Tupolev Tu-22M3 (‘Backfire C’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu a nosiče střel typu Tu-22M2 (Backfire A)

Určení:  ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě), rozměrných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště) a radiolokačních stanic protivníka za pomoci řízených střel řady Ch-22M/N (AS-4 Kitchen) a Ch-15 (AS-16 Kickback) a konvenčních pum

Odlišnosti od letounu Tu-22M2 (Backfire B):

- nová konstrukce přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou. Špice trupu tohoto modelu má větší délku (o 0,8 m) a zahrocený a nikoliv ogivální profil.

- instalace teleskopického nástavce pro doplňování paliva za letu typu KAZ-833 na místo IFR typu PT-1. Instalace IFR tohoto modelu se navíc nachází přímo na špici a nikoliv na hřbetu špice trupu. IFR ale nakonec obdržely pouze první exempláře tohoto modelu. Důvodem toho se stalo plnění podmínek dohody SALT II (Strategic Arms Limitation Treaty II) o omezení strategických zbraní.

- instalace motorů typu NK-25 na místo motorů typu NK-22. Zmíněné motory mají v porovnání s motory typu NK-22 vyšší tah (25 000 kp vs 22 000 kp) a míně nižší spotřebu při podzvukovém letovém režimu.

- nová konstrukce obdélníkovitých postranních lapačů vzduchu pohonných jednotek. Postranní lapače vzduchu pohonných jednotek tohoto modelu mají větší průřez, ostré a nikoliv zaoblené vnější rohy a šikmou a nikoliv rovnou náběžnou hranu ve vertikální rovině. Jejich regulací navíc obstarávají horizontální a nikoliv vertikální regulační klíny.

- instalace připouštěcích protipumpážních klapek, které se nacházejí na hřbetu a bocích postranních vzduchových kanálů, mírně blíže u zádě trupu. Instalace klapek, které slouží k odpouštění nadbytečného vzduchu, je navíc u tohoto modelu umístěna před a nikoliv za připouštěcími klapkami.

- instalace křídla s modifikovanou vnitřní konstrukcí. Křídlo tohoto modelu má nižší hmotnost (o 5%) a zároveň větší pevnost. Střední sekce křídla tohoto modelu je navíc integrální součástí trupu. Jeho pohyblivé vnější části zase v zadní pozici, která je určena pro nadzvukový let, svírají větší úhel (65° vs 60°).

- instalace směrového kormidla s odlišným tvarem a menší plochou a hmotností na odtokové hraně SOP (identická směrovka se stala standardem též pro pozdější sériové Tu-22M2)

- modifikovaná vnitřní konstrukce VOP. Díky tomu má VOP tohoto modelu menší hmotnost. 

- zhotovení protipožárních přepážek a aerodynamického krytu, který je vetknut mezi trysky pohonných jednotek, z titanu (to sebou přineslo úsporu hmotnosti)

- zlepšené utěsnění potahu draku (z aerodynamických důvodů)

- instalace jednoduššího a lehčího hlavního podvozku bez mechanismu, který umožňuje zvětšit rozchod prostředního páru kol. Takto modifikovaný podvozek obdržely též letouny typu Tu-22M2 z pozdějších výrobních sérií.

- instalace obranné střelecké věže typu UKU-9K-502M, která je osazena jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23M, na odtokové hraně SOP, přímo nad tryskami pohonných jednotek, na místo obranné střelecké věže typu UKU-9K-502 s dvojicí pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23. Střelecká věž typu UKU-9K-502M má v porovnání se střeleckou věží typu UKU-9K-502 aerodynamičtější profil, menší hmotnost a širší palebné pole. Vlastní kanón typu GŠ-23M má pak v porovnání s kanónem typu GŠ-23 kratší hlavně, vyšší kadenci (4 000 ran/min vs 2 600 ran/za min) a širší palebné pole.

- instalace výkonnějšího výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-4KM Krypton (Box Tail) nad ocasní obrannou střeleckou věží na místo výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-3 Argon-2 (Fan Tail). Dielektrický kryt antény radaru typu PRS-4KM Krypton (Box Tail), který vybíhá z odtokové hrany SOP, má menší délku a více hranatý profil.

- větší rozměry krytu střeleckého TV zaměřovače typu TP-1KM, který se nachází pod směrovým kormidlem

- instalace nového elektrického systému. Součástí elektrického systému tohoto modelu se staly nové generátory elektrické energie a nikl-kadmiové akumulátory. Předchozí model byl opatřen akumulátory olověnými. Instalace nových generátorů přitom umožnila se zbavit poněkud těžkých konvertorů střídavého proudu, kterými musela být vybavena většina avionických systémů. Součástí elektrického systému tohoto modelu se staly též nové kabely s vyšší tepelnou odolností.

- modifikovaná ergonomie kabiny posádky

- instalace více kompaktního klimatizačního systému

- instalace modifikovaného avionického vybavení

- modifikované uspořádání servisních krytek. To pozemnímu personálu zajišťuje snazší přístup k jednotlivým palubním agregátům.

- instalace demontovatelných vnějších pumových závěsníků typu MBD3-U9M na místo pumových závěsníků typu MBD3-U9-68

- rozšířená škála raketové výzbroje o strategickou protilodní-protiradiolokační-protizemní řízenou střelu typu Ch-22N (AS-4 Kitchen) a Ch-32. Posledně uvedená střela se součástí výzbroje tohoto modelu stala až po roce 2000.

- instalace ovládacího systému řízených střel typu Ch-15 (AS-16 Kickback) typu U001. Instalaci tohoto zařízení obdržely pouze letouny z pozdějších výrobních sérií (počínaje 91. výrobní sérií)

- rozšířená škála raketové výzbroje o taktickou protizemní balistickou střelu typu Ch-15 (AS-16 Kickback). K přepravě střel tohoto typu slouží šestinásobný rotační závěsník typu MKU6-1 (9A827), který se umisťuje do trupové pumovnice, a dva zdvojené závěsníky typu PU-1, které se připevňují ke spodní ploše vnitřních částí křídla. Střela typu Ch-15 (AS-16 Kickback) se součástí zbraňového systému tohoto modelu stala na konci 80. let.

Historie:  Protože středně těžký nadzvukový bombardovací letoun a nosič střel typu Tu-22M2 (Backfire B) z hlediska letových výkonů znatelně zaostával za požadavky technického zadáním (dolet 5 100 km vs 7 000 km, rychlost 1 800 km/h vs 2 300 až 2 500 km/h, délka rozjezdu při vzletu 2 300 m vs 1 600 m), paralelně se zaváděním tohoto nástupce poněkud nevydařeného středně těžkého nadzvukového bombardovacího letounu a nosiče střel typu Tu-22 (Blinder) do výrobního programu závodu č.22 z Kazaně konstrukční tým OKB A.N. Tupoleva pracoval na jeho dalším vylepšování. Cílem prací na toto téma se přitom stalo zlepšení poměru tahu a hmotnosti. První krokem v tomto směru se stal 23 000 kp motor typu NK-23, který nebyl ničím jiným, než modifikací 22 000 kp motoru typu NK-22, pohonné jednotky letounu typu Tu-22M2 (Backfire B) vycházející z 20 000 kp motoru typu NK-144. Motor typu NK-23 prošel zkouškami na jednom z předsériových Tu-22M1 (Backfire B). Protože se mezitím do středu pozornosti konstrukčního týmu OKB A.N. Tupleva dostal motor typu NK-25, produkce motoru typu NK-23 se nakonec omezila na nevelkou ověřovací sérii. Motor typu NK-25 totiž byl, na rozdíl od motoru typu NK-23, kvalitativně novou konstrukcí, a před motorem typu NK-22 měl navrch nejen díky vyššímu tahu (25 000 kp vs 22 000 kp), ale i díky mírně nižší spotřebě paliva v podzvukovém letovém režimu. Volba na tuto pohonnou jednotku přitom padla v lednu roku 1974. Následně byl motory typu NK-25 opatřen jeden ze sériových Tu-22M2 (Backfire B). V letech 1975 až 1976, paralelně ze zkouškami zmíněného stroje, který vešel ve známost jako Tu-22M2Je, byl motor typu NK-25 testován též na vzdušné zkušebně Tu-142LL (černá 043), jejíž základem se stal prototyp protiponorkového speciálu typu Tu-142 (Bear F mod.1). Motor typu NK-25 sice pracoval jak měl, z výsledků zkušebního programu letounu Tu-22M2Je nicméně vyplynulo, že instalace těchto pohonných jednotek na místo motorů typu NK-22 letounu typu Tu-22M2 (Backfire B) požadované výkony nezajistí. Motor typu NK-25 totiž nebyl v porovnání s motorem typu NK-22 jenom výkonnější, ale i těžší. Následně proto konstrukční tým Tupolevovi OKB do konstrukce draku jednoho předsériového Tu-22M1 (Backfire B) vnesl změny vedoucí ke zlepšení aerodynamiky a snížení hmotnosti a tento stroj současně opatřil motory typu NK-25. Zmíněný stroj konkrétně obdržel křídlo a VOP s identickým profilem, jaký mělo křídlo a VOP sériového Tu-22M2 (Backfire B). Vnitřní konstrukce křídla zmíněného letounu ale proti vnitřní konstrukci křídla sériového Tu-22M2 (Backfire B) doznala změn. Díky tomu bylo lehčí (o 5 %) a pevnější. Úhel šípu vnějších částí křídla v zadní pozici, která je vyhrazena pro nadzvukový let, byl navíc u tohoto stroje zvýšen z 60° na 65°. Kromě toho byl zmíněný stroj opatřen novou špicí trupu s větší délkou a více zahroceným profilem. Současně byl přesunut IFR z hřbetu přímo do špice trupu. Protože motory typu NK-25 mají vyšší nároky na přísun vzduchu než motory typu NK-22, zmíněný letoun obdržel též nové postranní lapače vzduchu s větším průřezem. Zmíněné lapače byly opatřeny horizontálními regulačními klíny a nápadně se podobaly postranním lapačům vzduchu letounu typu MiG-25 (Foxbat). Naproti tomu regulaci postranních lapačů vzduchu letounu typu Tu-22M2 (Backfire B), které se zase podobaly postranním lapačům vzduchu letounu typu MiG-23 (Flogger), obstarávaly vertikální regulační klíny. Kromě výše uvedeného tento stroj obdržel jednodušší a lehčí hlavní podvozek bez mechanismu, který umožňuje zvětšit rozchod prostředního páru kol. Důvodem této změny v konstrukci hlavního podvozku se stala skutečnost, že zvětšení rozchodu prostředních kol mělo jen zanedbatelný vliv na rolovací charakteristiky po nezpevněné VPD. Kromě toho bylo mezitím od provozování těžkých bombardovacích letounů z přífrontových letišť s nezpevněnou VPD opuštěno. Všechny výše uvedené konstrukční úpravy spolu s motory typu NK-25 přitom letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) zajistily rychlost 2 050 km/h. Ten samý exemplář letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) se ale stal též vzdušnou zkušebnou nové ocasní obranné střelecké věže typu UKU-9K-502M s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23M. Zmíněný kanón měl přitom v porovnání s kanónem typu GŠ-23 té samé ráže, kterým byla osazena (v počtu dvou exemplářů) ocasní obranná střelecká věž typu UKU-9K-502 letounu typu Tu-22M2 (Backfire B), vyšší kadenci (4 000 ran/min vs 2 600 ran/za min) a širší palebné pole. Shodný exemplář letounu Tu-22M1 (Backfire B) se ale stal též vzdušnou zkušebnou taktické protizemní balistické střely typu Ch-15 (AS-16 Kickback). Rozhodnutí o začlenění této střely do zbraňového systému letounu typu Tu-22M (Backfire) přitom padlo v roce 1976. Na identickém exempláři letounu Tu-22M1 (Backfire B) ale prošel též zkouškami nový elektrický systém a další mnohé úpravy. Všechny úpravy, které byly vneseny do konstrukce a vybavení výše uvedeného exempláře letounu typu Tu-22M1 (Backfire B), se přitom staly standardem pro následující výrobní modifikaci letounu typu Tu-22M (Backfire). Ta přitom vešla ve známost jako Tu-22M3 (Backfire C). Na zkouškách palubního vybavení tohoto nástupce letounu typu Tu-22M2 (Backfire B) se kromě upraveného letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) podílely další vzdušné zkušebny. Zatímco navigační systém letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) prošel zkouškami na speciálně upraveném dopravním letounu typu Tu-104A (Camel A), vzdušná zkušebna radaru tohoto modelu vešla ve známost jako Tu-134SL a vznikla konverzí letounu typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod). Vývoj letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) byl oficiálně objednán výnosem ze dne 26. června 1974. Na zkušebním programu tohoto modelu se podílelo celkem pět zkušebních strojů (2105, 2602, 2605, 3005 / rudá 32 a 3102 / rudá 33). První z nich (2105) brány závodu č.22 z Kazaně opustil v roce 1976 a do oblak se poprvé vydal dne 20. června 1977. Dle některých zdrojů zkušební program tohoto letounu již dne 1. prosince 1980 předčasně ukončila nehoda. Do programu státních zkoušek, které byly realizovány u institutu GNIKI VVS z Achtubinska, se zapojily poslední dva zkušební exempláře letounu typu Tu-22M3 (rudá 32 a 33). Ten druhý byl přitom opatřen instalací krytu na místo příďového nástavce pro doplňování paliva za letu. Výsledky letových zkoušek, jejichž součástí se staly též střelby za pomoci řízených střel, byly více než povzbudivé. Díky silnějším motorům, vylepšené aerodynamice a odlehčené konstrukci (o 2 300 až 2 700 kg) měl totiž letoun typu Tu-22M3 (Backfire C) rychlost 2 300 km/h ve velké výšce, resp. 1 500 km/h v přízemní výšce, a dolet 7 000 km. V případě operačního poloměru došlo k nárůstu proti modelu Tu-22M2 (Backfire B) o 14 až 45 % (dle letového režimu). Celková bojová efektivita tohoto modelu byla v porovnání s typem Tu-22M2 (Backfire B) vyhodnocena jako 2,2 x vyšší. Letoun typu Tu-22M3 (Backfire C) se tedy stal prvním modelem z řady Tu-22M (Backfire), který splňoval požadavky technického zadání z roku 1967. Státní zkoušky tohoto modelu byly završeny v roce 1981. Plná produkce letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) se rozeběhla v roce 1978, tedy ještě před ukončením státních zkoušek. Zpočátku byl tento model vyráběn souběžně s méně výkonným letounem typu Tu-22M2 (Backfire B). Tohoto svého předchůdce ve výrobním programu kazaňského závodu č.22 definitivně nahradil až v roce 1984. Sériové Tu-22M3 (Backfire C) se od zkušebních exemplářů mírně odlišovaly, a to konstrukcí vnitřních částí křídla. U sériových totiž kapsy, do kterých zajížděly pohyblivé vnější části křídla při přestavování z přední do zadní polohy, nepřesahovaly přes aerodynamické hřebeny. Produkci letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) nicméně již v roce 1993 zastavil rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Do té doby stihlo brány závodu č.22 z Kazaně opustit celkem 268 těchto strojů, z toho 1 v roce 1976, 1 v roce 1977, 3 v roce 1978, 5 v roce 1979, 7 v roce 1980, 7 v roce 1981,10 v roce 1982, 20 v roce 1983, 30 v roce 1984, 28 v roce 1985, 30 v roce 1986, 28 v roce 1987, 27 v roce 1988, 25 v roce 1989, 20 v roce 1990, 17 v roce 1991, 6 v roce 1992 a 3 v roce 1993. Letoun typu Tu-22M3 (Backfire C) se tak stal nejvíce rozšířeným modelem z řady Tu-22M (Backfire). Počáteční operační schopnosti tento model dosáhl v roce 1981. Za plně operačně způsobilý byl přitom prohlášen v roce 1983. Zavádění modelu Tu-22M3 (Backfire C) nebylo tak problematické jako zavádění jeho méně výkonného předchůdce v podobě letounu typu Tu-22M2 (Backfire B). Prvním provozovatelem letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) se stalo, v březnu roku 1981, 43. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Djagilevo, která se nachází poblíž Rjazaně. Prvnímu bojovému útvaru byly první exempláře tohoto stroje předány ještě ten samý rok. Tím se stal 185. GvTBAP (gardový těžký bombardovací letecký pluk) 13. GvTBAD (gardová těžká bombardovací divize) s domovskou základnou Poltava, tedy ten samý pluk, který se stal prvním provozovatelem méně výkonného modelu Tu-22M2 (Backfire B). Kuli průtahům s vývojem a zkouškami některých palubních systémů byl ale letoun typu Tu-22M3 (Backfire C) nakonec do výzbroje VVS oficiálně zařazen až v březnu roku 1989. Široké veřejnosti byl přitom tento model poprvé prezentován v srpnu roku 1988 na letecké přehlídce v Tušinu. Svůj bojový křest si letoun typu Tu-22M3 (Backfire C) odbyl, stejně jako jeho méně výkonný předchůdce v podobě letounu typu Tu-22M2 (Backfire B), při sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). K bojovým misím nad Afghánistánem letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) vyrážely z turkmenské letecké základny Mary-2. Sem bylo přitom v roce 1988 dočasně přesunuto 18 letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) ze stavu dvou letek 185. GvTBAP. Současně byla na sousední leteckou základnu Mary-1 přelétnuta, ze základny Beleja Cerkov, jedna letka méně výkonných bombardovacích letounů typu Tu-16 (Badger) 251. GvTBAP. Úkolem zmíněných letounů se stalo preventivní bombardování pozic povstalců. Jeho účelem bylo zamezení útoků povstaleckých skupin na konvoje stahujících se Sovětských vojsk. Letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) 185. GvTBAP ale pocházely z prvních výrobních sérií a pro činnost v Afghánistánu nebyly dostatečně vybaveny. Některé z nich totiž postrádaly dokonce i výmetnice klamných cílů, které byly tehdy pro činnost na afghánském bojišti nezbytné. Povstalci totiž v pozdější fázi afghánského konfliktu disponovali přenosnými PLŘS s pasivním IČ navedením typu FIM-92 Stinger americké výroby. Z tohoto důvodu si zmíněný pluk speciálně pro potřeby nasazení v Afghánistánu zapůjčil několik letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) z pozdějších výrobních sérií od 402. TBAP. Zmíněné stroje přitom na leteckou základnu Mary-2 dorazily dne 28. října 1988. K prvnímu bojovému letu v rámci afghánské kampaně se letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) vydaly tři dny nato. Bojové lety těchto strojů obvykle probíhaly za denních podmínek. V Afghánistánu si ale letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) na své konto připsaly i několik nočních bojových misí. Většina cílů těchto strojů se nacházela v okolí Kandaharu a Jalalabadu. Konkrétně přitom šlo o opevnění, základny a sklady povstalců a horské komunikace. Přestože bojová nosnost letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) činí 24 t, k bojovým misím zde tyto stroje vyrážely s nákladem pum do hmotnosti do 12-ti t. To jim zajišťovalo dostatečnou obratnost pro případné únikové manévry. Ke svým cílům se tyto stroje přibližovaly letem rychlostí 900 km/h ve výšce 7 200 až 7 800 m. Později byla ale jejich přeletová výška zvýšena na 9 000 až 9 600 m, neboť rebelové mezitím rozmístili přenosné PLŘS na vrcholky hor. K cílové oblasti letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) obvykle letěly mírně mimo kurz, aby mohly těsně před útokem změnit směr letu a zmást tak nepřítele. Shoz pum byl prováděn v průběhu jediného průletu nad cílem. Po shozu pum se tyto stroje zformovaly a akcelerovaly na M=1,7 směrem k domovské základně. Při zpáteční cestě byly letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) obvykle doprovázeny stíhacími letouny typu MiG-23MLD (Flogger K). Ty jim ale díky rychlostnímu limitu v konfiguraci s PLŘS a PTB podvěsu nestačily. V případě hrozby ze strany přenosných PLŘS povstalců a PLŘS odpalovaných pákistánskými stíhači letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) vystřelovaly klamné cíle z výmetnic a nábojnice typu PIKS a PRLS, které zastávaly roli klamných cílů, ze záďového kanónu. Od posledně uvedeného bylo ale později opuštěno, neboť bylo přebíjení kanónů velmi pracné. Zpočátku nasazení v Afghánistánu tyto stroje prováděly útoky za pomoci 500 kg pum typu FAB-500. Protože „nabíjení“ pum typu FAB-500 do pumovnice letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) představovalo velmi pracnou a namáhavou záležitost, později bylo od jejich používání opuštěno ve prospěch těžších 1 500 kg pum typu FAB-1500 a 3 000 kg pum FAB-3000. K bojovým misím přitom letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) obvykle vyrážely s osmi pumami typu FAB-1500 nebo třemi pumami typu FAB-3000. Některé z nich byly opatřeny časovou roznětkou nastavenou na šest dní. Takové pumy byly shazovány v oblastech s vysokou aktivitou povstalců a zastávaly roli nástražných výbušných zařízení. Pumy letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) přepravovaly výhradně uvnitř trupové pumovnice. Vnější pumové závěsníky nebyly v Afghánistánu vůbec používány. Pro případ sestřelení nad nepřátelským územím měly posádky letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) k dispozici 5,45 mm útočné pušky typu AKS-74U, ruční granáty a 9 mm pistole typu PM. Součástí záchranného vybavení se stala též zvětšená zásoba vody. K poslední misi na afghánském bojišti se letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) 185. GvTBAP vydaly dne 5. prosince 1988. Dva dny nato zde 185. GvTBAP vystřídal 402. TBAP se dvěma letkami s celkem 18-ti letouny typu Tu-22M3 (Backfire C). Krátce nato, na počátku února roku 1989, 402. TBAP vystřídal 840. TBAP. Letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) 840. TBAP ale nakonec v Afghánistánu vykonaly, ke dni 14. února 1989, jen 71 bojových vzletů (v jejich průběhu svrhly 122 pum typu FAB-3000). Zpět na svoji domovskou základu se tyto stroje vydaly dne 13. března toho samého roku. Letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) se dočkaly, na rozdíl od méně výkonných letounů typu Tu-22M2 (Backfire B), ostrého bojového nasazení i po pádu SSSR. Napodruhé byly tyto stroje bojově nasazeny v první válce v Čečensku (1994 až 1996). Do této občanské války se konkrétně zapojilo 14 letounů typu Tu-22M3 (Backfire C), šest ze stavu 840. TBAP, čtyři ze stavu 52. GvTBAP a čtyři ze stavu 1225. TBAP. Zmíněné stroje přitom k bojovým operacím nad Čečenskem vzlétaly ze základny Engels-2. Do bojů zmíněného konfliktu se letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) zapojily dnem 23. prosince 1994. Cílem zmíněných strojů se staly koncentrace čečenských separatistů v okolí Argunu, Gudermesu a Šali. V rámci první Čečenské kampaně letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) vykonaly 65 bojových vzletů. Druhé války v Čečensku, která vzplanula v roce 1999, se letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) již neúčastnily. Napodruhé od pádu SSSR byly letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) bojově nasazeny v občanské válce v Gruzii, která se rozpoutala v srpnu roku 2008. Ve zmíněném konfliktu Rusko stálo na straně provincií Jižní Osetie a Abcházie, které se chtěly odtrhnout od Gruzie. Nasazení v Gruzii se konkrétně dočkaly letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) ze stavu 52. GVTBAP. Ty přitom v rámci kampaně v Gruzii vykonaly, v průběhu pouhých čtyř dní, přes 50 bojových vzletů. Útoky na postavení gruzínských jednotek byly prováděny výhradně za pomoci konvenčních pum z velkých výšek. Do cílových oblastí letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) přilétaly, kuli momentu překvapení, z různých směrů. Použití neřízených pum zde ale nebylo zrovna ideální. Při pumových útocích byly totiž letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) nuceny vlétat do palebných vějířů raketových systémů gruzínské PVO. Proti radarům gruzínské PVO sice mohly použít palubní pasivní a aktivní prostředky rušení. Palubní obranný komplex těchto strojů bylo ale již tehdy možné považovat za zastaralý. Nasazení letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) v Gruzii se neobešlo bez ztrát. V noci z 9. na 10. srpen byl jeden z těchto strojů sestřelen při náletu na gruzínský konvoj PLŘS raketového ruského kompletu typu 9K37M1 Buk-1M (SA-11 Gadfly), který krátce předtím Gruzii dodala Ukrajina. Letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) se dočkaly též nasazení v rámci protiteroristické operce v Sýrii. Pro potřeby nasazení ve zmíněném konfliktu byly tyto stroje dočasně dislokovány na letecké základně Mozdok, která se nachází v Jižní Osetii. K bojovým misím letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) vyrážely vždy ve dvojicích. V každé dvojici se vždy nacházel jeden standardní Tu-22M3 (Backfire C) a jeden modernizovaný Tu-22M3 SVP-24-22. Ten zajišťoval velení, neboť disponoval přesnějším navigačním vybavením. Bojový náklad zmíněných strojů tvořilo buďto dvanáct 250 kg pum nebo jedna 3 000 kg puma. Cílové oblasti se přitom nacházely nějakých 2 200 km od domovské základny. Přelety mezi domovskou základnou a cílovými oblastmi byly prováděny nad vodami Kaspického moře a nad územím Íránu a Iráku. Prvních 96 bojových vzletů přitom letouny typu Tu-22M3 (Backfire C) v rámci kampaně v Sýrii vykonaly mezi 17. a 20. listopadem roku 2015.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí prvního exempláře modelu Tu-22M1) a 268 sériových strojů

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor a operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Kuzněcov NK-25 s max. tahem po 14 300 / 25 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        navigační/střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu PNA (Down Beat), instalovaný ve špici trupu, a výstražný radiolokátor pro zadní polosféru typu PRS-4KM Krypton (Box Tail), instalovaný uvnitř krytu vetknutého do odtokové hrany SOP, v oblasti nad střeleckou věží. Radiolokátor typu PNA (Down Beat) slouží k navigaci, vyhledávání a sledování pozemních cílů a navádění řízených střel typu Ch-22M/N (AS-4 Kitchen). Zatímco hladinové plavidlo o velikosti křižníku dokáže detekovat na vzdálenost 350 km, velký plošný cíl je schopen odhalit ze vzdálenosti 500 km. Radar typu PRS-4KM Krypton (Box Tail) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře a má vyhledávací dosah 7,4 km a zaměřovací dosah 5,3 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický bombardovací zaměřovač typu OPB-15T (jeho instalace se nachází za hranatým okénkem vetknutým do čela hranatého krytu vystupujícího z břicha trupu, v oblasti před příďovým podvozkem) a střelecký TV zaměřovač typu TP-1KM (jeho instalace se nachází na odtokové hraně SOP, přímo nad krytem výstražného radiolokátoru)

                   - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-15 (jeho instalace se nachází za šachtou příďového podvozku)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu iz.023 Parol a obranný komplex typu L229 Ural-M sestávající se z výstražného RL systému typu SPO-15 (L006 Berjoza), výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT (drobný polokulovitý kryt umístěný v ose hřbetu trupu, přímo za kabinou posádky), aktivního rušiče typu SPS-171/-172 (L103M/L104M) Geran, SPS-5M Fasol nebo SPS-6 Los (dva páry antén umístěné po jednom pod příďovým krytem antény radiolokátoru a pod drobnými polokapkovitými kryty instalovanými na bocích dolní části SOP, přímo před krytem radaru zadní polosféry) a dvě výmetnice 32-ti klamných IČ/RL cílů typu ASO-2B-126 Avtomat-2 (ty jsou vestavěny do osy břicha ocasní části trupu) nebo (u pozdějších sériových strojů) 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50A/L029 (16 v ose břicha + 2 x 8 po stranách břicha ocasní části trupu). Do zadní části trupové pumovnice tohoto stroje lze navíc umístit výmetnici klamných IČ cílů typu APP-22MS Avtomat-3 (instalace tohoto zařízení ale znemožňuje přepravovat uvnitř pumovnice řízenou střelu typu Ch-22M/N). Instalaci všech výše uvedených obranných systémů ale neobdržely všechny exempláře tohoto modelu.

Výzbroj:    dálkově ovládaná obranná střelecká věž typu UKU-9K-502M1 s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23M se zásobou 750 nábojů, vestavěná do kořene odtokové hrany SOP, jedna až tři2 strategické protilodní-protiradiolokační-protizemní řízené střely typu Ch-22M/N (AS-4 Kitchen) či Ch-324, přepravované na výsuvném závěsníku typu BD-45F instalovaném uvnitř trupové pumovnice a na dvou závěsnících typu BD-45K umístěných pod pevnou střední částí křídla, 6 až 10 taktických protizemních balistických střel typu Ch-153 (AS-16 Kickback), přepravovaných na šestinásobném rotačním závěsníku typu MKU6-1 (9A827) instalovaném v trupové pumovnici a na dvou zdvojených závěsnících typu PU-1 umístěných pod pevnou střední částí křídla, náklad konvenčních pum nebo námořních min do celkové hmotnosti 6 000 až 24 000 kg (69 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg, 69 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 42 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 8 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, 24 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg + 8 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 8 min typu RM-1, UDM, UDM-5, APM, AMD-2, Lyra či Serpej, 12 min typu ADM-500M nebo 18 min typu IGDM-500 či UDM-500), přepravovaný uvnitř trupové pumovnice (do 12 000 kg pum) a na čtyřech závěsnících typu MBD3-U9M (9 000 až 12 000 kg pum - 4 x devět 250 kg pum nebo 4 x šest 500 kg pum) instalovaných po dvou pod postranními přívody vzduchu a pod pevnou střední částí křídla, nebo jedna protilodní-protiradiolokační-protizemní řízená střela typu Ch-22M/N (AS-4 Kitchen) či Ch-32, přepravovaná na výsuvném závěsníku typu BD-45F umístěném uvnitř trupové pumovnice, a 24 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, přepravovaných (po šesti) na čtyřech závěsnících typu MBD3-U9M instalovaných po dvou pod postranními přívody vzduchu a pod pevnou střední částí křídla

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 23,30/34,28 m
Délka: 42,46 m
Výška: 11,05 m
Prázdná hmotnost: 78 000 kg
Max. vzletová hmotnost: 124 000 kg
Max. rychlost: 2 300 km/h
Praktický dostup: 13 300 m
Max. dolet: 7 000 km

 

 

1 nábojový zásobník kanónu typu GŠ-23M lze naplnit náboji typu PRLS s pokovenými sklolaminátovými jehličkami, které zastávající funkci klamných RL cílů, nebo náboji typu PIKS se speciální směsí tvořící v kontaktu se vzduchem silné tepelné záření, které zase zastávají funkci klamných IČ cílů

2 k bojovým misím ale tyto stroje obvykle vyrážely pouze s jednou nebo dvěma střelami typu Ch-22M/N (AS-4 Kitchen) v podvěsu. S využitím schopnosti přepravy tří těchto střel se počítalo pouze při jejich přepravě mezi základnami (bez paliva). To mělo vést k šetření kapacit transportních letounů. Schopnost přepravy tří střel typu Ch-22M/N (AS-4 Kitchen) ale nakonec nebyla prakticky nikdy využívána.

3 střela typu Ch-15 (AS-16 Kickback) se součástí zbraňového systému tohoto stroje stala až na konci 80. let

4 střela typu Ch-32 se součástí zbraňového systému tohoto stroje stala po roce 2000

 

 

poslední úpravy provedeny dne: 18.4.2017