Vachmistrov Zveno-4

Typ:  sestava jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-3 4M-17 (ANT-6) a jednoho stíhacího letounu typu Polikarpov I-5

Určení:  ověření možnosti zlepšení vzletových a přistávacích charakteristik letounu typu TB-3 4M-17 za pomoci „vlečného“ letounu

Odlišnosti od letounu TB-3 4M-17:

- instalace trupu stíhacího letounu typu I-5 bez křídla, ocasních ploch a podvozku na hřbetu trupu, přímo za pilotním prostorem. Trup zmíněného stíhače je přitom k hřbetu trupu tohoto modelu připevněn za pomoci soustavy vysokých vzpěr trubkové konstrukce.

Historie: V první polovině 30. let V.S. Vachmistrov navrhl hned několik sestav, které vešly ve známost jako Zveno a sestávaly se z jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-1 (ANT-4) nebo Tupolev TB-3 (ANT-6), který zastával roli nosného letounu, a jednoho až třech „parazitních“ stíhacích letounů různých typů. Jednalo se o mírně upravené modifikace standardních stíhacích letounů typu Tupolev I-4 (ANT-5), Polikarpov I-5 a Grigorovič I-Z. „Parazitní“ stíhací letouny se přitom od svého nosiče odpoutávaly nad cílovou oblastí, aby mu mohly poskytovat ochranu před stíhacími letouny protivníka, a to jak v průběhu vlastního útoku, tak i v průběhu zpátečního letu na domovskou základnu. Systém Zveno tedy speciálně upraveným standardním stíhacím letounům poskytl, díky možnosti doplnění paliva za letu z nádrží nosného letounu v průběhu letu k cílové oblasti, podstatně delší dolet, zatímco bombardovacím letounům typu TB-1 a TB-3 zajistil, díky dodatečnému tahu pohonných jednotek „parazitních“ stíhacích letounů, vyšší nosnost a lepší vzletové charakteristiky. Posledně uvedené přitom dalo v roce 1932 za vznik myšlence použití speciálního levného a výrobně nenáročného lehkého letounu s výkonným motorem a účinnou vrtulí k zlepšování vzletových charakteristik a letových výkonů čtyřmotorového bombardovacího letounu typu TB-3 v přetížené konfiguraci. Zmíněný stroj vešel ve známost jako Tjagač a při vzletu měl v podstatě zastávat poslání odhazovatelných startovacích raket (JATO), které tehdy ještě nebyly k dispozici. Při letu bombardovacího letounu typu TB-3 k cíly měl zase plnit obdobný účel, jako vlečný letoun bezmotorových kluzáků. Tato poněkud neortodoxní Vachmistrova idea se přitom s oficiální podporou setkala dne 26. prosince 1932. Zpracováním projektu Tjagače byl pověřen P.D. Samsonov, specialista na hydroplány působící při CKB (Centrální konstrukční kancelář). Samsonov přitom zmíněný stroj pojal jako jednomístný hornoplošník s aerodynamicky vytříbeným vřetenovitým trupem s půdorysem na výšku postavené elipsy a délkou 8,1 m, přímým křídlem s lichoběžníkovým půdorysem a zaoblenými koncovými oblouky s rozpětím 12,0 m a klasicky koncipovanými ocasními plochami. Ocasní plochy tohoto stroje se měly sestávat z jedné nevelké SOP, která měla tvořit zakončení trupu, a jedné vyztužené VOP s lichoběžníkovým půdorysem a zaoblenými koncovými oblouky. Ve výrazně robustnější přední části trupu Tjagače se měla nacházet instalace pohonné jednotky s palivovou nádrží. V případě pohonné jednotky volba padla na 1 000 hp pístový motor typu Asso-1000 italské značky Isotta-Fraschini. Zmíněný motor byl tehdy jedním z nejvýkonnějších motorů na světě a měl roztáčet jednou rozměrnou tažnou vrtuli s průměrem 4,5 m. Jednomístný pilotní prostor Tjagače se měl nacházet přímo před SOP a měl být řešen jako krytý. Na zadní část překrytu pilotního prostoru tohoto stroje měla navazovat SOP. Přistávací zařízení Tjagače měl tvořit tříbodový podvozek ostruhového typu. Koly měly přitom být opatřeny pouze hlavní podvozky. Podvozková kola tohoto stroje měla navíc mít kapkovité aerodynamické kryty. Úvodní projekt Tjagače přitom Samsonov zpracoval a prezentoval na počátku února roku 1933. Projekt zmíněného stroje ale nakonec neopustil rýsovací prkno. Následně byl proto k hřbetu trupu jednoho bombardovacího letounu typu TB-3 4M-17, v oblasti za pilotní kabinou, uchycen, za pomoci soustavy vzpěr trubkové konstrukce, trup stíhacího letounu typu I-5. Zmíněný trup byl zbaven křídla, ocasních ploch i podvozku a ukrýval 480 hp hvězdicový devítiválec typu M-22 z dílny A.D. Švecova. Celá tato sestava vešla ve známost jako Zveno-4 a měla hmotnost 18 175 kg, z čehož 17 200 kg připadalo na letoun typu TB-3 4M-17 a 975 kg na trup letounu typu I-5. V roce 1935 sestava Zveno-4 vykonala celkem čtyři zkušební lety, z toho dva s vypnutým motorem typu M-22. Z výsledků zmíněných zkoušek vyplynulo, že díky výkonu motoru „vlečného“ letounu typu I-5 letoun typu TB-3 4M-17 má o 10 km/h vyšší rychlost, o 350 m větší dostup, o 5 sec kratší rozjez při vzletu a vyšší stoupavost. Na výšku 3 000 m byla přitom sestava Zveno-4 schopna vystoupat za 7 až 8 min. Protože se jednalo jen o nepatrný vzrůst výkonnosti, další pokračování testů Zvena-4 bylo shledáno za neúčelné.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (jeden upravený letoun typu TB-3 4M-17 a jeden upravený letoun typu I-5)

Uživatelé:  žádní