Lavočkin 150M

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu Lavočkin 150 [Type 3]

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie

Odlišnosti od letounu Lavočkin 150 [Type 3]:

- instalace modifikovaného křídla – to je nyní opatřeno zaoblenými pod úhlem 35° směrem dolů skloněnými winglety a navíc je řešeno jako demontovatelné (křídlo modelu „150“ naproti tomu tvořilo jeden nedělitelný celek se střední částí trupu)

- instalace modifikovaných výškových kormidel s nižší hodnotou aerodynamického vyvážení (20 % na místo 24-ti %)

- větší vnitřní zásoba paliva (780 l na místo 597 l)

- modifikovaná pilotní kabina – ta se vyznačuje větší šířkou (o 80 mm) a navíc je opatřena novým průzračným polokapkovitým překrytem s rovným čelním sklem (na místo zaobleného), čelní a zadní pancéřovou ochrannou deskou, vystřelovací sedačkou a modifikovanou palubní deskou s odlišným rozmístěním přístrojů

- zlepšený přístup k agregátům pohonné jednotky (zvětšením rozměrů stávajících servisních krytek při součastném zavedení krytek nových)

- instalace nového stožáru drátové antény radiostanice s větší výškou

- instalace lahve se stlačeným kyslíkem a akumulátorové baterie uvnitř přední části trupu (na místo uvnitř zádě trupu)

Historie:  Vývojem stíhacího letounu poháněného proudovým motorem typu RD-10 (kopie německého typu JUMO 004B) nebo RD-20 (kopie německého typu BMW 003A) byly v roce 1945 pověřeny hned tři sovětské letecké konstrukční kanceláře, a to OKB A.S. Jakovleva, OKB S.A. Lavočkina a OKB MiG. Zatímco letoun typu MiG-9 (Fargo) z dílny OKB MiG již od počátku počítal s dvojicí slabších 800 kp pohonných jednotek typu RD-20, pohonnou jednotkou jednomotorových letounů typu Jak-15 z dílny OKB A.S. Jakovleva a „150“ [Type 3] z dílny OKB S.A. Lavočkina se stal silnější 900 kp motor typu RD-10. Zatímco typ MiG-9 (Fargo) exceloval letovými výkony, typ Jak-15 se zase díky snadné pilotáži jevil jako nanejvýš výborný prostředek pro přeškolování pilotů z pístové techniky na proudovou. Naproti tomu typ „150“ [Type 3] vykazoval celou řadou nedostatků. Nejvíce byl přitom tento stroj kritizován kuli špatné směrové stabilitě, příliš stísněnému kokpitu, absenci vytápění a ventilace kokpitu, obtíženému přístupu k pohonné jednotce, zejména pak ke startéru (který navíc často sužovaly poruchy), špatné ovladatelnosti při přistávacím manévru, malé zásobě paliva (posledních 30 až 32 l paliva navíc nebylo vůbec možné využít), absenci palivoměru a v neposlední řadě též kuli slabé hlavňové výzbroji. Protože tento první Lavočkinův proudový stíhač kromě výše uvedeného za svým největším konkurentem v podobě letounu typu MiG-9 (Fargo) znatelně zaostával z hlediska letových výkonů, ještě předtím, než byl předán ke státním zkouškám, jeho drak doznal řady konstrukčních změn. Ty se přitom dotkly zejména křídla, pilotní kabiny a palivového systému. Konkrétně pro program státních zkoušek vyčleněný exemplář letounu typu „150“ [Type 3] obdržel instalaci směrem dolů (pod úhlem 35°) skloněných wingletů. Tento zásah do konstrukce křídla přitom představoval přímou reakci na přespříliš vysokou příčnou stabilitu. Z toho samého důvodu bylo současně sníženo aerodynamické vyvážení výškovky. Křídlo zmíněného letounu bylo navíc řešeno jako demontovatelné. Naproti tomu křídlo modelu „150“ [Type 3] tvořilo jeden nedělitelný celek se střední částí trupu, což sebou přinášelo komplikace z hlediska přepravy. Zdaleka nejvíce změn doznal kokpit. Ten byl v první řadě rozšířen (o 80 cm). Díky tomu se v jeho útrobách našel prostor pro vystřelovací sedačku. Současně byl kokpit tohoto stroje opatřen plánovanou pancéřovou ochranou a v neposlední řadě též modifikovaný průzračným překrytem. Změny se přitom dotkly též rozmístění přístrojů na palubní desce, rozmístění některých palubních systémů uvnitř trupu (baterie a lahve se stlačeným kyslíkem) a počtu a rozměrů servisních krytek, které zajišťovaly přístup k jednotlivým agregátům pohonné jednotky. Takto modifikovaný letoun typu „150“ [Type 3] vešel ve známost pod továrním kódem „150M“ a kromě výše uvedeného obdržel též modifikované palivové nádrže s větší kapacitou (780 l na místo 597 l). Ke státním zkouškám byl tento stroj předán dne 24. července 1947. Ještě předtím ale vykonal celkem tři zkušební lety s továrními piloty za kniplem. Jejich cílem se přitom kromě prověření stability a ovladatelnosti stalo též prověření činnosti palubních kanónů ve vzduchu. Státní zkoušky tohoto stroje ale již dne 9. srpna 1947 zastavila závada na pohonné jednotce. Do tohoto data si přitom jediný exemplář letounu „150M“ stihl na své konto připsat pouhých 14 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 7 hod a 27 min. Letové výkony, které se podařilo naměřit v průběhu těchto zkušebních letů, ale nebyly nikterak povzbudivé. Díky instalaci nového překrytu pilotní kabiny, wingletů a nového stožáru antény radiostanice totiž prototyp letounu „150M“ vykazoval v porovnání s modelem „150“ [Type 3] větším čelním aerodynamickým odporem. Protože byl navíc o poznání těžší (o 365 kg), z hlediska max. rychlosti, která činila 805 km/h, za typem „150“ [Type 3] zaostával o celých 73 km/h. Zkrátka přitom přišla i stoupavost. Na výšku 5 000 m byl totiž jediný prototyp letounu „150M“ schopen vystoupat za 7,2 min, zatímco doba výstupu modelu „150“ [Type 3] na tu samou výšku činila pouhých 4,8 min. Kromě toho všeho letoun typu „150M“ vykazoval stejně špatnou příčnou stabilitou jako jeho vývojový předchůdce v podobě modelu „150“ [Type 3]. Kritiku ze strany VVS přitom sklidil i modifikovaný kokpit. To vše spolu s nedostupností nového motoru typu RD-10 pak vedlo k tomu, že se ve státních zkouškách tohoto stroje již dále nepokračovalo. K tomuto rozhodnutí ze strany vedení Lavočkinovi OKB přitom nemalou mírou přispěla též skutečnost, že již tehdy naplno probíhaly státní zkoušky prototypu pokročilejšího jednomotorového stíhače typu „156“ [Type 5].

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí jednoho z prototypů modelu Lavočkin „150“)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-10 (kopie německého typu Junkers JUMO 004B) s max. tahem 900 kp

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SČ-3M

Výzbroj:      dva 23 mm kanóny typu NS-23 se zásobou 70 nábojů na hlaveň, vestavěné do boků spodní poloviny přídě trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 27.6.2013