Iljušin Il-18E (‘Coot’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18V (Coot)

Určení:  doprava osob na středně dlouhých a dálkových linkách

Odlišnosti od letounu Il-18V (Coot):

- modifikovaný interiér kabiny cestujících

- modifikované zasklení kabiny cestujících instalací dalšího páru postranních kulatých okének, přímo před přední pár nouzových výstupů alá Il-18D. Zatímco na levoboku kabiny tohoto modelu se nachází 16 a nikoliv 15 okének, na pravoboku jich je umístěno 17 a nikoliv 16.

- modifikovaný klimatizační systém kabiny cestujících (ten nyní dokáže udržovat předepsané podmínky uvnitř kabiny i při stání na zemi s vypnutými motory)

Historie:  V roce 1964 se rozeběhly práce na dálkové modifikaci středně těžkého čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18V (Coot). Zmíněný model vešel ve známost jako Il-18D (Coot) a vyznačoval se zejména instalací silnějších, ekonomičtějších a spolehlivějších motorů typu Al-20M (na místo motorů typu Al-20K) a další palivové nádrže uvnitř křídla. Změn proti modelu Il-18V (Coot) ale doznal též interiér kabiny cestujících. Svého předchůdce v podobě letounu typu Il-18V (Coot) měl přitom dálkový Il-18D (Coot) ve výrobním programu závodu č.30 nahradit již v roce 1965. Tomu ale nakonec zabránily průtahy ve zkouškách motorů typu Al-20M. Vzhledem k tomu, že se ve výrobě muselo nadále nějakou dobu počítat s předchozím modelem Il-18V (Coot), padlo rozhodnutí, aby byly do konstrukce všech nově vyrobených letounů tohoto typu vneseny úpravy, které mezitím, od podzimu roku 1964 do 14. listopadu toho samého roku, prošly zkouškami na 122-ti místném letounu Il-18V (v.č. 182005104 / CCCP-75834). Výsledkem tohoto procesu se stal přechodový model, který vešel ve známost jako Il-18E (Coot). Za jeho prototyp bylo přitom v podstatě možné považovat již zmíněný letoun Il-18V (CCCP-75834). Do výrobního programu závodu č.30 byl tento model zařazen v září roku 1965. První sériový Il-18E (Coot) (v.č. 185008502 / CCCP-75592) se do oblak poprvé vydal dne 30. září toho samého roku. Přijímací zkoušky tohoto stroje se podařilo završit dnem 15. prosince 1965. Do roku 1966 brány závodu závodu č.30 opustilo celkem 23 sériových Il-18E (Coot). Poté výrobní program tohoto podniku přešel na „dálkový“ Il-18D (Coot), který se stal posledním sériově vyráběným ryze civilním modelem z řady Il-18 (Coot).

Verze:  -

Vyrobeno:  23 sériových strojů (nejméně 7 z nich bylo dokončeno v tzv. salónní verzi)

Uživatelé (vojenští):  ČLR (vojenské letectvo), Polsko (vojenské letectvo) a SSSR/Rusko (VVS)

Uživatelé (civilní):  Angola (Alada Empresa de Trabsportes Aereos), Bulharsko (Balkan Bulgarian Airlines), ČLR (CAAC a China United Airlines), KLDR (Air Koryo), Kyrgyzstán (Anikay Air, Max-Avia a S Group Aviation), Libérie (Santa Cruz Imperial), Polsko (LOT), SSSR/Rusko (Aeroflot, ALAK, DAL, Interavia, Iron Dragonfly, Mir MPP, MRP a Titan Aero), Svazijsko (Southern Cross), Ukrajina (Krylja) a Vietnam (Vietnam Airlines)

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a radista

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20K s max. výkonem po 4 000 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   65, 90, 100, 110 nebo 122 osob (užitečné zatížení tohoto stroje činí 13 500 kg)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,42 m
Délka:   35,90 m
Výška: 10,17 m
Prázdná hmotnost: 34 630 kg
Max. vzletová hmotnost: 61 200 kg
Max. rychlost: 675 km/h
Praktický dostup:   12 500 m
Max. dolet:    5 400* km

 

 

* 3 200 km (3 300 km dle jiných zdrojů) s max. užitečným zatížením

 

 

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015