Suchoj Su-35 (‘Flanker E variant 1’) / T-10M (Su-27M)

Typ:  víceúčelová bojová modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, ochrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před napadením ze vzduchu, doprovodné úkoly, útoky na pozemní a hladinové cíle přesně řízenou municí a umlčování radiolokátorů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- instalace výkonnějšího radiolokátoru typu N011, který je navíc schopen vyhledávat a sledovat i pozemní a hladinové cíle a provádět mapování terénu, na místo radaru typu N001 uvnitř příďového radomu nové konstrukce – ten se vyznačuje větším průměrem, větší délkou, ogiválním profilem (na místo zakřiveného ve dvou rovinách), absencí PVD (ta se nyní nachází na levoboku přídě trupu) a větším sklonem směrem dolů (aby neomezoval výhled z kabiny pilota) a navíc je řešen jako demontovatelný (příďový kryt radaru letounu Su-27 se naproti tomu vyklápěl směrem nahoru)

- instalace výstražného radiolokátoru zadní polosféry typu N012 uvnitř zvětšeného žihadlovitého zakončení zadní části trupu

- modifikované vírové přechody se včleněným ovladatelným předkřídlem (PGO) s rozpětím 6,43 m, úhlem šípu náběžné hrany 53°30‘ a mezními úhly vychýlení +3°30‘ a -51°30‘ (obdobná konstrukce jako u letounu typu Su-33)

- instalace modifikované hřbetní aerodynamické brzdy s odlišným tvarem, větší plochou (3,0 m2 na místo 2,6 m2) a menším úhlem vychýlení (shodná konstrukce jako u letounů typu Su-27UB a Su-30)

- instalace digitálního elektro-impulsního systému řízení typu SDU-10M na místo analogového elektro-impulsního systému řízení typu SDU-10

- instalace automatického systému pro předcházení pádu do vývrtky a automatického systému pro vybírání vývrtky (ten je schopen tento model vyvést do ustáleného letu s minimální ztrátou výšky)

- instalace silnějších (o 300 kp) pohonných jednotek typu Al-31FM na místo motorů typu Al-31F

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušných tankerů řady Il-78 (Midas) a podvěsným tankovacím systémem typu UPAZ-1A Sachalin, před pilotní kabinou vlevo o osy trupu - to si ale vyžádalo přesunout hlavici elektro-optického čidla z pozice nacházející se v ose trupu přímo před pilotní kabinou na pozici nacházející se mírně vpravo od osy trupu

- instalace výkonnějšího elektro-optického čidla typu OLS-27K (na místo typu OLS-27)

- instalace nové zdvojené svislé ocasní plochy (SOP) s kompozitní konstrukcí (na místo kovové), větší výškou, větší tloušťkou, rovným zakončením (na místo špičatého) a integrálními palivovými nádržemi (s celkovým objemem 360 l) uvnitř

- větší celková vnitřní zásoba paliva (o 850 kg) – toho bylo docíleno vestavbou nových nádrží (č.4) s větším objemem (1 990 l na místo 1 270 l) do křídla  a dodatečných nádrží (s celkovým objemem 360 l) do zdvojené SOP (tímto celková zásoba paliva vzrostla z 9 400 kg na 10 250 kg, resp. z 11 970 l na 13 050 l – 4 020 l v nádrži č.1 nacházející se v přední části trupu, 5 330 l v nádrži č.2 nacházející se ve střední části trupu, resp. ve střední části křídla, 1 350 l v nádrži č.3 nacházející se v zadní části trupu, 1 990 l v nádrži č.4 nacházející se uvnitř vnějších částí křídla a 360 l v nádrži nacházející se uvnitř zdvojené SOP)

- instalace modifikovaného vnitřního páru křídelních zbraňových závěsníků – na ten lze nyní umístit též dvojici 2 000 l přídavných palivových nádrží typu PTB-2000

- modifikované přistávací zařízení se zesílenou konstrukcí (příďový podvozek navíc obdržel 620 x 180 mm zdvojené kolo na místo jednoduchého 680 x 260 mm kola) – to si vyžádala vyšší vzletová hmotnost tohoto modelu v porovnání s typem Su-27

- instalace nového obranného komplexu - jeho součástí se stal nový výstražný RL systém typu SPO-32 (L150) Pastel (model Su-27 byl opatřen výstražným RL systémem typu SPO-15 Berjoza) a výstražný IČ systém typu L082 Mak (nevelký polokulovitý senzor nacházející se na hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou)

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny - jeho součástí se staly tři barevné multifunkční displeje (MFD) a jeden průhledový displej (HUD)

- instalace vystřelovací sedačky typu K-36DM pod větším úhlem (30° na místo 17°) - to umožňuje pilotovi lépe snášet vysoká přetížení

- instalace modifikovaného kyslíkového systému s větší kapacitou

- instalace pilotážně-navigačního komplexu typu PNK-10M (na místo typu PNK-10)

- větší nosnost podvěsné výzbroje (8 000 kg na místo 6 000 kg) – toho bylo docíleno instalací dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnější panely modifikovaného křídla se zesílenou konstrukcí (tímto celkový počet zbraňových závěsníků vzrostl z deseti na dvanáct)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o novější PLŘS středního dosahu typu R-77 (AA-12 Adder) a celou řadu typů protizemní řízené i neřízené munice

Historie:  Celosvětový trend ve vývoji bojových letounů prosazující náhradu několika specializovaných bojových letounů jedním víceúčelovým bojovým letounem disponujícím schopností stejně efektivně zastávat úkoly stíhacího i útočného letounu dal na počátku 80. let za vznik projektu takto koncipované modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B). Zmíněný trend na poli vývoje bojových letounů měl přitom zejména důvody ekonomické. Vývoj jednoho víceúčelového bojového letounu si totiž žádá podstatně méně finančních prostředků než vývoj hned několika specializovaných bojových letounů. Náhrada několika specializovaných bojových letounů jedním víceúčelovým kromě toho sebou přináší též nemalé zjednodušení logistického zabezpečení vzdušných sil. Zmíněná modifikace těžkého frontového stíhače typu Su-27 (Flanker B), který vznikl jako protějšek amerických stíhacích letounů 4. generace řady F-15 Eagle, přitom vešla ve známost pod továrním označením T-10M a služebním označením Su-27M a s oficiální zelenou se setkala dne 29. prosince 1983. Schopnost vedení útoků na pozemní a hladinové cíle přitom letounu Su-27M (T-10M) zajistila instalace nového radaru typu N011. Protože tento typ radaru v porovnání se svým předchůdcem v podobě radaru typu N001 (Slot Back II) vykazoval znatelně větší hmotností, letoun typu Su-27M (T-10M) obdržel též zesílený příďový podvozek se zdvojeným kolem. Kromě toho byl tento model vybaven výstražným radarem zadní polosféry typu N012, vůbec prvním radarem této kategorie na světě navrženým pro stíhací letouny. Program Su-27M (T-10M) si přitom kromě rozšíření schopností stíhače Su-27 (Flanker B) o útoky na pozemní cíle za pomoci přesně naváděné munice kladl též za cíl zvýšit efektivitu tohoto stroje ve vzdušném boji. Tento krok zase představoval přímou reakci na novou střednědosahovou PLŘS s aktivním RL navedením typu AIM-120 AMRAAM. Ta totiž byla na rozdíl od sovětské střednědosahové PLŘS typu R-27 (AA-10 Alamo), nejvýkonnější zbraně tehdy nejmodernějších frontových stíhačů VVS v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum A/C) a Su-27 (Flanker B), schopna zcela autonomně napadat vzdušné cíle dle principu „vystřel a zapomeň“. Naproti při útoku za pomoci střely R-27 (AA-10 Alamo), která využívala poloaktivní RL naváděcí soustavu, bylo nezbytné postřelovaný vzdušný cíl nepřetržitě ozařovat palubním radiolokátorem až do okamžiku zásahu. To značně limitovalo počet paralelně postřelovaných cílů a zároveň letounu nosiči znemožňovalo vykonávat v průběhu střelby příliš prudké manévry. Do zbraňového systému letounu Su-27M (T-10M) byl proto kromě celé řady naváděné protizemní munice zařazen též domácí protějšek amerického AMRAAMu v podobě střely typu R-77 (AA-12 Adder). Kromě toho tento model svého předchůdce v podobě letounu typu Su-27 (Flanker B) překonával též v manévrovacích schopnostech. Větší obratnost přitom letounu Su-27M (T-10M) zajistily silnější (o 300 kp) motory typu Al-31FM spolu s digitálním elektro-impulsním systémem řízení a řiditelným předkřídlem (PGO) včleněným do vírových přechodů. Zmíněné PGO usměrňovalo vzdušné víry generované vírovými přechody křídla. To oddalovalo oddělování proudu vzduchu z povrchu křídla a VOP. Díky tomu měl letoun typu Su-27M (T-10M) před svým předchůdcem v podobě letounu typu Su-27 (Flanker B) navrch v ovladatelnosti, zejména při manévrech s úhlem náběhu okolo 120°. Kromě toho, že PGO zvyšovaly vztlak při manévrech s velkými úhly náběhu, snižovaly též vibrace, které pilotům letounů typu Su-27 (Flanker B) komplikovaly zaměřování vzdušných cílů při prudkém manévrování. Zmíněné PGO přitom předtím úspěšně prošlo zkouškami na letounu T10-24 (jeden z předsériových Su-27) a následně se stalo standardem nejen pro letoun typu Su-27M (T-10M), ale i pro letouny typu Su-33 (Flanker D), Su-27KUB a Su-34 (Fullback) a pro některé verze letounu typu Su-30MK (Flanker F variant 2). Kromě toho tento nástupce letounu typu Su-27 (Flanker B) obdržel, jako vůbec první letoun sovětské konstrukce, automatický systém pro předcházení pádu do vývrtky, automatický systém pro vybírání vývrtky a tzv. „skleněný kokpit“, tedy kokpit vystavěný na MFD a HUD. Instalace obou zmíněných automatických systémů mu dokonce přinesla absolutní světové prvenství. Američané totiž s obdobným systémem přišli až o celých 13 let později. Práce na prvním prototypu letounu Su-27M (černá 701), který vešel ve známost pod továrním označením T10M-1, se v prostorách prototypové dílny Suchojovi OKB rozeběhly v roce 1987. Jeho základem se přitom stal drak jednoho ze sériových Su-27 (Flanker B), který pocházel z linky závodu č.126 z Komsomolska na Amuru (KnAAPO). Konkrétně šlo o letoun s výrobním číslem 36911016202, továrním označením T10-34 a rokem výroby 1986. Příďovou partii trupu prototypu T10M-1 zase zhotovil Tušínský strojírenský závod TMZ (divize NPO Molnija). Protože byl tento stroj vyhrazen pro zkoušky zaměřené na prověření stability a ovladatelnosti, zcela postrádal instalaci plánovaného zbraňového systému, včetně systému pro doplňování paliva za letu. Kromě toho byl opatřen jednokolovým příďovým podvozkem, „nízkou“ kovovou zdvojenou SOP (s dielektrickou špicí) a méně objemnými křídelními palivovými nádržemi ze staršího modelu Su-27 (Flanker B). Od vzletové dráhy se tento první zkušební exemplář letounu Su-27M (T-10M) poprvé odlepil dne 28. června 1988. Dva roky nato, v roce 1990, byl pak prezentován na letišti Kubinka nejvyšším sovětským armádním činitelům. Mezitím, dne 18. ledna 1989, se realizací svého prvního letu do zkušebního programu zapojil prototyp druhý (černá 702). Tento stroj byl znám pod továrním označením T10M-2 a jeho základem se stal sériový Su-27 (Flanker B) s továrním kódem T10-38. Ten přitom brány závodu č.126 opustil v roce 1987. Další zkušební exemplář tohoto perspektivního nástupce stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B) vznikl již na lince komsomolského výrobního závodu KnAAPO (č.126). Tento první z pěti letounů ověřovací série (modrá 703) nesl tovární označení T10M-3 a do oblak se poprvé vydal dne 1. dubna 1992. Letoun T10M-3 byl přitom jako vůbec první z řady Su-27M (T-10M) opatřen zesíleným příďovým podvozkem se zdvojeným kolem, výsuvným nástavcem pro doplňování paliva za letu a „vysokou“ zdvojenou kompozitní SOP se včleněnými integrálními nádržemi. Další tři zkušební exempláře letounu Su-27M, T10M-5 (modrá 705), T10M-6 (modrá 706) a T10M-7 (modrá 707), vznikly konverzí sériových Su-27 (Flanker B). Z tohoto důvodu byly opět opatřeny jednokolovým podvozkem a „nízkou“ zdvojenou kovovou SOP. Kromě toho stejně jako oba zmíněné prototypy, T10M-1 a T10M-2, postrádaly systém pro doplňování paliva za letu a instalaci palubního radaru typu N011 (jeho zkoušky na letounech řady T-10M se rozeběhly až v roce 1992). Zatímco první dva z nich, T10M-5 a T10M-6, vzniky konverzí letounů typu Su-27 (Flanker B), které byly vyrobeny v roce 1987, základem toho posledního, T10M-7, se stal letoun typu Su-27 (Flanker B) s rokem výroby 1989. Hlavním posláním těchto tří letounů se přitom staly zkoušky digitálního systému řízení, jednotlivých komponent zbraňového systému a podvěsné výzbroje. Jeden z nich, T10M-6, byl dne 13. února 1992 prezentován nejvyšším špičkám států SNS. Zmíněná prezentace se přitom konala na běloruském letišti Mačulišči, které se nachází poblíž Minska. Další zkušební exemplář letounu Su-27M (T-10M), T10M-7, byl krátce nato, v létě toho samého roku, představen nejvyššímu veliteli VVS na letecké základně Vladimírovka u Achtubinska, domovské základně zkušebního centra VVS. Mezitím brány závodu KnAAPO opustil neletový exemplář pro statické zkoušky. Ten byl přitom znám jako T10M-4 a z konstrukčního hlediska se shodoval s prvním letounem ověřovací série. Do konce roku 1995 z linky zmíněného podniku kromě pěti letounů ověřovací série, T10M-3 (modrá 703), T10M-8 (modrá 708), T10M-9 (modrá 709), T10M-10 (modrá 710) a T10M-11 (modrá 711), a již zmíněného statického exempláře sjely též čtyři sériové stroje. Ty se přitom z konstrukčního hlediska shodovaly s předsériovým letounem T10M-9. Zatímco první sériový Su-27M, T10M-12 (modrá 712), převzala JSC P.O. Suchoje, která jej následně využívala (spolu s letounem T10M-11) jako vzdušnou zkušebnu radaru typu N011M Bars, zbylé tři tyto stroje (rudá 86 až 88) byly v prosinci roku 1995 předány 929. zkušebnímu centru vojenského letectva (GLIC) s domovskou základnou Vladimírovka u Achtubinska, aby se mohly zapojit do programu operačních zkoušek. Poslední předsériový, T10M-11, se zase ještě předtím, než vzlétl, stal jediným prototypem modelu Su-37 (Flanker E variant 2), který se mimo jiné vyznačoval instalací pohonných jednotek typu Al-31FP s měnitelným vektorem tahu výstupních plynů. Kariéru tohoto stroje ale již v roce 2002 předčasně ukončila havárie. Svůj mezinárodní debut si letoun typu Su-27M odbyl v roce 1992 na airshow Farnborough International. To již nesl nové typové označení Su-35. Zde bylo přitom možné shlédnout letoun s továrním kódem T10M-3, tedy první předsériový Su-35. Rok nato se ten samý letoun spolu s prototypem dvoumístného modelu Su-30MK (Flanker F variant 2) zúčastnil dubajské airshow IDEX 93. Zde jej bylo přitom možné již shlédnout v nové nestandardní kamufláži (všechny předsériové a sériové Su-35 obdržely obdobný kamuflážní nátěr jako sériové Su-27 Flanker B). Pro potřeby prezentace byl kromě tohoto stroje vyhrazen též letoun T10M-9 (černá 709). Ten proto rovněž obdržel nestandardní kamuflážní nátěr. Zatímco horní plochy tohoto stroje pokrývala nepravidelná pole dvou odstínů hnědé a jednoho odstínu zelené, jeho spodní plochy byly světle šedé. Kromě moskevských airshow MAKS 93, MAKS 95 a MAKS 99 se letouny typu Su-35 (Su-27M) zúčastnily též 41. Pařížské Air Show a berlínské airshow ILA 94. Mezitím byl tento typ letounu neúspěšně nabídnut Jižní Koreji a Brazílii. Dokonce ani tradiční odběratelé ruské techniky, jakými je Indie a ČLR, neprojevili o jednomístný Su-35 žádný zájem (díky dostupnosti dvoumístného modelu Su-30MK Flanker F variant 2). Definitivní konec pro letoun typu Su-27M (Su-35) ale přinesl až odmítavý postoj ze strany VVS. Ruské vzdušné síly se totiž díky fatálnímu nedostatku financí, což byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která zachvátila v 90. letech všechny státy bývalého SSSR, včetně Ruska, rozhodly vyřešit naléhavou potřebu moderních víceúčelových bojových letounů modernizací již provozovaných ryze stíhacích letounů typu Su-27 (Flanker B), Su-27UB (Flanker C) a Su-30 (Flanker F variant 1). Modernizace zmíněných stíhacích strojů, která byla vystavěna na jednoduché výměně některých původních avionických systémů za nové, totiž VVS umožnila získat bojové letouny schopné napadat vzdušné cíle za pomoci střednědosahové PLŘS typu R-77 (AA-12 Adder) a pozemní cíle za pomoci přesně naváděné munice za zlomek ceny nově vyrobeného letounu typu Su-35 (Su-27M). V této souvislosti byly letouny T10M-3 a T10M-12 spolu se všemi třemi sériovými Su-35 (Su-27M) ze stavu 929. GLIC z Achtubinska mezi červencem a srpnem roku 2003 předány oficiální předváděcí akrobatické skupině VVS Russkije Vitjazi, která spadá pod 237. CPAT (Centrum pro předvádění letecké techniky) s domovskou základnou Kubinka. Zmíněná akrobatická skupina ale tyto stroje nakonec využila pouze jako zdroj náhradních dílů pro již provozované a piloty po stránce pilotáže dobře zvládané letouny typu Su-27/-27UB (Flanker B/C). Zatímco letouny T10M-2, T10M-5, T10M-6 a T10M-7 byly zakonzervovány a uskladněny v areálu letecké základny Vladimírovka u Achtubinska, prototyp T10M-1 skončil za branami Moninského leteckého muzea. Naproti tomu letouny T10M-8 a T10M-10 se staly vzdušnými zkušebnami.

Verze:

Su-35 (prototypová modifikace) – prototypová modifikace letounu Su-35. Všech pět exemplářů tohoto modelu (T10M-1, T10M-2 a T10M-5 až T10M-7) vzniklo konverzí sériových Su-27. První z nich se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 28. června 1988. Od sériového Su-35 se tento model odlišoval zejména instalací příďového podvozku s jednoduchým kolem a „nízké“ zdvojené SOP ze staršího modelu Su-27 (Flanker B). S tímto svým předchůdcem měl přitom identickou též vnitřní zásobu paliva. Kromě toho zcela postrádal instalaci výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu.

Su-35 (předsériová/sériová modifikace) – výše popsaná předsériová/sériová modifikace letounu Su-35 se zesíleným příďovým podvozkem se zdvojeným kolem, výsuvným nástavcem pro doplňování paliva za letu před pilotní kabinou vlevo od podélné osy trupu „vysokou“ zdvojenou SOP kompozitní konstrukce se včleněnými integrálními nádržemi s celkovým objemem 360 l a větší vnitřní zásobou paliva (o 850 kg). Tento model vznikl v počtu pěti předsériových (T10M-3 a T-10M-8 až T10M-11) a čtyř sériových strojů. První z nich (T10M-3) se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. dubna 1992.

Su-37 (T10M-11) – experimentální modifikace letounu Su-35 s motory typu Al-31FP s řízeným vektorem tahu, silnějším radarem typu N011M Bars, modifikovaným elektro-impulsním systémem řízení, který využívá „side-stick“ a některými avionickými systémy francouzského původu. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí posledního předsériového Su-35 (T10M-11) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 2. dubna 1996. viz. samostatný text

Su-35 (T10M-12) – speciální modifikace letounu Su-35 zastávající roli vzdušné zkušebny víceúčelového radiolokátoru typu N011M Bars. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl úpravnou prvního sériového Su-35.

Su-35 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu Su-35 zastávající roli vzdušné zkušebny 14 500 kp motoru typu Al-41F-1S (iz.117S), pohonné jednotky perspektivních bojových letounů typu Su-35S (T-10BM) a T-50 (PAK-FA). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 2004 konverzí předposledního předsériového Su-35 (T10M-10). Původně tento stroj létal s instalací pouze jednoho motoru typu Al-41F-1S, který zaujal pozici pravého Al-31F. Svůj první let v této konfiguraci přitom vykonal dne 5. března 2004. V rámci zkoušek motoru Al-41F-1S, které probíhaly v Žukovském, letoun T10M-10 vykonal celkem 30 zkušebních letů, včetně pěti s instalací dvou těchto pohonných jednotek. V provozu se přitom tento stroj zřejmě nachází do dnešních dnů.

Su-35 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu typu Su-35 zastávající roli vzdušné zkušebny palubního vybavení bojového letounu 5. generace typu T-50 (PAK-FA). Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 2006 konverzí druhého předsériového Su-35 (T10M-8).

Verze:  -

Vyrobeno:  pět letových prototypů (T10M-1, T10M-2 a T10M-5 až T10M-7 - vznikly konverzí sériových Su-27), jeden neletový prototyp pro statické zkoušky (T10M-4), pět letounů ověřovací série (T10M-3 a T-10M-8 až T10M-11) a čtyři sériové stroje (T10M-12 a tři Su-35)

Uživatelé:  pouze Rusko (zkušební provoz)

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31FM s max. tahem po 12 800 kp s přídavným spalováním

Radar:        jeden impulsní dopplerovský radiolokátor s plošnou fázovanou anténou s mechanickým skenováním v horizontální rovině a elektronickým skenováním ve vertikální rovině typu N011 radiolokačního komplexu typu RLSU-27M (jeho instalace se nachází uvnitř špice trupu) a jeden výstražný radiolokátor zadní polosféry typu N012 Kopjo-DL (jeho instalace se nachází v zakončení ocasního “žihadla“). Radar typu N011 je schopen vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně těch nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Vzdušné cíle přitom dokáže detekovat na vzdálenost až 140 km. Najednou je schopen sledovat až 15 vzdušných cílů a na 4 až 6 z nich navádět PLŘS. Pozemní a hladinové cíle přitom dokáže identifikovat na vzdálenost 130 až 170 km. Radar typu N012 zase slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů nacházejících se v zadní polosféře a pro navádění PLŘS. Jeho vyhledávací dosah přitom činí 30 až 50 km.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27K s vyhledávacím dosahem 90 km, zorným polem v horizontální rovině 120° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-12°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou vpravo od osy trupu.

                   - naváděcí: podvěsný kontejner s datalinkem typu APK-9. Toto zařízení slouží pro navádění střel a pum s pasivním TV navedením a umisťuje se na zadní centrální trupový zbraňový závěsník.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu SPO-32 (L150) Pastel, výstražný IČ systém typu L082 Mak (nevelký polokulovitý senzor nacházející se na hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou), výmetnice klamných IČ/RL cílů (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (jeho štíhlá válcovitá pouzdra se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích se umisťují na konce křídla na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R/T/ER/ET (AA-10 Alamo) (max. 8 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12 Adder) (max. 10 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a S-25L (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 2 ks),  protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (6 ks) a KAB-1500L, řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (6 ks) a KAB-1500Kr, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (36 pum typu FAB-250M54 s hmotností 250 kg, 18 pum typu FAB-250M62 s hmotností 250 kg, 16 pum typu FAB-500M54 s hmotností 500 kg nebo 10 pum typu FAB-500M62 s hmotností 500 kg), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 14 ks), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 6 ks), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 8 ks) a 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   22,18 m
Výška: 6,34 m
Prázdná hmotnost: 18 400 kg
Max. vzletová hmotnost: 34 000* kg
Max. rychlost: 2 500 km/h
Praktický dostup:   18 000 m
Max. dolet bez PTB:    3 400** km

 

 

 

* 38 800 kg v přetížené konfiguraci

** 6 300 km s jedním doplněním paliva za letu

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 8.12.2016