Vachmistrov Aviamatka PVO

Typ:  sestava jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-3 4M-17 (ANT-6), jednoho stíhacího letounu typu Grigorovič I-Z, dvou stíhacích letounů typu Polikarpov I-5 a dvou stíhacích letounů typu Polikarpov I-16 typ 4

Určení:  obrana strategicky důležitých objektů před vzdušným napadením

Odlišnosti letounu typu TB-3 4M-17 ze sestavy Aviamatka PVO od standardního letounu typu TB-3 4M-17:

- instalace mohutného výklopného (směrem dozadu dolů) závěsníku z trubkové příhradoviny, který slouží k zachytávání a uvolňování „parazitního“ stíhače typu I-Z za letu, na břichu trupu, přímo za trupovou pumovnicí. Vyklápění a sklápění zmíněného závěsníku zajišťuje palubní mechanik za pomoci ručního lanového navijáku se šnekovým převodem. Díky instalaci zmíněného závěsníku tento model může přepravovat pumy pouze na křídelních závěsnících typu DER-13 nebo DER-23.

- instalace úchytů pro dva stíhací letouny typu I-5 na horní ploše křídla, vně vnějších motorových gondol. Každý ze zmíněných úchytů se sestává ze tří trubkových „pyramid“ se zámky, dvou předních malých a jedné zadní velké, která je řešena jako sklopitelná (směrem dozadu). K malým předním „pyramidám“, které jsou instalovány na úrovni předního nosníku křídla, jsou letouny typu I-5 uchyceny hlavními podvozky. Zadní velká „pyramida“ pak podpírá trup stíhačů typu I-5.

- instalace závěsníků trubkové konstrukce pro dva stíhací letouny typu I-16 typ 4 na spodní ploše křídla, vně vnějších motorových gondol. Zmíněné závěsníky se sestávají ze dvou vysokých trubkových „pyramid“, které jsou umístěny vedle sebe, a jednoho jednoduchého zadního trubkového nosníku. K trubkovým „pyramidám“ se přitom letouny typu I-16 typ 4 připevňují za křídla. K zadnímu trubkovému nosníku se zase letouny typu I-16 typ 4 napojují úchytem, který se nachází na hřbetu trupu, přímo za pilotním prostorem.

Odlišnosti letounu typu I-Z ze sestavy Aviamatka PVO od standardního letounu typu I-Z:

- instalace mohutného nosníku z trubkové příhradoviny se záchytným hákem se zámkem na hřbetu přední části trupu, přímo před pilotní kabinou. Zmíněný hák slouží k zachytávání výklopného podtrupového závěsníku nosného letounu za letu. Kromě toho je navržen tak, aby chránil vrtuli před případným střetem s nosným letounem.

- zesílená konstrukce křídla v oblasti 12. až 14. žebra. V této oblasti se totiž horní plocha křídla tohoto stroje dotýká kol hlavního podvozku nosného letounu.

- instalace druhého úchytu záchytného zařízení nosného letounu na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou. Z tohoto důvodu je tato partie trupu tohoto modelu zesílena.

Odlišnosti letounu typu I-5 ze sestavy Aviamatka PVO od standardního letounu typu I-5:

- instalace úchytu zámku zadní „pyramidové“ podpěry na břichu trupu, na úrovni pilotní kabiny (resp. třetího nosného žebra)

Odlišnosti letounu typu I-16 typ 4 ze sestavy Aviamatka PVO od standardního letounu typu I-16 typ 4:

- instalace zámků, které slouží k připojení k předním podkřídlovým nosníkům nosiče s tvarem pyramidy, na horní ploše křídla

- instalace zámku, který slouží k připojení k zadnímu podkřídlovému trubkovému nosníku nosiče, na hřbetu trupu, přímo za pilotním prostorem

Historie:  V první polovině 30. let V.S. Vachmistrov navrhl hned několik sestav, které vešly ve známost jako Zveno a sestávaly se z jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-1 (ANT-4) nebo Tupolev TB-3 (ANT-6), který zastával roli nosného letounu, a jednoho až třech „parazitních“ stíhacích letounů různých typů. Jednalo se o mírně upravené modifikace standardních stíhacích letounů typu Tupolev I-4 (ANT-5), Polikarpov I-5 a Grigorovič I-Z. „Parazitní“ stíhací letouny se přitom od svého nosiče odpoutávaly nad cílovou oblastí, aby mu mohly poskytovat ochranu před stíhacími letouny protivníka, a to jak v průběhu vlastního útoku, tak i v průběhu zpátečního letu na domovskou základnu. V polovině 30. let se V.S. Vachmistrov rozhodl zužitkovat zkušenosti, které nabyl v průběhu projektování a testování Zvena-1 až -5, v konstrukci svého zdaleka největšího Zvena. Zmíněné Zveno vešlo ve známost jako Aviamatka PVO a sestávalo se hned z šesti letounů, jednoho nosného v podobě speciálně upraveného čtyřmotorového bombardéru typu TB-3 4M-17 a pěti stíhačů tří různých typů, jednoho stíhače typu Grigorovič I-Z, dvou stíhačů typu Polikarpov I-5 a dvou stíhačů typu Polikarpov I-16 typ 4. Jako první se k nosnému letounu připojovaly letouny typu I-16 typ 4. K nesení zmíněných strojů sloužila soustava trubkových podkřídlových nosníků s tvarem pyramidy mající obdobnou konstrukci jako podkřídlové nosníky stíhačů typu I-Z nosiče typu TB-3 4M-17 ze sestavy Zveno-3. K jejich zavěšení tedy nebylo nutné používat žádné nájezdové rampy. Před připojením postačovalo s těmito stroji pouze zajet pod vnější části křídla nosiče. Následně byly k nosnému letounu připojeny letouny typu I-5. Ty se připevňovaly k horní ploše křídla, obdobným způsobem jako u Zvena-2. Jejich umístění na křídelní závěsníky se tedy neobešlo bez dlouhých dřevěných nájezdových ramp, které se přistavovaly za odtokovou hranu křídla nosného letounu. Naproti tomu letoun typu I-Z vzlétal samostatně a k nosnému letounu se připojoval až za letu. K tomu sloužil výklopný podtrupový závěsník mající shodnou konstrukci jako výklopný podtrupový závěsník nosného letounu ze sestavy Zveno-5. U sestavy Aviamatka PVO tedy našly uplatnění konstrukční prvky hned z několika předchozích Zven. Jedinou novinkou se stalo začlenění modernějších stíhačů typu I-16 typ 4. Práce na prototypu sestavy Aviamatka PVO probíhaly v kooperaci s moskevským závodem č.22. Zde všechny letouny začleněné do této sestavy prošly náležitými úpravami. Vzletová hmotnost sestavy Aviamatka PVO činila 20 200 kg. Po připojení letounu typu I-Z za letu hmotnost této sestavy vzrostla na 21 700 kg. Hmotnost sestavy Aviamatka PVO bylo ale teoreticky možné navýšit až na 28 000 kg, a to náležitým zesílením konstrukce podvozku a křídla nosného letounu. Sestava Aviamatka PVO byla zamýšlena k obraně strategicky důležitých objektů před vzdušným napadením. Letoun typu TB-3 4M-17 z této sestavy měl tedy zastávat poslání jakési vzdušné letadlové lodě. K odpoutání stíhacích letounů od nosného letounu mělo docházet v okamžiku vzdušného napadení. Protože jim měl palivo až do tohoto okamžiku poskytovat nosný letoun, do boje měly vyrážet s plnými palivovými nádržemi. Ke svému prvnímu letu se sestava Aviamatka PVO vydala, z domovské základny institutu NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS), dne 15. listopadu 1935. K připojení letounu typu I-Z k zbytku sestavy tehdy došlo ve výšce 1 000 m. Poté celá sestava Aviamatka PVO vykonala několik velkých okruhů kolem letiště, načež se všech pět stíhacích letounů odpoutalo od svého nosiče. Ke dni 22. listopadu toho samého roku sestava Aviamatka PVO vykonala celkem tři cvičné a jeden předváděcí/předávací let. Posledně uvedený letový test byl přitom proveden před zraky komisařů VVS. Nikdy předtím ani nikdy potom nebyla za letu testována sestava sestávající z takového počtu letounů. V závěrečné zprávě stálo, že je umisťování letounů typu I-5 na horní plochu křídla letounu typu TB-3 4M-17 příliš komplikované. Instalace podtrupového výklopného závěsníku pro zachytávání a uvolňování letounu typu I-Z za letu byla zase shledána jako velmi nepraktická, neboť letounu typu TB-3 4M-17 umožňovala přepravovat pumy pouze na křídelních závěsnících. Naproti tomu řešení podkřídlových závěsníků stíhacích letounů typu I-16 typ 4 obdrželo kladné hodnocení a bylo doporučeno k dalšímu vývoji. Jednalo se totiž o konvenční konstrukci umožňující poměrně snadné zavěšení stíhacích letounů typu I-16 typ 4. To vedlo ke vzniku sestavy Zveno-6, která se sestávala z jednoho bombardovacího letounu typu TB-3 4M-17 a dvou stíhacích letounů typu I-16 typ 4.

Vyrobeno:  jeden exemplář (jeden upravený letoun typu TB-3 4M-17, jeden upravený letoun typu I-Z, dva upravené letouny typu I-5 a dva upravené letouny typu I-16 typ 4)

Uživatelé:  žádní

Poslední úpravy provedeny dne: 31.10.2019