Suchoj Su-35S (‘Flanker K’) / T-10BM

Typ:  těžký víceúčelový bojový letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci; vývojový derivát těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, obrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před vzdušným napadením, doprovodné úkoly, útoky na pozemní a hladinové cíle přesně naváděnou municí a umlčování radiolokátorů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- zcela nová vnitřní konstrukce draku. V konstrukci draku tohoto modelu se našlo ve velké míře uplatnění pro kompozitní materiály. Životnost draku tohoto modelu činí 6 000 letových hodin nebo 30 let provozu, zatímco životnost draku modelu Su-27 dosahuje pouhých 1 500 letových hodin nebo 10 let provozu.

- úprava povrchu draku nátěrem (RAM), který pohlcuje elektromagnetické záření a povrchu průzračného překrytu kabiny pilota elektricky vodivým materiálem. Díky tomu je tento model obtížněji zjistitelným cílem pro radiolokátory protivníka.

- modifikovaná mechanizace křídla instalací ovládacích ploch s větší plochou na odtokové hraně

- menší výška zdvojené SOP

- menší délka ocasního „žihadla“

- absence rozměrného hřbetního brzdícího štítku. Jeho funkci převzala nová směrová kormidla s větší hloubkou (a plochou), která lze rozevírat směrem od sebe.

- instalace modifikovaného přistávacího zařízení se zesílenou konstrukcí (kuli vyšší vzletové hmotnosti v porovnání s modelem Su-27). Příďový podvozek tohoto modelu navíc obdržel zdvojené a nikoliv jednoduché kolo.

- instalace silnějších 14 500 kp motorů typu Al-41F-1S (iz.117S), které jsou navíc opatřeny tryskou s měnitelným vektorem tahu, na místo 12 500 kp motorů typu Al-31F. Tato změna v pohonném systému si vyžádala zvětšit průřez podtrupových lapačů vzduchu.

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-14-130-35 v ocasním „žihadle“ (ta zajišťuje startování motorů a napájení palubních agregátů a chlazení vzduchu při stání s vypnutými motory)

- větší kapacita vnitřních palivových nádrží (o 20%). Do vnitřních nádrží tohoto modelu lze natankovat až 11 500 kg paliva, zatímco palivové nádrže modelu Su-27 pojmou jen 9 400 kg paliva.

- modifikovaný kyslíkový systém instalací palubního generátoru kyslíku

- instalace střeleckého-navigačního komplexu typu KPrNO-35S na místo navigačního systému typu PNK-10-02 a střeleckého systému typu SUV S-27. Součástí zmíněného komplexu se mimo jiné staly dva počítače typu Baget-53, inerční navigační systém typu BINS-SP-2 a satelitní přijímač, který spolupracuje s ruským systémem GLONASS i americkým systémem NAVSTAR.

- instalace radarového systému typu Š-131 Irbis, který je vystavěn na radiolokátoru s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N135, na místo radarového systému typu RPLK-27 Mječ, jehož součástí je dopplerovský radiolokátor (s mechanicky natáčenou anténou) typu N001. Radar typu N135 je přitom schopen, na rozdíl od radaru typu N001, vyhledávat a sledovat nejen vzdušné, ale i pozemní a hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. V této souvislosti příďový kryt antény radiolokátoru obdržel mírně odlišný tvar.

- instalace výkonnějšího elektro-optického zaměřovacího systému typu OLS-35 na místo typu OLS-27

- instalace identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu „4283MP“ na místo typu Parol

- modifikovaný obranný systém instalací výstražného RL systému typu L150-35 Pastel na místo typu SPO-15 Berjoza, výstražného UV protiraketového systému, výstražného laserového systému, šesti výmetnic 14-ti klamných cílů typu UV-50 na místo 32-ti výmetnic tří klamných cílů typu APP-50 a aktivního RL rušiče typu L265M10R Čibiny-M na místo typu L005S Sorbcija-S

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny. Jeho součástí se staly dva multifunkční displeje (MFD) typu MFI-35, jeden průhledový displej (HUD) typu IKŠ-1M a přilbový zaměřovač typu Sura-M (součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny modelu Su-27 je jeden HUD typu ILS-31 a jedna CRT obrazovka)

- instalace komunikačního systému typu S-107-1

- instalace digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW) typu KSU-35 na místo analogového elektro-impulsního systému řízení

- propojení jednotlivých bloků avioniky datovou sběrnicí MIL-STD-1553B. Toto umožňuje provádět průběžnou modernizaci avioniky pouhým přidáváním nebo vyměňováním jednotlivých bloků.

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o nové typy PLŘS a celou řadu typů naváděné protizemní munice

Historie:  Na počátku prvního desetiletí 21. století se konstrukční tým JSC P.O. Suchoje z vlastní iniciativy pustil do prací na nové víceúčelové bojové modifikaci těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B). Zmíněný model byl zpočátku znám jako Su-35BM či T-10BM. Později však bylo označení tohoto stroje zjednodušeno na Su-35. Letoun typu Su-35 byl původně zamýšlen výhradně pro export. Široké veřejnosti byl projekt tohoto stroje poprvé prezentován v roce 2003 na airshow v Dubaji, v podobě zmenšeného modelu. Konstrukční tým JSC P.O. Suchoje pojal program Su-35 velmi velkoryse. U tohoto modelu totiž zachoval pouze celkové aerodynamické uspořádání. Jinak jde, i přes prakticky identický vnější vzhled s výchozím modelem Su-27 (Flanker B), o letoun kvalitativně nové konstrukce. Vnitřní konstrukce draku letounu typu Su-35 je zcela přepracovaná. V konstrukci draku tohoto modelu navíc našly uplatnění modernější konstrukční materiály, včetně kompozitu. Zcela nové jsou i motory, avionika a většina palubních systémů. Pohonnými jednotkami letounu typu Su-35 se konkrétně staly motory typu Al-41F-1S (iz.117S), které vzešly z programu víceúčelového bojového letounu 5. generace typu Suchoj T-50 (PAK-FA). Z technologií tohoto perspektivního nástupce letounů řady Su-27 (Flanker B) přitom plně těží i zbraňový systém tohoto stroje. Přestože se měl letoun typu Su-35 stát výhradně exportním artiklem, jako první o něj projevilo zájem Ruské VVS. Modifikace tohoto stroje pro Ruské VVS vešla ve známost jako Su-35S a stala se součástí výrobního programu závodu KnAAPO z Komsomolska na Amuru. Původně Ruské VVS s typem Su-35S počítalo jako s prozatímním řešením na období, než se podaří zavést již zmíněný pokročilejší typ T-50 v dostatečně velkém počtu. Letoun typu Su-35S měl mít tedy obdobné postavení jako letouny typu Su-27SM a Su-27SM3, které vzešly z modernizačního programu letounů typu Su-27 (Flanker B). Později ale tento záměr přehodnotilo. Z typu Su-35S se tak nakonec stal levnější doplněk pokročilejšího typu T-50. Shodný statut přitom obdržel též dvoumístný typ Su-30SM, který není ničím jiným, než modifikací exportního bojového letounu typu Su-30MKI (Flanker H). Pro potřeby zkušebního programu byly na lince závodu KnAAPO postaveny hned tři letové prototypy. První z nich (černá 901) vešel ve známost jako Su-35-1 a brány zmíněného podniku opustil v létě roku 2007. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, se tento stroj představil široké veřejnosti na statické ukázce moskevské airshow MAKS 2007. Od vzletové dráhy se ale poprvé odlepil až dne 19. února 2008. Pohon prototypu Su-35-1 přitom tehdy obstarával 4. a 5. zkušební exemplář motoru typu Al-41F-1S (iz.117S). Zatímco první dva zkušební exempláře motoru typu Al-41F-1S byly vyhrazeny pro pozemní zkoušky, třetí zkušební exemplář této pohonné jednotky prošel letovými zkouškami na speciálně upraveném letounu typu Su-27M (Flanker E variant 1) (T10M-10). Druhý prototyp letounu typu Su-35S, Su-35-2 (černá 902), byl dokončen na podzim roku 2008 a do oblak se poprvé vydal dne 2. října toho samého roku. Protože se posláním prototypu Su-35-2 staly zkoušky avionického vybavení, na rozdíl od prototypu Su-35-1, který byl vyhrazen pro zkoušky systému řízení typu KSU-35 a motorů typu Al-41F-1S, již od počátku své kariéry létal s instalací radiolokátoru typu Irbis. Ten byl předtím, od roku 2007, zkoušen na dvoumístném letounu typu Su-30MK2. Naproti tomu pohon prototypu Su-35-2 zajišťovaly méně výkonné, zato již sériově vyráběné (pro exportní letouny řady Su-30MKI Flanker H), motory typu Al-31FP, které jsou však rovněž opatřeny tryskami s měnitelným vektorem tahu. Vzorem pro sériový model se stal až prototyp třetí (černá 904), který vešel ve známost jako Su-35-4 (označení Su-35-3 náleželo neletovému exempláři pro statické zkoušky). Pohon tohoto stroje obstarávaly první dva sériové exempláře motoru typu Al-41F-1S. Prototyp Su-35-4 ale nakonec nikdy nevzlétl. Dne 26. dubna 2009, při jedné z vysokorychlostních pojížděk, totiž v důsledku závady na ovládání tahu motoru vyjel z VPD, načež se střetl s překážkou. Přitom byl zcela zničen. Dne 18. srpna 2009, na moskevské airshow MAKS 2009, si Ruské VVS objednalo celkem 48 sériových Su-35S, s termínem dodání na léta 2011 až 2015. Zmíněný kontrakt ale obsahoval též objednávku na 12 exemplářů méně pokročilého jednomístného modelu Su-27SM3 a čtyři exempláře dvoumístného modelu Su-30M2 (2. s tímto označením). První sériový Su-35, Su-35S-1 (černá 01), se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 3. května 2011. Krátce nato, 27. dne toho samého měsíce, byl tento stroj předán 929. GLIC (Státní letové testovací centrum) z Achtubinska. Státní zkoušky letounu typu Su-35S se rozeběhly dne 15. srpna 2011. Mezi prosincem 2011 a únorem 2012 se do zkušebního programu zapojily další tři sériové stroje (rudá 02 až 04). Dalších šest sériových Su-35S (rudá 06, 07, 08, 09, 11 a 12) VVS formálně převzalo dne 28. prosince 2012. Zatímco první čtyři sériové Su-35S (černá 01 a rudá 02 až 04) obdržely identický modrý kamuflážní nátěr, jaký měly letouny typu Su-27 (Flanker B), všechny ostatní letouny byly již opatřeny novou šedo-modrou kamufláží (tmavě šedá na horních plochách a světle modrá na spodních plochách), která se měla stát standardem pro všechny bojové letouny VVS. První takto kamuflovaný Su-35S (rudá 06) se přitom do oblak poprvé vydal dne 6. prosince 2012. Zatímco letouny s trupovými čísly 06, 07 a 08 byly na leteckou základnu Vladimírovka, domovskou základnu 929. GLIC, přelétnuty dne 28. ledna 2013, letouny s trupovými čísly 09, 11 a 12 sem dorazily dne 9. února toho samého roku. Protože VVS na letoun typu Su-35S značně spěchalo, sériová výroba tohoto stroje probíhala paralelně se státními zkouškami. Veškeré úpravy, které vycházely z výsledků zkoušek, musely být proto do konstrukce všech šesti sériových letounů typu Su-35S dodaných v prosinci roku 2012 vneseny až dodatečně. Výrobci k dopracování byly přitom tyto stroje navráceny mezi lednem a únorem roku 2014. Dne 12. února 2014 VVS formálně převzalo dalších 12 sériových letounů typu Su-35S. Zatímco 10 z nich obdržel 23. IAP (stíhací letecký pluk) 303. gardové smíšené letecké divize 3. velitelství VVS a PVO s domovskou základnou Dzemgi, která se nachází u Komsomolska na Amuru, zbylé dva tyto stroje byly přelétnuty do Achtubinska, aby se mohly zapojit do závěrečné fáze státních zkoušek. Na místo těchto dvou strojů byly 23. IAP předány dva modifikované letouny z dodávky z prosince roku 2012. Plné operační způsobilosti přitom 23. IAP s 12-ti letouny typu Su-35S dosáhla dne 24. března 2014. Krátce nato, dne 28. května toho samého roku, byly čtyři letouny typu Su-35S předány též 4. CBP i PLS (Středisko bojové přípravy) z Lipecka. I v tomto případě šlo o již dříve dodané a dodatečně, na základě výsledků státních zkoušek, modifikované stroje. Mezi říjnem a prosincem roku 2014 se flotila letounů typu Su-35S 23. IAP rozrostla o dalších 12 strojů (rudá 21 až 29, 31, 32 a 34). Tyto letouny byly opět opatřeny identickou světle modrou kamufláží, jako letouny typu Su-27 (Flanker B). Od použití tmavé šedo-modré kamufláže na všech bojových letounech VVS bylo totiž mezitím opuštěno. Další dva letouny typu Su-35S (rudá 01 a 02) VVS formálně převzalo, na továrním letišti závodu KnAAPO, dne 16. července 2015. Dle původních plánů měly tyto dva letouny putovat k 22. IAP 303. gardové smíšené letecké divize 3. velitelství VVS a PVO s domovskou základnou Centralnaja Uglovaja. Tento pluk se přitom měl stát provozovatelem posledních 14-ti strojů z kontraktu ze srpna roku 2009 na 48 letounů typu Su-35S. Nakonec ale oba dva zmíněné exempláře tohoto stroje (rudá 01 a 02) skončily, v říjnu roku 2015, u 23. IAP z Dzemgi. Tímto se flotila letounů typu Su-35S 23. IAP rozrostla na 26 exemplářů. 22. IAP nakonec nebyly předány ani následující čtyři sériové Su-35S (rudá 03 až 06), které VVS formálně převzalo dne 27. října a 2. listopadu roku 2015. Na konci listopadu toho samého roku byly totiž tyto stroje přelétnuty k 116. UC BP (Výcvikové středisko bojové aplikace) 185. CBP i BP (Střediska bojové přípravy a bojové aplikace) s domovskou základnou Privolžskij, která se nachází u Astrachaně. V lednu roku 2016 zde byly tyto stroje spatřeny s instalací kontejnerů REB komplexu typu L265M10R Čibiny-M na koncích křídla. Zmíněné zařízení se přitom tehdy ještě u běžných bojových útvarů nenacházelo. Krátce nato, dne 30. ledna 2016, byly letouny Su-35S (rudá 03 až 06) zařazeny do stavu letecké skupiny operující ze základny Khmeimim, která se nachází poblíž syrské Latakie. Sem byly přitom přelétnuty v doprovodu dopravního letounu typu Tu-154M (Careless B). Svůj bojový křest si tedy letoun typu Su-35S odbyl při protiteroristické operaci v Sýrii. 22. IAP nakonec své první dva Su-35S (rudá 01 a 02) převzalo až dne 15. ledna 2016. Na přelomu ledna a února toho samého roku se flotila letounů typu Su-35S 22. IAP rozrostla o další čtyři tyto stroje (rudá 07, 18, 19 a 20). Prakticky ve stejnou dobu, na konci ledna roku 2016, bylo k 22. IAP přelétnuto též pět letounů typu Su-35S od 23. IAP (rudá 21 až 25). Krátce nato, dne 10. února toho samého roku, 23. IAP převzalo dva nově vyrobené Su-35S (rudá 21 a 22). Tyto dva konkrétní letouny se staly posledními z objednávky ze srpna roku 2009 na 48 sériových Su-35S. 20 z nich (rudá 01 až 12, 21, 22, 26, 27, 29, 31, 32 a 34) se přitom tehdy nacházelo u 23. IAP (Dzemgi), 4 (rudá 03 až 06) v Sýrii, 11 (rudá 01, 02, 07 a 18 až 25) u 22. IAP (Centralnaja Uglovaja), 6 (rudá 01 až 06) u 929. GLIC z Achtubinska, 6 (rudá 01 až 06) u 4. CBP i PLS z Lipecka a 1 (rudá 28) v neletuschopném stavu na podnikovém letišti výrobního závodu KnAAZ (KnAAPO). Mezitím, v prosinci roku 2015, se podařilo završit druhou etapu státních zkoušek a všechny předtím dodané letouny typu Su-35S „upgradovat“ na plný standard. Ten samý měsíc si VVS přiobjednalo dalších 50 sériových Su-35S. První čtyři z nich (rudá 50 až 53) podnikové letiště závodu KnAAZ opustily dne 12. listopadu 2016. Krátce nato, dne 21. listopadu toho samého roku, se vydaly z letiště Marinovka v doprovodu dopravního letounu typu Tu-154B-2 (Careless A) na syrskou základnu Khmeimim, aby zde vystřídaly letouny Su-35S (rudá 03 až 06). Ty se přitom do Ruska navrátily dne 14. prosince 2016. Dne 6. prosince 2016 převzal své první čtyři letouny typu Su-35S (rudá 54 až 57) též 159. gardový stíhací letecký pluk 105. smíšené letecké divize 6. armády VVS a PVO Západního vojenského okruhu s domovskou základnou Besovec. Do konce tohoto roku by měl tento pluk převzít ještě letouny Su-35S (rudá 58 a 59).

Verze:

Su-35-1 – první letový prototyp letounu typu Su-35S. Tento stroj se do oblak poprvé vydal dne 19. února 2008.

Su-35-2 – druhý letový prototyp letounu typu Su-35S. Tento stroj se do oblak poprvé vydal dne 2. října 2008.

Su-35-3 – neletový exemplář letounu typu Su-35S vyhrazený pro statické zkoušky

Su-35-4 – třetí letový prototyp letounu typu Su-35S. Tento stroj nikdy nelétal, protože byl dne 26. dubna 2009 zničen při rolovacích zkouškách.

Su-35S – první sériově vyráběná modifikace letounu typu Su-35S. Tento model je vyráběn od roku 2011 výhradně pro potřeby Ruského VVS. První sériový Su-35S se přitom do oblak poprvé vydal dne 3. května 2011.

Su-35SK – exportní modifikace letounu typu Su-35S. Prvním provozovatelem letounu typu Su-35SK se staly vzdušné síly ČLR (PLAAF). PLAAF přitom první čtyři tyto stroje převzalo v prosinci roku 2016.  viz. samostatný text

Vyrobeno:  tři letové prototypy (Su-35-1/-35-2/-35-4), jeden neletový exemplář pro statické zkoušky (Su-35-3), 58 sériových strojů modelu Su-35S (objednáno celkem 98 sériových strojů) a 4 sériových strojů modelu Su-35SK

Uživatelé (model Su-35S):  pouze Rusko

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Saturn Al-41F-1S (iz.117S) s řízeným vektorem tahu a max. tahem po 8 800 kp / 14 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (v krátkodobém nouzovém režimu mohou tyto motory podávat tah až 14 500 kp)

Radar:       jeden víceúčelový radiolokátor s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N135 radiolokačního systému typu Š-135 Irbis se zorným polem ±120° ve vertikální a ±60° v horizontální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu N135 je schopen vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně těch nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu (s přesností do <1 m). Zatímco vzdušný cíl o velikosti stíhacího letounu je schopen detekovat na vzdálenost 350 až 400 km, „stealth“ vzdušný cíl s RCS 0,01 m2 dokáže odhalit na vzdálenost 90 km. Radar typu N135 je schopen najednou sledovat až 30 vzdušných cílů nebo 4 pozemní cíle. Pokud sleduje pouze jeden pozemní cíl, současně může monitorovat vzdušnou situaci. Zatímco PLŘS s aktivním RL navedením dokáže navádět na 8 cílů najednou, PLŘS s poloaktivním RL navedením je schopen navádět na 2 cíle najednou. Zatímco letadlovou loď dokáže detekovat na vzdálenost až 400 km, železniční most na vzdálenost 150 až 200 km, malý člun na vzdálenost 100 až 120 km, skupinu tanků na vzdálenost 60 až 70 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-35 se zorným polem ±90° v horizontální rovině a -15° až +60° ve vertikální rovině. Tento systém v sobě sdružuje IČ senzor s TV kamerou a laserovým dálkoměrem/značkovačem cílů a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných a pozemních cílů. Najednou přitom dokáže sledovat až čtyři vzdušné cíle. Zatímco ze zadní polosféry je systém typu OLS-35 vzdušný cíl o velikosti stíhacího letounu schopen detekovat na vzdálenost 90 km, z přední polosféry jej dokáže zachytit na vzdálenost 35 km. Dosah laserového dálkoměru, který má přesnost 5 m, je 20 km v případě vzdušných cílů, resp. 30 km v případě cílů pozemních. Instalace kopulovité hlavice tohoto systému se nachází přímo před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu.

                  - obranné: - identifikační systém „vlastní-cizí“ typu „4283MP“. Toto zařízení využívá dvě sestavy aktivních fázovaných antén (každá s 24-ti zářiči), které jsou vestavěny do pohyblivé náběžné hrany křídla.

                  - stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu L150-35 Pastel. Toto zařízení kromě výstrahy před ozářením dokáže též určit též směr a pracovní frekvenci zachyceného RL záření a v neposlední řadě též programovat samonaváděcí hlavice nesených protiradiolokačních střel.

                  - výstražný UV protiraketový systém. Tento systém využívá šest senzorů, které jsou instalovány na přední části trupu (jeden před překrytem pilotní kabiny, vlevo od hlavice systému typu OLS-35, jeden za překrytem pilotní kabiny, po jednom na obou bocích a dva na břichu), a dokáže zaznamenat start přenosné PLŘS na vzdálenost 10 km, střely kategorie „vzduch-vzduch“ na vzdálenost 30 km a velké střely kategorie „země-vzduch“ na vzdálenost 50 km.

                  - výstražný laserový systém. Toto zařízení využívá dva senzory, které jsou instalovány na přední části trupu, a dokáže detekovat zdroje laserového paprsku ozařujícího letoun ze vzdálenosti až 30 km.

                  - šest výmetnic 14-ti klamných IČ/RL cílů typu UV-50. Ty jsou vestavěny do záďového „žihadla“.

                  - aktivní rušič typu L265M10R Čibiny-M. Zatímco elementy tohoto zařízení, které pracují ve vyšším frekvenčním rozsahu, jsou napevno vestavěny do draku, elementy pracující ve středním frekvenčním rozsahu jsou umístěny uvnitř dvou odnímatelných štíhlých válcovitých kontejnerů (se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích), které se připevňují ke koncům křídla, na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73 (AA-11 Archer).

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s polaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27ER/ET (AA-10 Alamo) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12 Adder) (max. 12 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25ML (AS-10 Karen) (max. 6 ks), Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a S-25L (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 5 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-58 (AS-11 Kilter) (max. 6 ks) a Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (4 až 5 ks) a KAB-1500L (2 až 3 ks), řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (4 až 5 ks) a KAB-1500Kr (2 až 3 ks), řízené pumy se satelitním navedením typu KAB-500S (4 až 5 ks), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (36 pum typu FAB-250M54 s hmotností 250 kg, 18 pum typu FAB-250M62 s hmotností 250 kg, 16 pum typu FAB-500M54 s hmotností 500 kg nebo 10 pum typu FAB-500M62 s hmotností 500 kg), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 6 ks), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 5 ks) a 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,95 m
Výška: 5,92 m
Prázdná hmotnost: 16 500 kg
Max. vzletová hmotnost: 34 500* kg
Max. rychlost: 2 400 km/h
Praktický dostup:   18 000 m
Max. dolet bez/se 2 PTB:    3 600/4 500** km

 

 

* 38 000 kg v přetížené konfiguraci

** letouny dodané VVS nejsou k použití PTB uzpůsobeny

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 7.1.2017