Suchoj Su-24M2 Gusar / T-6M2

Typ:  pokročilá modifikace frontového bombardovacího letounu typu Su-24M (Fencer D); tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu Su-24M (Fencer D) Ruského VVS

Určení:  primárně ničení důležitých pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací za pomoci řízené i neřízené munice, sekundárně poskytování paliva za letu letounům řady Su-24M

Odlišnosti od letounu Su-24M (Fencer D):

- instalace navigačního-střeleckého komplexu typu PNS-24M2 (na místo typu PNS-24M Tygr-NS)

- instalace nového počítače

- instalace zařízení pro nahrávání dat před misí typu Binom-ATM2 (na místo typu Binom-MP)

- instalace přehledového radiolokátoru typu Orion-AM2 na místo radiolokátoru typu Orion-A (Drop Kick)

- instalace průhledového displeje (HUD) typu BI SOI (na místo typu PPV-1) před sedadlem pilota

- instalace dvou LCD obrazovek, na kterých lze zobrazovat údaje o cílech, obraz radaru a digitální mapu, před sedadlem zbraňového operátora na místo TV indikátoru typu OR-4T

- instalace nového inerčního navigačního systému

- instalace satelitního přijímače typu A737-010, který je kompatibilní s ruským systémem GLONASS i americkým systémem NAVSTAR (v této souvislosti v ose hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, přibyla malá anténa)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer)

Historie:  Protože se v polovině 90. let zavedení frontového bombardovacího letounu nové generace typu Su-34 (Fullback) nacházelo, díky problémům ekonomického a technického rázu, které provázely vývoj tohoto derivátu těžkého stíhacího letounu 4. generace typu Su-27 (Flanker), v nedohlednu, na pořad dne se tehdy dostala modernizace stávající flotily frontových bombardovacích letounů typu Su-24M (Fencer D). Hlavním impulsem k zahájení modernizace letounů typu Su-24M (Fencer D) se stalo jejich nasazení v prvním konfliktu v Čečensku (1994 až 1996). Zde se totiž naplno projevila nemilá skutečnost, že avionické vybavení těchto strojů již představuje morálně zastaralou techniku. Hlavním terčem kritiky se přitom stala nízká přesnost navigačního systému, pomalé plánování misí a pomalé nahrávání dat. Výběrové řízení na zpracování projektu modernizačního programu pro letoun typu Su-24M (Fencer D) bylo vypsáno v roce 1996. Přestože zpracováním takových projektů bývají obvykle pověřováni původní výrobci, volba nakonec padla na malou soukromou společnost Gefest & T ze Žukovského, kterou založili, v roce 1992, bývalí pracovníci experimentálního závodu EMZ V.M. Mjasiščeva. Důvody k tomuto rozhodnutí byly ryze ekonomické. Cena, kterou si za zpracování modernizačního projektu pro tento stroj řekla JSC P.O. Suchoje, se vedení Ruského VVS zkrátka zdála příliš vysoká. Modernizační program letounů typu Su-24M (Fencer D) ze stavu Ruského VVS dal za vznik modelu Su-24 SVP-24, který se vyznačoval zejména instalací navigačního-střeleckého komplexu typu SVP-24 na místo typu PNS-24M Tygr-NS. Projekt modernizačního programu Su-24 SVP-24 nicméně společnost Gefest & T zpracovala, v rámci programu Metronom, za spoluúčasti JSC P.O. Suchoje. Spolupráce mezi těmito dvěma subjekty při modernizaci letounů typu Su-24M (Fencer D) ale netrvala dlouho. V roce 1999 totiž o modernizaci svých letounů typu Su-24MK (Fencer D mod.) projevil zájem též Alžír. Jelikož se JSC P.O. Suchoje nechtěla o tak lukrativní zakázku dělit, projekt modernizačního programu pro „alžírské“ Su-24MK (Fencer D mod.) zpracovala sama. Zmíněný modernizační program byl vystavěn na instalaci zjednodušeného navigačního-střeleckého komplexu typu SVP-24 z dílny společnosti Gefest & T a dal za vznik modelu Su-24MK2 (a Su-24MRK2). JSC P.O. Suchoje nicméně šla ještě dál. Ke společnosti Gefest & T se totiž postavila jako ke konkurentovi a z vlastní iniciativy zpracovala vlastní modernizační projekt též pro letouny typu Su-24M (Fencer D) Ruského VVS. První projekt na toto téma z dílny JSC P.O. Suchoje vešel ve známost jako Su-24bis a široké veřejnosti byl poprvé prezentován v červnu roku 2000 na berlínské airshow ILA 2000. Zmíněný modernizační program přebíral některé komponenty od modernizačního programu Su-24 SVP-24. Konkrétně přitom šlo o počítač typu SV-24 a modul typu Obzor-RBV-T, který zajišťuje převod informací získaných radiolokátorem typu Obzor-A (Drop Kick) do digitálního formátu a následnou konverzi do TV formátu. Modernizační program Su-24bis ale počítal též s vylepšením mapovacího radiolokátor typu Reljef. Ten měl nyní umožňovat bezpečný let v ještě menších výškách než pohyblivá digitální mapa modelu Su-24 SVP-24. Součástí modernizačního programu Su-24bis se měla stát též instalace HUD typu ILS-31 (na místo typu PPV-1), CRT displeje radaru typu IT-23M (na místo typu OR-4T), nového zařízení pro plánování misí, přídavné vnější pancéřové ochrany boků kokpitu alá MiG-27 (Flogger D/J) a demontovatelných konformních přídavných palivových nádrží. Ty měly být instalovány po stranách přívodů vzduchu k pohonným jednotkám, v oblasti pod křídlem. Jejich součástí se měly stát adaptéry k pomocným přisávacím klapkám, které měly zakrývat. Podvěsná výzbroj modernizované Su-24bis měla být rozšířena o krátkodosahovou PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer), která spolupracuje s přilbovým zaměřovačem typu Ščel. O modernizační program Su-24bis ale nakonec nikdo neprojevil zájem. Následně proto JSC P.O. Suchoje spojila své síly s petrohradským institutem NIIREK (vědecko-výzkumný institut radioelektronických komplexů). Produktem společného úsilí obou zmíněných subjektů se stal modernizační program, z něhož vzešel model nesoucí tovární označení T-6M2 a služební označení Su-24M2. Díky vlivu vedení JSC P.O. Suchoje na vyšších místech se tento modernizační program podařilo prosadit u Ruského VVS, a to i přesto, že se již předtím rozhodlo pro modernizační program Su-24 SVP-24 společnosti Gefest & T. Politický vliv vedení JSC P.O. Suchoje kromě výše uvedeného umožnil společnost Gefest & T připravit o státní finanční podporu jejího projetu. Té se nicméně podařilo získat finance z jiných zdrojů a projekt Su-24 SVP-24 dotáhnout do konce. Součástí výzbroje Ruského VVS se tak nakonec staly oba zmíněné modely, Su-24 SVP-24 i Su-24M2. Model Su-24M2 vzešel z programu, který obdržel kódový název Gusar, a část avioniky přebíral od nerealizovaného modelu Su-24bis. Prototyp modernizovaného Su-24M2 vznikl konverzí letounu Su-24M (v.č. 1041643 / bílá 38) a do oblak se poprvé vydal v roce 2001. V srpnu toho samého roku tento stroj zavítal na moskevskou airshow MAKS 2001. Napodruhé byl prototyp Su-24M2 (bílá 38) veřejně prezentován v srpnu roku 2003 na airshow MAKS 2003. Státními zkouškami tento stroj prošel mezi červnem roku 2003 a listopadem roku 2005 u 929. GLIC (Státní letové testovací centrum), které využívá leteckou základnu Vladimirovka nacházející se u Achtubinska. Na konci roku 2005 si Ruské VVS objednalo „upgrade“ cca 30-ti Su-24M (Fencer D) do tohoto standardu. Modernizační program Su-24M2 ale postupoval velmi pomalu. Prvních šest modernizovaných Su-24M2 Ruské VVS převzalo na konci roku 2007. Zatímco dva z nich (rudá 48 a 49) byly předány, dne 7. prosince 2007, 4. CBP i PLS (Centrum bojové přípravy) z Lipecka, pro potřeby provozních zkoušek, provozovatelem zbylých čtyř modernizovaných Su-24M2 se stal, počínaje dnem 27. prosince 2007, 302. BAP (bombardovací letecký pluk) 11. VA (vzdušná armáda) 83. BAD (bombardovací letecká divize) s domovskou základnou Perejaslavka, která se nachází v Chabarovském regionu. Původní plány přitom počítaly s „upgrade“ 12-ti Su-24M (Fencer D) do konce roku 2007. Dle některých zdrojů mělo VVS do konce roku 2007 převzít dokonce okolo 20-ti modernizovaných Su-24M2. Další čtyři tyto stroje 302. BAP převzal v únoru roku 2008. Kompletně se podařilo tento regiment na modernizované Su-24M2 přezbrojit před koncem roku 2008. Protože VVS již od počátku preferovalo, kuli vyšší efektivitě a nižší ceně, modernizační program Su-24 SVP-24 společnosti Gefest & T, nakonec bylo na standard Su-24M2 dopracováno jen 24 sériových Su-24M (Fencer D). Modernizaci zmíněných strojů přitom zajistil závod NAPO z Novosibirska. Volba právě na právě tento podnik nepadla náhodou, neboť všechny letouny řady Su-24 (Fencer) vznikly právě na jeho lince. Pro závod NAPO ale hovořily též silné vazby na JSC P.O. Suchoje. Z 18 z 24-ti modernizovaných Su-24M2 přitom skončilo u 302. BAP. Provozovatelem dalších dvou těchto strojů se stalo již zmíněné 4. CBP i PLS z Lipecka. Zbylé čtyři modernizované Su-24M2 byly přiděleny 929. GLIC z Achtubinska. Od letounů typu Su-24 SVP-24 lze přitom letouny typu Su-24M2 rozpoznat prakticky pouze díky odlišné pozici antény satelitního přijímače, která se nachází přímo za kokpitem. Zatímco u letounů typu Su-24 SVP-24 je umístěna vlevo od podélné osy trupu, anténa satelitního přijímače modelu Su-24M2 se nachází přímo v ose trupu.

Verze:  -

Vyrobeno:  1 prototyp 24 operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových Su-24M)

Uživatelé:  pouze Rusko (VVS)

 

 

 

Posádka:    pilot a navigátor/operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva proudové motory typu Ljulka Al-21F-3 nebo Al-21F-3A s max. tahem 7 800 kp / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:       přehledový impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPO Orion-AM2 (‘Drop Kick’) s dosahem 150 km, instalovaný v horní části, a mapovací dopplerovský radiolokátor typu RPS Reljef, instalovaný v dolní části příďového radomu. Zatímco prvně uvedený radar je používán pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů s velkým RL kontrastem proti zemi, druhý uvedený radar slouží pro sledování povrchu země při letu v malých výškách („kopírování terénu“).

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu LTPS-24 Kajra-24 (zploštělý hranatý kryt s rozměrným obdélníkovým okénkem v čele nacházející na břichu trupu přímo za šachtou příďového podvozku). Tento TV kameru s laserovým dálkoměrem a značkovačem cílů sdružující systém spolupracuje s naváděcím systémem řízených pum a střel s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L, KAB-1500L, Ch-25ML (AS-10 Karen), Ch-29L (AS-14 Kedge) a S-25L a řízených pum a střel s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr, KAB-1500Kr a Ch-29T (AS-14 Kedge)

                   - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu RKL Delta N (anténa umístěná pod příďovým krytem radiolokátorů), podvěsný kontejner s pasivním lokátorem typu L080/L081 Fantasmagorija-A/-B a podvěsný kontejner s datalinkem typu APK-9 (oba zmíněné kontejnery se umisťují na zadní centrální trupový zbraňový závěsník). Zatímco systém Delta N spolupracuje s naváděcím systémem protizemních ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-10 Karen), systém Fantasmagorija-A/-B s naváděcím systémem protiradiolokačních ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-25MP (AS-12 Kegler), Ch-28 (AS-9 Kyle), Ch-58 (AS-11 Kilter) a Ch-31P (AS-17 Krypton), systém APK-9 s naváděcím systémem protizemních ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-59 (AS-13 Kingbolt) a Ch-59M (AS-18 Kazoo)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol (dvě nevelké antény s tvarem trojúhelníku umístěné po jedné na břichu přídě a zádě trupu přímo za příďovým krytem radaru a přímo za postranními kýlovkami), výstražný radiolokační systém typu SPO-15S (L006) Berjoza (dva páry antén s tvarem trojúhelníku umístěné po jednom na bocích postranních lapačů vzduchu přímo před náběžnou hranou křídla a na bocích SOP přímo nad směrovým kormidlem), výstražný IČ systém typu LO-2 Mak-UL (nevelký polokulovitý senzor nacházející se v ose hřbetu střední části trupu), aktivní rušič typu Gardenija (vřetenovité antény umístěné na odtokové hraně SOP přímo nad směrovým kormidlem a přímo pod pouzdrem přistávacího padáku), dvě výmetnice 12-ti klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty se nacházejí na hřbetu zadní části trupu na úrovni kořenů náběžné hrany VOP) a dvě odnímatelné výmetnice 48-ti klamných IČ/RL cílů (ty se umísťují na hřbet zadní části trupu) nebo dvě odnímatelné výmetnice 27-ti klamných IČ/RL cílů (ty se umisťují do rozšířených aerodynamických hřebenů umístěných na horní ploše střední části křídla)

Výzbroj:     jeden 23 mm šestihlavňový rotační kanón typu GŠ-6-23 nebo GŠ-6-23M se zásobou 500 nábojů, instalovaný na břichu trupu vpravo od předního centrálního trupového zbraňového závěsníku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na čtyřech trupových (dvou postranních a dvou tandemově uspořádaných centrálních) a čtyřech křídelních závěsnících (dvou pevných umístěných pod pevným centroplánem a dvou otočných umístěných pod pohyblivými vnějšími částmi) – protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) (max. 4 ks) a Ch-25MR (AS-10 Karen) (max. 4 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25ML (AS-10 Karen) (max. 4 ks), Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 3 ks) a S-25L (max. 4 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 3 ks), Ch-59 (AS-13 Kingbolt) (max. 2 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 2 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 2 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-28 (AS-9 Kyle) (max. 2 ks), Ch-58 (AS-11 Kilter) (max. 2 ks) a Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 1 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60/-60M* (AA-8 Aphid) (max. 4 ks) a R-73* (AA-11 Archer) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks), B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), neřízené 240 mm rakety typu S-24B (max. 4 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 4-6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (max. 7 ks) a KAB-1500L (max. 3 ks), řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 7 ks) a KAB-1500Kr (max. 3 ks), konvenční pumy o hmotnosti 100 až 1 500 kg (38 pum typu FAB-100 s hmotností 100 kg, 17-30 pum typu FAB-250 s hmotností 250 kg, 11 pum typu FAB-500 s hmotností 500 kg nebo 3 pumy typu FAB-1500 s hmotností 1 500 kg), kazetové pumy typu RBK-250 (max. 8 ks) a RBK-500 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu SPPU-6 (jeden 23 mm pohyblivý šestihlavňový rotační kanón typu 9A620 nebo 9A768 s možností vychýlení hlavní směrem dolů pod úhlem 45° a zásobou 400 nábojů) (max. 3 ks), submuniční kontejnery typu KMGU-2 (max. 7 ks), 3 000 l PTB typu PTB-3000 (max. 2 ks), 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 1 ks) a tankovací kontejner typu UPAZ-1A Sachalin (max. 1 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 10,37/17,64 m 
Délka s/bez PVD:   24,59/22,59 m
Výška: 6,19 m
Prázdná hmotnost: 22 300 kg
Max. vzletová hmotnost: 39 700 kg
Max. rychlost: 1 700 km/h
Praktický dostup:   17 000 m
Max. dolet se 2 PTB:    2 850 km

 

 

* tato zbraň slouží pouze pro vlastní ochranu před vzdušným napadením

 

 

Poslední úpravy provedeny: 11.7.2016