Suchoj Su-34 Furor (‘Fullback’) / T-10V (Su-27IB/-32NF/-32MF)

Typ:  taktický stíhací-bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci; vývojový derivát letounu typu Su-27UB (Flanker C)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomoci přesně naváděné munice, umlčování radiolokátorů protivníka, ničení hladinových cílu a ponorkových plavidel, taktický průzkum, ničení pomalu letících vzdušných cílů (útočné a bombardovací letouny, vrtulníky a transportní letouny) a poskytování paliva za letu jiným letounům

Odlišnosti od letounu Su-27UB (Flanker C):

- instalace střeleckého-navigačního komplexu typu K-102 (na místo střeleckého komplexu typu SUV-27 a navigačního komplexu typu PNK-10) – jeho součástí se stal inerční navigační, radionavigační a satelitní navigační systém (díky jeho instalaci je tento model schopen autonomního letu do předem zadané oblasti s přesností 1 m)

- instalace radiolokačního komplexu typu Š141 (na místo radiolokačního systému typu RLPK-27), který se sestává z víceúčelového radiolokátoru typu V001 Chišnik a střeleckého počítače typu K-030B (Baget-10V)

- instalace automatického systému řízení typu SAU-10V (na místo typu SAU-10)

- instalace nového komunikačního systému typu S-103

- instalace víceúčelového radiolokátoru s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu V004 Chišnik na místo dopplerovského střeleckého radaru typu N001 Mječ (Slot Back II) uvnitř příďového krytu nové konstrukce, který má větší šířku, zploštělý profil (ve vertikální rovině), ostré okraje a mírný sklon směrem dolů (kryt radaru typu N001 měl kruhový průřez a ogivální profil). Díky tomuto zásahu do konstrukce došlo k redukci čelní RCS draku.

- instalace zobrazovacího systému typu SOI-34, který se sestává z jednoho průhledového displeje (HUD) typu ŠKAI-34, pěti barevných multifunkčních displejů (MFD) typu MFI-66 a dvou panelů typu PS-2

- nová kabina posádky se dvěma vedle sebe umístěnými vystřelovacími sedadly typu K-36D-3.5 v přední části, palubní toaletou, lékárničkou a kuchyňkou s mikrovlnou troubou a chladničkou v zadní části, vstupem v podlaze (skrz šachtu příďového podvozku) a ochranou ze 17 mm titanových plátů ve znatelně rozšířené přední části trupu (model Su-27UB byl opatřen tandemově uspořádanou dvoumístnou kabinou). Uvnitř kabiny tohoto stroje je navíc dostatek prostoru pro chůzi ve vzpřímené poloze.

- instalace nového přetlakového systému pilotní kabiny – ten je schopen ve výšce 10 000 m udržovat tlak odpovídající výšce 2 400 m (díky tomu se posádka tohoto modelu obejde bez dýchacích masek)

- plynulý přechod překrytu kabiny posádky ve znatelně rozšířenou hřbetní nástavbu (ta nyní kromě dalších palivových nádrží ukrývá též bloky nového avionického vybavení)

- instalace elektro-optického čidla typu I255 B1/02 Platan (instalace výsuvné hlavice tohoto systému se nachází přímo za šachtou příďového podvozku) na místo elektro-optického čidla typu OLS-27 (vystouplý kryt tohoto systému se nacházel přímo před pilotní kabinou)

- nové žihadlovité zakončení trupu s výrazně větší délkou a průměrem (obdobná konstrukce jako u modelu Su-27M/Su-35) – zde se nyní nachází instalace dalších palivových nádrží a obranných prostředků

- instalace kontejneru s přistávacím padákem ve hřbetu trupu (u modelu Su-27UB se kontejner s přistávacím padákem nacházel v zakončení ocasního „žihadla“)

- instalace digitálního elektro-impulsního systému řízení na místo analogového elektro-impulsního systému řízení

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušných tankerů řady Il-78 (Midas) a podvěsným tankovacím systémem typu UPAZ-1A Sachalin, před kabinou posádky na pozici vlevo od podélné osy trupu

- instalace modifikovaných pohonných jednotek typu Al-31F 3. série, které mají vyšší tah (o 300 kp)

- lehčí a jednodušší vstupy vzduchu pro pohonné jednotky bez regulace (díky tomuto zásahu došlo k poklesu max. rychlosti ve výšce z 2 125 km/h na 1 900 km/h – toto je ale nepodstatné, protože se tento stroj ke svému cíly přibližuje letem podzvukovou rychlostí v přízemních výškách)

- modifikované vírové přechody se včleněným ovladatelným předkřídlem (PGO) s rozpětím 6,43 m, úhlem šípu náběžné hrany 53°30‘ a mezními úhly vychýlení +3°30‘ a -51°30‘ (obdobná konstrukce jako u typu Su-33 a Su-27M/Su-35)

- absence svislých kýlových stabilizačních ploch nacházejících se pod zadní částí trupu, vně motorových gondol a hřbetního aerodynamického brzdícího štítku (díky tomuto zásahu do konstrukce došlo ke snížení hmotnosti a v neposlední řadě též čelní RCS draku)

- instalace pancéřové ochrany pohonných jednotek a čtyř trupových a dvou křídelních palivových nádrží (celková hmotnost pancéřování činí 1 480 kg) – trupové nádrže jsou navíc opatřeny výplní z polyuretanové pěny (ta zamezuje výbuchu v případě průstřelu)

- instalace nového obranného systému - jeho součástí se stal výstražný RL systém typu L150 Pastel, výstražný IČ senzor typu L082 Mak, sedm výmetnic 14-ti klamných RL/IČ cílů a podvěsný aktivní rušič typu L175V Čibiny-10V nebo L265V Čibiny-MV (obranný systém modelu Su-27UB se sestává z výstražného RL systému typu SPO-15 Berjoza, 32-ti výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 a aktivního rušiče typu SPS-171/L005S Sorbcija-S)

- modifikované přistávací zařízení se zesílenou konstrukcí (z důvodu vyšší vzletové hmotnosti v porovnání s modelem Su-27UB). Příďový podvozek tohoto modelu je opatřen zdvojeným a nikoliv jednoduchý kolem a navíc je umístěn blíže u přídě trupu. Kromě toho se zatahuje po směru a nikoliv proti směru letu. Jeho šachtu pak uzavírají dva a nikoliv jeden pár dvířek.

- větší nosnost podvěsné výzbroje (8 000 kg vz 6 000 kg) – toho bylo docíleno instalací dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnější panely modifikovaného křídla se zesílenou konstrukcí (tímto celkový počet zbraňových závěsníků vzrostl z deseti na dvanáct)

- instalace zařízení pro ovládání zbraní typu SUO-10PV (na místo typu SUO-27)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o novější PLŘS středního dosahu typu R-77 (AA-12 Adder) a celou řadu typů protizemní řízené i neřízené munice

- instalace modifikovaného předního centrálního trupového závěsníku a vnitřního páru křídelních závěsníků - na tyto závěsníky lze nyní umístit trojici 3 000 l přídavných palivových nádrží typu PTB-3000 nebo (pouze v případě centrálního trupového závěsníku) jeden tankovací kontejner typu UPAZ-1A Sachalin. Ten ukrývá naviják s 27,5 m pružnou tankovací hadicí, která je opatřena záchytným „košem“, čerpadlo se standardní rychlostí čerpání 1 000 l/min, generátor elektrické energie a dvojici náporových turbín. Zatímco první z nich pohání naviják a využívá uzavíratelný lapač vzduchu nacházející se na levoboku, ta druhá pohání generátor elektrické energie, který napájí palivové čerpadlo, a využívá lapač umístěný pod pohyblivou špicí. Na jeho zádi se pak nachází instalace signalizačních světel, která pilota letounu „příjemce“ informují o stavu doplňování.

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu Aerosila TA-14-130-135 uvnitř ocasního „žihadla“. V této souvislosti se na levoboku ocasního „žihadla“ objevil rozměrný hranatý výstup výstupních plynů zakrytý hustou mřížkou. Instalace APU se stala standardem pro všechny sériové Su-34 počínaje 3. výrobní sérií a tyto stroje učinila zcela nezávislými na pozemních zdrojích energie.

Historie:  Vývojové práce na specializované dvoumístné modifikaci těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B) pro útoky na pozemní cíle za pomoci přesně naváděné munice se rozeběhly již na počátku 80. let. Zmíněný stroj původně nesl označení Su-27IB (T-10V) a již od počátku se s ním počítalo jako s nástupcem dvoumotorových frontových bombardérů řady Su-24 (Fencer) a jednomotorových stíhacích-bombardérů řady MiG-27 (Flogger) a Su-17 (Fitter). Příslušné oficiální zadání ze strany VVS k takto specializované modifikaci letounu typu Su-27 (Flanker B) bylo přitom vypsáno dne 21. ledna 1983. Původní projekt stíhacího-bombardovacího Su-27IB počítal s dvoumístnou tandemově uspořádanou kabinou posádky nepodobnou kabině cvičně-bojového modelu Su-27UB (Flanker C). Později ale dostala přednost kabina se sedadly umístěnými vedle sebe alá Su-24 (Fencer). Takto koncipovaná pilotní kabina byla totiž shledána pro tento typ letounu jako daleko vhodnější, protože poskytuje lepší podmínky pro vzájemnou komunikaci mezi oběma členy posádky. Zmíněná změna v uspořádání kabiny posádky si ale vyžádala radikálně přepracovat původní konstrukci draku. S oficiální zelenou se přitom projekt letounu Su-27IB (T-10V) v této konečné podobě setkal dne 19. června 1986. Zatímco úvodní projekt se podařilo dokončit v roce 1987, pokročilý projekt tohoto stroje spatřil světlo světa dva roky nato. Ten samý rok se v prototypové dílně OKB P.O. Suchoje rozeběhly práce na prvním prototypu. Jeho základem se přitom stal drak sériového Su-27UB (Flanker C), který pocházel z linky irkutského závodu č.39 (IAPO). Přední část trupu tohoto stroje zase zhotovil novosibirský závod č.153 (NAPO). První prototyp letounu typu Su-27IB  vešel ve známost jako T10V-1 (modrá 42) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 13. dubna 1990. Protože byl vyhrazen pro zkoušky zaměřené na prověření stability a ovladatelnosti, postrádal instalaci plánovaného zbraňového systému. Z tohoto důvodu na místo zploštělého příďového dielektrického radomu palubního radaru obdržel identicky tvarovaný plechový aerodynamický kryt. Zkoušky prototypu T10V-1 probíhaly v Žukovském. Krátce, okolo poloviny roku 1990, však tento stroj bázoval na Novofjodorovce, základně VMF nacházející se na Krymu. Vedení Suchojovi OKB jej totiž chtělo předvést samotnému M.S. Gorbačovovi, který byl zde právě tehdy na inspekci. Široká veřejnost se mohla s prototypem T10V-1 poprvé seznámit v srpnu roku 1992 na airshow MosAeroShow 92. Na airshow MAKS 93, která se konala v srpnu roku 1993, jej bylo možné shlédnout za letu ve formaci se vzdušným tankerem typu Il-78M (Midas B) a dvojicí přepadových stíhačů typu Su-30 (Flanker F variant 1). Ještě předtím, dne 13. února 1992, byl prototyp T10V-1 prezentován nejvyšším špičkám států SNS. Zmíněná prezentace se přitom konala na běloruském letišti Mačulišči, které se nachází poblíž Minska. Později byl tento stroj využit ke zkouškám aktivního rušiče typu L175V Chibiny-10V. Ke svému prvnímu letu s tímto zařízením se přitom prototyp T10V-1 poprvé vydal dne 18. ledna 1995. Program Su-27IB (T-10V) dal ale za vznik též několika pozemním zkušebnám. Zatímco pozemní zkušebna záchranného systému letounu typu Su-27IB vznikla spojením příďové sekce trupu tohoto stroje s pilotní kabinou se „saněmi“ s raketovým pohonem, činnost hřbetního výsuvného kontejneru s přistávacím padákem letounu typu Su-27IB byla prověřována za pomoci zkušebny, která měla podobu části draku letounu typu Su-27 s instalací výkonných ventilátorů na přídi. Ty simulovaly proudění vzduchu při letu. Druhý prototyp letounu Su-27IB, T10V-2 (modrá 43), již vznikl na lince novosibirského závodu NAPO. Od vzletové dráhy podnikového letiště zmíněného závodu se tento stroj poprvé odlepil dne 18. prosince 1993 a do Žukovského byl přelétnut dne 3. března 1994. Od prototypu prvního, T10V-1, se letoun T10V-2 odlišoval zejména instalací mohutnějšího zploštělého příďového krytu, který byl navíc zhotoven z dielektrického materiálu, nového ocasního „žihadla“ s větší délkou, větším průměrem a dielektrickým krytem výstražného radaru zadní polosféry na konci (uvnitř tohoto žihadla se navíc nacházela další palivová nádrž) a modifikovaného hlavního podvozku se dvěma páry  tandemově uspořádaných kol alá Saab Viggen. Díky instalaci takto koncipovaného hlavního podvozku tento stroj mohl operovat i z méně kvalitních letištních ploch (u sériového modelu Su-34 bylo ale od použití zdvojených kol zcela opuštěno). Jako třetí v celkovém pořadí se do zkušebního programu zapojil druhý předsériový Su-27IB (bílá 45). Ten přitom vešel ve známost pod továrním označením T10V-5 a do oblak se poprvé vydal dne 28. prosince 1994. Na 41. Pařížské Air Show, která se konala v červnu roku 1995, byl ale prezentován pod exportním označením Su-32FN. Protože přelet na místo konání zmíněné airshow, který byl 18-tým letem tohoto stroje v celkovém pořadí, zakončilo přistání s částečně zataženým podvozkem, nakonec se zde celému světu představil pouze staticky. Bez obtíží se přitom neobešel ani zpáteční let. Závada na hydraulickém čerpadle si totiž vyžádala vykonat nouzové přistání v Praze. Z tohoto důvodu následně, mezi srpnem 1995 a dubnem 1996, kromě modifikovaného systému indikace vysunutí podvozku obdržel též upravený hydraulický systém. Mezitím, v srpnu roku 1995, se stal jedním z exponátů statické ukázky moskevské airshow MAKS 95. V dubnu 1996 byl pak přelétnut do Puškina, za účelem realizace zkoušek palubního radiolokátoru typu V004. Kuli opožděným dodávkám a řadě technických problémů se zkoušky zmíněného radaru na letounu T10V-5 nakonec zatáhly na celých dva a půl roku. Při ostré střelbě byl radar typu V004 letounu T10V-5 vůbec poprvé použit až dne 31. října 2000. Konkrétně přitom šlo o odpal protilodní řízené střely typu Ch-31A (AS-17 Krypton). Krátce předtím, v červenci toho samého roku, tento stroj zavítal do Velké Británie na airshow Farnborough International 2000. Kariéru letounu T10V-5 ale již v březnu roku 2002 poněkud předčasně ukončila nehoda. V průběhu jednoho ze zkušebních letů totiž došlo k samovolnému uvolnění pumy typu KAB-1500 ze zbraňového závěsníku. Následkem toho drak tohoto stroje utrpěl nemalé škody. Instalaci kompletní avioniky jako vůbec první z řady Su-27IB (T-10V) obdržel první předsériový stroj (bílá 44), známý jako T10V-4. Pro průtahy s dodávkami plánovaných palubních systémů a v neposlední řadě též kuli nedostatečnému financování se letové zkoušky tohoto stroje nakonec rozeběhly až dne 25. prosince 1996, tedy celé dva roky po druhém předsériovém Su-27IB (T10V-5). Závodní zkoušky letounu T10V-4 byly zahájeny na počátku roku 1997. Svůj veřejný debut si tento stroj odbyl v červnu toho samého roku na 42. Pařížské Air Show. Zde byl přitom již prezentován pod budoucím sériovým označením Su-34. Krátce nato, v srpnu roku 1997, se zúčastnil oslav 50. výročí 16. armády, které se konaly v Kubince, a moskevské airshow MAKS 97. V roce 1999 byl pak předán 929. GLIC (Státní letové testovací centrum) z Achtubinska, aby se mohl zapojit do programu státních zkoušek. Mezitím brány závodu NAPO opustily dva neletové exempláře pro statické zkoušky, T10V-0 a T10V-3. Statické zkoušky letounu Su-27IB (T-10V) se přitom podařilo úspěšně završit v listopadu roku 1995. Následně se do zkušebního programu zapojily další dva předsériové stroje, T10V-6 (bílá 46) a T10V-7 (bílá 47). Zatímco letoun T10V-6 (bílá 46) poprvé vzlétl dne 27. prosince 1997, letové zkoušky letounu T10V-7 (bílá 47) se rozeběhly dnem 22. prosince 2000. Kuli omezenému financování a problémům s vývojem některých avionických systémů se státní zkoušky letounu Su-27IB (T-10V) nakonec rozeběhly až v roce 2002. V rámci první etapy státních zkoušek dva předsériové stroje, T10V-4 až T10V-7, spolu s druhým prototypem, T10V-2, do června roku 2003 vykonaly přes 150 zkušebních letů. Prakticky paralelně se státními zkouškami probíhaly zkoušky radaru typu V004, který tehdy stále ještě sužovala řada dětských nemocí, na vzdušné zkušebně typu SL-134Š (speciálně upravený letoun typu Tu-134Š). Dne 20. prosince 2003 se realizací svého prvního letu do zkušebního programu zapojil poslední předsériový Su-27IB, T10V-8 (bílá 48). Zmíněný stroj se přitom stal etalonem pro budoucí sériový model. Široké veřejnosti byl letoun T10V-8 poprvé představen v srpnu roku 2005 na airshow MAKS 2005. Předsériové Su-27IB si na své konto připsaly hned několik světových rekordů. Dne 28. července 1999 jeden z nich získal výstupem do výšky 14 727 m s 5,13 t zátěží hned dva světové rekordy, a to výškový rekord s 5 t zátěží a rekord ve vynesení nákladu 5,13 t do výšky 2 000 m. Dne 3. srpna toho samého roku se podařilo tyto hodnoty navýšit na 15 063 m a 15 000 m. Poté, dne 19. srpna 1999, si letoun typu Su-27IB výstupem do výšky 16 206 m s 2,3 t zátěží na své konto připsal hned tři světové rekordy, a to výškový rekord s 1 t zátěží, výškový rekord s 2 t zátěží a rekord ve vynesení nákladu 2,3 t do výšky 15 000 m. Toto se přitom do té doby nepodařilo žádnému jinému letounu se vzletovou hmotností mezi 35-ti a 45-ti t. V prosinci roku 2003 VVS přišlo s novým technickým zadáním, které obsahovalo přísnější požadavky. To si ale vyžádalo zopakovat první etapu státních zkoušek s náležitě modifikovanými prototypy T10V-6, T10V-7 a T10V-8. První etapa státních zkoušek letounu typu Su-27IB dle nových požadavků byla přitom završena dnem 30. září 2006. Tomu, v únoru roku 2006, předcházela objednávka prvních pěti sériových strojů s termínem předání na léta 2006 až 2009. Ty přitom již nesly nové typové označení Su-34. Původní plány datované před rokem 1991 počítaly s dodáním 200 letounů typu Su-34 (Su-27IB) do roku 2000. Starší frontové bombardéry typu Su-24M (Fencer D) měly přitom tyto stroje u bojových útvarů VVS dle původních plánů zcela nahradit již v roce 2005. Prakticky ve stejnou dobu začala JSC P.O. Suchoje letoun typu Su-34 (Fullback) aktivně prosazovat na mezinárodním trhu pod exportním označením Su-32MF. Díky dostupnosti cenově dostupnějšího a víceúčelovějšího typu Su-30MK (Flanker) ale o tento stroj tehdy nikdo neprojevil zájem. První sériový Su-34 (Fullback) z montážní linky závodu NAPO sjel dne 6. července 2006 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 12. října toho samého roku. První dva sériové Su-34 (rudá 01 a 02) VVS formálně převzalo dne 15. prosince 2006. Dne 4. ledna 2007 pak byly oba tyto stroje předány 4. CBP i PLS (Centrum bojové přípravy) z Lipecka. Ten první (rudá 01) nicméně později přelétl do zkušebního centra 929. GLIC z Achtubinska, aby se mohl zapojit do druhé etapy státních zkoušek. Poté, v létě roku 2008, byl letoun Su-34 (rudá 01), spolu s předsériovým letounem T10V-6, zkušebně nasazen do bojů ozbrojeného konfliktu v Gruzii. Zatímco jeden z těchto letounů zde zastával roli bombardéru, ten druhý sloužil pro vedení REB. Poslední tři sériové Su-34 (Fullback) z kontraktu z února roku 2006 VVS převzalo v prosinci roku 2009. Zatímco dva z nich (rudá 04 a 05) byly přiděleny 4. CBP i PLS z Lipecka, další (rudá 03) se zapojil do státních zkoušek realizovaných u 929. GLIC z Achtubinska. Mezitím, dne 10. listopadu 2008, byl uzavřen kontrakt na dalších 32 sériových Su-34 (Fullback) s termínem dodání na léta 2010 až 2013. První čtyři z těchto strojů (rudá 06 až 09) přitom VVS převzalo dne 28. prosince 2010, na letišti 4. CBP i PLS. Tyto čtyři konkrétní letouny měly jako vůbec první z řady Su-34 (Fullback) kompletně zprovozněny všechny palubní systémy. To se přitom týkalo i všech režimů palubního radiolokátoru typu V004. Letové zkoušky prvního z nich byly zahájeny v závěru srpna roku 2010. Druhá etapa státních zkoušek letounu typu Su-34 (Fullback) se rozeběhla dne 28. prosince 2006 a byla završena dnem 3. února 2011. Posláním této etapy státních zkoušek se stalo zejména prověření zbraňového systému. Závěrečnou zprávu ze státních zkoušek přitom vrchní velitel VVS podepsal v polovině dubna téhož roku. Tomu dne 19. září 2011 následoval podpis dokumentu, který letounu typu Su-34 (Fullback) oficiálně otevřel cestu k bojovým útvarům VVS. Prvním provozovatelem letounů Su-34 (Fullback) z řad bojových útvarů se stal 455. BAP (bombardovací letecký pluk) s domovskou základnou Voroněž-Baltimor. Prvních šest těchto strojů zmíněný pluk převzal dne 12. (rudá 01 až 04) a 22. (rudá 05 a 10) prosince roku 2011. Poslední dva z nich (rudá 05 a 10) byly jako první z řady Su-34 (Fullback) opatřeny novou šedo-modrou kamufláží (tmavě šedá na horních plochách a světle modrá na spodních plochách), která se měla stát standardem pro všechny bojové letouny Ruského VVS. Tři z nich navíc jako první obdržely instalaci pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-14-130-135. Ten samý měsíc 455. BAP převzalo čtyři letouny typu Su-34 (Fullback) (rudá 06 až 09) ze stavu 4. CBP i PLS. Dalších 10 těchto strojů do Baltimoru dorazilo dne 25. prosince 2012 (rudá 11, 12, 20, 21 a 22) a 25. ledna 2013 (rudá 23, 24, 25, 26 a 27). Tímto se flotila letounů typu Su-34 (Fullback) 455. BAP rozrostla na rovných 20 exemplářů. Mezitím, dne 25. února 2012, byla podepsána objednávka na dalších 92 sériových letounů typu Su-34 (Fullback) s termínem dodání do roku 2020. Další letoun typu Su-34 (rudá 34) byl VVS formálně předán dne 6. května 2013. Dne 9. července téhož roku na inventáři 455. BAP přibyly další tři tyto stroje (rudá 28, 29 a 30). V říjnu roku 2013 závod NAPO, dodávkou dalšího letounu typu Su-34 (rudá 31), tabulkově naplnil stavy dvou letek 455. BAP. Každá z nich tedy nyní disponovala 12-ti letouny typu Su-34 (Fullback) z druhého kontraktu z listopadu roku 2008. V roce 2014 byly všechny letouny typu Su-34 (Fullback) 455. BAP na celé tři roky přemístěny na leteckou základnu Buturlinovka. Důvodem toho se stala rekonstrukce základny Voroněž-Baltimor. Další sériové Su-34 (Fullback) směřovaly k 559. BAP s domovskou základnou Morozovsk, který spadá pod velení 4. armády Jižního vojenského okruhu. Prvních 9 letounů typu Su-34 (Fullback) zmíněný regiment převzal mezi listopadem a prosincem roku 2013 (rudá 01 až 09). Tato konkrétní dodávka přitom obsahovala posledních sedm letounů z druhého kontraktu z listopadu roku 2008 na 32 strojů a první dva letouny z třetího kontraktu z února roku 2012 na 92 strojů. Mezi červnem a prosincem roku 2014 do Morozovska dorazilo dalších 18 letounů typu Su-34 (Fullback), z toho tři dne 10. června, tři dne 18. července, šest dne 15. října, čtyři dne 8. prosince a dva dne 22. prosince. Mezitím, dne 20. března 2014, byl tento stroj oficiálně prohlášen za operačně plně způsobilý. Dne 21. května 2015 se flotila letounů typu Su-34 (Fullback) 559. BAP rozrostla na rovných 30 exemplářů, tedy o další tři stroje (rudá 34 až 36). Další letoun typu Su-34 (Fullback) (rudá 37) do Morozovska dorazil dne 29. května téhož roku. Dne 14. srpna 2015 u 559. BAP přibyly další dva tyto stroje (rudá 38 a 39). Poslední tři sériové Su-34 (Fullback) (rudá 40, 41 a 42) byly do Morozovska přelétnuty dne 7. října 2015. 559. BAP tedy tehdy disponovalo hned třemi letkami letounů typu Su-34 (Fullback) po 12-ti strojích. Provozovateli dalších dvou těchto strojů (rudá 10 a 11), které VVS převzalo dne 28. října 2015, se stalo 4. CBP i PLS z Lipecka. Sem přitom oba zmíněné letouny dorazily ještě ten samý den. Tímto se flotila letounů typu Su-34 (Fullback) 4. CBP i PLS rozrostla na pět exemplářů. Dne 27. listopadu 2015 byly VVS předány další tři letouny tohoto typu. Zatímco dva z nich ještě ten samý den přelétly do Lipecka, provozovatelem toho třetího (rudá 43) se stal 559. BAP. Letoun Su-34 (rudá 43) přitom představoval náhradu za letoun Su-34 (rudá 28), který byl dne 4. června 2015 ztracen při havárii. Další čtyři tyto stroje (rudá 35 až 38) Ruské VVS převzalo dne 22. prosince toho samého roku. Jakému konkrétnímu regimentu byly tyto letouny předány, nebylo oznámeno. Dne 30. května 2016 bylo zahájeno přezbrojování v celkovém pořadí již třetího regimentu VVS na typ Su-34 (Fullback), a to 227. BAP 303. smíšené letecké divize 11. armády VVS a PVO Východního vojenského okruhu s domovskou základnou Churba, která se nachází poblíž Komsomolska na Amuru. Zmíněný pluk přitom tehdy převzal čtyři tyto stroje (rudá 01 až 04). Pro 227. BAP byla určena též pětice letounů typu Su-34 (rudá 05 až 07, 09 a 10), kterou VVS převzalo dne 30. srpna 2016. Mezitím, dne 19. srpna toho samého roku, z linky závodu NAPO sjel 100. sériový Su-34 (Fullback). Dne 31. října toho samého roku se flotila letounů typu Su-34 (Fullback) 227. BAP rozrostla na 12 strojů (rudá 11, 12 a 14). Tímto bylo završeno přezbrojování jedné ze dvou letek 227. BAP z typu Su-24M2 na typ Su-34 (Fullback). Dne 23. prosince 2016, převzetím dalších čtyř letounů tohoto typu (rudá 20 až 23), započalo přezbrojování druhé letky 227. BAP z typu Su-24M2 na typ Su-34 (Fullback). Dne 22. května 2017 se flotila letounů typu Su-34 (Fullback) 227. BAP rozrostla o další čtyři tyto stroje (rudá 24, 25, 27 a 29). Dne 16. října toho samého roku byly na leteckou základnu Churba přelétnuty další čtyři tyto stroje (rudá 30, 32, 34 a 35). Svůj bojový křest si letoun typu Su-34 (Fullback) odbyl při protiteroristické operaci v Sýrii. Zmíněná operace byla oficiálně zahájena vládním výnosem ze dne 30. září 2015 a jejím cílem se stala podpora vládních vojsk při boji proti ISIL a dalším islámským protivládním vzbouřencům. Do operací v Sýrii byly nasazeny celkem čtyři letouny typu Su-34 (Fullback). Ty zde přitom působily, spolu s dalšími letouny Ruského VVS, z letiště Chumajnim nacházejícího se poblíž města Latakíja. Původní vývojové plány počítaly též s dvojicí specializovaných verzí, a to s průzkumnou verzí Su-34R Sjužet a REB verzí Su-34P. Zatímco součástí palubního systému modelu Su-34P se měl stát REB komplex typu Kavkaz, model Su-34R měl být vybaven průzkumným komplexem typu BKR-3 (M400). Před těmito dvěma speciály ale nakonec dostalo přednost nesrovnatelně levnější řešení v podobě průzkumných a REB kontejnerů pro standardní stíhací-bombardovací Su-34 (Fullback). Součástí kontejnerového REB komplexu pro tento stroj se přitom staly čtyři podvěsné podkřídlové kontejnery. Zatímco dva z nich obsahují stanice typu L175VU-1 a L175VU-2, které pracují ve stejném frekvenčním rozsahu jako méně výkonné stanice typu L175V Čibiny-10V a L265V Čibiny-MV (ty slouží k individuální ochraně jednotlivých letounů) a zastávají funkci silných vysílačů, zbylé dva z nich ukrývající stanice typu L175VŠ-1 a L175VŠ-0, které pracují v odlišném frekvenčním rozsahu a mají více funkcí. Výroba REB kontejnerů typu L175VU-1, L175VU-2 a L175VŠ-1 se přitom rozeběhla v roce 2013. Dodávky těchto zařízení k bojovým útvarům byly zahájeny na konci roku 2015. Kontejnerový průzkumný komplex pro letoun typu Su-34 (Fullback) se zase sestává z kontejneru typu UKR-RL s radiolokátorem s bočním vyzařováním (SLAR) typu M402 Pika (s hmotností 350 kg, pracovní frekvencí 7,7 GHz, skenovacím dosahem 60 km na zemi, resp. 120 km na moři, a rozlišením 2 až 5 m na zemi, resp. 6 až 20 m na moři), kontejneru typu UKR-OE s TV kamerou typu Antrakt, která má při letu ve výšce 500 m rozlišení 500 mm, a lineárním IČ scannerem typu M433 Raduga-VM, schopným detekovat rozdíly teploty 0,3°C, a kontejneru typu UKR-RT se stanicí pro radiotechnický průzkum neuvedeného typu. Součástí všech tří výše uvedených průzkumných kontejnerů se přitom stalo též zařízení na ukládání dat a datalink pro předávání informací v reálném čase.

Verze:

Su-34 Furor (Fullback) – základní výše popsaná verze letounu typu Su-34 (Fullback).

Su-32 – vyvíjená exportní modifikace letounu typu Su-34 (Fullback). Prvním provozovatelem tohoto modelu se stane Alžír. Alžířané si zatím, na začátku roku 2016, závazně objednali 12 těchto strojů. Výhledově však počítají s pořízením až 40-ti letounů typu Su-32 do roku 2022. Část z nich by přitom měla být dodána ve specializované průzkumné a část ve specializované REB verzi.

Su-34M Syč – vyvíjená pokročilá modifikace letounu typu Su-34 (Fullback). Letoun typu Su-34M počítá mimo jiné s radarovým komplexem typu Š141M, který se bude sestávat z radiolokátoru typu V004M a počítače typu K-030BM, a střeleckým a navigačním komplexem typu K-102M. Součástí zbraňového systému tohoto modelu se stanou nové typy podvěsné výzbroje. Vývoj letounu typu Su-34M byl objednán dne 29. prosince 2012 a probíhá v rámci OKR (zkušebně-konstrukční práce) Syč. Sériová výroba tohoto modelu by se měla rozeběhnout v roce 2020.

Vyrobeno:  dva letové prototypy (T10V-1 - vznikl konverzí sériového Su-27UB a T10V-2), dva neletové prototypy pro statické a pozemní zkoušky (T10V-0 a T10V-3), pět předsériových strojů (T10V-4 až T10V-8) a 99 sériových strojů (objednáno celkem 129 sériových strojů)

Uživatelé:  pouze Rusko

 

 

 

Posádka:    pilot a navigátor/operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 600 kp / 12 500 kp s vypnutým /zapnutým přídavným spalováním

Radar:        jeden víceúčelový radiolokátor s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu V004 Chišnik radiolokačního systému typu Š141, instalovaný uvnitř zploštělé špice trupu. Radar typu V004 je schopen vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle a hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Najednou radar typu V004 dokáže sledovat 10 vzdušných cíl (a na 4 z nich navádět střely) nebo 4 pozemní cíle. Zatímco vzdušný cíl o velikosti stíhacího letounu dokáže detekovat na vzdálenost až 120 km, skupinu tanků je schopen odhalit na vzdálenost až 70 km, pohybující se vozidlo na vzdálenost 30 km, železniční most na vzdálenost až 100 km, hladinový cíl o velikosti torpédoborce na vzdálenost až 135 km.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu I255 B1/02 Platan. Zmíněný systém v sobě sdružuje TV kameru s laserovým dálkoměrem/značkovačem cílů a slouží pro vyhledávání a sledování pozemních cílů a navádění protizemní řízené munice. Instalace výsuvné hlavice optiky Platanu se přitom nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku.

                  - naváděcí: podvěsný kontejner s datalinkem typu APK-9. Toto zařízení slouží pro navádění střel a pum s pasivním TV navedením a umisťuje se na zadní centrální trupový zbraňový závěsník.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu „type 623D“, stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu L150 Pastel, výstražný IČ systém typu L082 Mak (nevelký polokulovitý senzor nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou), 7 výmetnic 14-ti klamných IČ/RL cílů (jejich instalace se nachází na břichu ocasního žihadla) a podvěsný aktivní rušič typu L175V Čibiny-10V (u letounů z prvních výrobních sérií) nebo L265V Čibiny-MV. Štíhlá válcovitá pouzdra (se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích) posledně uvedeného zařízení se připevňují ke koncům křídla, na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73.

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 až 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny, spolu s vnějším párem podkřídlových pylonů, pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R/T/ER/ET (AA-10 Alamo) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12 Adder) (max. 8 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25ML (AS-10 Karen) (max. 6 ks), Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a S-25L (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 3 ks), protizemní ŘS se satelitním navedením typu Ch-25MS (max. 6 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 6 ks) a KAB-1500Kr (max. 3 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (max. 6 ks) a KAB-1500L (max. 3 ks), řízené pumy se satelitním navedením typu KAB-500S (max. 6 ks), neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg (34 pum typu FAB-100 s hmotností 100 kg, 22 pum typu FAB-250 s hmotností 250 kg nebo 12 až 16 pum typu FAB-500 s hmotností 500 kg), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 6 ks), kanónové kontejnery typu SPPU-687 (jeden 30 mm kanón typu GŠ-1-30 se zásobou 150 nábojů) a SPPU-22-01 (jeden pohyblivý dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L s možností vychýlení hlavní směrem dolů pod úhlem 30° a zásobou 250 nábojů), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 7 ks), 3 000 l PTB typu PTB-3000 (max. 3 ks) a tankovací kontejner typu UPAZ-1A Sachalin (max. 1 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka bez/s PVD:   23,33/24,80 m
Výška: 6,08 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 45 100 kg
Max. rychlost: 1 900 km/h
Praktický dostup:   15 700 m
Max. dolet bez PTB:    4 000* km

 

 

* 1 750 km se šesti 500 kg pumami, čtyřmi PLŘS a dvěma PTB v přízemní výšce, 3 000 km se šesti 500 kg pumami, čtyřmi PLŘS a dvěma PTB ve velké výšce, 5 200 km s jedním doplněním paliva za letu, 7 000 km se dvěma doplněními paliva za letu

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 17.10.2017