoušek vyplynulo, že vrtulník typu V-12 splňuje požadavky technického zadání. Na druhou stranu tento stroj tehdy stále ještě nebyl prost všech „dětských nemocí“. Konkrétně přitom šlo o nedostatečnou pevnost listů nosného rotoru (ty se mnohdy rozlepily po pouhých 30-ti h provozu), malou vzdálenost mezi listy nosného rotoru a ocasním nosníkem, samovolné rozpojování jednotlivých bloků transmise, nedostatečnou účinnost podélného řízení (kuli malému rozsahu vychýlení listů nosného rotoru), a potíže s přízemní rezonancí. Odstraňování všech výše uvedených nedostatků zabralo další měsíc a půl. Současně byl proveden, na žádost státní komise, 150 h zátěžový test všech základních palubních agregátů. Dle tehdejších sovětských zvyklostí se na výsledky státních zkoušek se zahájením sériové výroby nečekalo. Produkce vrtulníku typu V-12, kterému bylo mezitím přiděleno služební označení Mi-4, se proto v Saratově rozeběhla již v prosinci roku 1952. V roce 1953 byl navíc tento stroj zařazen i do výrobního programu závodu č.387 z Kazaně. Zatímco v Saratově byla produkce vrtulníků řady Mi-4 (Hound A) zastavena již v roce 1954, po dodání pouhých 152-ti exemplářů (včetně dvou prototypů), ve výrobním programu závodu č.387 z Kazaně se stroje této řady udržely až do roku 1966. Brány tohoto podniku přitom opustilo celkem 3 155 vrtulníků řady Mi-4 (Hound A). Více než 800 z nich bylo vyhrazeno na export. Dalších 545 vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) bylo vyrobeno v letech 1963 až 1979 na základě licence čínským závodem z Harbinu. Tyto stroje přitom nesly označení Z-5. Celková produkce vrtulníků řady Mi-4 (Hound A) se tedy nakonec zastavila na 3 852-ti exemplářích, z nichž 3 307 bylo vyrobeno v SSSR a 545 v ČLR. V průběhu výroby byla konstrukce vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) neustále zdokonalována. Do výroby byl navíc tento stroj zaveden s ještě nevyřešenými problémy s listy nosného rotoru, které měly smíšenou konstrukci. V konstrukci listů nosného rotoru vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) totiž našla ve velkém uplatnění dýha. Ta ale ve vlhkém prostředí bobtnala, což vedlo ke změnám aerodynamického profilu, které byly původcem nežádoucích vibrací. Životnost listů nosného rotoru vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) z prvních výrobních sérií navíc nepřesahovala pouhých 150 h. V roce 1955 se sice podařilo, za asistence odborníků institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky), jejich životnost navýšit na 300 h. I to však nebylo mnoho. V roce 1957 byla, náhradou nosníku svařeného z několika částí jednodílným nosníkem s plynule se zmenšujícím průměrem, životnost listů navýšena na 600 h. Takto modifikované listy nosného rotoru se přitom staly standardem pro model Mi-4A (Hound A), který svého předchůdce v podobě modelu Mi-4 (Hound A) ve výrobním programu nahradil v roce 1958. Změnami výrobní technologie se později podařilo životnost listů nosného rotoru tohoto stroje navýšit na 800 h a ještě později na 1 000 h. Ještě později, na konci 50. let, byly pro nosný rotor vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) navrženy celokovové listy voštinové konstrukce. Jejich životnost zpočátku činila 2 000 h. Později však byla navýšena až na 2 500 h. Při návrhu posledních variant listů pro nosný rotor vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) přitom konstrukční tým M.L. Mila zužitkoval poznatky získané studiem konstrukce amerického vrtulníku typu Sikorsky H-19D Chickasaw, který byl v roce 1958 nucen přistát na území NDR. V letech 1956 až 1965 si vrtulník typu Mi-4 (Hound A) na své konto připsal hned osm světových rekordů. Mezi ty nejvýznamnější lze řadit výstup na výšku 6 017 m s 2 000 kg zatížením ze dne 25. dubna 1956, výstup na výšku 6 056 m s 1 000 kg zatížením ze dne 25. dubna 1956, rychlostní rekord 187,245 km/h na 500 km trati ze dne 29. dubna 1956 a výstup na výšku 7 575 m s 1 012 kg zatížením ze dne 26. března 1960. VVS vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) používalo zejména v roli transportních a výsadkových strojů. Zavádění těchto strojů k bojovým útvarům bylo rychlejší než lehkých spojovacích vrtulníků řady Mi-1 (Hare). Vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) od bojových útvarů VVS nejprve zcela vytlačily všechny výsadkové kluzáky typu C-25 (Mist) a Jak-14 (Mare) a poté i většinu dvoumotorových transportních letounů řady Li-2 (Cab), Il-12 (Coach) a Il-14 (Crate). Vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) byly soustředěny u nově vytvořených vrtulníkových pluků. Každému z nich bylo přiděleno až 60 těchto strojů. Svůj veřejný debut si vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) ze stavu VVS odbyly v srpnu roku 1953 na tradiční letecké přehlídce v Tušinu. Zmíněné přehlídky se zúčastnilo hned 24 těchto strojů. Na následující Tušínské přehlídce, která se konala v srpnu roku 1954, šestice těchto strojů předvedla vysazení výsadku s automobilem a polním dělem. Osvojování vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) šlo poměrně hladce, neboť se jednalo o bezproblémové stroje s nízkými nároky na údržbu. Jediným větším nedostatkem byla nízká životnost prvních variant listů nosného rotoru. Příchod vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) k bojovým útvarům VVS zajistil pozemním vojskům nebývalý vzrůst mobility. Zmíněné stroje totiž dokázaly v krátkém čase přesunout velké množství vojáků a bojové techniky s takovou přesností, jakou nebyly schopny zajistit ani výsadkové kluzáky ani výsadkové letouny. Právě na mobilitu vojsk byl tehdy kladen velký důraz, neboť měla přispět k výrazným redukcím ztrát při jaderném útoku. Přesuny velkého počtu vojáků a techniky za využití vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) byly proto nacvičovány už od poloviny 50. let. Tak např. při cvičení, které se konalo v roce 1954 v Tušinu, tyto stroje vysadily 400 vojáků a několik desítek automobilů, motocyklů a děl. Svůj bojový křest si vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) ze stavu VVS odbyly při operaci, která vedla k potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku (říjen až listopad roku 1956). Do zmíněné operace se zapojilo okolo 20-ti těchto strojů. První Mi-4 (Hound A) přitom do Maďarska dorazily dne 4. listopadu. V rámci zmíněné invaze tyto stroje zajišťovaly průzkum, zásobování obklíčených jednotek a odsun raněných. Nasazení vrtulníků typu Mi-4 (Hound A) v Maďarsku se neobešlo bez ztrát. VVS zde přišlo hned o tři tyto stroje. Sovětské Mi-4 (Hound A) se ale účastnily též, v roli průzkumných, transportních a dopravních strojů, invaze vojsk států Varšavské smlouvy do ČSSR ze srpna roku 1968. Při této operaci VVS přišlo o jeden vrtulník typu Mi-4 (Hound A). Příčinnou ztráty tohoto stroje se stala havárie. Vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) ze stavu VVS se v neposlední řadě zapojily též do sovětsko-čínských příhraničních bojů. Zde byly tyto stroje používány k odsunu raněných, dopravě posil a zásobování jednotek potravinami a střelivem. Poslední vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) v barvách VVS dolétaly v 80. letech. Poté poslání těchto strojů převzaly vrtulníky řady Mi-8 (Hip). Přestože vrtulník typu Mi-4 (Hound A) vzešel ze zadání armády, stal se též součástí výzbroje VMF. Jako první tyto stroje obdržela Černomořská flotila. První dva vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) přitom Černomořská flotila převzala v srpnu roku 1954. Dva měsíce nato se zmíněné stroje zúčastnily manévrů flotily. Dne 12. prosince toho samého roku své první vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) převzala též Severní flotila. Zmíněné stroje se přitom staly součástí vrtulníkového parku nově zřízené 2053. samostatné letky vrtulníků. Domovskou základnou zmíněné letky se stalo letiště Šonguj nacházející se v Murmanské oblasti. Na konci roku 1954 zmíněná letka disponovala již devíti vrtulníky typu Mi-4 (Hound A). Prakticky ve stejnou dobu byly vrtulníky tohoto typu zařazeny též do stavu nově vytvořené 505. samostatné letky vrtulníků Tichooceánské flotily s domovskou základnou Sedanka u Vladivostoku. Nejdéle si na vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) musela počkat Baltská flotila. Baltská flotila VMF první tyto stroje převzala v červnu roku 1955. Zmíněné vrtulníky se přitom staly součástí vrtulníkového parku nově vytvořené 509. samostatné letky vrtulníků s domovskou základnou Kosa. První vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) Sovětského VMF odpovídaly základní transportní verzi. VMF tyto stroje používalo k vnitroflotilové přepravě osob a materiálu a k pátrací a záchranné činnosti nespojené s činností loďstva. Později se ale součástí výzbroje VMF stala též specializovaná modifikace pro vyhledávání a ničení ponorkových plavidel protivníka Mi-4M (Hound B) a specializovaná modifikace pro pátrací a záchrannou činnost Mi-4SP. Vrtulníky řady Mi-4 (Hound A) doznaly též značného rozšíření v civilním sektoru. Kromě linkové dopravy cestujících se pro civilní Mi-4 (Hound A) našlo též využití při osidlování neobydlených oblastí a při geologickém průzkumu. Zmíněné stroje byly ale využívány též v roli vzdušných jeřábů při výstavbě průmyslových objektů a k zásobování oblastí, které byly nedostupné pozemní cestou např. kuli sněhovým závějím. Pro vrtulníky typu Mi-4 (Hound A) se našlo využití zejména v oblastech, které nebylo možné obsluhovat klasickou leteckou technikou. To se týkalo mimo jiné též severských oblastí. Posledních Mi-4 (Hound A) se Aeroflot zbavil okolo poloviny 80. let. Na export byly vrtulníky řady Mi-4 (Hound A) uvolněny v roce 1955. Prvním zahraničním provozovatelem těchto strojů se stalo Maďarsko. Krátce nato vrtulníky řady Mi-4 (Hound A) zařadila do výzbroje i československá ČSLA. Vrtulníky řady Mi-4 (Hound A) se postupně dostaly k více než 40-ti armádním a sedmi civilním provozovatelům z celého světa. Mezi největší zahraniční provozovatele těchto strojů lze řadit ČSSR, ČLR a Indii. Exportní Mi-4 (Hound A) se dočkaly též nasazení v několika lokálních konfliktech. Vůbec poprvé byly exportní Mi-4 (Hound A) bojově nasazeny v roce 1961, a to Indií v portugalské provincii Goa. Většina vrtulníků řady Mi-4 (Hound A) dolétala na konci 80. let. Vůbec nejdéle se ve službě udržely albánské Z-5, a to až do roku 2004.

Popis (model Mi-4A):  Středně těžký jednomotorový transportní vrtulník typu Mi-4A byl opatřen klasicky koncipovaným nosným systémem sestávajícím se z jednoho nosného rotoru a jedné vyrovnávací vrtule. Trup tohoto byl řešen jako celokovová poloskořepina a sestával se ze tří částí, a to vlastního trupu, ocasního nosníku a kýlu. Robustní zaoblená špice trupu vrtulníku typu Mi-4A ukrývala motorovou sekci. Pohon tohoto stroje obstarával pístový motor typu AŠ-82V s max. výkonem 1 675 hp. Zmíněný motor byl v přídi trupu instalován pod sklonem 28°. Chlazení válců motoru vrtulníku typu Mi-4A zajišťoval venkovní vzduch. Ten byl do motorové sekce vháněn za pomoci axiálního ventilátoru, a to skrz jeden pár obdélníkových postraních lapačů, který byl opatřen elektricky ovládanými regulačními žaluziemi, a soustavou drobných hřbetních lapačů zakrytých síty. Naproti tomu dvojici čelních obdélníkových lapačů, které byly rovněž opatřeny síty, využíval dvourychlostní radiální kompresor sloužící k plnění motoru. Motorové spaliny byly vyváděny prostřednictvím sedmi párů svodů a jednoho párů výfuků, který ústil po stranách břicha motorové kapoty, přímo pod postranními lapači vzduchu. Motor typu AŠ-82V měl vlastní olejový systém. Jeho součástí se stala 55 l nádržka a vzduchový chladič. Zatímco olejová nádržka byla umístěna v horní části motorové sekce, vpravo od podélné osy trupu, instalace chladiče oleje se nacházela po pravoboku. Vysoký štíhlý lapač vzduchu olejového chladiče vrtulníku typu Mi-4A byl opatřen regulačními žaluziemi a nacházel se přímo za pravým postranním lapačem vzduchu pro chlazení motorových válců. Motorová kapota vrtulníku typu Mi-4A se sestávala ze sedmi panelů. Vyjma čelního horního panelu, do kterého byly vetknuty lapače vzduchu kompresoru, byly všechny panely motorové kapoty tohoto stroje řešeny jako výklopné. To pozemnímu personálu zajišťovalo prakticky dokonalý přístup k motoru a přidruženým systémům. Zatímco čelní spodní panel se vyklápěl směrem dolů, oba hřbetní panely směrem nahoru k sobě (jejich součástí byly lapače vzduchu), oba postraní panely (jejich součástí byly lapače vzduchu s regulačními žaluziemi), stejně jako břišní panel, směrem dozadu. Střední část trupu vrtulníku typu Mi-4A ukrývala nákladovou a dvoumístnou pilotní kabinu se sedadlem kapitána po levoboku a sedadlem druhého pilota po pravoboku. Pilotní kabina se nacházela přímo nad nákladovou kabinou. Její zasklení se sestávalo z pěti plochých obdélníkových čelních okének a tří párů postranních okének. První dva z nich byly umístěny nad sebou a byly součástí odsuvných (směrem dozadu) přístupových dveří. Horní okénka přístupových dveří byla přitom osazena vypouklými skly, kuli lepšímu výhledu směrem dolů. Obě postranní dveře pilotní kabiny vrtulníku typu Mi-4 bylo v případě nouze možné pyrotechnicky oddělit. K nástupu ale sloužily pouze levé dveře. Přímo pod nimi se proto nacházely dva nástupní schůdky. Pilotní sedačky vrtulníku typu Mi-4 byly řešeny jako stavitelné a byly uzpůsobeny k použití sedacích padáků. Opěradlo pravého sedadla bylo navíc otočné. Důvodem toho byla skutečnost, že se přímo za ním nacházel vstup s žebříkem do nákladové kabiny. Třetí člen posádky v podobě palubního mechanika, který u vojenských strojů zastával též funkci palubního střelce, obvykle seděl u přední stěny nákladové kabiny. U některých sériových strojů se ale sklopná sedačka palubního mechanika nacházela za pravou pilotní sedačkou. Podstatnou část střední části trupu vrtulníku typu Mi-4A vyplňovala nákladová kabina. Nákladová kabina tohoto stroje měla rozměry 4,15 m x 1,78 m x 1,80 m. Podél obou bočních stěn nákladové kabiny vrtulníku typu Mi-4A se nacházela instalace demontovatelných sklopitelných lavic pro výsadkáře. Nákladovou kabinu tohoto stroje zpřístupňovala v takřka celém průřezu jedna 1,55 x 1,85 m dvoukřídlá výklopná (směrem do stran) záďová nákladová vrata s demontovatelnými nájezdovými můstky. Nákladová vrata doplňovaly jedny vstupní dveře s rozměry 1,36 x 0,93 m. Ty se nacházely na levoboku, přímo před nákladovými vraty a vyklápěly se směrem dozadu ven. Zasklení nákladové kabiny vrtulníku typu Mi-4 se sestávalo ze tří párů 400 mm postranních kulatých okének s malým otvorem uprostřed. Zmíněné otvory umožňovaly přepravovaným výsadkářům střílet za letu z ručních palných zbraní. Levé zadní okénko nákladové kabiny tohoto stroje bylo součástí přístupových dveří a bylo osazeno plochým sklem. Naproti tomu zasklení ostatních postranních okének nákladové kabiny vrtulníku typu Mi-4 mělo vypouklý profil. Prostřední pár okének byl navíc řešen jako snímatelný. K břichu přední části trupu, na úrovni pilotní kabiny, byla u většiny vojenských vrtulníků typu Mi-4A uchycena gondola se střeleckým postem typu NUV-1 s jedním pohyblivým 12,7 mm kulometem typu Afanasjev A-12,7 se zásobou 200 nábojů a palebným vějířem ±30° v horizontální rovině a -55° až 0° ve vertikální rovině. Interiér podtrupové gondoly byl přístupný průlezem vetknutým do podlahy přední části nákladové kabiny. V čele břišní gondoly, přímo nad střeleckým postem typu NUV-1, se nacházela trojice oken, která byla osazena neprůstřelným sklem. Podlaha břišní gondoly vrtulníku typu Mi-4A byla řešena jako odhoditelná a zastávala funkci nouzového výstupu. Přímo nad nákladovou kabinou, v oblasti za pilotní kabinou, se nacházela sekce s hlavním reduktorem typu R-5. Hlavní reduktor přitom zpřístupňoval jeden pár výklopných (směrem dolů) postranních krytek. Poté následovala sekce s palivovou nádrží a nádrží s odledovací kapalinou. Jediná palivová nádrž vrtulníku typu Mi-4A měla podobu gumotextilového vaku a pojala 960 až 1 000 l paliva. Palivová nádrž tohoto stroje byla přeplňována inertním plynem v podobě CO₂, který byl odebírán z 3 l tlakové lahve instalované v prostoru s hlavním reduktorem. Zásobu paliva vrtulníku typu Mi-4A bylo možné dále rozšířit umístěním jedné nebo dvou 500 l kovových válcovitých přídavných nádrží do nákladové kabiny. Přímo za palivovou sekcí byla umístěna sekce s radiovybavením. Na tu plynule navazoval skořepinový ocasní nosník s kruhovým průřezem a plynule se zmenšujícím průměrem směrem dozadu. Ocasní nosník vrtulníku typu Mi-4A byl zakončen kýlovým nosníkem vyrovnávací vrtule. Kýlový nosník měl sklon 43° a sestával se ze dvou částí, a to přední a odnímatelné zadní. K bokům zadní části ocasního nosníku tohoto stroje byla uchycena dvoudílná pohyblivá vodorovná stabilizační ploška s lichoběžníkovým půdorysem, rozpětím 1,84 m a mezními úhly vychýlení -12° a +8°. Pohyblivá VOP vrtulníku typu Mi-4A měla kovovou kostru a smíšený potah. Zatímco v oblasti před nosníkem byla potažena duralem, potah VOP tohoto stroje v oblasti za nosníkem byl plátěný. Nosný rotor vrtulníku typu Mi-4A byl řešen jako čtyřlistý a měl průměr 21,00 m. Listy nosného rotoru tohoto stroje měly konstantní hloubku 520 mm. Jejich konstrukce byla u prvních sériových strojů smíšená a sestávala se z ocelového nosníku, dřevěných žeber a podélníků a potahu. Pozdější sériové Mi-4A obdržely celokovové listy sestávající se z dutého duralového nosníku, 21-ti sekcí voštinové konstrukce a 0,3 mm duralového potahu. Třílistá vyrovnávací vrtule vrtulníku typu Mi-4A měla průměr 3,60 m a byla instalována po pravoboku ocasního nosníku. Lichoběžníkové listy vyrovnávací vrtule tohoto stroje měly dřevěnou konstrukci a plátěný potah. Jejich náběžná hrana byla pokovena, stejně jako náběžná hrana listů vyrovnávacího rotoru, ocelí. Vzletové a přistávací zařízení vrtulníku typu Mi-4A tvořil pevný (nezatahovatelný) čtyřbodový kolový podvozek s rozvorem 3,79 m. Příďový podvozek tohoto stroje se nacházel přímo za motorovými výfuky a byl osazen stavitelnými (v rozmezí 360°) nebrzděnými koly s rozměry 400 x 150 mm. Instalace hlavního podvozku se nacházela mezi zadními dvěma páry okének nákladové kabiny. Kola hlavního podvozku tohoto stroje byla řešena jako brzděná a byla osazena pneumatikami s rozměry 700 x 250 mm. Zatímco rozchod příďového podvozku činil 1,53 m, hlavní podvozek měl rozchod 3,83 m. Kolový podvozek doplňovala pevná odpružená ostruha trubkové konstrukce. Ta byla uchycena k břichu zadní části ocasního nosníku a chránila ocasní nosník a vyrovnávací vrtuli před poškozením při případném střetu se zemí.

Verze (SSSR):

V-12 (VD-12) – prototypové modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). Tento model byl postaven ve čtyřech exemplářích, z nichž ten první se do oblak poprvé vydal dne 3. června 1952. Zatímco první dva prototypy vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) byly zkompletovány prototypovou dílnou OKB M.L. Mila, následující dva prototypy tohoto stroje, včetně neletového exempláře pro statické zkoušky, postavil závod č.292 ze Saratova.

Mi-4 (Hound A) – první sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli taktického transportního a výsadkového stroje. Od prototypů se tento model odlišoval zejména konstrukcí motorové kapoty, tvarem lapačů chladícího vzduchu vetknutých do panelů motorové kapoty, konstrukcí systému pro tlumení vibrací motoru a konstrukcí tlumičů podvozku. Produkce vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) se rozeběhla v prosinci roku 1952. V roce 1958 byl tento model ve výrobním programu nahrazen modelem Mi-4A (Hound A).

Mi-4M (Mi-4PLO) (Hound B) – speciální protiponorková modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) operující z pobřežních základen. Součástí palubního vybavení tohoto speciálu se stal radiolokátor typu SPRS-1 Kurz-M (Shore Score), hydroakustická stanice typu Baku s vlečným přijímačem typu SPARU-55 Pamir (Mad Gear) a detektor MAD typu APM-56 Čita. Výzbroj speciálu typu Mi-4M (Hound B) se omezovala na hlubinné pumy. Prototyp tohoto speciálu vznikl v roce 1953. V letech 1957 až 1958 brány závodu č.387 z Kazaně opustilo celkem 76 sériových Mi-4M (Hound B). viz. samostatný text   

Mi-4P (Mi-4VP) (Hound A) – civilní dopravní modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) s tepelně a zvukově izolovanou kabinou se sedadly pro 8, 10 nebo 13 osob na místo nákladového prostoru. Prototyp dopravního modelu Mi-4P (Hound A) poprvé vzlétl v roce 1954. Produkce tohoto modelu se rozeběhla v roce 1958. viz. samostatný text

Mi-4L (Mi-4VL) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) určená k boji s lesními požáry. Do nákladové kabiny tohoto modelu bylo možné umístit buďto dvě 500 l nebo jednu 1 200 l nádrž na vodu. Ta byla napojena na vodní dělo, jehož instalace se nacházela v čele modifikované podtrupové gondoly, na pozici pohyblivého kulometu. Obsluhu vodního děla zajišťoval klečící palubní technik. Nádrže požárního speciálu typu Mi-4L bylo možné naplnit buďto čistou vodou nebo směsí vody a chemických smáčedel, a to otevřenými postranními dveřmi při stání i při visu v malé výšce nad zemí. K plnění nádrží tohoto stroje sloužila standardní požární hadice. Prototyp požárního speciálu typu Mi-4L vznikl v prosinci roku 1954 konverzí sériového Mi-4 (Hound A). Protože mělo vodní dělo tohoto stroje příliš slabý proud, sériové Mi-4L jim nebyly vybaveny. Jejich poslání se proto omezilo na přepravu osmi hasičů s vybavením nebo hasící vody do nepřístupných míst.

Mi-4SCh (Mi-4S) – speciální zemědělská modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). V původním provedení byl tento speciál opatřen pouze jednu nádrží, která se nacházela uvnitř nákladového prostoru. Ta přitom pojala buďto 1 600 l kapalných nebo 1 000 kg sypkých chemikálií. Pozdější provedení zemědělského speciálu typu Mi-4SCh bylo opatřeno dvojicí nádrží ve tvaru násypky, které byly uchyceny k bokům trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Speciál typu Mi-4SCh postrádal břišní gondolu se střelištěm. Na její pozici se nacházela instalace rozptylovače práškových chemikálií. Naproti tomu rozptylovací zařízení kapalných chemikálií mělo podobu ráhna s množstvím otvorů, které bylo uchyceno, za pomoci soustavy trubkových vzpěr, k břichu zadní části trupu, v oblasti za hlavním podvozkem. Spouštění rozptylování zajišťoval druhý pilot stisknutím tlačítka na páce cyklického řízení. Instalace ovládacího pultu byla umístěna před sedadlem druhého pilota, pod přístrojovou deskou. Prototyp zemědělského speciálu typu Mi-4SCh poprvé vzlétl v prosinci roku 1954. Protože byl provoz vrtulníku typu Mi-4SCh znatelně dražší než již zavedeného zemědělského dvouplošníku typu An-2SCh (Colt), produkce tohoto modelu se nakonec omezila na cca 30 strojů. Ty byly přitom později nahrazeny lehčími a provozně méně nákladnými lehkými vrtulníky typu Mi-1 (Hare) a Ka-15M (Hen).

Mi-4FV (Mi-4KV) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušného řídícího stanoviště dálkově řízených bezposádkových terčových motorových člunů. Součástí palubního vybavení tohoto speciálu se stal řídící povelový systém typu Kvrac-49 a fotoaparát typu AFA-100. Ten byl instalován za postranními vstupními dveřmi nákladové kabiny, které se nacházely na levoboku, přímo za hlavním podvozkem. Prototyp speciálu typu Mi-4FV byl dokončen a testován v roce 1955.

Mi-4BT – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) určená pro zneškodňování námořních min. Vrtulník typu Mi-4BT postrádal instalaci záďových nákladových vrat a podtrupové gondoly. V zadní části nákladové kabiny tohoto speciálu byla umístěna instalace vlečného odminovacího zařízení, které se spouštělo na vodu v průběhu letu. Jediný prototyp tohoto speciálu vznikl v roce 1955 konverzí sériového Mi-4A (Hound A). Později, v letech 1956 až 1957, byl na jediném prototypu vrtulníku typu Mi-4BT testován plovákový podvozek. Plovákový podvozek shodné konstrukce se přitom stal standardem pro pátrací-záchranné vrtulníky typu Mi-4PS (Hound A) a Mi-4SP (Hound A).

Mi-4AP – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny autopilotů. Jediný exemplář speciálu typu Mi-4AP vznikl konverzí sériového Mi-4 (Hound A) a stal se vůbec prvním vrtulníkem sovětské konstrukce s instalací autopilota. Jako první byl na tomto stroji testován upravený „letecký“ autopilot typu AP-5. Z výsledků zkoušek tohoto stroje, které byly realizovány v roce 1955, ale vyplynulo, že použití upraveného „leteckého“ autopilota na vrtulníkové technice není krok správným směrem. Odpovědí na toto zjištění se stal autopilot typu AP-31, který byl navržen speciálně pro vrtulníkovou techniku. Zmíněný autopilot byl testován nejen na prototypu Mi-4AP, ale i na jednom standardním sériovém Mi-4 (Hound A). Po ukončení zkoušek se autopilot typu AP-31 stal standardní součástí vybavení všech vrtulníků řady Mi-4 (Hound). Později, v roce 1964, byl však nahrazen autopilotem typu AP-34.

Mi-4Šč (Mi-4SV) – modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) optimalizovaná pro činnost v polárních oblastech. Na kapotě reduktoru tohoto modelu se nacházely otevíratelné krytky s úchyty pro hadice s teplým vzduchem. Za jeho pomoci byl předehříván olej před startem. U standardních Mi-4 (Hound A) totiž při delším stání na mrazu olej tuhnul, zejména pak v reduktoru. V reakci na potíže se standardními akumulátorovými bateriemi při delším stání v polárních mrazech polární Mi-4Šč obdržel též nové akumulátorové baterie. Ty navíc doplnila dvojice přídavných baterií. Jejich instalace se přitom nacházela v nákladovém prostoru. Změn doznala též tepelná izolace kabiny, stejně jako benzínové topení typu BO-20. Prototyp polárního speciálu typu Mi-4Šč vznikl v roce 1955 a zkouškami úspěšně prošel poblíž Norilska. Speciály typu Mi-4Šč byly využívány zejména k zásobování polárních expedic. Kromě toho se podílely na výstavbě polárních stanic.

Mi-4SP (Hound A) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) určená pro pátrací a záchrannou činnost na moři. Prvních pět exemplářů speciálu typu Mi-4SP brány závodu č.387 z Kazaně opustilo v roce 1956. Do výzbroje byl tento model zařazen dva roky nato. viz. samostatný text

Mi-4M – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné ambulance. Tento model vznikl v roce 1956 ve dvou exemplářích. Oba zmíněné stroje byly zřejmě vyhrazeny pro potřeby nevyšších vládních představitelů SSSR.

Mi-4PG (Mi-4K) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny různých typů podtrupových nákladových podvěsů. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1956 konverzí sériového Mi-4 (Hound A). Instalaci podtrupového úchytu vzdušného jeřábu nakonec obdržel jen velmi malý počet vrtulníků řady Mi-4 (Hound A). Předtím byl k přepravě rozměrného nákladu u těchto strojů využíván poněkud provizorní podvěs, který byl natažen mezi podvozkovými vzpěrami. Toto řešení podvěsu ale nebylo zrovna ideální, neboť hrozilo, že se lano namotá na podvozek. Díky tomu taky došlo k několika nehodám a mimořádným událostem.

Mi-4RP – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny nových listů nosného rotoru s technickou životností 500 h. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí sériového Mi-4 (Hound A).

Mi-4RŠ – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny nových listů nosného rotoru s technickou životností 600 h. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí jediného exempláře speciálu typu Mi-4RP.

Mi-4 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny pyrotechnického systému pro nouzový odhoz listů nosného rotoru. Zmíněný systém měl podobu trhavin se směrovým účinkem a měl eliminovat nebezpečí střetu posádky s nosným rotorem při nouzovém opuštění kabiny za letu. Zkoušky pyrotechnického systému pro odhoz listů nosného rotoru byly úspěšně realizovány v roce 1957 při jediném letu. Zmíněný test byl přitom zaznamenáván filmovou kamerou z doprovodného vrtulníku.

Mi-4S (Hound A) – salónní modifikace dopravního vrtulníku typu Mi-4P (Hound A) s luxusně zařízeným interiérem kabiny určená k přepravě význačných osobností. Uvnitř kabiny tohoto modelu se nacházela pohodlná křesla pro pět nebo šest osob, stolky, minibar a toaleta. Uspořádaní kabiny salónních Mi-4S (Hound A) se lišilo dle konkrétního zákazníka. Jedním z prvních provozovatelů tohoto modelu byl Aeroflot. Aeroflot přitom salónní Mi-4S (Hound A) používal k přepravě vysoce postavených představitelů sovětské vlády. Tento model byl vyráběn též na export. Exportní Mi-4S (Hound A) byly rovněž používány výlučně k přepravě vysoce postavených představitelů vlády.

Mi-4A (Mi-4ADT) (Hound A) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). Tento model se vyznačoval instalací nových listů nosného rotoru s vyšší životností. U prvních sériových Mi-4A (Hound A) měly listy nosného rotoru smíšenou konstrukci a sestávaly se z ocelového nosníku, dřevěných žeber a podélníků a potahu. Nosník listů nosného rotoru tohoto modelu měl kompaktní konstrukci. Naproti tomu nosník listů nosného rotoru modelu Mi-4 (Hound A) byl svařen z několika části. Pozdější sériové Mi-4A (Hound A) obdržely celokovové listy sestávající se z dutého duralového nosníku, 21-ti sekcí voštinové konstrukce a 0,3 mm duralového potahu. Kromě toho byl tento stroj opatřen novým stabilizátorem s většími rozměry, modifikovanými výfukovými rourami pohonné jednotky a novou břišní trupovou gondolou se zmenšenou délkou o 0,65 m. Posledně uvedené si ale vyžádalo přemístit akumulátorové baterie do vystouplých schránek nacházejících se pod postranními lapači vzduchu a anténu identifikačního systému „vlastní-cizí“ pod ocasní nosník. Změn doznalo též zasklení stropu pilotní kabiny, lapače vzduchu na motorové kapotě, umístění polohových světel a pojížděcího světlometu a palubní vybavení. Součástí vybavení vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) se navíc stal autopilot typu AP-31. Svého předchůdce v podobě vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) tento model ve výrobním programu závodu č.387 z Kazaně nahradil v roce 1958. Model Mi-4A (Hound A) byl ze všech verzí vrtulníku typu Mi-4 (Hound) postaven v největším počtu.

Mi-4S (Mi-4AS) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4/-4A (Hound A) zastávající roli vzdušné ambulance. Uvnitř nákladové kabiny tohoto modelu bylo možné přepravovat osm ležících pacientů s jedním lékařem nebo čtyři ležící pacienty se dvěma lékaři. Sanitní speciály typu Mi-4S byly provozovány jak Aeroflotem, tak i armádou. Uvnitř nákladové kabiny některých armádních Mi-4S se nacházel malý operační sál, který byl vybaven jedním operačním stolem, speciálním osvětlením, skříněmi se zdravotnickým vybavením a zásobníky lékařských plynů s rozvody. Poprvé byl sanitní Mi-4S nasazen v roce 1963, a to v tandymském okrese Uzbecké SSR. Zde tehdy jeden z těchto speciálů dopravil pětici lékařů, terapeuta, plicního lékaře, očního specialistu, epidemiologa a gynekologa, do několika vesnic, aby místním poskytli lékařskou péči. Posláním zmíněné mise se stalo prověření využitelnosti vrtulníkové techniky pro poskytování lékařské péče v obtížně dostupných oblastech.

Mi-4GF – civilní víceúčelová modifikace vrtulníku typu Mi-4/-4A (Hound A) bez speciálního vojenského přístrojového vybavení a střeliště v podtrupové gondole. Část sériových Mi-4GF (Hound A) podtrupovou gondolu zcela postrádala. Prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1958. Po ukončení všech předepsaných zkoušek byl vrtulník typu Mi-4GF (Hound A) zaveden k Aeroflotu. V dokumentech Aeroflotu byly nicméně tyto stroje většinou vedeny jako Mi-4/-4Å a nikoliv jako Mi-4GF.

Mi-4RI – speciální protiponorková modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) z roku 1957 s instalaci hydroakustické stanice typu Rion. Tento model vzešel ze zadání z července roku 1958. Jeho vývoj ale nakonec nepřekročil prototypové stádium.

Mi-4N – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4 (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny brýlí nočního vidění typu ONV-1. Jediný prototyp tohoto speciálu vznikl v roce 1958 a představoval přímou reakci na nedostatečnou mobilitu pozemních vojsk za nočních podmínek. Zkušební program prototypu Mi-4N byl rozdělen na dvě etapy.  Zatímco v první etapě bylo prověřováno modifikované osvětlení kabiny, které bylo upraveno tak, aby neoslňovalo piloty s nasazenými brýlemi, náplní druhé etapy se staly pojížděcí a letové zkoušky. Ty ale přinesly zklamání. Obraz z brýlí typu ONV-1 byl totiž velmi nekvalitní. To mimo jiné skreslovalo vzdálenosti. Piloti si navíc nemohli brýle nasadit dříve než po nastartování motoru. Při startu motoru totiž vyšlehly plameny, které je oslnily.

Mi-4PS – pokročilá modifikace pátracího-záchranného vrtulníku typu Mi-4SP (Hound A) s instalací radiolokátoru typu Rubín-V (Short Horn) uvnitř dielektrického krytu s čočkovitým tvarem nacházejícího se pod špicí trupu alá Mi-4M (Hound B) a plovákového podvozku. Zkoušky prototypu tohoto speciálu se rozeběhly na jaře roku 1959 a byly završeny na podzim roku 1960. Plovákový podvozek jediného prototypu speciálu typu Mi-4PS byl testován na hladinách toků u Chimek u Moskvy. Testy plovákového podvozku byly úspěšné, neboť zmíněného vrtulníku umožňoval nejen bezpečně přistát a vzlétnout z hladiny vody, ale též se pohybovat po vodní hladině rychlostí až 20 km/h. Proti hovořila pouze vyšší vzletová hmotnost.

Mi-4PM (Mi-4BMP-1) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) určená k vzdušnému pokládání minových polí za účelem zbrzdění postupu pozemních vojsk protivníka. Za pomoci speciálu typu Mi-4PM bylo možné pokládat protipěchotní i protitankové miny. V původním provedení z roku 1959 mělo minovací zařízení tohoto modelu podobu žlabu, který se vysouval ručně ze záďových nákladových vrat zbavených dvoukřídlých dveří. Do zmíněného žlabu byly miny umisťovány ručně operátorem z obyčejné bedny, která se nacházela v prostoru nákladové kabiny. Ta přitom pojala až 100 min. Později, v roce 1964, se součástí vybavení speciálu typu Mi-4PM stalo minovací zařízení typu VMK-4, které se sestávalo ze zásobníku na 150 min, automatického podávacího zařízení a minovacího žlabu. V tomto případě operátor pouze řídil rychlost shozu a zajišťoval kontrolu chodu (zda se minovací zařízení nezaseklo). V původním provedení byl minovací žlab řešen jako pevný. Pozdější provedení minovacího žlabu speciálu typu Mi-4PM bylo ale pohyblivé. Operátor s ním proto mohl hýbat do stran, což vedlo k většímu rozptylu pokládky. Kladení min za pomoci zařízení typu VMK-4 bylo přitom obvykle provádění při letu ve výšce 2 až 3 m nad terénem.

Mi-4M (Mi-4MR) (Hound B) – pokročilá modifikace protiponorkového vrtulníku typu Mi-4M (Mi-4PLO) (Hound B) s výkonnějším radiolokátorem typu Rubín-V (Short Horn) a modifikovaným palubním vybavením. Prototyp vrtulníku typu Mi-4M (Mi-4MR) (Hound B) byl ke státním zkouškám předán v říjnu roku 1959. Produkce tohoto modelu se rozeběhla v roce 1962. viz. samostatný text

Mi-4U – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) zastávající roli vzdušné zkušebny pátracího radiolokátoru typu Uspěch-2A (Big Bulge B) palubního vrtulníku typu Ka-25C (Hormone B). Jediný exemplář tohoto speciálu (modrá 62) vznikl v roce 1961 konverzí sériového Mi-4A (Hound A) a vyznačoval se instalací rozměrného zaobleného dielektrického krytu testovaného radiolokátoru na místo záďových nákladových vrat.

Mi-4A (bitevní) – taktická útočná modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A). Součástí zbraňového systému tohoto modelu se stalo šest raketových bloků typu UB-16-57UMVP s 16-ti neřízenými raketami typu S-5K (KARS-57) ráže 57 mm. Ty se umisťovaly na závěsníky nacházející se pod nosníky, které byly připevněny k bokům střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1960 konverzí sériového Mi-4A (Hound A) a ještě ten samý rok byl představen sovětským vládním a armádním špičkám. Tomu následovaly zkoušky. V roce 1961 se pak zapojil do manévrů vojsk Varšavské smlouvy, které se konaly u Zakarpatského vojenského okruhu. Přestože se nasazení tohoto stroje při zmíněném cvičení setkalo s kladným ohlasem ze strany nejvyššího velení vojsk Varšavské smlouvy, do výzbroje VVS zařazen nebyl. Důvody toho měly ryze politický podtext. Tehdejší sovětské vládní a armádní špičky totiž nebyly k bojovým vrtulníkům nakloněny.

Mi-4A (bitevní) – taktická útočná modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A). Součástí zbraňového systému tohoto modelu se staly dva šestinásobné raketové bloky s neřízenými raketami typu TRS-132 ráže 132 mm. Ty se přitom umisťovaly na závěsníky, které byly připevněny k bokům střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1960 konverzí sériového Mi-4A (Hound A) a ještě ten samý rok byl představen sovětským vládním a armádním špičkám. Na základě výsledků střeleckých zkoušek, které se rozeběhly krátce nato, byl zamítnut pro přijetí do výzbroje VVS.

Mi-4VPK (Mi-4KK) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) zastávající roli vzdušného velitelského stanoviště pozemních vojsk. Zatímco v přední části nákladové kabiny speciálu typu Mi-4VKP se nacházely sedadla pro dva velící důstojníky se stolkem na mapy, v zadní části nákladové kabiny tohoto speciálu bylo umístěna pracoviště dvou operátorů speciálního komunikačního vybavení. Z vnějšku bylo tento speciál od standardního Mi-4A (Hound A) možné snadno rozpoznat díky instalaci soustavy antén na zádi trupu. Na bocích kabiny nejméně dvou Mi-4VKP se navíc nacházely větší okna s obdélníkovým a nikoliv kruhovým tvarem. Toto první vrtulníkové velitelské stanoviště sovětské konstrukce vzniklo v roce 1961 a představovalo přímou reakci na značnou zranitelnost pozemních velitelských stanovišť před novými útočnými prostředky v podobě jaderných zbraní.

Mi-4VPU (Mi-4KU) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) zastávající roli vzdušného velitelského stanoviště vzdušných sil. Tento speciál operoval buďto samostatně nebo v součinnosti s velitelským speciálem pozemních vojsk typu Mi-4VKP.

Mi-4DF Delfin – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4SP (Hound A) určená k vyhledávání a ničení ponorkových plavidel protivníka. K vyhledávání ponorkových plavidel tento model využíval radiolokátor komplexu Delfin, který využíval pohyblivou anténu typu AD1-000 umístěnou pod rozměrným diskovitým dielektrickým krytem vetknutým břicha zadní části trupu, v oblasti nákladových vrat. Uvnitř nákladové kabiny speciálu typu Mi-4DF se nacházela instalace pracoviště dvou operátorů a optického bombardovacího zaměřovače typu OPB-1R. K ničení odhalených ponorek sloužily hlubinné pumy, které byly přepravovány v kazetách typu KD-2-353/A připevněných k bokům trupu, v oblasti pod předním párem postranních kulatých okének kabiny. Prototyp speciálu typu Mi-4DF vznikl v roce 1962 konverzí pátracího-záchranného vrtulníku typu Mi-4SP (Hound A). Protože radiolokátor tohoto speciálu dokázal, vzhledem k vysoké vodivosti slané mořské vody, detekovat ponorku plavící se pouze ve velmi malých hloubkách, jeho vývoj nakonec nepřekročil prototypové stádium.

Mi-4GR – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) zastávající roli vzdušné retranslační stanice. Tento speciál vznikl v roce 1963 a byl vybaven širokopásmovou stanicí typu Grebešok-3, která dokázala zachycovat vysílání a předávat jej dále. Zmíněné zařízení využívalo dvě antény, z nich jedna se nacházela pod špicí a jedna pod zádí trupu. Speciál typu Mi-4GR vznikl jen ve velmi omezeném počtu.

Mi-4T (Mi-4MT) – speciální modifikace protiponorkového vrtulníku typu Mi-4M (Hound B) zastávající roli nosiče protiponorkových torpéd. Vrtulník typu Mi-4T postrádal radiolokátor, detektor MAD s navijákem vlečného lana a autopilota. Na zadní část podtrupové gondoly s pracovištěm navigátora tohoto stroje navazoval protáhlý konformní kontejner s dvoukřídlými dvířky. Ten ukrýval závěsník typu BD3-25M, na který bylo možné umístit jedno naváděné torpédo typu AT-1 (PLAT-1) nebo jednu hlubinnou pumu o hmotnosti 520 kg. Denní bombardovací zaměřovač typu OPB-1R u tohoto modelu doplnil noční bombardovací zaměřovač typu NKPB-7. Součástí palubního vybavení vrtulníku typu Mi-4T se ale staly též akustické bóje typu RGB-NM Činara (Rook Egg) a radiopřijímač typu SPARU-55 Pamir (Mad Gear). Ten dokázal přijímat signál od vypuštěných bójí ze vzdálenosti až 60 km. Kromě výše uvedeného tento model obdržel modifikovaný podvozek a zvětšenou zásobu paliva. Vzhledem k absenci radiolokátoru vrtulník typu Mi-4T musel působit v součinnosti s vrtulníkem typu Mi-4M (Hound B). Dolet tohoto stroje s 520 kg hlubinnou pumou činil 500 km. To bylo jednou tolik v porovnání s typem Mi-4M (Hound B). Státními zkouškami vrtulník typu Mi-4T prošel mezi 14. listopadem 1963 a 7. březnem 1964.

Mi-4MU/MO/MS – speciální modifikace protiponorkového vrtulníku typu Mi-4M (Hound B) vrtulníkového protiponorkového komplexu. Zmíněný komplex se sestával ze tří vrtulníků, jednoho útočného (Mi-4MU) a dvou pátracích (Mi-4MO a Mi-4MS). Zatímco součástí palubního vybavení modelu Mi-4MO se stala hydroakustická stanice typu Oka, model Mi-4MS k vyhledávání ponorek protivníka využíval IČ lokátor typu Sura. Za jeho pomoci bylo možné rozpoznat rozdíl teploty vody za kýlem ponorky. Zkoušky zmíněného vrtulníkového protiponorkového komplexu byly zahájeny v roce 1963 a završeny v roce 1965 přijetím do výzbroje VMF.

Mi-4ME (Hound B) – exportní modifikace protiponorkového vrtulníku typu Mi-4M (Mi-4MR) (Hound B) se zjednodušeným palubním vybavením a zredukovanou škálou podvěsné výzbroje. Prototyp exportního Mi-4ME (Hound B) byl ke státním zkouškám předán v únoru roku 1964. Produkce tohoto modelu se rozeběhla ten samý rok. viz. samostatný text

Mi-4TARK – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) určená k průzkumu pozemního bojiště, řízení dělostřelecké palby a navádění pozemních jednotek. Za postranními dveřmi nákladové kabiny, které se nacházely na levoboku trupu, a za záďovými nákladovými vraty tohoto modelu se nacházela instalace fotoaparátů typu AFA-42. Kromě zmíněných fotoaparátů nákladová kabina speciálu typu Mi-4TARK ukrývala pracoviště dvou operátorů. Zatímco jeden z nich zajišťoval zaostřování a nastavování expozice palubních fotoaparátů, ten druhý prováděl vyvolávání pořízených filmů a předávání informací pozemním velitelským štábům. Z vnějšku bylo speciál typu Mi-4TARK možné snadno rozpoznat díky přítomnosti oken pro optiku fotoaparátu na spodní části záďových nákladových vrat a dodatečných antén na břichu ocasního nosníku. Prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1964. Později bylo na speciál typu Mi-4TARK upraveno ještě šest transportních Mi-4A (Hound A).

Mi-4PP (Mi-4MK) (Hound C) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) určená pro vedení radioelektronického boje (REB). Uvnitř nákladové kabiny tohoto modelu se nacházela instalace REB stanice typu Majak-3 (Bird Wing) s pracovištěm operátora. Zmíněná stanice využívala dva nestejně velké páry rozměrných antén připomínajících antény pro příjem televizního signálu, které byly umístěny na bocích trupu. Zatímco instalace menšího předního páru antén stanice typu Majak-3 (Bird Wing) se nacházela pod pilotní kabinou, o poznání větší zadní pár antén této stanice byl instalován za hlavním podvozkem. Speciál typu Mi-4PP (Hound C) vznikl v roce 1964 a byl postaven v počtu 12-ti exemplářů. Většina z nich operovala ze sovětských základen, které se nacházely na území NDR. Posláním speciálů typu Mi-4PP (Hound C) se stalo rušení činnosti radiotechnických průzkumných prostředků, které používalo NATO k monitorování činnosti Sovětských vojsk poblíž tzv. železné opony.

VI-4LK – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) z dílny institutu LII zastávající roli imitátoru pilotovaného lunárního přistávacího modulu. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1965 konverzí sériového Mi-4A (Hound A) a sloužil k nacvičování přistání v podmínkách gravitace Měsíce v režimu ručního ovládání. Simulace gravitace Měsíce byla přitom prováděna prostřednictvím pohonného systému. Z nákladových vrat tohoto stroje, která byla zbavena dvoukřídlých dveří, vystupovala bohatě prosklená cvičná kabina s řízením.

Mi-4A (bitevní) – taktická útočná modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A). Součástí zbraňového systému tohoto modelu se stalo osm raketových bloků typu UB-16-57UMVP s 16-ti neřízenými raketami typu S-5K (KARS-57) ráže 57 mm. Ty se umisťovaly na závěsníky nacházející se pod nosníky, které byly připevněny k bokům střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1965 konverzí sériového Mi-4A (Hound A). Zmíněný stroj nejprve prošel závodními zkouškami. Poté, v květnu roku 1965, byl prezentován nejvyššímu velení vojsk Varšavské smlouvy. Tomu v říjnu téhož roku následovala prezentace před velením jednotlivých vojenských okruhů. Součástí zmíněných prezentací se přitom staly též ukázky střelby. Přestože ukázkové střelby na armádní představitele zapůsobily, stejně jako účast tohoto stroje v manévrech při Zakarpatském vojenském okruhu, VVS jej nepřijalo. Vrtulník typu Mi-4A (Hound A) byl totiž již tehdy zastaralý a jeho výroba právě končila. Proti zavedení ozbrojeného Mi-4A (Hound A) ale hovořila též nabíhající výroba víceúčelových vrtulníků nové generace s turbohřídelovým pohonem v podobě lehkého typu Mi-2 (Hoplite) a středně těžkého typu Mi-8 (Hip).

Mi-4AV (Hound A) – taktická útočná modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A). Tento model se vyznačoval instalací nosníků trubkové konstrukce se třemi páry závěsníků pro neřízenou protizemní výzbroj a dvěma páry vypouštěcích lišt PTŘS protitankového raketového kompletu typu K-4V Falanga-MV na bocích střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Na bitevní speciál typu Mi-4AV (Hound A) bylo v letech 1967 až 1968 leteckými opravárenskými závody upraveno přes 200 sériových Mi-4A (Hound A). viz. samostatný text

Mi-4UM – bezpilotní na dálku rádiem řízená modifikace vrtulníku typu Mi-4/-4A (Hound A) zastávající roli vzdušného terče při výcviku pilotů stíhacích letounů a bojových vrtulníků a obsluh raketových kompletů PVO. Na bezpilotní terče bylo po roce 1979 upraveno několik desítek nadbytečných vrtulníků typu Mi-4/-4A (Hound A) ze stavu VVS.  

Verze (ČLR):

Z-5 – na základě licence závodem z Harbinu vyráběná kopie vrtulníku typu Mi-4A (Hound A). První exemplář licenčního Z-5 poprvé vzlétl dne 14. prosince 1958. Kuli potížím s výrobní kvalitou se ale plná produkce tohoto stroje nakonec rozeběhla až v roce 1963. Do roku 1979 přitom brány závodu z Harbinu opustilo celkem 575 sériových strojů řady Z-5. viz. samostatný text

Verze (ČSSR):

Mi-4B – taktická útočná modifikace vrtulníku typu Mi-4A (Hound A) určená pro ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek. Tento model se vyznačoval instalací nosníku trubkové konstrukce se dvěma páry zbraňových závěsníků na bocích trupu, přímo před hlavním podvozkem, střeleckého kolimátoru před sedadlem druhého pilota a hranatého krytu s fotokulometem typu S-13 na střeše pilotní kabiny, vpravo od podélné osy trupu. Na postranní trupové závěsníky vrtulníku typu Mi-4B bylo možné umístit buďto čtyři raketové bloky typu UB-16-57UMVP (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) sovětské výroby nebo čtyři československé raketové bloky typu RB-130-4 (4 neřízené rakety typu JRRO-130 ráže 130 mm). Zkoušena byla též možnost použití čtyř PTŘS typu 9M14M raketového kompletu typu Maljutka (AT-3 Sagger). Zpočátku byly raketové bloky umístěny nad sebou. Později ale dostala přednost instalace závěsníků vedle sebe. Důvodem toho byla skutečnost, že při instalaci závěsníků nad sebou, docházelo k praskání jejich vzpěr. Na bitevní speciál typu Mi-4B bylo upraveno okolo 40-ti transportních Mi-4A (Hound A) ze stavu ČSLA. Později byla část těchto strojů výzbroje zbavena.

Vyrobeno:  SSSR: čtyři prototypy a 3 305 sériových strojů všech verzí; ČLR: 575 sériových strojů všech verzí

Uživatelé (vojenští): Afghánistán (po roce 1963 dodáno 18 ks modelu Mi-4A/AV), Albánie (po roce 1957 dodáno 22 ks modelu Mi-4A a 37 ks modelu Z-5), Alžír (po roce 1962 dodáno 42 ks modelu Mi-4/-4A), Angola (po roce 1971 dodáno 10 ks modelu Mi-4), Barma (po roce 1963 dodány 3 ks modelu Mi-4A), Bhútán (v roce 1964 dodán 1 ks modelu Mi-4A), Bulharsko (po roce 1959 dodáno 60 ks modelu Mi-4/-4A/-4P a 3 ks modelu Mi-4ME), Burkina Faso (po roce 1962 dodány 2 ks modelu Mi-4), ČSSR (po roce 1956 dodáno 160+ ks modelu Mi-4/-4A), ČLR (po roce 1958 dodáno 350 ks modelu Mi-4/-4A), Egypt (po roce 1963 dodáno 12 ks modelu Mi-4A, 10 ks modelu Mi-4AV, 1 ks modelu Mi-4P a 2 ks modelu Mi-4ME), Etiopie (po roce 1971 dodány 4 ks modelu Mi-4), Finsko (po roce 1962 dodány 3 ks modelu Mi-4), Ghana (po roce 1961 dodány 3 ks modelu Mi-4A), Guinea Bissau (po roce 1971 dodáno 12 ks modelu Mi-4/-4A), Indie (po roce 1960 dodáno 12 ks modelu Mi-4/-4A/-4S/-4ME), Indonésie (po roce 1965 dodáno 5 ks modelu Mi-4A, 1 ks modelu Mi-4P a 9 ks modelu Mi-4ME), Irák (po roce 1960 dodáno 32 ks modelu Mi-4/-4A/-4S a 5 ks modelu Mi-4ME), Jižní Jemen (po roce 1974 dodány 4 ks modelu Mi-4A), Jordánsko (po roce 1963 dodáno ? ks modelu Mi-4A a 12 ks modelu Mi-4AV), Jugoslávie (po roce 1963 dodáno 25 ks modelu Mi-4/-4A), Kambodža (po roce 1963 dodány 2 ks modelu Mi-4A a 1 ks modelu Mi-4P), Kamerun (v roce 1972 dodán 1 ks modelu Mi-4A), KLDR (po roce 1968 dodáno 48 ks modelu Mi-4/-4A/-4P), Kuba (po roce 1961 dodáno 22 ks modelu Mi-4/-4A a 2 ks modelu Mi-4P), Maďarsko (po roce 1955 dodáno 40 ks modelu Mi-4/-4A), Mali (po roce 1960 dodány 4 ks modelu Mi-4A), Mongolsko (po roce 1963 dodáno 10 ks modelu Mi-4A), Mozambik (po roce 1968 dodány 2 ks modelu Mi-4A), NDR (po roce 1957 dodáno 43 ks modelu Mi-4/-4A, 1 ks modelu Mi-4S a 4 ks modelu Mi-4ME), Nepál (po roce 196? dodán 1 ks modelu Mi-4P), Pákistán (po roce 1965 dodáno 17 ks modelu Mi-4A a 1 ks modelu Mi-4P), Polsko (po roce 1958 dodáno ? ks modelu Mi-4A a Mi-4ME), Rumunsko (po roce 1956 dodáno 10 ks modelu Mi-4 a 6 ks modelu Mi-4A), Severní Jemen (po roce 1957 dodáno 4 ks modelu Mi-4A a 1 ks modelu Mi-4S), Sierra Leone (po roce 1970 dodány 3 ks modelu Mi-4A), Somálsko (po roce 1963 dodány 5 ks modelu Mi-4A), Spojené arabské emiráty (po roce 1971 dodáno ? ks modelu Mi-4A), SSSR, Súdán (po roce 1966 dodáno 12 ks modelu Mi-4A/AV), Sýrie (po roce 1962 dodány 3 ks modelu Mi-4A, 7 ks modelu Mi-4AV a 4 ks modelu Mi-4ME), Uganda (po roce 1973 dodány 2 ks modelu Mi-4A) a Vietnam (po roce 1966 dodány 30 ks modelu Mi-4/-4A/-4S/-4ME)

Uživatelé (civilní): ČSSR (po roce 1961 dodáno 5 ks modelu Mi-4A a 1 ks modelu Mi-4P), ČLR (po roce 1958 dodáno 4+ ks modelu Mi-4/-4A/-4P a 50+ ks modelu Z-5), NDR (po roce 1961 dodáno 8 ks modelu Mi-4A), Rakousko (v roce 1959 dodán 1 ks modelu Mi-4P), SSSR, Severní Jemen (v roce 1962 dodán 1 ks modelu Mi-4S) a Španělsko (v roce 1957 dodán 1 ks modelu Mi-4P)

Mi-4

Posádka:    dva piloti a pozorovatel/střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Švecov AŠ-82V s max. výkonem 1 675 hp

Kapacita:   12 výsadkářů, 8 nosítek s raněnými nebo náklad do celkové hmotnosti 1 250 až 1 600 kg (např. jedno dělo ráže 57 mm či 76 mm, dva motocykly s postranním vozíkem typu M-72 s pěti výsadkáři nebo terénní automobil typu GAZ-67V či GAZ-69), přepravovaný uvnitř nákladového prostoru s rozměry 4,15 m x 1,78 m x 1,80 m, nebo náklad do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaný ve vnějším podvěsu

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu K-10T (jeho instalace se nachází v přední části podtrupové gondoly se střelištěm)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1 Barij 

Výzbroj:    jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu Afanasjev A-12,7 se zásobou 200 nábojů a palebným vějířem ±30° v horizontální rovině a -55° až 0° ve vertikální rovině, instalovaný ve střelišti typu NUV-1 umístěném v přední části břišní trupové gondoly

Mi-4A

Posádka:    dva piloti a pozorovatel/střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Švecov AŠ-82V s max. výkonem 1 675 hp

Kapacita:   12 výsadkářů, 8 nosítek s raněnými nebo náklad do celkové hmotnosti 1 250 až 1 600 kg (např. jedno dělo ráže 57 mm či 76 mm, dva motocykly s postranním vozíkem typu M-72 s pěti výsadkáři nebo terénní automobil typu GAZ-67V či GAZ-69), přepravovaný uvnitř nákladového prostoru s rozměry 4,15 m x 1,78 m x 1,80 m, nebo náklad do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaný ve vnějším podvěsu

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu K-10T (jeho instalace se nachází v přední části podtrupové gondoly se střelištěm) 

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1 Barij

Výzbroj:    jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu Afanasjev A-12,7 se zásobou 200 nábojů a palebným vějířem ±30° v horizontální rovině a -55° až 0° ve vertikální rovině, instalovaný ve střelišti typu NUV-1 umístěném v přední části břišní trupové gondoly

Poslední úpravy provedeny dne: 22.11.2016