Berjev Be-6TR

Typ:  pokročilá modifikace těžkého námořního víceúčelového hydroplánu typu Be-6 AŠ-73

Určení:  průzkum na otevřeném moři, vyhledávání vynořených ponorkových plavidel, pátrací a záchranná činnost na moři, pokládání minových zátaras, ničení slabě chráněných hladinových plavidel a pobřežních základen za pomoci neřízených pum a přeprava nákladu a shoz výsadku

Odlišnosti od letounu Be-6 AŠ-73:

- instalace palubního radiolokátoru typu PSBN uvnitř zaobleného dielektrického krytu nacházejícího se nad příďovou obrannou střeleckou věží

- instalace retranslační stanice typu Gals – za její pomoci lze předávat informace získané palubním radiolokátorem pobřežním velitelským stanovištím (výsuvná anténa tohoto zařízení je včleněna do zadní části člunovitého břicha trupu, v oblasti za jeho odstupněním)

- větší počet členů posádky (osm na místo sedmi) – součástí posádky tohoto modelu se stal též operátor radiolokátoru (jeho pracoviště se nachází ve špici trupu)

- instalace nového příďového střeliště s pohyblivým 20 mm kanónem typu B-20E (příďové střeliště modelu Be-6 AŠ-73 bylo osazeno jedním pohyblivým 12,7 mm kulometem typu UBT)

- instalace obranné střelecké věže typu AK-2 s dvojicí pohyblivých 20 mm kanónů typu B-20E v zakončení trupu na místo obranné střelecké věže typu NUB-3 s jedním pohyblivým 12,7 mm kulometem typu UBT

- instalace pohyblivých 20 mm kanónů typu B-20E v bočních obranných střelištích, které se nacházejí za odtokovou hranou křídla, na místo pohyblivých 12,7 mm kulometů typu UBT

- instalace mechanického odmrazovacího systému náběžné hrany křídla a ocasních ploch typu NIIRP

- modifikovaná konstrukce střední části křídla

- modifikovaná konstrukce zadní části trupu

- nová konstrukce překrytu kabiny ocasního střelce - ta má nyní hranatý profil (na místo zaobleného)

- nová konstrukce překrytu pilotní kabiny a kabiny navigátora

- modifikovaný interiér trupu – zde se nyní nachází kabina se sedadly pro 40 výsadkářů

- instalace nouzového výstupu na hřbetu překrytu pilotní kabiny (nouzový výstup modelu Be-6 AŠ-73 měl podobu druhých bočních dveří)

- instalace dodatečných 600 x 1090 mm přístupových dveří na boku trupu (ty jsou vyhrazeny pro výsadkáře)

- instalace kuchyňské linky s plotnou uvnitř kabiny

- instalace nouzového zdroje elektrické energie typu M-10V (malý dvoudobý motor s elektrogenerátorem)

- instalace palubního topení

- modifikované avionické vybavení instalací vysílací radiostanice typu RSB-5 (na místo typu RSB-3bisDD) a samočinného kompasu typu ARK-5 (na místo radiopolokompasu typu RPKO-25)

Historie:  Přestože státní zkoušky prototypu těžkého víceúčelového námořního hydroplánu typu LL-143 z dílny G.M. Berjeva, který vznikl jako perspektivní nástupce amerických obojživelných letounů řady Catalina (Mop) ze stavu Sovětského VMF, zakončilo, dne 27. července 1946, kladné hodnocení, tento dvoumotorový stroj nebylo i přes jeho nesporné kvality možné považovat za plně vyzrálý pro řadovou službu, a to díky slabé obranné výzbroji a zastaralému avionickému vybavení. Do konstrukce druhého prototypu hydroplánu LL-143, který vešel ve známost pod označením Be-6 AŠ-73, byla proto na základě výnosu ze dne 25. dubna 1947 vnesena celá řada změn. Ty se přitom dotkly zejména pohonných jednotek, avioniky a výzbroje. Závodní zkoušky prototypu Be-6 AŠ-73 se rozeběhly dne 2. července 1948 a byly završeny dnem 3. října téhož roku. Z hlediska letových výkonů a ovladatelnosti byl hydroplán typu Be-6 AŠ-73, stejně jako jeho předchůdce v podobě hydroplánu typu LL-143, hodnocen nanejvýš kladně. Díky absenci palubního radiolokátoru jej ale bylo možné již považovat za morálně zastaralou techniku. Kritiku přitom sklidila též obranná výzbroj, výhled z pilotní kabiny, pedály směrového řízení, uspořádání kabiny, která navíc neposkytovala dostatek pohodlí pro dlouhé hlídkové lety, a v neposlední řadě též absence odmrazovacího zařízení náběžné hrany křídla. Díky posledně uvedenému nebylo s tímto strojem prakticky vůbec možné podnikat lety za ztížených meteorologických podmínek. Z tohoto důvodu byla do konstrukce a palubního vybavení dalšího, třetího, prototypu hydroplánu typu Be-6, který vešel ve známost pod označením Be-6TR, vnesena celá řada změn. Změny se přitom konkrétně dotkly překrytu pilotní kabiny, kabiny navigátora a kabiny „ocasního“ střelce, zadní části trupu a střední části křídla. Kromě toho tento stroj obdržel instalaci palubního radaru typu PSBN, odmrazovacího systému a 20 mm kanónů na místo 12,7 mm kulometů. Protože měl být hydroplán typu Be-6TR dle zadání ze dne 12. června 1948, ze kterého vzešel, schopen zastávat poslání nejen průzkumného, ale i výsadkového stroje, změnami prošlo též vnitřní uspořádání kabiny. Zde se přitom podařilo nalézt dostatek prostoru pro 40 plně vyzbrojených výsadkářů. Schopnost vedení pumových a torpédových útoků byla ale u tohoto modelu plně zachována. Zatímco závodní zkoušky prototypu průzkumného-výsadkového hydroplánu typu Be-6TR byly realizovány v srpnu roku 1948, zkouškami státními tento stroj prošel v březnu roku 1950. Státní zkoušky hydroplánu typu Be-6TR byly přitom realizovány v Taganrogu a v Poti, na domovské základně 82. OMDRAE (samostatná eskadra námořních dálkových průzkumných letounů) Černomořské flotily. Protože měl tento stroj před všemi tehdejšími hydroplány a obojživelnými letouny ze stavu VMF v mnohém navrch, v závěrečné zprávě ze státních zkoušek, která byla podepsána dne 31. srpna 1950, stálo, že splňuje požadavky VMF. Mezi hlavní přednosti transportního-průzkumného hydroplánu typu Be-6TR bylo možné řadit snadnou pilotáž, dobrou plavbyschopnost, dobrou stabilitu, schopnost bezpečného letu s jedním pracujícím motorem, snadnou ovladatelnost při vzletovém a přistávacím manévru, instalaci moderního palubního vybavení a víceúčelovost. Jeho pilotáž navíc nekladla velké nároky na fyzičku, což mohli piloti ocenit obzvláště při dlouhých hlídkových letech. Větší kritiku sklidila pouze obranná výzbroj. Protože VMF mezitím, dne 10. června 1950, vypsalo nové technické zadání, které mimo jiné obsahovalo též požadavek na unifikaci avionického vybavení a obranné výzbroje s frontovým proudovým bombardérem typu Il-28 (Beagle) z dílny S.V. Iljušina, sériové výroby se hydroplán typu Be-6 nakonec nedočkal ani v této podobě. Zatímco první prototyp požadované modifikace hydroplánu typu Be-6, která vešla ve známost pod označením Be-6M, vznikl konverzí prototypu průzkumného modelu Be-6 AŠ-73, základem druhého prototypu tohoto modelu se stal přímo prototyp průzkumného-výsadkového modelu Be-6TR. Ten ale ještě předtím, mezi 14. zářím a 25. říjnem roku 1950, prošel zkouškami zaměřenými na prověření vlivu vzletové hmotnosti, bočního větru, výšky vln a chodu motorů na vzletové, přistávací a rolovací charakteristiky. Zmíněné zkoušky byly realizovány na jezeře Kiš, které se nachází poblíž Rigy, a jejich součástí se mimo jiné stalo též prověření náchylnosti hydroplánu typu Be-6 na samovolné vyskakování z vody v průběhu plavby rychlostí blížící se rychlosti vzletové. Z výsledků zmíněných zkoušek přitom vyplynulo, že k tomuto jevu může dojít pouze při chybném přistání na první stupeň dvoustupňového kýlu.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí jediného exempláře letounu Be-6 AŠ-73)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík/střelec, palubní mechanik, radista, operátor radiolokátoru a dva střelci

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov AŠ-73 s max. výkonem po 2 400 hp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBN. Tento typ radaru slouží pro navigaci a vyhledávání a sledování hladinových cílů a jeho instalace je umístěna uvnitř zaobleného dielektrického krytu, který se nachází nad příďovou obrannou střeleckou věží.

Vybavení:   - zaměřovací: denní optický bombardovací zaměřovač typu OPB-5sn, noční optický bombardovací zaměřovač typu NKPB-11 a optický torpédový zaměřovač typu PVT-1 (instalace zmíněných zaměřovačů je umístěna za plochým čelním okénkem kabiny navigátora nacházejícím se přímo pod příďovým střelištěm) a střelecké zaměřovače (jejich instalace je umístěna v obranných střeleckých postech)

Kapacita:    40 plně vyzbrojených výsadkářů

Výzbroj:       dva zdvojené pohyblivé 20 mm kanóny typu B-20E, umístěné po jednom ve střelecké věži typu SEB-3A umístěné na hřbetu trupu a v ocasním střelišti typu AK-2 nacházejícím se přímo pod VOP, a tři pohyblivé 20 mm kanóny téhož typu, instalované po jednom v příďovém střelišti, ve střeleckém postu typu BP-1 včleněném do pravoboku zadní části trupu, přímo za odtokovou hranou křídla, a ve střeleckém postu typu BL-1 včleněném do levoboku zadní části trupu, přímo za odtokovou hranou křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg (neřízené pumy, hlubinné pumy, torpéda a námořní miny), přepravovaná na závěsnících, umístěných pod střední částí křídla

Poslední úpravy provedeny dne: 18.10.2013