Shenyang J-11 (‘Flanker B’)

Typ:  těžký frontový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; v licenci vyráběná kopie ruského letounu typu Suchoj Su-27SK (Flanker B)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany a doprovodné úkoly; sekundárně ničení pozemních cílů za pomoci neřízené munice

Historie:  Po celá 50. léta se čínské vzdušné síly mohly těšit dodávek moderních bojových letounů všech kategorií sovětské výroby. A nejen to. V průběhu zmíněného desetiletí byla na území ČLR za usilovné technické asistence SSSR vybudována celá řada leteckých výrobních závodů, do jejichž výrobního programu byly následně zařazeny licenční kopie sovětských letounů všech kategorií. Tomu všemu ale již na počátku 60. let udělaly přítrž vzájemné neshody mezi ČLR a SSSR. Zmíněné neshody totiž tehdy vyústily úplným přerušením vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR. ČLR navíc krátce nato k tomuto svému někdejšímu vojensko-politickému spojenci a jedinému dodavateli vojenské techniky zaujala vysloveně nepřátelský postoj. PLAAF a PLANAF se proto následně muselo plně spoléhat na nezkušený domácí průmysl. Až do počátku 90. let proto páteř stíhacích pluků čínského PLAAF a PLANAF tvořily vesměs kopie nebo mírně zdokonalené verze sovětských bojových letounů, jejichž původ lze vystopovat v 50. letech. V průběhu 60. a 70. let se tak čínské vzdušné síly při obraně svého vzdušného prostoru musely plně spoléhat na podzvukové letouny typu J-5/-5A (Fresco C/D), které byly kopiemi jednomotorového MiGu-17F/PF (Fresco C/D), a nadzvukové letouny řady J-6 (Farmer D mod), které zase nebyly ničím jiným, než kopií dvoumotorového MiGu-19 (Farmer D). Teprve až na počátku 80. let začaly flotilu těchto archaických strojů doplňovat první stíhače s rychlostí řádu M=2 v podobě jednomotorových letounů řady J-7 (Fishcan), které vycházely ze sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E), a dvoumotorových letounů typu J-8 (Finback A), které byly zase čínskou konstrukcí technologicky vycházející z předchozího typu. Bojovým letounům 4. generace, které se již tehdy nacházely v hojných počtech na inventáři vzdušných sil ostatních světových velmocí, se ale tyto stroje rozhodně nemohly rovnat ani z hlediska letových výkonů a obratnosti ani z hlediska efektivity zbraňového systému. Protože se zbraňový systém letounů typu J-7 (Fishcan) a J-8 (Finback A) sestával pouze z jednoduchého radiolokačního dálkoměru, kanónů a krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ navedením, tyto nejmodernější a nejvýkonnější stíhací letouny čínské výroby té doby byly navíc schopny útočit pouze na vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Při obraně území ČLR za podmínek ztížené viditelnosti se proto PLAAF muselo nadále plně spoléhat na početnou flotilu archaických podzvukových letounů typu J-5A (Fresco D), kterou doplňovaly nevelké počty nadzvukových letounů typu J-6A (Farmer B) a J-6B (Farmer E), vycházejících ze sovětských MiGů-19P (Farmer B) a -19PM (Farmer E). Sériová výroba prvního čínského stíhače s rychlostí řádu M=2 uzpůsobeného pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci v podobě letounu typu J-8B (Finback B) se rozeběhla teprve až na konci 80. let. Protože ale zbraňový systém letounu typu J-8B (Finback B), který byl vystavěn na palubním radiolokátoru domácí konstrukce, si z hlediska technologické úrovně nic nezadal se sovětskou technikou z počátku 60. let, ani tento stroj nemohl být považován za plnohodnotný protějšek tehdejších moderních stíhacích letounů sovětské a západní konstrukce. Východiskem z této nelichotivé situace se měla stát instalace avioniky americké provenience realizovaná v rámci modernizačního programu Peace Pearl. Výrazné oteplení politických vztahů mezi komunistickou ČLR a západem, k němuž došlo na konci 70. let, totiž Číňanům mezitím umožnil navázat styky se západními výrobci vojenské techniky. Tento slibný modernizační projekt letounů typu J-8B (Finback B) ale ještě předtím, než byl vůbec zahájen, pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Akutní poptávku po moderních stíhacích letounech ze strany PLAAF proto vyřešilo až opětovné navázání obchodních vztahů s hroutícím se SSSR. Dne 17. srpna 1990 tak čínská delegace navštívila sovětskou leteckou základu Kubinka, aby se zde seznámila s nejmodernějšími stíhači sovětské konstrukce v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum A) a Su-27 (Flanker B). Tomu v únoru roku 1991 následovala prezentace druhého uvedeného typu, Su-27 (Flanker B), na pekingském letišti Nanyuan. Vzhledem k tomu, že byl dolet lehčího letounu typu MiG-29 (Fulcrum A) shledán za nedostatečný, volba Číňanů nakonec padla na těžší typ Su-27 (Flanker B). Protože se Sověti zpočátku stavěli k prodeji letounu typu Su-27 (Flanker B) do ČLR odmítavě, kontrakt na prvních 24 těchto strojů, 20 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 4 dvoumístné Su-27UBK (Flanker C), byl nakonec uzavřen až v roce 1991, po poněkud zdlouhavém vyjednávání. První letouny řady Su-27 (Flanker) přitom do ČLR dorazily na konci roku 1991. Celý kontrakt na 24 těchto strojů se podařilo splnit do konce roku 1992. Čínské PLAAF se tak stalo historicky vůbec prvním zahraničním provozovatelem tohoto výkonného sovětského/ruského bojového letounu. Letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) představovaly pro Čínské vzdušné síly významný kvalitativní skok. Žádný jiný stíhací letoun, který do příchodu těchto strojů létal v barvách PLAAF, totiž nebyl schopen vést boj se vzdušnými cíly nacházejícími se mimo visuální kontakt za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Protože kromě toho letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) měly též vysokou bojovou efektivitou v manévrovém vzdušném boji, v roce 1995 si PLAAF objednalo dalších 22 těchto strojů, 16 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 6 dvoumístných Su-27UBK (Flanker C). Všechny letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) z tohoto druhého kontraktu byly údajně opatřeny zesíleným podvozkem a aktivním RL rušičem typu Sorbcija. Kromě toho byly údajně schopny napadat pozemní cíle za pomoci neřízených raket a neřízených pum. Číňané je přitom převzali v průběhu roku 1996. Mezitím ale došlo k úpravě podmínek plateb. Původně Číňané 70% ceny umořovali naturáliemi v podobě potravin a výrobků lehkého průmyslu. Počínaje posledně uvedeným kontraktem již veškeré platby za vojenskou techniku probíhaly výhradně v amerických dolarech. Mezitím se rozeběhla vleklá jednání ohledně možnosti zřízení výrobní linky letounů typu Su-27SK (Flanker B) přímo na území ČLR. Transfer technologií letounu typu Su-27SK (Flanker B) spolu s technickou podporou byl schválen již v roce 1993. Rusové nicméně zřízení výrobní linky tohoto stroje na území ČLR později zamítli. Poté, co Číňané pohrozili zastavením nákupů letounů typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) po převzetí pouhých 48-ti strojů, ale od tohoto postoje nakonec odstoupili. Produkce letounu typu Su-27 (Flanker) na lince závodu čínské společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu byla formálně schválena v květnu roku 1995. K podpisu finálního kontraktu došlo dne 6. prosince 1996. Zmíněný kontrakt přitom shenyangskému závodu zajistil oprávnění na kompletaci 200 jednomístných letounů typu Su-27SK (Flanker B) pro potřeby PLAAF a PLANAF. Vývoz těchto strojů do třetích zemí ale zmíněná smlouva striktně zakazovala. Před případným nelegálním exportem čínských Su-27SK (Flanker B) se navíc Rusové pojistili tím, že Číňanům neposkytli výrobní „know-how“ na všechny klíčové prvky tohoto stroje, včetně motoru typu Al-31F, avioniky a výzbroje. Prvních 60 letounů typu Su-27SK (Flanker B) mělo být na lince závodu ze Shenyangu sestaveno z konstrukčních podsestav dodávaných ruským výrobcem v podobě závodu KnAAPO z Komsomolska na Amuru. Počínaje 61. sériovým strojem se měly v konstrukci těchto letounů ve stále větší míře objevovat součástky domácí výroby. Počítalo se přitom s postupným navýšením podílu čínských součástek na 60 až 70 %. Všech 200 sériových Su-27SK (Flanker B) mělo brány zmíněného podniku opustit v průběhu pěti let. Kompletní technické dokumentace letounu typu Su-27SK (Flanker B) Číňané převzali v červnu roku 1997. Letouny tohoto typu pocházející z linky závodu společnosti SAC vešly ve známost pod označením J-11. Toto označení přitom předtím nesl lehký jednomotorový stíhač z počátku 70. let nápadně se podobající francouzskému letounu typu Mirage F-1, jemuž ale nebylo umožněno překročit projektové stádium. Sestavy konstrukčních celků prvních dvou letounů typu Su-27SK (Flanker B) do Shenyangu dorazily v roce 1998. Kompletaci těchto dvou strojů se podařilo završit v srpnu samého roku. První z nich se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. září 1998. Protože výrobní kvalitu těchto dvou strojů nebylo možné považovat za vyhovující, následně je museli znovu rozebrat a opět znovu sestavit ruští technici. Produkce letounu typu J-11 (Flanker B) v Shenyangu nabíhala velmi pomalu. Do roku 2000 se zde podařilo zkompletovat jen pět těchto strojů. Do konce roku 2002 zde bylo nicméně sestaveno již okolo 48-ti letounů typu J-11 (Flanker B). Projektovaného ročního produkčního tempa 15 až 20 letounů se podařilo dosáhnout v roce 2003. Protože Číňané neměli výrobní licenci na cvičně-bojový model Su-27UBK (Flanker C), mezitím, dne 3. prosince 1999, si objednali dalších 28-ti těchto dvoumístných strojů. Zmíněný kontrakt se podařilo splnit v průběhu let 2000 až 2002. Do konce roku 2004 závod KnAAPO stihl Číňanům dodat konstrukčních sestavy pro celkem 105 těchto strojů s postupně klesající kompletností. 60 z nich bylo přitom tehdy již sestaveno a dodáno PLAAF. Kompletaci posledního, 105-tého, letounu typu J-11 (Flanker B) se podařilo završit na konci roku 2006. Část z nich byla dokončena ve verzi J-11A (Flanker B) s vylepšeným radiolokátorem typu N001VE, modifikovaným přístrojovým vybavením pilotní kabiny a rozšířenou raketovou výzbrojí o výkonnější střednědosahové PLŘS typu R-27ER1/ET1 (AA-10C/D Alamo C/D) a R-77E (AA-12A Adder A). První exemplář tohoto modelu se přitom do oblak poprvé vydal v prosinci roku 1999. Současně byl na tento standard dopracován blíže neuvedený počet letounů typu J-11 (Flanker B). Celá produkce letounu typu J-11/-11A (Flanker B) byla přitom rozdělena do čtyř výrobních sérií. Poté, v roce 2007, výrobní program závodu společnosti SAC přešel na model J-11B (Flanker L). Zmíněný model je produktem domácího vývoje a je opatřen pohonnými jednotkami, avionikou a výzbrojí čínské výroby. Díky tomu jeho výroba a provoz není závislá na dodávkách z Ruska. V souvislosti se zavedením modelu J-11B (Flanker L) do výrobního programu závodu společnosti SAC Číňané konstrukční sestavy pro zbylých 95 letounů typu J-11 (Flanker B) odřekli. Později se součástí výrobního programu závodu ze Shenyangu stal též domácí protějšek dvoumístného cvičně-bojového modelu Su-27UBK (Flanker C), který vešel ve známost jako J-11BS. To vše ale vyvolalo roztržku s Ruskem. Samotná existence letounů typu J-11B (Flanker L) a J-11BS (Flanker) totiž představuje hrubé porušení licenční smlouvy z roku 1996. V roce 2008 navíc Číňané přišli s dosti kontroverzním prohlášením, že jsou letouny typu J-11B (Flanker L) a J-11BS (Flanker) produktem domácího vývoje, a proto se na ně nevztahuje zákaz na vývoz. To samozřejmě dále ochladilo obchodní vztahy mezi ČLR a Ruskem. Nakonec se ale jediným provozovatelem těchto letounů stalo čínské PLAAF a PLANAF. Letouny řady J-11 (Flanker) spolu s letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) a Su-30MKK/MK2 (Flanker G) ruské výroby a letouny typu J-7E/G (Fishcan D), J-8F/H (Finback C) a J-10 (Firebird) domácí výroby tvoří páteř stíhacích pluků PLAAF a PLANAF do dnešních dnů. Zatímco dvoumotorové letouny řady J-11 (Flanker) od bojových útvarů postupně vytlačují těžké přepadového stíhače řady J-8 (Finback), lehké frontové stíhače řady J-7 (Fishcan) jsou postupně nahrazovány jednomotorovými letouny řady J-10 (Firebird). V delším časovém horizontu PLAAF a PLANAF s letouny řady J-11 (Flanker) počítá jako s lacinějším doplňkem bojových letounů 5. generace typu J-20 (Firefang).

Verze:

J-11 (Flanker B) – na základě licence vyráběná přímá kopie ruského letounu typu Su-27SK (Flanker B). Pohon tohoto prvního modelu z řady J-11 (Flanker) obstarávají importované 12 500 kp motory typu Ljulka Al-31F ruské výroby. Ruské provenience je též kompletní avionické vybavení, včetně střeleckého radiolokátoru typu N001E (Slot Back 2) a elektro-optického čidla typu OLS-27. To samé přitom platí i pro výzbroj v podobě 30 mm kanónu typu GŠ-30-1, PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1 (AA-10A/B Alamo A/B) a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (AA-11A Archer). První exemplář tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. září 1998. Jediným provozovatelem tohoto modelu se stalo PLAAF.

J-11A (Flanker B) – pokročilá modifikace letounu typu J-11 (Flanker B) s výkonnějším radiolokátorem typu N001VE, modifikovaným přístrojovým vybavením pilotní kabiny a rozšířenou raketovou výzbrojí o výkonnější střednědosahové PLŘS typu R-27ER1/ET1 (AA-10C/D Alamo C/D) a R-77E (AA-12A Adder A). První exemplář tohoto modelu se do oblak poprvé vydal v prosinci roku 1999. Jediným provozovatelem tohoto modelu se stalo PLAAF. viz. samostatný text

J-11B/BH (Flanker L) – pokročilá bojová modifikace letounu typu J-11A (Flanker B) s modifikovaným drakem a motory, avionikou a výzbrojí čínské výroby. Pohon letounu typu J-11B (Flanker L) konkrétně obstarávají motory typu WS-10 Taihang. První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal v červnu roku 2004. Do výzbroje PLAAF byl letoun typu J-11B (Flanker L) zařazen na konci roku 2007. Později, na jaře roku 2010, se tento stroj stal též součástí letadlového parku PLANAF. Letouny typu J-11B (Flanker L) vyhrazené pro PLANAF nesou označení J-11BH a mají zlepšenou antikorozní ochranu. viz. samostatný text

J-11BS/BSH – bez licence vyráběná modifikace ruského dvoumístného cvičně-bojového letounu typu Su-27UBK (Flanker C) s motory, avionikou a výzbrojí z letounu typu J-11B (Flanker L).  První prototyp letounu typu J-11BS (Flanker) brány závodu ze Shenyangu opustil v závěru roku 2007. Do výzbroje PLAAF byl tento model zařazen po roce 2010. Později se letoun typu J-11BS (Flanker) stal též součástí letadlového parku PLANAF. Letouny typu J-11BS (Flanker) vyhrazené pro PLANAF nesou označení J-11BSH a mají zlepšenou antikorozní ochranu. viz. samostatný text

J-15 (J-11C) Flying Shark (Flanker X2) – modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-11B (Flanker L) uzpůsobená pro činnost z palub letadlových lodí. První prototyp tohoto bezlicenčního derivátu ruského palubního stíhacího letounu typu Su-33 (Flanker D) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 31. srpna 2009. První předsériové letouny typu J-15 (Flanker X2) PLANAF údajně převzalo na konci roku 2013. viz. samostatný text

J-16 – víceúčelová bojová modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu J-11BS (Flanker). První prototyp tohoto čínského protějšku ruského víceúčelového bojového letounu typu Su-30MKK (Flanker G) se od vzletové dráhy poprvé odlepil na konci roku 2011. První předsériové exempláře letounu typu J-16 (Flanker) PLAAF údajně převzalo na konci roku 2013. viz. samostatný text

J-11D – pokročilá modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-11B (Flanker L) s radiolokátorem kategorie AESA, který spolupracuje s naváděcím systémem nové generace naváděné munice, zatahovatelným nástavcem pro doplňování paliva za letu, novým digitálním elektro-impulsním systémem řízení (FBW), modifikovanou konstrukcí draku a silnějšími motory typu WS-10IPE. První ze čtyř prototypů tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 29. dubna 2015. viz. samostatný text

Vyrobeno (model J-11/-11A):  105 sériových strojů

Uživatelé:  ČLR/PLAAF (J-11, J-11A, J-11B, J-11BS a J-16) a ČLR/PLANAF (J-11BH, J-11BSH a J-15)

 

J-11

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F ruské výroby s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001E Mječ (Slot Back 2) radiolokačního komplexu typu RLPK-27E, instalovaný uvnitř špice trupu. Radiolokátor typu Mječ umožňuje vyhledávat a sledovat vzdušné cíle, včetně těch, které se nacházejí na pozadí země. Vzdušné cíle s RCS cca 3 m2 je přitom schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou zmíněný radiolokátor dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Zmíněný systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem (s dosahem 0,3 až 3 km) a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace kopulovité hlavice tohoto zařízení se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza, 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní RL rušič typu L203 nebo L204 (štíhlé válcovité kontejnery tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích lze připevnit ke koncům křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 6 000 kg, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1 (AA-10A/B Alamo A/B) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (AA-11A Archer) (max. 4 až 6 ks), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm), neřízené rakety typu S-25 ráže 340 mm a submuniční kontejnery typu KMGU*

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,94 m
Výška: 5,93 m
Prázdná hmotnost: 16 000 kg
Max. vzletová hmotnost: 33 000 kg
Max. rychlost: 2 500 km/h
Praktický dostup:   18 500 m
Max. dolet:    3 680 km

 

 

* obvyklou kombinaci podvěsné výzbroje v konfiguraci pro vzdušný boj tvoří čtveřice PLŘS krátkého dosahu typu R-73E (AA-11A Archer) se šesti PLŘS středního dosahu typu R-27R1/T1 (AA-10A/B Alamo A/B)

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 15.3.2019