Shenyang J-11B/BH (‘Flanker L’)

Typ: pokročilá modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu J-11A (Flanker B)

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany, doprovodné úkoly a ničení pozemních a hladinových cílů za pomoci neřízené munice

Odlišnosti od letounu J-11A (Flanker B):

- instalace motorů typu WS-10 Taihang domácí výroby, které jsou opatřeny tryskami s menší délkou a jednodušší konstrukcí, na místo ruských motorů typu Al-31F

- modifikovaná konstrukce draku zhotovením některých konstrukčních celků z kompozitních materiálů. To sebou přineslo pokles hmotnosti o 700 kg, což se ale neobešlo bez vestavby balastní zátěže do přídě trupu (kuli zachování polohy aerodynamického těžiště).

- modifikovaná konstrukce draku strukturním zesílením. To sebou přineslo vzrůst technické životnosti na 10 000 h.

- pokrytí některých částí draku materiálem pohlcujícím elektromagnetické záření (RAM). To spolu s instalací štítů, které omezují pronikání radarových paprsků k lopatkám kompresorů pohonných jednotek, uvnitř přívodních vzduchových kanálů sebou přineslo pokles efektivní radiolokační odrazové plochy (RCS) o 25 %.

- instalace radiolokátoru typu KLJ-4 („Type 1493“) čínské výroby uvnitř špice trupu na místo ruského radiolokátoru typu N001VE (Slot Back 2)

- instalace elektro-optického čidla neznámého typu čínské výroby před pilotní kabinou na místo ruského elektro-optického čidla typu OLS-27

- instalace nového pilotážně-navigačního komplexu

- instalace vystřelovací sedačky typu HTY-8 čínské konstrukce na místo ruské vystřelovací sedačky typu K-36D

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny. Součástí vybavení pilotní kabiny tohoto modelu se stal nový (širokoúhlý) průhledový displej (HUD) a pět barevných multifunkčních displejů (MFD)

- instalace digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW) čínské výroby

- instalace modifikovaného obranného komplexu. Součástí obranného komplexu tohoto modelu se stal též pevně vestavěný aktivní RL rušič (předchozí model využívá podvěsný aktivní RL rušič typu L203/L204 ruské výroby) a výstražný UV protiraketový systém (po jednom páru senzorů na obou bocích přední části trupu, přímo za krytem antény radiolokátoru, a na bocích ocasního „žihadla“). Později byl obranný systém tohoto modelu rozšířen též o podvěsný aktivní RL rušič typu KL700B.

- instalace datově sběrnice typu ARINC429

- instalace čtyř párů pozičních světel, po jednom na bocích přední části trupu, přímo za příďovým krytem antény radiolokátoru, za pilotní kabinou, přímo nad výrovými přechody, na vnějších bocích přední části motorových gondol a na vnějších bocích SOP

- modifikovaný zbraňový systém. Součástí zbraňového systému tohoto modelu se staly výhradně zbraně čínské konstrukce, včetně PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-8, PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12 a PLŘS středního dosahu s aktivním/pasivním RL navedením typu PL-15. Naproti tomu podvěsná výzbroj předchozího modelu se sestává výhradně z munice ruské výroby.

- instalace nových koncových křídelních zbraňových závěsníků, které jsou vyhrazeny pro krátkodosahové PLŘS, majících větší délku a výšku. Zmíněné závěsníky jsou vyhrazeny pro pokročilejší PLŘS krátkého dosahu typu PL-8 domácí výroby. Naproti tomu koncové křídelní závěsníky předchozího modelu jsou určeny k přepravě ruských PLŘS typu R-73E (AA-11A Archer), které mají křídla s menším rozpětím.

Historie:  Na počátku prvního desetiletí 21. století byly nejmodernějšími bojovými letouny PLAAF a PLANAF těžké dvoumotorové stíhací letouny 4. generace typu J-11 (Flanker B) a lehké jednomotorové stíhací letouny 4. generace typu J-10 (Firebird A). Zatímco v případě letounu typu J-10 (Firebird A) se jednalo o letoun čínské konstrukce, letoun typu J-11 (Flanker B) nebyl ničím jiným, než od roku 1998 závodem společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu na základě licence vyráběnou kopií ruského letounu typu Su-27SK (Flanker B). Protože se Rusko chtělo pojistit proti případnému prodeji těchto strojů zahraničním zákazníkům, neposkytlo čínskému průmyslu výrobní know-how pro veškeré klíčové komponenty, včetně motorů, avioniky a výzbroje. Díky tomu se výroba a provoz letounů typu J-11 (Flanker B) stal zcela závislý na dodávkách Ruska, což významně podkopávalo obranyschopnost ČLR. Z tohoto důvodu se čínský průmysl na konci roku 2002 pustil do prací na projektu modifikace tohoto stroje s motory, avionikou a výzbrojí domácí výroby. Zmíněná modifikace letounu typu J-11 (Flanker B) přitom vešla ve známost jako J-11B. Letoun typu J-11 (Flanker L) se stal z 90-ti % čínským výrobkem a již od počátku počítal s motory typu WS-10A Taihang. Shodný motor se přitom měl stát též pohonnou jednotkou pokročilé modifikace jednomotorového bojového letounu typu J-10 (Firebird A), která vešla ve známost jako J-10B. Za pohonnou jednotku letounů typu J-10 (Firebird A) byl totiž z logistických důvodů zvolen mírně modifikovaný motor letounu typu J-11 (Flanker B). Zatímco těžší dvoumotorový typ J-11 (Flanker B) pohání model Al-31F, pohon lehčího jednomotorového typu J-10 (Firebird A) obstarává model Al-31FN, který se od modelu Al-31F odlišuje v podstatě pouze tím, že má převodovou skříň nainstalovanou dole (a nikoliv nahoře). Díky tomuto rozhodnutí se ale na dodávkách ruských motorů stala zcela závislá nejen celá flotila letounů typu J-11 (Flanker B), ale i celá flotila letounů typu J-10 (Firebird A), tedy celá flotila bojových letounů 4. generace PLAAF a PLANAF. Motor typu WS-10 Taihang vyprojektoval institut č.606 ze Shenyangu (SARI). Vývoj zmíněného motoru byl zahájen v roce 1987. Jeho základem se přitom stal dvouproudový motor typu CFM56-2 americko-francouzského konsorcia CFM International. Číňané dva vzorové exempláře této pohonné jednotky dopravních letounů, která vychází z motorů řady General Electric F100/F110, pohonných jednotek amerických stíhacích letounů, zakoupili již v roce 1983. Oba dva zmíněné vzorové exempláře motoru typu CFM56-2 byly ale údajně zničeny požárem. Později se však do čínských rukou dostaly pokročilejší verze této pohonné jednotky, a to v rámci nákupů dopravních letounů řady Boeing 737. Prvních 24 zkušebních exemplářů motoru typu WS-10 Taihang bylo ale nakonec postaveno až po roce 2001. První úspěšné letové zkoušky této pohonné jednotky se podařilo uskutečnit v červnu roku 2002, a to na speciálně upraveném letounu typu J-11 (Flanker B). Zmíněný stroj vešel ve známost jako J-11WS a vyznačoval se instalací testovaného motoru typu WS-10 na místo jednoho z motorů typu AL-31F. Pro sériovou výrobu byla tato pohonná jednotka certifikována v roce 2006. Kromě nových motorů letoun typu J-11B (Flanker L) obdržel též nový radiolokátor. Konkrétně se přitom jednalo o radiolokátor typu „Type 1493“ z dílny institutu č.14 (NIERT) z Nanjingu, který je údajně schopen najednou sledovat 6 až 8 vzdušných cílů a na 4 z nich navádět PLŘS. Naproti tomu ruský radiolokátor typu N001E Mječ (Slot Back 2) dokáže najednou sledovat 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS. Kromě toho má radar typu „Type 1493“ větší dosah (150+ km vs 80 až 100 km). Samozřejmostí je kompatibilita s naváděcím systémem PLŘS čínské výroby. Zkouškami přitom radiolokátor typu „Type 1493“ prošel na speciálně upraveném čtyřmotorovém turbovrtulovém transportním letounu typu Y-8C (Cub) (černá 079). K útokům na pozemní cíle ale letoun typu J-11B (Flanker L) zřejmě může používat, stejně jako letoun typu J-11A (Flanker B), pouze neřízenou munici. Schopnost použití řízené protizemní munice nebyla u tohoto modelu zatím prokázána. Novinkou se stal též tzv. skleněný kokpit. Změnami ale prošel též obranný systém. Dle některých zdrojů letoun typu J-11B (Flanker L) obdržel též nový FBW čínské konstrukce. První prototyp letounu typu J-11B (Flanker L) se do oblak poprvé vydal, za pomoci motorů typu WS-10, v červnu roku 2004. Na zkušebním programu tohoto modelu, který zabral půl druhého roku a probíhal ve zkušebním institutu CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu, se podílely nejméně tři prototypy (rudá 523 až 525). Protože každý z nich byl vyhrazen pro zkoušky jen některých palubních systémů, od sebe navzájem se tyto tři stroje mírně odlišovaly. Nejméně jeden z prototypů letounu typu J-11B (Flanker L) (rudá 524) byl testován též na pozemní maketě vzletové paluby letadlové lodi, a to v rámci programu palubního bojového letounu typu J-15 (Flanker X2). Oficiálně byl model J-11B (Flanker L) odtajněn v květnu roku 2007. První dva sériové stroje (černá 10121 a 10123) PLAAF převzalo v prosinci toho samého roku. Prvním provozovatelem letounu typu J-11B (Flanker L) se stala 1. divize PLAAF (která byla později reorganizována na 1. brigádu PLAAF). Protože motory typu WS-10 Taihang sužovaly, díky velmi mizerné výrobní kvalitě, potíže se spolehlivostí, všechny letouny typu J-11B (Flanker L) z první výrobní série musely být krátce nato uzemněny a dočasně vybaveny importovanými ruskými motory typu Al-31F. Problémy s výrobní kvalitou motorů typu WS-10 Taihang, stejně jako s výrobou lopatek turbíny těchto pohonných jednotek, které jsou zhotoveny z monokrystalické slitiny niklu, se údajně podařilo odstranit až v závěru roku 2009. Každopádně všechny letouny typu J-11B (Flanker L) z druhé výrobní série, které byly poprvé identifikovány v prosinci roku 2009, byly opět opatřeny  motory typu WS-10 Taihang. PLAAF údajně převzalo 120 až 180 letounů typu J-11B (Flanker L). Později, na jaře roku 2010, byl letoun typu J-11B (Flanker L) zařazen též do výzbroje PLANAF. Letouny typu J-11B (Flanker L) vyhrazené pro PLANAF nesou označení J-11BH a mají zlepšenou antikorozní ochranu. Součástí výzbroje PLANAF se stalo nejméně 40 těchto strojů. Část z nich byla přitom dislokována na Paracelských ostrovech. Z nich tyto stroje mohou působit nad vodami Jihočínského moře proti Vietnamu a Filipínám. Za chodu výroby byl letoun typu J-11B (Flanker L) průběžně zdokonalován. Letouny tohoto typu z posledních výrobních sérií (06? a 07?) tak obdržely modifikované motory typu WS-10 s FADEC a zvýšeným tahem (z 12 500 kp na 13 200? kp). V červnu roku 2016 bylo oznámeno, že byly letouny typu J-11B (Flanker L) vybaveny novým datalinkem čínské výroby, který je podobný americkému datalinku Link 16 používanému letouny NATO. Změnami ale prošla též podvěsná výzbroj. K vzdušnému boji tyto stroje zpočátku používaly PLŘS krátkého dosahu typu PL-8 a PLŘS středního dosahu typu PL-12. Později se součástí zbraňového systému letounů typu J-11B (Flanker L) stala též pokročilejší PLŘS středního dosahu typu PL-15. Na jednom z křídelních zbraňových závěsníků tohoto stroje byla přitom zmíněná střela poprvé spatřena v roce 2012. Letouny typu J-11B (Flanker L) z posledních výrobních sérií navíc podle všeho obdržely nové koncové křídelní závěsníky, které jsou kompatibilní s pokročilejší krátkodosahovou PLŘS typu PL-10. Takto modifikovaný J-11B (Flanker L) byl poprvé spatřen v prosinci roku 2017. Mezitím, v lednu roku 2017, byla na jednom z křídelních zbraňových závěsníků letounu typu J-11B (Flanker L) poprvé zpozorována dalekodosahová PLŘS typu PL-X. Zmíněná střela se ale ve výzbroji PLAAF zatím ještě nenachází. „Upgrade“ v neposlední řadě prošel též obranný systém. Ze snímku, který pochází z listopadu roku 2017, je totiž patrné, že se součástí vybavení letounu typu J-11B (Flanker L) stal podvěsný aktivní RL rušič typu KL700B.

Verze:

J-11B – základní pro potřeby PLAAF vyráběná modifikace letounu typu J-11B (Flanker L). První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal v červnu roku 2004. Do výzbroje PLAAF byl letoun typu J-11B (Flanker L) zařazen na konci roku 2007.

J-11BH – modifikace letounu typu J-11B (Flanker L) vyhrazená pro PLANAF. Od typu J-11B (Flanker L) se tento model odlišuje zejména lepší antikorozní ochranou. Důvodem zmíněného opatření se stala vysoká vlhkost a salinita prostředí, ve kterém jsou tyto stroje provozovány (oblasti moří a pobřežní oblasti). Do výzbroje PLANAF byl letoun typu J-11BH (Flanker L) zařazen na jaře roku 2010.

J-11B (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu typu J-11B (Flanker L) zastávající roli vzdušné zkušebny radiolokátoru s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (AESA) víceúčelového bojového letounu typu J-16 (Flanker). Zmíněný speciál vznikl v roce 2014 v jednom jediném exempláři a vyznačuje se instalací testovaného radiolokátoru pod standardním příďovým dielektrickým krytem a PVD na hřbetu špice trupu. Naproti tomu u standardního modelu J-11B (Flanker L) PVD „vyčnívá“ přímo ze špice příďového dielektrického krytu.

Vyrobeno:  nejméně tři prototypy a cca 120 až 180 (?) sériových exemplářů modelu J-11B a nejméně 40 sériových exemplářů modelu J-11BH

Uživatelé:  ČLR (PLAAF)

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        dva dvouproudové motory typu Liming WS-10 Taihang s max. tahem po 12 500 kp s přídavným spalováním. Pohon letounů tohoto typu z první výrobní série dočasně obstarávaly ruské dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním.

Radar:         střelecký radiolokátor typu KLJ-4 („Type 1493“), instalovaný uvnitř špice trupu. Zmíněný radiolokátor má vyhledávací dosah přes 150 km a najednou je údajně schopen sledovat 6 až 8 vzdušných cílů a na 4 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém neznámého typu. Tento systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace kopulovité hlavice zmíněného systému se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, výstražný RL systém, výstražný UV protiraketový systém (po jednom páru senzorů na obou bocích přední části trupu, přímo za krytem antény radiolokátoru, a na bocích ocasního „žihadla“), aktivní RL rušič a 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla). Později se součástí obranného komplexu tohoto stroje stal též podvěsný aktivní RL rušič typu KL700B (ten se umisťuje na pravý vnitřní křídelní zbraňový závěsník).

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-8 a PL-10 (?), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12, PLŘS středního dosahu s aktivním/pasivním RL navedením typu PL-15, bloky s neřízenými raketami ráže 90 mm a neřízené pumy do hmotnosti 250 kg

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,94 m
Výška: 5,93 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 14.3.2019