Suchoj Su-37 (‘Flanker E variant 2’) / T10M-11

Typ:  pokročilá modifikace těžkého víceúčelového bojového letounu typu Su-35 (Flanker E variant 1)

Určení:  ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, ochrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před napadením ze vzduchu, doprovodné úkoly, útoky na pozemní a hladinové cíle přesně řízenou municí a umlčování radiolokátorů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-35 (Flanker E variant 1):

- instalace motorů typu Al-31FP s pohyblivými hydraulicky ovládanými kruhovými tryskami typu AL-100, které lze vychylovat pod úhlem 15° směrem nahoru od sebe nebo dolů k sobě, a systémem řízení typu FADEC na místo motorů typu Al-31F

- instalace nového digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW). FBW tohoto modelu nevyužívá klasický knipl, ale malý side-stick, který se nachází na pravém postranním pultu.

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny. Součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny tohoto modelu se stal jeden širokoúhlý průhledový displej (HUD) a čtyři barevné multifunkční LCD displeje (MFD) francouzské značky Sextant Avionique. Zmíněné MFD jsou přitom uspořádány do tvaru písmene „T“.

- instalace radiolokátoru s pohyblivou (ve vertikální rovině) fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars v přídi trupu na místo méně výkonného dopplerovského radiolokátoru s plošnou fázovanou anténou s mechanickým skenováním v horizontální rovině a elektronickým skenováním ve vertikální rovině typu N011

Historie:  Protože těžké frontové stíhací letouny typu Su-27 (Flanker B) sužovaly potíže s ovladatelností při manévrech s velkými úhly náběhu a za tyto problémy mohla nízká účinnost klasických ovládacích ploch v podobě aileronů a plovoucí VOP při takřka nulových rychlostech, v roce 1983, tj. krátce poté, co byl tento stroj zaveden do výrobního programu závodu č.126 (KnAAPO) z Komsomolska na Amuru, se do středu pozornosti Suchojovi OKB dostalo řízení vektoru tahu proudových motorů. Trysky s řízeným vektorem tahu totiž dokážou bojový letoun udržet pod značným úhlem náběhu při nulové rychlosti po dobu cca 3 až 4 sekund. To lze přitom považovat za dostatečně dlouhou dobu pro zaměření vzdušného cíle a odpálení PLŘS, popř. pro rychlé vyvedení letounu do režimu, ve kterém jej lze již ovládat za pomoci konvenčních ovládacích ploch. Vývojové práce na pokročilé modifikaci dvouproudového motoru typu Al-31F, pohonné jednotky letounu typu Su-27 (Flanker B), s pohyblivou hydraulicky ovládanou tryskou se v dílně motorářského závodu A.M. Ljulky rozeběhly v roce 1986. Sovětský průmysl pro zmíněný motor, který vešel ve známost pod označením Al-31FU, vyprojektoval hned dva typy trysek s měnitelným vektorem tahu (ve vertikální rovině pod úhlem ±15°). Zatímco jedna z nich měla podobu dvou plochých horizontálních klínů alá tryska motoru typu F119 amerického bojového letounu typu F-22 Raptor, průřez té druhé byl kruhový. Naproti tomu Američané se zaměřili pouze na vývoj trysky s plochým profilem. Zatímco kruhová tryska byla, počínaje dnem 21. března 1989, intenzivně zkoušena na speciálně upraveném jednomístném letounu typu LL-UV KS, který vznikl úpravou letounu T10-26, jednoho z předsériových exemplářů letounu typu Su-27 (Flanker B), alternativní plochá tryska zkouškami prošla na obdobně upraveném dvoumístném letounu typu Su-27UB (Flanker C). Ten byl zase znám jako LL-UV PS a jeho zkoušky se rozeběhly v roce 1990. Protože byla plochá tryska v porovnání s tryskou kruhovou, kterou již od počátku prosazoval samotný šéfkonstruktér Suchojovi OKB M.P. Simonov, znatelně těžší a navíc měla na svědomí vyšší ztrátu tahu, od jejího dalšího použití bylo opuštěno. S motorem typu Al-31FU s pohyblivou kruhovou tryskou přitom počítal právě tehdy vyvíjený víceúčelový bojový letounu typu Su-35 (Flanker E variant 1). Zmíněný stroj byl zpočátku znám pod služebním označením Su-27M a továrním označením T-10M a nebyl ničím jiným, než modifikací letounu typu Su-27 (Flanker B) s novým zbraňovým systémem a zlepšenou obratností. Posledně uvedené přitom letounu typu Su-35 (Flanker E variant 1) zajistila instalace pohyblivého předkřídla (PGO), nového systému řízení a silnějších motorů typu Al-31FM. Jako první byl motory s řízeným vektorem tahu opatřen poslední z pěti exemplářů letounu Su-35 (Flanker E variant 1) ověřovací série. Zmíněný stroj nesl tovární kód T10M-11 a modré trupové číslo 711 a předtím zastával roli vzdušné zkušebny radiolokátoru s pohyblivou (ve vertikální rovině) fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars. Prototypové dílně JSC P.O. Suchoje byl letoun T10M-11 předán, za účelem zástavby motorů typu Al-31FU, v roce 1995. Protože 14 000 kp až 14 500 kp motory typu Al-31FU způsobilé pro letové zkoušky tehdy ještě nebyly k dispozici, letoun T10M-11 nakonec obdržel méně výkonné 12 500 kp motory typu Al-31FP. Tento typ motoru nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu Al-31F s instalací trysky typu AL-100 motoru typu Al-31FU, kterou lze vychylovat pod úhlem 15° směrem nahoru od sebe nebo dolů k sobě, a systémem řízení typu FADEC. Motor typu Al-31FP měl představovat prozatímní řešení do doby, než bude k dispozici motor typu Al-31FU, který byl široké veřejnosti poprvé prezentován na moskevské výstavě Dvigatelstrojenije 96. Nakonec se ale stal definitivním řešením. Motor typu Al-31FU totiž nakonec nebyl, na rozdíl od motoru typu Al-31FP, zaveden do sériové výroby. Současně byl letoun T10M-11 opatřen novým digitálním elektro-impulsním systémem řízení (FBW), který využíval malý side-stick. Zmíněný FBW nejprve prošel intenzivními zkouškami na vzdušné zkušebně typu LMK-2405, která vznikla konverzí sériového Su-27 (Flanker B), a zajišťoval nejen pohyb ovládacích ploch, ale i pohyblivých trysek pohonných jednotek. Kromě toho automaticky bránil překročení max. provozních násobků. Přitom zohledňoval hmotnost letounu i letový režim. Tato bezpečnostní pojistka přitom zamezovala přetížení konstrukce draku při manévrování. Protože byl u tohoto stroje zachován systém, který dokáže letoun automaticky vyvést z vývrtky, jeho pilot nemusel mít obavy z toho, že by při manévrování překročil jak max. provozní násobek, tak i mezní úhel náběhu a max. povolenou rychlost. Změn ale doznalo též přístrojové vybavení pilotní kabiny. Součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny letounu T10M-11 se konkrétně staly čtyři LCD multifunkční displeje francouzské značky Sextant Avionique. Instalace radiolokátoru typu N011M Bars byla přitom zachována. Takto modifikovaný letoun T10M-11 obdržel nové typové označení Su-37 a nestandardní „pouštní“ kamuflážní nátěr (nepravidelná hranatá pole pískové a hnědé barvy na horních plochách a světle šedá na dolních plochách). Do oblak se prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) napoprvé vydal dne 2. dubna 1996. Ke dni 14. června toho samého roku se tento stroj dostal do vzduchu celkem 12 x. Mezitím, na jaře roku 1996, byl prezentován, v Žukovském, předním představitelům ruského průmyslu a tisku. Svůj mezinárodní debut si prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) odbyl na airshow Farnborough International 96, která se konala v září roku 1996 ve Velké Británii. Zde předvedl několik obdivuhodných manévrů. Při rychlosti kolem 400 km/h tento stroj rychle zvedl „čumák“ směrem nahoru a při úhlu náběhu okolo 135° se na dobu 6 sec za využití vektorování tahu motorů doslova pověsil na místě. Poté, při rychlosti okolo 150 km/h, jeho „čumák“ začal pomalu padat směrem dolů. Přitom nedošlo ke ztrátě výšky. Tento manévr vešel ve známost jako „Super Kobra“. Při dalším manévru se prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) prakticky na místě otočil do protisměru letu položením na záda za pomoci vektorování tahu motorů. Při manévru zvaném „Kulbit“, neboli kotrmelec, zase rychle vymrštil „čumák“ směrem nahoru dozadu pod úhlem okolo 180° a následně, za pomoci vektorování tahu motorů, dokončil celý kotrmelec (o 360°). Na konci zmíněného manévru přitom jeho rychlost činila pouhých 60 km/h. Cenou za tyto manévrovací schopnosti a instalaci pokročilejší avioniky se ale stal menší dolet v porovnání se základním modelem Su-27 (Flanker B). Zatímco prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) měl dolet 3 000 km, dolet letounu typu Su-27 (Flanker B) činí celých 3 880 km. To nicméně kompenzovala instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu. V červnu roku 1997 prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) zavítal na 42. Pařížskou Air Show. Prezentaci tohoto stroje v Paříži ale tehdy málem zabránil nabytý letový program spolu s úředními obstrukcemi. Ministerstvo obrany Ruské federace totiž zpočátku odmítalo vydat povolení k prezentaci prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) v Paříži, neboť to považovalo za neúčelné, protože se tento stroj pouhý rok předtím objevil v britském Farnborough. Prezentace prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) na 42. Pařížské Air Show se navíc neobešla bez obtíží. Při čtvrtém demonstračním letu se totiž odmítl zatáhnout podvozek. Zmíněný let proto musel být zkrácen a musel se obejít bez předvedení manévru „Super Kobra“. Důvodem tohoto incidentu se stala nedbalost pozemní obsluhy. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, bylo možné prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) shlédnout na moskevské airshow MAKS 97. Zde byl tento stroj prezentován za letu i staticky. Na airshow IDEX 97, která se konala v březnu roku 1997 v Dubaji, a na airshow FIDAE 98, která se konala v březnu roku 1998 v Chile, byl prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) prezentován pod označením Su-37MR. Přestože mohly manévrovací schopnosti letounu Su-37 (Flanker E variant 2) všechny tehdejší bojové letouny zahraniční konstrukce jenom závidět, tento stroj nakonec nepřekročil prototypové stádium. Ruské vzdušné síly se totiž díky fatálnímu nedostatku financí, což byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která na počátku 90. let zachvátila všechny státy bývalého SSSR, včetně Ruska, rozhodly naléhavou poptávku po moderních víceúčelových bojových letounech vyřešit modernizací již provozovaných ryze stíhacích letounů typu Su-27 (Flanker B), Su-27UB (Flanker C) a Su-30 (Flanker F variant 1), zatímco zahraniční zákazníci preferovali dvoumístný víceúčelový bojový letoun typu Su-30MK (Flanker G/H). JSC P.O. Suchoje přitom letoun typu Su-37 (Flanker E variant 2) neúspěšně nabízela Spojeným Arabským Emirátům (pod označením Su-37MR) a ČLR (pod označením Su-37KK). V roce 2000 jediný prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) obdržel standardní motory typu Al-31F bez pohyblivých trysek a modifikovaný systém řízení, který v sobě sdružoval řízení všech ovládacích ploch do jednoho okruhu. Motory takto modifikovaného prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) mohly navíc podávat odlišný tah (za účelem zlepšení obratnosti). Současně byla nahrazena avionika francouzské výroby avionikou domácího původu. Změn přitom doznalo zejména navigační vybavení a EFIS. Součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny tohoto stroje se staly tři MFD z dílny společnosti Ramenskoje Priborostrojitelnoje (RPKB). Zatímco dva z nich se nacházely na hlavním přístrojovém panelu, instalace toho třetího byla umístěna na levém postranním pultu. Zmíněnou konverzi jediného prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) se podařilo završit v létě toho samého roku. Letové zkoušky zmíněného stroje, které byly zahájeny na počátku října roku 2000, přinesly nemalé překvapení. Výše popsané změny v systému řízení v kombinaci se standardními motory typu Al-31F totiž jedinému prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) zajistily takřka identické manévrovací vlastnosti jako motory typu Al-31FP s řízeným vektorem tahu. Dne 27. dubna 2011 byl takto modifikovaný prototyp letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) prezentován zaměstnancům JSC P.O. Suchoje, vysoce postaveným představitelům Ministerstva obrany Ruské federace a tisku. Zmíněná prezentace se konala v Žukovském v rámci oslav 20. výročí prvního vzletu letounu T10-7, prvního prototypu sériové modifikace letounu typu Su-27 (Flanker B), a její součástí se stala též letová ukázka. Tomu v srpnu roku 2001 následovala první veřejná prezentace na moskevské airshow MAKS 2001. Zmíněný stroj bylo ale možné shlédnout též na airshow KADE-2001, která se konala v říjnu toho samého roku v jihokorejském Soulu. Kariéru jediného prototypu letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) ale již dne 19. prosince 2002 předčasně ukončila havárie. V průběhu jednoho ze zkušebních letů se tomuto stroji při prudkém manévrování náhle zlomila pravá VOP. Následkem toho uniklo značné množství hydraulické tekutiny, což vedlo k úplné ztrátě ovladatelnosti. Z výsledků šetření zmíněné nehody vyplynulo, že ze zlomení pravé VOP mohly únavové trhliny, které byly důsledkem toho, že byly v průběhu šestiletého zkušebního programu tohoto stroje mnohokrát překročeny limity max. provozního násobku. Přestože nebylo letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2) umožněno překročit prototypové stádium, prostředky vynaložené na jeho vývoj nepřišly nazmar. Technologie, které prošly zkouškami na jediném prototypu tohoto stroje, byly totiž následně zužitkovány v konstrukci dvoumístných letounů řady Su-30MKI (Flanker H), které pro ruský letecký průmysl představují významný exportní artikl.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí letounu T10M-11/Su-35)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31FP s řízeným vektorem tahu ve vertikální rovině (±15°) a max. tahem po 7 850 kg / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním.

Radar:         víceúčelový radiolokátor s pohyblivou (ve vertikální rovině) fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars radiolokačního systému typu RLSU-30M, instalovaný uvnitř špice trupu.  Radar typu Bars má zorné pole ±70° ve vertikální rovině a ±45° v horizontální rovině a dokáže vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně těch nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Vzdušný cíl typu stíhací letoun je tento typ radaru schopen detekovat na vzdálenost až 120 až 140 km z přední, resp. na vzdálenost 60 km ze zadní polosféry. Najednou přitom dokáže sledovat až 15 vzdušných cílů a na 6 z nich navádět PLŘS. Zatímco železničním most je schopen odhalit na vzdálenost 80 až 120 km, skupinu bojových vozidel dokáže detekovat na vzdálenost 40 až 50 km. Hladinové plavidlo o velikosti torpédoborce je schopen odhalit ze vzdálenosti 80 až 120 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27K s vyhledávacím dosahem 90 km, zorným polem v horizontální rovině 120° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-12°. Tento systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží k vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace kopulovité hlavice systému typu OLS-27K se přitom nachází přímo před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu.

                    - naváděcí: podvěsný kontejner s datalinkem typu APK-9. Toto zařízení slouží k navádění střel a pum s pasivním TV navedením a umisťuje se na zadní centrální trupový zbraňový závěsník.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu SPO-32 (L150) Pastel, výstražný IČ systém typu L082 Mak (nevelký polokulovitý senzor nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou), výmetnice klamných IČ/RL cílů (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní RL rušič typu SPS-171 (L005S) Sorbcija-S. Štíhlá válcovitá pouzdra posledně uvedeného zařízení mají zaoblené dielektrické kryty na obou koncích a připevňují se ke koncům křídla, na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73 (AA-11A Archer).

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1 (AA-10A/B Alamo A/B) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27ER1/ET1 (AA-10C/D Alamo C/D) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12A Adder A) (max. 10 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11A Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-29L (AS-14A Kedge) (max. 6 ks) a S-25L (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14B Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 2 ks),  protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17A Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17B Krypton) (max. 6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (max.6 ks) a KAB-1500L, řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 6 ks) a KAB-1500Kr, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (36 pum typu FAB-250M54 o hmotnosti 250 kg, 18 pum typu FAB-250M62 o hmotnosti 250 kg, 16 pum typu FAB-500M54 o hmotnosti 500 kg nebo 10 pum typu FAB-500M62 o hmotnosti 500 kg), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 14 ks), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), 340 mm neřízené rakety typu S-25 (max. 6 ks), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 8 ks) a 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 2 ks)

* 6 500 km s jedním doplněním paliva za letu

Poslední úpravy provedeny dne: 26.4.2019