Berjev (Iljušin) A-50I

Typ:  exportní modifikace vzdušného střediska včasné výstrahy a řízení typu A-50 (Mainstay A) pro Čínské vzdušné síly (PLAAF)

Určení:  vyhledávání a sledování vzdušných cílů, vyhodnocování vzdušné situace, předávání získaných informací velitelstvím PVO v reálném čase a řízení činnosti stíhacích letounů

Odlišnosti od letounu A-50 (Mainstay A):

- instalace radiolokačního komplexu AWACS typu EL/M-2075 Phalcon izraelské značky Elta na místo ruského radiolokačního komplexu typu Šmelj (Squash Dome). Radiolokační komplex typu Phalcon využívá anténu kategorie AESA, která se sestává ze tří plošných modulů uspořádaných do tvaru rovnoramenného trojúhelníku (s úhlem hran 120° a vrcholem ve směru ocasní části trupu), zatímco anténa radiolokačního komplexu typu Šmelj (Squash Dome) je mechanicky natáčená. V této souvislosti otočný čočkovitý kryt antény radiolokátoru, který měl průměr 10,8 m a až na úzký obdélníkový pás procházející středem byl zhotoven z dielektrického materiálu, nahradil pevný kryt s průměrem 11,5 m, „plechovou“ střední částí s tvarem rovnoramenného trojúhelníku (s vrcholem ve směru ocasní části trupu) a okraji z dielektrického materiálu. Oba dva pylony nesoucí kryt antény radiolokátoru tohoto modelu mají navíc konstantní hloubku v celé výšce, zatímco hloubka nosných pylonů krytu antény radiolokátoru letounu typu A-50 se plynule zmenšuje směrem zdola nahoru.

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum izraelské výroby

- modifikovaný interiér kabiny posádky s odpočinkovou místností se sedadly pro devět osob. Zavedení odpočinkové místnosti přitom u tohoto modelu umožnily podstatně menší rozměry izraelské avioniky.

- instalace modifikovaných palubních systémů, včetně elektroinstalace, systému chlazení komplexu AWACS a kyslíkového systému

- instalace trojúhelníkových dielektrických krytů na místo koncových křídelních oblouků

- instalace dvou konvenčně pojatých ocasních kýlovek s lichoběžníkovým tvarem a zaoblenými hranami na místo rozměrných vodorovných stabilizačních ploch. Jejich instalace se přitom u modelu A-50 nacházela na bocích zadní části podvozkových gondol.

- absence rozměrného lapače vzduchu vetknutého do protáhlého kořene náběžné hrany svislé ocasní plochy

- absence obou párů nevelkých polokapkovitých krytů antén prostředků REB. Zatímco jeden z nich se u modelu A-50 nachází na bocích přední části trupu, v oblasti pod kabinou pilotů, ten druhý je umístěn na bocích zadní části trupu, v oblasti pod ocasními plochami.

- absence deskových antén nacházejících se na břichu přední části trupu

- instalace jedné břitové antény na vrcholu SOP

- instalace dvou nevelkých zkosených břitových antén na hřbetu přední části trupu, v oblasti před krytem antény satelitního navigačního systému, na místo jedné přímé

Historie:  V 60. letech rozsáhlá  síť pozemních radiolokačních stanic včasné výstrahy čínské PVO zdaleka ještě nepokrývala celé území ČLR. Protože toho opakovaně zneužívaly bojové letouny vzdušných sil znepřáteleného Taiwanu pro podnikání provokativních průniků do čínského vzdušného prostoru, což se týkalo zejména hornaté jihovýchodní pobřežní oblasti této země, dne 26. září 1968 byl čínský průmysl pověřen vývojem prvního domácího vzdušného stanoviště řízení a včasné výstrahy (AWACS). Zmíněný stroj vešel ve známost jako KJ-1 (Bull) a vycházel z tehdy již beznadějně zastaralého středně těžkého bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull), který nebyl ničím jiným, než sovětskou bezlicenční kopií amerického Boeingu B-29 Superfortress. Letové zkoušky prototypu AWACS speciálu typu KJ-1 (Bull) se rozeběhly dne 10. června 1971. Přestože vývoj tohoto stroje skončil úspěchem, do výzbroje PLAAF nakonec nebyl zařazen. Mezitím se totiž podařilo znatelně rozšířit a modernizovat síť pozemních radarových stanic včasné výstrahy. Ta přitom nyní již pokrývala podstatnou část území ČLR. Kromě toho průniky Taiwanských letounů do vzdušného prostoru ČLR, které byly hlavním iniciátorem programu KJ-1 (Bull), v průběhu 70. let zcela ustaly. Problematická by přitom byla i využitelnost letounu této kategorie v rámci čínské PVO, protože čínské vzdušné síly tehdy ještě neměly k dispozici žádné dálkové stíhací letouny. Do středu pozornosti PLAAF se letoun kategorie AWACS opět dostal na počátku 80. let. Tehdy se přitom Číňané pokusili vyjednat dodávku amerických letounů typu E-3A Sentry, což by nebylo vůbec možné, kdyby mezitím nedošlo k politickému oteplení vztahů této komunistické země se západem. Jednání ohledně možnosti pořízení zmíněných strojů mělo přitom údajně být jedním z bodů návštěvy amerického prezidenta R.W. Regana ČLR, která se konala v roce 1984. Američané se však dodat tyto stroje Číňanům velmi zdráhali. Veškerým snahám o získání letounů typu E-3A Sentry ale nakonec udělaly přítrž sankce ze strany západních zemí za krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Snahy o získání letounů kategorie AWACS pro PLAAF akcelerovaly na počátku 90. let, a to v přímé reakci na první válku v Perském zálivu, která se rozpoutala v roce 1991. Zmíněný konflikt totiž poukázal na to, že se vojenské vzdušné operace v podmínkách moderního bojiště již prakticky vůbec neobejdou bez vzdušných stanovišť řízení a včasné výstrahy. Krátce po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, se proto Číňané pokusili získat přístup k sovětským AWACS speciálům typu A-50 (Mainstay A), které se rozpadem tohoto státního uskupení náhle ocitly na území osamostatněné Litvy. To se jim ale nepodařilo, neboť byly všechny tyto stroje mezitím přelétnuty na území Ruska. Na druhou stranu rozpad znepřáteleného SSSR Číňanům umožnil navázat obchodní vztahy s Ruskem. Přitom se rozhodli za základ AWACS speciálu pro PLAAF vzít již zmíněný ruský letoun typu A-50 (Mainstay A), neboť vycházel z čtyřmotorového transportního letounu typu Il-76MD (Candid), který již v ČLR létal. Naproti tomu o radiolokační komplex tohoto stroje v podobě typu Šmelj (Squash Dome) Číňané neměli zájem, neboť jej považovali za již zastaralý. Na místo toto požadovali instalaci radiolokačního komplexu západní výroby. V této souvislosti oslovili britskou společnost GEC Marconi a izraelskou společnost Elta Systems. Zatímco prvně uvedená společnosti Číňanům nabídla radiolokátor typu Argus 2000, který byl původně určen pro letoun typu Nimrod, druhá uvedená společnost přišla s nabídkou radiolokátoru typu ELM-2075 Phalcon. Volba ze strany Číňanů přitom padla na druhý uvedený radiolokátor, neboť se díky tomu, že využívá antény s elektronickým vychylováním paprsku (AESA), jedná o pokročilejší konstrukci. Pořízení zmíněného radiolokátoru ale Číňané podmínili tím, že jej Izraelci dodají jako kompletní integrovaný systém do dvou letounů, a to se všemi zárukami. Následně proto společnost Elta začala vyjednávat s ruskou stranou o koupi dvou letounů typu A-50 (Mainstay A) bez radiolokačního komplexu. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o typického odběratele ruské techniky, zmíněná jednání se nakonec poněkud zatáhla. K podpisu příslušné smlouvy mezi ruskou společností TANTK G.M. Berjeva a izraelskou společností IAI o společném postupu při vývoji exportní modifikace letounu typu A-50 (Mainstay A) s instalací radiolokačního komplexu typu ELM-2075 Phalcon, která následně vešla ve známost jako A-50I („AI“), proto došlo až dne 17. června 1997, na 42. Pařížské Air Show. Zmíněná smlouva se přitom stala historicky vůbec prvním zbrojním kontraktem mezi Ruskem a Izraelem. Zatímco Rusové se tímto zavázali dodáním speciálně upravených letounů typu Il-76MD (Candid) s instalací krytu antény radaru, vlastní integraci jednotlivých komponent Phalconu měli zajistit Izraelci. Číňané si přitom objednali jeden letoun typu A-50I (s opcí na další čtyři). V původní projektové podobě tento stroj počítal s instalací jednotlivých prvků anténní soustavy Phalconu v přídi trupu, v zádi trupu a na bocích přední části trupu alá izraelská AWACS modifikace amerického Boeingu 707-320C pro Chile. Nakonec ale před tímto řešením dostala přednost poněkud praktičtější instalace antén uvnitř čočkovitého krytu, který byl uchycen, za pomoci dvou vysokých nosníků, k hřbetu zadní části trupu, v oblasti mezi křídlem a ocasními plochami. Zmíněný kryt ale nebyl řešen jako otočný, neboť ukrýval trojici pevných antén, které byly uspořádány do tvaru rovnoramenného trojúhelníku (s vrcholem ve směru ocasní části trupu). Kryt antény radiolokačního komplexu typu ELM-2075 Phalcon měl mírně větší průměr než kryt ruského radiolokačního komplexu typu Šmelj (Squash Dome). Kromě toho byla celá sestava zmíněného radiolokačního komplexu těžší a vážila celých 13 t. Letoun typu A-50I ale obdržel též konvenčněji pojaté stabilizační plošky. Kromě testů modelu v aerodynamickém tunelu institutu CAGI (Centrální Institut Aero- a Hydrodynamiky) stavbu prvního exempláře letounu A-50I předcházela též série statických a resonančních zkoušek. Speciálně pro ty byla přitom zhotovena část trupu letounu typu Il-76 (Candid) s instalací čočkovitého krytu antény radaru. Při návrhu letounu typu A-50I navíc TANTK G.M. Berjeva vůbec poprvé použila počítačem podporované projektování (CAD). Díky tomu nebylo nutné se zaobírat poněkud časově náročnou stavbou technologické 1:1 makety. První (a zároveň jediný dokončený) exemplář letounu typu A-50I vznikl konverzí sériového A-50 (Mainstay A) s palubním číslem „44“ ze stavu Ruského VVS a od vzletové dráhy taganrogského letiště se napoprvé odlepil dne 28. července 1999. Ještě než byl tento stroj předán Izraelcům, kteří měli v rámci programu A-50I na starost instalaci jednotlivých komponent Phalconu, vykonal celkem patnáct zkušebních a sedm cvičných letů. Do izraelského Tel-Avivu, tento stroj dorazil dne 26. října toho samého roku. Mezitím byla v Taganrogu zahájena stavba dalších tří letounů typu A-50I. Izraelcům měly být přitom všechny tři zmíněné stroje předány do konce roku 2002. Krátce nato se ale Izrael dostal pod tvrdý politický tlak ze strany USA, aby od zmíněného kontraktu odstoupil. Jedním z důvodů toho byly stížnosti Taiwanu, který byl a je spojencem Američanů, neboť v letounu typu A-50I shledal vážnou hrozbu pro svoji bezpečnost. Kromě toho se Američanům nelíbilo, že by ČLR převzetím letounů typu A-50I získala moderní vzdušný AWACS systém mající prakticky srovnatelné výkonnostní parametry s americkým systémem typu E-3 Sentry. Izraelci zpočátku tlaku USA odolávali. Po izraelských volbách, které se konaly v roce 2001 a vedly k změně na postu premiéra, ale nakonec izraelská vláda společnosti Elta exportní povolení odebrala. Následně byl proto prototyp letounu typu A-50I uzemněn, načež z něj byly všechny již nainstalované izraelské systémy demontovány. Společnost Elta ale nakonec nemusela platit žádné penále, neboť nedodržení smlouvy zabránila vyšší moc v podobě odebrání exportního povolení ze strany státu. Později byl v tichosti jediný prototyp letounu typu A-50I předán, přes ruského prostředníka, Číňanům. Do Pekingu přitom tento stroj dorazil v červnu roku 2002. V ČLR pak obdržel, za asistence ruských odborníků, instalaci domácího AWACS systému s anténou kategorie AESA, který vznikl na půdě institutu č.14 z Nanjingu jako nouzové záložní řešení. Takto modifikovaný prototyp letounu A-50I obdržel označení KJ-2000 a do oblak se poprvé vydal dne 11. listopadu 2003. Následně byly na AWACS speciál typu KJ-2000 (Mainring) upraveny ještě čtyři letouny typu Il-76MD (Candid) ze stavu společnosti China United Airlines (komerční divize PLAAF)

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl úpravou sériového A-50)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a 10 operátorů systému DRLO (a popř. ještě druhá směna 9-ti operátorů)

Pohon:        čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp

Radar:         povětrnostní impulsní dopplerovký radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, přímo před kabinu navigátora, navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břichu přídě trupu, přímo pod kabinou navigátora, a přehledový radiolokátor s elektronickým formováním a vychylováním paprsků (AESA) typu EL/M-2057 Phalcon*, instalovaný uvnitř pevného čočkovitého radomu uchyceného, za pomoci dvou pylonů, k hřbetu zadní části trupu, v oblasti za odtokovou hranou křídla. Zmíněný AWACS systém je schopen najednou sledovat až 60 vzdušných cílů. Jeho dálkový dosah přitom činí 370 km.

* jediný dokončený prototyp letounu A-50I instalaci tohoto radiolokátoru postrádal

Poslední úpravy provedeny dne: 15.5.2023