Suchoj Su-27SK (‘Flanker B’) / T-10SK

Typ:  exportní modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B); tento model vznikl na základě zadání Čínského PLAAF

Určení:  ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, obrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před napadením ze vzduchu, doprovodné úkoly a ničení pozemních cílů za pomoci neřízené munice

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- instalace mírně modifikovaného avionického vybavení. Jeho součástí se mimo jiné stal radiolokátor typu N001E (Slot Back 2) radiolokačního komplexu typu RPLK-27E, který není ničím jiným, než exportní modifikací radiolokátoru typu N001 Mječ (Slot Back 2) radiolokačního komplexu typu RPLK-27 s degradovanými schopnostmi. Pozdější výrobní exempláře tohoto modelu údajně obdržely instalaci radiolokátoru typu N001P (Slot Back 2), který má být schopen navádět PLŘS na dva cíle současně, zatímco radiolokátor typu N001E (Slot Back 2) umožňuje postřelovat jen jeden jediný cíl.

- zesílená konstrukce draku. To přitom umožnilo navýšit vzletovou hmotnost z 30 000-ti t na 33 000 t a nosnost výzbroje z 6 000 kg na 8 000 kg.

- instalace modifikovaného podvozku se zesílenou konstrukcí (kuli vyšší vzletové hmotnosti)

- modifikovaný obranný systém náhradou aktivního RL rušiče typu SPS-171 (L005S) Sorbcija-S méně výkonným aktivním RL rušičem typu L203IE nebo L204 Gardenija-1FUE

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o neřízené pumy typu FAB-500 M62, FAB-500 M54, FAB-250 M54 a OFAB-100-120, zápalné nádrže typu ZAB-500, raketové bloky typu B-8M a B-13L a neřízené rakety typu S-25

Historie:  Po celá 50. léta se čínské vzdušné síly mohly těšit dodávek moderních bojových letounů všech kategorií sovětské výroby. A nejen to. V průběhu zmíněného desetiletí byla na území ČLR za usilovné technické asistence SSSR vybudována celá řada leteckých výrobních závodů, do jejichž výrobního programu byly následně zařazeny licenční kopie sovětských letounů všech kategorií. Tomu všemu ale již na počátku 60. let udělaly přítrž vzájemné neshody mezi ČLR a SSSR. Zmíněné neshody totiž tehdy vyústily úplným přerušením vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR. ČLR navíc krátce nato k tomuto svému někdejšímu vojensko-politickému spojenci a jedinému dodavateli vojenské techniky zaujala vysloveně nepřátelský postoj. PLAAF a PLANAF se proto následně muselo plně spoléhat na nezkušený domácí průmysl. Až do počátku 90. let proto páteř stíhacích pluků čínského PLAAF a PLANAF tvořily vesměs kopie nebo mírně zdokonalené verze sovětských bojových letounů, jejichž původ lze vystopovat v 50. letech. V průběhu 60. a 70. let se tak čínské vzdušné síly při obraně svého vzdušného prostoru musely plně spoléhat na podzvukové letouny typu J-5/-5A (Fresco C/D), které byly kopiemi jednomotorového MiGu-17F/PF (Fresco C/D), a nadzvukové letouny řady J-6 (Farmer D mod), které zase nebyly ničím jiným, než kopií dvoumotorového MiGu-19S (Farmer D). Teprve až na počátku 80. let začaly flotilu těchto archaických strojů doplňovat první stíhače s rychlostí řádu M=2 v podobě jednomotorových letounů řady J-7 (Fishcan), které vycházely ze sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E), a dvoumotorových letounů typu J-8 (Finback A), které byly zase čínskou konstrukcí technologicky vycházející z předchozího typu. Bojovým letounům 4. generace, které se již tehdy nacházely v hojných počtech na inventáři vzdušných sil ostatních světových velmocí, se ale tyto stroje rozhodně nemohly rovnat ani letovými výkony a obratností ani efektivitou zbraňového systému. Protože se zbraňový systém letounů typu J-7 (Fishcan) a J-8 (Finback A) sestával pouze z jednoduchého radiolokačního dálkoměru, kanónů a krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ navedením, tyto nejmodernější a nejvýkonnější stíhací letouny čínské výroby té doby byly navíc schopny útočit pouze na vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Při obraně území ČLR za podmínek ztížené viditelnosti se proto PLAAF muselo nadále plně spoléhat na početnou flotilu archaických podzvukových letounů typu J-5A (Fresco D), kterou doplňovaly nevelké počty nadzvukových letounů typu J-6A (Farmer B) a J-6B (Farmer E), vycházejících ze sovětských MiGů-19P (Farmer B) a -19PM (Farmer E). Sériová výroba prvního čínského stíhače s rychlostí řádu M=2 uzpůsobeného pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci v podobě letounu typu J-8B (Finback B) se rozeběhla teprve až na konci 80. let. Protože ale zbraňový systém letounu typu J-8B (Finback B), který byl vystavěn na palubním radiolokátoru domácí konstrukce, si technologickou úrovní nic nezadal se sovětskou technikou z počátku 60. let, ani tento stroj nemohl být považován za plnohodnotný protějšek tehdejších moderních stíhacích letounů sovětské a západní konstrukce. Východiskem z této nelichotivé situace se měla stát instalace avioniky americké provenience, která měla být realizována v rámci modernizačního programu Peace Pearl. Výrazné oteplení politických vztahů mezi komunistickou ČLR a západem, k němuž došlo na konci 70. let, totiž Číňanům mezitím umožnil navázat styky se západními výrobci vojenské techniky. Tento slibný modernizační projekt letounů typu J-8B (Finback B) ale ještě předtím, než byl vůbec zahájen, pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Akutní poptávku po moderních stíhacích letounech ze strany PLAAF proto vyřešilo až opětovné navázání obchodních vztahů s hroutícím se SSSR. Mezi 15. a 18. květnem roku 1989 se totiž v Pekingu konal první čínsko-sovětský summit od přetrhání vzájemných vztahů. Na zmíněný summit přitom dorazil i tehdejší sovětský vůdce M.S. Gorbačov. To bylo poprvé po čtvrtstoletí, co ČLR navštívil nejvyšší politický představitel SSSR. Na zmíněném summitu byla mimo jiné probírána náplň budoucí vzájemné ekonomické spolupráce. Protože se SSSR tehdy zmítal v ekonomických problémech, Číňané na zmíněném summitu přišli s návrhem nákupu vojenské techniky s okamžitou úhradou. Tomu následovala zdlouhavá jednání ohledně pořízení nejmodernějších stíhačů sovětské konstrukce té doby v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum A) a Su-27 (Flanker B). První jednání na toto téma byla přitom uskutečněna v květnu roku 1990. Formální smlouva na dodávku stíhacích letounů do ČLR byla uzavřena dne 14. června toho samého roku, bez uvedení konkrétního typu. Nejprve, dne 17. září toho samého roku (dle jiných zdrojů v červenci roku 1990), byl Číňanům prezentován, na letecké základně Kubinka, letoun typu MiG-29 (Fulcrum A). Sověti se totiž k prodeji těžšího letounu typu Su-27 (Flanker B) ČLR zpočátku stavěli odmítavě. Číňané ale již od počátku usilovali o získání letounu typu Su-27 (Flanker B), neboť dolet lehčího letounu typu MiG-29 (Fulcrum A) považovali za nedostatečný. Demonstrace obou zmíněných letounů čínské delegaci měla být uskutečněna v březnu roku 1991. Dle jiných zdrojů měl být letoun typu Su-27 (Flanker B) Číňanům prezentován v únoru toho samého roku, přímo na pekingském letišti Nanyuan. Každopádně v listopadu roku 1991 byl uzavřen kontrakt na 24 těchto strojů, z toho 20 v jednomístné verzi Su-27SK (Flanker B) a 4 ve dvoumístné verzi Su-27UBK (Flanker G variant 3). Exportní model Su-27SK (Flanker B) se od modelu Su-27 (Flanker B) v mnohém  odlišuje. Zmíněný model má totiž rozšířenou škálu podvěsné výzbroje o neřízenou protizemní munici. Letouny typu Su-27 (Flanker B) sice mohly používat neřízenou protizemní munici též, v roce 1989 však byly této schopnosti zcela zbaveny, a to v rámci plnění podmínek smlouvy CFE (Conventional Forces in Europe) z roku 1988 o omezení konvenčních zbraní v Evropě. Tím se z nich staly jednoúčelové přepadové stíhače. A o takto specializované stroje Číňané neměli zájem. Do konstrukce letounu typu Su-27SK (Flanker B) byly navíc vneseny změny, které tehdy ještě nebyly u modelu Su-27 (Flanker B) standardem. Konstrukce draku letounů typu Su-27SK (Flanker B) totiž doznala zesílení, a to včetně křídla. To přitom sebou přineslo vzrůst vzletové hmotnosti z 30 000 kg na 33 000 kg a nosnosti výzbroje z 6 000 kg na 8 000 kg. Takto upravenou konstrukci draku měly přitom až letouny typu Su-27 (Flanker B) z posledních výrobních sérií. Díky tomu mohl výrobce letounu typu Su-27SK (Flanker B) patřičně navýšit jeho cenu. Protože Sověti nebyli pro vývoz radiolokátoru typu N001 (Slot Back 2) do zahraničí, speciálně pro letoun typu Su-27SK (Flanker B) byla navržena modifikace tohoto zařízení s degradovanými schopnostmi, která vešla ve známost jako N001E. Zmíněný radiolokátor má mírně menší dosah a je schopen navádět PLŘS pouze na jeden cíl, zatímco radiolokátor typu N001 (Slot Back 2) umožňuje postřelovat PLŘS dva cíle současně. Odlišná je u exportního radiolokátoru typu N001E (Slot Back 2) též ovládací elektronika, ochrana proti rušení a identifikační systém. Pozdější sériové exempláře letounu typu Su-27SK (Flanker B) ale údajně obdržely instalaci radiolokátoru typu N001P (Slot Back 2), který má umožňovat navádět PLŘS na dva cíle současně. Kromě toho exportní letouny typu Su-27SK (Flanker B) využívají méně výkonný aktivní RL rušič typu L203IE nebo L204 Gardenija-1FUE, zatímco součástí obranného systému letounů typu Su-27 (Flanker B) je aktivní RL rušič typu SPS-171 (L005S) Sorbcija-S. Obdobné úpravy byly přitom vneseny též do konstrukce dvoumístného modelu Su-27UBK (Flanker G variant 3). Protože se Rusové obávali devalvace kurzu rublu, celý kontrakt na 20 letounů typu Su-27SK (Flanker B) a 4 letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) museli Číňané uhradit v amerických dolarech. Přitom se jednalo o doslova astronomickou částku 1 bilión USD. Tato částka nicméně obsahovala též dodávku zbraní a podpůrného vybavení a v neposlední řadě též výcvik pilotů. Zatímco 35% z této částky měli Číňané zaplatit v měně, zbylých 65 % měli splatit dodávkami zboží. Nakonec bylo údajně ve formě dodávek čínského zboží uhrazeno jen 50 % barterové složky platby. Zbylých 50 % této hodnoty mělo být uhrazeno přes A50 ETF (Exchange Trade Fund). Za jeden letoun typu Su-27SK (Flanker B), resp. Su-27UBK (Flanker G variant 3), přitom Číňané údajně zaplatili 32 miliónů USD, resp. 34 miliónů USD. Zmíněný kontrakt se stal prvním kontraktem na letouny řady Su-27 (Flanker) se zahraničním zákazníkem. SSSR sice plánoval tyto stroje vyvážet do států Varšavské smlouvy, ty však dávaly přednost lehčím a cenově dostupnějším letounů řady MiG-29 (Fulcrum). Na počátku roku 1992 do Ruska odcestovala, za účelem přeškolení na letoun typu Su-27SK (Flanker B), skupina 20-ti čínských pilotů a mechaniků. Údajně se mělo jednat o piloty s hodností nejméně poručík, kteří předtím létali s letouny typu J-7 (Fishcan) nebo J-8B (Finback B). Jejich výběr měl přitom být zahájen od června roku 1991. Protože letouny typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) tehdy ještě nebyly k dispozici, výcvik čínských pilotů byl realizován za pomoci letounů typu Su-27UB (Flanker C), s tím, že byla vynechána obsluha systémů, kterými exportní stroje nedisponovaly. Kompletace všech 24-ti letounů typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) byla dokončena v roce 1992. Zatímco jednomístné Su-27SK (Flanker B) byly vyrobeny závodem KnAAPO z Komsomolska na Amuru, kompletaci dvoumístných Su-27UBK (Flanker G variant 3) zajistil závod IAPO z Irkutska. První várka osmi letounů typu Su-27SK (Flanker B) a čtyř letounů typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) do ČLR dorazila dne 27. června 1992. Zmíněné stroje byly přitom z výrobního závodu přelétnuty na leteckou základnu Wuhu (provincie Anhui), domovskou základnu 9. regimentu 3. divize. Zbylých 12 objednaných letounů typu Su-27SK (Flanker B) sem dorazilo dne 8. listopadu (dle jiných zdrojů dne 25. listopadu) toho samého roku. Krátce nato byly ale všechny letouny typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) přelétnuty na leteckou základnu Liancheg (Longyan), která se nachází na jihozápadě provincie Fujian, nějakých 90 km na jih od základny Wuhu. Důvodem toho byla skutečnost, že bylo vybavení základny Wuhu pro provoz zmíněných letounů nevyhovující. Spolu s dvaceti letouny typu Su-27SK (Flanker B) a čtyřmi letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) byly Číňanům dodány dva dodatečné dvoumístné stroje. Číňané totiž zjistili, že některé dvoumístné Su-27UBK (Flanker G variant 3) nebyly nově vyrobenými stroji, na což měli Rusové zpočátku reagovali výmluvami na zmatky souvisejícími s rozpadem SSSR. Přestože byly oba dodatečné letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) vedeny jako „pozemní instruktážní pomůcky“, ve skutečnosti se jednalo o plně operační stroje. Letoun typu Su-27SK (Flanker B) znamenal pro PLAAF novou kvalitu. Žádný jiný stíhací letoun, který do příchodu těchto strojů létal v barvách PLAAF, totiž nebyl schopen vést boj se vzdušnými cíli nacházejícími se mimo visuální kontakt za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Kromě toho tyto stroje měly před všemi ostatními bojovými letouny, které se tehdy nacházely ve výzbroji PLAAF, významně navrch výkonností i manévrovatelností. V květnu roku 1995 si proto PLAAF objednalo dalších 24 těchto strojů. Původně se mělo jednat o 22 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 2 dvoumístné Su-27UBK (Flanker G variant 3). Konečná volba ale padla na 16 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 8 dvoumístných Su-27UBK (Flanker G variant 3). Tomu však předcházela takřka dvouletá vyjednávání, která se týkala zejména způsobu platby. Číňané totiž chtěli 70 % částky za tento kontrakt splatit dodávkami zboží, zatímco Rusové trvali na kompletním zaplacení v USD. Hodnota druhého čínského kontraktu na letouny řady Su-27 (Flanker) není známa. Zatímco dle některých zdrojů Číňané za tyto letouny zaplatili 710 miliónů USD, dle jiných zdrojů hodnota zmíněného kontraktu čítala bezmála 1,5 až 1,7 biliónů USD. Původně byl součástí tohoto kontraktu též výcvik 200 čínských pilotů v Rusku. Nakonec ale byli další čínští piloti na tento typ přeškoleni přímo v ČLR. Pořizování letounů řady Su-27 (Flanker) pro PLAAF nezůstalo bez odpovědi ze strany Thaiwanu, který ČLR považuje za svoji vzbouřeneckou provincii. Přímou reakcí Thaiwanu na nákupy těchto strojů se konkrétně stal kontrakt z listopadu roku 1992 na 150 amerických lehkých stíhacích letounů 4. generace typu F-16A/B Block 20 Fightning Falcon. Zavádění letounů řady Su-27 (Flanker) do výzbroje PLAAF ale začalo vyvolávat obavy u dalších zemí regiónu, včetně Japonska, Indie a Vietnamu. První várka čtyř letounů typu Su-27SK (Flanker B) a šesti letounů typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) z druhého kontraktu do ČLR dorazila dne 6. dubna 1996. Zmíněné stroje byly konkrétně přelétnuty na leteckou základnu Suixi, která se nachází v provincii Guangdong a je domovinu 6. regimentu 2. divize. Zbylých dvanáct letounů typu Su-27SK (Flanker B) spolu se dvěma letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) sem dorazilo dne 25. července toho samého roku. Do roku 1996 bylo tedy PLAAF dodáno celkem 50 letounů řady Su-27 (Flanker), z toho 36 ve verzi Su-27SK (Flanker B) a 14 ve verzi Su-27UBK (Flanker G variant 3). Další kontrakt na jednomístné letouny typu Su-27SK (Flanker B) již uzavřen nebyl. Dne 6. prosince 1996 byla totiž podepsána smlouva, která závodu čínské společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu zajistila licenční oprávnění ke kompletaci 200 těchto strojů z dodaných komponent ruské výroby. První dva licenční Su-27SK (Flanker B), které vešly ve známost pod označením J-11, přitom z linky závodu společnosti SAC sjely ve druhé polovině roku 1998. Nakonec bylo ale v Shenyangu postaveno jen 104 nebo 105 (?) letounů typu J-11. Okolo 65-ti z nich bylo přitom dokončeno v mírně vylepšené verzi J-11A, která se vyznačovala zejména instalací radiolokátoru typu N001VE. Poté totiž výrobní program závodu společnosti SAC přešel na model J-11B (Flanker L variant 1), který již byl produktem domácího vývoje a představoval hrubé porušení licenční smlouvy. Se zavedením letounu typu Su-27SK (Flanker B) do výrobního programu závodu ze Shenyangu se ale stávající počet dvoumístných letounů typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) stal absolutně nedostatečným. Protože čínský průmysl pro dvoumístný model Su-27UBK (Flanker G variant 3) neobdržel výrobní licenci, dne 3. prosince 1999 si Číňané objednali dalších 28 těchto strojů. Zkušební provoz letounů typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) byl zahájen v únoru roku 1993 a probíhal na hranicích provincií Anhui a Jiangsu. V počáteční fázi byl údajně provoz těchto strojů podporován ruskými piloty a vojenskými instruktory a techniky společnosti Suchoj. Zpočátku byli ale piloti PLAAF velmi neochotni naplno využívat všechny schopnosti letounů typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3). Přitom s těmito stroji létali přesně dle manuálů a zadaných profilů mise, obdobně jako s letouny typu letouny typu J-7 (Fishcan) nebo J-8B (Finback B). Namísto toho, aby používali palubní radiolokátor, plně se spoléhali na pozemní řídící stanoviště. Aby toho nebylo málo, tak do března roku 1993 se podařilo v rámci přeškolení na typ Su-27SK (Flanker B) složit zkoušky jen 12-ti pilotům ze 30-ti. PLAAF už od počátku s letouny typu Su-27SK (Flanker B) s oblibou podnikalo lety s výzbrojí v podvěsu okolo hranic regionálních rivalů a nad spornými oblastmi. Jediným posláním zmíněných letů byla demonstrace síly. Zpočátku služby bylo totiž v obsluze zbraní vyškoleno jen minimum pilotů těchto strojů. Rusové navíc čínské piloty proškolili jen v základní obsluze zbraní a neposkytli jim plnohodnotný taktický výcvik. Zpočátku služební kariéry byly navíc letouny typu Su-27SK (Flanker B) často k vidění s neřízenými pumami nebo raketovými bloky a nikoliv s řízenými střelami v podvěsu. V roce 1997 bylo nějakých 14 až 17 letounů typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) poškozeno tajfunem, který se přehnal rychlostí nějakých 60 m/s přes leteckou základnu Liacheng (Longyan). Zmíněné stroje zde byly totiž skladovány pod širým nebem, neboť se hangáry, které byly určeny k jejich uskladnění, stále ještě nacházely ve výstavbě. Dle některých zdrojů se mělo PLAAF podařit všechny takto poškozené letouny ve velmi krátké době opravit a navrátit zpět do řadové služby, a to i přesto, že mnohé z nich vykazovaly značné poškození. Dle jiných zdrojů mělo být tři až pět letounů neopravitelně poškozeno. Tyto stroje měly pak být nahrazeny nově dodanými letouny ze stavu Ruského VVS. Náhradní letouny měly přitom být dodány zadarmo v rámci utužování dobrých vzájemných vztahů. Dne 2. října 1999 se několik letounů typu Su-27SK (Flanker B) zúčastnilo vojenské přehlídky konané v rámci oslav 50. výročí založení ČLR. Letouny, které byly prezentovány na zmíněné přehlídce, přitom obdržely kresbu rudého praporu po pravoboku kokpitu. Zpočátku se letouny typu Su-27SK (Flanker B) nacházely u dvou útvarů PLAAF, a to 9. regimentu 3. divize, který zpočátku operoval z letecké základny Wuhu, poté Liancheng (Longyan) a následně opět z Wuhu, a 6. regimentu 2. divize s domovskou základnou Suixi. Zatímco 9. regiment 3. divize se stal provozovatelem letounů z prvního kontraktu z roku 1991, součástí letadlového parku 6. regimentu 2. divize se staly letouny z druhého kontraktu z roku 1995. U prvního uvedeného regimentu přitom tyto stroje nahradily letouny typu J-7B (Fishcan). Později, v letech 2000 až 2001, 9. regiment 3. divize všechny své letouny typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) předal, v rámci přezbrojování na typ Su-30MKK (Flanker G variant 1), 55. regimentu 19. divize s domovskou základnou Jining. 6. regiment 2. divize zase v roce 2017 všechny letouny typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) odevzdal, v souvislosti s přezbrojením na typ Su-35SE (Flanker M), 4. regimentu 2. divize. Později se nevelký počet letounů typu Su-27SK (Flanker B) stal též součástí letadlového parku 19. regimentu 7. divize s domovskou základnou Zhangjiakou. V jakém počtu se letouny typu Su-27SK (Flanker B) nacházejí ve výzbroji PLAAF v současnosti, není bohužel známo. Dle některých zdrojů měly být všechny tyto stroje již v roce 2014 vyřazeny kuli vyčerpání technické životnosti v důsledku intenzivního provozu. Podle jiných zdrojů se v roce 2017 ve službě nacházely ještě čtyři letouny typu Su-27SK (Flanker B), které měly zastávat poslání záložních strojů. Konkrétně se mělo jednat o letouny č. 38/06, 38/10, 38/15 a 39/03. Dle dalších zdrojů je letoun typu Su-27SK (Flanker B) PLAAF provozován v nevelkém počtu do dnešních dnů, po boku letounů typu J-11 (Flanker B) a J-11A (Flanker B) čínské výroby. Přestože byl letoun typu Su-27SK (Flanker B) navržen pro PLAAF, našel si též cestu k dalším provozovatelům. Konkrétně se jedná o vzdušné síly Etiopie, Indonésie a Vietnamu. První vyrobené letouny typu Su-27SK (Flanker B) přitom pocházely z 38. výrobní série.

Verze:  -

Vyrobeno:  45 sériových strojů (36 pro ČLR, 2 pro Indonésii a 7 pro Vietnam), dalších 12 těchto strojů vzniklo konverzí sériových Su-27 (všechny pro Etiopii)

Uživatelé:

ČLR – ČLR bylo v letech 1992 až 1996 dodáno celkem 36 letounů typu Su-27SK (Flanker B). viz. historie.

Etiopie – Na konci roku 1998 si vzdušné síly Etiopie (FDREAF) objednaly, přes Promexport, šest jednomístných letounů typu Su-27SK (Flanker B), spolu se dvěma dvoumístnými letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) a stovkou střednědosahových PLŘS typu R-27 (RS-AA-10 Alamo). Hodnota tohoto kontraktu přitom činila 120 milionů USD. Všechny zmíněné letouny vznikly konverzí letounů typu Su-27 (Flanker B) a Su-27UB (Flanker C), které byly předtím vyřazeny ze stavu Ruského VVS. Na standard Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) byly přitom tyto stroje dopracovány leteckým opravárenským závodem (ARZ) č.275 z Krasnodaru. První z nich byly do Etiopie dopraveny, letounem typu An-22 (Cock), v listopadu roku 1998. Dodávka zbylých těchto letounů byla uskutečněna v lednu roku 1999. Tím se FDREAF staly vůbec prvním provozovatelem letounů řady Su-27 (Flanker) z řad afrických vzdušných sil. Všechny letouny typu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) byly zařazeny do stavu 5. letky s domovskou základnou Debre Zeit, která se nachází poblíž Addis Ababa. Krátce nato, dne 6. ledna 1999 byl ale jeden letoun typu Su-27SK (Flanker B) ztracen při havárii, která byla důsledkem chyby pilota. K zmíněné havárii přitom došlo v průběhu prezentace před tehdejším etiopským prezidentem a dalšími vysoce postavenými vládními představiteli, která se konala přímo na základně Debre Zeit. Svůj křest ohněm si „etiopské“ Su-27SK (Flanker B) odbyly v konfliktu s Eritreou o sporný región Badme. Při zmíněném konfliktu měly být údajně ztraceny tři tyto stroje. Později byly vzdušným silám Etiopie dodány další do standardu Su-27SK (Flanker B) a Su-27UBK (Flanker G variant 3) dopracované a ze stavu Ruského VVS vyřazené letouny typu Su-27 (Flanker B) a Su-27UB (Flanker C). Celkem FDREAF obdržely 12 letounů typu Su-27SK (Flanker B), 2 letouny typu Su-27 (Flanker B) a 6 letounů typu Su-27UBK (Flanker G variant 3).

Indonésie – Indonéské vojenské letectvo (TNI-UA) si někdy v roce 2000 nebo 2001 objednalo dva letouny typu Su-27SK (Flanker B), spolu se dvěma dvoumístnými letouny typu Su-30MK (Flanker G variant 1), jako náhradu za letité podzvukové bitevníky řady A-4/TA-4 Skyhawk. Součástí zmíněného kontraktu, který měl hodnotu 190 miliónů USD, se ale stala též dodávka dvou útočných vrtulníků typu Mi-35 (Hind E), různého podpůrného vybavení a výzbroje. Oba jednomístné letouny typu Su-27SK (Flanker B) (TS2701 a TS2702) na indonéskou leteckou základnu Iswahyudi, která se nachází poblíž Madinu, dorazily dne 27. srpna 2003, v útrobách velkokapacitního nákladního letounu typu An-124-100 (Condor) společnosti Volga-Dněpr. Oba dvoumístné stroje Su-30MK (Flanker G variant 1) (TS3001 a TS3002) sem byly přepraveny tři dny nato. Po předchozí kompletaci byly následně oba letouny typu Su-27SK (Flanker B), spolu s oběma letouny typu Su-30MK (Flanker G variant 1), zařazeny do stavu 11. letky (11. SkU) s domovskou základnou Hassanuddin, která se nachází poblíž Makassaru. Mezitím vybraní piloti TNI-UA prošli v Rusku zaškolením na tento typ. Letový provoz byl zahájen v září toho samého roku. Dne 5. října 2003 byly všechny čtyři zmíněné stroje, spolu s oběma vrtulníky typu Mi-35 (Hind E) (HS7129 a HS7130), prezentovány, za letu, široké veřejnosti na vojenské přehlídce, která se konala na letišti Surabaja k příležitosti oslav 58. výročí vzniku TNI-UA.

Vietnam – Vzdušné síly Vietnamu (VPAF) se staly, hned po vzdušných silách ČLR, druhým zahraničním provozovatelem letounů řady Su-27 (Flanker) v celkovém pořadí. Prvních pět letounů typu Su-27SK (Flanker B) (rudá 6001 až 6005) si VPAF objednali, spolu s jedním dvoumístným letounem typu Su-27UBK (Flanker G variant 3), v roce 1994. Hodnota tohoto kontraktu přitom činila 180 miliónů USD. Dodávky zmíněných letounů byly zahájeny v květnu roku 1995 a završeny v roce 1996. Mezitím vietnamští piloti prošli v Rusku zaškolením na tento typ. Všechny zmíněné stroje se staly součástí výzbroje 925. stíhacího regimentu 372. vzdušné divize s domovskou základnou Phan Rang. Tomu v prosinci roku 1996 následoval podpis kontraktu na další dva jednomístné letouny Su-27SK (Flanker B) (rudá 6006 a 6007) a čtyři dvoumístné letouny typu Su-27UBK (Flanker G variant 3) v hodnotě cca 120 miliónů USD. Oba jednomístné letouny typu Su-27SK (Flanker B) byly vietnamské straně formálně předány v říjnu roku 1997, na podnikovém letišti závodu KnAAPO. Do Vietnamu, resp. na leteckou základnu Phan Rang, ale tyto stroje dorazily až dne 13. října 1998, v útrobách velkokapacitního nákladního letounu typu An-124 (Condor). Provozovatelem těchto strojů se zase stal 935. stíhací regiment s domovskou základnou Bien Hoa.

Posádka:   jeden pilot

Pohon:      dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F ruské výroby s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:       impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001E Mječ (Slot Back 2) radiolokačního komplexu typu RLPK-27E, instalovaný uvnitř špice trupu. Radiolokátor typu Mječ umožňuje vyhledávat a sledovat vzdušné cíle, včetně těch, které se nacházejí na pozadí země. Vzdušné cíle s RCS cca 3 m² je přitom schopen sledovat na vzdálenost 70 km. Najednou zmíněný radiolokátor dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 1 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Zmíněný systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem (s dosahem 0,3 až 3 km) a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace kopulovité hlavice tohoto zařízení se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén instalované po jedné na břichu přední části trupu, přímo za překrytem antény radiolokátoru, a na hřbetu ocasního „žihadla“), výstražný RL systém typu SPO-15LM (L006LM) Berjoza-LM (dva páry antén instalované po jednom na vnějších bocích motorových gondol, přímo za lapači vzduchu, a na bocích „ocasního“ žihadla), 32 výmetnic tří klamných IČ/RL typu cílů PPI-50/PPR-50 typu APP-50 (L029) (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní RL rušič typu L203IE nebo L204 Gardenija-1FUE (štíhlé válcovité kontejnery tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích se připevňují ke koncům křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73). Později některé exempláře tohoto modelu obdržely instalaci výstražného UV protiraketového systému (dva páry senzorů instalované, po jednom, přímo za kokpitem a na bocích zdvojené SOP).

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1 (RS-AA-10A/B Alamo A/B) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (RS-AA-11A Archer) (max. 4 až 6 ks), neřízené rakety typu S-25 ráže 340 mm (max. 4 ks), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 4 ks), neřízené pumy typu OFAB-100-120 o hmotnosti 120 kg (max. 38 ks), neřízené pumy typu FAB-250 M54 o hmotnosti 250 kg (max. 31 ks) neřízené pumy typu FAB-500 M62 o hmotnosti 500 kg (max. 8 ks), neřízené pumy typu FAB-500 M54 o hmotnosti 500 kg (max. 16 ks) a zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 8 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 25.5.2023