Iljušin Il-20M (‘Coot A’)

Typ:  speciální průzkumná modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18D (Coot)

Určení:  získávání informací o pracujících spojovacích prostředcích a poloze a četnosti pozemních radiolokačních stanic a pořizování špionážních snímků v průběhu letu podél státních hranic

Odlišnosti od letounu Il-18D (Coot):

- instalace mohutného cca 8 m dlouhého doutníkovitého pouzdra s anténou radaru s bočním vyzařováním typu Igla-1 na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (spodní polovina tohoto krytu je zhotovena z dielektrického materiálu a je řešena jako odnímatelná – toho se využívá při údržbě)

- instalace bloků radaru typu Igla-1 v předním podpalubním zavazadlovém úložném prostoru

- instalace jednoho páru protáhlých vystouplých zaoblených krytů (s uzavíratelnými průzory fotoaparátů pro šikmé snímkování typu A-87P na bocích střední části a dielektrickými panely antén stanice pro základní radiotechnický průzkum typu Romb-4 na bocích zadní části) na bocích přední části trupu, přímo mezi kabinou pilotů a předními vstupními dveřmi, resp. přímo pod řadou bočních okének (do čela toho pravého je navíc vetknut kruhový lapač vzduchu chladícího zařízení radaru typu Igla-1)

- absence předního páru postranních kulatých okének

- instalace dvou tandemově uspořádaných deskovitých antén s lichoběžníkovým tvarem odposlechového systému typu Višně v ose hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou

- instalace tří tandemově uspořádaných dielektrických krytů, jednoho podlouhlého polokapkovitého následovaného dvojicí polokulovitých, antén stanice pro podrobný radiotechnický průzkum typu Kvadrat-2 na břichu zadní části trupu, v oblasti za odtokovou hranou křídla

- instalace tří nevelkých tandemově uspořádaných párů dielektrických panelů se čtvercovým tvarem na bocích zadní části trupu, v oblasti mezi zadními přístupovými dveřmi a náběžnou hranou SOP

- instalace čtyř nevelkých břitových antén na břichu zadní části trupu

- zesílená konstrukce některých konstrukčních celků draku

- zcela nový interiér přetlakové kabiny v oblasti za pilotním prostorem (zatímco vpředu, přímo za pilotní kabinou, se u tohoto modelu nachází pracoviště operátora fotoaparátů, vzadu je umístěno pracoviště sedmi operátorů ostatních průzkumných systémů a odpočinková místnost s křesly, bufetem, šatnou a WC)

- instalace nových sedadel uvnitř pilotní kabiny umožňujících posádce mít při sobě padák a nouzovou výstroj (identické sedačky mají k dispozici i operátoři)

- modifikovaný kyslíkový systém

- instalace nouzového výstupu na místo vrat zadního podpalubního zavazadlového úložného prostoru, které se nacházejí na pravém boku trupu, přímo za křídlem

- instalace hydraulicky ovládaného výsuvného deflektoru před zadními vstupními dveřmi, které se nacházejí na levém boku trupu (ty totiž nyní zastávají roli druhého nouzového výstupu)

- instalace blatníčku, který zamezuje vrhání štěrku ze vzletové a přistávací dráhy proti přední části břišního krytu antény radaru, nad koly příďového podvozku (přední část dvířek šachty příďového podvozku proto má vypouklý profil)

Historie:  V červenci roku 1956 se rozeběhly operace amerických podzvukových výškových průzkumných letounů typu Lockheed U-2 nad územím SSSR. Protože tyto speciály operovaly ve výškách mezi 20 000 m a 21 000 m, byly zcela nedosažitelným cílem i pro ty nejvýkonnější stíhače sovětské PVO v podobě nadzvukových letounů řady MiG-19 (Farmer). Přítrž zcela beztrestným průnikům letounů typu U-2 do sovětského vzdušného prostoru udělal až příchod pozemních raketových systémů PVO řady S-75 (SA-2 Guideline) a přepadových stíhačů typu Su-9 (Fishpot B) s rychlostí řádu M=2 a operační letovou výškou okolo 20 000 m. Vůbec poslední let letounu typu U-2 nad sovětským územím se konal dne 1. května 1960. Zmíněný let ale předčasně ukončil zásah řízenou střelou protiletadlového raketového systému typu S-75 (SA-2 Guideline). Přímou reakcí na ztrátu letounu typu U-2 nad sovětským územím, která měla za následek nemalý mezinárodní skandál, ze strany USA se stal speciální multisenzorový průzkumný letoun typu Boeing RC-135. Zmíněný stroj nebyl ničím jiným, než modifikací čtyřmotorového proudového tankovacího-transportního letounu typu KC-135 Stratotanker, a byl uzpůsoben pro získávání informací o spojovacích prostředcích protivníka a poloze a četnosti pozemních radiolokačních stanic a pořizování špionážních snímků v průběhu letu podél hranic území potenciálního protivníka. V průběhu misí se tedy letoun typu Boeing RC-135 nepohyboval nad nepřátelským územím, ale ve vzdušném prostoru spřátelených států, popř. nad neutrálními vodami světových moří a oceánů. Díky tomu Sovětská PVO nemohla proti tomuto stroji jakkoliv zakročit. Ono sestřelení letounu jiného státu nad neutrálním územím, popř. nad územím jiného státu, vždy vede k nemalému mezinárodnímu skandálu s těžko předvídatelnými následky. Letouny typu RC-135 byly do výzbroje USAF zařazeny v roce 1964 a staly se cenným zdrojem aktuálních informací o vojenských aktivitách v příhraničních oblastech SSSR a států Varšavské smlouvy. Protože SSSR v období tzv. Studené války na každý západní zbraňový systém odpověděl vlastním zbraňovým systémem s obdobnými nebo mírně lepšími parametry, ani existence průzkumného speciálu typu RC-135 nemohla zůstat bez odezvy. Vývojem domácího protějšku tohoto stroje byl přitom svěřen, výnosem ze dne 27. března 1965, OKB-240 S.V. Iljušina. Zmíněný speciál vešel ve známost pod označením Il-20 a jeho základem se stala poslední a nejvýkonnější od roku 1966 sériově vyráběná modifikace čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18 (Coot) v podobě modelu Il-18D (Coot). Volba na právě tento stroj nepadla náhodou, neboť disponoval velkým doletem (6 500 km) a vytrvalostí, vysokou provozní spolehlivostí, nízkými provozními náklady a objemnou kabinou a navíc byl schopen operovat z letišť s relativně krátkou vzletovou a přistávací dráhou. Hlavním průzkumným senzorem letounu typu Il-20 se stal radiolokátor s bočním vyzařováním typu Igla-1 z dílny SKB-1. Ten byl přitom schopen pořizovat radiolokační snímky terénu s rozlišením blízkým rozlišení snímků pořízených klasickým fotoaparátem za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Radiolokátor typu Igla-1 doplňovala dvojice fotoaparátů pro šikmé snímkování typu A-87P, stanice pro základní radiotechnický průzkum (SIGINT) typu Romb-4, stanice pro podrobný radiotechnický průzkum (SIGINT) typu Kvadrat-2 a odposlechový systém (COMINT) typu Višně. Jeho obsluhu zajišťoval operátor dobře ovládající jazyk a vojenský slang protivníka. Zatímco systém typu Romb-4 dokázal nepřátelskou radiostanici pouze objevit, určit její polohu a pracovní frekvenci, za pomoci systému typu Kvadrat-2 bylo možné zjišťovat řadu dalších parametrů objeveného radiolokátoru. Prototyp speciálu typu Il-20 vznikl, v prostorách moskevského závodu č.30, konverzí sériového Il-18D (Coot). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 9403. Konverze zmíněného stroje na prototyp speciálu Il-20 se rozeběhla dne 6. května 1967 a byla završena na počátku následujícího roku. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 21. března 1968. V průběhu první etapy závodních zkoušek, kterou se podařilo završit v polovině toho samého roku, první prototyp letounu typu Il-20 létal ještě bez instalace radaru. Za chodu první etapy závodních zkoušek se podařilo odhalit, že se tento stroj z hlediska techniky pilotáže od dopravního Il-18D (Coot) odlišuje jen nepatrně. Díky instalaci rozměrného podtrupového dvoutníkovitého krytu antény radaru typu Igla-1 měl ale horší letovou stabilitu. Toto se nicméně projevovalo pouze při letu s vypnutým jedním z vnějších motorů. V tomto letovém režimu se intenzivněji stáčel a nakláněl ve směru vypnutého motoru než standardní Il-18D (Coot). Druhou etapu závodních zkoušek prototyp letounu typu Il-20 již absolvoval s instalací radaru typu Igla-1. Druhá etapa závodních zkoušek tohoto stroje se rozeběhla v roce 1968 a byla úspěšně završena v létě roku 1969. Závodní zkoušky prototypu letounu typu Il-20 se ale neobešly bez mimořádné události. V červnu roku 1968 byl totiž tento stroj málem ztracen při letu zaměřeném na prověření letových vlastností v mezních režimech. Lety realizované za chodu druhé etapy závodních zkoušek byly nakonec započteny pod první etapu zkoušek státních. Druhou etapou státních zkoušek letoun typu Il-20 prošel v letech 1970 až 1971. Protože práce na výrobních podkladech započaly ještě v roce 1968, první sériový Il-20, který vešel ve známost jako Il-20M (Coot A), mohl brány závodu č.30 opustit již v roce 1970. Produkce tohoto speciálu se omezila na 20 strojů. Poslední z nich přitom z montážní linky závodu č.30 sjel v roce 1976. Letouny typu Il-20M (Coot A) tvořily protiváhu americkým letounům řady RC-135. V porovnání s těmito stroji byly ale pomalejší a měly menší dolet. Kromě toho nebyly vybaveny nástavcem pro doplňování paliva za letu. Na druhou stranu šlo o vůbec první multisenzorové průzkumné letouny sovětské konstrukce. Letouny typu Il-20M (Coot A) se nestaly součástí letadlového parku ani jednoho průzkumného pluku či průzkumné letky VVS. Zmíněné stroje provozovaly, z důvodu utajení, tzv. samostatné průzkumné letecké skupiny (ORAO), které podléhaly pod přímé velení GRU (hlavní průzkumný direktorát) generálního štábu VVS. Součástí každé ORAO se obvykle staly dva letouny typu Il-20M (Coot A). Letouny typu Il-20M (Coot A) se zúčastnily též několika velkých cvičení ozbrojených sil. Prvním z nich se staly manévry Dvina, které se konaly mezi 4. a 10. únorem roku 1970. V květnu roku 1971 se pak jeden Il-20M (Coot A) zúčastnil prezentace nové letecké techniky Krystal, která byla pořádána na letišti Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GNIKI VVS) pro nevyšší politické představitele SSSR. Na západě o existenci speciálu typu Il-20M (Coot A) poměrně dlouho neměli ani tušení. Poprvé byl tento stroj objeven, stíhači NATO, až v roce 1978, a to nad vodami Baltského moře. Letouny typu Il-20M (Coot A) operovaly ze základen rozesetých podél hranic SSSR. Od poloviny 70. let se dva tyto stroje staly též součástí letadlového parku 390. samostatného leteckého detachementu (OAO) 16. vzdušné armády (VA) Skupiny sovětských vojsk v Německu (GSVG), který působil z východoněmecké základny Sperenberg (v roce 1978 krátce též ze  základny Oranienburg). Poslední z nich byl ze Sperenbergu odsunut dne 21. června 1994, tedy celé čtyři roky do sjednocení NDR se SRN. Přestože bylo průzkumné vybavení letounů typu Il-20M (Coot A) v 90. letech možné již považovat za zastaralé, pro tyto stroje u VVS to nebyl úplný konec. Důvodem toho se stala nedostupnost náhrady. Poslání těchto strojů byly sice schopny zastat nadzvukové letouny typu Tu-22RDM (Blinder C2) a Tu-22MR (Backfire D). Letounů typu Tu-22RDM (Blinder C2) se ale VVS bylo tehdy nuceno zbavit a letoun typu Tu-22MR (Backfire D) zase vznikl jen ve velmi omezeném počtu. Podstatná část tíhy vzdušného průzkumu proto padla na bedra lehčím taktickým strojům typu MiG-25RB (Foxbat B/D) a Su-24MR (Fencer E). Komplexní průzkum byl však schopen provádět jen druhý uvedený stroj. Mnohé letouny typu Il-20M (Coot A), které se tehdy stále ještě nacházely na inventáři VVS, byly používány pouze v roli dopravních strojů. Dvojice speciálů Il-20M (Coot A) dokonce prošla konverzí na dopravní model Il-18D (Coot). Nevelký počet těchto strojů byl však později podroben modernizačnímu programu. S modernizovanými Il-20M (Coot A) přitom VVS počítá až do příchodu kvalitativně nových průzkumných speciálů typu Tu-214R Frakcija-4. Svůj bojový křest si průzkumný speciál typu Il-20M (Coot A) odbyl v prvním konfliktu v Čečensku (1994 až 1996). Do zmíněného konfliktu konkrétně zasáhly letouny ze stavu 106., 108. a 114. ORAO. V Čečensku byly letouny typu Il-20M (Coot A) používány zejména k SIGINT průzkumu a monitorování rádiové komunikace. Průzkumný speciál typu Il-20M (Coot A) se ale podílel též na operaci, jejíž cílem se stala likvidace prvního čečenského prezidenta D. Dudajeva. Nasazení speciálu typu Il-20M (Coot A) v Čečensku nicméně poukázalo na některé nedostatky. Mezi ty nejvýznamnější bylo přitom možné řadit potíže SIGINT stanice typu Višně se signály na VKV vlnách a absence obousměrného kódovaného datalinku pro přenos získaných informací. Díky posledně uvedenému museli tehdy na pozemních velitelských stanovištích na získané informace čekat čtyři a více hodin. Potíže s monitorováním komunikace na VHF vlnách se ale v průběhu zmíněné mise podařilo odstranit, a to instalací scannerů typu AR-2800 zakoupených za několik set dolarů.

Verze:

Il-20 – prototypová modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Il-18D (Coot) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 25. března 1968

Il-20M – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Tento model byl postaven, v letech 1970 až 1976, v počtu 20-ti exemplářů.

Il-20M1 – pokročilá letounu typu Il-20M (Coot A) s mírně modifikovaným palubním vybavením. Jakékoliv bližší informace o tomto modelu nejsou bohužel k dispozici.

Il-20M (dopravní) – dopravní modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Tento model zcela postrádá instalaci průzkumného vybavení, včetně krytů všech antén. Z hlediska vnějšího vzhledu se tedy takřka shoduje s dopravním Il-18D (Coot). Od toho se odlišuje pouze absencí předního páru postranních kulatých okének a vrat zadního zavazadlového úložného prostoru. Takto byly upraveny dva sériové Il-20M (Coot A). Jeden z nich (v.č. 172011401) byl v roce 1999 prodán ukrajinskému dopravci Lviv Airlines. Ten jej přitom provozoval s registrací UR-BXD (a nápisem „Il-18D“ na bocích přídě trupu). Naproti tomu druhý do standardu Il-18D (Coot) dopracovaný Il-20M (Coot A) (v.č. 172011402 / CCCP-75903) zůstal na inventáři VVS.

Il-20M (modernizovaný) – pokročilá modifikace letounu typu Il-20M (Coot A) s modifikovaným průzkumným vybavením. Tento model postrádá instalaci zadní deskové antény odposlechového systému typu Višně a podtrupových krytů všech tří antén stanice pro podrobný radiotechnický průzkum typu Kvadrat-2. Kromě výše uvedeného se od standardního Il-20M (Coot A) odlišuje instalací rozměrného hranatého dielektrického krytu na břichu zádě trupu, na úrovni posledního páru postranních kulatých okének. Jediný exemplář tohoto modelu (RA-75923) vznikl v polovině roku 1999 konverzí sériového Il-20M (Coot A) (rudá 90 / v.č. 173011501) a svůj veřejný debut si odbyl na statické ukázce airshow, která se konala v srpnu toho samého roku v Čkalovsku.

Il-20M Anagramma – pokročilá modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Tento model vzešel z OKR Anagramma a jeho jediný exemplář vznikl v roce 2004 v prostorách experimentálního závodu EMZ V.M. Mjasiščeva konverzí sériového Il-20M (Coot A). viz. samostatný text

Il-20M Monitor – pokročilá modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Tento model vzešel z OKR Monitor a jeho jediný exemplář vznikl v roce 2009 v prostorách experimentálního závodu EMZ V.M. Mjasiščeva konverzí sériového Il-20M (Coot A). viz. samostatný text

Il-20MS Recenzent – pokročilá modifikace letounu typu Il-20M (Coot A). Tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu Il-20M (Coot A). Prototyp modernizovaného Il-20MS vznikl v prostorách experimentálního závodu EMZ V.M. Mjasiščeva konverzí sériového Il-20M (Coot A) a do oblak se poprvé vydal dne 28. února 2014. V současnosti se vývoj letounu typu Il-20MS, který je produktem OKR Recenzent, nachází ve fázi letových zkoušek. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Il-18D) a 20 sériových strojů

Uživatelé:  Rusko a SSSR

 

Il-20M

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a osm operátorů

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20M s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema, instalovaný uvnitř špice trupu, a syntézový štěrbinový radiolokátor s bočním vyzařováním typu Igla-1, instalovaný uvnitř doutníkovitého kontejneru nacházejícího se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku

Vybavení:   dva fotoaparáty pro šikmé snímkování typu A-87P nebo dvě videokamery typu T-10 (jejich instalace je umístěna uvnitř střední části podlouhlých vystouplých krytů nacházejících se na bocích přední části trupu), stanice pro základní radiotechnický průzkum typu Romb-4, (toto zařízení využívá antény vystavené do zadní části podlouhlých vystouplých krytů nacházejících se na bocích přední části trupu), stanice pro podrobný radiotechnický průzkum typu Kvadrat-2 (toto zařízení využívá tři antény umístěné pod jedním polokapkovitým a dvěma polokulovitými kryty nacházejícími se na břichu zadní části trupu, přímo za křídlem) a odposlechový systém typu Višně (toto zařízení využívá dvě tandemově uspořádané deskové antény s tvarem lichoběžníku nacházející se na hřbetu přední části trupu). V případě potřeby lze tento model vybavit dvojicí fotoaparátů pro vertikální snímkování typu TAFA-10 (s ohniskovou vzdáleností 10 mm), AFA-41/20 (s ohniskovou vzdáleností 20 mm) nebo AFA-42/100 (s ohniskovou vzdáleností 1 000 mm).

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,42 m 
Délka:   35,90 m
Výška: 10,17 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 64 000 kg
Max. rychlost: 675 km/h
Praktický dostup:   8 000 až 10 000 m
Max. dolet:    6 200 km

 

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 30.6.2016