Vachmistrov Zveno-2

Typ:  sestava jednoho těžkého bombardovacího letounu typu Tupolev TB-3 4M-17 (ANT-6) a tří stíhacích letounů typu Polikarpov I-5

Určení:  ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka

Odlišnosti letounu typu TB-3 4M-17 ze sestavy Zveno-2 od standardního letounu typu TB-3 4M-17:

- instalace úchytů pro dva stíhací letouny typu I-5 na horní ploše křídla, vně vnějších motorových gondol. Každý ze zmíněných úchytů se sestává ze tří trubkových „pyramid“ se zámky, dvou předních malých a jedné zadní velké, která je řešena jako sklopitelná (směrem dozadu). K malým předním „pyramidám“, které jsou instalovány na úrovni předního nosníku křídla, jsou letouny typu I-5 uchyceny hlavními podvozky. Zadní velká „pyramida“ pak podpírá trup stíhačů typu I-5.

- instalace úchytu pro další stíhací letoun typu I-5 na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou. Zmíněný úchyt má obdobnou konstrukci jako úchyty křídelní. Vně předních „pyramid“ jsou navíc instalovány protáhlé „žlaby“ pro kola hlavního podvozku neseného stíhače.

Odlišnosti letounu typu I-5 ze sestavy Zveno-2 od standardního letounu typu I-5:

- instalace úchytu zámku zadní „pyramidové“ podpěry na břichu trupu, na úrovni pilotní kabiny (resp. třetího nosného žebra)

Historie:  V roce 1930 V.S. Vachmistrov přišel s myšlenkou spojení jednoho dvoumotorového bombardovacího letounu typu Tupolev TB-1 (ANT-4) se dvěma stíhacími letouny typu Tupolev I-4 (ANT-5). Ty se měly od letounu typu TB-1 odpoutávat až nad cílovou oblastí, aby mu mohly poskytovat ochranu před stíhacími letouny protivníka, a to jak v průběhu vlastního útoku, tak i v průběhu zpátečního letu na domovskou základnu. Zmíněný systém vešel ve známost jako Zveno-1 a letounu typu TB-1 zajistil, díky dodatečnému tahu pohonných jednotek letounů typu I-4, vyšší nosnost a lepší vzletové charakteristiky, zatímco letounům typu I-4 poskytl, díky možnosti doplnění paliva za letu z nádrží nosného letounu v průběhu letu k cílové oblasti, podstatně delší dolet. Zkoušky prvního ze dvou Zven-1 byly realizovány v letech 1931 až 1932 a byly završeny kladným hodnocením. Následně bylo proto rozhodnuto, aby byla postavena letka Zven pro potřeby operačních zkoušek. Kromě toho padlo rozhodnutí, aby byla prověřena též možnost vypouštění dvou stíhacích letounů typu Polikarpov I-5 z křídla letounu typu TB-1 a následně též možnost nesení stíhacích letounů typu I-4 a I-5 těžším čtyřmotorovým bombardovacím letounem typu Tupolev TB-3 (ANT-6). První Zveno na bázi letounu typu TB-3 vešlo ve známost jako Zveno-2 a jeho součástí se kromě zmíněného stroje staly též tři stíhací letouny typu I-5. Pro potřeby zkoušek sestavy Zveno-2 byl v zimě 1932 až 1933 upraven jeden bombardovací letoun typu TB-3 4M-17. Zmíněný stroj nejprve obdržel instalaci úchytů pouze dva stíhací letouny typu I-5. Ty se nacházely na horní ploše křídla a měly obdobnou konstrukci, jakou měly křídelní úchyty „parazitních“ stíhačů letounu typu TB-1 ze sestavy Zveno-1. Dřevěné nájezdové rampy, za jejichž pomoci byly stíhací letouny typu I-5 umisťovány na horní plochu křídla tohoto stroje, byly ale znatelně delší. Úchytem pro třetí stíhač typu I-5 byl ten samý letoun opatřen až později. Zmíněný úchyt se přitom nacházel na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou. Umisťování letounu typu I-5 na hřbet trupu letounu typu TB-3 bylo nejspíš prováděno za pomoci jeřábu. Zkouškami sestava Zveno-2 prošla mezi červnem a zářím roku 1933, a to nejprve v konfiguraci s jedním, poté se dvěma a následně se třemi stíhači typu I-5. Z výsledků zmíněných zkoušek vyplynulo, že použité křídelní úchyty „parazitních“ stíhačů nejsou pro letoun typu TB-3 4M-17 vhodné. Aby toho nebylo málo, tak umístění „parazitních“ stíhačů na horní plochu křídla tohoto stroje bylo znatelně komplikovanější, než u letounu typu TB-1. Přímou reakcí na tuto skutečnost ze strany Vachmistrova byla sestava Zveno-3. V rámci této sestavy byl bombardovací letoun typu TB-3 opatřen instalací výsuvných závěsníků pro dva stíhací letouny typu Grigorovič I-Z pod křídlem. Jediný let Zvena-3, který byl uskutečněn v červenci roku 1934, ale skončil tragickou havárií, kterou nepřežil pilot jednoho z „parazitních“ stíhačů. Protože zmíněná nehoda vedla k zastavení celého programu Zveno-3, v následujícím roce byly zkoušky Zvena-2 opět obnoveny. Mezi 15. květnem a 13. srpnem roku 1935 tak Zveno-2 prošlo taktickými zkouškami v konfiguraci se dvěma stíhači typu I-5. Posláním zmíněných zkoušek se stalo ověření možnosti přečerpávání paliva z nádrží nosného letounu typu TB-3 4M-17 do nádrží „parazitních“ stíhačů typu I-5 v průběhu letu, vypracování metodiky vzdušného tankování, vypracování taktiky bojového nasazení celé sestavy Zveno-2 a ověření možnosti odražení náhlého útoku stíhacích letounů protivníka na bombardovací letoun typu TB-3 za pomoci „parazitních“ stíhačů typu I-5. Celá sestava Zveno-2 měla v této konfiguraci vzletovou hmotnost 21 300 kg, z čehož 19 000 kg připadalo na letoun typu TB-3 4M-17 (se zásobou paliva 4 700 kg a nákladem pum 1 000 kg) a 2 x 1 300 kg na letouny typu I-5. Při jednom ze závěrečných testů zmíněná sestava vzlétla z letiště Ščelkovo. Po 570-ti km se ve výšce 1 200 m (max. dostup Zvena-2 činil 1 500 m) při rychlosti 165 km/h od křídla letounu typu TB-3 4M-17 odpoutaly oba dva stíhače typu I-5 (s plnými palivovými nádržemi). Zmíněné stroje nejprve podnikly 5-ti min simulovaný přepad nepřátelského stíhače, načež se vydaly na zpáteční cestu na leteckou základnu Ščelkovo. Po dalších 130-ti km letoun typu TB-3 4M-17 odhodil náklad pum na stanoveném místě a poté se též vrátil zpět na svou domovskou základnu. Celkem zmíněný bombardovací stroj urazil vzdálenost 1 360 km. Taktické zkoušky Zvena-2 potvrdily možnost vypuštění „parazitních“ stíhačů typu I-5 mateřským letounem typu TB-3 4M-17 ve vzdálenosti od domovské základny odpovídající dvojnásobku jejich operačního poloměru. Dolet nosného letounu byl přitom přinejmenším shodný, jako dolet standardního letounu typu TB-3 4M-17. Na druhou stranu byla sestava Zveno-2 tehdy již zastaralá. Rychlost bombardovacího letounu typu TB-3 4M-17 byla totiž již tehdy považovaná za nedostatečnou. To samé se přitom týkalo i rychlosti stíhacích letounů typu I-5. Proti sestavě Zveno-2 ale hovořila též absence komunikačního systému zajišťujícího spojení mezi posádkou mateřského letounu a piloty „parazitních“ stíhacích letounů. K umístění letounů typu I-5 na křídlo letounu typu TB-3 4M-17 bylo navíc zapotřebí nejméně 12 osob. Celá předletová příprava sestavy Zveno-2 přitom zabrala okolo neuvěřitelných šesti hodin. Závěrečná zpráva z taktických zkoušek zmíněného systému proto obsahovala doporučující stanovisko pro stavbu nového Zvena na bázi modernějších a výkonnějších bojových letounů.

Vyrobeno:  jeden exemplář (jeden upravený letoun typu TB-3 4M-17 a tři upravené letouny typu I-5)

Uživatelé:  žádní