Typ:  speciální modifikace středně těžkého transportního letounu typu Il-76MD-90A zastávající roli vzdušného střediska řízení a včasné výstrahy (DRLO)

Určení:  vyhledávání a sledování vzdušných, pozemních a hladinových cílů, vyhodnocování obrazových a radiofrekvenčních dat získaných vlastním palubním vybavení nebo palubním vybavením jiných prostředků, se kterými se nachází ve spojení, v reálném čase, předávání informací o cílech vzdušným a pozemním prostředkům, řízení vzdušných a pozemních operací a retranslace dat mezi pozemními řídícími stranicemi a bezpilotními vzdušnými prostředky

Odlišnosti od letounu Il-76MD-90A:

- instalace DRLO komplexu typu Premier.

- instalace letového-navigačního systému typu PNK-PM

- instalace obranného komplexu neznámého typu

- instalace komunikačního systému, který zajišťuje spojení se vzdušnými i pozemními prostředky v různých pásmech, neznámého typu. Zmíněný systém využívá více než 30 antén, které jsou rozesety po celém draku.

- instalace palubní energetické jednotky (APU) typu UBE-1700, která pohání, přes společný reduktor, čtyři generátory elektrické energie o celkovém výkonu 480 kVA. Naproti tomu model Il-76MD-90A využívá APU typu TA-12A.

- instalace pracovišť operátorů a bloků DRLO komplexu typu Premier uvnitř bývalého nákladového prostoru

- instalace tabulí ze speciálních skel s pokovenými pojícími vrstvami v okénkách kabiny, která posádku chrání před silným elektromagnetickým zářením. Propustnost světla zmíněných skel přitom činí celých 65 až 70 %, zatímco u speciálních ochranných skel předchozích generací to bylo pouhých 30 %.

- instalace otočného čočkovitého krytu antény radiolokačního systému typu Premier na vrcholech dvou vysokých pylonů (s plynule se zmenšující hloubkou směrem zespoda nahoru), které jsou uchyceny ke hřbetu trupu, v oblasti za odtokovou hranou křídla alá A-50 (zmíněný kryt je vyjma úzké středové obdélníkové části zhotoven z dielektrického materiálu a má rychlost otáčení 12 ot/min)

- instalace dielektrického panelu na přídi trupu na místo čelního zasklení kabiny navigátora, které se nachází přímo mezi kryty povětrnostního a mapovacího radiolokátoru (zasklení kabiny navigátora se omezilo pouze na několik postranních hranatých okének)

- instalace dielektrického krytu s tvarem disku nad pilotní kabinou. Zmíněný kryt je k hřbetu trupu, v oblasti nad pilotní kabinou, uchycen za pomoci nízkého pylonu. K horní ploše zmíněného krytu je připevněna nevelká břitová anténa.

- instalace podlouhlého polokapkovitého dielektrického krytu na hřbetu přední části trupu, přímo před náběžnou hranou křídla. Ten ukrývá antény satelitního komunikačního systému (SATCOM) a navigační antény.

- instalace řady nevelkých břitových antén po obou stranách hřbetního krytu antény SATCOM

- instalace dvou párů lapačů vzduchu v čele gondol hlavního podvozku

- instalace kapsovitého lapače vzduchu na hřbetu zadní části levé podvozkové gondoly

- instalace řady břitových antén na břichu obou gondol hlavního podvozku

- instalace jedné rozměrné břitové antény v ose břicha ocasní části trupu  

- instalace zdvojené lichoběžníkové kýlové stabilizační plochy po stranách ocasní části trupu

- instalace polokulovitého dielektrického krytu na místo koncového aerodynamického krytu trupu

- instalace pylonů se štíhlými vřetenovitými kontejnery pod konci křídla

- instalace nevelkého dielektrického krytu s tvarem disku na odtokové hraně SOP, přímo pod směrovým kormidlem

- instalace řady nevelkých břitových antén na hřbetu vřetenovitého krytu úchytu vodorovné ocasní plochy k svislé ocasní ploše

- instalace jednoho páru nevelkých břitových antén nad konci vodorovné ocasní plochy

Historie:  Přibližně okolo roku 2000 letecká konstrukční kancelář TANTK G.M. Berjeva spolu se společností Afrus, společností, která měla na svědomí interiér prezidentských speciálů vycházejících z velkokapacitního dopravního letounu typu Il-96-300, z vlastní iniciativy zpracovala technický návrh alternativní modifikace DRLO (AWACS) speciálu typu A-50EI (Maindome) s instalací radiolokačního komplexu využívajícího anténu s elektronickým formováním a vychylováním paprsků (AESA) domácí konstrukce na místo izraelského radarového komplexu typu EL/M-205 Phalcon. Zmíněný DRLO speciál obdržel označení A-100, které mělo odkazovat 2 x vyšší výkonnost v porovnání s letounem typu A-50 (Mainstay), a vedení TANTK G.M. Berjeva s ním zamýšlelo oslovit nejen Ruské VVS, ale i čínskou PLAAF. Exportní modifikace letounu typu A-100 vešla ve známost jako A-100E a měla se stát alternativou za letoun typu A-50E, který vzešel ze zadání PLAAF a počítal, stejně jako „indický“ typ A-50EI (Maindome), s izraelským radiolokačním komplexem typu Phalcon. Vývozu typu A-50E do ČLR totiž krátce předtím udělalo přítrž odstoupení Izraelců od projektu. Ti přitom tak učinili pod silným politickým tlakem ze strany USA. PLAAF se proto nakonec muselo spokojit s méně pokročilým domácím typem KJ-2000 (Mainring). Důvody toho, proč se vedení Berjevovi TANTK rozhodlo letoun typu A-100 nabídnout Číňanům, byly ryze ekonomické. Vývoj modifikace tohoto stroje pro Ruské VVS v podobě typu A-100 totiž mělo v úmyslu financovat právě z čínských peněz. Krátce nato vedení TANTK G.M. Berjeva předložilo technický návrh letounu typu A-100E konstrukční kanceláři NPO Vega-M, konstrukční kanceláři, která navrhla radiolokační systém pro DRLO speciál typu A-50 (Mainstay), jediný speciál této kategorie tehdy provozovaný Ruským VVS. Vedení NPO Vega se ale na projektu A-100E odmítla podílet. Důvodem toho byl nedostatek financí. Technický návrh tohoto stroje nicméně získal podporu ze strany vedení moskevského vědecko-výzkumného institutu NIIP V. Tichomirova. Na základě doporučení odborníků NPO Vega-M, kteří se klaněli k použití otočné antény a nikoliv antény pevné, byl technický návrh letounu typu A-100E následně přepracován. V této podobě jej pak, někdy okolo roku 2002, TANTK G.M. Berjeva prezentovala generálnímu štábu Ruského VVS. Protože VVS speciál typu A-100 shledalo za ideálního nástupce DRLO letounů typu A-50 (Mainstay), kterým se technická životnost vzhledem k specifickému namáhání jejich draku při hlídkových misích již tehdy nezadržitelně chýlila ke svému konci, technický návrh tohoto stroje schválilo. Vývoj DRLO speciálu typu A-100 byl přitom Ministerstvem obrany Ruské federace oficiálně objednán dne 28. dubna 2004. Zatímco návrh vlastního letounu typu A-100 dostal, v rámci OKR (zkušebně-konstrukční práce) Premier, na starost TANTK G.M. Berjeva, vývoj radarového systému tohoto stroje byl svěřen NPO Vega-M. S exportní verzí pro PLAAF v podobě typu A-100E se tehdy již nepočítalo. Technické zadání k speciálu typu A-100 bylo přitom VVS schváleno dne 6. května 2006. Základem DRLO speciálu typu A-100 se nakonec stal středně těžký čtyřmotorový proudový transportní letoun typu Il-76MD-90A, který není ničím jiným, než modifikací letounu typu Il-76MD (Candid B), letounu, z něhož vychází DRLO speciál typu A-50 (Mainstay), s instalací modifikovaného křídla, nových motorů a nové avioniky. Zpočátku byl ale zvažován též velkokapacitní transportní letoun typu An-124 (Condor A). Z tohoto důvodu OKR na téma A-100 později, v roce 2013, obdržely šifru Preimer-476. Plány z roku 2010 počítaly se zahájením letových zkoušek prototypu DRLO speciálu typu A-100 v roce 2015. Později, v roce 2012, byl ale tento termín posunut na rok 2017. Důvodem toho se stala nedostupnost letounu typu Il-76MD-90A. Vývoj tohoto stroje se ale nakonec podařilo dotáhnout do stádia sériové výroby již v roce 2014, a tak bylo možné se později vrátit k původnímu plánovanému termínu prvního vzletu, který byl stanoven na rok 2015. Původní plány počítaly též s tím, že první prototyp speciálu typu A-100 vznikne konverzí DRLO speciálu typu A-50 (Mainstay). Letoun Il-76MD-90A se měl stát základem až prototypu druhého. Již v roce 2013 bylo ale od stavby „předprototypu“ na bázi speciálu typu A-50 (Mainstay), který měl nést označení A-101, opuštěno. Široké veřejnosti byl projekt letounu typu A-100 poprvé prezentován v roce 2013 ve formě zmenšeného modelu. Ze zmíněného modelu, který nesl podnikové barvy závodu Aviastar, ale ještě nebylo zřejmé, zda tento stroj bude mít pevný nebo otočným čočkovitý kryt antény radiolokátoru. Teprve až model, který byl poprvé prezentován v únoru roku 2014 a který letoun typu A-100 ztvárňoval v barvách VVS, byl opatřen maketou otočného krytu antény radiolokátoru. Letoun typu A-100 má v porovnání s letounem typu A-50 (Mainstay) vylepšenou aerodynamiku, a to aerodynamičtějším pojetím nosníků otočného čočkovitého krytu antény radiolokátoru, náhradou horizontálních stabilizačních ploch konvenčně řešenou zdvojenou kýlovkou a zrušením různých trupových krytů. Díky tomu a díky instalaci motorů typu PS-90A-76, které mají výrazně nižší spotřebu paliva než motory typu D-30KP-2, pohonné jednotky letounu typu A-50 (Mainstay), má v porovnání s tímto svým předchůdcem znatelně větší vytrvalost. Zatímco vytrvalost letounu typu A-50 (Mainstay) činí pouhé 4 h, letoun typu A-100 je schopen setrvat ve vzduchu bez doplnění paliva za letu až 10 h. Díky tomu může ve vzdálenosti 1 000 km od domovské základny hlídkovat až 6 h, přičemž zbylé 4 h připadají na přílet a odlet (a případnou rezervu). Napájení palubních systémů letounu typu A-100 obstarávají čtyři generátory elektrické energie o celkovém výkonu 480 kVA, které jsou poháněny, přes společný reduktor, palubní energetickou jednotkou (APU) typu UBE-1700 z dílny NPP Aerosila. Zmíněné zařízení bylo navrženo speciálně pro tento letoun a jeho vývoj byl zahájen v roce 2012. Vícerežimový radiolokační systém letounu typu A-100 s elektronickým skenováním ve vertikální a mechanickým skenováním v horizontální rovině a plně digitálním ovládáním podle všeho využívá dva anténní moduly, které jsou umístěny v otočném čočkovitém krytu, jenž je uchycen, za pomoci dvou vysokých pylonů, k hřbetu zadní části trupu alá A-50 (Mainstay). Rychlost otáčení krytu antény DRLO radiolokačního komplexu speciálu typu A-100 činí 12 ot/min, což je dvakrát tolik, co u otočného krytu antény radiolokátoru letounu typu A-50 (Mainstay). Dle zadání má radiolokátor tohoto stroje být schopen sledovat nejméně 300 vzdušných, pozemních a hladinových cílů na vzdálenost přes 600 km. Naproti tomu radiolokátor letounu typu A-50 (Mainstay) dokáže sledovat jen 50 až 60 cílů současně. Ochranu posádky letounu typu A-100 před elektromagnetickým zářením radiolokátoru (a případnými elektromagnetickými pulzy) obstarávají speciální skla v okénkách kabiny s pokovenými pojícími vrstvami. Díky tomu posádky těchto strojů nebudou muset mít zkrácené služby s velmi dlouhými přestávkami mezi nimi, jak je to nutné praktikovat u posádek letounů typu A-50 (Mainstay). Kromě toho byl pro letoun typu A-100 vyvinut, moskevským institutem CNIRTI (Centrální vědecko-výzkumný radiotechnický institut), zcela nový obranný komplex. Zmíněný stroj ale obdržel též nový komunikační systém. Komunikační systém letounu typu A-100 využívá více než 30 antén, které jsou rozesety po celém draku, a zajišťuje spojení se vzdušnými i pozemními prostředky v různých pásmech. Palubní vybavení letounu typu A-100 ale umožňuje též působit v roli vzdušné retranslační stanice. Tato funkce by měla v blízké budoucnosti najít uplatnění při řízení velkých bezpilotních vzdušných prostředků, jakým je např. útočný typ S-70 Ochotnik, mimo přímou rádiovou viditelnost. Palubní vybavení letounu typu A-100 by mělo navíc umožňovat vyhodnocovat obrazová a radiofrekvenční data získaná nejen vlastním palubním vybavení, ale i palubním vybavením jiných prostředků, se kterým se nachází ve spojení, v reálném čase. Kromě toho má být palubní vybavení tohoto stroje schopno přijímat data ze systémů automatického rozpoznání cíle od různých útočných prostředků, vzájemně je porovnávat a dále zpracovávat. Konverzí na první prototyp DRLO speciálu typu A-100 prošel, v prostorách taganrogské TANTK G.M. Berjeva, první sériový exemplář letounu typu Il-76MD-90A (01-03 / 78651). Příslušná smlouva (v hodnotě 3,3 biliónů rublů) byla podepsána dne 15. srpna 2014 na MATF-2014 (International Aviation Transport Forum 2014), které se konalo v Uljanovsku. Podpisem zmíněné smlouvy se přitom závod Aviastar-SP zavázal předáním letounu Il-76MD-90A (01-03 / 78651) TANTK G.M. Berjeva nejpozději ke dni 15. ledna 2015. Brány uljanovského závodu Aviastar-SP letoun Il-76MD-90A (01-03 / 78651) opustil dne 17. června 2014 a do oblak se napoprvé vydal dne 3. října toho samého roku. TANTK G.M. Berjeva byl tento stroj formálně předán, na podnikovém letišti závodu Aviastar-SP, dne 21. listopadu téhož roku. Z Uljanovska do Taganrogu se přitom vydal dne 24. listopadu 2014. Od vzletové dráhy se prototyp letounu typu A-100 (černá 78651 / „Uljanovsk“) poprvé odlepil dne 18. listopadu 2017. Náplní první etapy letových zkoušek tohoto stroje bylo ověření letových vlastností. Posláním druhé etapy letových zkoušek prototypu A-100 (černá 78651) se zase stalo prověření činnosti palubního vybavení. První let v rámci druhé etapy zkušebního programu přitom tento stroj vykonal dne 8. února 2019. Tím byly v podstatě započaty tzv. předběžné zkoušky. Shodný rok prototyp A-100 (černá 78651) obdržel celošedý „kabát“ VVS. Až do té doby tento stroj létal pouze v základové barvě. Současně byl opatřen instalací sedmi párů výmetnic klamných IČ/RL cílů na bocích zadní části trupu a senzorů výstražného protiraketového systému (MAWS) za příďovým podvozkem alá Il-76MD-90A. Tehdejší plány počítaly se zahájením dodávek sériových strojů v letech 2020 až 2021. Závazná objednávka na první sériové A-100 měla být přitom podepsána na konci roku 2018 nebo na počátku roku 2019. Nic z toho se ale nepodařilo splnit. V roce 2014 byly totiž západními zeměmi uvaleny na Rusko sankce za anexi Krymu a podporu proruských ukrajinských separatistů. Další vlna sankcí přišla v roce 2022 za invazi na Ukrajinu, v Rusku oficiálně nazývanou „speciální vojenská operace“, která byla zahájena dne 24. února toho roku. To totiž letoun typu A-100 činilo prakticky nemožným vyrábět, neboť se jeho palubní systémy, včetně radiolokačního systému, spoléhaly na velké množství komponent západní výroby. Veškeré importované komponenty v palubních systémech letounu typu A-100 bylo proto nutné nahradit analogickými systémy tuzemské výroby. Ty ale tehdy nebyly k dispozici a jejich vývoj byl samozřejmě záležitostí na několik let. Za letu byl víceúčelový radio-technický komplex (MBRTK) prototypu A-100 (černá 78651) napoprvé zapnut až dne 10. února 2022. Posláním zmíněného letu se přitom stalo ověření základních funkcí MBRTK a činnosti ostatních palubních systémů za podmínek silného elektromagnetického záření. V tomto případě se ale ještě jednalo o prototypovou verzi zmíněného komplexu s širokým zastoupením západních součástek, se kterou se u sériových strojů již nepočítá. Na zkouškách jednotlivých komponent MBRTK letounu typu A-100 se ale podílí též jeden speciálně upravený letoun typu A-50M (Mainstay B). Tato vzdušná zkušebna je přitom známa jako A-100LL a do oblak se napoprvé vydala dne 26. října 2016. Dle plánů z počátku roku 2022 měly být předběžné zkoušky letounu typu A-100 završeny ten samý rok. Ve shodném roce měl být prototyp A-100 (černá 78651) odevzdán ke zkouškám státním. Státní zkoušky letounu typu A-100 měly být ukončeny v roce 2024. Mezitím, v roce 2020, bylo oznámeno, že se do programu státních zkoušek letounu typu A-100 zapojí ještě jeden prototyp tohoto stroje. Jakékoliv informace o stavbě zmíněného letounu ale nejsou k dispozici do dnešních dnů. Díky nucené „rusifikací“ palubních systémů letounu typu A-100 se nakonec vývoj tohoto stroje do fáze armádních zkoušek dostal až v roce 2024. První operační exempláře letounu typu A-100 by měly být VVS předány v roce 2025. U těchto strojů ale podle všeho nebude „rusifikace“ ještě úplná, a proto se budou částečně spoléhat na zahraniční součástky, které budou podle všeho zakoupeny přes různé prostředníky. Úspěšné dokončení vývoje a zavedení DRLO speciálu typu A-100 má nyní pro Ruské VVS zásadní důležitost. Počty modernizovaných DRLO speciálů typu A-50U (Mainstay D) jsou totiž velmi omezené, zatímco všechny exempláře staršího modelu A-50M (Mainstay B) jsou trvale odstaveny, neboť jsou na moderním bojišti již prakticky nevyužitelné. Aby toho nebylo málo, tak se nepočetná flotila letounů typu A-50U (Mainstay D) dále ztenčila bojovými ztrátami při nasazení ve „speciální vojenské operaci“. Sestřely letounů typu A-50U (Mainstay D) navíc Rusy donutily s těmito stroji létat ve větších vzdálenostech od fronty. A k takovým misím by se více hodil právě typ A-100, neboť jeho radiolokační systém disponuje větším dosahem. VVS si přitom plánuje do roku 2035 pořídit téměř 40 těchto strojů. Zvažována je přitom též modernizace některých odstavených exemplářů DRLO speciálu typu A-50 (Mainstay) na standard A-100.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    ?

Pohon:        čtyři dvouproudové motory typu Aviadvigatěl PS-90A-76 s max. tahem po 16 140 kp

Radar:         povětrnostní radiolokátor, instalovaný uvnitř špice přední části trupu, přímo před kabinu navigátora, navigační radiolokátor, instalovaný uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břichu přídě trupu, přímo pod kabinou navigátora, a radiolokátor systému DRLO, instalovaný uvnitř rozměrného čočkovitého krytu uchyceného za pomoci dvou vysokých pylonů ke hřbetu zadní části trupu, přímo před SOP

Poslední úpravy provedeny dne: 8.10.2024