Tupolev Tu-16K-10 (‘Badger C’)

Typ:  raketonosná modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-10

Určení:  ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) za pomoci okřídlené řízené střely typu K-10S/B (AS-2 Kipper)

Odlišnosti od letounu Tu-16 (Badger A):

- instalace střeleckého radiolokátoru typu JeN (Puff Ball), který využívá dvě antény (vyhledávací a naváděcí), na místo jednoanténního bombardovacího-navigačního radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom). Zatímco instalace radaru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) se nachází pod podlahou kabiny navigátora, aparatura radaru typu JeN (Puff Ball) vyplňuje celý prostor příďové kabiny navigátora. Vyhledávací anténa radaru typu JeN (Puff Ball) se přitom nachází uvnitř mohutného protáhlého dielektrického krytu, který vystupuje z obrysu boků trupu a tvoří špici trupu (to vedlo ke vzrůstu délky trupu z 34,80 m na 35,70 m). Naproti tomu špici trupu modelu Tu-16 tvoří bohatě zasklená kopule kabiny navigátora. Naváděcí anténa radaru typu JeN (Puff Ball) je zase umístěna pod polokapkovitým dielektrickým krytem, který se nachází na břichu přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, tedy na pozici polokapkovitého krytu jediné antény radaru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom). Kryt naváděcí antény radaru typu JeN (Puff Ball) má ale menší rozměry a znatelně štíhlejší profil než kryt antény radaru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom).

- absence střeleckého postu typu PU-88 s pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3 vetknutého do pravoboku přední části trupu (z prostorových důvodů – instalace radaru typu JeN). V této souvislosti z pilotní kabiny zmizel střelecký zaměřovač typu PKI.

- instalace sedadla navigátora za sedadly pilotů (na pozici sedadla operátora radaru), přímo pod hřbetním polokulovitým průzorem (resp. přímo nad podlažním vstupem). U modelu Tu-16 se pracoviště navigátora nachází ve špici trupu (kterou u tohoto modelu vyplňuje aparatura střeleckého radiolokátoru). V této souvislosti na levoboku trupu, na úrovni příďového podvozku, přibyla dvojice štíhlých tandemově uspořádaných okének.

- instalace válcovité přetlakové kapsule s pracovištěm operátora radaru, bloků naváděcí jednotky a záznamového zařízení v zadní části trupové pumovnice. Vstup do kabiny operátora radaru se nachází na břichu trupu a je opatřen jednodílnými výklopnými (směrem dopředu ven) dvířky. Zmíněná dvířka zároveň slouží k nouzovému opuštění kabiny za pomoci vystřelovací sedačky. Naproti tomu stropní nouzový výstup je určen k opuštění kabiny při přistání na břichu.

- instalace hydraulicky ovládaného výsuvného závěsníku typu BD-238 střely typu K-10S (AS-2 Kipper) uvnitř prodloužené trupové pumovnice (směrem dopředu pod centroplán). Trupová pumovnice letounu typu Tu-16K-10 je opatřena třemi tandemově uspořádanými dvoudílnými dvířky (a nikoliv jedněmi dvoudílnými dvířky) s pneumatickým (a nikoliv hydraulickým) ovládáním. Dvířka trupové pumovnice tohoto modelu mají průřez ve tvaru obrysu těla střely typu K-10S (AS-2 Kipper) a při otevírání se nevyklápějí směrem ven, ale zasouvají směrem dovnitř (do útrob trupu). V přeletové pozici z trupové pumovnice tato zbraň vystupuje pouze dolní polovinou trupu s břišní motorovou gondolou, křídlem a VOP. Těsně před startem se ale kompletně vysouvá z obrysu břicha trupu (závěsník typu BD-238 se přitom nachází v jedné rovině s břichem trupu). Po vypuštění střely typu K-10S (AS-2 Kipper) se dvířka trupové pumovnice uzavírají.

- instalace nádrže (č.20) s 500 kg paliva řízené střely typu K-10S (AS-2 Kipper) uvnitř trupové pumovnice, přímo nad výsuvným závěsníkem typu BD-238. Zmíněná nádrž není napojena na vlastní palivový systém letounu a motor střely typu K-10S (AS-2 Kipper) zásobuje palivem v průběhu startování a chodu až do okamžiku odpalu.

- absence palivové nádrže č.3 nacházející se pod centroplánem. U tohoto modelu prostor pod centroplánem vyplňuje přední část zbraňové šachty. Demontáž zmíněné palivové nádrže přitom vedla k poklesu celkové zásoby paliva na 32 650 kg.

- absence topografického a panoramatického fotoaparátu (z prostorových důvodů). Tento model lze ale vybavit fotoaparátem typu AFA-BAM/21R nebo AFA-BAM/40S, za jehož pomoci je pořizován záznam startu řízené střely.

- modifikovaný elektrický systém instalací 6 kV konvertoru střídavého proudu typu PO-6000 na místo 4,5 kV konvertoru střídavého proudu typu PO-4500. Ten zásobuje proudem aparaturu radiolokátoru.

- modifikované spojovací vybavení náhradou radiostanice typu RSIU-3M radiostanicí typu RSIU-5 a instalací radiostanice typu R-832M

Historie:  První vzdušný protilodní raketový komplex sovětské konstrukce vešel ve známost jako Kometa a sestával se ze dvou podzvukových okřídlených řízených střel s proudovým pohonem typu KS-1 (AS-1 Kennel) z dílny OKB MiG, střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-M (Kobalt-P), naváděcí rádiové-povelové jednotky a čtyřmotorového pístového nosiče typu Tu-4K (Bull) nebo dvoumotorového podzvukového proudového nosiče typu Tu-16KS (Badger B). Zatímco modifikace raketového komplexu typu Kometa na bázi letounu typu Tu-4K (Bull) byla za operačně plně způsobilou prohlášena v roce 1953, letoun typu Tu-16KS (Badger B) byl do výzbroje VVS, resp. VMF, zařazen v roce 1955, resp. v roce 1957. Zmíněný raketový komplex bylo ale již v době, kdy byl zařazen do výzbroje VVS a VMF možné považovat za morálně zastaralý. Důvodem toho byla malá rychlost (1 060 až 1 200 km/h) a nevelký dosah (80 až 90 km) řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) a nízká odolnost naváděcí soustavy této zbraně vůči elektronickému rušení. Z tohoto důvodu VVS již v polovině 50. let přišlo se specifikacemi na kvalitativně nový vzdušný raketový komplex této kategorie. Nástupcem Komety se přitom staly hned dva raketové komplexy, které byly založeny na podzvukovém letounu typu Tu-16 (Badger). Konkrétně přitom šlo o komplex typu K-10, který se sestával z jedné nadzvukové okřídlené řízené střely s proudovým pohonem typu K-10S (AS-2 Kipper), naváděcího systému typu K-10U vystavěného na střeleckém radiolokátoru typu JeN (Puff Ball) a nosiče typu Tu-16K-10 (Badger C), a komplex typu KSR, jehož součástí se zase staly dvě nadzvukové okřídlené řízené střely s raketovým pohonem na KPL typu KSR, naváděcí systém typu Rubikon, který byl vystavěn na radiolokátoru typu Rubín-1 (Short Horn), a nosič typu Tu-16KSR. Vývojem vzdušného raketového komplexu typu K-10 byl přitom sovětský průmysl pověřen dne 3. února 1955. Zatímco zpracování projektu řízené střely typu K-10S (AS-2 Kipper) dostala na starost OKB MiG, vývojem nosiče této zbraně v podobě letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) byla pověřena OKB A.N. Tupoleva. Základem prototypu raketonosce typu Tu-16K-10 (Badger C) se měl stát sériový Tu-16 (Badger A). Přestavbou sériového Tu-16 (Badger A) na prototyp zmíněného raketonosného modelu byl pověřen, výnosem ze dne 16. listopadu 1955, závod č.22 z Kazaně. K tomu měl přitom zmíněný podnik využít výkresové podklady zpracované OKB A.N. Tupoleva. Termín předání prototypu raketonosce typu Tu-16K-10 (Badger C) ke zkouškám byl stanoven na 1. březen 1957. Do prací na projektu zmíněného nosiče se konstrukční tým A.N. Tupoleva pustil v prosinci roku 1956. Vestavba jednotlivých komponent raketového komplexu typu K-10 do draku letounu typu Tu-16 (Badger A) byla ale poněkud tvrdým oříškem. Střelecký radiolokátor typu JeN (Puff Ball) byl totiž nejen výkonný, ale i rozměrný. Zatímco navigační-bombardovací radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) bylo možné umístit pod podlahu příďové kabiny navigátora, aparatura radaru typu JeN (Puff Ball) vyplnila útroby špice trupu tohoto stroje prakticky v celém objemu. Zmíněný radar navíc využíval hned dvě antény. Jedna z nich přitom sloužila k vyhledávání a zaměřování pozemních a hladinových cílů. Ta druhá byla zase určena k předávání naváděcích povelů letící střele. Zatímco vyhledávací anténu radaru typu JeN (Puff Ball) konstrukční tým Tupolevovi OKB umístil pod protáhlý ogivální kryt, kterým nahradil bohatě prosklenou příďovou kopuli kabiny navigátora, polokapkovitý kryt naváděcí antény zmíněného radaru připevnil k břichu přední části trupu, na pozici o poznání širšího a ploššího krytu antény radaru typu RBP-4 (Mushroom). Záměna radaru typu RBP-4 (Mushroom) radarem typu JeN (Puff Ball) si ale vyžádala přemístit pracoviště navigátora ze špice trupu za sedadla pilotů, na pozici pracoviště operátora radaru, a zároveň pracoviště operátora radaru do kabiny nacházející se uvnitř přetlakové kapsule vestavěné do útrob trupové pumovnice. Zmíněná přetlaková kapsule se přitom nacházela v zadní a nikoliv ve střední části trupové pumovnice, jak tomu bylo u modelu Tu-16KS (Badger B). Protože měla střela typu K-10S (AS-2 Kipper) značnou výšku, neboť se její motor nenacházel uvnitř trupu, ale uvnitř gondoly připevněné k břichu trupu, nebylo ji možné přepravovat, v počtu dvou exemplářů, pod křídlem jako střelu typu KS-1 (AS-1 Kennel). Konstrukční tým Tupolevovi OKB proto vypouštěcí zařízení této zbraně umístil do útrob trupové pumovnice. To ale omezovalo zbraňový arsenál raketonosce typu Tu-16K-10 (Badger C) na jednu jedinou střelu. Vypouštěcí zařízení střely typu K-10S (AS-2 Kipper) mělo přitom podobu hydraulicky ovládaného výsuvného závěsníků. V přeletové pozici byla tato zbraň částečně (horní polovinou trupu) zapuštěna do břicha trupu. Kompletně vně obrys břicha trupu se vysouvala těsně před odpalem. Jednalo se tedy o obdobné řešení jako u těžšího čtyřmotorového turbovrtulového raketonosného letounu typu Tu-95K (Bear B). Umisťování střely typu K-10S (AS-2 Kipper) na výsuvný závěsník z přepravního vozíku bylo ale velmi náročné. Aby se zmíněnou střelou bylo vůbec možné zajet pod trup letounu typu Tu-16K-10 (Badger C), bylo totiž nejprve nezbytné z ní sejmout SOP. Její zpětnou instalaci pak komplikovaly poněkud stísněné prostory. Oba dva prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) vznikly, v prostorách závodu č.22 z Kazaně, konverzí zbrusu nových Tu-16 (Badger A) z produkce toho samého závodu. První prototyp tohoto modelu byl dokončen v listopadu roku 1957. Jeho základem se přitom stal letoun Tu-16 (v.č. 7203805). Prototyp druhý vznikl konverzí letounu Tu-16 (v.č. 7203806) a byl dokončen v prosinci toho samého roku. Oba dva prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) se vyznačovaly instalací polokapkovitého krytu na místo břišní obranné střelecké věže a prstencovitých antén na hlavních „ocasních“ kanónů. Pod levým koncem křídla prototypu prvního se navíc nacházel polokapkovitý kryt filmové kamery, za jejichž pomoci byl pořizován záznam zkušebních odpalů střel. K závodním zkouškám byly oba prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) předány v lednu roku 1958. Letové zkoušky se rozeběhly 4. dnem toho samého měsíce. Část závodních zkoušek, které byly završeny dnem 29. září 1958, proběhla na letecké základně Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska. První start střely typu  K-10S (AS-2 Kipper) ze závěsníku jednoho z prototypů letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) byl uskutečněn dne 28. května 1958. Zmíněná střela ale ještě nebyla vybavena samonaváděcí hlavicí a byla řízena pouze autopilotem. Tomu mezi červnem a zářím toho samého roku následovalo pět střeleb na malé pozemní cíle ze vzdálenosti 96 km. Zásah byl přitom potvrzen u čtyř z nich. Na zkouškách raketového komplexu typu K-10 se podílely též dva speciálně upravené frontové stíhací MiGy-19S (Farmer D), známé jako MiG-19SMK/1 (SM-K/1) a MiG-19SMK/2 (SM-K/2). Zmíněné stroje zastávaly roli vzdušné zkušebny naváděcího systému střely typu K-10S (AS-2 Kipper), který se sestával z aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu JeS-1, přijímače naváděcích povelů typu JeS-2 a autopilota typu JeS-3R, a k závodním zkouškám byly předány dne 28. března (SM-K/1) a 19. října (SM-K/2) roku 1957. Ke státním zkouškám byly prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) odevzdány dne 21. listopadu 1958. V roce 1959 prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) odpálily dalších 10 střel typu K-10S (AS-2 Kipper). V průběhu toho samého roku se přitom podařilo též ověřit, že je letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) schopen bezpečně přistát se střelou typu K-10S (AS-2 Kipper) v podvěsu. Zkoušky vzdušného raketového komplexu typu K-10 se neobešly bez problémů. Tak např. díky defektům na radaru typu JeN (Puff Ball) a samonaváděcí RL hlavici typu JeS-1 všech pět střeleb na cíle vzdálené 130 až 150 km skončily nezdarem. Problémy ale činil též palivový systém nosiče při delším působení g. Do počátku roku 1960 se proto podařilo zaznamenat pouhých šest zásahů. Mezi zářím roku 1959 a listopadem roku 1960 byly provedeny simulované střelby na hladinová plavidla ze stavu Černomořské flotily VMF a ostré střelby na speciální terčová plavidla. Jedním z těchto hladinových terčů se stala vyřazená nákladní loď S/S Valerij Čkalov s výtlakem 9 052 t. Zmíněná loď byla přitom zakotvena na 77. námořním polygonu Buzači, který se nacházel v Kaspickém moři. Ke zkušebním letům tehdy prototypy letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) vzlétaly z letecké základny Vodopoj. Do zmíněných zkoušek se přitom kromě obou prototypů letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) zapojily též oba exempláře speciálu typu MiG-19SMK a 34 střel typu K-10S (AS-2 Kipper). Bojovou hlavicí byly ale opatřeny jen tři z nich. Z 20-ti střel typu K-10S (AS-2 Kipper), které byly tehdy odpáleny na polygonu Buzači, ale svůj cíl zasáhlo jen 10. Za většinu nepovedených střeleb přitom mohla závada na radiolokátoru nosiče typu JeN (Puff Ball). Další měla na svědomí chyba posádky, závada na aktivní RL samonaváděcí hlavici typu JeS-1, závada na modulu typu JeS-2, závada na autopilotu typu JeS-3A a závada na motoru střely. Všechny zmíněné nedostatky se nicméně později podařilo odstranit. V průběhu státních zkoušek letouny typu Tu-16K-10 (Badger C) vykonaly dohromady celkem 184 zkušebních letů. Státní zkoušky celého raketového komplexu typu K-10 byly oficiálně ukončeny ve druhém čtvrtletí roku 1960, tj. se značným zpožděním proti plánům. Ve skutečnosti ale státní zkoušky tohoto zbraňového systému pokračovaly až do konce toho samého roku. V průběhu roku 1960 bylo odpáleno celkem 25 střel typu K-10S (AS-2 Kipper). Kontrolní zkoušky vzdušného raketového komplexu typu K-10 byly realizovány mezi 10. zářím a 2. listopadem roku 1963 a 7. lednem a 24. lednem roku 1964 na 71. zkušebním polygonu (Bagerovo) a probíhaly v režii institutu GK NII VVS z Achtubinska. V průběhu kontrolních zkoušek dvojice letounů typu Tu-16K-10 (Badger C) z produkce závodu č.22 (v.č. 4652042 a 2551023) vykonala 13 zkušebních letů a vypustila 5 střel typu K-10S (AS-2 Kipper) z 30., 33., 34. a 39. výrobní série. Čtyři z nich měly na místo některých avionických systémů nainstalovanou testovací aparaturou a byly odpáleny na nákladní loď S/S Valerij Čkalov. Ta pátá byla opatřena cvičnou bojovou hlavicí (se sníženou účinností) a jejím cílem byl vyřazený tanker S/S Andrej Ždanov. Jedním z cílů kontrolních zkoušek bylo ověření, zda střely typu K-10S (AS-2 Kipper), které byly vyrobeny v roce 1963, splňují požadavky technického zadání. Posláním kontrolních zkoušek se ale stalo též ověření účelnosti všech úprav, které byly mezitím, v průběhu výroby, zavedeny do konstrukce střely typu K-10S (AS-2 Kipper) a přesnosti navedení této zbraně. Do výrobního programu závodu č.22 z Kazaně byl letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) zařazen v roce 1958, bez vyčkávání na výsledky státních zkoušek. První předsériový exemplář tohoto modelu (v.č. 8204010) brány zmíněného podniku opustil v dubnu roku 1958. Protože tehdejší plány počítaly s brzkou náhradou celé flotily podzvukových letounů řady Tu-16 (Badger) nadzvukovými letouny řady Tu-22 (Blinder) a produkci těchto strojů dostal na starost právě kazaňský závod č.22, z linky zmíněného podniku nakonec sjelo, v letech 1958 až 1959, pouhých 7 sériových Tu-16K-10 (Badger C), z toho 2 v provedení bez systému pro doplňování paliva za letu a 5 v provedení se systémem pro doplňování paliva za letu, známém jako Tu-16K-10(ZA) (3 v roce 1958 a 2 v roce 1959). Mezitím, dne 2. července 1958, byl produkcí raketonosce typu Tu-16K-10 (Badger C) pověřen závod č.1 z Kujbyševa. Součástí výrobního programu tohoto podniku se přitom letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) stal v říjnu roku 1959. Protože N.S. Chruščov v rámci plánů, které počítaly s úplnou náhradou letecké techniky technikou raketovou, krátce nato přišel s nařízením, na jehož základě musela být produkce letounů řady Tu-16 (Badger) na lince závodu č.1 zastavena ve prospěch produkce mezikontinentálních balistických řízených střel typu R-7 (SS-6 Sapwood), ve výrobním programu zmíněného podniku se letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) udržel pouze do července roku 1960. Z tohoto důvodu bylo v Kujbyševě nakonec postaveno jen 59 těchto strojů v provedení s instalací systému pro doplňování paliva za letu (z toho 17 v roce 1959 a 42 v roce 1960). Protože necelá stovka raketonosných letounů typu Tu-16KS (Badger B) rozhodně nedokázala naplnit potřeby VMF a navíc zbraňový systém těchto stojů bylo možné považovat za morálně zastaralou techniku, v červnu roku 1961 byl letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) opět zaveden do výrobního programu kazaňského závodu č.22. Zde pak bylo postaveno, do roku 1963, dalších 150 exemplářů tohoto posledního sériově vyráběného modelu z řady Tu-16 (Badger), z toho 30 v roce 1961, 70 v roce 1962 a 50 v roce 1963. Všechny letouny typu Tu-16K-10 (Badger C), které vznikly v letech 1961 až 1963 na lince kazaňského závodu č.22, přitom postrádaly instalaci systému pro doplňování paliva za letu. V letech 1958 až 1963 bylo tedy vyrobeno celkem 216 letounů typu Tu-16K-10 (Badger C), z toho 152 v provedení bez a 64 v provedení se systémem pro doplňování paliva za letu. Počáteční operační způsobilosti vzdušný raketový komplex typu K-10 dosáhl v roce 1959. Tímto se střela typu K-10S (AS-2 Kipper) stala vůbec první leteckou zbraní této kategorie sovětské konstrukce s vysoce nadzvukovou letovou rychlostí. Jediným provozovatelem tohoto zbraňového systému se stalo VMF. Do výzbroje VMF byl přitom vzdušný raketový komplex typu K-10 zařazen výnosem ze dne 12. srpna 1961. V létě toho samého roku si letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) odbyl svůj veřejný debut na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Mezi první provozovatele tohoto modelu lze řadit 170. GvMTAP DD (gardový mino-torpédový letecký pluk velkého dosahu) s domovskou základnou Byčkov Baltské flotily a 924. GvMTAP s domovskou základnou DD Olenogorsk a 987. MTAP DD (mino-torpédový letecký pluk velkého dosahu) s domovskou základnou Severomorsk-3 Severní flotily. Následně byly letouny typu Tu-16K-10 (Badger C) zařazeny též do stavu 240. GvMTAP DD s domovskou základnou Byčkov Baltské flotily, 5. GvMTAP DD s domovskou základnou Vesjoljoe a 124. MTAP DD s domovskou základnou Gvardeiskoe Černomořské flotily a 169. GvMTAP DD s domovskou základnou Chorol a 570. MTAP DD s domovskou základnou Chorol Tichooceánské flotily. V souvislosti se zavedením raketonosců typu Tu-16K-10 (Badger C) se později označení zmíněných pluků změnilo na GvMRAP (gardový námořní raketonosný letecký pluk), resp. MRAP (námořní raketonosný letecký pluk). První střelby řadové posádky VMF s letouny typu Tu-16K-10 (Badger C) uskutečnily v srpnu roku 1961. Krátce nato začaly být nacvičovány též skupinové útoky na námořní konvoje. V roce 1962 byla ověřena způsobilost letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) pro činnost z předsunutých a záložních leteckých základen s nezpevněnou VPD. Z nezpevněných VPD ale nakonec tyto stroje nikdy neoperovaly. Dne 22. srpna 1962 jeden letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) odpálil, v rámci cvičení Škval, střelu typu K-10S (AS-2 Kipper) s 6 kt jadernou hlavicí na člun opatřený radiolokačním odrážečem na jaderné střelnici Nová Země. Jaderná zbraň přitom nebyla použita žádným bojovým letounem VMF nikdy předtím ani nikdy potom. Pravděpodobnost zničení cíle za pomoci střely typu K-10S (AS-2 Kipper) byla nižší, než požadovalo zadání. Zatímco v případě pozemních cílů tomu bylo 71,4 %, pravděpodobnost zničení hladinového cíle u této zbraně nepřesahovala 62,4 %. S kritikou se setkala též kabina zbraňového operátora, která byla umístěna v zadní části trupové pumovnice. Zmíněná kabina se totiž nacházela přímo mezi pohonnými jednotkami, a tak v ní bylo značné horko. V létě přitom teplota v kabině zbraňového operátora přesahovala 40 °C. Naproti tomu detekční dosah radiolokátoru typu JeN (Puff Ball) byl větší než požadovalo zadání, stejně jako dosah a letová rychlost střely typu K-10S (AS-2 Kipper). Velké hladinové cíle radiolokátor letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) dokázal detekovat ze vzdálenosti 240 až 360 km, tj. ze vzdálenosti blízké radiolokačnímu horizontu. Takto odhalený cíl byl přitom schopen uzamknout poté, co se k němu letoun typu Tu-16K-10 (Badger C) přiblížil o dalších 50 až 60 km. Střela typu K-10S (AS-2 Kipper) zase dokázala urazit vzdálenost 245 km za pouhých 10 min a 10 sec. Obvykle však byla vypouštěna, ve výškách mezi 5 000 m a 11 000 m, ze vzdálenosti 170 až 200 km od cíle. Bojový rádius letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) se střelou typu K-10S (AS-2 Kipper) v podvěsu přitom činil 2 400 km. V průběhu 70. let celkem 85 letounů typu Tu-16K-10 (Badger C) prošlo konverzí, v rámci modernizačního programu, na model Tu-16K-10-26 (Badger C mod), který zastával roli nosiče jedné střely typu K-10S (AS-2 Kipper) a dvou střel typu KSR-5 (AS-6 Kingfish). Na inventáři VMF se přitom letouny řady Tu-16K-10 (Badger C) udržely až do počátku 90. let.

Verze:

Tu-16K-10 (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Tu-16K-10 (Badger C). Oba dva exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-16 (Badger A) a vyznačovaly se instalací polokapkovitého krytu na místo břišní obranné střelecké věže a prstencovitých antén na hlavních „ocasních“ kanónů. Pod levým koncem křídla prototypu prvního se navíc nacházel polokapkovitý kryt filmové kamery, za jejichž pomoci byl pořizován záznam zkušebních odpalů střel. Letové zkoušky tohoto modelu se rozeběhly dnem 4. ledna 1958.

Tu-16K-10 – první výrobní provedení letounu typu Tu-16 (Badger C). Tento model byl vybaven radarem typu JeN (Puff Ball) a vyzbrojen jednou střelou typu K-10S/B (AS-2 Kipper) a byl vyráběn závodem č.22 z Kazaně. Brány zmíněného podniku přitom opustil, v letech 1958 až 1963, v počtu 152-ti exemplářů.

Tu-16K-10(ZA) – pozdější výrobní provedení letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) s instalací systému pro doplňování paliva za letu typu „křídlo-křídlo“ z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Tankovací systém tohoto modelu se od tankovacího systému všech verzí letounu typu Tu-16 (Badger), které byly opatřeny zasklenou špicí, poněkud lišil. Letoun typu Tu-16K-10(ZA) (Badger C) totiž postrádal instalaci palivové nádrže č.3. Kromě toho palivovou nádrž č.4, která se nacházela ve střední části křídla, u tohoto modelu nebylo možné plnit za letu. Záchytné zařízení tankovací hadice proto u letounu typu Tu-16K-10(ZA) (Badger C) nebylo napojeno na palivové nádrže 1. a 2., ale pouze na palivové nádrže 1. skupiny (palivové nádrže č. 2 a 5). Změny se přitom dotkly též systému pro nouzové vypouštění paliva. Letoun Tu-16K-10(ZA) (Badger C) ale postrádal též instalaci pohyblivého reflektoru, jehož obsluhu zajišťoval navigátor z příďové kabiny. Letoun typu Tu-16K-10(ZA) (Badger C) v neposlední řadě obdržel systém monitorujícího stav paliva v nádržích typu SETS-300, který byl navržen speciálně pro tento model. Ostatní letouny řady Tu-16 (Badger) s instalací systému pro doplňování paliva za letu byly opatřeny systémem typu SETS-60M. Letoun typu Tu-16K-10(ZA) (Badger C) vznikl v počtu 64-ti exemplářů. Zatímco z nich 5 bylo postaveno, v letech 1958 až 1959, závodem č.22 z Kazaně, zbylých 59 těchto strojů vzniklo, v letech 1959 až 1960, na lince závodu č.1 z Kujbyševa.

Tu-16K – experimentální modifikace letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) s instalací silnějších a ekonomičtějších 11 300 kp motorů typu Zubcev RD16-15 uvnitř gondol, které jsou vetknuty do kořenů křídla, s modifikovanou vnitřní konstrukcí na místo motorů typu RD-3 (AM-3). Motory typu RD16-15 (M16-15) byly opatřeny elektrickým startérem (to si vyžádalo zvětšit počet palubních akumulátorových baterií), zatímco startování motorů typu RD-3 (AM-3) zajišťoval turbostartér, který využíval uzavíratelné lapače vzduchu nacházející se na břichu a výstupní výfukové otvory nacházející se na hřbetu motorových gondol. Ty proto tento model postrádal. Instalací motorů typu RD16-15 byly opatřeny tři letouny typu Tu-16K-10 (Badger C). Zkoušky zmíněných letounů probíhaly v letech 1959 až 1961 u institutu GK NII VVS paralelně se zkouškami dvou obdobně modifikovaných bombardovacích letounů typu Tu-16A(ZA) (Badger A), známých jako Tu-16B. Přestože byly výsledky zkoušek prototypů letounu typu Tu-16K povzbudivé, motory typu RD16-15 se na letounech typu Tu-16K-10 (Badger C) více nerozšířily. Zmíněné motory se totiž nedočkaly sériové výroby.

Tu-16K-10D – modifikace letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-10D/DV. Tento model byl vybaven radiolokátorem typu JeN-D (Puff Ball) a zastával roli nosiče střely typu K-10SD/SDV (AS-2 Kipper). Zatímco střela typu K-10SD (AS-2 Kipper) byla modifikací střely typu K-10S (AS-2 Kipper) s prodlouženým doletem, střelu typu K-10SDV (AS-2 Kipper) bylo možné, díky instalaci modifikovaného naváděcího systému, vypouštět z menších výšek. viz. samostatný text

Tu-16K-10 (objednávka č.2624) – provedení letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) s instalací aktivních RL rušičů typu SPS-5 Fasol a SPS-100 Rezeda-AK. Instalace aparatury rušiče typu SPS-5 se nacházela v přední přístrojové sekci. Zmíněný rušič využíval jeden pár zkosených břitových antén, který byl uchycen k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku. Rušič typu SPS-100 byl zase umístěn uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Zasklení bývalého pracoviště „ocasního“ střelce se proto omezilo na přední pár postranních okének. Kryt rušiče typu SPS-100 se sestával ze dvou polovin (pravé a levé), které bylo možné vyklápět směrem od sebe, tedy směrem do stran. To pozemnímu personálu zajišťovalo přístup k aparatuře. Na zádi zmíněného krytu se nacházel zamřížovaný výstup chladícího vzduchu. Rušič typu SPS-100 využíval čtyři antény. Ty byly umístěny pod drobnými polokapkovitými kryty. Zatímco jeden z nich se nacházel na břichu trupu, přímo před postranními polokapkovitými průzory záďové kabiny střelce, zbylé tři tyto kryty byly uchyceny přímo k záďovému vřetenovitému krytu aparatury rušiče. Zatímco rušič typu SPS-5 sloužil k rušení střeleckých radiolokátorů stíhacích letounů, rušič typu SPS-100 byl určen k rušení radiolokátorů protiletadlového dělostřelectva a pozemních raketových systémů PVO. Jako první z řady Tu-16K-10 (Badger C) instalaci rušičů typu SPS-5 a SPS-100 obdržel letoun Tu-16K-10 (modrá 12 / v.č. 2632024). Současně byly zmíněnými rušiči opatřeny též vybrané exempláře letounů typu Tu-16A (Badger A), Tu-16 Jolka a Tu-16K-11-16 (Badger G). Zkoušky těchto čtyř strojů probíhaly souběžně. V rámci závodních zkoušek, které probíhaly na podnikovém letišti kazaňského závodu č.22, zmíněné letouny dohromady vykonaly 13 zkušebních letů. V jejich průběhu rušily, za pomoci rušiče typu SPS-100, mobilní radiolokátor protiletadlového dělostřelectva typu SON-15, který se nacházel na polygonu institutu GNIKI VVS. Posláním závodních zkoušek bylo ověření činnosti rušiče typu SPS-100 a odhalení případných nedostatků. Tomu mezi 18. květnem a 29. srpnem toho samého roku následovaly kontrolní zkoušky u GNIKI VVS. V jejich průběhu byla ověřována shoda REB vybavení i vlastního letounu s požadavky technického zadání, vzájemná elektromagnetická kompatibilita palubního vybavení, přístupnost k jednotlivým palubním systémům při údržbě a provozní charakteristiky. V průběhu zkoušek u GNIKI VVS přitom letoun Tu-16K-10 (modrá 12) vykonal 13 letů s celkovou délkou trvání 47 h. Později byla za pomoci zmíněných letounů ověřována odolnost radiolokátoru přepadového stíhacího letounu typu Su-15 (Flagon A) v podobě typu Orjol-D58M (Skip Spin) vůči elektronickému rušení.

Tu-16K-10 (s rozšířeným obranným systémem) – provedení letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) s instalací aktivního RL rušiče pro přední polosféru typu SPS-151D, SPS-152D nebo SPS-153D systému Siren-D a aktivního RL rušiče pro zadní polosféru typu SPS-151ŽK, SPS-152ŽK nebo SPS-153ŽK systému Siren-MD. Rušič typu Siren-D využíval tři antény, jednu přijímací a dvě vysílací. Instalace přijímací antény se přitom nacházela v přídi trupu. Vysílací antény byly zase umístěny uvnitř nevelkých oválných krytů, které byly uchyceny, za pomoci krátkých pylonů, k okrajům břicha trupu, přímo před lapači vzduchu pohonných jednotek. Instalace rušiče typu Siren-MD se nacházela uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Zmíněný kontejner byl znám jako UChO a jeho instalace se neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. V porovnání s obdobným krytem rušiče typu SPS-100 měl kryt rušiče typu Siren-MD menší rozměry a odlišný tvar. Některé exempláře letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) ale obdržely pouze instalaci RL rušiče systému Siren-D a jiné zase pouze instalaci RL rušiče systému Siren-MD. Některé exempláře letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) byly současně opatřeny aktivním rušičem typu SPS-5 Fasol. Součástí vybavení některých letounů tohoto typu se kromě aktivních RL rušičů staly též výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B a výmetnice klamných IČ/RL cílů typu ASO-2I-Je7R. Zatímco instalace výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B se nacházela na břichu zadní části trupu, výmetnice klamných IČ/RL cílů typu ASO-2I-Je7R byly vestavěny do zadní části křídelních podvozkových gondol a břicha kontejneru typu UChO.

Tu-16K-10N – modifikace letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-10N. Tento model byl vybaven radiolokátorem typu JeN-6-2 (Puff Ball) a zastával roli nosiče střely typu K-10SN/SNB (AS-2 Kipper), která nebyla ničím jiným, než modifikací střely typu K-10S (AS-2 Kipper). Zmíněnou zbraň bylo přitom možné vypouštět ve výškách pouhých 500 až 600 m. Naproti tomu min. výška startu střely typu K-10S (AS-2 Kipper) činila 5 000 m. Letoun typu Tu-16K-10N (Badger C) představoval přímou reakci na vysokou zranitelnost bojových letounů pohybujících se ve velkých výškách před novými palubními raketovými systémy PVO. Zmíněný model přitom mohl používat též starší střelu typu K-10S (AS-2 Kipper). Tuto zbraň ale mohl odpalovat pouze ve výškách mezi 5 000 m a 11 000 m. Střelu typu K-10SN/SNB (AS-2 Kipper) přitom mohly používat i letouny typu Tu-16K-10 (Badger C) a Tu-16K-10D (Badger C). Tyto stroje ji ale mohly vypouštět ve výškách mezi 5 000 m a 11 000 m, protože nebyly vybaveny radiolokátorem typu JeN-6-2 (Puff Ball).

Tu-16K-10P – speciální modifikace letounu typu Tu-16K-10 (Badger C) tvořící jednu z komponent vzdušného komplexu typu K-10P. Tento model zastával roli nosiče bezpilotního vzdušného prostředku typu K-10SP, který sloužil pro vedení REB. Zmíněný bezpilotní prostředek byl určen ke krytí letových trajektorií střel typu K-10S (AS-2 Kipper) a nebyl ničím jiným, než modifikací střely typu K-10SN (AS-2 Kipper) s instalací aktivního RL rušiče typu Azalija (Rjabina dle jiných zdrojů) na místo bojové hlavice. Vývoj komplexu typu K-10P probíhal v letech 1972 až 1979.

Vyrobeno:  dva prototypy (vznikly konverzí sériových Tu-16) a 216 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Tu-16K-10

Posádka:    dva piloti, navigátor, operátor radaru, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu JeN (Puff Ball) s vyhledávacím dosahem 240 až 360 km, instalovaný uvnitř špice trupu, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu JeN (Puff Ball) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování pozemních a hladinových cílů, navádění řízené střely typu K-10S/B (AS-2 Kipper) a navigaci a využívá dvě antény. Zatímco jedna z nich je instalována uvnitř špice trupu a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování pozemních a hladinových cílů, ta druhá je určena k předávání naváděcích povelů střele typu K-10S/B (AS-2 Kipper) a je umístěna pod polokapkovitým krytem, který se nachází na břichu trupu, přímo před příďovým podvozkem. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací:  jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                  - průzkumné: žádné

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2

Výzbroj:     jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a jedna okřídlená protilodní řízená střela s aktivním RL navedením typu K-10S/B (AS-2 Kipper), přepravovaná na výsuvném závěsníku typu BD-238 instalovaném uvnitř trupové pumovnice

* se střelou typu K-10S/B (AS-2 Kipper) v podvěsu

** se střelou typu K-10S/B (AS-2 Kipper) v podvěsu, resp. 12 800 m bez střely typu K-10S/B (AS-2 Kipper) v podvěsu

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018