Tupolev Tu-4 (vzdušný tanker s tankovacím systémem z dílny V.S. Vachmistrova)

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull) zastávající roli experimentálního vzdušného tankeru

Určení:  prověření činnosti tankovacího systému z dílny V.S. Vachmistrova

Odlišnosti od letounu Tu-4 (Bull):

- instalace navijáku s tankovací hadicí a záchytným lanem v nepřetlakové sekci zadní části trupu, na pozici zadní břišní dálkově ovládané střelecké obranné věže. Vývod záchytného lana a tankovací hadice má podobu kruhového výřezu pro demontované zadní břišní dálkově ovládané střelecké obranné věži. Obsluhu tankovacího zařízení tohoto modelu přitom zajišťuje „ocasní“ střelec.

Historie:  První pokusy s doplňováním paliva za letu byly v SSSR realizovány již ve 30. letech 20. století, a to s těžkými bombardovacími letouny typu TB-1 a TB-3 z dílny A.N. Tupoleva. Zmíněný tankovací systém k předávání paliva využíval pouze účinky gravitace. VVS jej ale nepřijalo. Do popřední zájmu VVS se doplňování paliva za letu znovu dostalo až na samém sklonku 40. let, a to v souvislosti s příchodem čtyřmotorových dálkových bombardérů typu Tu-4 (Bull) a proudových stíhacích letounů. Dolet dálkových bombardérů typu Tu-4 (Bull), které tehdy tvořily páteř strategických vzdušných sil VVS, totiž nepostačoval pro zpáteční let nad území USA s jadernou náloží na palubě, zatímco tehdejší proudové stíhací letouny nebyly schopny, díky velké „žíznivosti“ prvních proudových motorů, plnit poslání doprovodných stíhačů dálkových bombardovacích letounů. Návrh prvního sovětského poválečného systému pro doplňování paliva za letu zpracoval již v roce 1948 konstrukční tým V.S. Vachmistrova. Zmíněný systém vešel ve známost jako „systém prolínajících se lan“ a vycházel z tankovacího systému britské značky Flight Refuelling Ltd. Spojení tankeru s „příjemcem“ přitom probíhalo tak, že oba dva letouny odvinuly ze zadní části trupu záchytná lana. Zatímco záchytné lano „příjemce“ bylo opatřeno koncovým stabilizačním kuželem a zaujímalo téměř horizontální polohu, záchytné lano tankeru zaujímalo téměř vertikální polohu. K jeho konci bylo zase připevněno závaží a záchytné zařízení. Tanker s odvinutým záchytným lanem se pohyboval ve vzdálenosti 8 až 10 m za a 3 až 4 m nad příjemcem směrem zleva doprava. Přitom došlo k vzájemnému propletení záchytných lan obou dvou letounů. Jakmile se uzamklo koncového záchytného zařízení, posádka letounu „příjemce“ zpětně navinula záchytné lano. Poté posádka tankeru pustila po laně tankovací hadici. K  připojení tankovací hadice k tankovacímu hrdlu nacházejícímu se na pravoboku zadní části trupu příjemce docházelo automaticky. V průběhu vlastního přečerpávání se tanker pohyboval nějakých 50 m za příjemcem v mírně vyšší letové hladině (o nějakých 12 až 15 m). K přečerpávání paliva sloužila palubní čerpadla. Rychlost čerpání přitom činila 700 l/min. Po ukončení čerpání a odemknutí a zpětném navinutí tankovací hadice začal tanker stáčet směrem doprava. Přitom se začalo záchytné lano napínat. K vzájemnému rozpojení došlo v okamžiku, kdy povolilo speciální bezpečností lanko. Výše popsaný tankovací systém z dílny V.S. Vachmistrova nejprve prošel zkouškami a dvoumotorovém pístovém frontovém bombardovacím letounu typu Tu-2 (Bat). Teprve až poté jeho instalaci obdržela dvojice čtyřmotorových bombardérů typu Tu-4 (Bull). Konkrétně přitom šlo o letouny z 24. výrobní série vyrobené závodem č.22 z Kazaně.  Zatímco na vzdušný tanker byl upraven letoun s v.č. 222405, příjemcem se stal letoun s v.č. 222401. Vzdušný tanker zpočátku postrádal instalaci čerpadel. K přečerpávání bylo tedy využíváno pouze účinků gravitace. Protože byl tankovací systém dílny V.S. Vachmistrova shledán za nepraktický, nespolehlivý a náročný na údržbu, na dalších letounech se nerozšířil.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Tu-4)

Uživatelé:  žádní

 

 

Posádka:    ?

Pohon:        čtyři pístové motory typu Švecov AŠ-73TK s max. výkonem po 2 375 hp

Radar:         bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu Kobalt (kopie amerického typu AN/APQ-13) nebo Kobalt-M. Radar typu Kobalt slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Zmíněný radar umožňuje provádět pumové útoky za zhoršených meteorologických podmínek nebo v noci z výšek nad 3 000 m. Jeho max. detekční dosah přitom činí 400 km. Zatímco velké město je radar typu Kobalt schopen detekovat na vzdálenost 90 km, malé město na vzdálenost 60 km, železniční křižovatku nebo most na vzdálenost 30 až 45 km, velké jezero nebo říční tok na vzdálenost 45 km. Kurz a vzdálenost cíle přitom dokáže stanovit s přesností ±2° a ±100 m. Instalace antény tohoto zařízení se nachází uvnitř výsuvné kopulky, která je vestavěna do břicha trupu, v oblasti mezi oběma pumovnicemi.

Výzbroj:    osm 23 mm kanónů typu NR-23, po dvou ve třech dálkově ovládaných otočných střeleckých věžích, dvou hřbetních (s odměrem 360°, elevací +88° a depresí -3°) a jedné břišní (s odměrem 360°, elevací +3° a depresí -88°) a jednom ocasním střelišti typu DK-3 (s odměrem ±29°30‘, elevací +29°30‘ a depresí -29°30‘)

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 43,05 m
Délka: 30,18 m
Výška: 8,46 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup: ?
Max. dolet: ?

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 15.5.2016