Suchoj Su-9U (‘Maiden’) / U-43

Typ:  dvoumístná cvičně-bojová modifikace přepadového stíhacího letounu typu Su-9 (Fishpot B)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny typu Su-9 (Fishpot B) a Su-11 (Fishpot C), včetně zbraňového výcviku

Odlišnosti od letounu Su-9 (Fishpot B):

- vestavba dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka v předním kokpitu a sedadlem instruktora v odděleném (průzračnou přetlakovou přepážkou) zadním kokpitu do přídě trupu na místo jednomístné pilotní kabiny – to si vyžádalo zvětšit délku střední partie trupu v oblasti před křídlem o 600 mm (díky tomu zůstala zásoba paliva zachována)

- instalace pětidílného překrytu pilotní kabiny na místo dvoudílného, který se sestává z pevného čelního štítku (se zvětšenou šířkou), dvou výklopných (směrem do strany) částí, pevné průzračné přetlakové přepážky (ta se nachází mezi přední a zadní výklopnou částí, tedy mezi předním a zadním kokpitem) a kapotovaného záďového krytu

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace palubního intercomu typu SPU-2

- absence vnitřního páru křídleních závěsníků s vypouštěcími lištami střel RS-2US typu APU-20 (tímto se celkový počet křídelních závěsníků snížil ze čtyř na dva)

- instalace autopilota typu AP-28Ž-1, tlumičů typu D-3K-110 a rudého osvětlení pilotní kabiny (jednomístné Su-9 všechny tyto zařízení obdržely až později, zatímco dvoumístné Su-9U měly jejich instalaci již od počátku)  

Historie:  Výnos ze dne 16. dubna 1958 kromě specifikací ke zbraňovému systému letounů typu T-43 (budoucí Su-9 Fishpot B) a T-47 (budoucí Su-11 Fishpot C), které nebyly ničím jiným, než vývojovým derivátem přepadového stíhače typu T-3 (Fishpot A), obsahoval též zadání na dvoumístnou cvičně-bojovou modifikaci prvně uvedeného radarem typu RP-9U (Spin Scan) vybaveného a čtveřicí krátkodosahových PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali) vyzbrojeného stroje. S přihlédnutím na značnou vytíženost OKB-51 P.O. Suchoje vývojem obou dvou zmíněných jednomístných bojových letounů, T-43 a T-47, byl ale projekt cvičně-bojového T-43, který vešel ve známost pod závodním označením U-43, nakonec výnosem ze dne 18. března 1959 odsunut až na později. Pokročilý projekt dvoumístného U-43 se přitom podařilo dokončit na jaře roku 1960. Protože Suchoj tento stroj opatřil prodlouženým trupem (o 600 mm) v oblasti před náběžnou hranou křídla, vestavba druhého kokpitu za ten původní se zcela obešla bez redukce vnitřní zásoby paliva. Základem prototypu cvičně-bojového U-43 se stal jeden ze zkušebních exemplářů jednomístného Su-9 (Fishpot B). Konkrétně přitom šlo o letoun s továrním kódem T43-14. Protože kořeny křídla prototypu U-43 ukrývaly instalaci zkušební aparatury, v porovnání s budoucími sériovými stroji disponoval mírně menší vnitřní zásobou paliva (3 430 l). Ze závodní dílny OKB-51 přitom tento stroj vyjel v září roku 1960. Na zkušební leteckou základnu nacházející se v Žukovském byl dopraven dne 23. listopadu téhož roku. Ještě předtím ale jeho drak prošel resonančními zkouškami. Protože tehdy panovaly velmi nepříznivé meteorologické podmínky, celé následující dva měsíce musel strávit na zemi. Mezitím prošel pozemními a pojížděcími zkouškami. Od vzletové dráhy zmíněného letiště se proto poprvé odlepil až dne 25. ledna 1961. Závodní zkoušky prototypu U-43 probíhaly poměrně hladce. Pro předání ke zkouškám státním byl tento stroj formálně schválen již na počátku května. Protože dne 14. července došlo k závadě na jeho pohonné jednotce, na leteckou základnu nacházející se ve Vladimírovce nakonec musel být dopraven po zemi. Následná výměna motoru pak zahájení vlastního programu státních zkoušek oddálila o dalších šest týdnů. Svůj první let v rámci státních zkoušek proto prototyp U-43 nakonec vykonal až dne 1. září 1961. Státní zkoušky tohoto stroje byly zakončeny dnem 23. prosince téhož roku. Za celý program státních zkoušek přitom jediný prototyp letounu U-43 vykonal celkem 83 zkušebních letů. Přestože byl tento stroj díky vestavbě druhého kokpitu o nějakých 630 kg těžší, v konfiguraci s dvojicí PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali) pod křídlem vykazoval prakticky identickým dostupem a akcelerací jako jednomístný Su-9 (Fishpot B), což se týkalo i max. rychlosti. Zbraňový systém tohoto dvoumístného stroje byl tedy, stejně jako v případě jednomístného Su-9 (Fishpot B), schopen napadat vzdušné cíle pohybující se rychlostí 800 až 1 600 km/h ve výškách až do 20 000 m za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. V závěrečné zprávě ze státních zkoušek byl proto hodnocen kladně. To se ale netýkalo výhledu ze zadního kokpitu. Zavedení dvoumístného U-43 do sériové výroby pod služebním označením Su-9U (Maiden) bylo tedy podmíněno odstraněním tohoto nedostatku. V této souvislosti jediný prototyp letounu U-43 následně prošel těmito úpravami: zúžení záhlavníku předního pilotního sedadla, přesunutí části přístrojů směrem doprava, rozšíření zasklení překrytu předního pilotního prostoru a rozšíření průhledné přepážky oddělující oba pilotní prostory. Všechny zmíněné úpravy se podařilo dokončit do února roku 1962. Svůj první let přitom takto modifikovaný prototyp U-43 vykonal dne 23. března téhož roku. Státními kontrolními zkouškami tento stroj úspěšně prošel mezi 11. a 26. dubnem roku 1962. Mezitím, v roce 1961, se dvoumístný Su-9U (Maiden) stal součástí výrobního programu moskevského závodu č.30 „Znamja Truda“. Protože byla produkce jednomístného Su-9 (Fishpot B) s přihlédnutím na vysokou nehodovost ukončena již v roce 1962, dvoumístný Su-9U (Maiden) nakonec brány zmíněného podniku opustil v počtu pouhých 50-ti exemplářů (10 v roce 1961 a 40 v roce 1962). Několik těchto strojů přitom převzalo 148. Centrum bojové přípravy (CBP i PLS) s domovskou základnou Savaslejka. Zbylé pak byly rozděleny mezi jednotlivé regimenty PVO. Až do jejich příchodu budoucí stíhací piloti přecházeli přímo z dvoumístných podzvukových MiGů-15UTI (Midget) na jednomístné letouny typu Su-9 (Fishpot B) nebo Su-11 (Fishpot C). Protože ale dvoumístné Su-9U (Maiden) vznikly jen ve velmi malém počtu (na každý stíhací regiment připadl nanejvýš jeden tento letoun), výcvik pilotů nadzvukových přepadových stíhačů typu Su-9/-11 (Fishpot B/C) se i tak musel nadále spoléhat vesměs na zcela nevyhovující MiGy-15UTI (Midget). Od druhé poloviny 60. let byly pak pro tyto účely používány též letouny typu Su-7U (Moujik). Tento typ letounu přitom nebyl ničím jiným, než dvoumístnou modifikací šípovým křídlem opatřeného jednomístného stíhacího-bombardéru typu Su-7BM (Fitter A). Zatímco při nácviku v zaměřovací palubním radiolokátorem zastávaly roli nepřátelských letounů pilotované/bezpilotní podzvukové výškové terčové speciály typu Jak-25RV-I/RV-II (Mandrake), které simulovaly americké špionážní Lockheedy U-2, a podzvukové střední bombardéry řady Tu-16 (Badger), ostré střelby byly obvykle realizovány na bezpilotní podzvukové bombardéry typu M-28 (Il-28 Beagle), bezpilotní podzvukové stíhače typu M-15 (MiG-15 Fagot) a M-17 (MiG-17 Fresco) a bezpilotní podzvukové terčové speciály řady La-17.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (U-43 - vznikl konverzí sériového Su-9) a 50 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Su-9U

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-200 s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-9U (‘Spin Scan’) s vyhledávacím dosahem 20 km. Tento typ radiolokátoru spolupracuje s naváděcím systémem střel typu RS-2US. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla)

Výzbroj:     dvě PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku střeleckého radiolokátoru typu RS-2US (AA-1 Alkali), přepravované na dvou závěsnících nacházejících se pod křídlem (oba podtrupové závěsníky jsou vyhrazeny pro 600 l přídavné palivové nádrže)

Poslední úpravy provedeny dne: 24.12.2012