Nanchang J-12 [‘Nan B’]

Typ:  lehký přepadový stíhací letoun s krátkým vzletem a přistáním (STOL) uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a za dne

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně ničení pozemních cílů

Historie:  Vývojem perspektivního nástupce nadzvukového frontového stíhacího letounu typu J-6 (Farmer D mod), který nebyl ničím jiným, že od roku 1963 závodem č.112 ze Shenyangu na základě licence vyráběnou kopií sovětského MiGu-19S (Farmer D), byly již v roce 1969 pověřeny hned dva závody, a to závod č.112 ze Shenyangu a závod č.320 z Nanchangu. Dle zadání měl požadovaný stíhací letoun svého předchůdce v podobě letounu typu J-6 (Farmer D mod) výrazně překonávat nejen letovými výkony, ale i obratností, zejména pak v malých výškách. Kromě toho měl být schopen operovat i z velmi krátkých nezpevněných vzletových ploch. Posledně uvedený požadavek přitom představoval přímou reakci na úspěchy taktiky, kterou využívaly v 60. letech severovietnamské vzdušné síly pro odrážení útoků amerických taktických útočných a bombardovacích letounů. Zmíněná taktika přitom spočívala v nečekaných přepadech za pomoci lehkých frontových stíhacích letounů řady MiG-17 (Fresco) a MiG-21 (Fishbed) sovětské konstrukce startujících za pomoci odhazovatelných urychlovacích prachových raket z provizorních letištních ploch rozesetých v rozlehlých pralesních oblastech Vietnamu. Protože se poloha zmíněných letišť neustále měnila, Američané neměli prakticky žádnou šanci dopředu vytušit možné nebezpečí. Doprava zmíněných letounů na místo vzletu byla přitom realizována pozemní cestou. Závod ze Shenyangu na zmíněné zadání odpověděl projektem progresivně pojatého typu J-11, který se svým vzezřením nápadně podobal francouzského bojovému letounu typu Mirage F-1. Mělo se tedy jednat o jednomístný jednomotorový hornoplošník se štíhlým trupem s protáhlým špičatým krytem střeleckého radiolokátoru (typu „Type 645 nebo „Type 204“) na přídi, dvojicí lapačů vzduchu s půlkruhovým průřezem, které měly být opatřeny regulačními půlkužely, na bocích a kruhovou tryskou na zádi, lichoběžníkovým křídlem a klasicky koncipovanými ocasními plochami s tvarem lichoběžníku. Výzbroj letounu typu J-11 se měla sestávat ze dvou 30 mm kanónů, dvou PLŘS krátkého dosahu a dvou raketových bloků nebo dvou pum. Úplnou novinkou pro čínský průmysl se měla stát instalace vystřelovací sedačky s charakteristikami 0-0. Pohon tohoto na svou dobu moderně pojatého stroje měl obstarávat upravený dvouproudový motor typu Spey 512 britské značky Rolls-Royce s instalací komory přídavného spalování domácí konstrukce. Volba právě tohoto typu motoru jako pohonné jednotky se ale stala kamenem úrazu pro celý program J-11. Získání britského motoru typu Spey 512 se totiž ukázalo být jako více než problematické. Vývoj letounu typu J-11 proto nakonec nepřekročil projektové stádium. Označení J-11 bylo přitom později, ve druhé polovině 90. let, použito ještě jednou, a to pro licenční kopii ruského stíhacího letounu 4. generace typu Su-27SK (Flanker B). Ke ztrátě zájmu o projekt letounu typu J-11 ale nemalou mírou přispěly též rychlé pokroky ve vývoji konkurenčního letounu typu J-12 [Nan B] z dílny závodu č.320 z Nanchangu. Práce na projektu tohoto poněkud konzervativně pojatého stroje se rozeběhly v červenci roku 1969. Letoun typu J-12 [Nan B] se zase svým vzezřením nápadně podobal prvnímu americkému nadzvukovému stíhači v podobě letounu typu F-100 Super Sabre. Byl však o poznání menší a lehčí a navíc nesl některý typické rysy sovětských frontových stíhacích letounů typu MiG-19S (Farmer D) a MiG-21F-13 (Fishbed E), v ČLR vyráběných pod označením J-6 a J-7. Velmi malé rozměry spolu s širokým využitím nových konstrukčních materiálů (kompozitní materiály na bázi uhlíku a slitiny titanu) a struktur (kovové struktury s tvarem včelího plástu) přitom stíhacímu letounu typu J-12 [Nan B] zajistily téměř rekordně nízkou hmotnost. Prázdná hmotnost tohoto stroje tak činila pouhých 3 172 kg. V případě standardní vzletové hmotnosti, resp. max. vzletové hmotnosti, tomu pak bylo 4 430 kg, resp. 5 295 kg. Konstrukce letounu typu J-12 [Nan B] kromě toho sebou přinášela některé novinky pro čínský letecký průmysl. Konkrétně se přitom jednalo o křídelní integrální palivové nádrže a zaoblený jednodílný čelní štítek pilotní kabiny. Celý program J-12 [Nan B] postupoval, na rozdíl od jiných čínských programů bojových letounů té doby, velmi rychle a bez problémů. Konečné celkové uspořádání tohoto stroje bylo schváleno v srpnu roku 1969. Veškerá nezbytná měření v aerodynamickém tunelu spolu se statickými a únavovými zkouškami, pozemními zkouškami palubních systémů a montáží tří prototypů, dvou letových (rudá 01 a 02) a jednoho neletového (pro statické zkoušky), se podařilo realizovat v průběhu následujících pouhých 17-ti měsíců. Do oblak se první letový prototyp letounu typu J-12 (rudá 01) poprvé vydal dne 26. prosince 1970. Vyvrcholením celého zkušebního programu obou dvou letových prototypů tohoto stroje se stala prezentace nejvyšším vojenským a politickým představitelům ČLR, která se konala dne 10. září 1973 na letecké základně Nanyuan, nacházející se poblíž Pekingu. Přestože měl lehký stíhač typu J-12 [Nan B] v porovnání se svým předchůdcem v podobě letounu typu J-6 (Farmer D mod) znatelně lepší obratnost a nepatrně lepší letové výkony, PLAAF nebylo s jeho výkonností spokojeno. Konkrétně tento stroj nedosahoval zadané rychlosti M=1,5. Z tohoto důvodu bylo do konstrukce dalších tří prototypů, které vešly ve známost pod pozměněným označením J-12A (či J-12I), vneseno celkem 10 změn. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 1. července 1975.

Popis (model J-12):  Lehký nadzvukový frontový stíhací letoun typu J-12 byl řešen jako celokovový jednomístný jednomotorový dolnoplošník s šípovým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Zmíněný stroj měl vřetenovitý trup s kruhovým lapačem vzduchu pohonné jednotky, který byl rozdělen vertikální dělící přepážkou na dva samostatné přívodní vzduchové kanály, na přídi a kruhovou tryskou na zádi. Konstrukce příďového lapače vzduchu obou dvou letových prototypů letounu typu J-12 se odlišovala. Do dělící přepážky příďového lapače vzduchu prvního prototypu (rudá 01) byl totiž vetknut štíhlý kužel, zatímco u prototypu druhého (rudá 02) nikoliv. Prototyp J-12 (rudá 02) se kromě toho vyznačoval instalací PVD na břichu přídě trupu. Naproti tomu instalace PVD prototypu prvního (rudá 01) byla umístěna na hřbetu přídě trupu, mírně vpravo od podélné osy. Jednomístná pilotní kabina letounu typu J-12 se nacházela v přídi trupu, přímo před křídlem, a byla opatřena dvoudílným překrytem, který se sestával ze zaobleného pevného čelního štítku (s neděleným zasklením) a výklopného (směrem dozadu) krytu (s neděleným zasklením). Překryt pilotní kabiny tohoto stroje přitom svou zadní částí plynule přecházel ve štíhlou hřbetní nástavbu, která se táhla až ke kořeni náběžné hrany SOP. Pohon letounu typu J-12 obstarával jeden 3 250 kp proudový motor typu WP-6B, který nebyl ničím jiným, než domácí modifikací sovětského motoru typu RD-9B. Instalace zmíněného motoru se přitom nacházela v zadní části trupu. Dolnoplošně uspořádané šípové křídlo letounu typu J-12 mělo náběžnou hranu s konstantním úhlem šípu v celém rozpětí a zalomenou odtokovou hranu. K horní ploše křídla tohoto stroje byl uchycen jeden pár aerodynamických hřebenů. Jeho odtokovou hranu zase okupovaly jednoduché odštěpné vztlakové klapky a křidélka. Ocasní plochy tohoto stroje se sestávaly z jedné svislé plochy (SOP) a jedné dolnoplošně uspořádané „plovoucí“ vodorovné plochy (VOP). Ocasní plochy letounu typu J-12 navíc doplňovala jedna zaoblená kýlovka. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Zatímco kolo příďového podvozku se zatahovalo (proti směru letu) do břicha přední části trupu, hlavní podvozek se zasouval (směrem k podélné ose trupu) do střední části křídla. Pevná hlavňová výzbroj letounu typu J-12 se sestávala z jednoho 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) a jednoho 23 mm kanónu typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23). Zatímco silnější 30 mm kanón byl vestavěn do levého kořene křídla, instalace slabšího 23 mm kanónu se nacházela v pravém kořeni křídla. K přepravě podvěsné výzbroje byly vyhrazeny tři závěsníky, jeden trupový a dva křídelní.

Verze:

J-12 – první výše popsaná modifikace letounu typu J-12 [Nan B]. Tento model vznikl ve třech prototypech. První ze dvou letových prototypů letounu typu J-12 [Nan B] se do oblak poprvé vydal dne 26. prosince 1970.

J-12A (J-12I) – pokročilá modifikace letounu typu J-12 [Nan B] s modifikovaným trupem a modifikovanou mechanizací křídla. Trup tohoto modelu přitom má zjednodušenou a odlehčenou konstrukci a tvarování dle pravidla ploch. První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 1. července 1975. viz. samostatný text

Vyrobeno:  tři prototypy (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky) modelu J-12 a tři prototypy modelu J-12A (J-12I)

Uživatelé:  žádní

J-12

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        jeden proudový motor typu Liming WP-6B (modifikace sovětského typu RD-9B) s max. tahem 3 250 kp s přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) se zásobou 80 nábojů, vestavěný do levého kořene křídla, jeden 23 mm kanón typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23) se zásobou 120 nábojů, vestavěný do pravého kořene křídla, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na jednom podtrupovém a dvou podkřídlových zbraňových pylonech – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 2 ks), raketové bloky, neřízené pumy a 400 l PTB (max. 2 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 17.12.2013