Tupolev Tu-95K (‘Bear B’)

Typ:  raketonosná modifikace těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-95M (Bear A)

Určení:  ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) za pomoci řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo)

Odlišnosti od letounu Tu-95M (Bear A):

- instalace střeleckého radiolokátoru typu JaD (Crown Drum) v překonstruované přídi trupu na místo méně výkonného bombardovacího radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) a pracoviště navigátora-bombometčíka s optickým bombardovacím zaměřovačem. Radar typu JaD (Crown Drum) využívá dvě antény, vyhledávací (JaD-1-1) a zaměřovací (JaD-1-2). Zatímco instalace vyhledávací antény radaru typu JaD (Crown Drum) je umístěna uvnitř rozměrného demontovatelného zaobleného dielektrického krytu, který tvoří spodní polovinu špice trupu, instalace zaměřovací antény zmíněného radaru je umístěna za nevelkým zaobleným krytem, který je vetknut do čela horní poloviny špice trupu. Kryt vyhledávací antény radaru typu JaD (Crown Drum) přitom výrazně vystupuje z půdorysu horní poloviny špice trupu.

- instalace pracoviště navigátora za sedadly pilotů. V této souvislosti malé hranaté okénko nacházejícího se na levém boku přídě trupu, přímo za překrytem pilotního prostoru, nahradil rozměrný polokulovitý průzor. Naproti tomu u modelu Tu-95M se pracoviště navigátora nachází uvnitř bohatě prosklené špice trupu, přímo nad instalací radaru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom).

- instalace hydraulicky ovládaného výsuvného závěsníku typu BD-206 střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) uvnitř prodloužené trupové pumovnice (směrem dopředu, pod centroplán, i dozadu). Přední a zadní část trupové pumovnice tohoto modelu má přitom průřez ve tvaru přední a zadní části těla střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Trupová pumovnice letounu typu Tu-95K je opatřena třemi tandemově uspořádanými dvoudílnými dvířky (a nikoliv jedněmi dvoudílnými dvířky), které se vyklápějí směrem dovnitř (a nikoliv směrem ven). V čele trupové pumovnice tohoto modelu se navíc nachází instalace zatažitelného polokulovitého krytu, který uzavírá příďový kruhový lapač střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) a zamezuje tak nežádoucímu protáčení lopatek kompresoru motoru zmíněné střely v důsledku náporu vzduchu a nasátí cizorodých předmětů z VPD v průběhu vzletu a přistání. Dolní polovina trupu této střely totiž v přeletové pozici vystupuje, spolu nosnými plochami, z obrysu břicha trupu. Těsně před startem se ale kompletně vysouvá z obrysu břicha trupu (závěsník typu BD-206 se přitom nachází v jedné rovině s břichem trupu). Po vypuštění střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) se dvířka trupové pumovnice uzavírají. Tento zásah do konstrukce trupové pumovnice si ale vyžádal zesílit střední část trupu, pozměnit instalaci palivového potrubí a kabeláže, přesunout trupovou palivovou nádrž č.2 nad centroplán (u modelu Tu-95M se nachází pod centroplánem) a současně rozdělit palivové nádrže č.4 a č.5 na dvě poloviny (mezi nimi se nachází SOP střely typu Ch-20).

- instalace nádržky s 500-ti kg benzínu, který slouží pro startování pohonné jednotky řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). V průběhu jednoho letu je motor zmíněné střely možné nahodit celkem šestkrát.

Historie:  Protože pozemní a palubní protiletadlové raketové systémy, které byly zařazeny ve druhé polovině 50. let do výzbroje ozbrojených sil obou znepřátelených bloků, bombardovacím letounům již prakticky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, další vývoj v oblasti vzdušného napadení pozemních a hladinových cílů se tehdy zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést útok ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah prostředků PVO. Dne 11. března 1954 byl proto sovětský průmysl pověřen vývojem vzdušného raketového komplexu, za jehož pomoci mělo být možné napadat rozměrné pozemní cíle nacházející se na území USA. Zmíněný komplex vešel ve známost pod označením K-20 a jeho součástí se stal čtyřmotorový turbovrtulový raketonosný letoun typu Tu-95K (Bear B), palubní střelecký radiolokátor typu JaD (Crown Drum), který využíval dvě antény (vyhledávací a zaměřovací), a nadzvuková okřídlená řízená střela s proudovým pohonem a inerciálním naváděcím systémem typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) z dílny OKB MiG. Dle zmíněného zadání měl mít letoun typu Tu-95K (Bear B) operační rádius 6 500 až 6 700 km. Požadavek na dosah střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) zněl 600 km. To představovalo absolutní minimum k tomu, aby byl letoun typu Tu-95K (Bear B) z letecké základny vybudované poblíž Severního polárního kruhu vůbec schopen napadnout nejvíce osídlené a nejvíce průmyslově rozvinuté severní oblasti USA. Zatímco se střelou typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) v podvěsu měl mít letoun typu Tu-95K (Bear B) dostup 11 500 až 12 000 m, po jejím odpálení měl být schopen letu ve výškách 12 000 až 15 000 m. Požadavek na rychlost zněl 700 až 750 km/h. Do prací na projektu raketonosného speciálu typu Tu-95K (Bear B), který nebyl ničím jiným, než modifikací bombardovacího letounu typu Tu-95M (Bear A), se konstrukční tým A.N. Tupoleva pustil na jaře toho samého roku. Základem nosiče řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo), která se nápadně podobala nadzvukovému stíhači typu MiG I-7U, se těžký turbovrtulový strategický bombardovací letoun typu Tu-95M (Bear A) nestal náhodou. Zmíněný stroj byl totiž, na rozdíl od paralelně vyráběného proudového těžkého strategického bombardovacího letounu typu M-4/3M (Bison) z dílny V.M. Mjasiščeva, opatřen konvenčně koncipovaným podvozkem se značnou výškou. Díky tomu mohl zmíněnou střelu přepravovat v polozapuštěné poloze do náležitě upravené trupové pumovnice. To u letounu typu M-4/3M (Bison) zcela vylučovala instalace poměrně nízkého tandemového podvozku. Výkresové podklady raketonosného speciálu typu Tu-95K (Bear B) schvalovacím procesem prošly dne 26. října 1954. Technologická 1:1 maketa tohoto modelu byla zhotovena a komisí VVS přezkoumána v následujícím roce. Oba prototypy raketonosného speciálu typu Tu-95K (Bear B) vznikly, v prostorách závodu č.18 z Kujbyševa, konverzí sériových Tu-95 (Bear A). Konkrétně přitom šlo o letouny s v.č. 5800001 a 6800404. Od budoucích sériových strojů se prototypy odlišovaly instalací testovací aparatury a pouzder s filmovými kamerami pod konci křídla. Za jejich pomoci byl pořizován záznam zkušebních střeleb. Práce na prvním exempláři speciálu typu Tu-95K (Bear B) byly zahájeny dne 1. březnem 1955 a završeny dne 31. října toho samého roku. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 1. ledna 1956. Druhý prototyp letounu typu Tu-95K (Bear B) se do zkušebního programu zapojil v létě toho samého roku. Závodní zkoušky raketonosného speciálu typu Tu-95K (Bear B) byly realizovány mezi 4. srpnem 1956 a 24. lednem 1957 a sestávaly se ze tří etap. Zatímco v průběhu první etapy první prototyp letounu typu Tu-95K (Bear B) vykonal, mezi 4. srpnem a 15. říjnem 1956, celkem 13 zkušebních letů, za chodu druhé etapy druhý prototyp tohoto stroje uskutečnil, mezi 15. srpnem a 13. říjnem toho samého roku, celkem devět letů. Třetí etapa závodních zkoušek letounu typu Tu-95K (Bear B) se rozeběhla v polovině října roku 1956 a byla završena dnem 24. ledna 1957. Zatímco v průběhu druhé etapy závodních zkoušek byla ověřována procedura přípravy střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) k vypuštění, třetí etapa závodních zkoušek tohoto stroje byla zaměřena na prověření činnosti naváděcího systému této zbraně. Na zkouškách zbraňového systému letounu typu Tu-95K (Bear B) se podíly též dva speciálně upravené nadzvukové stíhací letouny typu MiG-19 (Farmer A). Ty přitom zastávaly roli emulátoru střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Z tohoto důvodu byly opatřeny naváděcím systémem zmíněné střely a hřbetními úchyty, za pomoci kterých je bylo možné umístit na výsuvný závěsník letounu typu Tu-95K (Bear B). Zatímco první z nich byl znám jako SM-20/1 (nebo též jako SM-20P), ten druhý nesl označení SM-20/2 a na rozdíl od toho prvního byl řešen jako bezpilotní. Aby pilot letounu SM-20/1 nemusel až do okamžiku odpoutání sedět v kabině po tmě, do pravoboku přední části trupové pumovnice jednoho z prototypů letounu typu Tu-95K (Bear B) byla vetknuta trojice hranatých okének. Důvodem použití upravených letounů typu MiG-19 (Farmer A) k testování naváděcího systému zmíněné řízené střely se stala skutečnost, že je testování naváděcích systémů přímo na prototypech řízených střel velmi nepraktické a nákladné. Zkušební lety řízených střel totiž vždy končí destrukcí a ztrátou většiny naměřených dat. Právě letoun typu MiG-19 (Farmer A) nebyl pro tuto roli vybrán náhodou, neboť měl obdobné rozměry a aerodynamické charakteristiky jako střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Do konce roku 1957 oba exempláře emulátoru typu SM-20, SM-20/1 a SM-20/2, dohromady vykonaly 27 letů zahájených konvenčním vzletem z VPD a 32 vzdušných startů z podvěsu prototypů raketonosného speciálu typu Tu-95K (Bear B). V říjnu roku 1958 byly oba dva exempláře speciálu typu SM-20 předány Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), ke zkouškám zaměřeným na prověření činnosti naváděcího systému střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) za podmínek elektronického rušení. Pilotovaný prototyp SM-20/1 v rámci zmíněných zkoušek vykonal celkem 9 zkušebních letů. Odhozem ze závěsníku nosiče typu Tu-95K (Bear B) bylo přitom zahájeno 7 z nich. Po realizaci cca 150-ti zkušebních letů byly oba exempláře speciálu typu SM-20 s definitivní platností uzemněny. Poté byla z draků obou zmíněných letounů vyjmuta naváděcí aparatura, aby mohla být následně vestavěna do draků skutečných prototypů řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). První čtyři zkušební exempláře této zbraně byly vypuštěny mezi 17. březnem a 29. červencem roku 1958. Státní zkoušky celého vzdušného raketového komplexu typu K-20, který se sestával z letounu typu Tu-95K (Bear B), radaru typu JaD (Crown Drum) a střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo), byly realizovány mezi 15. říjnem 1958 a 1. listopadem 1959, a to za využití prvního sériového exempláře letounu typu Tu-95K (Bear B). V průběhu státních zkoušek první sériový Tu-95K (Bear B) vypustil celkem 14 střel typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Svého cíle přitom dosáhlo 11 z nich. Dne 16. a 23. března roku 1960 byly uskutečněny, na základě výnosu ze dne 23. ledna toho samého roku, ještě další dvě střelby. Jejich posláním se stalo prověření činnosti zapalovače bojové hlavice. Celý vzdušný raketový komplex typu K-20 byl za operačně plně způsobilý prohlášen výnosem ze dne 9. září 1960. Součástí výrobního programu závodu č.18 z Kujbyševa se raketonosec typu Tu-95K (Bear B) stal v březnu roku 1958. Do roku 1961 brány zmíněného podniku opustilo celkem 47 sériových Tu-95K (Bear B), z toho 3 v roce 1958, 17 v roce 1959, 17 v roce 1960 a 10 v roce 1961. Poté výrobní program zmíněného podniku přešel na pokročilejší raketonosný model Tu-95KM (Bear B/C). Ten se přitom od modelu Tu-95K (Bear B) odlišoval zejména instalací nástavce pro doplňování paliva za letu a pokročilejší avioniky. Na standard Tu-95KM (Bear B/C) bylo navíc později, v rámci modernizačního programu, dopracováno též 28 letounů typu Tu-95K (Bear B), druhý prototyp a 27 sériových strojů. VVS první raketonosné speciály typu Tu-95K (Bear B) převzalo na konci roku 1959. Prvním provozovatelem těchto strojů se stal pluk, který operoval z ukrajinské základny Uzin. Svůj veřejný debut si sériové Tu-95K (Bear B) ze stavu VVS odbyly v říjnu roku 1961, a to na letecké přehlídce, která se konala k příležitosti oslav Velké říjnové revoluce. Návštěvníci zmíněné přehlídky přitom mohli shlédnout formaci 16-ti těchto strojů s rudě nabarvenými střelami typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) v podvěsu. Mezi lednem a říjnem roku 1962 letouny typu Tu-95K (Bear B) v rámci rozsáhlého cvičení vypustily celkem 19 střel typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Svého cíle přitom dosáhlo 15 z nich. Přestože měl vzdušný raketový komplex typu K-20 sloužit k útokům na strategické cíle nacházející se v hloubce území USA, k tomuto účelu nakonec nebyl používán. Krátce poté, co se stal operačně způsobilým, byl totiž překlasifikován na protilodní zbraň. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí se staly nové americké raketové systémy PVO v podobě typu BOMARC (dosah 420 km) a Super BOMARC (dosah 710 km). Ty totiž letounu typu Tu-95K (Bear B) již prakticky znemožňovaly se přiblížit k cíli na vzdálenost, ze které by na něj mohl odpálit střelu typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Ke ztrátě zájmu o vzdušný raketový komplex typu K-20 ze strany VVS ale nemalou mírou přispěly též rychlé pokroky ve vývoji mezikontinentálních balistických střel. Tyto zbraně byly totiž pro všechny tehdejší prostředky PVO zcela nedosažitelným cílem. Kromě toho šlo o daleko levnější prostředek dopravy jaderné nálože na území protivníka. Cena střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) byla totiž srovnatelná s cenou nejmodernějších stíhacích letounů té doby, jakým byl např. typ MiG-21 (Fishbed), Su-7 (Fitter A) či Su-9 (Fishpot B). Nosič typu Tu-95K (Bear B) se zmíněnou střelou vyšel dokonce ještě dráž, než rozměrná mezikontinentální balistická řízená střela typu R-7A (SS-6 Sapwood), a to hned o 40 %. První testy zaměřené na prověření využitelnosti letounu typu Tu-95K (Bear B) pro boj s hladinovými plavidly byly realizovány již na přelomu let 1957 až 1958. Z výsledků zmíněných zkoušek, do kterých se zapojily dva lehké křižníky, pět torpédoborců a jedna nákladní loď, vyplynulo, že je letoun typu Tu-95K (Bear B) schopen velké hladinové plavidlo za pomoci svého palubního radiolokátoru odhalit na vzdálenost 400 km při letu ve výšce 11 000 m, resp. 450 km při letu ve výšce 12 000 m. Tomu následovaly ostré střelby na reálné hladinové cíle. Zmíněné zkoušky byly realizovány mezi 15. srpnem a 10. říjnem roku 1960 a zúčastnilo se jich šest letounů typu Tu-95K (Bear B), dva lehké křižníky, pět torpédoborců a dvě hlídkové lodě. Zmíněná plavidla byla přitom rozmístěna do shodné formace, jakou zaujímala plavidla bojového uskupení letadlových lodí U.S. Navy při jaderném ohrožení. Při jaderném ohrožení byla plavidla bojového uskupení letadlových lodí U.S. Navy rozptýlena v oblasti s šířkou 22 km a délkou 10 km. Při zmíněných zkouškách se letouny typu Tu-95K (Bear B) ke skupině cílových plavidel přibližovaly ve výšce 10 000 km. To jim umožnilo zmíněná plavidla odhalit na vzdálenost 400 km. Rozlišovací schopnost radaru typu JaD (Crown Drum) byla přitom dostatečná k rozpoznání jednotlivých plavidel ve skupině. Jejich sledování ale nebylo možné provádět v automatickém režimu, neboť na obrazovce radaru „problikávaly“ v důsledku vlnění moře. Střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) byly pro potřeby zmíněných zkoušek z bezpečnostních důvodů naprogramovány tak, aby v případě, že minou cíl, dopadly ve vzdálenosti 15 km za ním na hladinu vody. Jejich odpal byl proveden ve vzdálenosti cca 350 km od cíle. Výsledky zmíněných zkoušek byly ale nelichotivé, neboť z nich vyplynulo, že by útok na bojové uskupení letadlové lodě U.S. Navy za pomoci střel typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) pravděpodobně zničil pouze dvě až tři doprovodná plavidla. Ani jedna z těchto střel navíc nedopadla do vymezené 8 x 8 km oblasti. Z výsledků zmíněných zkoušek ale vyplynulo též, že je přesnost střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) odpálené z větší vzdálenosti, než je dosah radaru typu JaD (Crown Drum), pro zničení hladinového cíle absolutně nedostatečná, a že je navigační vybavení letounu typu Tu-95K (Bear B) nezbytné modernizovat. Proti vzdušnému raketovému komplexu typu K-20 ale hovořila též nízká spolehlivost. To koneckonců potvrdily zkušební střelby, které byly realizovány v prosinci roku 1960. Tehdy skončily nezdarem hned dvě ze tří střeleb. Aby toho nebylo málo, tak nové palubní prostředky PVO v podobě nových protiletadlových raketových systémů, palubních AWACS letounů typu E-2 Hawkeye a palubních nadzvukových stíhacích letounů typu F-4 Phantom II letounům typu Tu-95K (Bear B) již prakticky znemožňovaly se přiblížit k bojovým uskupením letadlových lodí U.S. Navy na dostatečnou vzdálenost k odpálení střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). I přesto se primárním cílem letounů typu Tu-95K (Bear B) stala právě bojová uskupení letadlových lodí U.S. Navy. V průběhu operační služby střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) doznala řady zdokonalení, stejně jako nosič typu Tu-95K (Bear B). Tak např. dobu potřebnou k přípravě k bojovému letu se podařilo snížit z původních 22-ti hodin na „pouhé“ 4 hodiny. Součastně byla zvýšena provozní spolehlivost. Některé nedostatky, včetně nízké odolnosti proti rušení, ale provoz vzdušného raketového komplexu typu K-20 sužovaly až do konce služby. Poslední raketonosné speciály typu Tu-95K (Bear B) dosloužily na počátku 80. let. Poté některé z nich prošly konverzí na neozbrojený cvičný speciál typu Tu-95KU (Bear B). Cvičné Tu-95KU (Bear B) byly používány 2. UTBAE (výcviková těžká bombardovací letka) 43. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Djagilevo u Rjazaně k výcviku posádek pozdějších verzí letounů řady Tu-95/-142 (Bear). To vedlo k šetření resursů bojových strojů. Několik cvičných speciálů typu Tu-95KU (Bear B) se v aktivní službě udrželo až do počátku 90. let. Poté jejich poslání převzaly letouny typu Tu-95MS (Bear H).

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (vznikly konverzí sériových Tu-95) a 47 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, navigátor-operátor radaru, palubní mechanik, operátor systémů REB dva radisté/střelci a střelec

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MV s max. výkonem po 15 000 kp

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu JaD* (Crown Drum), instalovaný v přední části trupu, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radiolokátor typu JaD (Crown Drum) využívá dvě antény, vyhledávací a sledovací, a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování rozměrných pozemních cílů a navádění řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Zatímco instalace vyhledávací antény radaru typu JaD (Crown Drum) je umístěna uvnitř rozměrného zaobleného dielektrického krytu, který tvoří spodní polovinu špice trupu, instalace zaměřovací antény zmíněného radaru je umístěna za nevelkým zaobleným krytem, který je vetknut do čela horní poloviny špice trupu. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole 70° a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PS-153VK (jeho instalace je umístěna pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu přední části trupu), jeden střelecký zaměřovač typu PS-153BL (jeho instalace je umístěna za polokapkovitým průzorem nacházejícím se na levoboku zadní části trupu, přímo pod VOP), jeden střelecký zaměřovač typu PS-153BP (jeho instalace je umístěna za polokapkovitým průzorem nacházejícím se na pravoboku zadní části trupu, přímo pod VOP) a jeden střelecký zaměřovač typu PS-153K (jeho instalace je umístěna za čelním zasklením záďové kabiny)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M (Odd Rods), výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 a aktivní RL rušič typu SPS-3 Roza

Výzbroj:   jedna zatažitelná hřbetní dálkově ovládaná střelecká věž typu DT-V12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem 360°, elevací 90°, depresí -3°45‘ a zásobou 700 nábojů), instalovaná před SOP, jedna polozatažitelná břišní dálkově ovládaná střelecká věž typu DT-N12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem 360°, elevací 30‘, depresí -90° a zásobníkem na 800 nábojů), instalovaná v zadní části trupu, ocasní střelecká věž typu DK-12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem ±68°, elevací 60°, depresí -40° a zásobníkem na 1 000 nábojů) a jedna protizemní/protilodní řízená střela s inerciálním navedením typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo), přepravované na výsuvném závěsníku typu BD-206 instalovaném uvnitř trupové pumovnice

* Některé sériové Tu-95K (Bear B) později, v rámci modernizačního programu, obdržely instalaci navigačního-povětrnostního radiolokátoru typu Točka, který nebyl ničím jiným, než navigačním radiolokátorem typu RPB-3 (Look Two) napojeným na antény střeleckého radiolokátoru typu JaD (Crown Drum).

Poslední úpravy provedeny dne: 20.6.2017