Iljušin Il-38N

Typ:  pokročilá modifikace námořního protiponorkového letounu typu Il-38 (May A)

Určení:  vyhledávání a ničení ponorkových a hladinových plavidel protivníka, vyhledávání vzdušných cílů, radiotechnický průzkum a pátrací/záchranná činnost

Odlišnosti od letounu Il-38 (May A):

- instalace digitálního pátracího-útočného komplexu typu Novella-P-38 (jeho součástí jsou všechny níže uvedené systémy), který dokáže najednou sledovat až 32 cílů nacházejících se pod i nad hladinou moře, na místo pátracího/útočného komplexu typu Berkut-38

- instalace nových pracovních konzol zbraňových operátorů a jedné pracovní konzoly systémového velitele uvnitř kabiny

- instalace radiolokátoru typu 2SD1 uvnitř nezměněného dielektrického kopulovitého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo radiolokátoru typu Berkut (Wet Eye I) (zatímco za pomoci radaru typu Berkut bylo možné vyhledávat a sledovat pouze hladinové cíle, radar typu 2SD1 dokáže vyhledávat a sledovat i vzdušné cíle)

- instalace nového digitálního radio-akustického systému typu 2SD2

- instalace detektoru magnetických anomálií (MAD) typu SD3 uvnitř prodlouženého ocasního žihadlovitého krytu na místo detektoru MAD typu APM-60

- instalace elektro-optického vyhledávacího a sledovacího systému typu 2SD5, který slouží pro vyhledávání a identifikování hladinových cílů, uvnitř nevelkého otočného kulovitého krytu, který se nachází přímo pod špicí přídě trupu

-  instalace pasivního systému radiotechnického průzkumu typu 2SD6 uvnitř plochého hranatého pouzdra, které je připevněno, za pomocí tří pylonů, ke hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou (za pomoci tohoto zařízení lze zachytit, určit směr a identifikovat zdroj elektromagnetického záření)

- instalace IČ čidla typu SD7, které slouží pro vyhledávání ponořených ponorek

Historie:  Na počátku 90. let se celá řada ruských zbrojních programů stala obětí drastických škrtů ve zbrojním rozpočtu. Toto byl přitom jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která tehdy zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Jelikož rozsáhlým úsporným opatřením neunikl ani proudový obojživelný protiponorkový letoun typu Berjev A-40 (Mermaid), VMF se při hlídkových a protiponorkových misích muselo nadále plně spoléhat na flotilu letounů typu Be-12 (Mail), Il-38 (May A) a Tu-142 (Bear F), jejichž původ lze vystopovat v 60. a 70. letech. Protože šlo o beznadějně morálně zastaralou techniku, zejména pak z hlediska zbraňového systému, krátce po ukončení programu A-40 (Mermaid) se VMF začalo poohlížet po cenově dostupnějším protiponorkovém speciálu. Do středu pozornosti VMF se přitom tehdy dostal projekt konvenčního „pozemního“ protiponorkového speciálu typu Tu-204P. Tento stroj totiž nebyl ničím jiným, než modifikací středně těžkého dopravní letounu typu Tu-204 z dílny OKB A.N. Tupoleva, který se právě tehdy nacházel v sériové výrobě. Protože ale již zmíněná ekonomická krize produkci tohoto stroje omezila na kusovou výrobu, což se samozřejmě negativně promítlo na pořizovací ceně a na provozních nákladech, VMF od zakoupení určitého počtu letounů typu Tu-204P nakonec opustilo. Na konci 90. let proto padlo rozhodnutí, aby byla část stávající flotily letounů typu Il-38 (May A) podrobena modernizačnímu programu. Volba právě na tento stroj přitom nepadla náhodou. Letoun typu Il-38 (May A) se totiž jevil ze všech protiponorkových speciálů, které se tehdy nacházely ve výzbroji VMF, jako nejvíce perspektivní. Zmíněný modernizační program byl přitom vystavěn zejména na náhradě protiponorkového komplexu typu Berkut-38 kvalitativně novým digitalizovaným komplexem typu Novella-P-38, který se sestával z radiolokátoru, hydroakustického systému, detektoru MAD, IČ lokátoru, stanice pro radiotechnický průzkum a pětikanálového elektro-optického pozorovacího systému. Zmíněný komplex je dílem institutu NIIS konsorcia Leninets, který vznikl v roce 1990 rozpadem leningradského institutu VNIIRES (původně NIIRE). Vývoj komplexu typu Novella-P-38 byl zahájen v roce 1992. Jeho úvodní projekt schvalovacím procesem prošel v roce 1995. Ten samý rok byl zahájen přímý vývoj. Komplex typu Novella-P-38 byl původně zamýšlen pro již zmíněný letoun typu Tu-204P. Díky modulární konstrukce jej ale bylo možné nainstalovat na jakýkoliv jiný letoun, včetně typu Il-38 (May A). Součástí modernizačního programu protiponorkových speciálů typu Il-38 (May A), který dal za vznik modelu Il-38N, se stala nejen instalace komplexu typu Novella-P-38, ale i prodloužení technické životnosti draku. Prototyp modernizovaného Il-38N vznikl konverzí letounu Il-38 (May A) (rudá 19 / v.č. 080010706). Dopracování zmíněného letounu do standardu Il-38N přitom zajistil 20. letecký opravárenský závod (ARZ) z Puškina v kooperaci se společností Mir (bývalý testovací komplex institutu VNIIRES), dceřinou společností konsorcia Leninets. Od vzletové dráhy letiště v Puškině se prototyp letounu typu Il-38N poprvé odlepil dne 4. dubna 2001. Tehdy byl ale ještě opatřen maketou plánovaného radaru. Od operačních exemplářů modernizovaného Il-38N se tento stroj navíc odlišoval konstrukcí úchytů hřbetního krytu stanice typu 2SD6. Zatímco kryt stanice typu 2SD6 prototypu byl ke hřbetu trupu uchycen za pomoci trubkových vzpěr s tvarem písmene „V“, nosníky pouzdra tohoto systému operačních strojů měly podobu tří lichoběžníkových pylonů uspořádaný do tvaru trojúhelníku. První etapa státních zkoušek modernizovaného Il-38N se rozeběhla v listopadu roku 2002 a byla završena v roce 2007. Mezitím byly zahájeny též zkoušky exportní verze modernizovaného Il-38N, známé jako Il-38SD, která vzešla ze zadání Indického námořnictva. Druhá etapa státních zkoušek modernizovaného Il-38N započala v srpnu roku 2007. Krátce nato, v lednu roku 2008, byly zahájeny práce na „upgrade“ dalšího letounu typu Il-38 (May A) (v.č. 890010407) do standardu Il-38N. Od vzletové dráhy se druhý Il-38N (žlutá 15) poprvé odlepil dne 17. srpna 2009 a ještě ten samý měsíc se zúčastnil moskevské airshow MAKS 2009. Krátce nato, v listopadu roku 2009, se tento stroj zapojil do závěrečné fáze státních zkoušek. V březnu roku 2012 byl pak předán Severní flotile VMF, u které následně prošel provozními zkouškami. Součástí letadlového parku Severní flotily se ale oficiálně stal až v listopadu roku 2013. Mezitím, dne 25. května 2012, byl podepsán kontrakt na modernizaci dalších pěti letounů typu Il-38 (May A). Zatímco provedení generální opravy dostal na starost 20. ARZ z Puškina, vestavba jednotlivých komponent komplexu typu Novella-P-38 byla svěřena závodu EMZ V.M. Mjasiščeva ze Žukovského. První z nich (žlutá 19 / RF-75355) vznikl dopracováním prototypu (v.č. 080010706) do plného operačního standardu. VMF přitom tento stroj formálně převzalo dne 15. července 2014, v Žukovském. Provozovatelem letounu Il-38N (žlutá 19) se stalo 859. CBP i PLS (Středisko bojové přípravy), které se nachází v Ejsku. „Upgrade“ dalšího letounu typu Il-38 (May A) (žlutá 27 / RF-75320) ze stavu VMF do standardu Il-38N se podařilo završit v říjnu roku 2014. Po realizaci krátkých přejímacích zkoušek byl tento stroj předán též 859. CBP i PLS. Zkoušky dalšího modernizovaného Il-38 (žlutá 24 / RF-75341), třetího letounu z kontraktu z roku 2012 v celkovém pořadí, se rozeběhly v prosinci toho samého roku. Tento letoun byl, na rozdíl od předchozích dvou strojů, předán Tichooceánské flotile VMF. Jeho domovskou základnou se konkrétně stalo letiště Jelizovo, které se nachází na Kamčatce. Sem přitom dorazil dne 28. března 2015. Mezitím, v únoru roku 2015, byly zahájeny zkoušky čtvrtého modernizovaného Il-38N (žlutá 23 / RF-75322). Domovskou základnou tohoto stroje se zase stala letecká základna Nikolajevka, kterou však rovněž využívá Tichooceánská flotila. Ta samá základna se stala domovinou i posledního, pátého, letounu typu Il-38N (žlutá 78 / RF-75138) z kontraktu z května roku 2012. Zmíněný stroj byl přitom poprvé spatřen na konci března roku 2015. V květnu roku 2015 byl podepsán kontrakt na „upgrade“ dalších dvou letounů typu Il-38 (May A) na standard Il-38N s termínem plnění do listopadu roku 2017. Zatímco zkoušky prvního z nich (žlutá 11 / RF-75308) se rozeběhly v listopadu roku 2016, zkoušky toho druhého (žlutá 22 / RF-75345) byly zahájeny v prosinci toho samého roku. Dne 1. února 2017 byl letoun Il-38N (žlutá 22) přelétnut do 859. CBP i PLS z Ejska. Plány VMF z března roku 2014 přitom počítají s modernizací až 28-ti letounů typu Il-38 (May A) do roku 2020.

Verze:  -

Vyrobeno:  osm exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových Il-38)

Uživatelé:  pouze Rusko (VMF)

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista, dva operátoři zbraňových systémů a systémový velitel

Pohon:        čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20M s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:         pátrací impulsní dopplerovský radiolokátor typu 2SD1, instalovaný uvnitř kopulovitého dielektrického krytu nacházejícího se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování hladinových a vzdušných cílů. Zatímco velká plavidla dokáže identifikovat na vzdálenost 320 km, středně velká plavidla na vzdálenost 200 km, vzdušné cíle s efektivní radiolokační odrazovou plochou (RCS) 3 m2 na vzdálenost 90 km, vynořené periskopy ponorkových plavidel s RCS 1 m2 na vzdálenost 30 až 35 km.

Vybavení:    digitální radio-akustický systém typu 2SD2 spolupracující s pasivními akustickými bójemi typu RGB-41 a RGB-48, magnetickými bójemi typu RMB-81, hydrologickými bójemi typu RTB-93 a aktivními akustickými bójemi typu GB-58 (ty se umisťují do přední trupové pumovnice), detektor magnetických anomálií (MAD) typu SD3 s detekčním dosahem 900 m (jeho instalace se nachází uvnitř ocasního žihadlovitého krytu), IČ čidlo typu SD7, pasivní systém radiotechnického průzkumu typu 2SD6 (jeho instalace se nachází uvnitř  uvnitř plochého hranatého pouzdra, které je připevněno, za pomocí tří pylonů, ke hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou) a elektro-optický systém typu 2SD5 (jeho otočný kulovitý kryt se nachází přímo pod špicí přídě trupu). Posledně uvedený systém disponuje pěti optickými kanály (laserové, TV a termovizní). Zatímco hladinové cíle s rozměry 150 x 10 m dokáže detekovat  na vzdálenost 30 km, hladinové cíle s rozměry 30 x 5 m na vzdálenost 17 km, hladinové cíle s rozměry 2 x 1 m na vzdálenost 3,2 km.

Výzbroj:     podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg (včetně nákladu akustických bójí), přepravovaná v zadní trupové pumovnicí (přední trupová pumovnice je vyhrazena pro náklad akustických bójí) - samonaváděcí protiponorková torpéda typu AT-1 a AT-2, 120 kg hlubinné nálože typu PLAB-250-120 Lastočka, 50 kg neřízené hlubinné nálože typu PLAB-50, 500 kg řízené hlubinné nálože typu KAB-500PL Zagon a neřízené pumy

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,42 m 
Délka:   ?
Výška: ?
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 2.2.2017