Tupolev Tu-95MS (‘Bear H’)

Typ:  strategická raketonosná modifikace námořního protiponorkového letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3)

Určení:  ničení rozměrných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště) nacházejících se v hloubce území protivníka za pomoci řízených střel s plochou dráhou letu typu Ch-55/-55SM (AS-15A/B Kent)

Odlišnosti od letounu Tu-142M (Bear F mod.3):

- absence všech komponent protiponorkového komplexu typu Koršun-K. V této souvislosti z břicha trupu, v oblasti před přední pumovnicí, zmizel rozměrný polokapkovitý dielektrický kryt antény radaru typu Koršun (Wet Eye II) a z vrcholu SOP štíhlý žihadlovitý kryt detektoru MAD typu Ladoga.

- menší délka přední části trupu v oblasti za kabinou pilotů. Trup tohoto modelu má prakticky identickou délku jako trup letounů řady Tu-95 (Bear). Vyvýšený a rozšířený hřbet v oblasti nad čelním zasklením pilotního prostoru, který se stal standardem pro všechny letouny řady Tu-142 vyrobené v Taganrogu, přitom zůstal zachován.

- instalace motorů typu NK-12MP, které mají vyšší životnost a nižší spotřebu paliva, na místo motorů typu NK-12MV

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-12 v kořeni svislé ocasní plochy

- instalace radiolokátoru typu U009 Obzor-MS (Clam Pipe) uvnitř špice trupu zbavené bohatě zaskleného pracoviště navigátora (ten nyní sedí za sedadly pilotů). Anténa zmíněného radaru se nachází pod rozměrným zaobleným dielektrickým krytem, který tvoří spodní polovinu špice trupu. Zmíněný kryt má obdobná tvar jako kryt antény radaru letounů řady Tu-95K (Bear B), je však znatelně menší.

- instalace rotačního závěsníku typu MKU-6-5, na který se umisťuje šest řízených střel typu Ch-55 (AS-15 Kent), uvnitř zkrácené přední trupové pumovnice

- instalace dvou párů zbraňových závěsníků pod křídlem, po jednom mezi trupem a vnitřním párem motorových gondol a mezi vnitřním a vnějším párem motorových gondol. Na zmíněných závěsnících lze přepravovat dalších deset střel typu Ch-55 (AS-15 Kent), 2 x 2 na vnitřním páru a 2 x 3 na vnějším páru. Instalací křídelních zbraňových závěsníků bylo opatřeno 57 z 88-ti sériových exemplářů tohoto modelu.

 

- absence rozměrných polokapkovitých průzorů nacházejících se na bocích zadní části trupu, v oblasti pod vodorovnou ocasní plochou

- instalace střelecké obranné věže typu UKU-9K-503M s dvojicí pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23 v ocasní části trupu na místo střelecké obranné věže typu DK-12 s dvojicí jednohlavňových 23 mm kanónů typu AM-23

- instalace obranného komplexu typu Meteor-NM. Jeho součástí se stal výstražný RL systém typu SPO-15 (L006) Berjoza, výstražný IČ systém typu L083 Mak-UT, aktivní RL rušič typu SPS-171/-172 (L103Ž/L104Ž) Geraň-1DE/-2DU a výmetnice klamných IČ/RL cílů typu APP-50.

- instalace vystouplého krytu kabelového vedení obranného komplexu na levoboku trupu. Zmíněný kryt začíná před pilotní kabinou a končí na úrovni kořene SOP.

- instalace zaobleného krytu antény aktivního RL rušiče v čele špice trupu, přímo nad krytem antény radiolokátoru

- instalace předního polokulovitého senzoru výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT na břichu přední části trupu, přímo před  příďovým podvozkem

- instalace zadního polokulovitého senzoru výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT na hřbetu zadní části trupu, přímo před SOP

- instalace třech párů drobných polokapkovitých dielektrických krytů antén obranného komplexu na bocích trupu, po jednom za příďovým krytem povětrnostního radiolokátoru, před náběžnou hranou křídla a před ocasní střeleckou věží

- instalace jednoho plochého polokapkovitého dielektrického krytu antény obranného komplexu na břichu zadní části trupu, přímo pod VOP.

- instalace jednoho páru podlouhlých pylonů s drobnými vřetenovitými kryty antén aktivního RL rušiče po stranách břicha zadní části trupu, přímo před ocasní střeleckou věží

- instalace osmi výmetnic tří 50 mm klamných IČ/RL cílů na břichu pravé i levé vnitřní křídelní gondoly, přímo za hlavním podvozkem

Historie:  V roce 1974 byl v USA zahájen vývoj podzvukové letecké strategické řízené střely s plochou dráhou letu typu AGM-86 ALCM, která byla díky nevelkým rozměrům, velmi malé efektivní radiolokační odrazové ploše (RCS) a maximálně potlačené IČ emisí schopna nepozorovaně pronikat, letem v přízemní výšce, PVO protivníka. Zmíněná střela měla délku 6,32 m, rozpětí křídla 3,66 m, průměr těla 620 mm, rychlost 800 km/h a dolet 2 400 km a do výzbroje USAF byla zařazena v roce 1981, jako zbraň podzvukového strategického bombardovacího letounu typu B-52G/H Stratofortress. Program AGM-86 ALCM rozhodně nemohl zůstat bez odezvy ze strany SSSR. Všechny řízené střely dálkového letectva VVS té doby v podobě střel typu K-10 (AS-2 Kipper), KSR-2/-11 (AS-5 Kelt), KSR-5 (AS-6 Kingfish), Ch-20 (AS-3 Kangaroo) a Ch-22 (AS-4 Kitchen) měly totiž značné rozměry a velkou hmotnost. Díky tomu je strategické bombardovací letouny VVS mohly přepravovat v počtu jednoho až dvou exemplářů. Aby toho nebyl málo, tak jejich pohon obstarávaly upravené letecké proudové motory nebo velmi nepraktické raketové motory na KPL, které využívaly vysoce toxické okysličovadlo paliva. Naproti tomu střelu typu AGM-86 ALCM poháněl malý dvouproudový motorek a na letoun typu B-52G/H Stratofortress ji bylo možné navěsit v počtu 20-ti exemplářů. Vývoj sovětského protějšku této zbraně, který vešel ve známost jako Ch-55 (AS-15A Kent), byl oficiálně schválen dne 8. prosince 1976. V případě nosiče střely typu Ch-55 (AS-15A Kent) padla volba na vyvíjený nadzvukový strategický bombardovací letoun typu Tu-160 (Blackjack A). Dle zadání měla zmíněná střela mít dolet 2 000 km a do trupových pumovnic letounu typu Tu-160 (Blackjack A) se měla vejít v počtu šesti exemplářů. Z tohoto důvodu obdržela štíhlé válcovité tělo s délkou pouhých 6 m, zatahovatelné křídlo, sklápěcí stabilizátory a instalaci pohonné jednotky v podobě malého proudového motoru uvnitř zatahovací břišní gondoly. Vzhledem k tomu, že vývoj kvalitativně nového bombardovacího letounu zabere vždy nemálo času a navíc sebou přináší nemalé technické riziko, padlo rozhodnutí, aby byla střela typu Ch-55 (AS-15A Kent) začleněna též do zbraňového systému již sériově vyráběného podzvukového turbovrtulového protiponorkového letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3), který nebyl ničím jiným, než vývojovým derivátem bombardovacího letounu typu Tu-95M (Bear A). Vývoj modifikace letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) zastávající roli nosiče střel typu Ch-55 (AS-15A Kent) byl oficiálně objednán výnosem z července roku 1977. Požadovaný nosič vešel ve známost jako Tu-142MS a měl být opatřen, stejně jako proudový letoun typu Tu-160 (Blackjack A), dvojicí šestinásobných rotačních závěsnících typu MKU-6-5. Ty měly být umístěny uvnitř dvou tandemově uspořádaných trupových pumovnic. Protože bylo shledáno, že by zástavba dvou závěsníků typu MKU-6-5 do trupu letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) měla neúnosně negativní vliv na polohu aerodynamického těžiště, zmíněný model nakonec obdržel instalaci jen jednoho z nich. Takto modifikovaný Tu-142MS přitom vešel ve známost jako Tu-95MS (Bear H). Na vzdušnou zkušebnu střely typu Ch-55 (AS-15A Kent) a palubního vybavení letounu typu Tu-95MS (Bear H) byl mezi červnem roku 1977 a červencem roku 1978 upraven jediný prototyp raketonosce typu Tu-95M-5 (Bear A mod.). Zmíněný speciál vešel ve známost jako Tu-95M-55 a do oblak se poprvé vydal dne 31. července 1978. Zkušební program tohoto stroje ale již dne 28. ledna 1982 předčasně ukončila nehoda. Do té doby jediný exemplář speciálu typu Tu-95M-55 stihl vykonat 107 letů s celkovou délkou trvání 656 h a odpálit 10 střel typu Ch-55 (AS-15A Kent). Start první sériové Ch-55 (AS-15A Kent) byl přitom realizován dne 23. února 1981. Základem prototypu letounu typu Tu-95MS (Bear H) se stal letoun Tu-142M (v.č. 42150) z produkce závodu č.86 z Taganrogu. Konverze zmíněného stroje na prototyp raketonosce typu Tu-95MS (Bear H) se rozeběhla v roce 1978 a byla završena v září roku 1979. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 14. září toho samého roku. Součástí výrobního programu závodu č.86 z Taganrogu se raketonosec typu Tu-95MS (Bear H) stal v roce 1981. Krátce nato, v roce 1983, byla výrobní linka tohoto stroje přesuta, za účelem uvolnění výrobních kapacit závodu č.86 pro produkci protiponorkových letounů řady Tu-142 (Bear F) a konverze transportních letounů typu Il-76MD (Candid B) na AWACS speciál typu A-50 (Mainstay A), do prostor závodu č.18 z Kujbyševa. Do té doby stihlo brány taganrogského závodu č.86 opustit pouhých 12 sériových Tu-95MS (Bear H). Produkce letounu typu Tu-95MS (Bear H) na lince závodu č.18 byla s definitivní platností ukončena v roce 1992 prezidentským rozhodnutím. Na to měli Američané zareagovat zastavením produkce bombardovacího letounu kategorie stealth typu B-2A Spirit, což však neučinili. Přestože měl být turbovrtulový letoun typu Tu-95MS (Bear H) záložní alternativou za paralelně vyvíjený proudový letoun typu Tu-160 (Blackjack A), nakonec byl vyroben a do výzbroje VVS zařazen v podstatně větším počtu. Zatímco produkce letounu typu Tu-160 (Blackjack A) se zastavila na 32-ti exemplářích, letoun typu Tu-95MS (Bear H) byl postaven v počtu 88-ti exemplářů. 31 z nich bylo přitom dokončeno v subverzi Tu-95MS (Bear H6) (12 v Taganrogu a 19 v Kujbyševě) a 57 v subverzi Tu-95MS (Bear H16). Zatímco model Tu-95MS (Bear H6) byl opatřen pouze vnitřním rotačním závěsníkem pro šest střel typu Ch-55 (AS-15A Kent), model Tu-95MS (Bear H16) kromě vnitřního rotačního závěsníku obdržel též dva páry křídelních závěsníků, na kterých mohl přepravovat dalších deset střel toho samého typu, z toho 2 x 2 na vnitřním a 2 x 3 na vnějším. Z modelu Tu-95MS (Bear H6) na model Tu-95MS (Bear H16) přitom výrobní program kujbyševského závodu č.18 přešel v roce 1985. Později, po roce 1994, byly ale všechny letouny typu Tu-95MS (Bear H16) křídelních závěsníků zbaveny. Důvodem toho bylo plnění podmínek odzbrojovací smlouvy START-1 (Strategic Arms Reduction Treaty-1), která omezovala počet jaderných hlavic na palubě nosiče. Tímto se letouny typu Tu-95MS (Bear H16) ztotožnily s letouny typu Tu-95MS (Bear H6). Letouny typu Tu-95MS (Bear H) z prvních výrobních sérií zastávaly roli nosiče střel typu Ch-55 (AS-15A Kent) s doletem 2 500 km. Pozdější sériové exempláře tohoto stroje mohly používat, díky instalaci systému typu Sprut (na místo systému typu Osina), též střely typu Ch-55SM (AS-15B Kent). Tato střela byla do výzbroje VVS zařazena v roce 1987 a díky odnímatelným postranním přídavným nádržím měla dosah 3 000 km. Letouny typu Tu-95MS (Bear H) ale tyto střely mohly přepravovat pouze v konfiguraci bez přídavných nádrží. První letouny typu Tu-95MS (Bear H) s instalací systému typu Sprut byly přitom do výzbroje VVS zařazeny v roce 1986. Poprvé střela typu Ch-55 (AS-15A Kent) ze zbraňového závěsníku sériového Tu-95MS (Bear H6) odstartovala dne 3. září 1981. Konkrétně přitom šlo o vůbec první sériový exemplář tohoto stroje. Na programu státních zkoušek, které se rozeběhly dne 26. března 1982 a byly završeny dnem 31. prosincem 1983, se zase podílel druhý sériový Tu-95MS (Bear H6). Zatímco počáteční operační způsobilosti letoun typu Tu-95MS (Bear H) dosáhl v roce 1982, za plně operačně způsobilý byl tento stroj prohlášen dne 31. prosince 1983. Prvním provozovatelem letounu typu Tu-95MS (Bear H) se stal 1023. TBAP (těžký bombardovací letecký pluk) s domovskou základnou Dolon, která se nachází poblíž kazašského Semipalatinska. První dva letouny tohoto typu přitom ke zmíněnému pluku dorazily dne 17. prosince 1982. Krátce nato, v roce 1984, začal tyto stroje přebírat též 1226. TBAP, který operoval z té samé základny. Součástí výzbroje 1023. TBAP a 1226. TBAP, které spadaly pod velení 79. TBAD (těžká bombardovací divize), se stalo celkem 40 letounů typu Tu-95MS (Bear H). V letech 1985 až 1991 bylo 25 těchto strojů, v provedení Tu-95MS (Bear H16), zařazeno též do výzbroje 1006. TBAP s domovskou základnou Uzin, která se nachází na území Ukrajiny. Poslední tři z nich byly přitom vybaveny systémem typu Sprut, který spolupracuje se střelami typu Ch-55SM (AS-15B Kent). V roce 1987 se letoun typu Tu-95MS (Bear H16) stal též součástí letadlového parku 182. GvTBAP (gardový těžký bombardovací letecký pluk) z Mozdoku. První letoun tohoto typu přitom do Mozdoku dorazil dne 30. září 1987. Do konce toho samého roku se flotila letounů typu Tu-95MS (Bear H16) 182. GvTBAP rozrostla na tři stroje. Před rozpadem SSSR, k němuž došlo v roce 1991, bylo u bojových útvarů VVS rozmístěno 83 letounů typu Tu-95MS (Bear H), z toho 21 (v provedení Bear H16) na letecké základně Uzin, 22 na letecké základně Mozdok (v provedení Bear H16) a 40 (27 v provedení Bear H6 a 13 v provedení Bear H16) na letecké základně Dolon. Jeden letoun typu Tu-95MS (Bear H16) se nacházel na podnikovém letišti kujbyševského závodu č.18. Další čtyři letouny typu Tu-95MS (Bear H6) tehdy postávaly v Žukovském. Rozpadem SSSR se všech 40 letounů typu Tu-95MS (Bear H) 79. TBAD náhle ocitlo na území samostatného Kazachstánu. Dalších 24 letounů tohoto typu, z toho 21 v provedení se systémem typu Osina a tři v provedení se systémem typu Sprut, zdědila po SSSR Ukrajina. Ukrajině přitom kromě všech 21-ti letounů Tu-95MS (Bear H) ze stavu 1006. TBAP připadly též tři letouny tohoto typu, které se v době pádu SSSR nacházely, spolu s dvojicí letounů typu Tu-95K-22 (Bear G), v leteckém opravárenském závodě na letišti Belaja Cerkov. Rozpadem SSSR se tedy na území nově vzniklých samostatných republik ocitlo celkem 64 letounů typu Tu-95MS (Bear H), tedy podstatná část produkce. Zatímco Kazachstán tyto stroje již v roce 1994 směnil s Ruskem za taktickou výzbroj, Ukrajina si všech 24 letounů typu Tu-95MS (Bear H) ponechala. Provoz letounů typu Tu-95MS (Bear H16) na Ukrajině ale komplikoval nedostatek personálu, financí na provoz a údržbu a náhradních dílů. Kromě toho Ukrajina nedisponovala žádným polygonem, na kterém by bylo možné provádět cvičné střelby. Ukrajina navíc pro tyto stroje neměla reálné využití, neboť se rozhodla prosazovat defenzivní politiku a zcela se vzdát jaderných zbraní. V důsledku fatálního nedostatku financí se počet letuschopných letounů typu Tu-95MS (Bear H) Ukrajinských vzdušných sil do ledna roku 1994 zredukoval na pouhých sedm exemplářů. Z toho samého důvodu musel být provoz těchto strojů v následujícím roce zcela zastaven. Protože uskladnění těchto strojů nebylo levnou záležitostí, mezitím, v roce 1993, byly zahájeny rozhovory o jejich možném odprodeji Rusku. Z toho samého důvodu byly Rusku nabídnuty též nadzvukové těžké bombardéry typu Tu-160 (Blackjack A) ze stavu 184. GvTBAP. Vyjednávání o prodeji „ukrajinských“ strategických bombardérů Rusku bylo ale velmi zdlouhavé. Důvodem toho byly neshody ohledně ceny. Mezitím se do zmíněného sporu zapojili Američané. Ti totiž neměli sebemenší zájem, aby se „ukrajinské“ strategické bombardéry dostaly do rukou Rusů, a tak začali tlačit na Ukrajince, aby všechny letouny typu Tu-160 (Blackjack A) a Tu-95MS (Bear H16) ke dni 4. prosince 2001 sešrotovali v rámci plnění smlouvy START-2 (Strategic Arms Reduction Theatry 2) o jaderném odzbrojení ze dne 3. ledna 1993. Na likvidaci zmíněných strojů a jejich výzbroje v podobě střel typu Ch-55/-55SM (AS-15A/B Kent) přitom uvolnili několik miliónů USD z programu Co-operative Threat Reduction Program. Dle mezistátní smlouvy ze dne 5. prosince 1998 mělo být zlikvidováno celkem 44 „ukrajinských“ strategických bombardérů a 1 068 střel typu Ch-55/-55SM (AS-15A/B Kent). Krátce nato se Rusové opět pokusili vyjednat podmínky odkoupení ukrajinských strategických bombardérů. Mezi dubnem a květnem roku 1999 se na pořad dne dostala možná výměna deseti letounů typu Tu-160 (Blackjack A) a tří letounů typu Tu-95MS (Bear H16) za transportní letouny typu An-22 (Cock) a An-124 (Condor A). K tomu sice nedošlo. Na počátku srpna roku 1999 nicméně Ukrajinci přistoupili na požadavek Rusů na dodání osmi letounů typu Tu-160 (Blackjack A), tří letounů typu Tu-95MS (Bear H16), 575-ti střel typu Ch-55/-55SM (AS-15A/B Kent) a Ch-22N (AS-4 Kitchen) a pozemního podpůrného vybavení, neboť jim za to přislíbili smazání dluhu za dodávky plynu ve výši 275 miliónů USD, který nebyli schopni splatit v hotovosti. Oficiálně byl transfer zmíněné techniky stvrzen mezistátní smlouvou ze dne 8. října toho samého roku. Všechny tři letouny typu Tu-95MS (Bear H16) byly do Ruska přes nevoli Američanů přelétnuty mezi listopadem a prosincem roku 1999. Konkrétně přitom šlo o letouny typu Tu-95MS (Bear H16) v provedení s instalací systému typu Sprut. O další letouny s instalací staršího systému typu Osina VVS nejevilo zájem. Likvidaci unikly ještě tři „ukrajinské“ Tu-95MS (Bear H16). Zatímco jeden z nich se stal exponátem leteckého musea v Poltavě, zbylé dva měly projít, v prostorách Nikolajevského leteckého opravárenského závodu (NARP), konverzí na speciál pro ekologický monitoring. K tomu ale nakonec nedošlo. Ostatní „ukrajinské“ Tu-95MS (Bear H16) byly, spolu s několika dalšími letouny řady Tu-95 (Bear), mezi 16. listopadem 1998 a 17. květnem 2001 sešrotovány. Naproti tomu Ruské VVS letouny typu Tu-95MS (Bear H) provozuje, po boku proudových letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) a Tu-160 (Blackjack A), do dnešních dnů. Ostatních strategických bombardovacích letounů se zbavilo v průběhu 90. let. Po roce 1999 začalo Ruské VVS letouny typu Tu-95MS (Bear H) pojmenovávat po ruských městech. V roce 2016 se na inventáři VVS stále ještě nacházelo okolo 60-ti těchto strojů, z nichž přibližně polovina byla opatřena novějším systémem typu Sprut. Zmíněné stroje byly přitom rozmístěny na dvou leteckých základnách, a to Engels a Ukrajinka, která se nachází na Dálném východě. Dalších pět až šest letounů typu Tu-95MS (Bear H) tehdy využívalo výcvikové centrum z Rjazaně. Čtyři až pět těchto letounů se ve stejnou dobu nacházelo na zkušební letecké základně Žukovskyj. Ty zastávaly roli zkušebních strojů. Protože VVS s letouny typu Tu-95MS (Bear H) počítá až do příchodu strategického bombardovacího letounu nové generace typu iz.80 z dílny JSC A.N. Tupoleva, který má vzejít z programu PAK-DA, a ten nebude k dispozici dříve než na konci druhého desetiletí 21. století, na počátku prvního desetiletí 21. století byly zahájeny hned dva modernizační těchto strojů. Zatímco jeden z nich je zaměřen na integraci nových řízených střel, ten druhý je vystavěn na výměně části avioniky. Někdy okolo roku 2003 byla tedy do zbraňového systému letounu typu Tu-95MS (Bear H) integrována střela typu Ch-555 (AS-15C Kent), která není ničím jiným, než modifikací střely typu Ch-55SM (AS-15B Kent) s instalací konvenční bojové hlavice na místo jaderné. Počínaje rokem 2015 jsou pod křídla letounů typu Tu-95MS (Bear H) ze stavu Ruského VVS postupně montovány závěsníky pro osm řízených střel s plochou dráhou nové generace typu Ch-101-/102. Paralelně probíhající modernizační program, jehož cílem je výměna části avioniky, dal za vznik modelu Tu-95MSM a sestává se z více fází. VVS první na tento standard dopracovaný letoun typu Tu-95MS (Bear H) převzalo na konci roku 2014. S modernizovanými Tu-95MS (Bear H) přitom VVS počítá do roku 2030 až 2035. Letoun typu Tu-95MS (Bear H) se jako jediný z řady Tu-95 (Bear) dočkal skutečného bojového nasazení. Svůj bojový křest si tento stroj odbyl, spolu s letounem typu Tu-160 (Blackjack A), dne 17. listopadu 2015, a to v rámci protiteroristické operace v Sýrii. Tehdy přitom dvojice letounů typu Tu-95MS (Bear H) vypustila osm střel typu Ch-555 (AS-15C Kent) a dvojice letounů typu Tu-160 (Blackjack A) 16 střel typu Ch-101 na pozice Islámského státu (IS). Den nato dvojice letounů typu Tu-160 (Blackjack A) na cíle nacházející se na území ovládaném IS odpálila dalších osm střel typu Ch-555 (AS-15C Kent). 19. dne toho samého měsíce bylo na pozice IS dvojicí letounů typu Tu-160 (Blackjack A) odpáleno dalších 16 střel typu Ch-101 a dvojicí letounů typu Tu-95MS (Bear H) dalších pět střel typu Ch-555 (AS-15C Kent). Závěrečný útok na pozice IS za pomoci střel s plochou dráhou letu se konal 20. listopadu 2015. Tehdy dvojice letounů typu Tu-160 (Blackjack A) vypustila dalších 16 střel typu Ch-101 a jeden letoun typu Tu-95MS (Bear H) dalších šest střel typu Ch-555 (AS-15C Kent). K bojovým misím zmíněné bombardovací letouny obvykle vzlétaly přímo ze své domovské základny Engels-2 a střely obvykle vypouštěly nad vodami Kaspického moře. Ke svému cíly pak tyto střely letěly vzdušným prostorem Íránu, poblíž iráckých hranic. Jedním z důvodů použití strategických bombardérů vyzbrojených střelami typu Ch-555 (AS-15C Kent) a Ch-101 v Sýrii se bezesporu stala demonstrace síly. Tím druhým bylo otestování těchto zbraní na reálném bojišti. Nasazení tak pokročilých a drahých zbraní, jakými jsou střely typu Ch-555 (AS-15C Kent) a Ch-101, totiž nemělo z vojenského hlediska v konfliktu tohoto typu své opodstatnění.

Verze:

Tu-95MS – prototypová modifikace letounu typu Tu-95MS (Bear H). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-142M (Bear F mod.3) a vyznačoval se absencí krytů antén obranného systému a instalací člunovitého krytu záznamové kamery pod pravým koncem křídla. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 14. září 1979.

Tu-95MS (Bear H6) – první sériová úprava letounu typu Tu-95MS (Bear H). Tento model je vyzbrojen šesti střelami typu Ch-55 (AS-15 Kent). Ty jsou přitom přepravovány na rotačním závěsníku typu MKU-6-5, který je instalován uvnitř trupové pumovnice. Letoun typu Tu-95MS (Bear H6) byl vyráběn závody č.86 a č.18. V letech 1981 až 1984 bylo postaveno celkem 31 letounů typu Tu-95MS (Bear H6), z toho 12 na lince závodu č.86 z Taganrogu a 19 na lince závodu č.18 z Kujbyševa.

Tu-95MS (Bear H16) – pozdější sériová úprava letounu typu Tu-95MS (Bear H). Tento model se vyznačoval instalací dvou párů zbraňových závěsníků pod křídlem, po jednom mezi trupem a vnitřním párem motorových gondol a mezi vnitřním a vnějším párem motorových gondol. Na zmíněných závěsnících přitom mohl přepravovat dalších deset střel typu Ch-55 (AS-15 Kent), 2 x 2 na vnitřním páru a 2 x 3 na vnějším páru. Cenou za schopnost přepravy 16-ti těchto střel se stal razantní pokles doletu. Zatímco v konfiguraci se šesti střelami typu Ch-55 (AS-15 Kent) má letoun typu Tu-95MS (Bear H) dolet 10 500 km, dolet tohoto stroje s 16-ti střelami toho samého typu činí, v důsledku většího aerodynamického odporu, 6 500 km. Letoun typu Tu-95MS (Bear H16) byl vyráběn závodem č.18. Jeho brány přitom opustil, v letech 1985 až 1992, v počtu 57-ti exemplářů.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-142M) a 88 sériových strojů všech verzí (31 Tu-95MS Bear H6 a 57 Tu-95MS Bear H16)

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

 

Tu-95MS (Bear H6)

 

Posádka:    dva piloti, dva navigátoři, palubní mechanik, operátor zbraňových systémů a střelec

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MP s max. výkonem po 15 000 kp

Radar:        přehledový impulsní dopplerovský radiolokátor typu U009 Obzor-MS (Clam Pipe), instalovaný v přídi trupu, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-4 Krypton (Box Tail), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radiolokátor typu Obzor-MS (Clam Pipe) má dosah 300 km a slouží k navigaci a vyhledávání, sledování a zaměřování pozemních cílů. Radiolokátor typu PRS-4 Krypton (Box Tail) má vyhledávací dosah 7,4 km a zaměřovací dosah 5,3 km a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu iz.6202 a obranný komplex typu Meteor-NM sestávající se z výstražného RL systému typu SPO-15 (L006) Berjoza, výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT (dvě nevelká polokulovitá pouzdra instalovaná po jednom na břichu přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku a na hřbetu zadní části trupu, v oblasti před SOP), aktivního RL rušiče typu SPS-171/-172 (L103Ž/L104Ž) Geraň-1DU/-2DU (po jedné anténě pod zaobleným krytem, nacházejícím se na špici trupu, přímo nad krytem antény radiolokátoru, a uvnitř dvou vřetenovitých krytů uchycených, za pomoci nízkých pylonů, k břichu ocasní části trupu) a výmetnic tří 50 mm klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (po osmi na břichu zadní části obou vnitřních křídelních gondol, přímo za šachtami hlavního podvozku*)

Výzbroj:     obranná střelecká věž typu UKU-9K-503M s dvojící pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23 se zásobou 2 x 600 nábojů, vestavěná do zakončení trupu, a šest strategických protizemních řízených střel typu Ch-55/-55SM (AS-15A/B Kent), přepravovaných na rotačním závěsníku typu MKU-6-5 instalovaném uvnitř trupové pumovnice

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 50,04 m
Délka: 47,09 m
Výška: 13,20 m
Prázdná hmotnost: 87 700 kg
Max. vzletová hmotnost: 185 000 kg
Max. rychlost: 830 km/h
Praktický dostup: 10 500 m
Max. dolet: 10 500** km

 

 

* některé exempláře tohoto modelu jsou opatřeny větším počtem výmetnic klamných cílů (cca 30 ks v každé gondole)

** 14 100 km s jedním doplněním paliva za letu

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 20.6.2017