Chengdu/PAC JF-17 Thunder / FC-1 Fierce Dragon (Xiaolong)

Typ:  lehký víceúčelový bojový letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany, doprovodné úkoly a útoky na pozemní a hladinové cíle za pomoci přesně naváděné munice

Historie:  Na počátku 80. let se Pákistánské vojenské letectvo (PAF) začalo poohlížet po nástupci početné flotily lehkých nadzvukových stíhacích letounů typu F-6C (Farmer D mod), který není ničím jiným, než čínskou modifikací sovětského MiGu-19S (Farmer D), jehož původ lze vystopovat v 50. letech. Pákistánský letecký průmysl přitom na zmíněnou poptávku zareagoval projektem radikálně upraveného dvoumachového stíhacího letounu typu F-7M Airguard (Fishcan) z dílny čínské společnosti CAC (Chengdu Aircraft Company), který zase není ničím jiným, než modifikací sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E). Zmíněný derivát letounu typu F-7M Airguard (Fishcan) vešel ve známost jako F-7CP Sabre II a počítal s instalací střeleckého radiolokátoru uvnitř pevného příďového krytu, dvojicí postranních lapačů vzduchu (a nikoliv s jedním čelním kruhovým), novou avionikou, objemnějšími vnitřními palivovými nádržemi a novým motorem s menší spotřebou. Práce na projektu letounu typu F-7CP Sabre II se rozeběhly v roce 1984. Dle původních plánů se měl čínský výrobce na tomto programu podílet pouze dodáním 150 „holých“ draků letounu typu F-7M Airguard (Fishcan). Jejich přestavbu na model F-7CP Sabre II měl zajistit závod společnosti PAC (Pakistan Aeronautical Complex) z Kamry. Zásadním milníkem pro zmíněný program se stal rok 1986. Tehdy se totiž podařilo uzavřít smlouvu s několika americkými a britskými společnostmi, včetně americké společnosti Grumman, na dodávku avioniky a motorů. Uzavření výše uvedené smlouvy by ale nebylo vůbec možné, kdyby se mezitím, na konci 70. let, komunistická ČLR nesblížila se západem. Společnost Grumman ale poukazovala na to, že program F-7CP Sabre II sebou přináší nemalé ekonomické riziko a navíc se jeho produktem stane velmi průměrný bojový letoun. Nicméně se zavázala provedením zkoušek zmenšených modelů tohoto stroje v aerodynamickém tunelu a v neposlední řadě též zhotovením příďové sekce trupu prototypu. Modifikovanou záďovou sekci trupu prototypu letounu typu F-7CP Sabre II měla zase dodat společnost CAC. Zatímco čínská společnost CAC měla zajišťovat produkci draků, integrace západní avioniky a pohonných jednotek měla probíhat v prostorách pákistánského závodu PAC. Tehdejší plány přitom počítaly s dodáním 100 sériových F-7CP Sabre II v letech 1989 až 1992. Zbraňový systém tohoto stroje měl být vystavěn na radiolokátoru typu Westinghouse AN/APG-66 z amerického letounu typu F-16 Fighting Falcon nebo Ferranti Blue Fox alias Red Fox z britského letounu typu Sea Harrier FRS.1. V případě pohonné jednotky v úvahu připadaly dvouproudové motory typu General Electric F404, Pratt & Whitney PW1120 a European Turbo-Union RB.119-127/128 a proudové motory typu Pratt & Whitney PW1212 a Pratt & Whitney PW1216. V průběhu vývoje projekt letounu typu F-7CP Sabre II doznal nemalých změn. Zmíněný stroj tak obdržel nové křídlo s větším rozpětím, modifikovanou mechanizací, která se sestávala ze slotů, modifikovaných vztlakových klapek a křidélek, vírovými přechody (LERX) a odpalovacími lištami krátkodosahových PLŘS na koncích. Posledně uvedené přitom vedlo k vzrůstu počtu zbraňových závěsníků z pěti na sedm. Postranní lapače vzduchu letounu typu F-7CP Sabre II měly nyní hranatý profil alá J-8B (Finback B) a nikoliv zaoblený alá F-102 Delta Dagger. Kromě toho tento stroj obdržel objemnější vnitřní palivové nádrže s celkovou kapacitou cca 3 000 l, prodlouženou příď trupu (kuli zachování polohy těžiště), nový překryt pilotní kabiny a zvětšenou hřbetní nástavbu. Naproti tomu zadní partie trupu zůstala, z důvodu redukce vývojových nákladů a technického rizika, prakticky bez změn. Protože všechny výše uvedené úpravy sebou přinesly vzrůst vzletové hmotnosti, takto radikálně přepracovaný letoun typu F-7CP Sabre II, který vešel ve známost jako Super-7, byl opatřen též zesíleným podvozkem s většími koly. Pro potřeby studie integrace plánované avioniky byla v říjnu roku 1987 údajně zhotovena technologická 1:1 maketa tohoto stroje. Protož ale PAF shledalo projekt letounu typu Super-7 za příliš nákladný, nakonec, v samém závěru roku 1987, dalo přednost letounu typu F-7P Skybolt (Fishcan), který nebyl ničím jiným, než mírně vylepšenou modifikací letounu typu F-7M Airguard (Fishcan). Dalším důvodem k odstoupení do programu F-7CP Sabre II (Super-7) ze strany PAF byly ekonomické sankce ze strany USA za pákistánský jaderný program. Čínská společnost CAC spolu s americkou společností Grumman se proto následně rozhodla tento typ pojmout jako technologicky nenáročný nízkonákladový bojový letoun pro zákazníky z řad chudých rozvojových zemí. Práce na projektu takto modifikovaného letounu typu Super-7 se přitom rozeběhly v listopadu roku 1988. Na stavbě prototypu se měly podílet, stejně jako v případě prototypu typu F-7CP Sabre II, společnosti CAC a Grumman. Zatímco čínská společnost CAC měla zajistit dodávku zadní partie trupu, zbytek draku měla zhotovit americká společnost Grumman. Na bedra Američanů přitom padlo též provedení vlastních letových zkoušek. Takto modifikovaný letoun typu Super-7 byl znovu nabídnut PAF, a to jako doplněk importovaných amerických stíhacích letounů typu F-16 Fighting Falcon. Pákistánci jej ale odmítli. Mezinárodní spolupráci na programu Super-7 nicméně po pouhých devíti měsících vývoje zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Od roku 1991 proto veškeré práce na téma Super-7 probíhaly již výhradně v režii společnosti CAC. V této souvislosti se pro tento stroj začalo používat nové označení FC-1 Fierce Dragon (Xiaolong). Společnost CAC přitom s letounem typu FC-1 počítala jako s exportním artiklem pro chudé rozvojové země. Mělo se tedy jednat o cenově dostupného nástupce lehkých bojových letounů řady MiG-17 (Fresco), MiG-19 (Farmer), Shenyang F-5 (Fresco), Shenyang F-6 (Farmer) a Northrop F-5 Freedom Fighter/Tiger II, které i přes své stáří tehdy stále ještě tvořily páteř vzdušných sil celé řady asijských a afrických států. Zásadní milník pro program FC-1 přinesl rok 1992. Tehdy se totiž podařilo uzavřít memorandum s Ruskem o společním postupu při vývoji tohoto stroje. To by ale nebylo vůbec možné, kdyby krátce předtím, v roce 1991, nedošlo k rozpadu znepřáteleného SSSR. Předběžný návrh letounu typu FC-1 spatřil světlo světa v červnu roku 1993. Ještě ten samý rok o tento stroj projevil zájem Pákistán, neboť jej shledal jako ideálního nástupce početné flotily tehdy již beznadějně morálně zastaralých bojových letounů řady F-7 (Fishcan), A-5 (Fantan), Mirage III a Mirage 5. Hlavním důvodem obnovy zájmu PAF o tento program se staly sankce ze strany USA za zkoušky jaderných zbraní. K podpisu memoranda o společném postupu při vývoji letounu typu FC-1 přitom došlo v roce 1995. V červnu toho samého roku se navíc podařilo uzavřít smlouvu, která společnosti CAC zajistila při vývoji letounu typu FC-1 technickou asistenci ze strany ruské konstrukční kanceláře MiG. Pracovní náplní ruských specialistů v rámci programu FC-1 se mimo jiné stalo ověření aerodynamického uspořádání a návrhu palubních systémů. Pracovníci RSK MiG se ale podíleli též na návrhu aerodynamiky křídla se sloty na náběžné hraně a optimalizaci aerodynamiky trupu. Právě na návrh specialistů RSK MiG pod zadní částí trupu letounu typu FC-1 přibyla dvojice kýlových stabilizačních plošek. Ruský průmysl ale zajistil též integraci pohonné jednotky v podobě dvouproudového motoru typu Klimov RD-93. Zmíněný motor přitom není ničím jiným, než modifikací motoru typu RD-33, pohonné jednotky dvoumotorový letounů řady MiG-29 (Fulcrum), speciálně navrženou a vyráběnou pro jednomotorový letoun typu FC-1. Projekt letounu typu FC-1 byl široké veřejnosti poprvé oficiálně prezentován v roce 1996. Veškeré práce na toto téma ale již od počátku sužovaly potíže s financováním a v neposlední řadě též s neochotou západních zemí dodat moderní avionické systémy. V roce 1998 totiž západní země v reakci na pákistánské jaderné zkoušky uvalily na Pákistán zbrojní embargo. Kromě toho hlavní odběratel letounu typu FC-1 v podobě Pakistánckého vojenského letectva (PAF) mezitím přišel s novým zadáním. Dle nových požadavků PAF měl totiž letoun typu FC-1 disponovat, stejně jako těžký víceúčelový bojový letoun typu Su-30MKI (Flanker H), který si mezitím pořídily vzdušné síly znepřátelené Indie, schopností boje se vzdušnými cíly i za hranicí visuální viditelnosti za pomoci PLŘS středního dosahu s poloaktivním nebo aktivním RL navedením. Kromě toho měl být opatřen digitálním elektro-impulsním systémem řízení (FBW). Tyto požadavky ale letoun typu FC-1 z hlediska bojové efektivity velmi sblížily s letounem typu J-10 (Firebird A), tedy s letounem, pro který měl původně tvořit technologicky méně pokročilou a cenově více dostupnou alternativu. Typ J-10 (Firebird A), který zase vzešel ze zadání PLAAF, tak před letounem typu FC-1 nabízel v podstatě pouze vyšší nosnost výzbroje, větší dolet a delší vytrvalost. V této své konečné projektové podobě navíc letounu typu FC-1 již neměl z hlediska konstrukce draku s typem Super-7 a celou typovou řadou J-7 (Fishcan) prakticky nic společného. V podstatě se jednalo o bojový letoun kvalitativně nové konstrukce. Mezistátní smlouvu o společném postupu při vývoji letounu typu FC-1 se nepodařilo uzavřít dříve než v červnu roku 1999. Vůbec původní plány přitom počítaly se zahájením letových zkoušek již v roce 1996. Obě participující strany, čínská společnost CAC a pákistánská společnost PAC, se podpisem zmíněné smlouvy zavázaly 50%-ním krytím vývojových nákladů. Zatímco PAF tehdy počítalo s pořízením nejméně 150-ti sériových FC-1, PLAAF mělo převzít nejméně 200 těchto strojů. Vzhledem k dostupnosti pokročilejšího bojového letounu typu J-10 (Firebird A) ale PLAAF později od tohoto záměru odstoupilo. Proti letounům typu FC-1 přitom hovořila též skutečnost, že by jejich provoz po boku letounů typu J-10 (Firebird A) přinášel nemalé komplikace s logistickým zabezpečením, neboť pohon obou těchto strojů zajišťují odlišné pohonné jednotky, které se navíc musejí dovážet ze zahraničí (z Ruska). Postup prací na téma FC-1 nabral na obrátkách teprve až v únoru roku 2001, kdy PAF oficiálně stvrdilo technické specifikace k tomuto stroji. Práce na detailním projektu letounu typu FC-1 se společnosti CAC podařilo završit ještě ten samý rok. Současně byla zahájena kompletace technologické 1:1 makety. Dle původních plánů mělo 50% vývojových prací připadnout pákistánské straně. Finální montáž letounů typu FC-1 měla probíhat v závodě pákistánské společnosti PAC z Kamry. Sériové stroje měly být navíc z 50-ti % sestaveny ze součástek domácí produkce. Zpočátku byl ale podíl pákistánského průmyslu na výrobě letounu typu FC-1 výrazně nižší. To samé se přitom týkalo též vývojových prací. Důvodem toho byly nedostatečné zkušenosti pákistánských inženýrů, což bylo často řešeno vysíláním početných skupin čínských inženýrů do Pákistánu. Přestože měla finální montáž letounu typu FC-1 probíhat v závodě pákistánské společnosti PAC, kompletace prototypů tohoto stroje byla nakonec svěřena, kuli urychlení prací, čínskému závodu CAC, stejně jako stavba předsériových a prvních sériových letounů. Montáž prvního prototypu letounu typu FC-1, PT-01, byla oficiálně zahájena dne 16. září 2002. Krátce nato, v listopadu téhož roku, byla na Airshow China 2002 prezentována 1:1 maketa letounu typu FC-1. První várka motorů typu RD-93 z Ruska do Chengdu dorazila v roce 2003. Do dokončovacích prací na prototypu PT-1 ale zasáhla epidemie SARS, která vedla k dočasnému pozastavení cestování po Asii. Zmíněný stroj proto z výrobní haly závodu z Chengdu vyjel až dne 31. května 2003. Rolovací zkoušky prototypu PT-01 byly zahájeny dnem 27. června téhož roku. Pozemní zkoušky tohoto stroje se podařilo završit dne 3. července 2003. Napoprvé se prototyp PT-01 od vzletové dráhy odlepil dne 25. srpna toho samého roku. Zmíněný let bylo ale kuli poruše nutné předčasně ukončit. Ke svému prvnímu úspěšnému letu, který je současně považován za první oficiální let, se tento stroj vydal dne 3. září 2003. Při této příležitosti přitom PAF letounu typu FC-1 oficiálně přidělilo služební označení JF-17 Thunder. První prototyp letounu PT-01 postrádal instalaci zbraňového systému a do konce března roku 2004 vykonal méně než 20 zkušebních letů. Důvodem tak malého náletu byla skutečnost, že se v průběhu zkoušek tohoto stroje podařilo odhalit celou řadu nedostatků, které bylo nutné odstranit. Zpočátku prototyp PT-01 létal ve žluté základové barvě s logem konsorcia AVIC I (Aviation Industries of China I), pod které spadá společnost CAC, na pravoboku a logem PAF na levoboku. Později byl však opatřen kamuflážním nátěrem, který se sestával ze dvou odstínů tmavě šedé barvy, a ještě později jednobarevným světlešedým nátěrem s tmavě šedou siluetou draka na horní ploše křídla s nápisem „Thunder“ vpravo a nápisem „Thunder Dragon“ v čínštině vlevo. Zpočátku s prototypem PT-01 létali výhradně čínští piloti. Pákistánský pilot si za knipl tohoto stroje poprvé sedl až dne 7. března 2004. Druhý letový prototyp letounu typu JF-17 (FC-1), PT-03, se do oblak napoprvé vydal dne 9. dubna toho samého roku. Zmíněný stroj byl současně třetím prototypem letounu typu JF-17 (FC-1) v celkovém pořadí a na rozdíl od prototypu prvního postrádal instalací dvou nevelkých křídelních aerodynamických hřebenů. Z toho lze usuzovat, že byl opatřen zlepšeným řízením. Prototyp PT-03 přitom létal v kamufláži sestávající se ze dvou odstínů světle šedé barvy. Naproti tomu druhý prototyp letounu typu JF-17 (FC-1) v celkovém pořadí, PT-02, byl vyhrazen pro statické zkoušky. Protože se prototypy PT-01 a PT-03 neobešly bez nedostatků, do konstrukce dalších tří prototypů letounu typu JF-17 (FC-1), PT-04 až PT-06, byla vnesena celá řada změn. Prototypy PT-01 a PT-03 měly přitom mimo jiné údajně sužovat problémy s ovladatelností, neboť měly vyšší hmotnost proti projektové hodnotě. To dokládá skutečnost, že prototypy PT-04 až PT-06 obdržely přepracované vírové přechody s větší plochou a více zaobleným půdorysem, novou SOP s větší plochou (a hranatým pouzdrem obranných prostředků na vrcholu), modifikovanou ocasní partii trupu s pozměněnou geometrií a prodloužené kýlové stabilizační plošky. Protože má motor typu RD-93 značnou kouřivost, která je dokonce ještě vyšší než u motoru typu RD-33 letounu typu MiG-29 (Fulcrum), z něhož tento motor vychází, zmíněné stroje byly navíc opatřeny přepracovanými postranními lapači vzduchu. Ty díky většímu průřezu přivádí k motoru více vzduchu, což snižuje jeho kouřivost, která má silný demaskující efekt. Kromě toho prototypy PT-04 až PT-06 obdržely, na základě konzultací s odborníky RSK MiG, odlučovače mezní vrstvy typu DSI (Diverteless Supersonic Inlet) na místo odlučovačů deskových. Odlučovače typu DSI mají přitom podobu vyboulených útvarů, které se nacházejí na bocích trupu, těsně před vstupy vzduchu, a před konvenčními deskovými odlučovači mají celou řadu předností. Konkrétně se jedná o znatelně nižší hmotnost (díky absenci pohyblivého mechanismu regulace), menší RCS (efektivní radiolokační odrazová plocha) a menší nároky na údržbu. Kromě toho snižují kouřivost pohonné jednotky. Odlučovače typu DSI přitom fungují tak, že proud mezní vrstvy rozdělí na tři. Zatímco dva z nich nasměřují mimo lapač vzduchu pohonné jednotky, ten třetí vstupuje přímo do něho. Protože ale obsahuje poměrně malé množství vzduchu, nezpůsobuje změny tlaku na vstupu vzduchu do motoru, které mohou způsobit jeho pumpování. Vůbec poprvé byly přitom takto koncipované odlučovače mezní vrstvy aplikovány u amerického bojového letounu 5. generace typu F-35 Lightning II. Kromě toho prototypy PT-04 a PT-06 obdržely modifikované motory typu RD-93 s řízením typu FADEC. Protože si zavedení všech výše uvedených změn žádalo svůj čas, třetí letový prototyp letounu typu JF-17 (PT-04) se nakonec nepodařilo dostat do vzduchu dříve než dne 28. dubna 2006. Původní plány přitom počítaly s tím, že se letové zkoušky tohoto stroje rozeběhnou již na konci roku 2005. Letové zkoušky posledního, pátého, letového prototypu letounu typu JF-17 (PT-06) byly zahájeny dnem 10. září 2006. Tento stroj přitom jako první z řady JF-17 (FC-1) obdržel instalaci všech plánovaných komponent zbraňového systému. Naproti tomu prototyp pátý, PT-05, byl vyhrazen pro statické zkoušky. Pro prototypy letounu typu JF-17 (FC-1) bylo údajně v Rusku zakoupeno celkem pět motorů typu RD-93. Uvnitř jejich pilotní kabiny se zase nacházela vystřelovací sedačka typu Mk.16LE britské značky Martin-Baker. Zmíněné sedačky nicméně nebyly dodány přímo britským výrobcem, ale Číňany, kteří si je pořídili pro své letouny typu J-7 (Fishcan). Montáž předsériových strojů se rozeběhla v červnu roku 2006, a to i přesto, že tehdy stále ještě nebyly završeny zbraňové zkoušky. Od prototypů PT-04 a PT-06 bylo předsériové letouny možné rozpoznat prakticky pouze díky absenci příďové PVD. První dva z nich (07-101 a 07-102) Pákistánské vojenské letectvo (PAF) převzalo dne 2. březnu 2007. Od vzletové dráhy pákistánského letiště se zmíněné stroje poprvé odlepily dne 10. března toho samého roku. Krátce nato, dne 23. března 2007, se představily široké veřejnosti na letecké přehlídce, která se konala v Islámábádu k příležitosti oslav 51. výročí od založení Pákistánu. Dodávka dalších šesti strojů ověřovací série (08-103 až 08-108) byla uskutečněna mezi březnem roku 2007 a dubnem roku 2008. Všech osm předsériových JF-17 bylo opatřeno pouze provizorním zbraňovým systémem. S finalizací zbraňového systému letounu typu JF-17 se totiž počítalo až za provozu. Díky tomu tyto stroje nebyly plně bojeschopné. Všechny předsériové JF-17 byly zařazeny do stavu speciální testovací letky JF-17 TEF s domovskou základnou Minhas-Kamra. Ta byla přitom zřízena dne 20. února 2007, tedy krátce před jejich převzetím. Provozní zkoušky předsériových JF-17 u PAF vyvrcholily, dne 7. března 2009, podpisem kontraktu na 42 sériových strojů. Zatímco všech osm předsériových JF-17 vzniklo na lince závodu čínské společnosti CAC, kompletaci všech sériových strojů, tedy vyjma prvních dvou (09-109 a 09-110), již zajistil pákistánský podnik PAC z Kamry. PAF přitom tehdy výhledově počítalo s pořízením 150-ti až 250-ti letounů typu JF-17 do roku 2025, jako náhradu za letouny typu A-5C (Fantan) a F-7P/PG (Fishcan) čínské výroby a Mirage III a Mirage V francouzské výroby. V srpnu roku 2007 bylo pro sériové stroje objednáno celkem 150 motorů typu RD-93. Protože se ale Rusové chtěli vyhnout přímým dodávkám do Pákistánu, neboť je tento stát v nepřátelském vztahu s Indií, která byla tehdy velkým odběratelem ruských zbraní, zmíněné motory prodali Číňanům, kteří je pak reexportovali do Pákistánu. Mezitím se Pákistánci pokusili poohlédnout po jiném motoru pro letouny typu JF-17. Do středu jejich pozornosti se přitom dostal francouzský motor typu Snecma M53-2, který pohání bojové letouny řady Mirage 2000. Protože tento záměr nakonec nevyšel, letouny typu JF-17 se musely nadále spoléhat na ruské motory typu RD-93. Finální montáž prvních čtyř sériových strojů se na lince závodu PAF rozeběhla dne 30. června 2009. První z nich (09-111) byl zároveň třetím sériovým strojem v celkovém pořadí a svůj slavnostní „roll-out“ si odbyl dne 23. listopadu 2009. Za operačně plně způsobilý byl letoun typu JF-17 oficiálně prohlášen dne 18. února 2010. To se již na inventáři PAF nacházelo 14 těchto strojů. Kompletaci posledního letounu typu JF-17 z první výrobní série (Block 1), který byl zároveň 42. sériovým exemplářem tohoto stroje v celkovém pořadí, se podařilo završit na počátku roku 2012. Zbraňový systém letounu JF-17 (Block 1) je vystavěn na radiolokátoru typu KLJ-7 z dílny institutu č.14 společnosti CETC (China Electronics Technology Company), známém též jako NRIET (Nanjing Research Institute of Electronic Technology). Zmíněný radiolokátor se vyznačuje malými rozměry a nízkou hmotností a od roku 2012 má být kompletován přímo v Pákistánu. Hlavní protivzdušnou zbraní letounu JF-17 (Block 1) se stala PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu SD-10A (CH-AA-7B Adze), která není ničím jiným, než exportní modifikací PLŘS typu PL-12A (CH-AA-7B Adze). Integraci tohoto čínského protějšku americké PLŘS typu AIM-120 AMRAAM do zbraňového systému zmíněného stroje přitom významně usnadnila skutečnost, že některé prvky sdílí se zbraňovým systémem letounu typu J-10 (Firebird A). Do podvěsu letounu JF-17 (Block 1) lze umístit dvě střely typu PL-12 (CH-AA-7B Adze). Ty přitom slouží k ničení vzdušných cílů mimo visuální kontakt. Tyto výkonné střely navíc ve zbraňovém systému zmíněného stroje doplňují PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-5E. Ty jsou zase určeny k ničení vzdušných cílů v manévrovém vzdušném boji. Protože byla integrace protizemní výzbroje odložena na později, jedinými protizemními zbraněmi letounu typu JF-17 (Block 1) se staly neřízené pumy typu Mk.82, Mk.83 a Mk.84 americké provenience. Prvním provozovatelem letounu JF-17 (Block 1) se stala 26. letka „Black Spiders“. Do 11. dubna 2011 přitom zmíněná letka působila ze základny Minhas-Kamra. Poté byla přesunuta na základnu Peshawar, která se nachází nedaleko hranic s Afghánistánem. Důvodem volby právě této základny byla přitom skutečnost, že se nalézá pouhých 100 km od Kamry, kde jsou letouny typu JF-17 vyráběny. To totiž výrobci znatelně usnadňovalo odstraňování tzv. „dětských nemocí“, které u nové techniky zpravidla vyplavou na povrch až v úvodu služby. Letouny JF-17 (Block 1) ze stavu 26. letky posloužily nejen k osvojení a získání prvních provozních zkušeností s tímto typem, ale též k dalšímu testování. Nelze však vyloučit též to, že se Pákistánci za jejich pomoci nepokoušeli získat frekvenční charakteristiky palubních radiolokátorů letounů NATO, které právě tehdy operovaly v Afghánistánu, pro knihovnu radiolokačního výstražného přijímače. Druhým provozovatelem letounů JF-17 (Block 1) se stala 16. letka „Black Panthers“ s domovskou základnou Minhas-Kamra. Zmíněné stroje byly ale zařazeny též do stavu letadlového parku 28. letky „Phoenix“ s domovskou základnou Kvéta, která se nachází nedaleko jižní hranice s Afghánistánem, a letecké školy CCS (Combat Commanders School) „Fierce Dragons“, kterou lze považovat za pákistánský protějšek amerického „Top Gunu“, s domovskou základnou Mushaf. Mezitím, dne 14. listopadu 2001, byl jeden letoun JF-17 (Block 1) ztracen při havárii. V polovině roku 2014 byla v prostorách závodu PAC zahájena kompletace prvních tří exemplářů vylepšeného modelu JF-17 (Block 2). Těch si přitom PAF objednalo, dne 19. května 2011, celkem 50. Později, na konci roku 2017, si ale přiobjednalo dalších 12 těchto strojů. První z nich se přitom do oblak napoprvé vydal dne 9. února 2015. Letouny JF-17 (Block 2) mají modifikovanou avioniku, dopracovaný obranný systém a pevný nástavec pro doplňování paliva za letu. Součástí jejich zbraňového systému se navíc staly naváděné pumy s poloaktivním laserovým navedením. Naváděcí systém zmíněných zbraní přitom spolupracuje s průzkumným a naváděcím kontejnerem typu WMD-7 čínské výroby. Poslední z 62-ti objednaných letounů JF-17 (Block 2) měly být PAF předány v červnu roku 2019. Poté výrobní program závodu PAC přešel na vylepšený model JF-17C (Block 3). Prvním provozovatelem letounů JF-17 (Block 2) se stala 2. letka „Minhasians“ s domovskou základnou Masroor, která se nachází poblíž Karáčí. Protože letouny ze stavu této letky primárně slouží k námořní hlídkové činnost, později byl jejich zbraňový arsenál rozšířen o čínskou protilodní řízenou střelu typu C-802AK s dosahem 180 km. Současně se součástí vybavení těchto strojů stal podvěsný kontejner pro vedení REB typu KG600. Druhým provozovatelem letounů JF-17 (Block 2) v celkovém pořadí se stala 14. letka „Tail Choppers“ s domovskou základnou Rafigui. Zmíněné stroje navíc doplnily flotilu letounů JF-17 (Block 1) u 16. letky, 26. letky a 28. letky. V rámci generální opravy, která byla provedena po prvních deseti letech provozu, první sériové JF-17 (Block 1) obdržely část avioniky a systémů z modelu JF-17 (Block 2). Současně byly u těchto strojů zesíleny některé prvky draku. Generální opravy prvních letounů JF-17 (Block 1) byly přitom provedeny v čínském závodě č.5712 z Changsha. Díky tomu mohli čínští odborníci posoudit jejich stav a na základě toho následně navrhnout program oprav a údržby pro PAC. PAF přitom plánuje v rámci generálních oprav do standardu JF-17 (Block 2) dopracovat všechny letouny JF-17 (Block 1). Svůj křest ohněm si letouny typu JF-17 ze stavu PAF odbyly při protiteroristické operaci v Jižním Waziristánu, zvané operace Reh-e-Nija (Path of Salvation). Zmíněná operace se konala mezi 19. červnem a 12. prosincem roku 2009 a jejím cílem byla eliminace jednotek islamistické organizace Tehrik-i-Taliban Pakistan (TTP) a její spojenců v tomto regionu. Přestože se Pákistáncům tehdy podařilo jednotky Talibanu obklíčit a zničit, jeho velení uniklo do sousedního Afghánistánu. Letouny typu JF-17 byly přitom v rámci operace Reh-e-Nija používány k útokům na pozemní cíle za pomoci různých typů munice. Letouny typu JF-17 byly intenzivně nasazovány k útokům na pozemní cíle též v operaci Zarb-e-Azd (Single Strike), která probíhala mezi 15. červnem 2014 a 22. únorem 2017 rovněž v Jižním Waziristánu a která byla rovněž namířena proti islamistické teroristické organizaci TTP a její spojencům. Dne 19. června 2017 bylo oznámeno, že letoun typu JF-17 ze stavu PAF sestřelil íránský průzkumný UAV, který se pohyboval v okrese Pangjur. Dne 27. února 2019 dvojice letounů typu JF-17 podnikla, v rámci operace „Swift Retort“, útoky za pomoci pum typu Mk.83 na cíle, které se nacházely v indickém Jammu a Kashmiru. Přitom měl jeden z těchto strojů sestřelit jeden stíhací MiG-21 (Fishbed) ze stavu vzdušných sil Indie (IAF). Operace „Swift Retort“ přitom představovala odvetné opatření na indický nálet na údajný výcvikový tábor teroristů v Balakotu, který byl uskutečněn den předtím. Dne 18. ledna 2024 se letouny typu JF-17 ze stavu PAF zapojily do úderů na teroristické cíle na území íránského Sistanu v rámci operace Marg Bar Sarmachar (Death to Insurgents). Zmíněná operace byla přitom odvetným opatřením za íránské raketové útoky na pákistánskou provincii Balochistán, které byly uskutečněny den předtím. V průběhu operace Marg Bar Sarmachar bylo zneškodněno 9 teroristů islamistických organizací BLA (Balochistan Liberation Army) a BLF (Balochistan Liberation Front) a současně těžce poškozena teroristická infrastruktura v Saravanu. Protože exportní potenciál letounů řady JF-17 nemálo snižuje závislost výroby a provozu na dodávkách motorů typu RD-93 z Ruska, výhledově se pro tyto stroje počítá s motorem typu WS-13 Taishan (ve verzi WS-13IPE) s max. tahem 10 200 kp, který je vyvíjen čínskou společností GLAEC (Guizhou Liyang Aero Engine Company) pro bojový letoun 5. generace typu FC-31 a který není ničím jiným, než bezlicenčním derivátem ruského motoru typu RD-93. Vývoj zmíněného motoru byl zahájen někdy okolo roku 2000. Motor typu WS-13 byl přitom certifikován v roce 2007. Pozemní zkoušky této pohonné jednotky se rozeběhly v roce 2009. První pojížďku po VPD za pomoci motoru typu WP-13 jeden z prototypů letounu typu JF-17 vykonal dne 18. března 2010, ovšem s neuspokojivým výsledkem. Zpráva o údajné první úspěšné letové zkoušce této pohonné jednotky na prototypu modelu JF-17C se na internetu objevila v srpnu roku 2021. Jakékoliv bližší informace o současném stavu programu WS-13 nejsou bohužel k dispozici. Díky tomu, že je letoun typu JF-17 z podstatné části ryze čínsko-pákistánským výrobkem, což se týká i široké škály podvěsné výzbroje, zmíněný stroj představuje zajímavý produkt pro státy, které jsou zatíženy embargem ze strany západních zemí, a státy, které nesouhlasí se západní politikou. Vzhledem k tomu, že je letoun typu JF-17 z podstatné části vyráběn v Pákistánu, tedy v muslimské zemi, představuje též zajímavé řešení pro státy s tímto náboženským vyznáním. Na atraktivitě tohoto stroje na mezinárodním trhu ale přidává též skutečnost, že je postaven dle západních norem, byť neobsahuje žádné západem kontrolované komponenty, spolu s velmi nízkou pořizovací cenou. Typ JF-17 je totiž bezkonkurenčně nejlevnějším nadzvukovým bojovým letounem současnosti. Pokud se navíc podaří úspěšně dokončit vývoj motoru typu WS-13, exportní potenciál tohoto stroje zajisté dále vzroste, neboť se již bude jednat o ryze asijský výrobek. Prvním zahraničním provozovatelem letounu typu JF-17, ve verzi JF-17M, se stal Myanmar. Kromě Myanmaru si několik těchto strojů, ve verzi JF-17N, pořídila též Nigérie. O letoun typu JF-17 ale projevila též zájem Argentina, kterou sužuje embargo uvalené Velkou Británií po válce o Falkandy. Argentina měla dokonce i zájem o podíl na výrobě tohoto stroje. Nakonec ale vzdušné síly tohoto státu daly před letouny typu JF-17 přednost „olétaným“ americkým letounům typu F-16 Fightning Falcon. Krátce poté, co bylo Turecko vyloučeno z programu F-35 Lightning II v přímé reakci na pořízení ruských raketových systémů PVO typu S-400 (RS-SA-21 Growler), zvažoval pořízení letounů typu JF-17 též tento stát. Vzhledem k tomu, že si Turecko v lednu roku 2024 vyjednalo dodání nových letounů typu F-16 Fightning Falcon, výměnou za souhlas s přijetím Švédska do NATO, je ale pořízení letounů typu JF-17 vzdušnými silami tohoto státu více než nepravděpodobné. Zmíněný stroj ale vzbudil též určitý zájem ze strany Srí Lanky, Iráku a Kazachstánu.

Popis (model JF-17):  Lehký víceúčelový bojový letoun typu JF-17 je řešen jako jednomotorový jednomístný celokovový středoplošník s klasicky uspořádanými ocasními plochami. Jeho drak je zhotoven převážně ze slitin hliníku. Některé nejvíce namáhané prvky draku tohoto stroje jsou vyrobeny ze slitiny titanu nebo vysokopevnostní oceli. U letounů JF-17 (Block 2) navíc v konstrukci draku našly zastoupení, kuli redukci hmotnosti, kompozitní materiály. Životnost draku letounu typu JF-17 přitom činí 4 000 letových hodin nebo 25 let provozu. Špici trupu tohoto stroje tvoří dielektrický kryt antény palubního radiolokátoru typu KLJ-7, který má ogivální profil a kruhový průřez. Přímo za aparaturou radiolokátoru se nachází přetlaková jednomístná pilotní kabina. Pilotní kabina letounu typu JF-17 je opatřena dvoudílným překrytem, který se sestává z pevného čelního štítku a výklopného (směrem dozadu) krytu a svou zadní částí plynule přechází ve hřbetní nástavbu táhnoucí se až ke kořeni náběžné hrany SOP. Přístrojové vybavení pilotní kabiny letounu JF-17 je vystavěno na jednom průhledovém displeji (HUD) a třech barevných multifunkčních displejích (MFD) s rozměry 8 x 12 palců (20,3 x 30,5 cm). Kromě výše uvedeného má pilot tohoto stroje k dispozici vystřelovací sedačku typu PK.16LE (modifikace britské vystřelovací sedačky typu Martin-Baker Mk.16 s upravenou ergonomií sedáku a opěradla a některými dalšími úpravami), která disponuje charakteristikami 0-0, a elektro-mechanický systém řízení. Zatímco směrové kormidlo spolu s plovoucí VOP je ovládání mechanicky, vztlakové klapky a křidélka jsou opatřena elektronickým řízením. Pohon letounu typu JF-17 obstarává jeden 8 300 kp dvouproudový motor typu RD-93 ruské výroby. Ten přitom využívá dvojici zaoblených postranních trupových lapačů vzduchu a jednu kruhovou trysku s měnitelným průřezem. Lapače vzduchu pohonné jednotky letounu typu JF-17 se nacházejí přímo za pilotní kabinou a jsou opatřeny odlučovači mezní vrstvy typu DSI, které mají podobou vyboulených útvarů vystupujících z potahu boků trupu. Křídelní a trupové palivové nádrže letounu typu JF-17 pojmou celkem 2 330 kg paliva. Zásobu paliva tohoto stroje lze přitom dále rozšířit umístěním jedné 800 l přídavné nádrže na trupový závěsník a dvou přídavných nádrží s objemem 800 l nebo 1 110 l na vnitřní křídelní závěsníky. Letouny JF-17 (Block 2) jsou navíc opatřeny pevným nástavcem pro doplňování paliva za letu. Jeho instalace se přitom nachází na pravoboku trupu, přímo za pilotní kabinou. Středoplošně uspořádané křídlo letounu typu JF-17 má tvar lichoběžníku a plochu 24,43 m². Zatímco náběžnou hranu křídla tohoto stroje okupují po celém rozpětí sloty, na jeho odtokové hraně se nacházejí vztlakové klapky a křidélka. Křídlo letounu typu JF-17 se vyznačuje plynulým přechodem v trup. Zatímco kořeny náběžné hrany křídla tohoto stroje přecházejí v mohutné zaoblené vírové přechody táhnoucí se až k postranním lapačům vzduchu, na jeho odtokovou hranu plynule navazují hranaté horizontální plošky, které se táhnou až k zádi trupu. Zmíněné horizontální plošky nesou plovoucí (nastavitelnou) vodorovnou ocasní plochu (VOP), která má lichoběžníkový půdorys, a protáhlou zdvojenou kýlovou stabilizační plošku. Plovoucí VOP doplňuje jedna lichoběžníková svislá ocasní plocha (SOP) s hranatým pouzdrem obranných systémů na vrcholu, směrovým kormidlem na odtokové hraně a protáhlým vřetenovitým pouzdrem brzdícího padáku v kořeni. Na zádi trupu tohoto stroje se nachází též instalace aerodynamických brzd. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu JF-17 tvoří zatahovatelný tříbodový podvozek příďového typu. Zatímco řiditelné kolo příďového podvozku se zatahuje (po směru letu) do břicha trupu, v oblasti za pilotní kabinou, kola hlavního podvozku, která jsou opatřena hydraulickými brzdami, se zasouvají (proti směru letu) do boků trupu, v oblasti pod křídlem. Pevnou výzbroj letounu typu JF-17 tvoří jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L). Jeho instalace se přitom nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (mírně vpravo od podélné osy). Podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 630 kg se umisťuje na celkem sedm zbraňových závěsníků, jeden podtrupový, čtyři podkřídlové a dva koncové křídelní. Ty jsou přitom vyhrazeny pro krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením.

Verze:

JF-17 (PT-01 až -03) – původní prototypová modifikace letounu typu JF-17 s deskovými odlučovači mezní vrstvy ve vstupech vzduchu pohonné jednotky, výrovými přechody s menší plochou a menší svislou ocasní plochou (SOP) bez hranatého pouzdra obranných prostředků na vrcholu. Tento model vznikl ve třech exemplářích, dvou letových (PT-01 a PT-03) a jednom neletovém (PT-02). První z nich se přitom do oblak napoprvé vydal dne 25. srpna 2003.

JF-17 (PT-04 až -06) – pozdější prototypová modifikace letounu typu JF-17 s rozšířenými vstupy vzduchu pohonné jednotky s odlučovači mezní vrstvy typu DSI (na místo deskových), modifikovanými výrovými přechody křídla s větší plochou a více zaobleným půdorysem, zvětšenou svislou ocasní plochou (SOP) s hranatým pouzdrem obranných prostředků na vrcholu, modifikovanou geometrií zadní partie trupu, prodlouženými kýlovými stabilizačními ploškami a řízením pohonné jednotky FADEC. Tento model vznikl ve třech exemplářích, dvou letových (PT-04 a PT-06) a jednom neletovém (PT-05). První z nich se přitom do oblak napoprvé vydal dne 28. dubna 2006.

JF-17 Thunder (Block 1) – první výše popsaná sériově vyráběná modifikace letounu typu JF-17. Tento model je vyhrazen pro Pákistánské vojenské letectvo (PAF). Od prototypového modelu JF-17 (PT-04 až -05) jej lze přitom rozpoznat prakticky pouze díky absenci příďové PVD. Zbraňový systém letounu typu JF-17 (Block 1) je vystavěn na impulsním dopplerovském radiolokátoru typu KLJ-7. Do zbraňového systému tohoto modelu byly kromě čínských PLŘS typu PL-5E a SD-10A (CH-AA-7B Adze) integrovány pouze neřízené pumy typu Mk.82, Mk.83 a Mk.84. Letoun typu JF-17 (Block 1) vznikl v počtu 50-ti exemplářů. První dva z nich byly přitom PAF předány dne 2. března 2007.

JF-17 Thunder (Block 2) – pokročilá modifikace letounu typu JF-17 (Block 1). Letoun typu JF-17 (Block 2) se vyznačuje mimo jiné instalací pevného trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem ruského vzdušného tankeru typu Il-78MP (Midas), na pravoboku trupu, přímo za pilotní kabinou. Kromě toho má dopracovaný obranný systém a modifikovanou avioniku. Součástí vybavení tohoto modelu se přitom stal též datalink s utajeným přenosem. Díky jeho instalaci může letoun typu JF-17 (Block 2) působit v součinnosti s AWACS speciály typu ZDK-03 Karakorum Eagle. V konstrukci tohoto modelu navíc našly uplatnění kompozitní materiály. Do zbraňového systému letounu typu JF-17 (Block 2) byly kromě čínských PLŘS typu PL-5E a SD-10A (CH-AA-7B Adze) a neřízených pum integrovány též naváděné pumy s poloaktivním laserovým navedením. Jejich naváděcí systém přitom spolupracuje s průzkumným a naváděcím kontejnerem typu WMD-7 čínské výroby. Později byla do zbraňového systému tohoto modelu začleněna též čínská protilodní řízená střela typu C-802AK. Současně bylo podvěsné vybavení letounů JF-17 (Block 2) rozšířeno o kontejner pro vedení REB typu KG600. Tento model je vyhrazen rovněž pro PAF. Letoun typu JF-17 (Block 2) vznikl v počtu 62-ti exemplářů. První z nich se přitom do oblak napoprvé vydal dne 9. února 2015.

JF-17B Thunder – cvičně-bojová modifikace letounu typu JF-17 (Block 2) s dvoumístnou tandemově uspořádanou kabinou posádky, modifikovanou špicí trupu a novou SOP s větší výškou. První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak napoprvé vydal dne 27. dubna 2017. Prvních 12 letounů typu JF-17B bylo PAF předáno v únoru roku 2020. viz. samostatný text

JF-17M – exportní modifikace letounu typu JF-17 (Block 2) vzešlá ze zadání vzdušných sil Myanmaru. Od modelu JF-17 (Block 2) lze tento model rozpoznat zejména díky instalaci nových LED přistávacích reflektorů na noze příďového podvozku alá dvoumístný JF-17B. „Myanmarský“ JF-17M navíc podle všeho postrádá instalaci nástavce pro doplňování paliva za letu. Vzdušné síly Myanmaru si v roce 2015 objednaly celkem 16 letounů typu JF-17M a JF-17B(M) za 560 miliónů USD jako náhradu za letouny typu F-7M (Fishcan). První z nich (šedá 1702) se do oblak napoprvé vydal dne 13. června 2017. Ze snímků, které pocházejí z října roku 2018, bylo možné vyvodit, že bylo tehdy Vzdušným silám Myanmaru předáno prvních pět těchto strojů (modrá 1701 až 1705). Vzdušné síly Myanmaru se tak staly, hned po PAF, druhým provozovatelem letounu typu JF-17 v celkovém pořadí. Předání prvních letounů typu JF-17M ale neproběhlo v plánovaném termínu. Důvodem toho byly obstrukce ze strany muslimského Pákistánu, které představovaly přímou reakci na genocidu muslimských Rohingů v Myanmaru. Dne 15. prosince 2018 byly čtyři letouny typu JF-17M (modrá 1701 až 1704) prezentovány na 71. Dni obranných sil, který se konal na letecké základně Mandalay-Meiktila. Do roku 2021 bylo vzdušným silám Myanmaru dodáno celkem 11 letounů typu JF-17M a JF-17B(M). Provozovatelem všech zmíněných strojů se stala 91. letka s domovskou základnou Pathein. Krátce nato ale musely být všechny letouny typu JF-17M a JF-17B(M) uzemněny. Důvodem toho byly různé konstrukční závady a defekty. Jednání ohledně jejich odstranění se ale zatáhla na nejméně jeden rok. Výrobce přitom na základnu Pathein tajně vyslal dvě desítky svých techniků, aby odstranily zjištěné nedostatky, teprve až poté, co vzdušné síly Myanmaru pohrozily navrácením všech již dodaných letounů v rámci záruky. Důvodem toho byly obavy z poškození dobrého jména, které by zajisté mělo negativní vliv na další zakázky. Kromě toho PAC vzdušným silám Myanmaru nabídl jako kompenzaci výstavbu simulačního centra a další podporu provozu letounů typu JF-17M. V září roku 2022 skupina techniků společnosti PAC podnikla hned několik marných pokusů o napravení objevených problémů. V současnosti jsou proto všechny letouny typu JF-17M a JF-17B(M) v neletuschopném stavu.

JF-17C Thunder (Block 3) – pokročilá modifikace letounu typu JF-17 (Block 2) se silnějším motorem typu RD-93MA, radiolokátorem kategorie AESA typu KLJ-7A, modifikovaným obranným systémem, digitálním FBW a novým datalinkem. Změn přitom doznalo též vybavení pilotní kabiny a podvěsná výzbroj. Prototyp tohoto modelu se do oblak napoprvé vydal dne 19. prosince 2019. První sériové exempláře letounu typu JF-17C brány závodu PAC opustily v lednu roku 2022. viz. samostatný text

JF-17N – exportní modifikace letounu typu JF-17 (Block 2) vzešlá ze zadání vzdušných sil Nigérie. Do podvěsu tohoto modelu lze přitom umístit též turecký zaměřovací kontejner typu ASELPod a pakistánské naváděné pumy s poloaktivním laserovým navedením řady Al-Battar. V roce 2016 si vzdušné síly Nigérie objednaly celkem tři letouny typu JF-17N (NAF720 až NAF722). Jejich dodávka  měla být uskutečněna v roce 2019. Nakonec byla ale realizována až na počátku roku 2021. Součástí výzbroje vzdušných sil Nigérie se všechny tři zmíněné stroje oficiálně staly dne 20. května toho samého roku. Tehdy se přitom jednalo o zdaleka nejpokročilejší bojový letoun ve stavu vzdušných sil Nigérie. Všechny tři letouny typu JF-17N byly zařazeny do stavu 101. skupiny protivzdušné obrany s domovskou základnou Makurdi, která provozuje rovněž letouny typu F-7 (Fishcan). V lednu roku 2023 bylo oznámeno, že byly tyto stroje úspěšně nasazeny proti islamistickým povstalcům Boko Haram. V případě spokojenosti měly vzdušné síly Nigérie v plánu letouny typu JF-17N nahradit letité letouny typu Alpha Jet francouzské výroby. Zmíněný stroj byl navíc hlavní adeptem v tendru vzdušných sil Nigérie na až 40 nových bojových letounů. Na místo dalších letounů typu JF-17N si ale vzdušné síly Nigérie nakonec objednaly 24 lehkých bojových letounů typu M-346FA italské výroby. Od pořízení dalších těchto strojů vzdušné síly Nigérie podle všeho odradily potíže s provozem letounů typu JF-17M u vzdušných sil Myanmaru. Přitom nelze vyloučit ani to, že jejich provoz nesužovaly obdobné potíže jako provoz „myanmarských“ JF-17M.

JF-17 PFX – vyvíjená pokročilá modifikace letounu typu JF-17C. Tento model má být kompletně pákistánským výrobkem, zatímco v konstrukci a vybavení modelu JF-17C mají výrobky tuzemského průmyslu jen 58-ti % zastoupení. Kromě toho má mít dvoumotorové uspořádání. To mu přitom má zajistit lepší manévrovatelnost a vyšší nosnost. V jeho konstrukci mají mít navíc vyšší zastoupení kompozitní materiály, což zase povede k redukci efektivní radiolokační odrazivé plochy (RCS). Součástí zbraňového systému letounu typu JF-17 PFX má být radiolokátor kategorie AESA domácí výroby a pákistánské PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením. Program PFX (Pakistan Fighter Experimental) se stal součástí plánů, které počítají se snížením závislosti na dodávkách ze zahraničí a posílením postavení domácího průmyslu na světovém trhu. Letoun typu JF-17 PFX má navíc tvořit plnohodnotnou protiváhu indickému letounu typu Tejas Mk.2, který je zase plně indickým výrobkem. Indie je totiž hlavním regionálním soupeřem Pákistánu. Široké veřejnosti byl projekt letounu typu JF-17 PFX poprvé prezentován na výstavě IDEAS 2024, která se konala v listopadu roku 2024 v Karáčí. Vývoj tohoto stroje by měl být završen před koncem této dekády. Se zavedením do letounu typu JF-17 PFX výzbroje se počítá ve 30. letech.

Vyrobeno:  6 prototypů (4 letové, PT-1, PT-3, PT-4 a PT-6, a 2 neletové pro statické zkoušky, PT-2 a PT-5), 8 předsériových a 42 sériových exemplářů modelu JF-17 Block 1, 62 sériových exemplářů modelu JF-17 Block 2, 11 sériových exemplářů modelu JF-17M/B(M), 3 sériové exempláře modelu JF-17N, 26 sériových exemplářů modelu JF-17B, 2 sériové exempláře modelu a 1 prototyp a nejméně 8 sériových exemplářů modelu JF-17C

Uživatelé:  Myanmar (JF-17M a JF-17B(M)), Nigérie (JF-17N) a Pákistán (JF-17 Block 1 a 2, JF-17B a JF-17C)

JF-17 (Block 2)

Posádka:   jeden pilot

Pohon:      jeden dvouproudový motor typu Klimov RD-93 ruské výroby s max. tahem 8 300 kp s přídavným spalováním

Radar:       víceúčelový dopplerovský radiolokátor s mechanicky natáčenou štěrbinovou anténou typu KLJ-7, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radaru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země), pozemních cílů a hladinových cílů. Najednou přitom dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS. Zatímco vzdušné cíle s RCS 3 m², resp. RCS 5 m², nacházející se v horní polosféře je radar typu KLJ-7 schopen detekovat na vzdálenost nejméně 75 km, resp. 105 km, v případě vzdušných cílů s RCS 3 m², resp. RCS 5 m², pohybujících se v dolní polosféře jeho detekční dosah činí nejméně 35 km, resp. 85 km. Rozměrné hladinové cíle přitom dokáže odhalit na vzdálenost až 135 km.

Vybavení:   - zaměřovací: podvěsný kontejner s IČ lokátorem a laserovým ozařovačem-dálkoměrem typu WMD-7. Toto zařízení se umisťuje na jeden ze zbraňových závěsníků.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, výstražný RL systém, výstražný UV protiraketový systém (jeden pár senzorů na bocích vřetenovitého pouzdra brzdícího padáku), výmetnice klamných IČ/RL cílů a podvěsný aktivní rušič typu KG-600 čínské výroby (ten se umisťuje na jeden ze zbraňových závěsníků)

Výzbroj:     jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L), instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (mírně vpravo od podélné osy), a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 630 kg, přepravovaná na jednom podtrupovém, čtyřech podkřídlových a dvou koncových křídelních závěsnících (ty jsou vyhrazeny pro krátkodosahové PLŘS) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedení typu PL-5E a PL-9C (CH-AA-2) čínské výroby, PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedení typu AIM-9L Sidewinder americké výroby, PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu SD-10A (CH-AA-7B Adze) čínské výroby, protizemní ŘS s plochou dráhou letu typu Ra‘ad pákistánské výroby, protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu C-802AK čínské výroby, protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu MAR-1 brazilské výroby, klouzavé pumy s poloaktivním laserovým navedením typu LT-2 čínské výroby, klouzavé pumy s poloaktivním laserovým navedením typu GBU-10 a GBU-12 americké výroby, klouzavé pumy s GPS naváděním typu LS-6 čínské výroby, klouzavé pumy s pasivním TV a IČ navedením typu H-2 a H-4 pákistánské výroby, neřízené pumy typu Mk.82, Mk.84 a Rockeye americké výroby, neřízené pumy typu Durandal francouzské výroby a bloky s neřízenými raketami

* s dvojicí PLŘS na koncových závěsnících

Poslední úpravy provedeny dne: 27.11.2024