Suchoj Su-17UM (‘Fitter E’) / S-52U (Su-19U)

Typ:  dvoumístná cvičně-bojová modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-17M2 (Fitter D)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady Su-17 (Fitter), včetně zbraňového výcviku

Odlišnosti od letounu Su-17M2 (Fitter D):

- modifikovaná přední část trupu s mírně skloněnou špicí směrem dolů – to zajistilo lepší výhled z pilotní kabiny směrem dolů (z 9° na 15°) a zároveň umožnilo umístit instalaci snímače rychlosti a úhlu snosu typu DISS-7 pod potah břicha trupu (v této souvislosti široký protáhlý člunovitý kryt s výrazně zploštělým břichem, který se nacházel přímo před šachtou příďového podvozku, nahradil plochý panel z dielektrického materiálu včleněný do potahu břicha trupu)

- vestavba dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka v předním kokpitu a sedadlem instruktora v odděleném (průzračnou přetlakovou přepážkou) zadním kokpitu do přídě trupu na místo jednomístné pilotní kabiny (instalace periskopu, který usnadňuje výhled směrem dozadu, se nyní nachází na hřbetu zadní výklopné části překrytu pilotní kabiny, přímo nad sedadlem instruktora)

- plynulý přechod překrytu pilotní kabiny (ten se nyní navíc vyznačuje výrazně větší šířkou) ve znatelně rozšířenou přední část hřbetní trupové nástavby

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace palubního intercomu typu SPU-9 a hlasového záznamníku (magnetofonu) typu MS-61 uvnitř pilotní kabiny

- instalace přistávacích světlometů na břiše trupu podél šachty příďového podvozku (u modelu Su-17M2 se tyto světlomety nacházely ve křídle)

- instalace modifikované svislé ocasní plochy (SOP) s protaženou náběžnou hranou v podlouhlý „předkýl“ (kompenzace za narušenou stabilitu rozšířenou přední částí hřbetní nástavby s druhým kokpitem)

- menší vnitřní zásoba paliva (3 720 l na místo 4 705 l, resp. 3 050 kg na místo 3 800 kg), z prostorových důvodů (vestavba druhého kokpitu)

- instalace nových vystřelovacích sedadel typu K-36D (na místo typu KS-4S-32) uvnitř pilotní kabiny – ty jsou schopny zabezpečit nouzové opuštění pilotní kabiny ve všech výškách a letových režimech (včetně vzletu a přistání) při rychlostech větších než 75 km/h

- instalace autopilota typu SAU-22MU (na místo typu SAU-22M)

- absence levého 30 mm kanónů typu NR-30, z hmotnostních důvodů

- menší nosnost podvěsné výzbroje (3 000 kg na místo 4 000 kg), z hmotnostních důvodů

- omezená škála řízené raketové výzbroje pouze na protizemní ŘS typu Ch-25 (AS-10 Karen) a PLŘS typu R-60 (AA-8 Aphid)

Historie:  Přestože se OKB P.O. Suchoje do prací na dvoumístné cvičně-bojové modifikaci jednomístného stíhacího-bombardéru typu Su-17 (Fitter) pustila již v roce 1971, s oficiální zelenou se projekt dvoumístného Su-17 (Fitter) nakonec setkal až v říjnu roku 1974. VVS totiž zpočátku o dvoumístný Su-17 (Fitter) nejevilo vůbec žádný zájem, neboť se domnívalo, že se výcvik budoucích pilotů letounů této řady zcela obejde s dvoumístnými letouny typu Su-7U (Moujik). Tato dvoumístná modifikace jednomístného stíhacího-bombardéru typu Su-7BM (Fitter A), vývojového předchůdce letounů řady Su-17 (Fitter), byla ale nakonec shledána tento účel jako zcela nevhodná. Letouny řady Su-17 (Fitter) totiž díky zcela odlišné aerodynamice křídla, které se sestávalo z pevné vnitřní části a pohyblivých vnějších částí, vykazovaly v porovnání se staršími letouny řady Su-7 (Fitter A), jejichž křídlo zase dostalo do vínku velmi tenký profil a náběžnou hranu se značným úhlem šípu, znatelně odlišnou ovladatelností, zejména při vzletu a přistání a při letu malou rychlostí. S přihlédnutím na výrobní a vývojové náklady se konstrukční tým OKB P.O. Suchoje rozhodl drak dvoumístného Su-17, který následně vešel ve známost pod továrním označením S-52U (a prozatímním služebním označením Su-19U), v maximální míře unifikovat s paralelně vyvíjeným jednomístným typem S-52 (Su-19). Protože si piloti letounů řady Su-17 (Fitter) často stěžovaly na špatný výhled přes špici trupu směrem dolů, oba zmíněné modely, S-52 a S-52U, spolu se zcela novou příďovou patrií trupu s mírně skloněnou špicí směrem dolů obdržely též nový průzračný překryt pilotní kabiny se znatelně větší šířkou. Ten navíc plynule přecházel ve výrazně rozšířenou a vyvýšenou přední část hřbetní nástavby. Zatímco v případě cvičně-bojového modelu S-52U se zde nacházel druhý pilotní prostor s pracovištěm instruktora, rozšířená přední partie hřbetní nástavby bojového S-52, který později vešel ve známost pod služebním označením Su-17M3 (Fitter H), ukrývala instalaci další palivové nádrže a bloků nové avioniky. Naproti tomu konstrukci střední a zadní části trupu, křídla, ocasních ploch a podvozku oba zmíněné letouny, S-52 a S-52U, přebíraly od svého vývojového předchůdce v podobě modelu Su-17M2 (Fitter D) prakticky bez změn. Jako první se realizace dočkal projekt dvoumístného S-52U, neboť obdržel vyšší prioritu. První prototyp letounu S-52U (modrá 35), který nesl označení S52U-1, byl zároveň prvním předsériovým strojem a brány výrobního závodu č.126 z Komsomolska na Amuru opustil v polovině roku 1975. Do oblak se přitom tento stroj poprvé vydal dne 15. srpna 1975, tj. o celý rok dříve než první S-52 (Su-17M3). Krátce nato se do zkušebního programu zapojil též druhý zkušební exemplář dvoumístného S-52U, který byl znám jako S52U-2. Tovární zkoušky dvoumístného S-52U probíhaly paralelně se zkouškami státními a byly úspěšně ukončeny v květnu roku 1977. Mezitím, v roce 1976, se rozeběhla plná produkce. Sériové S-52U nesly služební označení Su-17UM (Fitter E) a vyznačovaly se instalací avionického vybavení z jednomístného modelu Su-17M2 (Fitter D). V letech 1975 až 1978 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 75 těchto strojů. Poté výrobní program komsomolského závodu č.126 plynule přešel na odvozený dvoumístný model Su-17UM3 (Fitter G). Ten se přitom od svého předchůdce v podobě modelu Su-17UM (Fitter E) odlišoval zejména instalací avionického vybavení z pokročilejšího jednomístného variantu Su-17M3 (Fitter H). VVS své první letouny typu Su-17UM (Fitter E) převzalo v létě roku 1977. Protože ale tyto stroje nedokázaly zajistit efektivní přípravu pilotů posledních sériově vyráběných modifikací letounu Su-17 v podobě modelu Su-17M3 (Fitter H) a Su-17M4 (Fitter K), v letech 1979 až 1980 většina z nich prošla v prostorách leteckých opravárenských závodů VVS „upgrade“ do standardu Su-17UM3 (Fitter G).

Verze:  -

Vyrobeno:  75 sériových strojů

Uživatelé:  SSSR/Rusko, Turkmenistán a Ukrajina

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-21F-3 s max. tahem 7 800 / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden laserový dálkoměr/značkovač cílů typu Fon-1400 s dosahem 4 km, jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-17 a jeden bombardovací zaměřovač typu PKB-3-17S. Zatímco instalace laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400 se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (za nevelkým hranatým okénkem situovaným přímo pod jeho špicí), oba zmíněné zaměřovače jsou umístěny uvnitř pilotní kabiny.

                   - naváděcí: podvěsný kontejner s laserovým značkovačem cílů typu Prožektor-1 (za jeho pomoci jsou označovány cíle pro protizemní řízené střely typu Ch-25). Toto zařízení se umisťuje na pravý přední trupový závěsník.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo za příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo před náběžnou hranou VOP) a výstražný radiolokační systém typu SPO-10 Sirena-3M (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu NR-30 se zásobou 80 nábojů, vestavěný do pravého kořene křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 000 kg, přepravovaná na dvou párech pylonů nacházejících se pod pevnou částí křídla a na dvou tandemově uspořádaných párech pylonů nacházejících se pod trupem – protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25 (AS-10 Karen) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60 (AA-8 Aphid) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) a B-8M1 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm), kanónové kontejnery typu SPPU-22 (jeden pohyblivý dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L s možností vychýlení hlavní směrem dolů pod úhlem 30° a zásobou 250 nábojů), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm a S-25 ráže 250 mm, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, zápalné nádrže, PTB typu PTB-800 a 1 150 l PTB typu PTB-1150

* s 1 000 kg pumovou zátěží

Poslední úpravy provedeny dne: 16.12.2012