Vachmistrov Zveno-5

Typ:  sestava jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-3 4M-17  (ANT-6) a jednoho stíhacího letounu typu Grigorovič I-Z

Určení:  ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka

Odlišnosti letounu typu TB-3 4M-17 ze sestavy Zveno-5 od standardního letounu typu TB-3 4M-17:

- instalace mohutného výklopného (směrem dozadu dolů) závěsníku z trubkové příhradoviny, který slouží k zachytávání a uvolňování „parazitního“ stíhače typu I-Z za letu, na břichu trupu, přímo za trupovou pumovnicí. Vyklápění a sklápění zmíněného závěsníku zajišťuje palubní mechanik za pomoci ručního lanového navijáku se šnekovým převodem.

Odlišnosti letounu typu I-Z ze sestavy Zveno-5 od standardního letounu typu I-Z:

- instalace mohutného nosníku z trubkové příhradoviny se záchytným hákem se zámkem na hřbetu přední části trupu, přímo před pilotní kabinou. Zmíněný hák slouží k zachytávání výklopného podtrupového závěsníku nosného letounu za letu. Kromě toho je navržen tak, aby chránil vrtuli před případným střetem s nosným letounem.

- zesílená konstrukce křídla v oblasti 12. až 14. žebra. V této oblasti se totiž horní plocha křídla tohoto stroje dotýká kol hlavního podvozku nosného letounu.

- instalace druhého úchytu záchytného zařízení nosného letounu na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou. Z tohoto důvodu je tato partie trupu tohoto modelu zesílena.

Historie:  V první polovině 30. let V.S. Vachmistrov navrhl hned několik sestav, které vešly ve známost jako Zveno a sestávaly se z jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-1 (ANT-4) nebo Tupolev TB-3 (ANT-6), který zastával roli nosného letounu, a jednoho až třech „parazitních“ stíhacích letounů různých typů. Jednalo se o mírně upravené modifikace standardních stíhacích letounů typu Tupolev I-4 (ANT-5), Polikarpov I-5 a Grigorovič I-Z. „Parazitní“ stíhací letouny se přitom od svého nosiče odpoutávaly nad cílovou oblastí, aby mu mohly poskytovat ochranu před stíhacími letouny protivníka, a to jak v průběhu vlastního útoku, tak i v průběhu zpátečního letu na domovskou základnu. Systém Zveno tedy speciálně upraveným standardním stíhacím letounům poskytl, díky možnosti doplnění paliva za letu z nádrží nosného letounu v průběhu letu k cílové oblasti, podstatně delší dolet, zatímco bombardovacím letounům typu TB-1 a TB-3 zajistil, díky dodatečnému tahu pohonných jednotek „parazitních“ stíhacích letounů, vyšší nosnost a lepší vzletové charakteristiky. Zatímco u sestav Zveno-1, Zveno-2 a Zveno-3 byly stíhací letouny ke svému mateřskému nosiči připojovány ještě před vzletem, u sestavy Zveno-5 se Vachmistrov rozhodl pro vzdušné spojení. „Parazitní“ stíhač měl tedy vzlétat samostatně a se svým mateřským letounem v podobě těžkého bombardéru typu TB-3 se spojit až v průběhu letu. Přestože se idea vzdušného spojení v hlavě Vachmistrova zrodila již v roce 1933, vývoj Zvena-5 byl oficiálně schválen teprve až dne 5. února 1934. První návrh zmíněného systému počítal s upraveným stíhacím letounem typu I-5 s podtrupovým záchytným hákem. Za jeho pomoci se měl zachytit za výsuvnou „hrazdu“, která měla být uchycena k hřbetu bombardovacího letounu typu TB-3 4M-17, v oblasti za pilotní kabinou. Po zachycení za zmíněnou „hrazdu“, měl být tento stroj posádkou letounu typu TB-3 stáhnut k hřbetu trupu a následně přidělán k hřbetním úchytům. Protože byl tento proces shledán za velmi složitý a nebezpečný, ještě v roce 1934 byl projekt Zvena-5 zcela přepracován. V nové podobě se zmíněná sestava sestávala z jednoho bombardovacího letounu typu TB-3 4M-17  a jednoho stíhacího letounu typu I-Z. Výklopné záchytné zařízení, které bylo zhotoveno z trubkové příhradoviny, se navíc nyní nacházelo na břichu a nikoliv na hřbetu nosného bombardovacího letounu. Zmíněný systém fungoval tak, že palubní mechanik letounu typu TB-3 4M-17 nejprve vyklopil, za pomoci ručního lanového navijáku se šnekovým převodem, záchytné zařízení. Poté se k němu přiblížil, zezadu, „parazitní“ stíhač typu I-Z, který se vyznačoval instalací nosníku se záchytným hákem před pilotní kabinou. Po zachycení výklopného záchytného zařízení záchytným hákem, který byl opatřen zámkem, palubní mechanik za pomoci ručního navijáku, opět přiklopil záchytné zařízení k břichu trupu. Přitom došlo k spojení zmíněného zařízení s druhým spojovacím uzlem „parazitního“ stíhače typu I-Z, který se nacházel za pilotní kabinou. Zkoušky Zvena-5 se rozeběhly dnem 15. března 1935. V rámci zkoušek zmíněného systému bylo nejprve, ke dni 21. března toho samého roku provedeno 25 cvičných kontraktů. V průběhu zmíněných cvičných kontaktů se nejprve „parazitní“ stíhač typu I-Z přiblížil, zezadu, k letounu typu TB-3 4M-17, který se pohyboval rychlostí okolo 140-ti km/h. Poté jeho pilot srovnal rychlost s letounem typu TB-3 4M-17, načež začal pozvolna přidávat plyn, dokud se nezahákl za dolní část vysunutého záchytného zařízení. K prvnímu přiklopení záchytného zařízení se zachyceným letounem typu I-Z k břichu trupu letounu typu TB-3 4M-17 došlo dne 23. března 1935. Toto bylo přitom vůbec první vzdušné spojení dvou letounů za letu na světě. Poté celá formace Zveno-5 sestoupala na výšku 500 m a v této výšce prolétla nad VPD letiště, kde se nacházeli vysoce postavení představitelé VVS. K opětovnému odpojení „parazitního“ stíhače typu I-Z došlo ve výšce 1 200 m. Ke dni 29. března toho samého roku bylo uskutečněno ještě pět takových vzdušných spojení. Zkoušky sestavy Zveno-5 se byly zakončeny kladným hodnocením. Spojení letounu typu I-Z s nosným letounem typu TB-3 se obešlo bez jakýchkoliv komplikací, stejně jako následné rozpojení těchto dvou strojů. Letoun typu TB-3 4M-17 nicméně v této konfiguraci mohl přepravovat pumy pouze na křídelních závěsnících typu DER-13 nebo DER-23. Systém pro zachytávání letounu typu I-Z za letu následně našel uplatnění u sestavy Aviamatka PVO, která v sobě sdružovala jeden nosný letoun a pět „parazitních“ stíhačů.

Vyrobeno:  jeden exemplář (jeden upravený letoun typu TB-3 4M-17 a jeden upravený letoun typu I-Z)

Uživatelé:  žádní

poslední úpravy provedeny dne: 24.10.2019