Chengdu J-36 (?)

Typ:  víceúčelový bojový letoun 6. generace

Určení:  ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany, ničení pozemních a hladinových cílů za pomoci přesně naváděné munice a řízení činnosti průzkumných a útočných bezpilotních vzdušných prostředků

Historie:  První zvěsti o tom, že společnost CAC (Chengdu Aircraft Company) z Chengdu pracuje na bojovém letounu 6. generace, se objevily již na konci roku 2018. První strohé informace o projektu zmíněného stroje zazněly v rozhovoru s šéfkonstruktérem společnosti CAC z roku 2019. Šéfkonstruktér zmíněné společnosti tehdy konkrétně prozradil, že konstrukce bojového letounu 6. generace bude v maximální míře podřízena snížené zjistitelnosti (stealth). Kromě toho ve zmíněném rozhovoru uvedl, že má tento stroj využívat prvky umělé inteligence a senzorové vybavení s 360° pokrytím. Ve zmíněném rozhovoru ale zaznělo též to, že bojový letoun 6. generace má být schopen vést útoky na pozemní cíle za pomoci hypersonických střel a že má působit v součinnosti s bezpilotními vzdušnými prostředky. Dle tehdejších plánů měl být bojový letoun 6. generace do řadové služby zařazen okolo roku 2035. O vzhledu zmíněného stroje, který údajně nese označení J-36, se dlouho spekulovalo. Objevilo se však několik indicií, ze kterých bylo možné vyvodit, že bude řešen jako bezocasá delta. Na satelitním snímku podnikového letiště společnosti CAC z října roku 2021 bylo totiž možné nalézt neznámý bezocasí letoun s křídlem ve tvaru delty s rozpětím přibližně odpovídajícím rozpětí křídla letounu typu J-20 (Fagin), který se nápadně podobal nerealizovanému projektu amerického letounu typu Lockheed X-44A MANTA. Podle všeho se jednalo o 1:1 maketu zmenšeného demonstrátoru letounu typu J-36. Později, v lednu roku 2023, se na internetu objevila fotografie obrazovky zařízení, které připomínalo letecký simulátor, s identickým letounem za letu. Zda se na zmíněné obrazovce nacházel reálný demonstrátor za letu nebo pouze počítačem generovaný model, není ale známo. Zmíněný stroj se nicméně od reálného prototypu značně odlišoval. Podle všeho se jednalo o zmenšený demonstrátor, který byl určen k ověřování stability a ovladatelnosti letounu řešeného jako bezocasá delta. Bezocasý letoun je totiž velmi nestabilní a špatně ovladatelný. Díky tomu takto koncipovaný letoun není prakticky možné pilotovat bez digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW), který jej automaticky stabilizuje nepřetržitým vychylováním ovládacích ploch. Na druhou stranu bezocasý letoun má v porovnání s letounem klasické koncepce menší efektivní radiolokační odrazivou plochu (RCS) při pohledu zepředu, zezadu i z boků. Díky tomu je obtížněji zjistitelný radiolokátory protivníka. Pro bezocasé uspořádání ale hovoří též nižší hmotnost (díky absenci ocasních ploch), menší čelní aerodynamický odpor, což má pozitivní vliv na letovou rychlost a spotřebu paliva (a tedy i dolet), a velký vnitřní objem. Díky posledně uvedenému lze do draku bezocasého letu vestavět objemné palivové nádrže a rozměrné zbraňové šachty. Bezocasá koncepce je proto ideální pro rychlé „neviditelné“ letouny s velkým doletem a vytrvalostí. Cenou za to je ale horší manévrovatelnost. Z tohoto důvodu je bezocasé uspořádání pro bojové letouny 6. generace prosazováno též americkými výrobci. Prototyp nebo spíše 1:1 demonstrátor letounu typu J-36 se do oblak napoprvé vydal dne 26. prosince 2024, v doprovodu jednoho z prototypů dvoumístného letounu typu J-20S (Fagin). Právě 26. prosinec nebyl pro zálet zmíněného stroje vybrán náhodou, neboť se jedná o datum narození Mao Ce-Tunga, zakladatele ČLR. První nepříliš kvalitní neoficiální fotografie prototypu či demonstrátoru letounu typu J-36 (36011), který má velké rozměry a netradiční třímotorové uspořádání, se na internetu ještě ten samý den. Shodný den se na veřejnost dostaly též první neoficiální snímky prototypu nebo demonstrátoru menšího dvoumotorového bojového letounu 6. generace z dílny společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu, který ale poprvé vzlétl již dne 22. prosince. ČLR se tak stala, hned po USA, druhým státem na světě v celkovém pořadí, který zalétal demonstrátory bojových letounů 6. generace. V USA jsou přitom bojové letouny 6. generace vyvíjeny v rámci programu NGAD (Next Generation Air Dominance). Zahájení zkoušek 1:1 demonstrátoru amerického bojového letounu 6. generace bylo oznámeno v roce 2020. Dle zpráv z roku 2023 již měly probíhat zkoušky tří demonstrátorů od tří výrobců, s tím, že vítězný návrh bude vybrán v roce 2024. Podle všeho se jednalo o firmy Lockheed, Boeing a Nortrop Grumman. V polovině roku 2023 bylo oznámeno, že z výběrového řízení NGAD odstoupil Nortrop Grumman. V létě roku 2024 byl ale program NGAD pozastaven mimo jiné kuli vysoké ceně výsledného letounu, která by měla dle předběžných odhadů až trojnásobě převyšovat cenu letounu typu F-35 Lightning II. O dalším osudu programu NGAD má přitom rozhodnout vláda D. Trumpa. Bojové letouny 6. generace jsou ale vyvíjeny též v Evropě, a to v rámci programu FCAS (Future Combat Air System), kterého se účastní Francie, Německo a Španělsko, a GCAP (Global Combat Air Programme), na němž se zase podílí Velká Británie, Itálie a Japonsko. Vývoj letounů FCAS a GCAP ale zatím ještě nedospěl do fáze letových zkoušek. Naproti tomu o vývoji bojového letounu 6. generace v Rusku není nic známo, tedy pokud zde nějaké práce na toto téma vůbec probíhají. Zda jsou bojové letouny 6. generace z dílny společnosti CAC a SAC v konkurenčním postavení, nebo zda PLAAF počítá s oběma těmito stroji, není známo. Větší letoun z dílny společnosti CAC bude ale podle všeho vzhledem k značným rozměrům a hmotnosti přepadovým stíhačem nebo stíhacím-bombardérem. Naproti tomu v případě menšího letounu z dílny společnosti SAC se bude jednat spíše o taktický bojový stroj.

Popis:  Bojový letoun 6. generace z dílny společnosti CAC je koncipován jako bezocasá delta. Zmíněný stroj má poměrně široký hranatý trup, který plynule přechází v mohutné křídlo s náběžnou hranou s kladným úhlem šípu cca 50°, odtokovou hranou se záporným úhlem šípu a špičatými trojúhelníkovými koncovými oblouky. Náběžná hrana křídla tohoto stroje ostře přechází v krátké vírové přechody, které mají větší úhel šípu a táhnou se až k špici trupu. Odtokovou hranu křídla tohoto stroje zase v celém rozpětí okupují ovládací plochy, dva třísektorové elevony a čtyři jednosektorové decelerony. Ty se sestávají ze dvou ploch, které se buďto vychylují buďto jako jeden celek, kdy zajišťují řízení klonění, nebo se rozevřou od směrem sebe (jako nůžky). V tomto případě zase plní funkci aerodynamických brzd a současně stabilizátoru a směrového kormidla. Toho se využívá při řízení při nízkých rychlostech. Zmíněný stroj postrádá vodorovné i svislé ocasní plochy. Konstrukce tohoto stroje je navržena tak, aby měl co nejmenší RCS a co nejnižší aerodynamický odpor. Přitom je daleko více podřízena snížené zjistitelnosti (stealth) než u dvoumotorového bojového letounu 5. generace typu J-20 (Fagin). Zajímavostí je třímotorové uspořádání. Jaké motory tento stroj pohání, není známo. Podle všeho se ale bude jednat o motory typu WS-15. Zmíněný motor přitom vzešel z programu J-20 (Fagin), kterému umožňuje létat nadzvukovou rychlostí bez zapnutého přídavného spalování (supercruise). Důvodem použití hned tří motorů je podle všeho vysoká hmotnost tohoto stroje. Dle předběžných odhadů totiž jeho vzletová hmotnost může být vyšší než 50 t. Velké rozměry spolu s velkou hmotností jsou zřejmě dány požadavkem na velký dolet, vytrvalost a nosnost. Krajní dva motory tohoto stroje přitom využívají postranní lapače vzduchu, které se nacházejí pod vírovými přechody křídla, přibližně na úrovni kokpitu. Zmíněné lapače mají průřez ve tvaru kosodélníku a jsou opatřeny deskovými odlučovači mezní vrstvy. Naproti tomu lapač vzduchu prostředního motoru má ledvinovitý průřez a je opatřen odlučovačem mezní vrstvy typu DSI (Diverterless supersonic inlet). Přitom je umístěn na hřbetu trupu, přímo za kokpitem. Všechny tři pohonné jednotky tohoto stroje využívají ploché trysky, které se nacházejí, vedle sebe, nad odtokovou hranou křídla, což snižuje IČ signaturu. Zda lze vychylovat vektor jejich tahu ve vertikální rovině, podobně jako u amerického letounu typu YF-23, není ale známo. Trojice motorů bude tomuto stroji podle všeho zajišťovat nejen schopnost supercruise, ale též max. letovou rychlost znatelně převyšující hodnotu M=2. Vzhledem k tomu, že má překryt kokpitu tohoto stroje poměrně velkou šířku, podle všeho je pod ním umístěna dvojice sedadel vedle sebe. Na bocích špice trupu tohoto stroje se nachází jeden pár okének, který zřejmě ukrývá optiku elektro-optického zaměřovacího systému, a dielektrické panely s tvarem šestiúhelníku. Pod nimi jsou nejspíš umístěny antény radiolokátoru s bočním vyzařováním. K vzletu a přistání tento stroj využívá zatahovatelný tříbodový podvozek příďového typu. Všechny tři podvozky tohoto stroje jsou osazeny zdvojenými koly. Kola hlavních podvozků mají přitom tandemové uspořádání, podobě jako u ruského letounu typu Su-34 (Fullback). Zatímco příďový podvozek se zatahuje, po směru letu, do špice trupu, hlavní podvozky se zasouvají proti směru letu. Jejich šachty se přitom nacházejí po stranách břicha střední části trupu. Přímo mezi nimi je umístěna trojice zbraňových šachet. Všechny tři zbraňové šachy se nacházejí vedle sebe. Prostřední zbraňová šachta je přitom znatelně větší než ty krajní. Prostřední zbraňová šachta má délku cca 8 m a je opatřena dvoudílnými dvířky. Naproti tomu krajní zbraňové šachty jsou asi 6 m dlouhé a mají jednodílná dvířka. Celková šířka všech tří zbraňových šachet činí cca 3,5 m.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  nejméně jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a druhý pilot/zbraňový operátor (?)

Pohon:       tři dvouproudové motory neznámého typu

Radar:        ?

Výzbroj:     podvěsná výzbroj, přepravovaná ve třech zbraňových šachtách