Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18V (Coot) uzpůsobená pro činnost v arktických oblastech

Určení:  zásobování polárních stanic

Odlišnosti od letounu Il-18V (Coot):

- zvětšená zásoba paliva

- instalace větších olejových nádržek uvnitř motorových gondol (v této souvislosti na levoboku přední části všech čtyř křídelních motorových gondol přibyl rozměrný polokapkovitý kryt)

- modifikované spojovací vybavení instalací další radiostanice – v této souvislosti na hřbetu přední části trupu přibyly další antény

- modifikované astronavigační vybavení – v této souvislosti na hřbetu přední části trupu přibyla další astrokopule (její instalace se nachází na úrovni druhého postranního kulatého okénka, mírně vpravo od podélné osy trupu)

- instalace hranatého krytu neznámého systému na břichu přední části trupu, přímo za předními přístupovými dveřmi

- instalace čtyř tandemově uspořádaných dipólových antén radiovýškoměru na břichu trupu, po dvou za příďovým podvozkem a před odtokovou hranou křídla

- instalace modifikovaného předního levého nouzového výstupu bez okénka

Historie:  Provozovatelem středně těžkého čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18 (Coot) se stal též direktorát polárního letectva (UPA) Aeroflotu, který zajišťoval obsluhu velmi řídce osídlených severních a severovýchodních regiónů SSSR. Vůbec prvním letounem z této řady speciálně upraveným pro činnost v severských oblastech se stal letoun Il-18V (v.č. 181002901 / CCCP-75743). Tento stroj se přitom od standardního Il-18V (Coot) odlišoval zejména instalací dodatečných palivových nádrží a větších olejových nádržek. Změn ale doznalo též komunikační a navigační vybavení. Letoun Il-18V (CCCP-75743) zpočátku létal ve standardním zbarvení Aeroflotu. Jediným rozdílem se stal malý nápis „Polarnaja aviacija“ na bocích přídě trupu, přímo za nápisem „Il-18“. Později byly však některé části trupu tohoto stroje, kuli lepší vizualizaci na pozadí ledu a sněhu, nastříkány jasně rudou barvou. Toto se konkrétně týkalo vnějších částí křídla, ocasních ploch a hřbetu trupu. Svůj debut si letoun Il-18V (CCCP-75743) odbyl při zásobování polární stanice Mirnyj, která byla vybudována na Antarktidě. Zásobovací lety mezi Moskvou a zmíněnou stanicí byly vždy velmi náročné, neboť při nich letouny překonávaly několik klimatických oblastí od mrazivých arktických přes horké tropické s velmi rozdílnou vlhkostí vzduchu. Podstatná část této trasy navíc vedla nad širým mořem, popř. nad neobydlenými pustinami bez výrazných navigačních bodů a pozemních radionavigačních zařízení. Ke svému prvnímu letu ke stanici Mirnyj se letoun Il-18V (CCCP-75743) vydal, v doprovodu transportního letounu An-12TP-2 (CCCP-04366), dne 15. dubna 1961. 26 423 km dlouhou trasu Moskva – Mirnyj letoun Il-18V (CCCP-75743) tehdy zalétl průměrnou rychlostí 580 km/h. Celková doba strávená ve vzduchu tohoto stroje činila 44 h a 34 min. V průběhu zmíněného letu letouny Il-18V (CCCP-75743) a An-12TP-2 (CCCP-04366) celkem 8 x doplnily palivo, a to v uzbeckém Taškentu, indickém Dillí, barmanském Rangúnu, indonéské Jakartě, australském Darwinu a Sydney a novozélandském Christenchurchu a na americké antarktické stanici McMurdo. Asi nejvíce dal posádkám zmíněných letounů tehdy zabrat přelet z Christenchurchu na stanici McMurdo, protože se nepodařilo navázat s Američany spojení a získat tak navigační a meteorologické informace. Na Antarktidě letouny Il-18V (CCCP-75743) a An-12TP-2 (CCCP-04366) tehdy strávily celý měsíc. Zatímco letoun An-12TP-2 (CCCP-04366) byl zde využíván k průzkumu do té doby neznámých oblastí a k měření magnetického pole Země, letoun Il-18V (CCCP-75743) součastně vykonal několik letů v zájmu expedice, včetně jednoho neplánovaného letu na americkou základnu McMurdo, jehož posláním se stala evakuace nemocných mechaniků z nedaleké australské výzkumné základny. Zpáteční cestu do Moskvy oba zmíněné letouny podnikly mezi 25. lednem a 2. únorem roku 1962 na té samé trase. Zkušenosti získané při návrhu a nasazení letounu Il-18V (CCCP-75743) při této první letecké výpravě na Antarktidu přitom Iljušin následně zužitkoval v konstrukci arktického speciálu typu Il-18V-26A.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Il-18V)

Uživatelé:  pouze SSSR (Aeroflot)

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a radista

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20 s max. výkonem po 4 000 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema (Toadstool), instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   ?

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015