Suchoj Su-7BM (‘Fitter A’) / S-22M

Typ:  pokročilá modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7B (Fitter A)

Určení:  primárně ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomocí neřízené jaderné pumy v rámci průnikových operací (bez stíhacího doprovodu), sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Su-7B (Fitter A):

- modifikovaný palivový systém vestavbou integrálních nádrží s větším objemem (2 x 545 l na místo 2 x 400 l) do křídla při současné instalaci modifikované pružné palivové nádrže č.2 s větším objemem (700 l na místo 680 l) a č.4 s menším objemem (260 l na místo 330 l) – tímto se celková vnitřní zásoba paliva vzrostla z 2 760 kg na 3 000 kg, resp. z 3 415 l na 3 655 l (čtyři pružné trupové nádrže s objemem 1 100 l, 700 l, 505 l a 260 l a dvě integrální křídelní nádrže s objemem 2 x 545 l)

- instalace modifikovaných zbraňových pylonů pod střední částí křídla s modifikovanou vnitřní konstrukcí – na ty lze nyní, stejně jako na oba trupové závěsníky, umístit 620 l přídavné palivové nádrže typu PTB-600

- instalace pohonné jednotky typu Al-7F-1-150 se zaručeným meziopravním resursem 150 hodin (v případě letounů z prvních výrobních sérií) nebo Al-7F-1-200 se zaručeným meziopravním resursem 200 hodin (v případě letounů z pozdějších výrobních sérií) na místo motoru typu Al-F-1-100 se zaručeným meziopravním resursem 100 hodin

- zredukovaná škála podvěsné výzbroje o neřízené rakety typu S-21

- instalace systému zamezujícího nasátí cizorodých předmětů v podobě prachu a štěrku motorem v průběhu vzletu a přistání – zmíněný systém k tomu využívá rozptýlený proud stlačenému vzduchu a sestává se z příďové trysky, která je namířena směrem dolů, a vnějšího přívodu stlačeného vzduchu, který se táhne po břiše trupu (vlevo od jeho podélné osy) od 7. stupně kompresoru pohonné jednotky až pod příďový lapač vzduchu

- instalace systému varujícího pilota před překročením povoleného stupně stlačení v motoru

- instalace přistávacího/rolovacího reflektoru typu PRF-4 na místo přistávacího světlometu (v této souvislosti ze vzpěry příďového podvozku zmizel rolovací světlomet typu FR-100)

- modifikovaný elekto-systém instalací 24V baterií typu 12ASAM-23 na místo baterií typu 12SAM-28, alternátoru typu SGS-7,5B na místo alternátoru typu SGO-5B nebo -7 a čtyř jednofázových měničů střídavého proudu, dvou měničů typu PO-700A (hlavní a záložní), jednoho měniče typu PT-500C a jednoho měniče typu PT-200C, na místo dvou třífázových měničů typu PT-125C

- modifikované spojovací vybavení instalací VKV radiostanice typu RSIU-5V Dub-5 (na místo typu RSIU-4V Mindahl)

- modifikované navigační vybavení instalací tříkanálového autopilota typu AP-28N1, radiokompasu typu AKR-10 Ingul (na místo typu AKR-54I), radiovýškoměru pro malé výšky typu RV-UM (antény s tvarem obráceného písmene „T“ nacházející se pod kořeny křídla a na břiše přední části trupu), umělého horizontu typu AGD-1 (na místo typu AGI-1) a kompasu typu KSI-7 (na místo typu GIK-1)

- instalace nového záznamníku letových dat (tzv. „černé skříňky“) typu SARPP-12G uvnitř „předkýlu“ svislé ocasní plochy (na místo typu K-2-717)

- instalace rudého osvětlení typu SM-1BM, které je používáno při nočních operacích, uvnitř pilotní kabiny na místo UV osvětlení typu ARUFOŠ-45 (to umožnilo se zcela vzdát nátěru stupnice na „budících“ z fosforeskující látky)

- instalace fotoaparátu typu AFA-39 uvnitř přední části trupu přímo za pilotní kabinou (úprava zavedená pouze do konstrukce každého pátého sériového stroje)

- instalace nových ocelových plátů, které chrání potah trupu před povýstřelovými zplodinami 30 mm kanónů typu NR-30 vestavěných do kořenů křídla, s větší tloušťkou a plochou (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 49. výrobní sérií)

- instalace nového odnímatelného bombardovacího zaměřovače typu PBK-2 na místo typu PBK-1 (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje předposlední, 55., výrobní sérií)

- instalace výsuvného periskopu typu TS-27AMŠ, který pilotovi usnadňuje výhled směrem dozadu, na hřbetu odsuvné zadní části polokapkovitého překrytu pilotní kabiny (úprava zavedená do konstrukce pouze některých sériových strojů)

- instalace modifikovaného hlavního podvozku s pomocnými lyžemi alá Su-7BKL, které usnadňují provoz z letištních ploch s měkkou vzletovou a přistávací drahou (úprava zavedená do konstrukce pouze malého počtu sériových Su-7BM ze stavu VVS)

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků (typ BD3-57KR) pod vnějšími panely křídla – tímto celková nosnost podvěsné výzbroje vzrostla z 2 000-ti kg na 2 500 až 3 000 kg (takto byly po roce 1969 upraveny všechny letouny tohoto typu, které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS)

Historie:  Protože byl dolet nadzvukového stíhacího-bombardéru typu Su-7B (Fitter A), jehož produkci zajišťoval od konce roku 1959 závod č.126 z Komsomolska na Amuru, shledán za zcela nedostatečný, krátce poté, co se tento stroj stal součástí výzbroje VVS, byly zahájeny práce na jeho pokročilé modifikaci s prodlouženým doletem. Požadovaná modifikace letounu Su-7B přitom vešla ve známost pod továrním označením S-22M a již od počátku byla považována pouze za přechodový typ na období, než se podaří dokončit vývoj kvalitativně nového taktického bombardéru v podobě dvoumotorového letounu typu Su-24 (Fencer), který měl být díky instalaci palubního radaru na rozdíl od jednomotorových letounů řady Su-7 (Fitter) schopen vyhledávat a zneškodňovat pozemní cíle i za ztížených meteorologických podmínek a v noci. Protože snížení specifické spotřeby paliva motoru typu Al-7F-1 nebylo techniky proveditelné, přičemž trup letounu Su-7 díky mohutnému čelnímu lapači vzduchu již neposkytoval žádný prostor pro vestavbu dalších pružných palivových nádrží, jedinou možností, jak tomuto stroji prodloužit dolet, se stalo zavedení objemnějších křídelních integrálních a podvěsných přídavných palivových nádrží (PTB). Prototyp letounu S-22M, jehož základem se stal druhý prototyp modelu Su-7B (S22-2), proto spolu s novými křídelními nádržemi se zvětšeným objemem (2 x 545 l na místo 2 x 400 l) obdržel též modifikované křídelní závěsníky. Na nich bylo nyní možné, stejně jako na obou podtrupových závěsních, přepravovat 620 l přídavné palivové nádrže typu PTB-600. Na vnější závěsníky typu S-22M tedy bylo možné umístit až čtyři PTB, zatímco jeho předchůdce v podobě modelu Su-7B (Fitter A) na nich mohl přepravovat pouze dvě PTB (na trupových závěsnících). Závodními zkouškami jediný prototyp letounu S-22M prošel mezi květnem a zářím 1961. Státní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly v říjnu a byly úspěšně ukončeny v listopadu toho samého roku. Protože letoun typu S-22M v konfiguraci bez PTB vykazoval o 150 až 200 km větším doletem v porovnání s modelem Su-7B (Fitter A), zatímco v konfiguraci pro jaderný útok, tj. s jednou taktickou jadernou pumou a trojicí PTB, byl jeho dolet delší o celých 15%, následně stal jako model Su-7BM součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru. V letech 1962 až 1965 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 291 těchto strojů (1 v roce 1962, 150 v roce 1963, 120 v roce 1964 a 20 v roce 1965). Zatímco první z nich z výrobní linky závodu č.126 sjel dne 2. září 1962, ten poslední brány tohoto podniku opustil dne 26. března 1965. V této verzi přitom vznikly všechny letouny typu Su-7 od 46. do 56. výrobní série.  Poté, od 57. výrobní série, výrobní program komsomolského závodu č.126 plně přešel na pokročilejší model Su-7BKL (Fitter A) se zlepšenými vzletovými a přistávacími charakteristikami. Součástí letového parku stíhacích-bombardovacích letek VVS se letoun typu Su-7BM formálně stal v roce 1963. Příchod těchto strojů k bojovým útvarům VVS přitom odstartoval masové vyřazování podzvukových stíhacích-bombardovacích MiGů-17 (Frecso). Letoun typu Su-7BM byl navíc jako první z řady Su-7 vyvezen za hranice. První zahraničním provozovatelem stíhacího-bombardéru Su-7BM se přitom stalo ČSSR, které v letech 1964 až 1965 převzalo celkem 64 těchto strojů (12 v dubnu 1964, 28 mezi červencem a zářím 1964 a 24 mezi červnem a červencem 1965) z 66-ti objednaných (zbylé dva byly pravděpodobně ztraceny při předávacím letu). Dalších šest letounů tohoto typu bylo v červnu roku 1965 vyvezeno do Polska, resp. Polské Lidové Republiky (PLR).

Verze: -

Vyrobeno:  jeden prototyp (S-22M - vznikl úpravou prototypu S-22-2) a 291 sériových strojů (z toho 72 bylo vyhrazeno na export)

Uživatelé:  ČSSR (v letech 1964 až 1965 dodáno 64 ks), Polsko (v roce 1965 dodáno 6 ks) a SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-150 nebo Al-7F-1-200 s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-5ND (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden demontovatelný bombardovací zaměřovač typu PKB-1 nebo PKB-2 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2 (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:      dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 až 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 2 000 kg, přepravovaná na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících* – 5 kT taktická jaderná puma typu 8U69 (max. 1 ks), neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg, raketové bloky typu ORO-57 (8 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-16-57 (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14U (7 neřízených raket S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 4 ks) a 620 l PTB typu PTB-600 (max. 4 ks)

* po roce 1969 všechny letouny typu Su-7BM, které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS, obdržely instalaci dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla. Tímto zásahem do konstrukce max. přitom došlo ke vzrůstu nosnosti podvěsné výzbroje z 2 000 kg na 2 500 až 3 000 kg (s 3 000 kg zátěží se ale nikdy nelétalo). Na zbraňové závěsníky takto modifikovaných Su-7BM bylo navíc možné umístit až šest (na místo čtyř) raketových bloků typu ORO-57 či UB-16-57, stromečkových“ raketometů typu APU-14U nebo neřízených protizemních raket typu S-24. Současně se součástí podvěsné výzbroje těchto strojů staly tehdy nové raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Tyto bloky bylo přitom možné umístit pouze na podtrupové závěsníky a vnější křídelní závěsníky. Na vnitřních křídelních závěsnících nebylo raketové bloky typu UB-32 možné (z prostorových důvodů) přepravovat.

Poslední úpravy provedeny dne: 2.12.2012