Suchoj Su-33 (‘Flanker D’) / T-10K (Su-27K)

Typ:  palubní modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany uskupení námořních plavidel, sekundárně ničení pozemních a hladinových cílů za pomoci neřízené munice a předávání paliva za letu jiným letounům

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- modifikované vírové přechody se včleněným ovladatelným předkřídlem (PGO) s rozpětím 6,43 m, úhlem šípu náběžné hrany 53°30‘ a mezními úhly vychýlení +3°30‘ a -51°30‘ (obdobná konstrukce jako u letounu typu Su-27M/Su-35)

- instalace modifikovaného křídla s větší celkovou plochou (67,84 m2 na místo 62,04 m2), identickým rozpětím (14,70 m), zcela novou mechanizací a sklápěcím mechanismem vnějších částí v oblasti mezi oběma sektory vztlakových klapek (sklopením vnějších částí křídla směrem nahoru se celkové rozpětí křídla zmenší na pouhých 7,4 m – to usnadňuje manipulaci a skladování uvnitř lodního hangáru).

- instalace třísektorových slotů s větší celkovou plochou (o 17%) na náběžné hraně křídla na místo slotů dvousektorových

- instalace dvousektorových štěrbinových vztlakových klapek s max. úhlem vychýlení 45° (jejich sklopením dochází ke vzrůstu vztlaku o 50 %) a křidélek na odtokové hraně křídla na místo flaperonů – celková plocha ovládacích ploch nacházejících se na odtokové hraně křídla tohoto modelu je v porovnání s celkovou plochou flaperonů modelu Su-27 větší o celých 84% (to sebou přineslo pokles přistávací rychlosti z 270-ti na 240 km/h).

- instalace modifikované vodorovné ocasní plochy (VOP) se sklápěcím mechanismem vnějších částí (jejich sklopením směrem nahoru se celkové rozpětí VOP zmenší na pouhých 7,4 m - to usnadňuje manipulaci a skladování uvnitř lodního hangáru)

- instalace modifikované zdvojené svislé ocasní plochy (SOP) s mírně menší výškou (tento zásah do konstrukce si vyžádala malá výška podpalubního hangáru letadlových lodí projektu 1143.5)

- instalace modifikovaného příďového podvozku se zdvojeným kolem (na místo jednoduchého), které se navíc vyznačuje větší odolností, a teleskopickou vzpěrou se zařízením zvyšujícím RCS při vzletu a přistání (jeho zavedení si vyžádal malý výkon palubních radiolokačních stanic pro řízení letového provozu)

- instalace modifikovaného hlavního podvozku s mohutnějšími a odolnějšími koly a upínacími zámky (za jejich pomoci lze tento model připevnit k lodní palubně a podpalubnímu transportéru)

- zesílená konstrukce částí draku nejvíce namáhaných v průběhu přistání na lodní palubě

- instalace nové příďové PVD – ta je nyní řešena jako sklopitelná

- instalace nového ocasního „žihadla“ se sklopitelnou (směrem nahoru) špicí, které se vyznačuje výrazně menší délkou (to zamezuje střetu s lodní palubou v průběhu vzletu a přistání), plochým profilem břicha (na místo zaobleného), instalací sklopného záchytného háku na břiše a absencí výmetnic klamných cílů a pouzdra s přistávacím padákem (to se nacházelo v jeho zakončení)

- instalace pohonných jednotek typu Al-31F 3. série, které vykazují vyšším tahem (o 300 kp)

- zcela přepracovaný palivový systém s větší celkovou kapacitou vnitřních nádrží z 9 400 kg na 9 500 kg – toho bylo docíleno přepracováním trupových nádrží při současné vestavbě nových nádrží do sklopitelných vnějších částí křídla (i přesto je dolet tohoto typu v porovnání s modelem Su-27 kratší o nějakých 30 až 40 %)

- instalace systému pro nouzové vypouštění paliva za letu

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušných tankerů řady Il-78 (Midas) a podvěsným tankovacím systémem typu UPAZ-1A Sachalin, před pilotní kabinou vlevo o osy trupu - to si ale vyžádalo přesunout hlavici elektro-optického čidla z pozice nacházející se v ose trupu přímo před pilotní kabinou na pozici nacházející se mírně vpravo od osy trupu

- instalace výkonnějšího elektro-optického čidla typu OLS-27K (na místo typu OLS-27) – to se od svého předchůdce odlišuje zejména softwarovým vybavením

- větší nosnost podvěsné výzbroje (6 500 kg na místo 6 000 kg) – toho bylo docíleno instalací dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnější panely modifikovaného křídla se zesílenou konstrukcí (tímto celkový počet zbraňových závěsníků vzrostl z deseti na dvanáct)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o neřízené pumy a neřízené protizemní rakety

- instalace modifikovaného pilotážně-navigačního komplexu typu PNK-10K (na místo typu PNK-10) - jeho součástí se stal též systém dálkové navigace (LORAN) a systém pro automatické přiblížení na přistání na palubě letadlové lodi typu Resistor-K42 (za jeho pomoci lze provádět automatické přistání dle ICAO Cat II, tedy při horizontální viditelnosti 400 km a výšce rozhodnutí 30 m)

- instalace datalinku zajišťujícího spojení mezi ostatními letouny palubní letky a mateřským nosičem

- instalace vystřelovací sedačky typu K-36K (na místo typu K-36DM) uvnitř pilotní kabiny pod sklonem 30° (na místo 17°) – větší sklon pilotní sedačky umožňuje pilotovi lépe snášet vysoká přetížení

- rozšířené podvěsné vybavení o tankovací kontejner typu UPAZ-1A Sachalin (ten se umisťuje na přední centrální podtrupový pylon) – tento kontejner ukrývá naviják s 27,5 m pružnou tankovací hadicí, která je opatřena záchytným „košem“, čerpadlo se standardní rychlostí čerpání 1 000 l/min, generátor elektrické energie a dvojici náporových turbín (zatímco ta první pohání naviják a využívá uzavíratelný lapač vzduchu nacházející se na levoboku, ta druhá pohání generátor elektrické energie, který napájí palivové čerpadlo, a využívá lapač umístěný pod pohyblivou špicí) a na jeho zádi se nachází signalizační světla (ty pilota letounu „příjemce“ informují o stavu doplňování)

- lepší antikorozní úprava povrchu draku

Historie:  Zatímco Američané disponovali mohutnou flotilou letadlových lodí již od meziválečných let, v SSSR se problematikou námořních plavidel této kategorie začali zabývat teprve až od roku 1968. Tehdejší plány přitom počítaly s plavidlem s výtlakem 40 000 až 45 000 t. Z jeho paluby mělo operovat 28 stíhacích letounů a čtyři vrtulníky. Protože tento počet bojových letounů byl shledán za zcela nedostatečný, v roce 1972 projekt první sovětské letadlové lodě, která vešla ve známost pod projektovým číslem 1160, doznal radikálních změn. Zmíněné plavidlo mělo nyní vykazovat výtlakem 80 000 t a jeho pohon měl obstarávat jaderný reaktor. Z paluby letadlové lodě pr.1160 měly operovat stíhací 3. generace letouny typu MiG-23K (modifikace „pozemního“ MiGu-23ML Flogger G se zesíleným podvozkem, záchytným hákem a silnějším motorem typu R-100), bitevní letouny typu Su-25K (modifikace „pozemního“ bitevníku typu Su-25 Frogfoot A) a protiponorkové letouny typu Berjev P-42. Krátce nato ale před stíhacím letounem typu MiG-23K dostal přednost letoun typu Su-27K (T-10K), který vycházel z „pozemního“ stíhacího letounu 4. generace typu Su-27 (T-10) (Flanker B). VMF tehdy počítalo s pořízením tří těchto plavidel do roku 1986. Projekt letadlové lodě projektu 1160 byl vrchními představiteli Ministerstva leteckého a lodního průmyslu, VVS a VMF schválen a ÚV KSSS a Ministerstvu obrany předložen v polovině roku 1973. Podpory na nejvyšších postech se ale nedočkal. Důvodem toho se stalo silné politické lobby ze strany maršála D.F. Ustinova pro letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (Kiev class). Letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (Kiev class) vznikly jako náhrada za vrtulníkové křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class) a z jejich palub mohly, kromě vrtulníků, operovat též podzvukové bojové letouny kategorie VTOL typu Jak-38 (Forger). Tento letoun byl sice určen k útokům na pozemní cíle, vývojové plány však počítaly i s jeho stíhací radarem vybavenou verzí. Ta se přitom měla stát součástí palubní letky již třetího plavidla projektu 1143 Krečet (Kiev class). Práce na vývoji skutečné letadlové lodě nicméně i přesto pokračovaly nadále. Okolo poloviny 70. let tak spatřil světlo světa projekt další letadlové lodě s jaderným pohonem. Zmíněné plavidlo vešlo ve známost pod projektovým číslem 1153 a mělo vykazovat výtlakem 70 000 t. Na jeho palubě se měly nacházet, stejně jako na palubě letadlové lodě projektu 1160, startovací katapulty, které měly umožňovat provoz letounů typu MiG-23K, Su-25K, Su-27K a P-42. Dle tehdejších plánů mělo VMF do roku 1985 převzít dvě plavidla projektu 1153. Vnitropolitická situace spolu se smrtí hlavních ministerských stoupenců letadlových lodí ale plavidlu projektu 1153 nakonec neumožnila překročit stádium projektu. V roce 1977 tedy získala podporu výstavba dalších letadlových křižníků projektu 1143 Krečet (Kiev class). Páté plavidlo z této řady mělo být ale dokončeno ve verzi se zvýšeným výtlakem a palubními katapulty. Z paluby takto modifikovaného plavidla projektu 1143, které vešlo ve známost pod novým projektovým číslem 1143.5, mělo být tedy možné provozovat nejen vrtulníky a letouny kategorie VTOL, ale i bojové letouny s konvenčním vzletem a přistáním. V roce 1978 byla do palubní letky letadlové lodě projektu 1143.5 začleněna „navalizovaná“ modifikace frontového stíhače typu MiG-29 (Fulcrum), známá jako MiG-29K. Současně byly z palubní letky tohoto plavidla vyřazeny letouny typu MiG-23, Su-25K a P-42 (označení Su-25K bylo později použito znovu, a to pro exportní modifikaci letounu typu Su-25 Frogfoot A). Dle tehdejších plánů se měla palubní letka letadlové lodě projektu 1143.5 sestávat z 18-ti těžkých stíhacích letounů typu Su-27K (Flanker D), 28-ti středně těžkých stíhacích letounů typu MiG-29K (Fulcrum D), osmi protiponorkových vrtulníků typu Ka-27 (Helix A), dvou pátracích-záchranných vrtulníků typu Ka-27PS (Helix D) a čtyř vrtulníků DRLO (AWACS) typu Ka-31 (Helix E). V roce 1981 bylo nicméně od provozu letounů s konvenčním vzletem z paluby plavidla projektu 1143.5 opuštěno ve prospěch nadzvukových stíhacích letounů kategorie VTOL typu Jak-41 (Freestyle). Současně padlo rozhodnutí, aby byl snížen jeho výtlak. Protože Jaky-41 (Freestyle) měly v přetížené konfiguraci vzlétat s krátkým rozjezdem, paluba takto modifikovaného plavidla 1143.5 měla být opatřena, obdobně jako paluba britských letadlových lodí, tzv. skokanským můstkem (bez startovacích katapultů). V létě roku 1981 se nicméně vedení OKB MiG a OKB P.O. Suchoje podařilo prosadit, aby byla prověřena způsobilost letounů typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker) pro činnost z letadlové lodě opatřené skokanským můstkem. Protože zmíněné zkoušky potvrdily, že jsou tyto stroje schopny operovat z paluby takto koncipovaného plavidla, později bylo schváleno navýšení výtlaku letadlové lodě projektu 1143.5 na 55 000 t. V této podobě z její paluby mohly operovat jak kolmostartující Jaky-41 (Freestyle), tak i letouny typu MiG-29K (Fulcrum D) a Su-27K (Flanker D). Původně VMF počítalo se dvěma plavidly projektu 1143.5 (Kuznetsov class) a čtyřmi odvozenými plavidly projektu 1143.7. Ty měly být opatřeny jaderným pohonem (na místo konvenčního) a upraveným „skokanským můstkem“ se startovacími katapulty. Do programu sovětských letadlových lodí ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Do stavu VMF se tak nakonec podařilo zařadit, dne 25. prosince 1990, pouze první plavilo projektu 1145.5 (Kuznetsov class), a to Admirál Kuzněcov (do roku 1987 známo jako Leonid Brežněv a do roku 1990 jako Tbilisi). Montáž jeho mírně modifikovaného sourozence v podobě plavidla projektu 1143.6 Varjag (do roku 1990 známo jako Riga) byla totiž v roce 1992, když se nacházela ve stádiu 67%-ní technické připravenosti, zcela zastavena (později bylo toto plavidlo odprodáno do ČLR). Dne 1. listopadu 1991 postihl shodný osud i první plavidlo projektu 1143.7 Uljanovsk. Jeho montáž se přitom tehdy nacházela ve stádiu 20%-ní technické připravenosti. Mezitím, na počátku 80. let, byl na letecké základně Novofjodorovka, která se nachází na Krymu, poblíž v Saki, zřízen námořní výcvikový komplex NITKA (Výzkumný, vývojový a výcvikový komplex). Jeho součástí se nejprve stala poněkud provizorní cvičná startovací rampa typu T-1 s výškou 5 m, délkou 60 m a šířkou 30 m. Později zde však byla vybudována startovací rampa typu T-2, která se svou výškou 5,6 m, délkou 53,5 m a šířkou 17,5 m již představovala přesnou 1:1 maketu příďové části paluby se „skokanským můstkem“ letadlového nosiče projektu 1143.5 (Kuznetsov class). Posláním zařízení NITKA se přitom kromě prověření způsobilosti všech zvažovaných letounů pro palubní provoz stal též výcvik palubních pilotů. Jako první z řady Su-27 (Flanker) byl na cvičné rampě typu T-1 komplexu NITKA zkoušen v celkovém pořadí třetí prototyp tohoto sovětského protějšku amerického Eaglu (modrá 03), který byl znám pod továrním označením T10-3. Jelikož zkoušky tohoto stroje v Novofjodorovce, které se rozeběhly dnem 28. srpna 1982, prokázaly způsobilost letounu typu Su-27 (Flanker B) pro činnost z paluby letadlové lodě, projekt námořní modifikace tohoto stroje, která vešla ve známost pod služebním označením Su-27K (Flanker D) a továrním označením T-10K, získal dne 18. dubna 1984 oficiální podporu. Krátce předtím, dne 30. ledna téhož roku, obdržel oficiální zelenou též projekt středně těžkého víceúčelového bojového letounu typu MiG-29K (Fulcrum D). Zatímco těžší typ Su-27K (Flanker D) měl tvořit první sled PVO uskupení letadlových lodí VMF, lehčí typ MiG-29K (Fulcrum D) měl kromě plnění úkolů PVO v rámci druhého sledu zajišťovat též ničení hladinových plavidel protivníka s výtlakem do 5 000 t a přímou palebnou podporu vyloďovacích operací. Námořní Su-27K (Flanker D) měl přitom díky zcela nové mechanizaci křídla a modifikovaným vírovým přechodům se včleněným ovladatelným předkřídlem (PGO) před svým „pozemním“ protějškem v podobě modelu Su-27 (Flanker B) navrch ve vztlaku a v neposlední řadě též v poměru tahu a hmotnosti. Díky tomu vykazoval lepšími vzletovými a přistávacími charakteristikami. Kromě toho obdržel systém pro doplňování paliva za letu, zesílený podvozek, záchytný přistávací hák a speciální navigační vybavení zajišťující navigaci nad širým mořem. Omezené prostory na lodní palubě a uvnitř podpalubního hangáru si navíc vyžádaly jeho křídlo, stejně jako VOP a ocasní „žihadlo“, pojmout jako sklápěcí. Ve skladovací konfiguraci přitom rozpětí křídla letounu Su-27K (Flanker D) činilo pouhých 7,4 m (na místo 14,7 m). Kromě toho tento model mohl na svých závěsnících přepravovat větší počet PLŘS (o 2 ks). Kuli silnému koroznímu účinku slané vody byl navíc opatřen kvalitnější povrchovou úpravou. Konstrukční řešení sklápěcího mechanismu křídla letounu Su-27K (Flanker D) bylo nejprve odzkoušeno na speciálně upraveném letounu T10-20 (předsériový Su-27). Takto modifikovaný T10-20 (modrá 20) přitom vešel ve známost jako T10-20KTM a zastával pouze roli pozemní technologické 1:1 makety. V letech 1984 až 1987 se na programu Su-27K (Flanker D) podílely též dva speciálně upravené předsériové exempláře letounu Su-27 Flanker B (T10-24 a T10-25) spolu s modifikovaným druhým prototypem letounu Su-27UB Flanker C (T10U-2). Tyto stroje zase vznikly jako náhrada za letoun T10-3. Za jejich pomoci byla tedy nacvičována technika vzletového a přistávacího manévru na lodní palubě. Mezitím, v roce 1986, se rozeběhly práce na skutečných prototypech letounu Su-27K (Flanker D). Zatímco první z nich vešel ve známost pod továrním označením T10K-1 (modrá 37), ten druhý obdržel tovární kód T10K-2 (modrá 38). Oba zmíněné letouny přitom vznikly konverzí sériových Su-27 (Flanker B). Zatímco základem prototypu T10K-1 se stal letoun s továrním kódem T10-37, prototyp T10K-2 vznikl konverzí letounu s továrním kódem T10-38. Kompletaci prvního z nich, T10K-1, se přitom podařilo završit v létě roku 1987. Protože nebylo tehdy křídlo a VOP se sklápěcím mechanismem ještě možné považovat za plně způsobilé pro let, tento první prototyp letounu Su-27K (Flanker D) obdržel „pevné“ křídlo a VOP z modelu Su-27 (Flanker B). Od vzletové dráhy se přitom poprvé odlepil dne 17. srpna téhož roku. Letové zkoušky prototypu druhého, T10K-2, se rozeběhly dne 22. prosince 1987. Od prototypu prvního, T10K-1, se přitom tento letoun odlišoval instalací „sériového“ křídla s modifikovanou mechanizací a sklápěcím mechanismem a sklápěcí VOP. Později, v létě roku 1988, byl křídlem a VOP se sklápěcím mechanismem opatřen též prototyp první. Do oblak se přitom takto modifikovaný prototyp T10K-1 poprvé vydal dne 25. srpna 1988. Krátce nato, dne 27. září téhož roku, byl ale tento stroj zcela ztracen při tragické havárii. Při zkoušce letu s jedním pracujícím motorem totiž došlo k závadě na hydraulickém systému. Ta následně zcela vyřadila z provozu ovládání předkřídla (PGO), načež prototyp T10K-1 spadl do vývrtky, ze které již nebylo návratu. Protože řada palubních systémů letounu Su-27K (Flanker D) prošla zkouškami na výše uvedených vzdušných zkušebnách založených na bázi předsériových a sériových exemplářů „pozemního“ modelu Su-27/-27UB (Flanker B/C), první etapu závodních zkoušek tohoto palubního stíhače, která probíhala výhradně na letecké základně Novofjodorovka, se podařilo splnit v plném rozsahu za velmi krátkou dobu. Druhá etapa závodních zkoušek probíhala již na palubě letadlové lodi Admirál Kuzněcov. Ta se přitom na moře poprvé vydala dne 21. října 1989. První průlet v malé výšce nad palubou tohoto plavidla prototyp T10K-2 vykonal 27. dne toho samého měsíce. Svým podvozkem se tento stroj paluby Admirála Kuzněcova prvně na krátkou chvíli dotkl dne 28. října 1989. Přistávací manévr byl s prototypem T10K-2 takto zpočátku nacvičován na palubě ukotveného Admirála Kuněcova. Tomu pak následovaly zkoušky přistávacího manévru na palubě zmíněné letadlové lodi plavící se různou rychlostí pod různým kurzem vůči větru. Své první skutečné přistání na palubě letadlové lodě Admirál Kuzněcov prototyp T10K-2 uskutečnil dne 1. listopadu 1989. Zmíněný stroj se tak zapsal do historie jako první sovětský letoun, který vykonal konvenční přistání na lodní palubě. Ten samý den, 1. listopadu 1989, na palubě tohoto prvního plavidla pr.1143.5 (Kuznetsov class) poprvé přistál též prototyp víceúčelového MiGu-29K (Fulcrum D) spolu s prototypem neozbrojeného cvičného Su-25UTG Frogfoot D (T8UTG-1). Zatímco MiG-29K (Fucrum D) palubu Admirála Kuzněcova, tehdy ještě známého jako Tbilisi, opustil ještě ten samý den, oba Suchoje svůj první vzlet z lodní paluby uskutečnily den nato. Poté byly palubní zkoušky na krátkou dobu, do 10. listopadu 1989, pozastaveny. Důvodem toho se stala poletová analýza získaných dat. Další přistání prototypu T10K-2 (a prvního prototypu MiGu-29K) na palubě Admirála Kuzněcova bylo uskutečněno 17. dne toho samého měsíce. První noční přistání na palubě zmíněného plavidla přitom následovalo dne 21. prosince 1989. Den nato byly zkoušky vzájemné kompatibility letounu Su-27K (T-10K) s letadlovým nosičem Admirál Kuzněcov prohlášeny za ukončené. Ještě ten samý den se tato jediná letadlová loď sovětského VMF vydala do Nikolajeva. Zde pak byla dovybavena. Do tohoto data přitom všechny tři výše uvedené letouny, druhý Su-27K (Flanker D), první MiG-29K (Fucrum D) a první Su-25UTG (Frogfoot D), vykonaly dohromady 227 zkušebních letů. Zatímco prvně uvedený stroj v jejich průběhu uskutečnil celkem 20 zkrácených přistání na lodní palubě, ten druhý 13, ten třetí 2. Protože se letoun typu Su-27K (Flanker D) od svého „pozemního“ protějšku v podobě letounu typu Su-27 (Flanker B) příliš nelišil, zatímco letoun typu MiG-29K (Fucrum D) byl kvalitativně novou konstrukcí s kvalitativně novým zbraňovým systémem vycházející z tehdy ještě nevyráběného MiGu-29M (Fucrum E), a navíc tento stroj vykazoval nižší přistávací rychlostí, součástí výrobního programu závodu KnAAPO z Komsomolska na Amuru se stal už v roce 1989. Jako první brány zmíněného podniku opustil neletový exemplář pro statické zkoušky (T10K-0) spolu s třetím letovým prototypem (T10K-3). Ten se přitom od prvních dvou prototypů odlišoval tvarem výrových přechodů v oblasti za ovladatelným předkřídlem a mírně menší výškou vrcholových dielektrických krytů zdvojené SOP (to si vyžádala malá výška vrat podpalubního hangáru). Třetí letový Su-27K (Flanker D) postrádal trupové číslo a do oblak se poprvé vydal dne 17. února 1990. Do poloviny téhož roku bylo závodem KnAAPO postaveno ještě šest předsériových strojů, T10K-4 (modrá 59), T10K-5 (modrá 69), T10K-6 (modrá 79), T10K-7 (bez trupového čísla), T10K-8 (bez trupového čísla), T10K-9 (modrá 109), spolu s dalším neletovým exemplářem pro statické zkoušky (T10K-10). Poté, v letech 1992 až 1996, brány tohoto podniku opustilo celkem 26 sériových Su-27K (Flanker D) v pěti výrobních sériích (rudá 60 až 88). V době ukončení produkce se ale v prostorách závodu KnAAPO nacházelo ještě několik nedokončených draků v různém stádiu technické připravenosti. Svůj veřejný debut si první předsériový, T10K-4, odbyl již dne 18. srpna 1991, a to na airshow v Žukovském. MosAeroShow 92, která se konala v srpnu roku 1992, se zase zúčastnil letoun T10K-5. Zde jej bylo přitom možné shlédnout v konfiguraci s protilodní střelou typu Ch-41 Moskit v podvěsu pod trupem mezi motorovými gondolami (tato střela se ale součástí zbraňového systému sériových strojů nakonec nikdy nestala). Mezitím, v únoru téhož roku, byl letoun T10K-6 prezentován politickým špičkám států SNS. Zmíněné prezentace se přitom konala na běloruském letišti Mačulišči, které se nachází poblíž Minska. V dubnu roku 1992 se pak ten samý letoun (spolu se střelou typu Moskit) stal součástí statické ukázky airshow Kubinka 92. Poslední předsériový, T10K-9, se zúčastnil hned tří airshow, a to MAKS 95, Hydro Aviaton Show 96 a MAKS 97. Na posledně uvedené airshow jej bylo přitom možné shlédnout s jednou protilodní ŘS typu Moskit, čtyřmi PLŘS typu R-60M (AA-8 Aphid), čtyřmi PLŘS typu R-27ER (AA-10 Alamo) a dvěma PLŘS typu R-27ET (AA-10 Alamo) v podvěsu. Mezitím, dne 29. září 1990, byly realizací 454. zkušebního letu završeny závodní palubní zkoušky. Poté se Admirál Kuzněcov opět, po druhé, vydal do Nikolajeva za účelem konečného dovybavení. Součástí závodních zkoušek, do kterých se kromě letounu T10K-2 zapojily též letouny T10K-3 a T10K-4, se staly též přepady stíhacích letounů typu MiG-25PD (Foxbat E) a MiG-21UM (Mongol B) (ty zastávaly roli křižujících řízených střel) v součinnosti s DRLO (AWACS) speciály typu A-50 (Mainstay A). Státní zkoušky letounu Su-27K (Flanker D) se rozeběhly v březnu roku 1991 a byly realizovány na leteckých základnách Novofjodorovka a Kirovodskoje, které se nacházejí na Krymu. Do programu státních zkoušek tohoto námořního stíhače se přitom zapojily letouny s továrním označením T10K-3 až T10K-9 (letoun T10K-2 se mezitím stal vývojovým modelem T-10MK). Krátce nato, dne 11. července téhož roku, byl ale jeden z nich, T10K-8, ztracen při havárii. První zkrácené přistání za využití záchytného háku v plně automatickém módu na přistávací ploše komplexu NITKA uskutečnil dne 20. listopadu 1991 letoun T10K-4. Protože se rozpadem SSSR letecká základna Novofjodorovka náhle ocitla na území samostatné Ukrajiny, krátce nato se státní zkoušky letounu Su-27K (Flanker D) zcela zastavily. Současně se Admirál Kuzněcov vydal na cestu z Novorosijsku do svého nového kotviště, které se nacházelo v Severomorsku. Sem bylo přitom od srpna roku 1992 přelétnuto též 24 sériových Su-27K (Flanker D). Všechny letouny a vrtulníky operující z paluby Admirála Kuzněcova se staly součástí 57. SKAD (smíšená palubní letecká divize), která byla zformována v únoru roku 1992. Ta se přitom sestávala z 279. KIAP (palubní stíhací pluk) a 830. KPLVP (palubní protiponorkový vrtulníkový pluk). V roce 1996 byly ale oba zmíněné pluky v souvislosti se zrušením 57. SKAD přetransformovány v samostatné pluky (279. OKIAP a 830. OKPLVP). Protože program MiG-29K (Fucrum D) zcela pohřbily škrty ve zbrojním rozpočtu, což byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která zachvátila v 90. letech všechny státy bývalého SSSR, včetně Ruska, součástí 279. KIAP se nakonec staly pouze těžké stíhače typu Su-27K (Flanker D) a cvičné letouny typu Su-25UTG (Frogfoot D). Zatímco do stavu první letky 279. KIAP bylo zařazeno 13 letounů typu Su-27K Flanker D (60 až 62, 64 až 68, 70 až 73 a 76), druhá letka tohoto pluku jich obdržela 12 (77 až 88). Prvních 354 letů, 1 650 přiblížení na přistání, 696 krátkých „doteků“ přistávací plochy, 99 zkrácených přistání a 43 zkrácených vzletů přitom piloti zmíněného pluku v rámci intenzivního výcviku, který byl realizován v areálu komplexu NITKA, vykonali mezi 15. červencem a 19. srpnem roku 1994. První přistání sériového Su-27K (Flanker D) na palubě Admirála Kuzněcova následovalo dne 31. srpna téhož roku. Státní zkoušky letounu Su-27K (Flanker D) byly prohlášeny za ukončené v prosinci toho samého roku. Dne 9. května 1995 se pak pětice Su-27K (Flanker D) ze stavu 279. KIAP zúčastnila vojenské přehlídky, která se konala v Moskvě k příležitosti 50. výročí konce druhé světové války. Tomu v létě toho samého roku následoval výcvik se zaměřením na procvičení palubních operací v plném rozsahu. Do zmíněného výcvikového programu, který byl realizován v Novofjodorovce, se zapojilo celkem šest letounů typu Su-27K (Flanker D) spolu se dvěma letouny typu Su-25UTG (Frogfoot D). Ty přitom tehdy vykonaly celkem 398 letů, 797 krátkých „doteků“ přistávací plochy, včetně 125-ti zkrácených přistání, a 74 zkrácených vzletů. Mezitím letadlová loď Admirál Kuzněcov prošla v loděnicích v Murmansku opravami, aby se mohla v říjnu roku 1995 zapojit do rozsáhlého cvičení Severní flotily. Svou první dlouho trvající plavbu, která byla realizována ve vodách Středozemního moře a Atlantského oceánu, tato první a zároveň jediná letadlová loď Ruského VMF vykonala mezi 23. prosincem 1995 a 25. březnem 1996. Tehdy se přitom na palubě Admirála Kuzněcova nacházelo celkem 13 letounů typu Su-27K (Flanker D), 2 letouny typu Su-25UTG (Frogfoot D) a 11 vrtulníků řady Ka-27 (Helix). V průběhu zmíněné plavby byla prověřována činnost tohoto plavidla a jeho palubní letky v oblastech s různými klimatickými podmínkami. Jedním z úkolů letounů typu se Su-27K (Flanker D) přitom tehdy stalo též odvracení simulovaných útoků nadzvukových raketonosných letounů typu Tu-22M3 (Backfire C). Za operačně plně způsobilý byl letoun typu Su-27K (Flanker D) oficiálně prohlášen dne 31. srpna 1998. Tehdy se přitom letadlový park Admirála Kuzněcova sestával z 15-ti těchto letounů, 11-ti protiponorkových a záchranných vrtulníků typu Ka-27PL/PS (Helix A/D) a jednoho DRLO (AWACS) vrtulníku typu Ka-31 (Helix E). Od tohoto data se mimo jiné začalo pro tento stroj oficiálně používat typové označení Su-33. K vůbec prvnímu ostrému použití PLŘS, konkrétně R-60M (AA-8 Aphid), v rámci programu Su-33 (Flanker D) došlo v létě roku 1997, a to v rámci cvičení Severní flotily. Při dalším cvičení, které bylo realizováno mezi srpnem a zářím roku 1997 v Novofjodorovce, došlo též na první zkrácené vzlety ze „skokanského můstku“ za nočních podmínek. První předání paliva za letu za pomoci tankovacího kontejneru typu Sachalin se zase stalo součástí cvičení, které bylo realizováno mezi srpnem a zářím roku 1999. Krátce nato, v říjnu téhož roku, jeden ze sériových Su-33 (Flanker D) uskutečnil též první noční přistání na lodní palubě za nepříznivých meteorologických podmínek severských oblastí nad polárním kruhem. VMF přitom se stíhači typu Su-33 (Flanker D) počítá až do roku 2015. Tehdy totiž těmto stíhacím strojům zcela vyprší technická životnost. Poté jejich poslání zcela převezme lehčí a víceúčelovější MiG-29K/-29KUB (iz.9.41/9.47), který není ničím jiným, než derivátem MiGu-29K (Fulcum D) navrženým dle požadavků Indického námořnictva. VMF si přitom v únoru roku 2012 objednalo celkem 24 těchto strojů. Právě tento typ letounu nebyl vybrán náhodou, neboť se právě tehdy nacházel v sériové výrobě, a navíc představoval méně nákladné řešení než těžší typ Su-27KUB (T-10KUB). K volbě MiGu-29K/KUB ale nemalou mírou přispěla též snaha Ruské vlády udržet společnost RSK MiG, která rozpadem SSSR přišla o všechny státní zakázky, nadále při životě.

Verze:  -

Vyrobeno:  tři letové prototypy (T10K-1 až T10K-3 - první dva z nich vznikly konverzí sériových Su-27), dva neletové exempláře pro statické zkoušky (T10K-0 a T10K-10), šest předsériových strojů (T10K-4 až T10K-9) a 26 sériových strojů

Nosič: letadlová loď projektu 1143.5 (‘Kuznetsov’ class). Jediné stavebně dokončené plavidlo této třídy neslo název Admiral Kuzněcov a do výzbroje VMF bylo zařazeno v roce 1990. Dle původních plánů se měla palubní letka tohoto plavidla sestávat z 18-ti těžkých stíhacích letounů typu Su-33 (Flanker D), 28-ti středně těžkých víceúčelových bojových letounů typu MiG-29K (Fulcrum D), 8 protiponorkových vrtulníků typu Ka-27 (Helix A), 2 pátracích-záchranných vrtulníků typu Ka-27PS (Helix D) a 4 DRLO (AWACS) vrtulníků typu Ka-31 (Helix E).

Uživatelé:  pouze Rusko

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F (3. série) s max. tahem po 12 800 kp s přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001 Mječ (‘Slot Back II’) radiolokačního komplexu typu RLPK-27, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu Mječ slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země). Vzdušné cíle s RCS cca 3 m2 je tento typ radaru schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27K s vyhledávacím dosahem 90 km, zorným polem v horizontální rovině 120° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-12°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou vpravo od osy trupu.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol (Slap Shot), výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza (jeho antény se nacházejí na ocasním „žihadle“ a na náběžné hraně křídla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (jeho štíhlá válcovitá pouzdra se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích se umisťují na konce křídla na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 6 500 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R/T/ER/ET (AA-10 Alamo) (max. 8 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks), neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg (32 pum s hmotností 100 kg, 28 pum s hmotností 250 kg nebo 8 pum s hmotností 500 kg), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 4 ks), neřízené 340 mm rakety typu S-25 (max. 4 ks) a submuniční kontejnery typu KMGU (max. 4 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,19 m
Výška: 5,72 m
Prázdná hmotnost: 19 600 kg
Max. vzletová hmotnost: 33 000 kg
Max. rychlost: 2 300 km/h
Praktický dostup:   17 000 m
Max. dolet:    3 000 km

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2011