Iljušin Il-20RT (‘Coot relay mod’)

Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18D (Coot) zastávající roli vzdušného telemetrického měřícího stanoviště

Určení:  měření dráhy letu kosmických nosných raket a družic v oblastech nacházejících se mimo dosah pozemních a námořních meřících stanovišť, retranslace signálu mezi družicemi nacházejícími se na oběžné dráze a pozemními řídícími stanovišti, vyhledávání kosmických návratových modulů a monitorování střeleckých zkoušek vojenských řízených střel

Odlišnosti od letounu Il-18D (Coot):

- instalace antén telemetrické stanice pro měření oscilačních parametrů typu BRS-4S a telemetrického přijímače typu RTS-9 uvnitř mohutného člunovitého krytu s délkou cca 11 m a výškou cca 1 m (a třemi páry obdélníkových přístupových krytek na bocích) nacházejícího se na hřbetu střední části trupu

- instalace antény telemetrické stanice pro měření pomalu se měnících parametrů typu MA-9MKTS uvnitř mohutného žihadlovitého krytu s délkou cca 1,5 m (a nevelkou břitovou anténou na hřbetu), který vybíhá z ocasní části trupu

- instalace časového synchronizátoru typu SEV-12KS

- instalace anténního napájecího zařízení typu AFU-S

- zcela nový interiér přetlakové kabiny v oblasti za pilotním prostorem (zde se u tohoto modelu nachází pracoviště operátorů)

- vystouplá přední část dvířek šachty příďového podvozku alá Il-20M

- absence předního páru postranních kulatých okének alá Il-20M

- instalace nouzového výstupu na místo vrat zadního podpalubního zavazadlového úložného prostoru, která se nacházejí na pravém boku trupu, přímo za křídlem alá Il-20M

Historie:  V průběhu 60. let se SSSR podařilo na oběžnou dráhu Země umístit natolik velký počet družic, že se trajektorie řady z nich již nacházely zcela mimo dosah tehdejších pozemních a námořních telemetrických měřících stanovišť. Protože by výstavba celé sítě nových pozemních telemetrických měřících stanovišť představovala neúnosně nákladnou a v některých odlehlých oblastech SSSR i prakticky neproveditelnou záležitost, s přihlédnutím na kladné zkušenosti s provozem vojenského vzdušného telemetrického stanoviště typu Il-18RT, které používalo VMF ve dvou exemplářích pro monitorování zkoušek balistických řízených střel odpalovaných z ponorkových plavidel, byla OKB-240 S.V. Iljušina dne 28. září 1970 pověřena vývojem obdobného vzdušného telemetrického stanoviště pro potřeby kosmického programu. Požadovaný speciál vešel ve známost pod označením Il-20RT a jeho základem se stal letoun typu Il-20M (Coot A), který nebyl ničím jiným, než modifikací poslední a nejvýkonnější od roku 1966 sériově vyráběné modifikace čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18 (Coot) v podobě modelu Il-18D (Coot). S typem Il-20M (Coot A) přitom tento stroj sdílel uspořádání postranních okének a dveří, stejně jako vypouklá dvířka šachty příďového podvozku. I přes posledně uvedené kola příďového podvozku letounu typu Il-20RT nebyla opatřena blatníčky. Palubní měřící komplex (BIK) tohoto stroje se sestával z telemetrické stanice pro měření oscilačních parametrů typu BRS-4S, telemetrické stanice pro měření pomalu se měnících parametrů typu MA-9MKTS, časového synchronizátoru typu SEV-12KS a anténního napájecího zařízení typu AFU-S a dokázal přijímat telemetrické parametry ze stanic typu RTS-9 (všech verzí), BRS-4 a Tral (všech verzí). Zápis naměřených parametrů byl prováděn za pomoci oscilografu na fotografický papír. Všechny čtyři objednané exempláře letounu typu Il-20RT měla přitom Iljušinova OKB dle zadání pátému polygonu Ministerstva obrany SSSR, resp. kosmodromu Bajkonur, odevzdat v letech 1975 až 1976. Zde pak měla být vypracována metodika jejich nasazení. Na prototyp speciálu typu Il-20RT, který vešel ve známost jako Il-18RTL (CCCP-27220), byl přestavěn sériový Il-18B (Coot) (CCCP-75647), který předtím zastával funkci vzdušné zkušebny experimentálního navigačního systému, známé jako Il-18 Polosa (Il-18P). Zkoušky prototypu Il-18RTL (CCCP-27220), který se vyznačoval instalací rozměrného člunovitého krytu antén (s délkou okolo 11 m a výškou okolo 1 m) na hřbetu trupu, byly realizovány v letech 1971 až 1974. Kromě činnosti nových antén byly za pomoci tohoto stroje prověřeny též pilotní a letové charakteristiky letounu typu Il-20RT, včetně vzletových a přistávacích charakteristik, stoupavosti a doletu, a chování při mimořádných událostech, jakým je např. přerušený vzlet. V průběhu zkušebního programu prototyp Il-18RTL (CCCP-27220) působil z leteckých základem nacházejících se v oblastech s různým klimatem. Konkrétně přitom šlo o letiště Žukovskyj, Vladimírovka, Taškent, Andižan, Fergana, Samarkand, Omsk a Novosibirsk. Všechny čtyři sériové Il-20RT (CCCP-75480 až CCCP-75483) byly postaveny moskevským závodem č.30. Brány tohoto podniku ale tyto stroje opustily bez speciálního vybavení. Jeho instalaci obdržely v prostorách prototypové dílny OKB S.V. Iljušina. Zatímco první dva Il-20RT do Bajkonuru dorazily v roce 1975, předání zbylých dvou objednaných exemplářů tohoto speciálu bylo uskutečněno v listopadu roku 1976. Domovskou základnou všech čtyř exemplářů speciálu typu Il-20RT se stalo letiště Krajnij. Zpočátku byl záďovou anténou stanice typu MA-9MKTS, kterou ukrýval mohutný žihadlovitý kryt, opatřen pouze první sériový Il-20RT (CCCP-75480). Ostatní exempláře tohoto speciálu její instalaci obdržely až později, po završení první fáze letových zkoušek. První fáze letových zkoušek speciálu Il-20RT se rozeběhla dnem 19. října 1976 a byla zaměřena na prověření takticko-technických charakteristik palubní měřící aparatury a vypracování operačních postupů. Do řadového provozu byly všechny čtyři exempláře speciály typu Il-20RT zařazeny v roce 1980. Primárním posláním letounů typu Il-20RT se stalo získávání telemetrických údajů o kosmických raketách startujících z kosmodromu Bajkonur, které se pohybovaly po trajektoriích nacházejících se mimo dosah pozemních telemetrických měřících stanovišť. Kromě toho byly tyto stroje aktivně používány též pro vyhledávání návratových schránek fotoprůzkumných družic. Získané informace o pohybu zmíněných schránek byly přitom vzdušným a pozemních vyhledávacím týmům z paluby letounu typu Il-20RT odesílány v reálném čase. Služby těchto strojů ale využívala též Severní a Tichooceánská flotila VMF, a to při zkušebních a cvičných odpalech okřídlených střel. V některých případech byly letouny typu Il-20RT dokonce jediným dostupným prostředkem, za jehož pomoci bylo možné získávat telemetrické údaje o letících střelách. Toto se konkrétně týkalo raketových pluků, které bázovaly v Tatiščevě a Kostromě. Občasně byly letouny typu Il-20RT používány též pro monitorování testů střel kategorie „vzduch – země“ a bezpilotních vzdušných průzkumných prostředků na polygonu Kapustin Jar. V tomto případě operovaly z nedalekého letiště Vladimírovka. Z této letecké základny ale letouny typu Il-20RT občas působily též v roli rušiče. Střely odpalované z polygonu Kapustin Jar byly totiž často sledovány znepřátelenou ČLR. Nejméně jeden Il-20RT byl proto upraven na rušič. Zmíněná úprava přitom spočívala v instalaci dodatečného vysílače, který využíval stávající antény. Při rušících misích se takto upravený letoun typu Il-20RT pohyboval v okrese Pržvalska, nacházejícím se na území Kyrgyzstánu. K aktivaci rušící aparatury tohoto stroje docházelo v okamžiku, kdy se testovaná okřídlená střela začala přibližovat k jezeru Balchaš, kde se nacházela dopadová plocha. Kromě výše uvedeného se letouny typu Il-20RT podílely též na zkouškách střel na polygonu Letového-zkušebního institutu VVS M. Gromova. Speciály typu Il-20RT ale několikrát zavítaly i na Kamčatku, a to v rámci zkoušek mezikontinentálních balistických střel. Ty sem byly odpalovány z Bajkonuru. Měření telemetrických údajů bojových hlavic balistických střel ale nemálo komplikovala skutečnost, že byly v průběhu letu ke Kamčatce obklopeny oblakem plazmy, který je neprostupný pro rádiový signál. Při získávání telemetrických informací o balistických střelách dopadajících do vod Tichého oceánu nebo kosmických nosných raketách pohybujících se po nestandardních trajektoriích se letouny typu Il-20RT někdy pohybovaly ve vzdálenosti až 1 000 - 1 500 km východně od Kurilských ostrovů. Speciály typu Il-20RT byly v neposlední řadě využívány též k příjímání telemetrických informací od orbitální stanice Mir, která byla vystavěna v letech 1986 až 1996. Ve výčtu kosmických programů, na kterých se tyto stroje podílely, nelze opomenout též zkoušky bezpilotních vztlakových těles typu BOR-4 a BOR-5. Za pomoci vztlakových těles typu BOR-4 a BOR-5 byla přitom prověřována účinnost žáruvzdorných materiálů a aerodynamika raketoplánu typu Buran při sestupu z oběžné dráhy za reálných podmínek. Jejich dopravu na odběžnou dráhu zajišťovaly nosné rakety, které startovaly z polygonu Kapustin Jar. První let vztlakového tělesa typu BOR-4, který se konal dne 5. prosince 1980, byl ještě suborbitální a byl zakončen přistáním u jezera Balchaš. Další lety již byly orbitální a byly zakončeny dopadem do vod Indického oceánu nebo Černého moře, ze kterých jej pak vylovila námořní plavidla. V letech 1982 až 1984 byla vypuštěna celkem čtyři tělesa typu BOR-4, která měla podobu přesné 1:2 aerodynamické zmenšeniny nerealizovaného raketoplánu typu Spiral. Tomu pak, v letech 1984 až 1988, následovalo šest letů těles typu BOR-5. Tento model již byl přesnou 1:8 zmenšeninou budoucího raketoplánu typu Buran. V rámci programu BOR byla dvojice letounů typu Il-20RT vyslána, v noci 14. března 1983, dokonce do příhraniční oblasti válkou zmítaného Afghánistánu, a to i přesto, že se Sovětské VVS v Afghánském konfliktu potýkalo s nemalými ztrátami techniky. Zmíněný let, k němuž se oba letouny typu Il-20RT vydaly z turkmenského letiště Mary, na které dorazily dne 10. března, se přitom stal jediným operačním letem těchto strojů, v jehož průběhu byly získávané informace předávány bezprostředně přímo do kosmodromu. Celou tuto akci přitom kryl celý regiment stíhacích letounů. Jedním z posledních kosmických programů, na kterém se speciály typu Il-20RT podílely, se stal program Energija-Buran, který nebyl ničím jiným, než sovětským ekvivalentem amerického programu kosmického raketoplánu Space Shuttle. Dvojice těchto letounů přitom monitorovala již první neúspěšný let nosné rakety typu Energija (SL-17), ke kterému se vydala dne 15. května 1987 z kormodromu Bajkonur. Tehdy byl ale k jejímu tělu připevněn technologický demonstrátor 80 t vážící bezpilotní bojové orbitální stanice typu 17F19DM Skif-DM (Poljus). V tomto případě oba zmíněné exempláře letounu typu Il-20RT operovaly z Kamčatky. Při jediném letu kompletní sestavy Energija-Buran, který se konal dne 15. listopadu 1988 v bezpilotním módu, se zase letouny typu Il-20RT pohybovaly mezi Džezkazganem a Karagandou. Přitom sbíraly informace o procesu oddělení prvního stupně nosné rakety typu Energija (SL-17) od toho druhého a o pohybu odhozených bloků prvního stupně. Do konce roku 1988 všechny exempláře speciálu typu Il-20RT vykonaly dohromady více než 1 600 letů. Poté, mezi zářím a říjnem 1989, byly předány Severní flotile VMF. Jejich novou domovinou se konkrétně stala základna Severomorsk-1, kde sídlil 403. OPLAP (samostatný pluk protiponorkových letounů), později známý jako 403. OSAP (samostatný smíšený letecký pluk). Tehdejší plány počítaly s tím, že budou nadále využívány k účelu, ke kterému byly navrženy. Protože ale VMF tehdy nemělo pro tak velký počet vzdušných telemetrických měřících stanovišť využití, následně tři z nich nechalo přestavět na dopravní stroje. Důvodem toho se stal útlum ve vývoji raketové techniky, který sebou přinesl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s následnou těžkou ekonomickou krizí. Toto se konkrétně týkalo letounů Il-20RT (RA-75480), Il-20RT (RA-75481) a Il-20RT (RA-75483). Letoun Il-20RT (RA-75480) byl na dopravní stroj přestavěn již v roce 1993. Dne 30. července 2004 jej pak VMF nabídlo k prodeji v kauci. Vzhledem k malému počtu zájemců se ale zmíněná kauce nakonec nekonala. Letoun Il-20RT (RA-75481) byl na dopravní stroj přestavěn v létě roku 1996. V rámci zmíněné přestavby dokonce přišel o rozměrný hřbetní člunovitý kryt. Naproti tomu ocasní žihadlovitý kryt byl u tohoto stroje zachován. Letoun Il-20RT (RA-75481) zpočátku provozoval 242. GvOSAP (Gardový samostatný smíšený letecký pluk) s domovskou základnou Ostrov, která se nachází poblíž Pskova. Později byl tento stroj předán 859. výcvikovému středisku z Ejska. Zde byl pak využíván k výcviku posádek protiponorkových letounů typu Il-38 (May A). Naproti tomu letoun Il-20RT (RA-75483) po přestavbě na dopravní stroj zachovával hřbetní i záďový kryt antén. Pro tento letoun se zase našlo využití v roli štábního salónního stroje. Letouny Il-20RT (RA-75482) a Il-20RT (RA-75483) přitom do dnešních dnů operují ze základny Severomorsk-1. Naproti tomu prototyp Il-18RTL (CCCP-27220) již v srpnu roku 1993 skončil v železném šrotu.

Verze:

Il-18RTL – prototypová modifikace letounu typu Il-20RT. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1971 přestavbou sériového Il-18B (Coot) a od sériového Il-20RT se odlišoval zejména instalací plochých polokapkovitých krytů (se včleněnými dielektrickými panely) na bocích SOP, jedné tyčové směrem dopředu namířené a dvou nevelkých břitových antén nad pilotní kabinou a jednoho páru nevelkých deskových antén s obdélníkovým tvarem na bocích zadní části trupu, přímo před zadními vstupními dveřmi. Posledně uvedené antény byly přitom k bokům trupu uchyceny za pomoci dvou párů nad sebou umístěných pylonů. Odlišné proti modelu Il-20RT bylo ale též uspořádání postranních kulatých okének a zadních přístupových dveří.

Il-20RT – výše popsaná sériová modifikace letounu typu Il-20RT. Tento model byl postaven, v letech 1975 až 1976, v počtu čtyř exemplářů.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Il-18B) a čtyři sériové stroje

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista, palubní inženýr zodpovědný za chod měřícího zařízení, velitel posádky, operátor systému typu SEV-12KS, operátor antén, operátor systému typu RBS-4S a operátor systému typu MA-9MKTS

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20M s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema, instalovaný uvnitř špice trupu

Vybavení:   telemetrická stanice pro měření oscilačních parametrů typu BRS-4S (toto zařízení využívá antény umístěné uvnitř mohutného hřbetního člunovitého krytu) a telemetrická stanice pro měření pomalu se měnících typu MA-9MKTS (toto zařízení využívá anténu umístěnou uvnitř koncového trupového žihadlovitého krytu)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,42 m 
Délka:   ?
Výška: 10,17 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 7.10.2015