Iljušin Il-18RT

Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18V (Coot) zastávající roli vzdušného telemetrického měřícího stanoviště

Určení:  měření dráhy letu balistických řízených střel, kosmických raketových nosičů a družic v oblastech nacházejících se mimo dosah pozemních a námořních meřících stanovišť, retranslace signálu mezi sledovanými objekty a pozemními řídícími stanovišti a vyhledávání kosmických návratových těles

Odlišnosti od letounu Il-18V (Coot):

- instalace telemetrické stanice pro měření oscilačních parametrů typu BRS-1S, telemetrické stanice pro měření pomalu se měnících parametrů typu MA-9MKS, časového synchronizátoru typu SEV-12K, záznamové aparatury a pracovních konzol 15-ti operátorů v prostoru kabiny cestujících (to si vyžádalo odstranit z kabiny všechna sedadla pro cestující, stropní police pro příruční zavazadla a jednu palubní toaletu z předního vstupního vestibulu a zkrátit přední šatnu, kuli posunu přepážky oddělující od sebe navzájem přední osobní oddělení od předního vstupního vestibulu, a palubní bufet, kuli posunu přepážky oddělující od sebe navzájem prostřední osobní oddělení od zadního vstupního vestibulu)

- instalace dipólových antén telemetrických stanic typu MA-9MKS a BRS-1S na hřbetu a bocích přední a zadní části trupu

- instalace podlouhlého žihadlovitého dielektrického krytu antény stanice typu MA-9MKS na zádi trupu (k zádi trupu je tento kryt uchycen za pomoci speciálního adaptéru)

- instalace štíhlých doutníkovitých krytů antén retranslačního systému typu Arfa na koncích vodorovné ocasní plochy (VOP)

- instalace nevelkého podlouhlého krytu na levém boku trupu, přímo nad šachtou příďového podvozku (úprava zavedená do konstrukce pouze letounu s registrací CCCP-75840)

- instalace jednoho páru drobných polokapkovitých krytů na bocích zadní části trupu, přímo před VOP alá SL-18 (úprava zavedená do konstrukce pouze letounu s registrací CCCP-75840)

Historie:  První specializovaná vzdušná telemetrická měřící stanoviště sovětské konstrukce vznikla již v roce 1956, a to v rámci programu strategické okřídlené střely typu „350“ Burja z dílny OKB S.A. Lavočkina, která disponovala dosahem 8 000 km. Konkrétně přitom šlo o letouny typu An-2RT a Tu-16RT. Zatímco první z nich nebyl ničím jiným, než modifikací jednomotorového pístového víceúčelového dvouplošníku typu An-2 (Colt), v případě toho druhého šlo o modifikaci středně těžkého dvoumotorového proudového bombardéru typu Tu-16 (Badger A). Důvodem vzniku speciálů typu An-2RT a Tu-16KP se stala skutečnost, že se zkušební exempláře střely typu „350“ Burja při zkušebních letech pohybovaly nad odlehlými, nehostinnými a prakticky neobydlenými oblastmi, ve kterých by vybudování pozemních měřících stanovišť bylo neúnosně nákladné a zřejmě i nereálné. Zmíněné střely konkrétně startovaly ze základny Vladimírovka a dopadaly na sibiřské Kamčatce. Na této trase by přitom bylo nezbytné vybudovat hned 10 až 15 pozemních měřících stanovišť. Krátce nato, na počátku 60. let, se rozhodlo obdobně vyřešit problémy se zajištěním monitorování zkoušek střel, konkrétně strategických balistických střel odpalovaných z ponorkových plavidel, též Sovětské VMF. Základem vzdušného telemetrického měřícího stanoviště pro VMF, které vešlo ve známost jako Il-18RT, se přitom stal středně těžký čtyřmotorový turbovrtulový dopravní letoun typu Il-18V (Coot), a to ne náhodou, neboť disponoval velkým doletem a vytrvalostí, vysokou provozní spolehlivostí, nízkými provozními náklady a objemnou kabinou a navíc byl schopen operovat z letišť s relativně krátkou vzletovou a přistávací dráhou. Na speciál typu Il-18RT byly upraveny, po roce 1964, dva sériové Il-18V (Coot) ze stavu Aeroflotu. Konkrétně přitom šlo o letouny s v.č. 182005301 (CCCP-75840) a 183006901 (CCCP-75528). Na přestavbě těchto dvou strojů na speciál typu Il-18RT a na jejich následném testování se podílely desítky institucí. Nad veškerými pracemi na toto téma pak dohlížela speciálně za tímto účelem sestavená státní komise. Palubní měřící komplex (BIK) speciálu typu Il-18RT se sestával z telemetrické stanice pro měření oscilačních parametrů typu BRS-1S, telemetrické stanice pro měření pomalu se měnících parametrů typu MA-9MKS a časového synchronizátoru typu SEV-12KS a dokázal přijímat telemetrické parametry ze stanic typu RTS-9 a BRS-1, které byly instalovány na testovaných střelách. Jeho obsluhu obstarávalo 15 operátorů. Zatímco letoun Il-18RT (CCCP-75840) VMF převzalo dne 10. února 1965, letoun Il-18RT (CCCP-75528) byl VMF předán dne 28. října toho samého roku. Protože se již od počátku počítalo s tím, že se součástí zkoušek speciálu typu Il-18RT stane sledování reálných objektů, padlo rozhodnutí, aby se tyto stroje zapojily do programu lunárních družic řady Zond zahájeného v roce 1965. Zmíněné družice při svých misích oblétly Měsíc a poté se vracely zpět na Zemi. V první fázi jejich letu byly telemetrické informace přijímány pozemními stanovišti rozmístěnými v okolí kosmodromu. Letouny typu Il-18RT zajišťovaly sledování těchto družic v koncové fázi letu až do okamžiku přistání. Po ukončení mise družice řady Zond dosedaly v okolí turkmenské Kushki nebo v Zakavkazské oblasti. Práci posádek speciálů typu Il-18RT ale tehdy komplikovala skutečnost, že se ještě nevědělo z jaké vzdálenosti bude možné přijímat nerušený rádiový signál od návratového modulu zmíněných družic, stejně jako to, do jaké míry bude mít plazmový štít, který vzniká kolem návratových modulů při průletu horními vrstvami atmosféry, vliv na přenos rádiového signálu. V rámci programu Zond speciály typu Il-18RT operovaly z turkmenského letiště Mary a z letiště Gvardejskoje nacházejícího se na Krymu. Na zmíněné letecké základny byly přitom speciály typu Il-18RT vysílány několik dní před startem, aby s nimi mohly jejich posádky ještě před ostrým nasazením oblétnout předpokládané zóny dopadu. Posláním těchto obletů se přitom kromě výcviku posádek stalo též prověření spojení s pozemním střediskem, neboť to tehdy nebylo ve všech oblastech zrovna ideální, a nalezení nejvíce optimální trasy letu. Zatímco družice řady Zond letěli k Měsíci, speciály typu Il-18RT byly využívány k měření trajektorií jiných kosmických raket startujících z Bajkonuru. Zpáteční let družic řady Zond k Měsíci totiž zabral několik dní. Po završení zkoušek byly oba dva exempláře speciálu typu Il-18RT přelétnuty na letiště Lachta nacházející se poblíž Archangelska. Zmíněné stroje byly používány nejen k monitorování zkoušek nových ponorkových balistických řízených střel, ale i k měření letových trajektorií kosmických prostředků. K posledně uvedenému ale primárně sloužila čtveřice letounů typu Il-20RT. Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než modifikací letounu typu Il-18D (Coot). K těmto účelům byly letouny typu Il-18RT využívány až do druhé poloviny 80. let. Poté jejich poslání převzala pětice letounů typu „976“ (Mainstay C). V tomto případě zase šlo o modifikaci středně těžkého čtyřmotorového proudového transportního letounu typu Il-76MD (Candid B). Letoun Il-18RT (CCCP-75528) byl ke svému původnímu účelu využíván do roku 1986. Poté prošel konverzí na dopravní stroj. Doutníkovité kryty antén stanice typu Arfa, které se nacházely na koncích VOP, byly přitom zachovány, stejně jako žihadlovitý ocasní kryt antény stanice typu MA-9MKS. V této podobě byl pak předán Tichooceánské flotile. Jeho novou domovskou základnou se stal Severomorsk-1. Tichooceánská flotila přitom letoun Il-18RT (CCCP-75528) provozuje, v roli dopravního stroje, do dnešních dnů. Nyní však tento stroj nese registraci RA-75528. Speciál Il-18RT (CCCP-75840) se ve službě udržel o něco déle, do ledna roku 1988. Poté prošel obdobnou konverzí jako předchozí exemplář tohoto speciálu, načež byl přidělen 240. GvOSAP (Gardový samostatný smíšený letecký pluk) spadající pod námořní výcvikové centrum Ostrov nacházející se u Pskova. Zde byl pak využíván ke zdokonalovacímu  výcviku posádek protiponorkových letounů typu Il-38 (May A). Důvodem použití letounu Il-18RT (CCCP-75840) k tomuto účelu se stalo šetření technické životnosti operačních Il-38 (May A). V roce 1998 byl však tento stroj prodán leteckému dopravci IRS-Aero. Předtím ale prošel, v prostorách leteckého opravárenského závodu (ARZ) č.20 z Puškina, generální opravou. Součastně byl zbaven veškeré speciální vojenské avioniky. Brány závodu ARZ č.20 demilitarizovaný Il-18RT (CCCP-75840), který nyní nesl registraci RA-75840, opustil dne 30. září 1998 a společnosti IRS-Aero byl odevzdán dne 2. října toho samého roku. Zmíněná společnost jej přitom převzala se zachovanou instalací doutníkovitých krytů antén systému Arfa na koncích VOP a koncového trupového adaptéru žihadlovitého krytu antény stanice typu MA-9MKS (bez vlastního krytu). Společnost IRS-Aero letoun Il-18RT (RA-75840) provozovala v úpravě pro smíšenou přepravu nákladu a cestujících. Civilní kariéra tohoto stroje ale nebyla dlouhá. Dne 19. listopadu 2001, při charterovém letu na trase Chatanga – Moskva (Domodedovo), byl totiž zcela zničen nárazem o zem poblíž Kaljazinu. Příčinou zmíněné nehody se stalo zablokování výškových kormidel na dolní pozici v důsledku závady na výškovém řízení.

Verze:

Il-18RT – základní výše popsaná úprava letounu typu Il-18RT zastávající roli vzdušného telemetrického měřícího stanoviště

Il-18RT (dopravní vojenský) – úprava letounu typu Il-18RT zastávající roli dopravního stroje. Na dopravní stroj byly ve druhé polovině 80. let upraveny oba dva exempláře speciálu typu Il-18RT. V rámci přestavby na dopravní stroj byly přitom mimo jiné zbaveny též všech antén, tedy vyjma doutníkovitých krytů antén stanice typu Arfa, které byly uchyceny ke koncům VOP, a koncového trupového žihadlovitého krytu stanice typu MA-9MKS.

Il-18RT (dopravní civilní) – civilní úprava letounu typu Il-18RT (dopravní vojenský) bez speciální vojenské avioniky a koncového trupového žihadlovitého krytu stanice typu MA-9MKS. Na tento model byl upraven, v roce 1998, první exemplář speciálu typu Il-18RT.

Vyrobeno:  dva exempláře (oba vznikly konverzí sériových Il-18V)

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a patnáct operátorů

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20K s max. výkonem po 4 000 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema, instalovaný uvnitř špice trupu

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,42 m
Délka:   ?
Výška: 10,17 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015