Lavočkin La-11 (‘Fang’) / Lavočkin „134“

Typ:  dálková doprovodná stíhací modifikace frontového stíhacího letounu typu La-9 (Fritz)

Určení:  ochrana strategických bombardovacích letounů před stíhači protivníka v hloubce území protivníka

Odlišnosti od letounu La-9 (Fritz):

- instalace dalších dvou palivových nádrží uvnitř křídla – díky tomu celkový počet palivových nádrží vzrostl z pěti na šest a celková zásoba paliva z 825 l na 1 100 l.

- instalace vzduchového chladiče oleje uvnitř vypouklého břicha motorové kapoty – v této souvislosti přímo pod čelním příďovým prstencovitým lapačem vzduchu přibyl štíhlý lapač vzduchu s ledvinovitým průřezem (v případě modelu La-9 se instalace olejového chladiče nacházela uvnitř vystouplého krytu umístěného na břichu zádě trupu)

- instalace větší nádržky na olej

- větší palubní zásoba stlačeného kyslíku

- instalace pohodlnější sedačky s pisoárem uvnitř pilotní kabiny

- odlehčená konstrukce draku redukcí počtu synchronních 23 mm kanónů typu NS-23S ze čtyř exemplářů na tři

- zesílená konstrukce podvozku (kuli vyšší vzletové hmotnosti modelu v porovnání s typem La-9)

- rozšířené palubní vybavení o fotoaparát typu AFA-IM a zařízení pro regulaci teploty motorových hlav

- instalace fotokulometu typu S-13 domácí konstrukce na místo fotokulometu typu Fairchid typ 6 americké výroby (jeho instalace se nachází uvnitř náběžné hrany pravé poloviny křídla nebo na hřbetu průzračného překrytu pilotní kabiny) – úprava zavedená do konstrukce až pozdějších sériových strojů (v roce 1951 navíc 150 sériových La-11 v prostorách závodu č.81 obdrželo instalaci radiovýškoměru typu RV-2, přijímače signálu pozemních navigačních radiomajáků typu MRP a radiokompasu typu ARK-5)

Historie:  Výnos ze dne 18. října 1946 kromě specifikací na dvoumístnou cvičně-bojovou verzi pístového stíhacího letounu typu La-9 Fritz („130“), která později vešla ve známost jako UTI La-9 (La-9V), obsahoval též zadání na dálkovou doprovodnou modifikaci tohoto celokovového stíhacího stroje. Protože měl požadovaný letoun zajišťovat stíhací doprovod svazům čtyřmotorových strategických bombardovacích letounů typu Tu-4 Bull (bezlicenční kopie amerického Boeingu B-29 Superfortress), dle zmíněného výnosu neměl být jeho dolet menší než 2 500 km. První prototyp požadovaného dálkového stíhače vešel ve známost pod továrním kódem „134“ a od vzletové dráhy se poprvé odlepil v květnu 1947. Od řadového La-9 (Fritz) se přitom prototyp „134“ odlišoval modifikovaným drakem se zlepšenou aerodynamikou (přesunutím olejového chladiče z vystouplého krytu nacházejícího se na břiše zádě trupu do rozšířeného břicha motorové kapoty) a odlehčenou konstrukcí (vyjmutím jednoho ze čtyř kanónů) a v rámci závodních zkoušek vykonal celkem 18 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 12 hod a 37 min, které byly zaměřeny na stanovení max. rychlosti, stoupavosti, technického doletu a vytrvalosti. Poté, dne 19. června téhož roku, jej převzal Státní zkušební institut vojenského letectva (GK NII VVS). Ten byl přitom zodpovědný za realizaci státních zkoušek. Pět dní nato se do zkušebního programu zapojil druhý prototyp tohoto stroje, který vešel ve známost jako „134D“. Zatímco prototyp „134“ byl stejně jako první sériové La-9 (Fritz) opatřen pěticí křídelních palivových nádrží s celkovým objemem 825 l, vnitřní zásoba paliva prototypu „134D“, který se stal etalonem pro budoucí sériový model, díky zástavbě dalších dvou nádrží do vnějších částí křídla činila celých 1 100 l. Zásobu paliva tohoto stroje bylo přitom možné dále rozšířit zavěšením dvou přídavných nádrží s celkovým objemem 332 l pod konce křídla. Protože měla být délka bojových letů modelu „134D“ v porovnání se standardním La-9 (Fritz) podstatně delší, tento stroj rovněž obdržel větší zásobu oleje a kyslíku a modifikovanou pilotní sedačku se včleněným pisoárem. Jelikož toto vše mělo za následek značný vzrůst hmotnosti proti modelu La-9 (Fritz), letoun typu „134D“ byl současně opatřen instalací modifikovaného podvozku se zesílenou konstrukcí. Protože pohon prototypu „134D“ zajišťoval, stejně jako v případě modelu La-9 (Fritz), hvězdicový (vzduch chlazený) motor typu AŠ-82FN, z hlediska rychlosti a stoupavosti za tímto svým předchůdcem zaostával. Přestože drak tohoto stroje vykazoval menším aerodynamickým odporem (díky vestavbě olejového chladiče pod kapotu motoru), jeho max. rychlost v přízemní výšce byla o 25 km/h menší proti zadání (ve velké výšce za technickým zadáním zaostával o 6 km/h). V průběhu státních zkoušek, které byly ukončeny dnem 24. července 1947, si oba zmíněné prototypy, „134“ a „134D“, na své konto připsaly celkem 71 zkušebních letů, včetně dvou dálkových, s celkovou délkou trvání 59 hod a 13 min. Oba zmíněné dálkové lety byly přitom uskutečněny dne 10. července. Zatímco jeden z nich byl realizován na trase Čkalovsk – Kazaň – Čkalovsk – Dmitrov – Orechovo-Zujevo – Čkalovsk a zabral 4 hod a 54 min, ten druhý trval 2 hod a 47 min a byl pojat jako zpáteční let z Čkalovska do Čekonsary. Oba dva zmíněné lety přitom probíhaly v té samé letové výšce. Zatímco let na prvně uvedené trase byl uskutečněn v ekonomickém letovém režimu, druhá zmíněná trasa byla zalétnuta průměrnou rychlostí 473 km/h. Součástí obou těchto letů se přitom staly též dva 10 až 16 minut trvající simulované vzdušné souboje. Zatímco jeden z nich byl realizován uprostřed trasy, ten druhý v závěru celého letu. Přestože dálkový „134“ vykazoval některými nedostatky a navíc se v konfiguraci s plnými palivovými nádržemi nemohl modelu La-9 (Fritz) z hlediska obratnosti zdaleka rovnat, vzhledem k tomu, že VVS letoun této kategorie evidentně chyběl, byl na základě výnosu ze dne 22. srpna 1947 ještě v tom samém roce zaveden jako model La-11 Fang („140“) do výrobního programu závodu č.21 z Gorkého. Zatímco v průběhu roku 1947 brány zmíněného podniku opustilo celkem 100, v průběhu následujícího roku dalších 650 dálkových stíhačů typu La-11 (Fang). Poté se produkce tohoto stroje zastavila. Nicméně již v roce 1949 byla sériová výroba dálkového La-11 (Fang) opět obnovena. Ve výrobním programu závodu č.21 se tak tento dálkový stíhač nakonec udržel až do roku 1951. Zatímco v roce 1949 jich bylo vyrobeno 150, v roce 1950 dalších 150, v roce 1951 pak 182. Celkový počet vyrobených exemplářů dálkového stíhače typu La-11 (Fang) tedy dosáhl čísla 1 232. V průběhu sériové výroby byla do konstrukce tohoto stroje vnesena celá řada změn. Jenom za rok 1948 jich bylo 210. Přestože sériový La-11 (Fang) vycházel z prototypu „134D“, postrádal koncové křídelní úchyty pro přídavné palivové nádrže. Jejich instalací bylo sice možné zvětšit délku dolet z 2 535 km na 3 250 km, ovšem za cenu drastického zhoršení letových výkonů a charakteristik. Letoun typu La-11 (Fang) se přitom stal historicky vůbec posledním sériově vyráběným a zároveň, spolu s letouny typu La-9 (Fritz) a Jak-9P (Frank), posledním operačním stíhacím letounem sovětské konstrukce s pístovým pohonem. Na domácí půdě létal jak v barvách VVS a PVO, tak i v barvách VMF. Jediným zahraničním provozovatelem tohoto stroje se stala ČLR a KLDR. V barvách vzdušných sil obou zmíněných států se přitom pístový La-11 (Fang) dočkal svého jediného bojového nasazení, a to v prvních letech války v Koreji. Od bojových útvarů VVS, PVO a VMF byly tyto letouny staženy v průběhu první poloviny 50. let. Poté jejich poslání plně převzal nevelký počet proudových doprovodných stíhačů typu MiG-15Sbis.

Verze:

134 – první prototyp letounu La-11 s pěti palivovými nádržemi s celkovým objemem 825 l uvnitř centroplánu a střední části křídla alá La-9

134D – druhý prototyp letounu La-11 se zvětšenou vnitřní zásobou paliva na 1 100 l vestavbou dalších dvou nádrží do křídla. Pod koncové oblouky křídla tohoto stroje bylo navíc možné umístit dvojici přídavných palivových nádrží s celkovým objemem 332 l.

La-11 (140) – základní sériově vyráběná modifikace letounu La-11. Přestože sériový La-11 z konstrukčního hlediska vycházel z prototypu „134D“, postrádal instalaci koncových křídleních závěsníků pro přídavné palivové nádrže.

La-11 (fotoprůzkumný) – modifikace letounu La-11 s instalací pohyblivého fotoaparátu typu AFA-BA-40 uvnitř trupu a závěsníků po přídavné palivové nádrže pod koncovými oblouky křídla alá model „134D“. V konfiguraci s přídavnými nádržemi byl ale průzkumný La-11 značně přetížen. Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového La-11 a továrními zkouškami prošel v červenci 1950. Státní zkoušky tohoto stroje byly úspěšně ukončeny dnem 22. září téhož roku. Poté úpravou na tento průzkumný model prošlo celkem 100 sériových La-11.

Vyrobeno:  1 232 exemplářů

Uživatelé:  ČLR, KLDR a SSSR

La-11

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Švecov AŠ-82FN s max. výkonem 1 850 hp

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

Výzbroj:     tři synchronní 23 mm kanóny typu NS-23S s celkovou zásobou 225 nábojů, vestavěné do hřbetu přídě trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 16.5.2012