Shenyang J-8C /J-8III (‘Finback’)

Typ:  pokročilá modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B

Určení:  primárně obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před vzdušným napadením; sekundárně útoky na pozemní cíle neřízenou municí

Odlišnosti od letounu J-8B (Finback B):

- instalace nového integrovaného digitálního střeleckého systému

- propojení jednotlivých bloků avioniky datovou sběrnicí MIL-STD-1553B (díky tomu lze avionické vybavení tohoto modelu průběžně modernizovat pouhým přidáváním nebo vyměňováním jednotlivých systémů)

- instalace výkonnějšího střeleckého radiolokátoru typu KLJ-1 (Type 1471) uvnitř modifikovaného příďového krytu (s typickým obdélníkovým „vykrojením“ po obou stranách a černým zbarvením na místo tmavě zeleného) na místo radiolokátoru typu JL-8A („Type 208B“)

- instalace pasivního IČ čidla na hřbetu špice trupu, přímo před čelním štítkem překrytu pilotní kabiny

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6). Raketová výzbroj předchozího modelu se omezovala pouze na krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením.

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny – jeho součástí se stal jeden průhledový displej (HUD) a dva multifunkční displeje (MFD) 

- instalace čtyřnásobně zálohovaného elektro-impulsního systému řízení

- instalace pevného snímatelného trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu H-6U/H-6DU (HU-6/HU-6D), na přídi trupu, vpravo od překrytu pilotní kabiny alá J-8D

- odlehčená konstrukce draku zhotovením některých jeho celků (potahové panely) z kompozitních materiálů na bázi uhlíku

- instalace druhého páru aerodynamických hřebenů na horní ploše křídla (to sebou přineslo zlepšení charakteristik při nízkých rychlostech)

- instalace silnějších pohonných jednotek typu WP-14 Kunlun na místo motorů typu WP-13AII (vzhledem k průtahům s vývojem této pohonné jednotky nakonec všechny prototypy tohoto modelu obdržely méně výkonné motory typu WP-13AII nebo WP-13FII)

Historie:  Protože byl těžký přepadový stíhač typu J-8II (Finback B) z dílny společnosti SAC (Shenyang Aircraft Company) ze Shenyangu, jehož produkce se rozeběhla v roce 1987, schopen vést boj pouze se vzdušnými cíli nacházejícími se ve visuálním kontaktu a navíc se musel spoléhat na beznadějně zastaralou avioniku, která si z hlediska technologické úrovně nic nezadala se sovětskou avionikou z poloviny 60. let, dne 5. srpna 1987 PLAAF uzavřelo slibnou smlouvu s americkou společností Grumman na dodavku celkem 55-ti modernizačních setů obsahujících moderní avioniku západní provenience. Za pomoci zmíněných setů mělo být přitom „upgradováno“ celkem 50 sériových J-8II (Finback B). Zbylých pět těchto setů se pak mělo stát zdrojem náhradních dílů. Zmíněný modernizační program přitom vešel ve známost jako Peace Pearl. Ještě předtím, než se mohl vůbec rozeběhnout, jej ale zcela pohřbilo zbrojní embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Číňané proto následně, na počátku 90. let, navázali spolupráci s Izraelci a následně i s Rusi. Prvním produktem této spolupráce se stal stále ještě poněkud tajemný model J-8C (J-8III). Zbraňový systém tohoto modelu byl přitom vystavěn na radiolokátoru typu KLJ-1 (Type 1471), který byl údajně vystavěn na technologiích izraelského radiolokátoru typu Elta EL/M 2034. Zmíněný radiolokátor vykazoval vyhledávacím dosahem 80 km a spolupracoval s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6). Kromě nového radiolokátoru letoun typu J-8C (J-8III) obdržel též tzv. skleněný kokpit, nástavec pro doplňování paliva za letu z modelu J-8D (J-8IIB) (Finback B mod.), odlehčenou konstrukci draku a v neposlední řadě též nové 7 500 kp motory typu WP-14 Kunlun. Tento typ motoru vznikl jako pohonná jednotka pozdějších modifikací letounů řady J-7 (Fishcan) (licenční MiG-21F-13 Fishbed E) a J-8II (Finback) a jeho vývoj byl zahájen již v roce 1983. Vývoj motoru typu WP-14 Kunlun, který je považován za první proudový motor čínské konstrukce, se ale neobešel bez obtíží. Vůbec poprvé byla údajně tato pohonná jednotka za letu vyzkoušena teprve až dne 12. prosince 1993. Celé zkoušky motoru typu WP-14 Kunlun se navíc nepodařilo završit dříve než dne 20. prosince 2001. Sériová výroba této pohonné jednotky se proto rozeběhla až v květnu roku 2002. Motory typu WP-14 Kunlun ale podávaly tah pouhých 7 300 kp (dle jiných zdrojů 7 000 kp) na místo projektovaných 7 500 kp a na letounech řady J-7 (Fishcan) a J-8 (Finback) se nakonec nikdy nerozšířily. Z tohoto důvodu se všechny prototypy letounu J-8C (J-8III) nakonec musely spokojit se slabšími pohonnými jednotky svého předchůdce v podobě 6 720 kp motorů typu WP-13AII (nebo s motory typu WP-13FII s digitálním řízením přísunu paliva). Pro potřeby zkušebního programu závod ze Shenyangu zhotovil celkem čtyři prototypy letounu J-8C (J-8III) (černá 510 až 513), tři letové (černá 510, 511 a 513) a jeden neletový (černá 512). Ten byl vyhrazen pro statické zkoušky. První prototyp letounu J-8C (černá 510) obdržel instalaci motorů typu WP-13AII a od vzletové dráhy se poprvé odlepil v roce 1992. Typový certifikát byl tomuto modelu vystaven okolo roku 1995. Sériové výroby se ale letoun typu J-8C (J-8III) nakonec nedočkal. Hlavním důvodem ztráty zájmu o tento model a letouny řady J-8II (Finback) vůbec ze strany PLAAF se přitom stala dostupnost podstatně pokročilejších stíhacích letounů 4. generace typu Su-27SK (Flanker B) ruské výroby a v neposlední řadě též licenčního oprávnění, které závodu ze Sheynangu umožňovalo tyto stroje vyrábět (pod označením J-11) pro potřeby domácích vzdušných sil. Kromě toho letoun typu J-8C (J-8III) díky nedostupnosti plánovaných motorů typu WP-14 Kunlun nesplňoval požadavky z hlediska letových výkonů. Po ukončení celého programu J-8C (J-8III) prototypy tohoto stroje zastávali roli vzdušné zkušebny střednědosahové PLŘS typu PL-11 (CH-AA-6) a motoru typu WP-14 Kunlun. Některé konstrukční úpravy a palubní systému tohoto modelu navíc později našly uplatnění na ještě pokročilejších modifikacích letounu typu J-8II v podobě modelu J-8F (Finback C) a J-8H (Finback C).

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři exempláře (tři letové a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Liyang WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300) s max. tahem po 6 720 kp s přídavným spalováním nebo Liyang WP-13FII

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu KLJ-1 (Type 1471) s vyhledávacím dosahem 80 km, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru je schopen vyhledávat a sledovat i nízkoletící vzdušné cíle nacházející se na pozadí země.

Výzbroj:     jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 500 kg, přepravovaná na jednom podtrupovém a šesti podkřídlových závěsnících – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 6 ks), PL-5 (max. 6 ks) a PL-8 (CH-AA-4) (max. 6 ks), bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm a 90 mm, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, 800 l PTB (max. 3 ks) a 1 400 l PTB (max. 1 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 15.12.2013