Suchoj Su-17/-17K (‘Fitter C’) / S-32/-32K

Typ:  lehký taktický stíhací-bombardovací letoun; vývojový derivát letounu typu Su-7BKL (Fitter A) vycházející z experimentálního letounu typu S-22I (Fitter B)

Určení:  ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení hladinových cílů a taktický vzdušný průzkum

Odlišnosti modelu Su-17 od letounu Su-7BKL (Fitter A) v provedení s instalcí motoru typu Al-7F-1-250:

- instalace středoplošně uspořádaného křídla s měnitelnou geometrií z letounu S-22I (na místo pevného šípového křídla s rovnou náběžnou hranou s úhlem šípu 62° a lomenou odtokovou hranou) na bocích mírně modifikované střední části trupu – zmíněné křídlo se sestává z pevné vnitřní části, která obdržela značnou hloubku, rovnou náběžnou hranu s úhlem šípu 63°03‘56‘‘, lomenou odtokovou hranu (na ni se nachází jeden pár štěrbinových vztlakových klapek), instalaci dvou párů zbraňových závěsníků typu DB3-57M pod náběžnou hranou (jednoho přímo před šachtou hlavního podvozku a jednoho pod konci) a instalaci mohutných aerodynamických hřebenů na obou vnějších koncích (ty plynule přecházejí ve vnější pár zbraňových závěsníků), a dvou štíhlých pohyblivých hydraulicky ovládaných vnějších částí s jedním párem jednoduchých vztlakových klapek a jedním párem křidélek na odtokové hraně a možností plynulého nastavení šípu náběžné hrany v rozmezí úhlů 30° a 63°03‘56‘‘. Zatímco střední část křídla kromě prakticky nezměněné instalace hlavňové výzbroje v podobě dvou 30 mm kanónů typu NR-30 a šachet hlavního podvozku ukrývá též tzv. „rukávy“ (ty se nacházejí přímo u odtokové hrany, vně vztlakových klapek), do kterých se zasouvají pohyblivé vnější části křídla při přechodu do zadní polohy (s největším úhlem šípu), uvnitř pohyblivých vnějších částí křídla se nachází dvojice integrálních nádrží. Počínaje letounem s v.č. 9221, tj. 21. letounem z 92. výrobní série, na horní ploše pevné střední části křídla v oblasti mezi oběma páry zbraňových závěsníků přibyl druhý pár aerodynamických hřebenů.

- instalace modifikovaného dvoudílného překrytu pilotní kabiny (zatímco do čelního štítku není včleněno neprůstřelné sklo, zadní výklopná část s periskopem typu TS-27AMŠ na hřbetu se nyní vyklápí směrem dozadu nahoru na místo směrem do strany)

- instalace vystřelovací sedačky typu KS-4S-32 (na místo vystřelovací sedačky typu KS-4) uvnitř pilotní kabiny – ta je schopna zajistit bezpečné nouzové opuštění pilotní kabiny ve všech letových režimech (včetně vzletu a přistání) při rychlostech větších než 140 km/h

- plynulý přechod překrytu pilotní kabiny v mohutnou hřbetní nástavbu nepodobnou hřbetní nástavbě dvoumístného Su-7U – ta se táhne přímo mezi oběma odnímatelnými protáhlými štíhlými kryty kabelového vedení až ke kořeni náběžné hrany svislé ocasní plochy (SOP) a ukrývá instalaci palubního vybavení a kabelového vedení

- modifikovaný příďový podvozek s instalací 640 x 200 mm brzděného kola typu K2-106A (na místo 660 x 200 mm nebrzděného kola typu K2-106A) a modifikovaných dvířek (s mírně vystupující přední partií nad povrch potahu břicha trupu) – ty se nyní sestávají ze dvou párů tandemově uspořádaných dvířek, a to předního, který se okamžitě po vysunutí podvozku uzavírá, a zadního, který zůstává otevřen spolu s vysunutým podvozkem

- modifikovaný hlavní podvozek bez instalace postranních pomocných výsuvných lyží (ty zamezují boření při pohybu po nezpevněné vzletové a přistávají dráze) – kola hlavního podvozku tohoto modelu je ale v případě potřeby možné zaměnit lyžemi s titanovou skluznicí nepodobnými lyžím odzkoušeným na prototypu S-26. Pro potřeby pojíždění lze k oběma těmto lyžím připevnit pomocný podvozek se dvěma tandemově uspořádanými koly. Počínaje letounem s v.č. 8701, tedy 1. letounem z 87. výrobní série, byly navíc tyto lyže opatřeny brzdou.

- menší kapacita obou křídelních integrálních nádrží (2 x 325 l na místo 2 x 545 l) – tímto se celková zásoba paliva snížila z 3 220 kg na 2 760 kg, resp. z 3 900 l na 3 460 l (tři trupové pružné nádrže s objemem 1 100 l, 700 l a 260 l, jedna trupová integrální nádrž s objemem 750 l a dvě křídelní integrální nádrže s objemem 2 x 325 l)

- instalace modifikovaného hydraulického systému – ten nyní zajišťuje též ovládání pohyblivých vnějších částí křídla

- instalace zbraňových závěsníků typu DB3-57M pod trupem na místo zbraňových závěsníků typu DB3-57FR

- instalace PVD typu PVD-18G-5M s křidélky DUAS typu DUAS-68-19 po pravoboku hřbetu přídě trupu na místo PVD typu PVD-7 a záložní PVD typu PVD-7M na konci nevelkého pylonu nacházejícího se na pravoboku přídě trupu přímo před horní přepouštěcí „protipumpážní“ klapkou (v případě letounů z prvních výrobních sérií) nebo na levoboku hřbetu přídě trupu (v případě letounů z pozdějších výrobních sérií); záložní PVD modelu Su-7BKL v podobě PVD typu PVD-7 vybíhala z levého konce náběžné hrany křídla

- modifikované komunikační vybavení záměnou radiostanice typu R-802V radiostanicí typu R-832M Evkalipt

- modifikované navigační vybavení instalací radiovýškoměru typu RV-5 Reper (na místo typu RV-UM), radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-5S Iskra a autopilota typu SAU-22-1 s módem pro let v přízemních výškách (na místo typu AP-28); posledně uvedené zařízení se stalo standardem pro všechny sériové Su-17 počínaje letounem s v.č. 9025, tj. 25. letounem z 90. výrobní série

- instalace anténního ozařovače typu Pion (nevelké štíhlé vřetenovité těleso včleněné do odtokové hrany svislé ocasní plochy přímo nad směrovým kormidlem)

- modifikovaný obranný systém záměnou výstražného radiolokačního systému typu SPO-2 Sirena-2 výstražným radiolokačním systémem typu SPO-3 Sirena-3 (s kruhovým pokrytím)

- rozšířené podvěsné vybavení o 1 150 l přídavné palivové nádrže typu PTB-1150 (ty lze umístit pouze na vnější pár křídleních zbraňových závěsníků) a později též i o 800 l přídavné palivové nádrže typu PTB-800 (ty nahradily menší 620 l PTB typu PTB-600, které bylo možné umístit na vnější křídelní a oba trupové zbraňové závěsníky)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o 5 kT taktické jaderné pumy typu 8U46 a 8U47, kanónové kontejnery typu SPPU-22 s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23L (přestože mělo být za pomoci této zbraně možné postřelovat pozemní cíle z horizontálního letu, neboť její hlavně šlo sklopit pod úhlem 30° směrem dolů, tohoto se nakonec kuli velmi nízké přesnosti střelby nevyužívalo), raketové bloky typu B-8M, neřízené protizemní rakety typu S-25 a protizemní ŘS typu Ch-23 (tato zbraň se stala součástí zbraňového systému až pozdějších sériových strojů s instalací naváděcí jednotky typu Delta N na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M High Fix)

- instalace radiové-povelové naváděcí jednotky typu Delta-N, za jejíž pomoci jsou předávány naváděcí povely protizemní řízené střele s manuálním navedením (za pomoci malého joysticku) typu Ch-23 (AS-7 Kerry), uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M Baza-6M High Fix (úprava zavedená do konstrukce všech sériových Su-17 počínaje letounem s v.č. 8923, tj. 23. letounem z 89. výrobní série)

- modifikované zaměřovací vybavení instalací střeleckého zaměřovače typu ASP-PFM-B-7 na místo střeleckého zaměřovače typu ASP-PF-7 a bombardovacího zaměřovače typu PBK-2KL na místo bombardovacího zaměřovače typu PBK-2 (úprava zavedená do konstrukce všech sériových Su-17 počínaje letounem s v.č. 9025, tj. 25. letounem z 90. výrobní série)

- instalace nevelkého snímače úhlu náběhu typu DUA-3M na levoboku přídě trupu přímo před oběma přepouštěcími „protipumpážními“ klapkami a indikátoru kritického úhlu náběhu a přetížení typu UUAP-72 uvnitř pilotní kabiny (úprava zavedená do konstrukce všech sériových Su-17 počínaje letounem s v.č. 9126, tj. 26. letounem z 91. výrobní série)

- zredukovaná hlavňový výzbroj na jeden 30 mm kanón typu NR-30 vyjmutím jednoho ze dvou těchto kanónů z pravého kořene křídla (úprava zavedená do konstrukce všech sériových Su-17 počínaje 92. výrobní sérií)

- instalace záznamníku letových dat (tzv. „černé skříňky“) typu SARPP-12GM uvnitř „předkýlu“ svislé ocasní plochy na místo záznamníku letových dat typu SARPP-12G (úprava zavedená do konstrukce všech sériových Su-17 počínaje letounem s v.č. 9231, tj. 31. letounem z 92. výrobní série)

Historie:  Protože nadzvukové stíhací-bombardéry typu Su-7B/BM/BKL (Fitter A) vykazovaly velmi špatnými vzletovými a přistávacími charakteristikami, jejich činnost se neobešla bez leteckých základen s poměrně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací dráhou (VPD). Jelikož za vyhovující nebylo možné považovat ani letové charakteristiky při nízkých rychlostech, stejně jako dolet a nosnost tohoto stroje, v roce 1963, tedy krátce poté, co byl zařazen do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, se Suchoj z vlastní iniciativy pustil do prací jeho na hluboké modernizaci. Ta byla přitom založena na záměně původního tenkého šípového křídla s úhlem šípu náběžné hrany 62° tehdejší novinkou aerodynamického výzkumu v podobě křídla s měnitelnou geometrií. Takové křídlo totiž díky tomu, že mohlo za letu měnit úhel šípu své náběžné hrany, kombinovalo přednosti křídla šípového v podobě nízkého aerodynamického odporu s přednostmi křídla přímého v podobě vysokého vztlaku. Zatímco max. úhlu šípu se tedy využívalo pro let vysoce nadzvukovou rychlostí, min. úhel šípu byl vyhrazen pro vzlet a přistání, let v malé výšce a přelet cestovní rychlostí. Jelikož se Suchoj chtěl zcela vyhnout větším zásahům do původní konstrukce trupu, speciálně pro tento typ letounu navrhl křídlo, které se sestávalo z pevné vnitřní části a dvou pohyblivých vnějších částí. Zatímco pevná střední část zmíněného křídla obdržela náběžnou hranu s úhlem šípu 63°03‘56‘‘, tedy prakticky s identickým úhlem šípu, jaký měla náběžná hrana pevného šípového křídla letounů řady Su-7 (Fitter A), šíp náběžné hrany jeho vnějších částí bylo možné plynule měnit v rozmezí úhlů 30° a 63°03‘56‘‘. Výše popsaným křídlem s měnitelnou geometrií vnějších částí byl přitom v letech 1965 až 1966 opatřen nejprve jeden ze sériových Su-7BM (Fitter A). Takto modifikovaný Su-7BM (Fitter A) vešel ve známost jako S-22I (Fitter B) a do oblak se poprvé vydal dne 2. srpna 1966. Tímto se tento stroj stal historicky vůbec prvním zalétaným letounem s měnitelnou geometrií křídla sovětské konstrukce. Jelikož zmíněné křídlo letounu S-22I (Fitter B) zajistilo výrazně nižší vzletovou a přistávací rychlost, znatelně lepší letové charakteristiky při nízkých rychlostech a v neposlední řadě též i nižší specifickou spotřebu paliva v porovnání s řadovým Su-7BM (Fitter A), krátce nato, v listopadu roku 1967, padlo rozhodnutí, aby byl zaveden do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru. První sériové S-22I, pro které bylo vyhrazeno služební označení Su-17, měly přitom dle zmíněného výnosu brány tohoto podniku opustit již v roce 1969. Mezitím se ale Suchoj rozhodl do konstrukce sériového Su-17 (Fitter C) zavést celou řadu změn. Ty byly přitom natolik rozsáhlé, že tento model nakonec vešel ve známost pod novým továrním typovým označením S-32. Práce na projektu sériového Su-17 (S-32), který mimo jiné obdržel instalaci protáhlé hřbetní nástavby mezi modifikovaným překrytem pilotní kabiny a SOP alá dvoumístný Su-7U (Moujik) a modifikovaný příďový podvozek s větším kolem a novými dvířky, se přitom podařilo dokončit již v roce 1968. První dva sériové, resp. předsériové, Su-17 (Fitter C) vešly ve známost jako S32-1 a S32-2 a z linky závodu č.126 sjely na počátku roku 1969. První z nich se přitom od vzletové dráhy letecké základny v Žukovském, kam byl mezitím přepraven na palubě transportního letounu, poprvé odlepil dne 1. července 1969. Protože byla konstrukce letounu Su-17 (Fitter C) v maximální míře unifikována se staršími letouny řady Su-7B (Fitter A), plná produkce tohoto stroje se rozeběhla ještě v tom samém roce. Naproti tomu sériová výroba vyvíjeného konkurenčního typu MiG-23B (Flogger F), který vycházel z frontového stíhacího MiGu-23, díky tomu, že šlo v podstatně o letoun kvalitativně nové konstrukce, nebyla zahájena dříve než v roce 1972. Zatímco první tři sériové Su-17 (Fitter C) se v roce 1970 (spolu s oběma předsériovými stroji) zapojily do programu státních přejímacích zkoušek, které byly realizovány pod hlavičkou zkušebního institutu GNIKI VVS, dalších deset sériových Su-17 (Fitter C) ještě v tom samém roce převzalo 4. Výcvikové a přeškolovací centrum (4. CBP i PLS) v Lipecku. Prvním bojovým útvarem VVS přezbrojeným na letoun typu Su-17 (Fitter C) se stal 523. IBAP (samostatný stíhací-bombardovací pluk) s domovskou základnou Vozdviženka, který spadal pod 1. ODVA (samostatný dálnovýchodní letecká armáda). Počáteční operační způsobilosti přitom tento typ stíhacího-bombardéru dosáhl v říjnu 1971. Až do roku 1972 byl letoun typu Su-17 (Fitter C) vyráběn po boku méně pokročilých stíhacích-bombardérů typu Su-7BKL/BMK (Fitter A) a Su-7U/UMK (Moujik). Do roku 1973 přitom brány komsomolského závodu č.126 opustilo celkem 225 sériových Su-17 (5 v roce 1969, 30 v roce 1970, 60 v roce 1971, 71 v roce 1972 a 59 v roce 1973) v 10-ti výrobních sériích (85. a 94.). Do tohoto počtu jsou ale započteny též oba předsériové stroje, S32-1 a S32-2, spolu s 16-ti exempláři exportního modelu Su-17K (Fitter C), známého též pod továrním označením S-32K. Všechny tyto stroje byly přitom vyvezeny v letech 1972 až 1973 do Egypta. Poté výrobní programu komsomolského závodu č.126 plynule přešel na pokročilejší model Su-17M (Fitter C). Protože byl sériový Su-17 (Fitter C) díky celé řadě konstrukčních úprav a vestavbě dodatečného vybavení v porovnání s neozbrojeným prototypem S-22I (Fitter B) znatelně těžší, po výkonnostní stránce za tímto strojem výrazně zaostával. Svého méně pokročilého předchůdce v podobě modelu Su-7BKL (Fitter A) ale i přesto překonával ve vzletových a přistávacích charakteristikách, v letových charakteristikách v malých výškách a v neposlední řadě též ve znatelně snazší pilotáži. Snadnější byla i jeho údržba, neboť obdržel větší a konvenčněji pojaté servisní krytky. Před modelem Su-7BKL (Fitter A) měl přitom sériový Su-17 (Fitter C) navrch též díky instalaci pokročilejšího palubního vybavení a rozšířené škále podvěsné výzbroje. Kromě toho tento typ letounu na rozdíl od modelu Su-7BKL (Fitter A), který představoval úplný vývojový vrchol z řady Su-7, disponoval značným vývojovým potenciálem. Toto přitom konstrukční tým Suchojovi OKB následně využil při vývoji celé řady verzí s dále rozšířenými operačními možnostmi. Poslední z nich v podobě exportního modelu Su-22M4 (Fitter K) se přitom ve výrobním programu závodu č.126 udržela až do roku 1990. Do tohoto data brány zmíněného podniku opustilo celkem 2 867 letounů řady Su-17. Typové označení Su-17 ale nesly pouze letouny vyhrazené pro sovětské vzdušné síly, tedy vyjma již zmíněných 16-ti exemplářů modelu Su-17K (Fitter C). Pro exportní stroje, které si našly cestu ke vzdušným silám hned 15-ti zemí světa, bylo totiž vyhrazeno nové typové označení Su-20 (Fitter C) nebo Su-22 (Fitter E-K). Letouny řady Su-17 byly přitom, na rozdíl od méně pokročilých letounů řady Su-7 (Fitter A), provozovány též VMF, konkrétně Baltickou, Černomořskou a Pacifickou flotilou. První modifikací letounu Su-17, která byla zařazena do výzbroje VMF, se stal model Su-17M (Fitter C). Na inventáři VVS a VMF se letouny řady Su-17 spolu s přibližně shodným počtem konkurenčních MiGů-27 (Flogger D/J) nacházely takřka po tři desetiletí. Přestože zavedení dvou různých typů letounů se shodným určením a obdobnými provozními možnostmi do operační služby není bezesporu příliš ekonomické, v SSSR se toto stávalo zcela běžnou praxí. Tehdejší nejvyšší představitelé sovětského průmyslu totiž nechtěli žádného z konstruktérů urazit odmítavým postojem k jeho produktu. Zatímco v některých charakteristikách měly letouny řady Su-17 před letouny řady MiG-27 (Flogger D/J) navrch, v jiných tomu bylo zase naopak. Tak např. letouny řady Su-17 vykazovaly větší rychlostí (M=2,1 na místo M=1,7) a větší operační letovou výškou. Naproti tomu MiGy-27 (Flogger D/J) se mohly vzhledem k větší vnitřní zásobě paliva těšit většímu doletu (1 750 km na místo 1 600 km). Zatímco letouny řady Su-17 disponovaly lepšími vzletovými a přistávacími charakteristikami a manévrovacími schopnostmi (díky dolnoplošnému uspořádání), MiG-27 byl opatřen silnou pancéřovou ochranou, což jej činilo odolnějším proti střelbě ze země. Naproti tomu z hlediska schopností navigačního a útočného systému byly na tom oba zmíněné stroje, Su-17 a MiG-27, velmi podobě, neboť vznikly na základě shodného technického zadání. Všechny starší stíhací-bombardéry řady Su-7 (Fitter) přitom letouny řady Su-17 a MiG-27 (Flogger D/J) na inventáři VVS definitivně nahradily okolo poloviny 80. let. Krátce nato, po roce 1991, kdy se rozpadl SSSR, ale začaly být od bojových útvarů VVS a VMF stahovány ve velkém i tyto stroje. Jedním z mnoho důvodů tohoto kroku se přitom stalo plnění smlouvy o omezení konvenčních zbraní v Evropě ze dne 19. listopadu 1990, známé jako CTE (Conventional Air Force in Europe). Na základě této smlouvy, která striktně omezovala počet taktických bojových letounů rozmístěných v evropské části Ruska, totiž muselo být v průběhu následujících 40-ti měsíců ze stavu VVS a VMF vyřazeno celkem 773 bojových letounů. Toto se přitom dotklo právě letounů řady Su-17 (Fitter) a MiG-27 (Flogger D/J) proto, že šlo, na rozdíl o letounů řady Su-25 (Frogfoot) a Su-24 (Fencer), o jednomotorové stroje. S jednomotorovými bojovými letouny totiž VVS již nepočítalo, protože nedisponovaly takovou provozní bezpečností a spolehlivostí, jako letouny dvoumotorové. Dalším z důvodů tak brzkého konce zmíněných letounů u VVS a VMF se staly razantní škrty ve zbrojním rozpočtu, což byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která zachvátila v 90. letech všechny státy bývalého SSSR, včetně Ruska. V roce 1993, tedy pouhé dva roky po rozpadu SSSR, se proto na inventáři VVS nacházelo již jen okolo 170-ti letounů řady Su-17 (cca 120 v bojové a cca 50 v bojové/průzkumné modifikaci). Zatímco VVS poslední letouny řady Su-17 (spolu s posledními MiGy-27 Flogger D/J) vyřadilo již v roce 1997, u VMF tyto stroje (ve verzi Su-17M4 Fitter K a Su-17UM3 Fitter G) létaly o rok déle, tedy do roku 1998. I přesto se některé letouny této řady nacházely v provozu až do počátku prvního desetiletí 21. století. V tomto případě ale šlo o jednotlivé stroje využívané různými výzkumnými a testovacími institucemi jako tzv. vzdušné zkušebny. Poté se letový park taktických útočných sil Ruského VVS a VMF na nějakou dobu omezil pouze na podzvukové bitevní speciály typu Su-25 (Frogfoot A) a nadzvukové taktické bombardéry typu Su-24M (Fencer D).

Verze (SSSR):

S-22I (‘Fitter B’) – prototypová modifikace letounu Su-17 (Fitter C). Jediný neozbrojený exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Su-7BM (Fitter A) a do oblak se poprvé vydal dne 2. srpna 1966. Od svého předchůdce v podobě modelu Su-7BM (Fitter A) přitom přebíral trup a podvozek prakticky bez změn. Postrádal tedy pro sériové Su-17 (Fitter C) tolik typickou hřbetní nástavbu táhnoucí se mezi krytem pilotní kabiny a kořenem náběžné hrany SOP. Se sériovým Su-17 se ale ztotožňoval instalací zdvojeného přistávacího padáku v kořeni odtokové hrany SOP alá Su-7BKL (Fitter A). Od sériového Su-17 (Fitter C) jej přitom bylo možné dále rozpoznat díky instalaci záložní PVD na pravém boku přídě trupu přímo před horní přepouštěcí „protipumpážní“ klapkou. Kromě toho postrádal oba 30 mm kanóny typu NS-30, včetně vystouplých oválných ocelových plátů, které chránily boky trupu před povýstřelovými zplodinami, a vnitřní pár křídelních zbraňových závěsníků. viz. samostatný text

Su-17 (‘Fitter C’)  – první výše popsaná sériově vyráběná modifikace letounu Su-17 s 9 600 kp motorem typu Al-7F-1-250 a radiolokačním dálkoměrem typu SRD-5M (High Fix) nebo povelovou naváděcí jednotkou typu Delta-N uvnitř regulačního kuželu příďového vstupu. V letech 1969 až 1973 bylo závodem č.126 postaveno celkem 209 sériových Su-17 (85. až 94. výrobní série), včetně dvou předsériových strojů (S32-1 a S32-2). První z nich (S32-1) se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. července 1969.

Su-17 (experimentální) – experimentální modifikace letounu Su-17 (Fitter C) s instalaci modifikovaného překrytu pilotní kabiny se zaobleným jednodílným čelním štítkem nepodobným čelnímu štítku stíhacích letounů typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker) na místo hranatého čelního štítku s jedním plochým čelním sklem a dvojicí postranních zaoblených skel. Zmíněný čelní štítek byl navíc opatřen odmrazovacím a odmlžovacím systémem, který využíval ohřátý vzduch za pomoci motoru, a vznik v reakci na ne úplně vyhovující výhled z pilotní kabiny letounů řady Su-17 (to ztěžovalo identifikaci pozemních cílů). V této úpravě byly dokončeny první tři sériové Su-17 (v.č. 8601 až 8603). Jeden z těchto strojů nesl rudé trupové číslo 30 a v létě roku 1971 byl testován v Lipecku. Protože instalací jednodílného čelního štítku na místo třídílného se výhled z pilotní kabiny zlepšil jen nepatrně a navíc se takto pojatý čelní štítek se jevil jako málo odolný proti srážce s ptákem, na letounech řady Su-17 se již více nerozšířil.

Su-17 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-17 (Fitter C) zastávající roli vzdušné zkušebny lyžového hlavního podvozku. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí letounu s rudým trupovým číslem 30, tedy jednoho ze tří experimentálních strojů s instalací modifikovaného překrytu pilotní kabiny s jednodílným čelním štítkem na místo třídílného. Kromě lyží s titanovou skluznicí nepodobným lyžím experimentálního letounu S-26, které nahradily kola hlavního podvozku, přitom tento stroj obdržel též instalaci doutníkovitého krytu s filmovou kamerou přímo pod příďovým lapačem vzduchu. Současné na bocích trupu, před a za křídlem, a na bocích SOP přibyly kalibrační značky. Pro potřeby pojíždění po vzletové dráze bylo navíc možné k lyžím hlavního podvozku takto modifikovaného Su-17 připevnit pomocný povozek se dvěma tandemově uspořádanými koly. V průběhu zkoušek přitom zmíněný stroj vzlétával a přistával na letištních plochách s nezpevněným povrchem s různým uspořádáním podvěsné výzbroje a vybavení na zbraňových závěsnících.

S-32F – speciální modifikace letounu Su-17 (Fitter C) zastávající roli vzdušné zkušebny zaměřovacího vybavení letounu Su-17M2 (Fitter D) v podobě laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400, střeleckého zaměřovače typu ASP-17S, bombardovacího zaměřovače typu PBK-3-17S a navigačního systému typu KN-23. Za pomoci posledně uvedeného zařízení bylo přitom možné provádět automatický let k cíly podle předem zadaných koordinát. Zatímco laserový dálkoměr/značkovač cílů typu Fon-1400 zaujal pozici radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M (High Fix) uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu (v této souvislosti pod jeho špicí přibylo nevelké hranaté okénko), instalace obou zmíněných zaměřovačů nahradila veškeré původní zaměřovací vybavení instalované uvnitř pilotní kabiny. Zkoušky jediného takto modifikovaného Su-17 byly úspěšně ukončeny v roce 1972.

Su-17M (‘Fitter C’) – pokročilá modifikace letounu Su-17 (Fitter C) s lehčí, menší, výkonnější a ekonomičtější 11 215 kp pohonnou jednotkou typu Al-21F-3 (na místo 9 600 kp motoru typu Al-7F-1-250), větší vnitřní zásobou paliva a větším počtem zbraňových závěsníků (osm na místo šesti). První ze dvou prototypů letounu Su-17M nesl označení S32M-1 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 28. prosince 1971. V letech 1972 až 1976 brány závodu č.126 opustilo celkem 253 těchto strojů v bojové a bojové/průzkumné modifikaci. viz. samostatný text

Su-17K (‘Fitter C’)  – exportní modifikace letounu Su-17 (Fitter C) se zjednodušeným identifikačním systémem „vlastní-cizí“ a popisky na přístrojové desce v anglickém jazyce. Všech 16 postavených exemplářů tohoto modelu, který nesl též tovární označení S-32K, bylo v letech 1972 až 1973 vyvezeno do Egypta.

Su-20/-20R (‘Fitter C’) – exportní modifikace letounu Su-17 (Fitter C) s mírně pozměněným avionickým vybavením a škálou podvěsné výzbroje. První exemplář letounu Su-20 (S-32MK) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 15. prosince 1972. V letech 1973 až 1976 brány závodu č.126 opustilo celkem 140 těchto strojů v bojové (Su-20) a bojové/průzkumné (Su-20R) modifikaci. viz. samostatný text

Su-20 (s pevným křídlem) – experimentální modifikace letounu Su-20 s instalací pevného šípového křídla z letounu Su-7BMK (Fitter A). Kromě toho, že zmíněné křídlo ukrývalo objemnější integrální nádrže, pod jeho náběžné hranou se nacházelo šest zbraňových závěsníků (na místo čtyř). Takto modifikovaný Su-20 měl tedy k dispozici hned deset zbraňových závěsníků (na místo osmi). Protože zmíněné křídlo bylo navíc lehčí v porovnání se křídlem s měnitelnou geometrií vnějších částí a navíc ukrývalo, jak již bylo řečeno, objemnější palivové nádrže, spolu s 11 215 kp motorem typu Al-21F-3 mělo letounu Su-20 zajistit lepší letové charakteristiky v porovnání se starším 9 600 kp motorem typu Al-7F-1 poháněným modelem Su-7BMK (Fitter A). Letové zkoušky jediného takto modifikovaného letounu Su-20 se rozeběhly na počátku roku 1973. Přestože se letové výkony tohoto hybridu ztotožňovaly s těmi vypočtenými, pro řadu důvodů nebyl do sériové výroby nakonec nikdy zaveden.

Su-17M2/M2R (‘Fitter D’) – pokročilá modifikace letounu Su-17M s novým navigačním komplexem typu KN-23-1, novým zaměřovacím vybavením v podobě laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400 a optických zaměřovačů typu ASP-17 (střelecký) a PKB-3-17S (bombardovací) a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o celou řadu typů protizemních řízených střel. První exemplář letounu Su-17M2 (S-32M2) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 20. prosince 1973. V letech 1974 až 1977 brány závodu č.126 opustilo celkem 268 těchto strojů v bojové (Su-17M2) a bojové/průzkumné (Su-17M2R) modifikaci. viz. samostatný text

Su-17M-28 – speciální modifikace letounu Su-17M (Fitter C) zastávající roli vzdušné zkušebny taktické protiradiolokační řízené střely s pasivní radiolokačním navedením typu Ch-28 (AS-9 Kyle) z dílny konstrukční kanceláře Raduga a podvěsného pasivního lokátoru typu Metel-A. Na tento speciál byl upraven nejméně jeden sériový Su-17M (Fitter C). Zmíněná zbraň se přitom později stala součástí podvěsné výzbroje všech verzí letounu Su-17 počínaje modelem Su-17M2 (Fitter D).

Su-17MKG – speciální modifikace letounu Su-17M (Fitter C) zastávající roli vzdušné zkušebny nové naváděné letecké výzbroje. Konverzí na tento speciál v roce 1974 prošly dva sériové Su-17M (Fitter C). Zatímco ten první (rudá 33) byl spolu s obdobně modifikovaným letounem typu Su-7BM (model Su-7KG) vyhrazen pro zkoušky lehké taktické protizemní řízené střely s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25 (AS-10 Karen) a laserového značkovače cílů typu Prožektor-1, na tom druhém (rudá 51) prošla zkouškami těžká protizemní řízená střela typu Ch-29L (AS-14 Kedge). Ta byla přitom opatřena identickou naváděcí soustavou a ze zbraňového závěsníku letounu Su-17MKG poprvé odstartovala v dubnu roku 1974. Zatímco lehčí střela typu Ch-25 (AS-10 Karen) byla do výzbroje VVS formálně zařazena v roce 1976, těžší Ch-29L (AS-14 Kedge) sovětské vzdušné síly přijaly rok nato.

Su-17M2D (‘Fitter F’) – modifikace letounu Su-17M2 (Fitter D) s instalací větší, těžší a „žíznivější“ 11 500 kp pohonné jednotky typu R-29BS-300 na místo 11 215 kp motoru typu Al-21F-3. Prototyp letounu Su-17M2D vznikl konverzí prvního sériového Su-17M2 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 31. ledna 1975. Protože tento stroj z hlediska letových výkonů za svým předchůdcem v podobě modelu Su-17M2 zaostával, nakonec vznikl pouze v limitované sérii. viz. samostatný text

Su-17UM (‘Fitter E’) – dvoumístná cvičně-bojová modifikace letounu Su-17M3 (Fitter H) určená pro přeškolování pilotů u bojových útvarů s instalací zaměřovacího a avionického vybavení ze staršího letounu typu Su-17M2 (Fitter D). První exemplář letounu Su-17UM (S-52U) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 15. srpna 1975. V letech 1975 až 1978 brány závodu č.126 opustilo celkem 75 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-22/-22R (‘Fitter F’) – exportní modifikace letounu Su-17M2D (Fitter F) s mírně pozměněným avionickým vybavením a výrazně zredukovanou škálou podvěsné výzbroje. Letové zkoušky prvního exempláře letounu Su-22 se rozeběhly v únoru roku 1976. V letech 1975 až 1980 brány závodu č.126 opustilo celkem 95 těchto strojů v bojové (Su-22) a bojové/průzkumné (Su-22R) modifikaci. viz. samostatný text

Su-17M3/M3R/M3P (‘Fitter H’) – pokročilá modifikace letounu Su-17M2 se zlepšeným výhledem z pilotní kabiny, zcela novým zaměřovacím vybavením, který se sestává z laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Kljon-PS a optického zaměřovače typu ASP-17B, mírně zvětšenou zásobou paliva, zvýšenou odolností v boji, vylepšeným obranným systémem a zvýšeným počtem zbraňových pylonů z osmi na deset. První exemplář letounu Su-17M3 (S-52) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 30. června 1976. V letech 1975 až 1981 brány závodu č.126 opustilo celkem 488 těchto strojů v bojové (Su-17M3), bojové/průzkumné (Su-17M3R) a protiradarové (Su-17M3P) modifikaci. viz. samostatný text

Su-22U (‘Fitter E’) – exportní modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu Su-17UM (Fitter E) s instalací větší, těžší a „žíznivější“ 11 500 kp pohonné jednotky typu R-29BS-300 na místo 11 215 kp motoru typu Al-21F-3, pozměněným avionickým vybavením a zredukovanou škálou podvěsné výzbroje. Prototyp letounu Su-22U vznikl přestavbou sériového Su-17UM od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 22. prosince 1976. V letech 1976 až 1978 brány závodu č.126 opustilo celkem 68 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-17M3-58-27 – speciální modifikace letounu Su-17M3 (Fitter H) zastávající roli vzdušné zkušebny taktických protiradiolokačních řízených střel s pasivním radiolokačním navedením typu Ch-27PS (AS-12 Kegler) a Ch-58 (AS-11 Kilter).

Su-17M3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-17M3 (Fitter H) zastávající roli vzdušné zkušebny pasivní TV samonaváděcí hlavice balistické řízené střely středního dosahu typu R-17 (SS-1 Scud). Instalace zmíněné naváděcí hlavice byla přitom umístěna uvnitř robustního kontejneru, který se nacházel pod trupem. V průběhu zkušebních letů tento stroj napodoboval strmým sestupným letem letovou trajektorii střely typu R-17 (SS-1 Scud) v koncové fázi navedení. Přestože zkoušky zmíněné pasivní TV samonaváděcí hlavice zakončilo kladné hodnocení, pro řadu důvodů se na střelách této řady nikdy nerozšířila.

Su-22M (‘Fitter J’) – exportní modifikace letounu Su-17M3 (Fitter H) s instalací větší, těžší a „žíznivější“ 11 500 kp pohonné jednotky typu R-29BS-300 na místo 11 215 kp motoru typu Al-21F-3 a avionického vybavení a zbraňového systému z méně pokročilého letounu typu Su-22 (Fitter F). Závodní zkoušky letounu Su-22M se rozeběhly dnem 24. května 1977. V letech 1978 až 1984 brány závodu č.126 opustilo celkem 303 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-17UM3 (‘Fitter G’) – pokročilá modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu Su-17UM (Fitter E) se zaměřovacím a avionickým vybavením z pokročilejšího letounu typu Su-17M3 (Fitter H). Prototyp letounu Su-17UM3 vznikl konverzí sériového Su-17UM (Fitter E) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 21. září 1978. V letech 1978 až 1982 brány závodu č.126 opustilo celkem 165 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-17M4/M4R (‘Fitter K’) – pokročilá modifikace letounu Su-17M3 (Fitter H) s pevným regulačním kuželem na místo přestavitelného, laserovým dálkoměrem/značkovačem cílů typu Kljon-54 (na místo typu Kljon-PS), novým navigačním-střeleckým komplexem PrNK-54 Zarja, který je vystavěn na číslicovém počítači typu Orbita-20-22, a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o řízenou munici s TV navedením. První ze tří prototypů letounu Su-17M4 (S-54), které vznikly konverzí sériových Su-17M3, se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 19. června 1980. V letech 1981 až 1988 brány závodu č.126 opustilo celkem 231 těchto strojů v bojové (Su-17M4) a bojové/průzkumné (Su-17M4R) modifikaci. viz. samostatný text

Su-17M4-59 – experimentální modifikace letounu Su-17M4 (Fitter K) pro umlčování protivzdušné obrany (PVO) protivníka (SEAD). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával ze dvou těžkých protizemních řízených střel s pasivním TV navedením typu Ch-59 (AS-13 Kingbolt) a podvěsné kontejnerové naváděcí jednotky typu APK-9. Jeho jediným posláním se přitom stalo prověření způsobilosti jednomístného bojového letounu efektivně vést útoky na pozemní cíle za pomoci střel typu Ch-59 (AS-13 Kingbolt). Zatímco u dvoumístného bojového letounu se mohl navádění této zbraně věnovat druhý člen posádky, v případě letounu jednomístného tato činnost připadla na pilota, který ale musel zároveň zvládat vlastní pilotáž. Jediný exemplář speciálu Su-17M4-59 (žlutá 59) vznikl konverzí sérového Su-17M4 a zkouškami, jejichž součástí se stalo i několik ostrých střeleb na reálné cíle, prošel v průběhu roku 1982. Přestože zkoušky tohoto stroje zakončilo kladné hodnocení, neboť odchylka při střelbě nebyla větší než 1,5 m, střela typu Ch-59 (AS-13 Kingbolt) se na letounech řady Su-17 nakonec více nerozšířila. Prvním nosičem této zbraně se tak stal až těžší dvoumotorový dvoumístný taktický bombardér typu Su-24M (Fencer D).

Su-22M3 (‘Fitter J’) – pokročilá modifikace letounu Su-22M (Fitter F) se zaměřovacím a avionickým vybavením z pokročilejšího letounu typu Su-17M3 (Fitter H). V letech 1982 až 1983 brány závodu č.126 opustilo celkem 71 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-22UM3 – exportní modifikace letounu Su-17UM3 (Fitter G) s větší, těžší a „žíznivější“ 11 500 kp pohonnou jednotkou typu R-29BS-300 na místo 11 215 kp motoru typu Al-21F-3 a mírně pozměněným avionickým vybavením. V letech 1982 až 1983 brány závodu č.126 opustilo celkem 9 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-22UM3K (‘Fitter G’) – exportní modifikace letounu Su-17UM3 (Fitter G) s mírně pozměněným avionickým vybavením. V letech 1983 až 1990 brány závodu č.126 opustilo celkem 77 těchto strojů. viz. samostatný text

Su-17UM3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-17UM3 (Fitter G) zastávající roli vzdušné zkušebny. Jediný exemplář tohoto speciálu (modrá 19) vznikl konverzí sériového Su-17UM3 pro potřeby zkušebního institutu LII. Za jeho pomoci byla nejprve, v letech 1983 až 1984, zkoumána stabilita a ovladatelnost kosmického raketoplánu typu Buran v průběhu přistávacího manévru. Později tento letoun posloužil též pro monitorování a filmování průběhu letových zkoušek suborbitálního demonstrátoru zmíněného raketoplánu v podobě typu BTS-02 [Ram R2].

Su-17UM3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-22UM3 (Fitter G) zastávající roli vzdušné zkušebny systému Vydoch, který slouží pro monitorování fyziologických parametrů pilota. Jediný takto modifikovaný Su-22UM3 (v.č. 6720) byl používán v letech 1983 až 1985 zkušebním institutem LII.

Su-17M3 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-17M4 (Fitter K) zastávající roli vzdušné zkušebny 1 500 kg naváděné pumy typu KAB-1500PT z dílny NPO Region. Jediný exemplář takto modifikovaného Su-17M4 (rudá 25) provozovalo 929. státní letové testovací centrum (GLIT) s domovskou základnou v Čkalovsku.

Su-22M4 (‘Fitter K’) – exportní modifikace letounu Su-17M4 (Fitter K) s instalací mírně pozměněného avionického vybavení. V letech 1984 až 1990 brány závodu č.126 opustilo celkem 400 těchto strojů. viz. samostatný text

Verze (Bulharsko):

Su-22M4/M4R (modernizovaný) – modifikace letounu Su-22M4/M4R (Fitter K) s instalací nového odpovídače typu Becker Avionics ATC2000(2)R a GPS typu Trimble 2021. Takto byly později, po roce 2000, leteckým opravárenským závodem TEREM upraveny všechny operační letouny typu Su-22M4/M4R (Fitter K) ze stavu Bulharského vojenského letectva. První z nich, Su-22M4R (bílá 503), přitom Bulharské vzdušné síly převzaly dne 19. května 2000.

Verze (Peru):

Su-22 (modernizovaný) – modifikace letounu Su-22 (Fitter F) s novým výstražným radiolokačním systémem, který využívá antény umístěné na bocích člunovitého krytu dopplerovského měřiče typu DISS-7 nacházejícího pod přídí trupu, a uvnitř koncového dielektrického krytu SOP, a čtvercovou výmetnicí klamných cílů na levoboku „předkýlu“ SOP. Takto byla později upravena většina operačních Su-22 (Fitter F) ze stavu Peruánského vojenského letectva. Nejméně jeden z nich navíc obdržel instalaci pevného nástavce pro doplňování paliva za letu s tvarem obráceného písmene „L“ po pravoboku přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou alá Mirage 5P.

Su-22M (modernizovaný) – modifikace letounu Su-22M (Fitter J) s novým výstražným radiolokačním systémem, který využívá antény umístěné pod přídí trupu a uvnitř koncového dielektrického krytu SOP, a čtvercovou výmetnicí klamných cílů na levoboku „předkýlu“ SOP. Takto byla později upravena většina operačních Su-22 (Fitter F) ze stavu Peruánského vojenského letectva.

Verze (Polsko):

Su-22M4/UM3K (modernizovaný) – modifikace letounu Su-22M4/UM3K (Fitter K/G) s instalací nového navigačního a komunikačního vybavení, které je kompatibilní se systémy NATO. Součástí nového palubního vybavení tohoto modelu se stal GPS přijímač typu Trimble 2101 I/O Approach Plus, taktický navigační systém (TACAN) typu Bendix KLU-709, identifikační systému „vlastní-cizí“ západní provenience a modifikovaná radiostanice typu R-862 se zvětšeným rozsahem frekvencí. Kromě toho tento model obdržel instalaci červených anti-kolizních reflektorů značky Hella na bocích hřbetní trupové nástavby a za příďovým podvozkem. Takto byly později leteckým opravárenským závodem WZL-2 upraveny všechny operační letouny typu Su-22M4/UM3K (Fitter K/G) ze stavu Polského vojenského letectva.

Vyrobeno:  jeden prototyp (S-22I - vznikl konverzí sériového Su-7BM) a 2 867 sériových strojů všech verzí (209 Su-17, 16 Su-17K, 253 Su-17M, 140 Su-20/-20R, 268 Su-17M2/-17M2R, 75 Su-17UM, 92 Su-22/-22R, 488 Su-17M3/-17M3R, 68 Su-22U, 303 Su-22M, 165 Su-17UM3, 231 Su-17M4/-17M4R, 71 Su-22M3/-22M3R, 9 Su-22UM3, 400 Su-22M4 a 77 Su-22UM3K)4

Uživatelé:  Afghánistán (Su-17M2, Su-20 a Su-22M4/M3/U/UM3K), Angola (Su-22/-22M4/-22UM3K), Ázerbájdžán (Su-17M3), Bělorusko (Su-17M/M2/UM3), Bulharsko (Su-22M4/M4R/UM3K), Česká republika (Su-22M4/M4R/UM3K), ČSSR (Su-22M4/M4R/UM3K), Francie (Su-22M4), Irák (Su-20 a Su-22/-22R/-22M-22M3/-22M4/U/UM3K), Irán (Su-22M4/UM3K), Jemen (Su-22MR/U/UM3K), Jižní Jemen (Su-22/-22U), Kazachstán (Su-17M3), Libye (Su-20 a Su-22/-22M/-22U), Egypt (Su-17K a Su-20), Maďarsko (Su-22M3/UM3), NDR (Su-22M4/M4R/UM3K), Peru (Su-22/-22U/-22M/-22UM), Polsko (Su-20 a Su-22M4/UM3K), Severní Jemen (Su-22/-22U), Slovensko (Su-17M4/M4R/UM3K), SRN (Su-206 a Su-22M4/M4R/UM3K), SSSR/Rusko (Su-17/-17M/-17M2/-17M2D/-17M3/-17M4/-17UM/-17UM3), Sýrie (Su-20 a Su-22M/U), Turkmenistán (Su-17M3/UM), Ukrajina (Su-17M/M2/M3/M4/M4R/UM/UM3), USA (Su-20 a Su-22M45), Uzbekistán (Su-17M3/UM3), Vietnam (Su-22M3/M3R/M4/U/UM3K), Velká Británie (Su-22M4)

 

Su-17

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-250 s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů. Protože se radiolokační dálkoměr typu SRD-5M příliš nehodil pro zaměřování pozemních cílů, jak odhalil provoz letounů řady Su-7B, toto zařízení nakonec obdržely pouze letouny z prvních výrobních sérií. Počínaje letounem s v.č. 8923 se proto do takto uvolněného vnitřního prostoru regulačního kužele příďového vstupu vzduchu začala montovat aparatura povelové naváděcí jednotky typu Delta-N.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-PF-7 nebo ASP-PFM-B-7 (počínaje letounem s v.č. 9025) a jeden bombardovací zaměřovač typu PKB-2 nebo PKB-2KL (počínaje letounem s v.č. 9025). Instalace obou zmíněných zaměřovačů se nachází uvnitř pilotní kabiny.

                    - naváděcí: rádiová-povelová naváděcí jednotka typu Delta N. Prostřednictvím tohoto zařízení jsou předávány naváděcí povely řízeným střelám s manuálním navedením (za pomoci malého joysticku) typu Ch-23 (AS-7 Kerry). Jeho instalaci uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M) ale obdržely až pozdější sériové Su-17 (počínaje letounem s v.č. 8923).

                    - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo před náběžnou hranou VOP), výstražný radiolokační systém typu SPO-3 Sirena-3 (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu) a aktivní rušič typu SPS-141, -142 nebo -143 (‘Odd Pod’) systému Siren (podvěsné pouzdro tohoto systému se umisťuje na pravý vnitřní křídelní závěsník, zatímco na levý vnitřní křídelní závěsník se současně zavěšuje raketnice typu UB-32A plnící funkci protizávaží)

Výzbroj:      jeden (v případě všech letounů počínaje 92. výrobní sérií) nebo dva (v případě všech letounů z 85. až 91. výrobní série) 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 2 500 kg (v případě letounů z prvních výrobních sérií), resp. 3 000 kg (v případě letounů z pozdějších výrobních sérií), přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod pevnou střední částí křídla a čtyřech pylonech nacházejících se pod trupem – 5 kT taktické jaderné pumy typu 8U46 (max. 1 ks) a 8U47 (max. 1 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-231 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57UMP (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks), UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks) a B-8M12 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14M (7 neřízených raket typu S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu SPPU-22 (jeden pohyblivý dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L s možností vychýlení hlavní směrem dolů pod úhlem 30° a zásobou 250 nábojů) (max. 4 ks), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 6 ks) a S-252 ráže 250 mm (max. 2 ks), konvenční neřízené pumy o hmotnosti 50 až 500 kg, 620 l PTB typu PTB-600 (max. 4 ks), 800 l PTB typu PTB-800 (max. 4 ks) a 1 150 l PTB typu PTB-1150 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 9,64/13,66 m 
Délka bez PVD:   16,42 m
Výška: 4,96 m
Prázdná hmotnost: 10 090*** kg
Max. vzletová hmotnost: 16 949 kg
Max. rychlost: 2 150 km/h
Praktický dostup:   16 300 m
Max. dolet bez/s PTB:    980/1 930 km

 

 

1 tato zbraň se stala součástí zbraňového systému až pozdějších sériových strojů s instalací naváděcí jednotky typu Delta N na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M

2 tato zbraň se stala součástí zbraňového systému letounů typu Su-17 až později

3 u prvních sériových strojů prázdná hmotnost činila 9 950 kg

4 údaj z OKB P.O. Suchoje. Dle jiných zdrojů (výrobní závod č.126 z Komsomolska na Amuru) bylo postaveno celkem 2 864 těchto strojů (209 Su-17, 16 Su-17K, 253 Su-17M, 136 Su-20/-20R, 268 Su-17M2/-17M2R, 75 Su-17UM, 90 Su-22/-22R, 488 Su-17M3/-17M3R, 45 Su-22U, 272 Su-22M, 165 Su-17UM3, 231 Su-17M4/-17M4R, 59 Su-22M3/-22M3R, 9 Su-22UM3, 166 Su-22M4 a 41 Su-22UM3K)

5 viz.: ruslet.webnode.cz/prilohy/migy-ve-sluzbach-usaf-v-roli-agresoru/

6 V roce 1986 SRN odkoupila od Egypta dvojici stíhacích-bombardovacích letounů typu Su-20 (Fitter C) pro potřeby zkoušek. Zkoušky zmíněných letounů přitom zajistilo 61. letecké testovací centrum Luftwaffe (WTD 61) s domovskou základnou Manching.

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 6.9.2014