Suchoj Su-7U/UMK (‘Moujik’) / U-22/-22MK

Typ:  dvoumístná cvičně-bojová modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7BM (Fitter A)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady Su-7 (Fitter), včetně zbraňového výcviku

Odlišnosti modelu Su-7U od letounu Su-7BM (Fitter A):

- vestavba dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka v předním kokpitu a sedadlem instruktora v odděleném (průzračnou přetlakovou přepážkou) zadním kokpitu do přídě trupu na místo jednomístné pilotní kabiny (obdobná konstrukce jako u letounu Su-9U) – to si vyžádalo zvětšit délku střední partie trupu v oblasti před křídlem o 200 mm

- instalace čtyřdílného překrytu pilotní kabiny na místo dvoudílného (obdobná konstrukce jako u letounu Su-9U), který se sestává z pevného čelního štítku (ten obdržel větší šířku a navíc do něho není včleněno neprůstřelné sklo), dvou výklopných (směrem do strany) částí a pevné průzračné přetlakové přepážky (ta se nachází mezi přední a zadní výklopnou částí, tedy mezi předním a zadním kokpitem)

- instalace hydraulicky ovládaného výsuvného periskopu, který usnadňuje výhled směrem dopředu, na hřbetu zadní výklopné části překrytu pilotní kabiny, přímo nad sedadlem instruktora (zatímco u letounů z prvních 13-ti výrobních sérií bylo tento periskop možné vysouvat při rychlostech do 600 km/h, v případě všech letounů počínaje 14. výrobní sérií bylo s tímto periskopem ve vysunuté poloze možné létat rychlostí až 850 km/h)

- plynulý přechod průzračného překrytu pilotní kabiny ve hřbetní nástavbu, která se táhne přímo mezi oběma odnímatelnými podlouhlými štíhlými kryty elektroinstalace až ke kořeni svislé ocasní plochy – tato nástavba přitom ukrývá kabelové vedení a palivové potrubí

- instalace nových vystřelovacích sedaček typu KS-4U-22, které jsou schopny zajistit nouzové opuštění pilotní kabiny ve výškách od 0 do 20 000 m při rychlostech větších než 140 km/h, na místo vystřelovací sedačky typu KS-3 (ta byla schopna zajistit nouzové opuštění pilotní kabiny při rychlostech 300 až 1 100 km/h v minimální výšce 30 m, resp. 100 m, při vodorovném letu, resp. při střemhlavém letu)

- instalace přístrojového vybavení z pokročilejšího modelu Su-7BKL uvnitř předního kokpitu – jeho součástí se stal střelecký zaměřovač typu ASP-5ND-7-U (model Su-7BM byl opatřen střeleckým zaměřovačem typu ASP-5ND); všechny letouny typu Su-7U počínaje 12. výrobní sérií obdržely instalaci nového střeleckého zaměřovače typu ASP-PF-7-U

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace palubního intercomu typu SPU-9

- zcela přepracovaný palivový systém vestavbou dvou pružných nádrží s celkovým objemem 1 760 l (na místo čtyř s objemem 1 100 l, 700 l a 260 l) do střední části trupu mezi pilotní kabinu a pohonnou jednotku, jedné integrální nádrže s objemem 790 l (na místo pružné s objemem 505 l) do zadní části trupu přímo za pohonnou jednotku a dvou integrálních nádrží s objemem 2 x 555 l (na místo 2 x 545 l) do křídla – tímto celková zásoba paliva vzrostla z 3 000 kg na 3 010 kg, resp. z 3 655 l na 3 660 l

- instalace úchytů pro dvě odhazovatelné prachové startovací rakety (JATO) typu SPRD-110, které podávají tah 2 x 3 000 kp po dobu 8 až 12 sec, na břiše zadní části trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla (shodná konstrukce jako u typu Su-7BKL)

- instalace zdvojeného přistávacího padáku typu PT-7B-U s plochou 2 x 25 m² na místo jednoduchého přistávacího padáku typu PT-7B s plochou 15 m² – v této souvislosti z břicha ocasní části trupu zmizel nevelký polokapkovitý kryt, zatímco v kořeni odtokové hrany SOP (přímo pod směrovým kormidlem se zmenšenou výškou směrem od základny) přibylo rozměrné vřetenovité pouzdro s výrazně zploštělými boky a směrem do stran se rozevírajícím horizontálně děleným dvoudílným koncovým krytem (shodné konstrukční řešení jako o letounu typu Su-7BKL)

- modifikovaný hlavní podvozek s instalací 880 x 230 mm kol typu KT-117A (na místo 880 x 230 mm kol typu KT-69), které jsou opatřeny účinnějšími brzdami s chlazením (za pomoci směsi alkoholu a vody) – tento zásah do konstrukce hlavního podvozku si vyžádala skutečnost, že jsou brzdy kol cvičných letounů v porovnání s brzdami bojových letounů podstatně více namáhány (kuli velkému počtu vzletů a přistání)

- snížená nosnost podvěsné výzbroje z 2 000 kg na 1 000 kg (z hmotnostních důvodů)

- instalace pohonné jednotky typu Al-7F-1-250 se zaručeným meziopravním resursem 250 hodin a větší resistencí proti nežádoucím pumpážím na místo motoru typu Al-7F-1-200 se zaručeným meziopravním resursem 200 hodin (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7U od 12. výrobní série)

- rozšířené podvěsné vybavení (od roku 1972) o větší přídavné palivové nádrže typu PTB-950 s objemem 950 l (součástí podvěsného vybavení těchto strojů původně byly pouze 620 l přídavné palivové nádrže typu PTB-600)

Historie:  Zpočátku byly pro výcvik pilotů nadzvukových stíhacích-bombardérů typu Su-7B (Fitter A) používány podzvukové dvoumístné UTI MiGy-15 (Midget). Ty se ale tento účel příliš nehodily, neboť vykazovaly v porovnání s typem Su-7B (Fitter A) znatelně menší vzletovou a přistávací rychlostí. Protože nadzvukový stroj Su-9U (Maiden), který nebyl ničím jiným, než dvoumístnou cvičně-bojovou modifikací přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B), vznikl ve velmi omezené sérii (50 ks) a ani dvoumístný frontový MiG-21F (Fishbed C) v podobě modelu MiG-21U (Mongol A), jehož produkce se rozeběhla v roce 1962, nebylo možné považovat za ideální řešení pro přípravu budoucích pilotů stíhacích-bombardérů typu Su-7B (Fitter A), v lednu 1961, tedy krátce poté, co se tento jednomístný stroj stal součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, byla Suchojova OKB-51 pověřena vývojem jeho dvoumístné cvičně-bojové modifikace se zdvojeným řízením. Naléhavou potřebu po dvoumístném Su-7B (Fitter A), který následně vešel ve známost jako Su-7U (Moujik), navíc umocňovaly poměrně vysoké nároky tohoto stroje na pilotáž, obzvláště v průběhu vzletového a přistávacího manévru. První studie na toto téma přitom vznikla již v roce 1962. Krátce nato ale Suchojova OKB-51 kuli značné vytíženosti s jinými projekty, které měly vyšší prioritu, zpracování projektu dvoumístného Su-7U (Moujik) svěřila své pobočce působící při výrobním závodu č.126. Vytíženost nepočetného konstrukčního týmu závodu č.126 se zaváděním nezbytných úprav do konstrukce zde sériově vyráběných jednomístných strojů Su-7B (Fitter A) a Su-7BM (Fitter A) ale veškeré práce na dvoumístném Su-7U (Moujik) zcela odsunula stranou, a to až do roku 1964. Tehdy byl totiž tento model opět zařazen do vývojových plánů Suchojovi OKB-51. Veškeré práce na projektu dvoumístného Su-7U (Moujik) se přitom podařilo završit ještě na konci toho samého roku. Zatímco z konstrukčního hlediska tento cvičně-bojový model vycházel z typu Su-7BM (Fitter A), přístrojové vybavení, stejně jako instalaci úchytů pro startovací rakety JATO na břiše zádě trupu a zdvojeného přistávacího padáku v kořeni odtokové hrany SOP, přebíral od pokročilejšího typu Su-7BKL (Fitter A). Vestavba zadního pilotního prostoru s pracovištěm instruktora si ale vyžádala mírně prodloužit trup (o 200 mm) a zcela přepracovat palivový systém. Prototypy dvoumístného Su-7U (Moujik) nesly označení U-22 (U22-1 a U22-2) a byly postaveny přímo komsomolským výrobním závodem č.126 (jako předsériové stroje). Montáž prvního z nich se ale nakonec zatáhla na celých šest měsíců. Po realizaci krátkých pozemních zkoušek byl tento stroj přepraven lodní cestou do Moskvy, kde obdržel instalaci testovací a záznamové aparatury typu MMZ-51. Na zkušební základnu nacházející se v Žukovském proto dorazil až na počátku října roku 1965. Od vzletové dráhy zmíněného letiště se přitom tento první prototyp letounu Su-7U (U-22) poprvé odlepil 25. dne toho samého měsíce. Protože by realizace závodních zkoušek v plném rozsahu znemožnila prototyp U22-1 odevzdat ke státním zkouškám ve stanoveném termínu, tato část zkušebního programu byla nakonec ukončena dne 21. prosince 1965, aniž by se podařilo změřit jeho základní výkonnostní parametry. Státní zkoušky letounu Su-7 (Moujik) se rozeběhly dne 1. února 1966 a byly ukončeny dnem 25. května téhož roku. Mezitím, v březnu, se do zkušebního programu zapojil též prototyp druhý, který nesl označení U22-2. Protože zadní pilotní prostor tohoto modelu poskytoval minimální výhled směrem dopředu, v průběhu zkušebního programu byly oba prototypy letounu U-22, U22-1 a U22-2, opatřeny hřbetním výsuvným periskopem. Ten se následně stal standardem pro všechny sériové stroje. V květnu roku 1972 pak na prvním prototypu letounu Su-7U (Moujik), známém jako U22-1, prošly zkouškami nové 950 l přídavné palivové nádrže typu PTB-950. Ty se přitom později staly součástí podvěsného vybavení nejen dvoumístných Su-7U (Moujik), ale i jednomístných Su-7BKL/BMK (Fitter A). Mezitím, v dubnu roku 1966, poprvé vzlétl první sériový Su-7U (Moujik). Do roku 1972 přitom brány komsomolského závodu č.126 opustilo celkem 365 těchto dvoumístných strojů (5 v roce 1965, 58 v roce 1966, 64 v roce 1967, 52 v roce 1968, 50 v roce 1969, 75 v roce 1970, 51 v roce 1971 a 10 v roce 1972). Do tohoto počtu jsou ale zahrnuty i všechny exempláře paralelně vyráběného exportního modelu pro zákazníky ze zemí „třetího světa“, který vešel ve známost jako Su-7UMK (U-22MK). Naproti tomu všechny letouny typu Su-7U (Moujik) byly vyhrazeny pro VVS, tedy vyjma deseti exemplářů. Zatímco sedm z nich převzalo v letech 1966 až 1967 ČSSR (3 v roce 1966 a 4 v roce 1967), další tři byly v roce 1969 (spolu se čtyřmi „olétanými“ stroji ze stavu VVS) vyvezeny do PLR. Později, na přelomu 70. a 80. let, se blíže nespecifikovaný počet letounů Su-7U (Moujik) dostal též do Afghánistánu. V tomto případě ale šlo o „olétané“ stroje ze stavu Ejské letecké školy VVS. Mezi provozovatele zjednodušeného exportního modelu Su-7UMK (Moujik) lze pak řadit Alžír, Egypt, Indii, Irák, KLDR a Sýrii. Za operačně plně způsobilý byl přitom letoun typu Su-7U (Moujik) oficiálně prohlášen dne 11. listopadu 1966. Přestože měly dvoumístné Su-7U (Moujik) původně obstarávat pouze výcvik pilotů stíhacích-bombardovacích letounů řady Su-7B (Fitter A) ze stavu VVS, díky tomu, že se produkce letounu typu Su-9U (Maiden) omezila na pouhých 50 exemplářů, byly tyto cvičně-bojové stroje nakonec používány též PVO pro přípravu pilotů přepadových delt typu Su-9 (Fishpot B) a Su-11 (Fishpot C). Kromě toho letouny typu Su-7U (Moujik) zpočátku, do příchodu letounů typu Su-15UT (Flagon C) a Su-17UM (Flagon E), zajišťovaly též výcvik pilotů přepadových stíhačů řady Su-15 (Flagon) a stíhacích-bombardérů řady Su-17 (Fitter).

Verze:

Su-7U (U-22) – základní sériově vyráběná modifikace letounu Su-7U. Tento model byl vyhrazen pro sovětskou VVS a státy Varšavské smlouvy a ve výrobní programu závodu č.126 se nacházel v letech 1966 až 1972.

Su-7U (vlekač vzdušného terče) – speciální modifikace letounu Su-7U zastávající roli vlečného stroje vzdušného terče typu Kometa. Ten byl přitom používán při výcviku obsluh protiletadlových dělostřeleckých systémů ve střelbě na vzdušné cíle a dokázal imitovat visuální, radarovou i tepelnou signaturu skutečného letounu. Jeho palubní vybavení bylo schopno pořizovat záznam průletu projektilů ve vzdálenosti až do 50 m. Takto zaregistrované údaje o vzdálenosti průletu projektilů, stejně jako o jejich počtu, byly pak odesílány za pomoci palubního datalinku typu Planěr-M pozemnímu vyhodnocovacímu stanovišti. Válcovité tělo terče typu Kometa mělo délku 2,13 m a průměr 200 mm. Na jeho zádi se nacházela čtveřice do tvaru písmene „X“ uspořádaných lichoběžníkových stabilizátorů s rozpětím 0,71 m. Vlečné lano terče typu Kometa mělo délku 2 300 až 3 000 m a spolu s navijákem typu TL-70 bylo umístěno uvnitř podvěsného kontejneru s doutníkovitým profilem. Ten se přitom umisťoval na jeden z podtrupových závěsníků. Pohon naviják typu TL-70 zajišťovala malá turbína nacházející se na přídi zmíněného podvěsného kontejneru. Na tento speciál byl upraven nejméně jeden sériový Su-7U (trupové č. 24). Později, na počátku 90. let, se kontejnery s navijákem typu TL-70 a vlečným terčem typu Kometa staly též součástí podvěsného vybavení letounů typu Su-25BM (Frogfoot A).

Su-7UMK (U-22MK) – exportní modifikace letounu Su-7U pro zákazníky ze zemí „třetího světa“. Tento model se od letounu typu Su-7U odlišoval zejména instalací odlišného typu identifikačního systému „vlastní-cizí“. Protože nebyl uzpůsoben pro nácvik jaderných útoků, kromě toho zcela postrádal instalaci bombardovacího zaměřovače typu PKB-2. První exemplář exportního Su-7UMK brány závodu č.126 opustil dne 11. září 1966. Ve výrobním programu zmíněného podniku se přitom tento model nacházel až do roku 1970 (dle jiných zdrojů do roku 1971).

Vyrobeno:  dva prototypy (U22-1 a U-22-2) s 363 sériových strojů

Uživatelé (Su-7U):  Afghánistán („olétané“ stroje ze stavu VVS), ČSSR (v letech 1966 až 1967 dodáno 7 nově vyrobených strojů), Polsko (v roce 1969 dodány 3 nově vyrobené stroje; v roce ??? dodány 4 „olétané“ stroje ze stavu VVS) a SSSR

Uživatelé (Su-7UMK):   Alžír (v letech 1971 až 1972 dodáno 8 nově vyrobených strojů), Egypt (do roku 1972 dodáno 20 nově vyrobených strojů), Indie (v letech 1968 až 1969 dodáno 21 nově vyrobených strojů), Irák (dodáno 6 nově vyrobených strojů), KLDR a Sýrie

Su-7U

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-200 nebo Al-7F-1-250 (od 12. výrobní série) s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-5ND-7-U nebo ASP-PF-7-U (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden demontovatelný bombardovací zaměřovač typu PKB-2 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2 (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30* se zásobou 65 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg, přepravovaná na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících – speciální cvičná puma imitující nukleární pumu typu IAB-500 (max. 1 ks), neřízené pumy o hmotnosti 50 až 100 kg (max. 4 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14U (7 neřízených raket S-3K ráže 160 mm) (max. 2 ks), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 2 ks), 620 l PTB typu PTB-600 (max. 4 ks) a 950 l PTB typu PTB-950 (max. 2 ks)

* některé letouny tohoto typu ze stavu VVS byly z hmotnostních důvodů dodatečně zbaveny instalace levého kanónu (tímto se jejich hlavňová výzbroj omezila na jediný kanón typu NR-30)

Poslední úpravy provedeny dne: 2.12.2012