Iljušin Il-112V (LVTS)

Typ:  lehký taktický transportní letoun

Určení:  doprava nákladu a vojáků do blízkosti fronty, přeprava a shoz výsadku, shoz nákladu a bojové techniky na padácích a odsun raněných

Historie:  V roce 1994 se JSC S.V. Iljušina z vlastní iniciativy pustila do prací na projektu perspektivního nástupce dvoumotorových turbovrtulových dopravních a transportních letounů řady An-24 (Coke) a An-26 (Curl). Zmíněný stroj vešel ve známost pod označením Il-112 v dopravní, resp. Il-112T v transportní verzi, a byl řešen jako hornoplošník s robustním doutníkovitým trupem s nájezdovou rampou na zádi (ve verzi Il-112T), přímým křídlem s motorovými gondolami pod náběžnou hranou a ocasními plochami uspořádanými do tvaru písmene „T“. V případě pohonných jednotek volba padla na turbovrtulové motory typu TV7-117S opatřené „tichými“ šestilistými vrtulemi typu SV-34. V konstrukci letounů řady Il-112 našla uplatnění některá technická řešení regionálního dopravního letounu typu Il-114. To přitom mělo vést k urychlení a zlevnění vývoje. U letounů této řady se navíc již od počátku počítalo se systémem údržby dle momentálního stavu. To zase mělo jejich provoz oprostit od nákladných pravidelných generálních oprav. Životnost letounů řady Il-112 byla stanovena na 35 let provozu, resp. 45 000 letových hodin, resp. 30 000 let. JSC S.V. Iljušina měla v úmyslu vývoj letounu typu Il-112/-112T financovat z tržeb dceřiné společnosti AO Il-Baškirija, založené speciálně za tímto účelem. Produkce tohoto stroje měla probíhat v prostorách závodu KumAP z Kumertau, který se tehdy zabýval produkcí vrtulníků značky Kamov. Tyto plány ale zcela pohřbila těžká ekonomická krize, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Práce na projektu letounu typu Il-112 byly nicméně v roce 2002 opět obnoveny, a to v přímé reakci na specifikace Ministerstva obrany Ruska na nástupce taktických transportních letounů řady An-26 (Curl) Ruského VVS. Dle zadání, které bylo vypsáno dne 2. července 2002 v rámci programu LVTS (Ljogkij Vojenno-Transportnyj Samoljot = lehký vojenský transportní letoun), měl být požadovaný letoun schopen přepravy 5 000 až 6 000 kg nákladu, 60 vojáků nebo 37 ležících raněných. Požadavek na dolet s 6 000 kg nákladu (při cestovní rychlosti 650 až 700 km/h) zněl 3 000 km. Protože měl letoun LVTS sloužit též k vysazování speciálních jednotek, délka rozjezdu při vzletu s 26-ti výsadkáři na palubě tohoto stroje neměla přesahovat 280 m. Zmíněný stroj se ale měl stát též základem řady speciálů, včetně vzdušného velitelského stanoviště, vzdušné retranslační stanice, speciálu pro vedení REB a ELINT speciálu. Do zmíněného výběrového řízení se kromě JSC S.V. Iljušina přihlásila též JSC A.N. Tupoleva (s projektem letounu typu Tu-136T s nosností 5 t), RSK MiG (s projektem letounu typu MiG-110VT s nosností 5,5 t), JSC P.O. Suchoje (s projektem letounu typu S-80TD s nosností 3,5 t) a EMZ V.M. Mjasiščeva (s projektem letounu typu M-60LVTS). Dne 8. dubna 2003 byl za vítěze ve výběrovém řízení v rámci programu LVTS vyhlášen právě projekt letounu typu Il-112. Díky nedostatečnému financování se ale JSC S.V. Iljušina úvodní projekt tohoto stroje, který byl mezitím přeznačen na Il-112V, spolu s 1:1 maketou nepodařilo Ministerstvu obrany Ruska představit dříve než v prosinci roku 2004. Se zahájením letových zkoušek prvního prototypu se tehdy počítalo v roce 2006. Dodávky sériových strojů VVS se měly rozeběhnout dva roky nato. Krátce nato byl projekt letounu typu Il-112V začleněn do programu „Nákupu výzbroje do roku 2015“. To přitom JSC S.V. Iljušina, která se do té doby musela při vývoji tohoto stroje plně spoléhat na vlastní zdroje, přineslo určitý přísun státních financí. Ne však na dlouho. V květnu roku 2010 bylo totiž financování vývoje letounu typu Il-112V ze strany státu pozastaveno s tím, že si JSC S.V. Iljušina má prostředky na stavbu čtyř prototypů, dvou letových a dvou neletových, opatřit sama. V této souvislosti se krátce nato, v srpnu toho samého roku, veškeré práce na programu Il-112V zastavily. V květnu roku 2011 přišla pro program Il-112V další rána, neboť se Ministerstvo obrany Ruska rozhodlo od plánovaného pořízení letounů tohoto typu opustit ve prospěch nákupu ukrajinských transportních letounů typu An-140T. Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než modifikací tehdy již sériově vyráběného regionálního dopravního letounu typu An-140. V této souvislosti byla krátce nato, dne 20. července téhož roku příprava výrobní linky v prostorách závodu VASO z Voroněže, který byl produkcí letounů typu Il-112V pověřen již v lednu roku 2000, pozastavena. K tomuto dni se přitom podařilo vyhotovit cca 95% výkresových podkladů, cca 24 % výrobních přípravků a cca 21 % součástek prvního prototypu. V létě roku 2013 ale Ministerstvo obrany Ruska svůj předchozí postoj k typu Il-112V znovu přehodnotilo. Důvodem toho se stala nejen revoluce na Ukrajině, která vedla ke svržení proruské vlády a následně celou zemi uvrhla do zdlouhavé občanské války, ale i změny ve vedení Ministerstva obrany Ruska. Předchozí vedení Ministerstva obrany totiž nebylo typu Il-112V příliš nakloněno. Příslušná smlouva byla nicméně podepsána až dne 14. listopadu 2014. Finální montáž letounu typu Il-112V přitom dostal na starost závod VASO z Voroněže. Na produkci tohoto stroje ale se bude podílet též závod Aviastar-SP z Uljanovska, dodávkami potahových panelů trupu, servisních krytek a dveří, a dalších více než 30 subdodavatelů. Závodu VASO byla kromě vlastní produkce svěřena též kompletace dvou prototypů, jednoho pro letové zkoušky (0101) a jednoho pro statické a únavové zkoušky (0102). K podpisu příslušné smlouvy mezi závodem VASO a JSC S.V. Iljušina ale došlo až dne 25. března 2015. Projekt letounu typu Il-112V, spolu s 1:1 maketou kokpitu, Ministerstvo obrany schválilo dne 11. června 2015. Termín zahájení letových zkoušek prototypu Il-112V (0101) byl stanoven do 30. června 2017. Zatímco závod VASO s výrobou dílů prvního prototypu (0101) započal na konci léta roku 2015, závod Aviastar-SP se do stavby tohoto stroje zapojil v lednu roku 2016. Finální montáž prototypu Il-112V (0101) byla zahájena na konci ledna roku 2017. Se završením první etapy státních zkoušek letounu typu Il-112V se počítá v roce 2019. Ten samý rok by se měly do zkušebního programu zapojit též první dva sériové stroje (0103 a 0104). Ministerstvo obrany Ruska zatím plánuje pro VVS pořídit 48 těchto strojů. Kromě VVS letoun typu Il-112V zajisté najde uplatnění i u řady dalších vládních organizací, včetně FSB a MČS. Dle součastných odhadů by mohly různé ruské vládní agentury do roku 2030 odebrat nejméně 200 letounů tohoto typu. Vývojové plány ale počítají též s civilní nákladní modifikací. Ta přitom ponese označení Il-112T. Pohon prototypů a sériových Il-112V budou obstarávat 2 800 hp motory typu TV7-117ST. Díky instalaci zmíněných pohonných jednotek měl mít letoun typu Il-112V v porovnání s letounem typu An-26 (Curl) o cca 2,4 x vyšší provozní efektivitu a o cca 0,5 x vyšší nosnost. Kromě toho jej měl výrazně překonávat letovými charakteristikami a výkony. Zatímco v případě rychlosti tomu mělo být o cca 100 km/h, dolet letounu typu Il-112V měl být téměř dvojnásobný. Mezitím, v průběhu vývoje, ale došlo ke vzrůstu max. vzletové hmotnosti tohoto stroje z 19,7-ti t na celých 21 t. Díky tomu se stal výkon motorů typu TV7-117ST zcela nedostatečný. To přitom sebou přineslo pokles nosnosti z 6 000 kg na 5 000 kg a doletu s max. zatížením z 3 000 km na pouhých 1 200 km. Díky nedostatečné výkonnosti pohonného systému navíc letoun typu Il-112V nebude moci na své palubě přepravovat více než 50 vojáků, 26 výsadkářů nebo 23 raněných na nosítkách. Aby toho nebylo málo, tak další nárůst vzletové hmotnosti již motory typu TV7-117ST neumožňují. Z tohoto důvodu se výhledově pro letouny typu Il-112V počítá s perspektivním 3 500 hp motorem typu VK-3500. Ten ale zatím ještě není k dispozici.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp (ve stádiu kompletace)

Uživatelé:  žádní

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor a loadmaster

Pohon:       dva turbovrtulové motory typu Klimov TV7-117ST s max. výkonem po 2 800 hp

Radar:        povětrnostní radiolokátor, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   50 vojáků, 26 výsadkářů, 23 raněných na nosítkách nebo náklad do celkové hmotnosti 5 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 8,40 m (13,33 m i s prostorem nad nákladovou rampou) x 2,45 m x 2,42 m

Výzbroj:     žádná

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 27,60 m
Délka:   24,15 m
Výška: 8,89 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 21 000 kg
Max. rychlost: 500 km/h
Praktický dostup:   7 600 m
Max. dolet:    4 100* km

 

* 2 400 km s 3,5 t nákladu; resp. 1 200 km s 5 t nákladu

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 9.3.2017