Suchoj Su-26M

Typ:  pokročilá modifikace akrobatického speciálu typu Su-26

Určení:  předvádění sportovní akrobacie na leteckých přehlídkách, účast na soutěžích v letecké akrobacii a výcvik pilotů v letecké akrobacii

Odlišnosti od letounu Su-26:

- instalace nového křídla s novou (lehčí a pevnější) konstrukcí, která se sestává ze dvou kompozitních nosníků, 16-ti kompozitních žeber a sklotextilového potahu (na místo dvou kompozitních nosníků, laminátového potahu a výplně z pěnového plastu), a modifikovanou aerodynamikou (zavedením protáhlých aerodynamických přechodů v oblasti odtokové hrany – to si vyžádalo zmenšit plochu a změnit tvar bočních i břišních plochých okének pilotní kabiny)

- instalace nových ocasních ploch s novou (lehčí a pevnější) konstrukcí se stávající se z kompozitní kostry (bez pěnové výplně) a sklotextilového potahu

- modifikované ovládání směrového a výškového kormidla (zvětšením max. úhlu jejich vychýlení)

- instalace třílisté vrtule typu MTV-9 německé konstrukce na místo dvoulisté vrtule typu V-530TA-D12 sovětské konstrukce

- instalace modifikované příďové kapoty pohonné jednotky s odlišným uspořádáním odváděcích průduchů chladícího vzduchu – ty jsou nyní soustředěny pouze na bocích, zatímco v případě modelu Su-26 obepínaly motorovou kapotu kolem dokola

- modifikovaná aerodynamika trupu – ten je nyní v oblasti za kapotou pohonné jednotky výrazně zúžen

- instalace modifikovaného průzračného překrytu pilotní kabiny s výrazně kratším čelním štítkem, odsuvnou (směrem dozadu) na místo výklopné (směrem doprava) zadní částí a kouřově zabarveným zasklením

- instalace úchytu pro 100 l konformní přídavnou palivovou nádrž s polokapkovitým tvarem v ose břicha trupu v oblasti pod křídlem

- instalace trubkové vzpěry s referenčním trojúhelníkem trubkové konstrukce na odtokové hraně obou koncových oblouků křídla

Historie:  Přestože měl akrobatický speciál typu Su-26 (S-42), jehož první prototyp poprvé vzlétl v roce 1984, z hlediska ovladatelnosti a obratnosti navrch před všemi tehdejšími letouny této kategorie sovětské konstrukce, neobešel se bez nedostatků. Díky poněkud předimenzované konstrukci draku byl totiž poněkud přetížen, což mělo negativní vliv na jeho obratnost. Z tohoto důvodu pátý prototyp tohoto stroje, který vešel ve známost pod továrním kódem S42-5, doznal řady změn. Ty se přitom dotkly zejména konstrukce křídla a ocasních ploch. Zatímco konstrukci křídla předchozích čtyř prototypů tvořily dva kompozitní nosníky, laminátový potah a výplň z pěnového plastu, vnitřní konstrukce křídla prototypu S42-5, který byl nám též jako Su-26M-5, se sestávala ze dvou kompozitních nosníků a šestnácti kompozitních žeber. Jeho potah byl pak zhotoven ze sklotextilu. Shodnou změnou prošla rovněž konstrukce ocasních ploch. Výše uvedená změna v konstrukci křídla a ocasních ploch přitom sebou přinesla pokles hmotnosti draku na pouhých 713 kg. Kromě toho výše popsané křídlo vykazovalo v porovnání s křídlem modelu Su-26 znatelně větší pevností. Při statických zkouškách totiž vydrželo přetížení celých 23 g. Díky zvětšenému max. úhlu vychýlení směrového a výškového kormidla prototyp Su-26M-5 vykazoval rovněž lepší obratností. Změnami přitom prošla též konstrukce překrytu pilotní kabiny. Ta byla nyní opatřena výrazně kratším čelním štítkem. Od vzletové dráhy se první prototyp letounu Su-26M (Su-26M-5), který nesl žluté trupové číslo 05, poprvé odlepil dne 27. července 1985. Tímto se tento stroj stal historicky vůbec prvním zalétaným sportovním letounem na světě s více než 50%-ním podílem kompozitních materiálů na celkové hmotnosti vnitřní konstrukce draku. Následně se do zkušebního programu zapojilo dalších sedm prototypů (Su-26M-6 až Su-26M-12). Ty se přitom od prototypu prvního odlišovaly instalací protáhlých aerodynamických přechodů na odtokové hraně křídla. Některé z nich navíc obdržely modifikovaný překryt pilotní kabiny s odsuvnou (na místo výklopné) zadní částí. Prototyp Su-26M-5 byl zmíněnými aerodynamickými kryty a překrytem s odsuvnou zadní částí opatřen až později. Prototyp Su-26M-10 (černá 10) naproti tomu aerodynamické kryty kořenů odtokové hrany křídla postrádal. Byl však opatřen nestandardním zasklením boků kokpitu, které se sestávalo z jednoho páru nevelkých obdélníkových okének nacházejícího se na bocích trupu přímo pod překrytem pilotní kabiny a jednoho páru trojúhelníkových okének umístěných na bocích hřbetní nástavby přímo za překrytem pilotní kabiny. Letouny Su-26M-7 (černá 07) a Su-26M-8 (černá 08) zase obdržely instalaci referenčního trojúhelníku na levém konci křídla. Ten se přitom stal (v počtu dvou exemplářů) standardem pro většinu pozdějších sériových strojů. Svůj mezinárodní debut si letoun typu Su-26M odbyl v roce 1986 na mezinárodní soutěži v letecké akrobacii „Championship of Champions“, kterou pořádal Australský národní aeroklub. Sovětský pilot V. Smolin se zde přitom se svým Su-26M umístil hned na druhém místě. Obrovské renomé ale letounu typu Su-26M vydobyla až účast prototypů Su-26M-6, Su-26M-7 a Su-26M-8 na 13. Mistrovství světa v letecké akrobacii, které se konalo v srpnu téhož roku ve Velké Británii. Zde totiž piloti těchto strojů vydobyli celkem 11 zlatých, 3 stříbrné a 2 bronzové medaile. Sovětské pilotce L. Němkové navíc tento typ letounu tehdy umožnil se stát absolutní světovou šampiónkou. Protože prototypy letounu Su-26M potřeby Sovětského národního týmu rozhodně nedokázaly zajistit, v roce 1987 padlo rozhodnutí o sériové výrobě. Kompletaci prvních čtyř sériových Su-26M se podařilo dokončit na počátku roku 1989. Sériové Su-26M byly známy též pod zjednodušeným označením Su-26 a od prototypů se odlišovaly odlehčenou konstrukcí draku (o 30 kg) a modifikovanou aerodynamikou křídla a příďové partie trupu. Díky tomu vykazovaly ještě lepší ovladatelností. Státními zkouškami přitom sériový Su-26M prošel mezi únorem a červnem roku 1989. Poté se tento stroj stal součástí letového parku DOSAAFu (Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem). V následujících dvou letech pak sovětští piloti za pomoci letounů Su-26M vydobyly na mezinárodních a evropských mistrovstvích v letecké akrobacii celkem 156 medailí, včetně 59-ti zlatých. Mezitím, v květnu roku 1988, se akrobatický speciál typu Su-26M zúčastnil airshow v americkém San Diegu. Tato prezentace následně vyústila v historicky vůbec první kontrakt na dodávku letounů sovětské výroby do USA. K podpisu zmíněného kontraktu přitom došlo v květnu 1989. V letech 1989 až 1992 brány závodu AO „Peredovye technologii Suchogo“ opustilo celkem 51 sériových Su-26M. Mezi první provozovatele těchto strojů lze přitom kromě SSSR řadit též Španělsko, USA a Velkou Británii.

Verze:  -

Vyrobeno:  osm letových prototypů (Su-26M-5 až Su-26M-12) a 51 sériových strojů

Uživatelé:  Brazílie, Francie, Itálie, JAR, Německo, Rusko, SSSR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, USA a Velká Británie

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Vedenějev M-14P s max. výkonem 360 hp

Poslední úpravy provedeny: 26.1.2013