Tupolev Tu-105

Typ:  středně těžký strategický bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  ničení důležitých pozemních cílů nacházející se v hloubce území protivníka (průmyslová centra, elektrárny, vojenské objekty, pozemní komunikace a komunikační uzle) za pomoci neřízených konvenčních a jaderných pum

Historie:  Havárie prvního prototypu těžkého podzvukového čtyřmotorového strategického bombardovacího letounu typu Tu-95 (Bear A) spolu s průtahy ve vývoji jeho pohonné jednotky v podobě turbovrtulového motoru typu NK-12 měla za následek, že se do středu pozornosti VVS dostal paralelně vyvíjený konkurenční těžký čtyřmotorový proudový strategický bombardovací letoun typu M-4 (Bison A) z dílny V.M. Mjasiščeva. Jelikož se A.N. Tupolev oprávněně obával toho, že Mjasiščev v případě úspěchu svého typu M-4 (Bison A) zabere prostory závodů, na jejichž linkách se předtím kompletovaly výhradně jeho letouny, na počátku roku 1954 MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) iniciativně nabídl vývoj nadzvukového nástupce podzvukového dvoumotorového středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A). Vývoj nadzvukového středně těžkého bombardéru se přitom rozhodl rozdělit na dvě etapy. Zatímco první etapa počítala s derivátem podzvukového typu Tu-16 (Badger A) s rychlostí 1 400 až 1 500 km/h, etapa druhá měla dát za vznik kvalitativně novému letounu s rychlostí 1 700 až 1 800 km/h. Pro případ neúspěchu ve vývoji skutečných nadzvukových bombardérů se Tupolev rozhodl pojistit projekty transonických bombardérů. První z nich vešel ve známost jako Tu-97 a z konstrukčního hlediska neměl být ničím jiným, než modifikací osvědčeného podzvukového bombardéru typu Tu-16 (Badger A) s novým křídlem s větším úhlem šípu (45° vs 35°) a silnějšími 13 000 kp motory typu VD-5 z dílny V.A. Dobrynina na místo 8 700 kp motorů typu AM-3 z dílny A.A. Mikulina. Konstrukčně odvozený typ Tu-103 pak počítal se čtveřicí 11 000 kp motorů typu Dobrynin VD-7. Ty přitom měly být instalovány nad sebou v kořenech křídla. Nakonec ale před projekty všech výše uvedených letounů dostal přednost projekt nadzvukového letounu kvalitativně nové konstrukce. Vývoj zmíněného stroje, který se měl stát protějškem amerického nadzvukového strategického bombardovacího letounu typu Convair B-58 Hustler, byl oficiálně posvěcen výnosem ze dne 30. července 1954. Požadovaný nadzvukový bombardovací letoun obdržel tovární označení Tu-105 a dle zadání měl mít rychlost 1 400 až 1 500 km/h, dolet (se standardním nákladem pum) 5 800 km při letu rychlostí 950 až 1 000 km/h, resp. 2 250 až 2 700 km při rychlostí 1 300 až 1 350 km/h, resp. 4 000 až 4 500 km při letu rychlostí 1 300 až 1 350 km/h nad cílovou oblastí (o délce 1 000 km) a 950 až 1 000 km/h po zbytek trasy, dostup 14 000 až 15 000 m v nadzvukovém letovém režimu, resp. 12 000 až 13 000 m v podzvukovém letovém režimu, a rozjezd při vzletu 1 800 až 2 000 m. Tyto výkonu mu přitom měla zajistit dvojice motorů typu VD-5F. Standardní bojový náklad letounu typu Tu-105 měl činit 3 000 kg. V přetížené konfiguraci měl tento stroj být schopen přepravy nákladu pum o hmotnosti až 9 000 kg. Defenzivní výzbroj letounu typu Tu-105 se měla sestávat z jednoho pevného příďového 23 mm kanónu se 100 náboji a dvou pohyblivých záďových kanónů té samé ráže s 300 náboji na hlaveň. Druhý prototyp tohoto stroje měl navíc obdržet otočnou hřbetní střeleckou věž s dalšími dvěma pohyblivými 23 mm kanóny. Zatímco k závodním zkouškám měl být první prototyp letounu typu Tu-105 předán ve třetím čtvrtletí roku 1956, termín předání tohoto stroje ke státním zkouškám byl stanoven na druhé čtvrtletí roku 1957. Letoun typu Tu-105 byl ale již od počátku považován za přechodový typ mezi podzvukovým letounem typu Tu-16 (Badger A) a ještě výkonnějším nadzvukovým letounem typu Tu-106, který měl vzejít rovněž ze zadání ze dne 30. července 1954. Vývoj tohoto letounu ale nakonec nepřekročil projektové stádium. První projektová studie na téma Tu-105 byla dokončena v listopadu roku 1954. V této úvodní projektové podobě zmíněný letoun počítal se štíhlým doutníkovitým trupem navrženým dle pravidla ploch, 55° šípovým křídlem bez vřetenovitých gondol hlavního podvozku na odtokové hraně (hlavní podvozky tohoto stroje se měly zatahovat směrem k trupu a nikoliv směrem dozadu), klasicky koncipovanými ocasními plochami a motorovými gondolami na bocích trupu. Krátce nato, na základě doporučení odborníků institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky) vycházejícího z výsledků zkoušek zmenšeného modelu v aerodynamickém tunelu, ale Tupolev motorové gondoly tohoto stroje přesunul z boků na hřbet zadní části trupu, na úroveň SOP. Později projekt letounu typu Tu-105 doznal dalších změn. Tak např. bylo opuštěno od instalace hřbetní obranné střelecké věže, za účelem úspory hmotnosti (o 6,4 t), a příďového kanónu. Ocasní obranná střelecká věž byla přesunuta z odtokové hrany SOP, v oblasti nad motory, do zakončení trupu, a kryt výstražného radaru pro zadní polosféru z vrcholu do kořene SOP. Dvoukolové hlavní podvozky s tandemově uspořádanými koly byly nahrazeny čtyřkolovými. Počet členů posádky byl zredukován ze čtyř osob na tři (vyjmutím druhého pilota), za účelem redukce průřezu trupu. Motory typu VD-5F byly nahrazeny motory typu VD-7M. Změny se ale dotkly též skladby palubního vybavení. Celkové uspořádání letounu typu Tu-105 se podařilo finalizovat do srpna roku 1955. Práce na detailním rozpracování projektu tohoto stroje byly zahájeny dnem 15. srpna toho samého roku a probíhaly paralelně se stavbou dvou prototypů, jednoho pro letové a jednoho pro statické zkoušky. Stavba letového prototypu byla přitom započata v listopadu roku 1955. Protože byly v průběhu stavby zmíněného stroje neustále vnášeny různé změny do projektu, celý tento proces se nakonec zatáhl až do prosince roku 1957. V lednu roku 1958 byl tehdy stále ještě ne úplně kompletní letový prototyp letounu typu Tu-105 přepraven, v částečně rozebraném stavu, z Tupolevova experimentálního závodu č.156 na zkušební leteckou základnu Žukovskyj. Zde pak kuli průtahům v dodávkách některých plánovaných palubních systémů strávil celých šest měsíců na zemi. Některé plánované systémy navíc nebyly do draku tohoto stroje vůbec instalovány. Tak např. na místo ocasní obranné střelecké věže tento stroj obdržel instalaci aerodynamického krytu. Pozemní zkoušky prototypu letounu typu Tu-105 se rozeběhly v červnu téhož roku. Mezitím, na základě výnosu ze dne 28. dubna 1958, byl ale tento letoun překlasifikován na ryze experimentální stroj. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji odvozeného pokročilejšího typu Tu-105A, prototypu letounu typu Tu-22 (Blinder A). Do oblak se prototyp letounu typu Tu-105 poprvé vydal dne 21. června 1958. Desátý let tohoto stroje byl ale ukončen tvrdým přistáním v Žukovském se zataženým příďovým podvozkem. Přestože škody na draku prototypu letounu typu Tu-105 způsobené zmíněným přistáním bylo možné snadno opravit, následně byl tento stroj s definitivní platností odstaven. Do té doby se nepodařilo prověřit jeho letovou obálku v plném rozsahu. Při žádném ze zkušebních letů dokonce ani nepřekročil rychlost zvuku. Později, po drobných kosmetických opravách, byl prototyp letounu typu Tu-105 předán technické škole VVS z Achinska, nacházející se na letecké základně Bada. Zde byl pak využíván v roli pozemní instruktážní pomůcky, a to až do druhé poloviny 80. let. Poté skončil v železném šrotu.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (jeden letový a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot, navigátor/bombometčík a radista/střelec

Pohon:        dva proudové motory typu Dobrynin VD-7M s max. tahem po 10 500 kp / 16 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:         impulsní dopplerovský navigační-bombardovací radiolokátor typu R-1A Rubín-1A (Short Horn), instalovaný v přídi trupu, a výstražný radiolokátor pro zadní polosféru typu PRS-2 Argon, instalovaný uvnitř vřetenovitého krytu vetknutého do kořene odtokové hrany SOP, přímo pod směrovým kormidlem. Radiolokátor typu Rubín-1A (Short Horn) má vyhledávací dosah 310 km slouží k navigaci a vyhledávání a sledování pozemních cílů. Radar typu PRS-2 slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře a má vyhledávací dosah 9 km a zaměřovací dosah 3 km a zorné pole ±35° v horizontální i vertikální rovině.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-15 (jeho instalace se nachází za břišním okénkem kabiny navigátora-bombometčíka) a jeden střelecký TV zaměřovač typu STP-1 (jeho instalace se nachází na odtokové vrcholové části hraně SOP, přímo nad směrovým kormidlem)

Výzbroj:     dálkově ovládaná obranná střelecká věž* s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu R-23 s palebným vějířem ±30° ve vertikální i horizontální rovině a zásobou 250 nábojů na hlaveň a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 000 kg až 9 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice – 24 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg, 24 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 18 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 6 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, 1 puma typu FAB-5000 o hmotnosti 5 000 kg, 1 puma typu FAB-6000 o hmotnosti 6 000 kg nebo 1 puma typu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg

* jediný dokončený letový prototyp tohoto stroje instalaci ocasní obranné střelecké věže postrádal

** pouze vypočtený odhad

poslední úpravy provedeny dne: 27.8.2017