Suchoj Su-37 (‘Flanker E variant 2’) / T10M-11

Typ:  experimentální modifikace víceúčelového bojového letounu typu Su-35 (Flanker E variant 1)

Určení:  prověření činnosti motoru typu Al-31FP s řízeným vektorem tahu, radiolokátoru s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M a digitálního elektro-impulsního systému řízení

Odlišnosti od letounu Su-35 (Flanker E variant 1):

- instalace pohonných jednotek typu Al-31FP s pohyblivými hydraulicky ovládanými kruhovými tryskami typu AL-100, které lze vychylovat pod úhlem ±15° ve vertikální rovině, a systémem řízení typu FADEC na místo motorů typu Al-31F

- instalace nového digitálního elektro-impulsního systému řízení – v této souvislosti klasický knipl nahradil malý joystick (jeho instalace se nachází na pravém bočním pultu)

- nové přístrojové vybavení pilotní kabiny - jeho součástí se stala čtveřice barevných multifunkčních LCD displejů francouzské značky Sextant Avionique

- instalace radiolokátoru s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars na místo méně výkonného radaru s mechanicky natáčenou anténou (v horizontální rovině) typu N011

- instalace modifikovaného automatického systému řízení (ten řídí činnost pohyblivých trysek a zároveň zamezuje překročení max. provozního násobku draku)

Historie:  Protože letouny typu Su-27 (Flanker B) sužovaly potíže s ovladatelností při manévrech s velkými úhly náběhu, za které mohla nízká účinnost klasických ovládacích ploch v podobě aileronů a plovoucí VOP při takřka nulové rychlosti, v roce 1983, tedy krátce poté, co byl tento stroj zaveden do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru (KnAAPO), se do středu pozornosti Suchojovi OKB dostalo řízení vektoru výstupních plynů proudových motorů. Trysky s řízeným vektorem tahu totiž dokážou bojový letoun udržet pod značným úhlem náběhu při nulové rychlosti po dobu cca 3 až 4 sekund. Toto lze přitom považovat za dostatečně dlouhou dobu pro zaměření vzdušného cíle a odpálení PLŘS, popř. pro rychlé vyvedení letounu do režimu, ve kterém jej již lze ovládat za pomoci konvenčních ovládacích ploch. Vývojové práce na pokročilé modifikaci dvouproudového motoru typu Al-31F, pohonné jednotky letounu Su-27 (Flanker B), s pohyblivou hydraulicky ovládanou tryskou se v dílně motorářského závodu A.M. Ljulky rozeběhly v roce 1986. Sovětský průmysl přitom pro zmíněný motor, který vešel ve známost pod označením Al-31FU, zpracoval hned dva typy trysek s měnitelným vektorem tahu (ve vertikální rovině pod úhlem ±15°). Zatímco jedna z nich měla podobu dvou plochých horizontálních klínů alá tryska motoru F119 amerického bojového letounu typu F-22 Raptor, průřez té druhé byl kruhový. Naproti tomu Američané se zaměřili pouze na vývoj trysky s plochým profilem. Zatímco kruhová tryska byla od dne 21. března 1989 zkoušena na speciálně upraveném jednomístném letounu T10-26 (jeden z předsériových Su-27 Flanker B), který vešel ve známost pod označením LL-UV KS, alternativní plochá tryska prošla zkouškami na obdobně upraveném dvoumístném letounu typu Su-27UB (Flanker C). Ten byl zase znám jako LL-UV PS a jeho zkoušky se rozeběhly v roce 1990. Protože byla plochá tryska v porovnání s tryskou kruhovou, kterou již od počátku prosazoval samotný šéfkonstruktér Suchojovi OKB M.P. Simonov, znatelně těžší a navíc vykazovala vyšší ztrátou tahu, od její dalšího použití bylo zcela opuštěno. S motorem typu Al-31FU s pohyblivou kruhovou tryskou přitom počítala pokročilá modifikace právě tehdy vyvíjeného víceúčelového bojového letounu Su-27M (T-10M) alias Su-35 (Flanker E variant 1), který nebyl ničím jiným, než vývojovým derivátem letounu Su-27 (Flanker B) s novým zbraňovým systémem a zlepšenou obratností (to mu zajistila instalace předkřídla, nového systému řízení a silnějších motorů typu Al-31FM). Jako první byl motory s řízeným vektorem tahu opatřen poslední z pěti exemplářů letounu Su-35 (Flanker E variant 1) ověřovací série, který nesl tovární kód T10M-11 a trupové číslo 711. Ten přitom brány závodu KnAAPO (č.126) z Komsomolska na Amuru opustil v roce 1995 a JSC P.O. Suchoje byl předán ještě v tom samém roce. Protože motor typu Al-31FU tehdy ještě nebyl k dispozici, spolu s novým digitálním elektro-impulsním systémem řízení, který využíval side-stick, tento stroj obdržel pohonné jednotky typu Al-31FP. Tento typ motoru přitom vznikl kombinací slabší 12 500 kp pohonné jednotky typu Al-31F s pohyblivou kruhovou tryskou typu AL-100 motoru typu Al-31FU. Kromě toho letoun T10M-11 obdržel nový radar typu N011M, který využíval pohyblivou fázovanou anténu, avionické vybavení francouzské značky Sextant Avionique a nestandardní „pouštní“ kamuflážní nátěr. Zmíněný systém řízení spolu se side-stickem ale nejprve prošel intenzivními zkouškami na vzdušných zkušebnách typu LMK-2405 (speciálně upravené Su-27 Flanker B). Svůj první let v této podobě a zároveň svůj vůbec první let přitom letoun T10M-11 vykonal dne 2. dubna 1996. Ke dni 14. června téhož roku se tento stroj dostal do vzduchu celkem 12 x. Mezitím byl představen pod novým typovým označením Su-37 (Flanker E variant 2) předním představitelům ruského průmyslu a tisku. Svůj mezinárodní debut si letoun typu Su-37 (Flanker E variant 2) odbyl v září roku 1996 na airshow Farnborough International 96. V červnu následujícího roku se zúčastnil též 42. Pařížské Air Show. Tomu pak následovala prezentace na dubajské airshow IDEX 97 a airshow FIDAE 98, která se konala v Chile. Přestože mohly manévrovací schopnosti letounu Su-37 (Flanker E variant 2) všechny tehdejší bojové letouny zahraniční konstrukce jenom závidět, tento stroj nakonec nikdy nepřekročil prototypové stádium. Ruské vzdušné síly se totiž díky fatálnímu nedostatku financí, což byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která zachvátila v 90. letech všechny státy bývalého SSSR, včetně Ruska, rozhodly vyřešit naléhavou potřebu moderních víceúčelových bojových letounů modernizací již provozovaných ryze stíhacích letounů typu Su-27 (Flanker B), Su-27UB (Flanker C) a Su-30 (Flanker F variant 1). Na konci 90. let se proto JSC P.O. Suchoje pokusila letoun typu Su-37 (Flanker E variant 2) prosadit na mezinárodním trhu. Konkrétně byl tento stroj nabízen Spojeným Arabským Emirátům (pod označením Su-37MR) a ČLR (pod označením Su-37KK). I přes své kvality ale ani zde neuspěl. V roce 2000 proto jediný prototyp letounu Su-37 (Flanker E variant 2) spolu se standardními pohonnými jednotkami Al-31F bez pohyblivých trysek obdržel též modifikovaný systém řízení, který sdružoval řízení všech ovládacích ploch do jednoho okruhu, a avioniku domácího původu (na místo francouzské). Zmíněnou konverzi se podařilo završit ještě v létě téhož roku. Letové zkoušky, které byly zahájeny v říjnu roku 2000, přitom přinesly nemalé překvapení. Výše popsané změny v systému řízení ovládacích ploch totiž jedinému prototypu letounu Su-37 (Flanker E variant 2) zajistily takřka identické manévrovací vlastnosti jako motory typu Al-31FP s vektorovatelnými tryskami. Široká veřejnost se přitom mohla s takto modifikovaným prototypem letounu Su-37 (Flanker E variant 2) poprvé seznámit v srpnu roku 2001 na airshow MAKS 2001. Krátce předtím, dne 27. dubna téhož roku, byl tento stroj prezentován armádním špičkám Ruska a tisku. Zmíněná prezentace se přitom konala v Žukovském v rámci oslav 20. výročí od prvního vzletu prvního prototypu letounu Su-27 (Flanker B). Kromě výše uvedené moskevské airshow se takto modifikovaný jediný prototyp letounu Su-37 (Flanker E variant 2) zúčastnil též airshow KADE 2001, která se konala v jihokorejském Soulu. Kariéru jediného exempláře letounu Su-37 (Flanker E variant 2) ale již dne 19. prosince 2002 předčasně ukončila havárie. V průběhu jednoho ze zkušebních letů se totiž tento stroj stal v důsledku výpadku hydraulického systému zcela neovladatelným. Za jeho vysazení přitom mohl značný únik hydraulické kapaliny skrz ovládání pravé VOP, která se předtím zlomila vlivem vysokého přetížení. Přestože letounu Su-37 (Flanker E variant 2) nebylo umožněno překročit stádium prototypu, úsilí vynaložené na jeho vývoj nepřišlo nazmar. Technologie, které prošly zkouškami na jediném prototypu tohoto stroje, byly totiž následně zužitkovány v konstrukci dvoumístných letounů řady Su-30MK (Flanker F variant 2), které pro ruský letecký průmysl již od 90. let představují významný exportní artikl.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí letounu T10M-11/Su-27M/Su-35)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31FP s řízeným vektorem tahu ve vertikální rovině (±15°) a max. tahem po 7 670 kg / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31FU s řízeným vektorem tahu a max. tahem po 14 500 kp s přídavným spalováním, v případě zvažovaného sériového modelu)

Radar:        víceúčelový radiolokátor s pohyblivou (ve vertikální rovině) fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars radiolokačního systému typu RLSU-30M (jeho instalace se nachází uvnitř špice trupu) a jeden výstražný radiolokátor zadní polosféry typu N012 Kopjo-DL (jeho instalace se nachází v zakončení ocasního “žihadla“). Radar typu Bars je schopen vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně těch nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Vzdušný cíl typu stíhací letoun je tento typ radaru schopen detekovat na vzdálenost až 120 až 140 km z přední, resp. na vzdálenost 60 km ze zadní polosféry. Najednou dokáže sledovat až 15 vzdušných cílů a na 6 z nich navádět PLŘS. Zatímco železničním most je schopen odhalit na vzdálenost 80 až 120 km, skupinu bojových vozidel dokáže detekovat na vzdálenost 40 až 50 km. Hladinové plavidlo o velikosti torpédoborce je schopen odhalit na vzdálenost 80 až 120 km. Radar typu N012 zase slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů nacházejících se v zadní polosféře a pro navádění PLŘS. Jeho vyhledávací dosah přitom činí 30 až 50 km.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27K s vyhledávacím dosahem 90 km, zorným polem v horizontální rovině 120° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-12°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou vpravo od osy trupu.

                   - naváděcí: podvěsný kontejner s datalinkem typu APK-9. Toto zařízení slouží pro navádění střel a pum s pasivním TV navedením a umisťuje se na zadní centrální trupový zbraňový závěsník.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol (Slap Shot), stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu SPO-32 (L150) Pastel, výstražný IČ systém typu L082 Mak (nevelký polokulovitý senzor nacházející se na hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou), výmetnice klamných IČ/RL cílů (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (jeho štíhlá válcovitá pouzdra se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích se umisťují na konce křídla na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73)

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R/T/ER/ET (AA-10 Alamo) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12 Adder) (max. 10 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a S-25L (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 2 ks),  protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (6 ks) a KAB-1500L, řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (6 ks) a KAB-1500Kr, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (36 pum typu FAB-250M54 s hmotností 250 kg, 18 pum typu FAB-250M62 s hmotností 250 kg, 16 pum typu FAB-500M54 s hmotností 500 kg nebo 10 pum typu FAB-500M62 s hmotností 500 kg), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 14 ks), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 6 ks), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 8 ks) a 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   22,18 m
Výška: 6,34 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: 2 500 km/h
Praktický dostup:   18 000 m
Max. dolet bez PTB:    3 300* km

 

 

* 6 500 km s jedním doplněním paliva za letu

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 26.2.2013