Typ:  speciální přepadová stíhací modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull)

Určení:  ničení strategických bombardovacích letounů protivníka v rámci PVO

Odlišnosti od letounu Tu-4 (Bull):

- absence obranné výzbroje, včetně všech čtyř dálkově ovládaných střeleckých věží, a bombardovacího vybavení

- instalace radiolokačního systému s kruhovým výhledem typu D-500 Tajfun, který se sestává ze čtyř radiolokátorů, na místo bombardovacího-navigačního radiolokátoru typu Kobalt-M (Mushroom). V této souvislosti nevelký výsuvný podtrupový kopulovitý dielektrický kryt nacházející se přímo mezi trupovými pumovnicemi nahradila čtveřice rozměrných polokapkovitých dielektrických krytů. Zatímco první z nich byl vetknut do spodní poloviny prosklené špice trupu, ten druhý se nacházel přímo nad pilotním prostorem, ten třetí zaujímal pozici přední hřbetní střelecké věže, instalace toho čtvrtého se nacházela na břichu střední části trupu, na pozici krytu radaru typu Kobalt-M (Mushroom).

- instalace dvou párů výsuvných závěsníků s vypouštěcími lištami protiletadlových řízených střel typu G-301 (iz.211) pod vnějšími panely křídla

- instalace kontrolního-měřícího komplexu, který v sobě sdružuje optický sledovací systém typu Kth-41, radiolokační sledovací systém typu SON-4 a radiotelemetrický systém typu RTS-2 (tento systém zajišťuje sledování dráhy a výpočet trajektorie odpálených střel)

- instalace filmových kamer typu AKS-3 pod špicí trupu (za jejich pomoci je pořizován záznam letu střel v průběhu střeleckých zkoušek)

Historie:  Dne 23. září 1950 byla konstrukční kancelář KB-1 pověřena vývojem raketového komplexu PVO, který měl zajišťovat obranu hlavního města SSSR Moskvy před případným útokem amerických nosičů jaderné pumy. Protože nosiče jaderné pumy obvykle operovaly jednotlivě a nikoliv v početných svazech jako konvenční bombardovací letouny, což z nich činilo obtížně zachytitelný cíl, požadovaný raketový komplex, který vešel ve známost jako S-25 Berkut (SA-1 Guild), se měl sestávat hned ze tří obranných sledů. Zatímco první dva z nich měly využívat stacionární odpalovací zařízení řízených střel, ten třetí měl mít podobu několika pluků přepadových stíhačů velkého doletu, které měly být vyzbrojeny protiletadlovými řízenými střelami (PLŘS) velkého dosahu. Vývojem naváděných střel pro obě dvě zamýšlené komponenty komplexu PVO typu S-25 Berkut (SA-1 Guild), pozemní a vzdušnou, byla přitom pověřena OKB S.A. Lavočkina. Zatímco součástí pozemní komponenty komplexu PVO typu S-25 Berkut (SA-1 Guild) se stala střela typu V-300 (iz.205), pro vzdušnou komponentu tohoto komplexu Lavočkinova OKB navrhla střelu typu G-300 (iz.210). Ta přitom nebyla ničím jiným, než aerodynamickou zmenšeninou střely typu V-300 (iz.205). Vzdušná komponenta byla nicméně později z programu S-25 Berkut (SA-1 Guild) vyčleněna a dále vedena jako samostatný projekt. Hlavním kamenem úrazu tohoto projektu se stala volba nosiče. Díky značné hmotnosti, která přesahovala 1 t, totiž nebylo střelu typu G-300 (iz.210) možné začlenit do zbraňového systému standardního stíhacího letounu. Nosič této zbraně navíc měl být vybaven výkonným, a tedy i rozměrným a těžkým, radiolokátorem, neboť měl být schopen samostatné činnosti ve velké vzdálenosti od pozemních základen. Díky tomu bylo možné vyloučit i dvoumotorové proudové frontové bombardéry typu Il-28 (Beagle) a Tu-14 (Bosun). Jejich trup zkrátka neposkytoval dostatek prostoru pro zástavbu požadovaného radiolokátoru. Kromě toho by tyto stroje mohly nést nanejvýš dvě střely typu G-300 (iz.210) a to bylo poněkud málo. Jedinou možnou volbou se tak stal čtyřmotorový pístový strategický bombardovací letoun typu Tu-4 (Bull), který nebyl ničím jiným, než bezlicenční kopií druhoválečného amerického Boeingu B-29 Superfortress. Tento rozměrný stroj nejenže disponoval dostatkem vnitřních prostor pro instalaci požadovaného radiolokátoru, ale i dostatečnou nosností na to, aby se mohl stát nosičem hned čtyř střel typu G-300 (iz.210). Kromě toho měl ze všech sériově vyráběných sovětských letounů té doby zdaleka největší dolet a vytrvalost. A tak se letoun typu Tu-4 (Bull) stal, i přes malou rychlost, dostup a stoupavost, základem zdaleka největšího a nejtěžšího přepadového stíhače, jaký kdy byl postaven. Ten přitom vešel ve známost jako G-310. Součástí palubního vybavení stíhacího speciálu typu G-310 se stal radiolokační komplex typu D-500 Tajfun z dílny V.V. Tichomirova (institut NII-17). Zmíněný radiolokační komplex měl vyhledávací dosah 80 až 100 km a sestával se ze čtyř radiolokátorů, které pokrývaly přední, zadní, horní i dolní hemisféru. Letoun typu G-310 tedy zastával nejen funkci přepadového stíhače, ale i funkci AWACS speciálu. Střely typu G-300 (iz.210) měl být radiolokační komplex typu D-500 Tajfun dle zadání schopen navádět na vzdálenost 10 až 15 km. Požadavek na výškový dosah zněl 20 000 m. Dle předběžných výpočtů měl mít letoun typu G-310 v konfiguraci se vzletovou hmotností 54 000 kg vytrvalost 5 hodin a dostup 8 000 až 9 000 m. Při vzletové hmotnosti 48 000 kg a po uplynutí 1,8 h letu měl být však schopen letu ve výškové hladině 10 000 m. Součástí zbraňového systému letounu typu G-310 se nakonec nestala střela typu G-300 (iz.210), ale konstrukčně odvozená střela typu G-301 (iz.211), která vzešla z výnosu ze dne 3. listopadu 1951. Jediný prototyp tohoto stroje vznikl v březnu roku 1952 konverzí nově postaveného sériového Tu-4 (Bull). Konkrétně přitom šlo o letoun s v.č. 226404, který byl vyroben závodem č.22 z Kazaně. Náplní počáteční fáze letových zkoušek jediného prototypu letounu typu G-310 se stalo prověření základních výkonnostních parametrů a letových vlastností. V rámci počáteční fáze zkoušek tento stroj vykonal, mezi květnem a červnem roku 1952, celkem 10 letů. Část z nich přitom absolvoval v konfiguraci s maketami střel typu G-301 (iz.211) v podvěsu pod křídlem. Dostup letounu typu G-310 se vzletovou hmotností 49 500 kg a čtyřmi PLŘS pod křídlem byl stanoven na 9 900 m. Díky aerodynamickému odporu křídelních závěsníků s PLŘS a čtyř mohutných krytů antén radiolokačního systému typu D-500 Tajfun, z nichž dva se nacházely na hřbetu trupu, jeden pod špicí trupu a jeden pod střední částí trupu, byl tento stroj v porovnání s bombardovacím modelem Tu-4 (Bull) o nějakých 30 až 35 km/h pomalejší. Nejrychleji se podařilo jediný prototyp letounu typu G-310 rozehnat ve výšce 9 000 m, a to na 525 km/h. Tomu následovaly střelecké zkoušky. Pro potřeby střeleckých zkoušek byl tento stroj vybaven kontrolním-měřícím komplexem z dílny institutu LII, který v sobě sdružoval optický sledovací systém typu Kth-41, radiolokační sledovací systém typu SON-4 a radiotelemetrický systém typu RTS-2. Kromě toho obdržel instalaci filmových kamer typu AKS-3 pod špicí trupu. Za jejich pomoci byl pořizován záznam letu odpálených střel. Instalací identického sledovacího vybavení a kamer byla opatřena též trojice doprovodných letounů typu Tu-2S (Bat). Palubní měřicí zařízení všech tří doprovodných letounů typu Tu-2S (Bat) bylo časově synchronizováno s palubním měřícím zařízením jediného prototypu letounu typu G-310. K letům zaměřeným na prověření raketové výzbroje jediný prototyp letounu typu G-310 vyrážel z letiště Vladimírovka, domovské základny Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska. Prvních pět střeleb letoun typu G-310 vykonal mezi říjnem a listopadem roku 1952. Všech pět střel typu G-301 (iz.211), které tehdy odstartovaly z křídelních závěsníků jediného prototypu letounu typu G-310, ještě postrádalo instalaci naváděcího systému. Jejich let probíhal po balistické křivce a byl řízen autopilotem typu APG-301R. Poté, mezi lednem a červnem roku 1953, konstrukční tým Lavočkinovi OKB vnesl do konstrukce střely typu G-301 (iz.211) některé změny. Ty přitom vycházely z výsledů předešlých zkoušek. Kromě toto zmíněná střela obdržela nového autopilota typu APG-301S a modifikovanou pohonnou jednotku. Tomu, mezi 4. a 19. srpnem roku 1953, následovalo dalších sedm neřízených střeleb. Všech sedm zmíněných střel bylo vypuštěno ve výškách mezi 5 000 a 9 000 m a jejich let probíhal opět po balistické křivce. První řízené střelby byly naplánovány na rok 1954. Protože byl však mezitím, výnosem ze dne 14. srpna 1953, celý program G-310 zastaven, ve prospěch kvalitativně nového vzdušného raketového komplexu PVO typu K-15, který se sestával z dvoumotorového nadzvukového přepadového stíhače typu Lavočkin „250“, palubního radiolokátoru typu K-15U, dvou PLŘS typu „iz.275“ a pozemního naváděcího systému typu Lazur, na řízené střelby nakonec nedošlo. Důvodem zastavení vývoje tohoto vzdušného raketového komplexu PVO se kromě průtahů ve vývoji naváděcího systému řízené střely typu G-301 (iz.211) stala též skutečnost, že byl vystavěn na zcela nepraktickém nosiči. Ten byl totiž nejen velmi velký a těžký, ale též málo výkonný. Díky velmi malé rychlosti by totiž byl schopen napadat rychlé cíle nanejvýš ze vstřícného kurzu. Proti typu G-310 ale hovořila též velmi malá stoupavost. Výstup na operační výšku totiž tomuto stroji zabral celou 1,5 h. Dle plánů z roku 1952 se součástí PVO Moskvy měla stát jedna speciální divize letounů typu G-310, která se měla sestávat ze dvou regimentů o třech letkách. Ty přitom měly operovat ze dvou základen, z nichž jedna se měla nacházet za a jedna před baterií stacionárního raketového komplexu PVO typu S-25 Berkut (SA-1 Guild). Další dvě letiště, po jednom uvnitř a vně obranného okruhu, měly zastávat roli záložních základen. Letouny typu G-310 nicméně mohly působit pouze z letišť první třídy a takové se tehdy ve vzdálenosti 45 km od Moskvy nacházely jen tři. Konkrétně přitom šlo o letiště Moskva-Vnukovo, Čkalovsk (institut GK NII VVS) a Žukovskyj (institut LII). V březnu roku 1952 byla za hlavní základny letounů typu G-310 zvolena letiště Čkalovsk a Migalovo (z Kalininu). Záložními základnami těchto strojů se měla stát letiště Žukovskyj a Djagilevo (z Rjazaně). Vzhledem k tomu, že žádná z těchto leteckých základen nedokázala zajistit provoz letounů typu G-310 v požadovaném utajení, následně padlo rozhodnutí, aby byla na severu Moskvy vybudována nová letecká základna, Moskva-Šeremetjevo.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Tu-4)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    ?

Pohon:       čtyři pístové motory typu Švecov AŠ-73TK s max. výkonem po 2 375 hp         

Radar:        radiolokační systém s kruhovým výhledem typu D-500 Tajfun s vyhledávacím dosahem 80 až 100 km. Tento radiolokační systém slouží k vyhledávání vzdušných cílů a navádění PLŘS typu G-301 (iz.211) a sestává se ze čtyř impulsních dopplerovských radiolokátorů. Ty jsou přitom instalovány pod čtyřmi rozměrnými polokapkovitými dielektrickými kryty, jedním vetknutým do spodní poloviny prosklené špice trupu, dvěma tandemově uspořádanými nacházejícími se na hřbetu přední části trupu a jedním umístěným na břichu trupu, na úrovni křídla.

Výzbroj:     čtyři PLŘS velkého dosahu s navedením po paprsku radiolokátoru typu G-301 (iz.211), přepravované na dvou párech křídelních závěsníků

* se čtyřmi PLŘS typu G-301 (iz.211) v podvěsu

Poslední úpravy provedeny dne: 15.5.2016