Iljušin Il-28R (‘Beagle’)

Typ:  taktická průzkumná modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle)

Určení:  zjišťování pozice vojsk, inženýrsko-technických konstrukcí (mosty, komunikace, komunikační uzle) a hladinových cílů, hrubé vzdušné mapování a vyhledávaní ploch vhodných pro shoz výsadku

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- instalace fotoprůzkumného vybavení uvnitř modifikované přední a střední části trupové pumovnice (tři fotoaparáty pro denní snímkování nebo jeden až dva fotoaparáty pro noční snímkování + 6 až 12 osvětlovacích nebo zábleskových pum), která je opatřena nezměněnými dvířky (bez vetknutých uzavíratelných průzorů), a uvnitř zadní přístrojové sekce nacházející se přímo před kabinou střelce (jeden fotoaparát pro šikmé snímkování). Instalace fotoaparátů pro denní snímkování se přitom nachází uvnitř kontejnerů, které jsou vyhřívány ohřátým vzduchem a elektrickým vyhřívacím systémem. Ten se zapíná 15 min před použitím, a to pouze v případě, když je venkovní teplota nižší než -15 °C.

- instalace nočního bombardovacího zaměřovače typu NKPB-7 (s operační výškou do 11 500 m) a speciálního fotoaparátu typu FRL-1M, který zaznamenává obraz z obrazovky radiolokátoru, uvnitř příďové kabiny navigátora

- rozšířené palubní vybavení o nafukovací záchranný člun typu LAS-3. Ten je přepravován v kontejneru (s hřbetním krytem), který se umisťuje do přední části trupové pumovnice. Jeho shoz může iniciovat buďto pilot nebo navigátor.

- absence pravého příďového 23 mm kanónu typu NR-23 (z hmotnostních důvodů)

- modifikovaný palivový systém vestavbou 750 l palivové nádrže do zadní části trupové pumovnice, vyjmutím palivové nádrže č.3 nacházející se přímo před centroplánem (z prostorových důvodů - instalace fotoaparátů a kontejneru se záchranným člunem v přední části trupové pumovnice) a připevněním dvou demontovatelných štíhlých doutníkovitých kontejnerů s 950 l palivovými nádržemi ke koncům křídla (jejich instalace si ale vyžádala posunout VPD a vývody odmrazovacího systému náběžné hrany dále od konců křídla). Koncové křídlení nádrže tohoto modelu nesou navigační světla a v případě nouze (např. asymetrický odběr paliva) je lze odhodit* (přistání s jednou plnou a jednou prázdnou koncovou křídelní nádrží totiž není, kuli nedostatečné účinnosti křidélek při nízkých rychlostech, vůbec možné). Zatímco celková zásoba paliva typu Il-28 činí 7 908 l, v případě tohoto modelu tomu je 6 900 l bez přídavných nádrží, resp. 7 650 l s jednou přídavnou nádrží v trupové pumovnici, resp. 9 550 l s jednou přídavnou nádrží v trupové pumovnici a dvěma přídavnými nádržemi na koncích křídla.

- větší zásoba stlačeného kyslíku, z důvodu větší délky misí tohoto modelu v porovnání s typem Il-28

- instalace modifikovaného hlavního podvozku se zesílenou konstrukcí a novými koly s většími rozměry (1 260 x 390 mm vs 1 150 x 355 mm), z důvodu vyšší vzletové hmotnosti tohoto modelu v porovnání s typem Il-28 (to si ale vyžádalo rozšířit křídelní motorové gondoly v oblasti podvozkových šachet)

- instalace hydraulického systému pro zasouvání a vysouvání podvozku, který má vyšší rychlost (zatažení podvozku tohoto modelu zabere pouhých 8 sec), na místo systému pneumatického

- instalace hydraulických motorků typu GM-13, která roztáčí kola hlavního podvozku před přistáním, za účelem snížení oděru jejich pneumatik při dosednutí (zatímco aktivaci motorků typu GM-13 zajišťuje pilot ve výšce cca 300 až 400 m, jejich vypnutí se děje automaticky s vysunutím vztlakových klapek)

Historie:  Na přelomu 40. a 50. let se průzkumné regimenty VVS a VMF musely plně spoléhat na průzkumné letouny s pístovým pohonem. Konkrétně přitom šlo o letouny typu Tu-6 (Bat) a Pe-2R (Buck), které nebyly ničím jiným, než průzkumnými modifikacemi druhoválečných dvoumotorových bombardovacích letounů typu Tu-2S (Bat) a Pe-2 (Buck). Protože pro stíhací letouny s proudovým pohonem, které byly tehdy ve velkém zaváděny do výzbroje vzdušných sil většiny velmocí, tyto stroje představovaly příliš snadnou kořist, na konci 40. let byl S.V. Iljušin pověřen vývojem specializované průzkumné modifikace dvoumotorového frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle). Volba na právě tento stroj přitom nepadla náhodou, neboť měl ze všech sériově vyráběných proudových bojových letounů domácí výroby té doby zdaleka největší dolet a nosnost. Průzkumný Il-28 (Beagle) vešel ve známost jako Il-28R (Beagle) a jeho průzkumné vybavení se sestávalo z fotoaparátů pro denní nebo noční snímkování. Iljušin přitom instalaci fotoaparátů u tohoto stroje umístil do útrob přední a střední části trupové pumovnice a zadní přístrojové sekce, která se nacházela přímo před kabinou střelce. Dvířka trupové pumovnice ale ponechal bez změn. Součástí dvířek trupové pumovnice se tedy nestaly uzavíratelné průzory. Funkci krytu chránícího optiku fotoaparátů zastávala samotná dvířka pumovnice. Ta se rozevírala těsně před zahájením snímkování a opět uzavírala po ukončení snímkování. Vestavba fotoaparátů (a pouzdra se záchranným nafukovacím člunem) do přední a střední části pumovnice si ale vyžádala se vzdát palivové nádrže č.3, která se nacházela přímo před centroplánem. To však Iljušin vykompenzoval použitím tří přídavných nádrží. Zatímco jednu z nich vestavěl do zadní části trupové pumovnice, další dvě umístil do štíhlých doutníkovitých krytů, které připevnil ke koncům křídla. Všechny tyto úpravy přitom vedly ke vzrůstu celkové zásoby paliva proti bombardovacímu modelu Il-28 (Beagle) z 7 908 l na 9 550 l. Protože tyto změny sebou přinesly též vzrůst hmotnosti, Iljušin průzkumný Il-28R (Beagle) zbavil jednoho z příďových kanónů a zároveň jej opatřil modifikovaným podvozkem. Z toho samého důvodu byly některé letouny tohoto typu přímo u bojových útvarů zbaveny radaru. Jeho instalaci pak zastoupilo 110 kg vyvažovací závaží. Prototyp průzkumného speciálu Il-28R (Beagle) vznikl konverzí sériového Il-28 (Beagle). Ten přitom prototypová dílna Iljušinovi OKB převzala dne 5. března 1950. K závodním zkouškám byl prototyp letounu typu Il-28R (Beagle) předán dne 18. dubna 1950. Do oblak se tento stroj poprvé vydal den nato, tj. jeden měsíc a jeden den po prototypu cvičného speciálu typu Il-28U (Mascot). V průběhu zkušebního programu prototyp letounu typu Il-28R (Beagle) létal s i bez koncových křídelních palivových nádrží. Po výkonnostní stránce se prototyp letounu typu Il-28R (Beagle) od bombardovacího modelu Il-28 (Beagle) příliš nelišil, tedy vyjma doletu. Ten totiž činil 3 150 km, zatímco v případě typu Il-28 (Beagle) tomu bylo 2 410 km. Operační rádius prototypu letounu typu Il-28R (Beagle) se pohyboval na hranici 740 km při letu ve výšce 5 000 m, resp. 1 140 km při letu ve výšce 10 000 km. Rychlost tohoto stroje v konfiguraci s koncovými křídelními nádržemi činila 750 km/h ve výškách do 4 000 m, resp. M=0,78 ve výškách nad 4 000 m. Ovladatelnost prototypu letounu typu Il-28R (Beagle) byla identická jako u letounu typu Il-28 (Beagle). Jeho aerodynamické těžiště se však nacházelo o něco blíže u přídě. Snímkování při vysokých rychlostech nečinilo větší problémy ve všech výškových hladinách. Závodní zkoušky prototypu letounu typu Il-28R (Beagle) byly proto završeny, dne 27. června 1950, kladným hodnocením. Příslušná závěrečná zpráva byla přitom podepsána tři dny nato. Ke státním zkouškám byl tento stroj předán dne 18. října 1950. Protože státní zkoušky prototypu letounu typu Il-28R (Beagle) završilo, dne 23. listopadu toho samého roku, rovněž kladné hodnocení, dne 8. prosince 1950 byl schválen pro sériovou výrobu a pro přijetí do výzbroje. Produkcí průzkumného speciálu Il-28R (Beagle) byl přitom pověřen moskevský závod č.30. Brány tohoto podniku ale nakonec opustilo, v letech 1951 až 1953, jen 182 těchto strojů, z toho 80 v roce 1951, 100 v roce 1952 a 2 v roce 1953. Poté byla výrobní linka průzkumného speciálu Il-28R (Beagle) přesunuta do prostor závodu č.39 z Irkutska, závodu, který se předtím zabýval produkcí konkurenčního typu Tu-14T (Bosun). V letech 1953 až 1956 brány irkutského závodu č.39 opustilo dalších 324 sériových Il-28R (Beagle), z toho 30 v roce 1953, 114 v roce 1954, 162 v roce 1955 a 18 v roce 1956. Celková produkce průzkumného speciálu typu Il-28R (Beagle) se tedy nakonec zastavila na 506-ti exemplářích. Plány z roku 1951 přitom počítaly s tím, že budou na proudové Il-28R (Beagle) přezbrojeny celkem tři průzkumné regimenty VVS, jeden působící na Dálném východě, jeden působící na Jižním Kavkazu a jeden působící z území NDR, a jeden regiment VMF. Ten se sestával ze dvou letek, z nichž jedna bázovala v Murmansku a ta druhá na Krymu. Každý ze zmíněných regimentů  měl přitom obdržet 20 těchto strojů. Jako první měl proudové Il-28R (Beagle) obdržet regiment z Dálného východu. Důvodem toho se stala válka v Koreji. Poté měl být na tyto stroje přezbrojen regiment působící z NDR, následně obě námořní letky a nakonec regiment z Kavkazu. Dle zmíněných plánů měly být dodávky letounů typu Il-28R (Beagle) k bojovým útvarům VVS zahájeny v roce 1951. Nakonec se tomu ale nestalo dříve než v roce 1954. Tehdy již ale bylo letoun typu Il-28R (Beagle) možné považovat za morálně zastaralou techniku. Důvodem toho se stal příchod stíhacích letoun s nadzvukovou letovou rychlostí. Pro ty byly podzvukové Il-28R (Beagle) příliš snadnou kořistí. Jako první byl na tyto průzkumné speciály přezbrojen, na základě výnosu ze dne 20. ledna 1954, 47. GvORAP (gardový samostatný průzkumný letecký pluk). Zmíněný regiment původně využíval leteckou základu Migalevo. Později byl ale přesunut na letiště Šatalovo nacházející se ve Smolenské oblasti. Prvních deset posádek 47. GvORAP bylo na typ Il-28R (Beagle) přeškoleno přímo v závodu z Voroněže. Prvních pět letounů typu Il-28R (Beagle) ke zmíněnému útvaru dorazilo, spolu s dvojicí cvičných speciálů Il-28U (Mascot), v březnu roku 1954. Přestože 47. GvORAP náležel VVS, jeho letouny Il-28R (Beagle) podnikaly průzkumné lety i nad vodami Baltského a Černého moře. Druhým provozovatelem letounů typu Il-28R (Beagle) v celkovém pořadí se stala 75. OKRAE (samostatná dělostřelecká-pozorovací a průzkumná letka). Přeškolením na typ Il-28R (Beagle) přitom posádky 75. OKRAE prošly u 47. GvORAP, na letišti Migalevo. Na typ Il-28R (Beagle) byly ale přezbrojeny též dva regimenty Běloruského vojenského okruhu, a to 10. ORAP (samostatný průzkumný letecký pluk) s domovskou základnou Bronnoje (od roku 1960 Berjoza a od roku 1961 Ščučin) a 98. GvORAP s domovskou základnou Mončegorsk nacházející se v Murmanské oblasti. Posledně uvedený regiment operoval jak nad pevninou, tak i nad širým mořem a kromě průzkumných speciálů typu Il-28R (Beagle) provozoval též REB speciály typu Il-28PP (Beagle). Ve výčtu regimentů VVS provozujících letouny typu Il-28R (Beagle) nelze opomenout též 882. ORAP s domovskou základnou Dallyar Transkavkazského vojenského okruhu a 357. ORAP s domovskou základnou Čita Transbajkalského vojenského okruhu. Letouny typu Il-28R (Beagle) ale nahradily též letouny typu Pe-2R (Buck) 11. ORAP Skupiny sovětských vojsk v Německu (GSVG), která zprvu působila z letecké základny Jüterborg-Altes Lager a poté, v letech 1968 až 1970, z letiště Allstedt. Zmíněný regiment přitom kromě fotoprůzkumných Il-28R (Beagle) provozoval též ELINT speciály typu Il-28RTR (Beagle). Později tyto stroje u 11. ORAP nahradily nadzvukové Jaky-27R (Mangrove). Letouny typu Il-28R (Beagle) se ale dostaly též k severní skupině vojsk (SVG), která působila z území Polska. U SVG přitom tyto stroje nahradily letouny typu A-20B Boston (Box) ze stavu 164. GvORAP, která zpočátku působila z letecké základny Krzywa a poté, od roku 1958, z letiště Bzerg. Své první Il-28R (Beagle) přitom zmíněný regiment převzal v roce 1954. Od roku 1961 164. GvORAP převzal též první nadzvukové Jaky-27R (Mangrove). Od roku 1967 pak začaly k tomuto regimentu přicházet ještě výkonnější nadzvukové Jaky-28R (Brewer D). I přesto se podzvukové letouny typu Il-28R (Beagle) u 164. GvORAP udržely až do roku 1973. Letouny typu Il-28R (Beagle) byly v neposlední řadě vyzbrojeny též 97. GvORAE, 351. GvORAE a 328. GvORAP Jižní skupiny vojsk (JuVG), která působila z území Maďarska. Početnou flotilu letounů typu Il-28R (Beagle) Sovětského VVS přitom doplňoval  nevelký počet výkonnějších průzkumných speciálů typu MiG-15Rbis (Fagot), MiG-17R (Fresco) a MiG-19R (Farmer), které vycházely z frontových stíhacích letounů typu MiG-15bis (Fagot), MiG-17F (Fresco C) a MiG-19S (Farmer D). Zatímco lehčí letouny typy MiG-15Rbis (Fagot), MiG-17R (Fresco) a MiG-19R (Farmer) byly znatelně rychlejší a obratnější, těžší letouny typu Il-28R (Beagle) měly výrazně větší dolet a nosnost průzkumného vybavení. V průběhu 60. a 70. let poslání všech těchto strojů převzaly již zmíněné letouny typu Jak-27R (Mangrove) a Jak-28R (Brewer D). Zatímco první uvedený letoun vycházel z přepadového stíhače typu Jak-27 (Flashlight C), v případě toho druhé šlo derivát frontového bombardéru typu Jak-28I (Brewer C). Zatímco VVS začalo letouny typu Il-28R (Beagle) přebírat až od roku 1954, VMF tyto stroje provozovalo již od března roku 1952. Mezi první námořní útvary, které byly přezbrojeny na proudové Il-28R (Beagle), lze řadit 1733. ORAP (od dubna roku 1955 znám jako 967. ORAP) Severní flotily, jednu letku 15. ORAP Baltské flotily, a jednu letku 50. GvORAP Tichooceánské flotily. Tyto tři útvary začaly letouny typu Il-28R (Beagle) přebírat prakticky současně. 967. ORAP (1733. ORAP) letouny typu Il-28R (Beagle) provozovalo pouze do roku 1956. Poté byl přezbrojen na těžší průzkumné speciály typu Tu-16R (Badger E/F). Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než modifikací středně těžkého podzvukového strategického bombardéru typu Tu-16 (Badger A). 50. GvORAP byl z letounů typu Il-28R (Beagle) na letouny typu Tu-16R (Badger E/F) přezbrojen dva roky nato, tedy v roce 1958. Předávání letounů typu Il-28R (Beagle) k bojovým útvarům přitom zpočátku zajišťovala 555. letka Černomořské flotily a 222. letka Tichooceánské flotily. Později však tyto stroje byly k řadovým útvarům VMF přelétávány řadovými piloty. Prakticky všechny letouny typu Il-28R (Beagle) byly od bojových útvarů VMF staženy před rokem 1963. Poté jejich poslání převzaly již zmíněné letouny typu Tu-16R (Badger E/F), které měly nejen výrazně delší dolet, ale i modernější palubní vybavení. Právě omezený dolet byl hlavním důvodem tak rychlého konce letounů typu Il-28R (Beagle) u VMF.

Verze:

Il-28R (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Il-28R (Beagle). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Il-28 (Beagle) a do oblak poprvé vydal dne 19. dubna 1950. Od sériového Il-28R (Beagle) jej bylo přitom možné snadno rozpoznat díky instalaci dvou zkosených břitových antén na hřbetu trupu, v oblasti mezi pilotní kabinou a SOP.

Il-28R (sériový) – sériová modifikace letounu typu Il-28R (Beagle). Tento model byl postaven, v letech 1951 až 1956, v počtu 506 exemplářů.

Il-28R (s radarem typu Kurz) – úprava letounu typu Il-28R (Beagle) s instalací radiolokátoru typu SPRS-1 Kurs (Shore Score) na místo radiolokátoru typu PSBN-M (Mushroom) pod výrazně větším polokapkovitým dielektrickým krytem nacházejícím se za šachtou příďového podvozku. Při letu ve výšce 10 000 m byl zmíněný radiolokátor teoreticky schopen detekovat cíl typu torpédoborec na vzdálenost 65 km. V tomto provedení byl postaven, po roce 1952, pouze malý počet sériových Il-28R (Beagle). Výhradním provozovatelem těchto strojů se stalo VMF. Do výzbroje VMF byl přitom radar typu SPRS-1 Kurs (Shore Score) oficiálně zařazen dne 12. prosince 1953. Zmíněný radar nicméně neměl před radarem typu PSBN-M (Mushroom) žádné přednosti a navíc byl velmi nespolehlivý.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl úpravou sériového Il-28) a 506 sériových strojů (do tohoto čísla je započten blíže nespecifikovaný počet ELINT speciálů typu Il-28RTR)

Uživatelé:  Bulharsko (4 ks), ČSSR (10 ks), Egypt, Finsko (3 ks), Indonésie (6 ks), Irák (2+ ks), KLDR, Maďarsko, NDR (4 ks), Polsko (9 ks), Rumunsko (6 ks), Severní Vietnam (2 ks), SSSR a Sýrie

 

 

 

Posádka:    pilot, navigátor/operátor fotoaparátů a radista/střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1A  s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu PSBN-M (Mushroom) nebo SPRS-1 Kurs (Shore Score), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Radiolokátor typu PSBN-M (Mushroom) slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Rozlehlý průmyslový objekt je přitom schopen identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km. Radar typu SPRS-1 Kurs (Shore Score) slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních a hladinových cílů. Cíl typu torpédoborec je přitom schopen detekovat na vzdálenost 65 km. Jeho instalací byl ale nakonec opatřen jen malý počet sériových Il-28R pro VMF.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden noční bombardovací zaměřovač typu NKPB-7 (jeho instalace se nachází za plochým oválným břišním okénkem příďové kabiny navigátora), jeden střelecký kolimátor typu PKI-1 (jeho instalace se nachází v kabině pilota) a jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3P (jeho instalace se nachází v záďové kabině střelce)

                  - průzkumné: provedení pro denní snímkování - dva fotoaparáty typu AFA-33/75 (ohnisková vzdálenost 750 mm) nebo AFA-33/100 (ohnisková vzdálenost 1000 mm), instalované v přední a střední části trupové pumovnice, jeden fotoaparát pro kolmé snímkování typu AFA-33/20 (ohnisková vzdálenost 200 mm) nebo AFA-42/20 (ohnisková vzdálenost 200 mm), instalovaný v zadní části trupové pumovnice, a jeden fotoaparát pro šikmé snímkování typu AFA-33/50 (ohnisková vzdálenost 500 mm) nebo AFA-33/75 (ohnisková vzdálenost 750 mm), instalovaný (pod sklonem 9°, 15° 30° nebo 45° vůči horizontální rovině) za okénkem nacházejícím se na levoboku zadní části trupu, přímo pod VOP (uvnitř trupové pumovnice některých letounů typu Il-28R se nacházela instalace dvou fotoaparátů typu AFA-42/75 nebo AFA-42/100)

                  provedení pro noční snímkování - dva fotoaparáty typu NAFA-3S/50, jeden fotoaparát typu NAFA-MK-75 nebo jeden fotoaparát typu NAFA-MK-50, instalovaný v přední části trupové pumovnice (útroby zadní části trupové pumovnice pak vyplňuje náklad 12-ti osvětlovacích či zábleskových pum nebo náklad 6-ti osvětlovacích či zábleskových pum spolu s 750 l PTB)

                 - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-M (toto zařízení využívá jednu drobnou tyčovou anténu nacházející se na břichu zadní části trupu, na úrovni VOP)

Výzbroj:   jeden 23 mm kanón typu NR-23 se zásobou 100 nábojů, vestavěný do levoboku přední části trupu, dva pohyblivé kanóny toho samého typu s odměrem ±70°, elevací +60°, depresí -40° a zásobou 225 nábojů na hlaveň, instalované v ocasním střelišti typu Il-K6 (Il-K6-51 alias Il-K6M nebo Il-K6-53 u letounů z pozdějších výrobních sérií), a (pouze v konfiguraci pro noční průzkum) dvanáct 50 kg zábleskových pum typu FOTAB-50-35, dvanáct 100 kg zábleskových pum typu FOTAB-100-60 nebo dvanáct 100 kg osvětlovacích pum typu SAB-100-55 či SAB-100-35 (nebo šest zábleskových či osvětlovacích pum a jedna 750 l PTB), přepravovaných uvnitř střední a zadní části trupové pumovnice

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 21,45 m
Délka:   17,65 m
Výška: 6,00 m
Prázdná hmotnost: 13 518 kg
Max. vzletová hmotnost: 22 720 kg
Max. rychlost: 876 km/h
Praktický dostup:   12 300 m
Max. dolet (se 2 PTB): 3 040 km

 

 

* odhoz koncových křídleních palivových nádrží za letu byl prováděn pouze v nouzi nejvyšší, neboť tyto nádrže nesly navigační světla

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016