Suchoj Su-30 (‘Flanker F variant 1’) / T-10PU (Su-27PU)

Typ:  dálková přepadová stíhací modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu Su-27UB (Flanker C)

Určení:  primárně vyhledávání a ničení vzdušných cílů, zejména strategických nosičů řízených střel protivníka a střel s plochou dráhou letu, v rámci protivzdušné obrany a řízení činnosti bojových skupin stíhacích letounů s méně výkonným palubním radarem; sekundárně výcvik stíhacích pilotů

Odlišnosti od letounu Su-27UB (Flanker C):

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušných tankerů řady Il-78 (Midas) a podvěsným tankovacím systémem typu UPAZ-1A Sachalin, před pilotní kabinou vlevo o osy trupu - to si ale vyžádalo přesunout hlavici elektro-optického čidla z pozice nacházející se v ose trupu přímo před pilotní kabinou na pozici nacházející se mírně vpravo od osy trupu

- instalace modifikovaného přístrojového vybavení uvnitř dvoumístné pilotní kabiny - jeho součástí se staly dva průhledové displeje (HUD) a jeden CRT displej (ten se nachází na přístrojové desce zadního pilotního prostoru a zobrazuje taktickou situaci okolí letounu)

- instalace modifikovaných vystřelovacích sedaček typu K-36DM speciálně uzpůsobených pro dlouhotrvající lety (jejich součástí se proto stala i chemická toaleta)

- zesílená konstrukce křídla a podvozku

- instalace nového navigačního komplexu - jeho součástí se kromě systému družicové navigace typu A737 staly též systémy dálkové navigace typu Omega, Loran a Mars

- instalace modifikovaného analogového elektro-impulsního systému řízení

- instalace nového systému řízení palby

Historie:  Se zařazením nové protizemní řízené střely s plochou dráhou letu typu AGM-86 ALCM do zbraňového systému podzvukového strategického bombardovacího letounu typu B-52G/H Stratofortress vyvstala pro sovětskou PVO naléhavá potřeba po přepadovém stíhacím letounu, který by dokázal tyto raketonosné stroje zachycovat a zneškodňovat ve větší vzdálenosti od území SSSR. Požadovaný přepadový stíhač měl být proto schopen provádět velmi dlouho trvající hlídkové lety v rozlehlých a neobydlených oblastech Sibiře s velmi řídkou sítí leteckých základen a pozemních radiolokačních stanic PVO a Severního ledového oceánu. Zmíněné poslání přitom tehdy, v polovině 80. let, stále spadalo výhradně na těžké přepadové stíhače typu Tu-128 (Fiddler B), jejichž původ lze vystopovat na počátku 60. let. Ty již ale bylo možné považovat za beznadějně morálně i technicky zastaralou techniku. Protože hlídkové lety zmíněného přepadového stíhače měly trvat až 10 hodin a zároveň měl být tento stroj schopen zastávat poslání vzdušného velitelského stanoviště bojových skupin stíhacích letounů s instalací méně výkonného palubního radiolokátoru, jakými jsou letouny typu MiG-29 (Fulcrum A/C), za jeho základ byla zvolena dvoumístná cvičně-bojová modifikace těžkého stíhače typu Su-27 (Flanker B), tehdy nejvýkonnějšího a nejmodernějšího stíhače z dílny OKB P.O. Suchoje, nesoucí označení Su-27UB (Flanker C). Důvodem volby dvoumístného uspořádání pro letoun této kategorie se přitom stala značná psychická a fyzická zátěž, kterou musel pilot snášet při dlouhých hlídkových letech a při vlastním vzdušném boji (v důsledku vysokých násobků g). Díky přítomnosti druhého člena posádky na palubě, operátora zbraňových systémů, se totiž pilot mohl plně soustředit na vlastní pilotáž a na ničení vzdušných cílů v manévrovém vzdušném boji za pomoci krátkodosahových PLŘS a kanónu. Operátor zbraňových systémů se pak mohl současně věnovat vyhledávání a zneškodňování vzdušných cílů za pomoci střednědosahových a dalekodosahových PLŘS a řízení činnosti několika dalších stíhacích letounů. Při dlouhých přeletech navíc tento druhý člen posádky zastával funkci pilota střídače. Vývojem takto specializované modifikace letounu Su-27UB (Flanker C), která vešla ve známost pod služebním označením Su-30 (původně Su-27PU) a továrním označením T-10PU, byla Suchojova OKB pověřena již v roce 1986. Požadovanou vytrvalost (10 hodin) přitom přepadovému Su-30 (T-10PU) zajistila instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu. Ten ale předtím prošel důkladnými zkouškami na druhém prototypu letounu Su-27UB (Flanker C), známém jako T10U-2. Takto modifikovaný T10U-2 přitom nejprve, dne 23. června 1987, vykonal non-stop let na trase Moskva – Komsomolsk na Amuru – Moskva. Přitom urazil vzdálenost 13 404 km a celkem 4 x využil služeb vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas A). V březnu roku 1988 byl zmíněný dálkový let zopakován. Tentokrát letoun T10U-2 urazil vzdálenost 13 440 km a ve vzduchu strávil celkem 15 hod 42 min. Součástí tohoto letu se opět staly čtyři doplnění paliva od vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas A). Mezitím, v roce 1988, se rozeběhly práce na dvou letových prototypech letounu Su-30 (Flanker F variant 1). Ty vešly ve známost jako T10PU-5 (modrá 05) a T10PU-6 (modrá 06) a jejich základem se staly sériové exempláře letounu Su-27UB (Flanker C) nesoucí tovární označení T10U-5 a T10U-6. První z nich, T10PU-5, se přitom do oblak poprvé vydal na podzim roku 1988. Do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska (IAPO) byl letoun typu Su-30 (Flanker F variant 1) zařazen v roce 1991. Do celého programu Su-30 (Flanker F variant 1) ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která zachvátila na počátku 90. let všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. V této souvislosti brány irkutského závodu IAPO nakonec opustilo pouhých osm sériových exemplářů tohoto dálkového přepadového stíhače. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 14. dubna 1992. První dva sériové Su-30 Flanker F variant 1 (bílá 596 a 597) byly po ukončení letových zkoušek předány oficiální akrobatické skupině zkušebního institutu LII ze Žukovského „Test Pilots“. Jejich nákup přitom financovala společnost Jupiter Insurance Group. Široké veřejnosti se tyto dva rudo-modro-bílé stroje poprvé představily v srpnu roku 1992 na MosAeroShow 92. Zde je přitom bylo možné shlédnout za letu ve formaci se vzdušným tankerem typu Il-78M (Midas B) a prvním prototypem stíhacího-bombardéru typu Su-34 (Fullback). Krátce nato, v roce 1993, ale jeden z nich (bílá 596) prošel konverzí na předváděcí prototyp exportního víceúčelového bojového modelu Su-30MK (Flanker F variant 2). V celkovém pořadí třetí sériový Su-30 Flanker F variant 1 (modrá 56) byl v březnu roku 1993 předán JSC. P.O. Suchoje. Zde pak prošel konverzí na prototyp exportního víceúčelového bojového modelu Su-30MKI (Flanker H), který vznikl na základě zadání Indického vojenského letectva. Provozovatelem posledních pěti sériových Su-30 Flanker F variant 1 (modrá 50 až 54) se stalo 148. výcvikové centrum (CBP i PLS) PVO s domovskou základnou Savaslejka, která se nachází poblíž Nižného Novogrodu. První dva z nich (modrá 50 a 51) přitom PVO převzalo v dubnu roku 1994. Dodávka dalších dvou letounů tohoto typu (modrá 52 a 53) následovala na jaře roku 1995. Poslední z nich (modrá 54) byl dodán v roce 1997. Krátce nato, v červenci téhož roku, dva sériové Su-30 (Flanker F variant 1) ze stavu PVO (modrá 52 a 54) zavítaly na airshow RIAT 97, která se konala na letecké základně RAF ve Fairfordu. V červenci 1998 pak všechny čtyři Su-30 (Flanker F variant 1) ze stavu 148. CBP i PLS spolu se dvěma MiGy-31B (Foxhound A), dvěma vzdušnými tankery typu Il-78 (Midas) a jedním DRLO (AWACS) speciálem A-50 (Mainstay A) uskutečnily 8 500 km dlouhý 10 hodin trvající cvičný let nad evropskou částí Ruska. Protože měl tento let simulovat přepad vzdušného cíle pohybujícího se v severských oblastech Ruska, jeho součástí se stal též sestřel vzdušného terče za pomoci „ostrých“ PLŘS na polygonu Ašuluk, který se nachází poblíž Astracháně. V jeho průběhu přitom všechny zmíněné přepadové stíhače využily celkem třikrát služeb vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas). Tomu v létě roku 1999 následovalo společné cvičení s dálkovým letectvem VVS. Úkolem přepadových stíhačů typu Su-30 (Flanker F variant 1) a MiG-31B (Foxhound A) ze stavu 148. CBP i PLS v rámci zmíněného cviční se přitom stal doprovod strategických raketonosných letounů typu Tu-95MS (Bear H) a Tu-160 (Blackjack A) nad polygon, který se nacházel na ostrově Nová země. Krátce předtím, v dubnu roku 1999, ty samé stíhací letouny v průběhu osm hodin trvajícího letu uskutečnily celkem 12 kontaktů se vzdušným tankerem typu Il-78 (Midas).

Verze:

T-10PU – prototypová modifikace letounu Su-30. Letové zkoušky prvního ze dvou exemplářů tohoto modelu, které vešly ve známost pod továrním označením T10PU-5 a T10PU-6, se rozeběhly na podzim roku 1988. Základem těchto dvou strojů se přitom staly sériové Su-27UB (Flanker C).

Su-30 – základní pro potřeby PVO sériově vyráběná modifikace letounu Su-30. Tento model byl postaven v počtu osmi exemplářů. První z nich se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 14. dubna 1992. PVO bylo předáno posledních pět těchto strojů. Zatímco první dva sériové Su-30 převzala akrobatická skupina „Test Pilots“, třetí sériový exemplář tohoto modelu byl předán JSC P.O. Suchoje, aby se mohl stát základem prototypu exportního modelu Su-30MKI (Flanker H).

Su-30K – exportní modifikace letounu Su-30 s mírně pozměněným avionickým vybavením a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o neřízené pumy a neřízené rakety. Letoun typu Su-30K vznikl v počtu 18-ti exemplářů pro potřeby Indického vojenského letectva (IAF). IAF přitom všech 18 těchto strojů převzalo v letech 1997 až 1999. viz. samostatný text

Su-30 (experimentální) – speciální modifikace letounu Su-30 s instalací tří barevných multifunkčních displejů (MFD) typu MFI-68 na přístrojové desce předního kokpitu na místo standardních elektro-mechanických přístrojů. Zmíněné MFD jsou přitom ovládány za pomoci malého joysticku, který je umístěn přímo na ovládací páce pohonných jednotek. Jediný exemplář tohoto modelu (modrá 02) vznikl v roce 1999 konverzí sériového Su-30 ze stavu VVS. Jeho provozovatelem se přitom stal zkušební institut LII ze Žukovského.

Vyrobeno:  dva prototypy (T10PU-5 a T10PU-6 – vznikly konverzí sériových Su-27UB) a 8 sériových strojů modelu Su-30 a 18 sériových strojů modelu Su-30K

Uživatelé:  Indie (Su-30K) a Rusko (Su-30)

 

Su-30

 

Posádka:    pilot a druhý pilot/navigátor/operátor zbraňových systémů nebo pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001 Mječ (‘Slot Back II’) radiolokačního komplexu typu RLPK-27, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu Mječ slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země). Vzdušné cíle s RCS cca 3 m2 je tento typ radaru schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem s dosahem 0,3 až 3 km a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza, 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (dvojici štíhlých válcovitých kontejnerů tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích lze umístit na konce křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením řady R-27 (AA-10 Alamo) (max. 6 ks) a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,94 m
Výška: 6,36 m
Prázdná hmotnost: 17 700 kg
Max. vzletová hmotnost: 33 000 kg
Max. rychlost: 2 125 km/h
Praktický dostup:   17 500 m
Max. dolet:    3 000* km

 

 

* 5 200 km s jedním doplněním paliva za letu, resp. 6 990 km se dvěma doplněními paliva za letu

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 10.3.2013